Filtr povídek

„Sáro…,“ vydechnu a stočím k ní zrak. Zvedne se mi žaludek z toho, jak se začnu nenávidět, když si uvědomím její upřený pohled. Vím, jak dobře v lidech čte, a zrovna teď měla přehlídku všech mých pocitů jako na dlani. Neovládal jsem se, nějak jsem se nesnažil nic skrýt. Ani ten lehký šok, ale hlavně tu čirou hrůzu z toho všeho. Jasně, nejsme v hororu, ale i tak, fakt mám prostě strach a nejhorší je, že nevím z čeho všeho.

Slunce rozpačitě rudne na tvém nahém těle. Vypadáš jako uprchlík z města andělů, jak mi tu tak ležíš na rameni a i ze spaní se pořád trochu usmíváš. Úsměv ti ze rtů nezmizel ani ve chvíli, kdy jsem se zvedl z postele, ještě pořád rozpálené naším milováním. Ještě to pořádně nezačlo a už to skoro končí.

Vždycky si říkám, že nejsem ani tak starej, ani tak ošklivej, ani tak blbej, abych za to musel platit. A jestli jsem tak hezkej, že bych si za to mohl dát platit, mě nikdy ani nenapadlo. Přestože na fotkách ze studentských let se sám sobě tak líbím, že bych sám sebe osouložil, kdyby to šlo. Jeho to napadlo. Nějaký student, kterému někdo poradil, že by si ke stýpku mohl přivydělat svým tělem, svým mládím. Hnus. Já byl vždycky raději studý chudent, než abych se snížil k něčemu takovému. Ale kdoví, co ho k tomuhle dohnalo.

Tiao-jü se rozhlížel, které rody byly vyzvány. Nejblíž byla nosítka, která náležela rodině Pao. Starý rod, který již trochu ztratil na významu, a pokud mu bylo známo, ztenčil se poněkud i jejich majetek, ale vyzváni palácem byli. V nosítkách seděla hlava klanu, ale Tiao-jü zaujal mladík, který stál vedle nosítek a konverzoval s osobou uvnitř. Vcelku nenucený postoj, štíhlá postava působila chlapecky, oblečení v barvě ledňáčkovské modři… Nejspíš syn hlavy klanu, který šel vyprovodit sestru na významné cestě.

Šel tedy, cestou sebral Sněžníka a spolu odešli do hlubokého lesa. Nebyl ovšem takový necita, dá se říci, že ho měl rád více, než bývá zvykem. „Běž dál sám a už se nevracej! Král chce, abys byl mrtvý, ale zabít tě nedokážu." Tak se tedy rozešli. Náhončí na hrad a princ hlouběji do lesa. Šel dál a dál, dokud ho nohy nesly. Časem přišel na palouk, kde byl domek. „Je tu někdo?"

Dřív, než jsem stačil něco odvětit, si mě přitáhl do náruče a pomalu přiložil své rozesmáté rty na ty mé naštvané. Nečekal jsem to a celý se zachvěl. V podbřišku mě zašimralo z toho letmého doteku našich rtů. Polibek byl sice krátký, ale přesto tak intenzivní. Takhle jsem si naši první pusu představoval. Sice ne za takové situace, ale přesně takhle.

„Co mám dělat?“ zeptal se potichu. „Vůbec nic jiného než jindy,“ posadil jsem se a natáhl k němu ruku. Nechal jsem ho dojít k sobě a potom si ho z té osušky vybalil. Jako předčasný vánoční dárek. Vtiskl jsem mu polibek na břicho a pak i kousek níž, těsně nad kořen penisu a jedním plynulým pohybem si ho stáhnul k sobě.

Když chcete ulovit žraloka, nemůžete klást pasti na břehu moře. Musíte políčit tam, kde se pohybují, a zaútočit v místech, kde by to nejméně čekali. Ovšem, co když máte žraloka uloveného a chcete se ho pouze zbavit? Tuším, že skutečný žralok by s radostí hupsnul do vody a odplaval. S Jonatanem to bude podle mě mnohem složitější.

Abyste rozuměli, moje pondělní rána bývají otravná, depresivní a během každé jízdy do práce mám pocit, že začínající týden bude ještě delší vopruz než ty ostatní. A tak se to opakovalo několik měsíců až do toho dnešního. Do okamžiku, kdy jsem vlezl do busu MHD, kterým jezdím pravidelně, den co den a zatím se v něm nestalo nic, co by mi bránilo otevřít knížku a za těch několik nutných zastávek přelousknout další kapitolu.

Tak nějak napůl dojdeme, napůl se navzájem odtáhneme a dostrkáme ke mně do pokoje… a tam přijde na řadu další tajná řeč, a sice řeč našich těl. Naposledy spolu měly cosi jako rozhovor přesně před tejdnem, takže mám trochu dojem, že teď, po tý šíleně dlouhý pauze, si docela dost skáčou do řeči a dost možná vynechávají celý věty i odstavce, aby už konečně, konečně došly k pointě…

Tohle je kniha knih, nesmím prozradit, kdo mi ji dal, ale funguje. Stačí vložit něco z majetku vašeho objektu, nebo třeba vlas, a on přijde a splní každou vaši tělesnou touhu. Ale pamatujte: jen třikrát a dost! Pak musíte knihu položit tak, aby ji někdo našel. Nesmíte ji půjčit, nesmíte ji darovat, nesmíte ji položit tak, aby ji našel někdo určitý, jinak zničíte její kouzlo…

„Určitě se chci dívat, dost mě to zajímá z té vizuální stránky,“ odvětil jsem. Vzal mi kůžičku nad varlaty, celkem hodně ji napnul k sobě a v místě, kde se kůže napojovala na tělo mého penisu, se vytvořil pomyslný trojúhelník. Přiložil hrot jehly a pomalu začal vyvíjet tlak. Ucítil jsem nepatrné píchnutí, pak přišel moment, kdy mi projela jehla skrze kůžičku, já zatnul snad všechny svaly a zhluboka jsem vydechnul.

Jemný dotek prstů na jeho zadním vstupu a nesmlouvavý příkaz, aby se uvolnil. Zachvěl se v předtuše věcí příštích a povolil, co nejvíc to šlo. Cítil, jak se do něj neodbytně dobývá jeden kluzký prst, a poddal se tomu. Druhý následoval vzápětí. Několik minut se v něm oba pohybovaly a roztahovaly ho. A pak už na své nedočkavé růžici cítil špičku dilda. Zatlačil trochu proti, aby dobyvateli cestu usnadnil. Ze rtů mu utekl hlasitý vzdech, ani ne tak kvůli tomu, co se mu dělo fyzicky, ale spíš kvůli tomu, že dobře věděl, kdo se nad ním v tu chvíli se zaujetím sklání.