Oliver – 28. kapitola

Léto se přehouplo v podzim a ten zase v zimu a mně připadalo, že tohle už kurva fakt není vtipný.

S Oliverem jsem randil něco málo přes tři měsíce. Od rozchodu uběhlo už více než půl roku. Hodně jsem googlil a zjistil, že podle studií amerických vědců bych se měl cítit lépe průměrně po jedenácti týdnech. Evidentně jsem byl dost velký nadprůměr, když jsem po devětadvaceti týdnech stále brečel po nocích do polštáře. Fakt nechápu, co má moje srdce za problém. A těm americkým vědcům bych měl poslat mail a zařadit se do dalšího průzkumu, abych jim ten průměr posunul trochu nahoru.

"Jsem geniální!"

"Ne, Nino, to fakt není dobrej nápad," zavrtěl jsem hlavou. Mára nás sledoval z Nininy postele a já nebyl schopen odhadnout, co si myslí.

"Nemáš tam fotku, v klidu."

"To je jedno. Já na žádný rande naslepo nepůjdu!"

"Poslyš, Nino," ozval se Mára. "Dej si vanilkový rohlíček a na chvilku si vydechni, ano?" Natáhl k ní tác s cukrovím.

Ona si se zamručením sedla na postel a nacpala si do úst celé vosí hnízdo: "Há fem neháviflá hena."

"Cože?" nakrčil jsem na ni obočí a čekal, až sousto spolkne.

"Já jsem nezávislá žena a sama si rozhodnu, jaký druh cukroví chci."

"Ale samozřejmě," přitakal Mára, "nikdy bych tě úmyslně nepřipravil o možnost volby. Vezmi si jakékoliv cukroví, na které máš chuť."

Nina se na něj spokojeně zazubila a vzala si vanilkový rohlíček, který jí předtím nabízel. Občas jsem nechápal, jestli Mára svá slova myslel vážně, nebo to byla jedna velká nadsázka. Vždy se u toho totiž tvářil tak přesvědčivě, že jsem to nedokázal určit.

"Ale jestli plánuješ být takhle silná a nezávislá celý den, budu si muset dát ještě jednu rumovou kouli," dodal a já vyprskl smíchy.

"Jsem takhle silná a nezávislá celý život, drahý," zakřenila se na něj a přehodila si své nohy přes ty jeho. Ačkoliv spolu stále chodili, vlastně jsem vůbec nepociťoval žádný rozdíl. A ani jsem se necítil v jejich přítomnosti nijak nepříjemně, jelikož Mára na žádné velké intimnosti na veřejnosti nebyl stavěný. I když nevím, zda jsem se zrovna já dal považovat za "veřejnost".

"Každopádně," pokračovala Nina, "myslím, že bys to měl zkusit. Musíš si někoho najít, jinak se přes Olivera nikdy nedostaneš. A už je to fakt dlouhý, to ti povím."

"A proč k tomu musím používat internetovou seznamku?"

"To víš moc dobře! Protože potřebujem rovnou najít chlapy, kteří jsou dominantní a mají rádi všechny ty sadistický praktiky, jinak ani nemá smysl, abys na takový rande chodil. Takže prostě… budem vybírat takhle. A když budeš potřebovat, budeme na ty rande s Márou chodit s tebou a sedneme si vždycky k vedlejšímu stolu, aby ses cítil bezpečně."

"Cože budeme?" zpozorněl.

"Budeme krýt Erikovi záda. A u toho hodně jíst."

"Jo, to zní dobře," přitakal a znovu se začetl do nějakého článku, který měl otevřený v tabletu.

"No to vůbec nezní dobře, na žádný rande se mnou chodit nebudete."

"Tajně!" opravila mě.

"Ani tajně, Nino, není mi patnáct!"

"No fajn. Takže," vrátila mi Nina telefon s hotovým profilem, "tady to máš. Někteří tam mají fotky, někteří ne. Napsala jsem ti inzerát, ale máš tam jen věk a místo bydliště, jinak žádné zneužitelné informace. A napsala jsem, co hledáš. Počkej, až se ti sami ozvou, podle mě to bude dost rychle."

Ne že by se spletla. Hned to odpoledne mi přišlo několik zpráv od mužů ve věku od třiadvaceti až do padesáti sedmi let. Některé smysluplné a zajímavé, některé ve formě "ahoj" a jiné… velmi podivné a znepokojující. A většinou obsahující slovní spojení jako "nadržená čubka", "můj otrok" či "zlobivý chlapeček, co potřebuje přísného taťku". Kupodivu jsem měl největší husinu z toho posledního. A nebyla to ta příjemná husí kůže, právě naopak. Jednoho otce mám a jiného nepotřebuji, děkuji velmi pěkně.

Po odmítnutí zaslání nahé fotografie nebo sextingu (a po ignoraci zpráv s nadměrným množstvím pravopisných chyb, v podstatě nečitelných) jsem se zbavil asi sedmdesáti procent nápadníků a zůstali čtyři muži, se kterými jsem si psal déle než několik hodin. A když nic jiného, minimálně to bylo zajímavé odreagování. Všichni čtyři preferovali dominantní pozici, tři z nich již poměrně zkušení, jeden naopak bez zkušeností.

Byl mi však věkově nejblíž, takže jsem na rande s ním kývl jako první. Ondra byl čtyřiadvacetiletý hasič, který byl na pokec super, jelikož díky naší věkové blízkosti jsme si toho měli hodně co říct. Když z něj ale na konci rande vypadlo, že by vlastně raději byl v submisivní pozici a že ho více vzrušuje výprasky dostávat než je dávat, dospěli jsme k závěru, že nemá smysl pokoušet se vztah posouvat někam dál.

Po tomto neúspěchu trvalo téměř měsíc, než jsem se nechal na rande ukecat od někoho jiného. Psal jsem si se dvěma muži, jedním velmi zkušeným osmatřicetiletým úředníkem a jedním čtyřiatřicetiletým ajťákem, který dle vlastních slov zkušenosti měl, ale stále se ještě měl hodně co učit.

Ale i když jsem si s nimi psal téměř každý den, přesto bych to celé vyměnil za jednu prostou zprávu od Olivera. Leden už se překlápěl v únor. Vloni touhle dobou se Oliver stal mým šéfem a děsně mě štval. Pak se mi zdál ten sen. Políbil jsem ho před klubem. Poté on mě v autě. Pak jsme šli na lasagne. A poté mi ukázal úplně nový svět. Nový svět, jehož středobodem byl on.

Co jsem si, do háje, nalhával? Stále byl středobodem mého světa. Stále jsem na něj myslel, stále se mi po něm stýskalo. Dal bych všechno za to, moci ho ještě jednou políbit, pohladit, obejmout. Ještě jednou být jeho.

A místo toho jsem šel na další rande, tentokrát s osmatřicetiletým Michalem, tím velmi zkušeným dominantem. A musel jsem uznat, že z něj jeho postavení sálalo na dálku. Čišelo z každého slova. Ta sebejistota, ta dominance. Asi mi to mělo imponovat, ale spíš mě to celkem děsilo. Ukázal se však jako inteligentní a na první pohled i zodpovědný člověk, který však vyžadoval velkou poslušnost a dodržování pravidel. A jelikož jsem rozhodně žádný vztah nehledal, bylo mi celkem jedno, že si toho mimo BDSM nemáme moc co říct. Po druhé schůzce jsme se vydali rovnou k němu domů a já se nemohl dočkat jedné jediné věci.

Že konečně vypnu.

"Pojď dál," pobídl mě a já váhavě vešel. Zul jsem se a svlékl si kabát, načež jsem ho následoval do obýváku. Pokynul ke gauči a sám se posadil do křesla: "Posaď se, prosím."

Bez řečí jsem se usadil na tmavě modrý gauč a ruce jsem složil do klína. Zvědavě jsem ho pozoroval a přemýšlel nad tím, jak rychle se přesuneme k nějaké akci.

"Slib mi, že i při tom největším vzrušení neztratíš zodpovědnost."

Nelez mi do hlavy, Olivere! Ne teď. Ne tady.

"Máš tedy zkušenosti se spankingem, shibari a ponižováním, ale o něco méně s disciplínou, rozumím tomu dobře?"

"Přesně tak," přitakal jsem. "Nebo… na tvé poměry asi ano."

"Na mé poměry rozhodně ano, vychovaný nejsi vůbec."

Tak nejsem pes, že jo, aby mě někdo vychovával.

"To asi ne," řekl jsem nahlas, jelikož jsem věděl, že přesně to chce slyšet.

"Nevadí, poradíme si s tím. Prozatím tedy vím, že odmítáš cokoliv zahrnujícího krev, jehly, elektřinu, svorky nebo kolíčky na bradavky, tělesné sekrety s výjimkou spermatu na tělo nebo obličej a rákosky, je to tak?"

"Ano, ale určitě si ještě na další věci vzpomenu."

"Rozumím," přikývl. "Budeme fungovat na klasickém semaforu, tedy zelená jako znamení, že je vše v pořádku, oranžová znamená zvolnění či upozornění na nevhodnou praktiku, červená znamená okamžité stopnutí akce. Souhlasíš?"

"Ano, souhlasím."

"V tom případě myslím, že můžeme začít. Zvedni se a stoupni si přede mě."

Nejprve jsem se trochu zdráhal, ale poté jsem opravdu přešel přímo před něj. Automaticky jsem dal ruce za záda a pohledem těkal od něho k zemi a zase zpět. Beze spěchu si stoupl a lenivým krokem mě začal obcházet. Nejprve se mě vůbec nedotýkal, až když mě poprvé obešel, vklouzl mi prsty do vlasů a zaklonil mi hlavu. Zadíval se mi do tváře a můj tep se zrychlil.

Na jednu stranu jsem cítil tu silnou dominantní auru, konečně mě zase někdo pevně držel za vlasy a měl nade mnou moc. Zároveň to ale…

… nebyl ten správný člověk. Nebyl to ten jediný.

"Svlékni se do spodního prádla," rozkázal mi a já zaváhal.

Žádné konejšení, žádné nabídnutí vlastního trička, abych se necítil moc odhalený a zranitelný.

Nakonec jsem ho ale opravdu poslechl, svlékl jsem si svetr, džíny i ponožky a zůstal před ním stát jen v černých boxerkách. Michal vytáhl z vysokého držadla vedle televize bičík a zlehka mě jím popleskal po zadku. Jak mě znovu obcházel, několik slabých ran přistálo na stehnech, rozkroku i bradavkách. Poté mi jím zatlačil pod bradu, čímž mě donutil znovu zvednout hlavu.

"Na kolena."

Klesl jsem na kolena a posadil se na paty, on mě však vzápětí pleskl bičíkem do bradavky a napomenul mě: "Pořádně, narovnej se a kleč jen na kolenou. A ruce předpaž."

"Výborně. A teď předpaž."

Po krátkém zaváhání jsem ruce natáhl před sebe a nejistě jsem po něm lupl pohledem. Evidentně pochopil důvod mé nejistoty a pobaveně se na mě ušklíbl: "Ano, Eriku, to je předpažení."

Zavrtěl jsem hlavou, abych se myšlenkami vrátil zpět do současného momentu, a ruce jsem natáhl před sebe. Cítil jsem ale knedlík v krku, to nebylo dobré. V očích mě začínaly štípat slzy. Jen veškerou silou vůle jsem je potlačil a hluboce vydechl.

"Tomu říkáš narovnání?" Vzápětí mi přistály dvě rány na odhalených bradavkách a já bolestně zasyčel. Stáhl jsem ramena dozadu a držel v pozici, ve které mě chtěl.

"Tak… a teď dej ruce za hlavu."

Propletl jsem prsty za hlavou a přitiskl dlaně na temeno. Držel jsem tak minimálně minutu, než mu to bylo dost dobré a znovu mě pobídl, abych změnil pozici.

"Zůstaň klečet, ale hrudníkem se polož na zem. Ruce natáhni před sebe a pořádně se prohni v zádech."

Ačkoliv mi to připadalo zvláštní, poslechl jsem a pokusil se sebou necuknout, když mě bičíkem pleskl mezi půlky. Následovalo pět ran na každou půlku a já ani necekl. Jen jsem držel pozici a snažil se vypnout, přesně jak jsem měl v plánu. A stále se mi to nedařilo.

"Znovu se narovnej, klekni si jen na kolena, ruce dej za záda a zvedni bradu."

Udělal jsem přesně to, co po mně chtěl, a sledoval jeho počínání. Vytáhl krabici zpod gauče a otevřel ji. Vyndal z ní široký kožený obojek a začal mi ho nasazovat. Utáhl ho dostatečně pevně, abych o něm věděl při každém nádechu.

Jako bych dostal ránu pěstí do břicha.

"Chci si ho vzít na sebe. Moc se mi líbí."

Nastavil jsem mu krk, aby mi ho mohl nasadit, a když se mi chladný kov usadil nízko na krku, spokojeně jsem vydechl. Oliver si poté sundal z krku drobný stříbrný řetízek a navlékl na něj klíček od mého obojku. Pohladil mě po tvářích a naklonil se blíž, aby mě políbil na rty: "Sluší ti, moc."

"A ten je tedy… můj?" zeptal jsem se váhavě.

"Přesně tak," přitakal. "Koupil jsem ho pro tebe. A klíč od něj budu mít jen a pouze já."

Do krku se mi nahrnula žluč.

"Č-červená," vydoloval jsem ze sebe. "Omlouvám se, není mi dobře, musím… musím —"

Vystřelil jsem na nohy a vběhl do koupelny. Prudce jsem za sebou zabouchl dveře, po cestě k záchodu ze sebe serval obojek, a jen co jsem dopadl na kolena k záchodové míse, vyzvracel jsem snad celý obsah svého žaludku. Dávil jsem se, žaludeční šťávy mě pálily v krku i nose a po tvářích mi stékaly horké slzy.

Zůstal jsem u záchodu sedět ještě několik minut poté, pokoušel jsem se uklidnit svůj zrychlený dech a divoce bušící srdce. Otřel jsem si ústa do toaletního papíru, hodil ho do záchodu a spláchl. Poté jsem se doploužil k umyvadlu, opláchl si obličej a zadíval se na svůj odraz do zrcadla. Rudé oči od pláče, bledá tvář a popraskané rty. Vypadal jsem jako verze sebe samého těsně před smrtí.

A cítil jsem se tak každý den od chvíle, co jsem ho ztratil.

Jakmile jsem se dostatečně vzpamatoval, sebral jsem ze země obojek a opatrně vyšel ven z koupelny. Podal jsem ho Michalovi, který stál hned u dveří a starostlivě mě pozoroval.

"Jsi v pořádku?"

"Musel jsem něco špatného sníst," vysvětlil jsem, "moc se omlouvám, ale není mi vůbec dobře. Myslím, že bude lepší, když půjdu domů."

"Jistě, rozumím. Chceš odvézt?"

"Ne, děkuju, pojedu metrem." Omluvně jsem se na něj usmál, oblékl se a snažil se při tom zakrýt třes rukou, který mi oblékání značně ztěžoval. Rychle jsem se obul, natáhl na sebe kabát a s další omluvou vypadl ze dveří.

Zamířil jsem k metru, ruce se mi stále chvěly a cítil jsem, jak mě v očích znovu pálí slzy. Zapadl jsem do metra a rozjel se červenou trasou na přestupní stanici. V hlavě jsem měl prázdno, už zase jsem fungoval na autopilota. Když jsme však zastavili na Florenci, nečekal jsem, dokud nepřejedeme na Muzeum, tedy přestupní stanici na zelenou, abych se dostal domů. Vystoupil jsem a zamířil na metro B.

Mé ruce se začínaly chvět adrenalinem, ne šokem, a dech se mi zadrhával v krku. Když jsem vystoupil na Hůrce, zhoupl se mi žaludek. Ještě že jsem veškeré jídlo už vyzvracel. Rozešel jsem se chladným pozdním večerem a zapnul si kabát. Chvějící se ruce jsem zabořil do kapes a napjatě sledoval okolí. Krom jedné ženy venčící psa a zamilovaného páru puberťáků sedícího na lavičce nikde nebyla ani noha.

Nohy mě donesly až ke vchodu. Zastavil jsem se pod schody a vzhlédl. Poznal jsem jeho okna i poslepu. Z téhle strany byla ložnice a pracovna, nepřekvapilo mě tedy, že ani v jednom z těchto pokojů se nesvítilo. Pravděpodobně byl v obýváku. Anebo možná vůbec nebyl doma.

Se srdcem až v krku jsem vystoupal těch několik málo schodů a zadíval se na jeho zvonek mezi všemi ostatními. Zlehka jsem po něm přejel prstem a uvědomil si, že jsem poslední půlminutu snad vůbec nedýchal.

Náhle se otevřely dveře, já polekaně nadskočil a prodělal tak pět infarktů zároveň. Ze vchodových dveří vyšla mladá žena, kterou jsem občas potkával, bydlela ve stejném patře jako Oliver.

"Dobrý večer," pozdravila mě, jelikož mě pravděpodobně také poznala.

"Dobrý večer."

"Chcete pustit dovnitř?" nabídla mi a podržela dveře. Zaváhal jsem, ale nakonec jsem s díky proklouzl dovnitř do vyhřáté chodby. Dveře se mi zabouchly za zády a já ztuhl na místě.

Čipem otevřel vchodové dveře, a když mě prudkým trhnutím vtáhl dovnitř, narazil jsem svým hrudníkem na ten jeho.

Nestačil jsem se ani nadechnout a už mě svíral ve své náruči a líbal. Pevně jsem mu ovinul ruce kolem krku, hladově mu polibky oplácel a couval jsem tam, kam mě naváděl. Dveře výtahu se s cinknutím otevřely a my se vpotáceli dovnitř, naše rty se při tom ani na vteřinu nerozpojily.

Hrdlo se mi znovu sevřelo, slzy se mi nahrnuly do očí a já je nedokázal zastavit, když mi začaly stékat po tvářích. Bylo to pryč. Nenávratně pryč. Co jsem si myslel? Že sem nakráčím, zabuším mu na dveře a on mě se vší láskou vezme zpátky?

Nedokázal jsem dojít ani k tomu podělanému výtahu, aniž bych dostal úzkostný záchvat.

Zasraných devět měsíců od rozchodu.

Otočil jsem se na patě a prudce vyrazil z domu ven. Chladný vzduch mě praštil do obličeje, celé tělo se mi chvělo a zasychající slzy mě studily na tvářích. Ještě jednou jsem vzhlédl k oknům – z okna v ložnici se svítilo.

Já už ale na nic nečekal a spěšným krokem se rozešel zpět k metru.

Třicet devět týdnů.

Drazí američtí vědci, polibte mi prdel.