Hneď som vyskočil z postele, išiel ku dverám a skúsil som cez to okienko vidieť čo najviac. Chodba ostala prázdna, bola tiež celá biela a čistá. Na opačnej strane som videl viacero dverí, zrejme ďalšie izby. Videl som aj do izby oproti mojej. Na posteli ležal ďalší chalan. Veľa som ale spozorovať nevedel. Ten chudák mal tvár samú modrinu a opuchlinu, takže som veľa odhadnúť nevedel, mimo toho, že bol asi v podobnom veku ako ja. Spal. Ani som sa mu nedivil, podľa jeho vzhľadu musel prejsť oveľa väčším peklom ako ja.
„Nepůjdeme se vykoupat i my?“ ptám se. „Nazí?“ má pochybnosti Mike. Koně uvazujeme u břízky a běžíme do vody, abychom co nejrychleji schovali své probleskující zadky. Chutná to, jak může chutnat jen zakázané ovoce, blbneme, cákáme, smějeme se a pak plaveme zpět ke břehu.
Sice jsem mu tenkrát, když se nám návštěva těch adventních trhů tak nečekaně a zajímavě vyvrbila, řekl, že s ním budu tu hru na zvrhlýho Ježíška hrát i bez punče… A on proti tomu nejenom nic neměl, ale naopak to ještě vypadalo, že se na to dost těší… Jenže tím to tak nějak zvadlo. Přitom mi přijde, že by si to asi i chtěl zopakovat. Já teda chci určitě. Jenže… nedokážu mu to tak úplně narovinu říct.
Terka mi začala vysvětlovat, že z těch, co pozvali, jim zůstal ještě Zdeněk a Petr z oslavy. Což znamená, že i oni budou zůstávat na noc. Nečekal bych ale, že Terka bude hned nadhazovat, že u mě je místo na spaní jasné. A to v té staré známé posteli vedle toho černovlasého stvoření, které mě svým pohledem varovalo, abych neřekl něco, čeho bych pak litoval.
Dávid sa potreboval odreagovať. Vonku bolo krásne. Príroda sa prebrala do jarného počasia, rozhodol sa ísť do práce pešo. V parku zbadal postavu sediacu na lavičke. Útlu a drobnú… Sebastián premáhal plač. Prišiel o brigádu. Otčim ho za to zbil, ako keby to bola jeho vina. Sebastián nevedel, čo má robiť. Bol zúfalý a unavený. Všimol si pár zelených očí, ako ho pozorujú. Muž sa na neho usmial. Chcel utiecť, ale lavička bola teraz jeho domovom. Kam inam by išiel?
„Arkilé!“ Křik se rozléhal prostorem, až uši zaléhaly. Do vteřiny byl u nich. Trion se svíjel v křeči, pevně sevřená víčka, bolest a utrpení. Friego mladíka pevně držel v náruči, tvář přitisknutou k jeho zpocenému krku, v očích slzy, v obličeji strach.
Tom se tvářil vážně a koukal na srovnané věci. Byla to vlastně jeho vizitka, být to na jeho milém, nikdy by ve skříních takový pořádek neměli. „Hej, ale tu šedou bys mi vyhazovat nemusel, na tu máme docela fajn vzpomínky, ne?“ Tom se na něj podíval a zakřenil se. Takže si taky vzpomněl okamžitě…
Česťa nevěří svým uším. Řekl „nespadni mi tam“? Mi? Mi? Jako by byl Česťa jeho. Jako kdyby k sobě patřili. Jako kdyby na něm Pavlovi nějak zvlášť záleželo, jako kdyby o něj měl velký strach. Jeho rozpaky snad už nemohou být větší. Jedno kratičké slovo ovšem nemusí nic znamenat. Dvě hlásky, pronesené možná jen bezděčně, nemusí znamenat vůbec nic.
Trpěl, trpěl vzrušující bolestí a trpěl nekonečným vzrušením, na druhou stranu ještě nikdy neměl pocit takové péče, trpěl a zároveň se cítil být středem světa. Ten pocit, jakým o něj ten muž pečoval, jakým ho něžně a zároveň s krutě rafinovanou vynalézavostí dráždil a jakým si vychutnával jeho reakce, byl opojně pohlcující. Nikdy, ještě nikdy neměl příležitost vnímat svoje vlastní tělo takto intenzivním způsobem, cítil se být polapen, připojen k muži, který ho zdánlivě mučil, a přitom ho obdarovával nekonečnou slastí.
„Víš, jak amerikánští domorodci krotí koně?“ zeptal se Leopold. „N-ne…“ „Ze suché trávy udělají vích a pak jim ze srsti vyčešou prach prérie. Potom vezmou pokrývku, pod kterou spí, a tou koně třou, aby si zvykli na jejich pach. A potom se úplně každého místa na jejich těle dotknou dlaní. Začnou ušima a končí na slabinách. Nejtěžší je břicho a mezi zadníma nohama.“ Jak mluvil, hladil svého mladého pána stejně jako indiáni koně. Všude a důkladně.
„Vidíš, já ti říkal, že bez něj nevydržíš ani vteřinu,“ smál se mi do očí místo obrany a já měl v tu chvíli neskonalou chuť ho někam zavřít a zahodit klíč. Tenhle nápad mě ale přešel, když se mi přilepil na rty s tím, že to s ním holt budu mít těžké, ale věří tomu, že to zvládnu.
Svet sa zmenil. Bez zásahu katastrofy či politického pričinenia. Stačilo, že bytosti zaznamenané na zdrapoch legiend presiakli do sveta ľudí. Držať ich v okovách tajomstva bolo náročné a útvary po celých štátoch to stálo značnú dávku síl. O to viac, keď útokov začalo pribúdať a Adrienovi do náruče sa zosypala všetka ich váha.
Hned ten den bylo vyhlášeno, že král hledá pro prince nevěstu a jaké podmínky musí splňovat. Současně byli rozesláni poslové do okolních království se stejnou informací. Netrvalo dlouho a začaly přijíždět první zájemkyně, většinou s doprovodem. Vždycky to probíhalo stejně. Některé se zdržely déle a po prvotním seznámení se dotyčné různě snažily docílit jednoho jediného. Výsledek však byl vždy jednoznačný. Odjezd domů to jistil.
Jenže ta otázka byla tak… výstižná. A rezonovala s mým neodbytným celodenním ‚Proč ne?‘Neber to blbě, ale vo nudě to fakt bejt nemá.
Soren zabublal smíchy. „Hahaha, tak tohle sedlo!“ Pak po očku mrkl na vedle sedícího Killyho, doufal, že u něj zahlédne aspoň náznak úsměvu… Killian ale vypadal, jako kdyby se díval spíš skrz monitor. „Hej, ty to vůbec nesleduješ!“ drbl do něj Soren.
Môj boj zjesť, čo som si navaril, preruší klopanie. Zvláštne, určite už všetci od tej babizne vedia, že som v karanténe, tak kto čo chce? Cez kukátko nikoho nevidím. Otvorím dvere, či niekto nestojí na schodoch v bezpečnej vzdialenosti. Nikde nikoho, ale pred dverami je zohnutý papier. Niekto mi nechal odkaz. Ahoj, Koviďák, susedka z prízemia hovorila, že…
Chris vešel dovnitř a Mart málem zapomněl na všechny nepříjemnosti. Měl pocit, že ještě nikdy ho neviděl tak krásného a vzrušujícího. Opálená kůže se slabě leskla, pod ní lehce hrály pevné svaly. Černé oči hořely temným plamenem.
Když se opřel lokty o stůl a pohrával si s šálkem, nebyl už jeho pohled tak ustrašený jako předtím. Spíš naopak, byl ďábelský. I když mu též lehce zčervenaly tváře a lehce se kousal nervozitou do rtu, byl jeho pohled pevný a rozhodný. Když viděl, že se nemám k odpovědi, napil se své kávy a nepouštěl mě při tom z očí.
A v hodině s půlnoci odbité, Heřman vyměnil svou duši a její slávu za život pozemský. „Mé vyobrazení do knihy vepíšeš, já sám ruku tvou povedu.“ První podmínka. Kývl na ni. „Mým služebníkem se staneš a duši svou odevzdáš.“ Druhá podmínka. Kývl i na ni. „Hříchem, za který pykat teď máš, se zaprodáš, se mnou ulehneš a smlouvu tak zpečetíš.“ Třetí podmínka. Heřman zaváhal… Však už byl daleko, teď nešlo couvnout. Slovo vyřčené už nevrátíš.
Odvrátil se od portrétu, s bolestnou vzpomínkou došel k oknu. Ruch večera a přicházející noci ho nelákal. Měl pár známostí, letmých a na konci vždy bolestných. Uzavřel se do sebe, soustředil veškerou svou energii na práci. Znásobil svůj majetek, těšil se z drobností, ale nic už nečekal. Bílá záře krátce protnula tmu, sáhl po komunikátoru. „Co se děje, Vintne?“ „Neznámé plavidlo skočilo, ale v závěsu stáhlo ještě jedno. Zřítila se.“
Rázem z elektrizované atmosféry vyšlehne blesk! Tímto okamžikem začíná krátký, ale šokující výjev. Standa, do té doby němý a nehybný, najednou vyletí ze židle jako čertík z krabičky, nadechne se a rozeřve se jako tragéd, který chce heroickým hlasem rozbourat divadlo: „Tondo!!! Ty si myslíš, že já bych něco takovýho… Já tobě, kamarádovi, že bych udělal takovej podraz?!?!?! Tak tos mě tedy nasral!!! Ty čuráku, ty si myslíš, že bych byl takovej vůl, že bych dal sedmašedesátiletými člověku dělat takovouhle práci, když z ní mám já sám ve třiceti zamotanou šišku???!!!“
VAROVÁNÍ:
Venku, třeba ve skateparku, jsem se přistihl, jak po očku sleduji jiné kluky. Obzvláště ti ve skejtovém oblečení a machrovsky nasazených kšiltovkách s rovnými kšilty vyvolávali zvláštní mrazení v těle. Nakonec jsem si ve skateshopu pořídil snapback s koženým kšiltem, nasazoval si jej na hlavu při svých utajených sexuálních hrátkách a vždy docílil nádherných orgasmů. Někdy jsem kšiltovku položil před sebe, moje cákance končily na ní, částečně jsem je slízával z koženého kšiltu a zbytky na ní zasychaly.
S těmi slovy zvedl peřinu, odkryl svoji nahotu a já uviděl tu krásu, po které jsem tak dlouho toužil. Jeho velký, silný úd trčel do prostoru jako betonový stožár z hustého houští. Jeho tělo i přes prodělané problémy bylo stále celkem zachovalé a dávalo najevo, že až přijde čas, bude opět ve formě jako dřív. „Vidíš, co jsi způsobil? Pomůžeš mi s tím? Prosím."
„Leo, volá tě Mirek. Neptej se mě, co chce, protože jsem mu nerozuměl,“ odžvatlal Daniel lízlým tónem a ukázal ke grilu, kde Mirek stál. Já se na Dana podíval jako na svatý zázrak a musel si dát při tom bacha, aby mi šokem neupadla čelist. Leo vstal a bez jediného slova, jen s poklepáním mého ramena a úsměvem na rtech, šel za chlapama ke grilu. Terka se snažila nevyprsknout smíchy a pořád po nás blbě koukala. Takovým tím pohledem, když se díváte na koš plný roztomilých štěňátek nebo koťátek.
Strana 50 z 102
