Filtr povídek

„Předpokládám, žes mě poslechl a od pondělka sis to nedělal?“ přeptal se. Odpověď je mi každopádně jasná – vím, že by si nedovolil mě neposlechnout…, a pokud náhodou, tak by se na mě teď díval úplně jinak… „Poslechl,“ odpověděl Ben, spokojený už jenom díky tomu, že může dát Kamilovi kladnou odpověď. Kamil se ušklíbl: „No, nakecat mi můžeš, co chceš, že… Takže se svlíkni, lehni si na postel… tentokrát na záda… a já si to překontroluju.“

„Co koukáš, děvko! Postarej se o Pána!“ s těmito slovy ukázal mezi své nohy, a jak rád jsem se tam vrhnul, je snad zřejmé. Šukal mi hubu bez jakéhokoliv ohledu. Jen tak tak jsem měl co dělat, abych se neudusil. Když se konečně vypustil, promluvil znovu: „Tak tobě se líbí dělat bílou děvku černým ptákům?“ „Ano.“ „Odpovídej celou větou! A ode dneška jsem tedy tvůj Pán!“ „Ano, můj Pane. Moc se mí líbí být bílou kurvou černým ptákům, můj Pane!“ „Tak to ti to můžu poskytnout.“

Elias podával vodu Mateovi, ten jen zavrtěl hlavou. Mladík ruku nestáhl. Obr se vzdal, vzal si nabízenou vodu i on trochu vypil. Musejí se k Fermisům dostat do setmění. Napřel své síly, nevnímal, že ho pozoruje dívka. Eliasovy oči ho spalovaly víc než slunce. Šelma v jeho hrudi pomalu, ale jistě vyhrávala. Zrychleně dýchal a moc dobře věděl, že nejenom námahou.

A proč mě ignoroval on, to jsem netušil a v tu chvíli mi to bylo jedno. Nejspíš měl nějaké své důvody. Nepochyboval jsem o tom, že budou pěkně hloupé a určitě se je ještě dozvím. Měl jsem pravdu.

Postel ve velký ložnici byla dřevěná, s nohama, ke kterejm se daly přivázat provazy. Górdan měl zase chuť si hrát, takže mě přivázal vleže na zádech, roztaženýho do X. Zálibně si mě prohlídl a pak se vytasil s dřevěnejma kolíčkama a tenkým provázkem.

Tolik se mi stýská! Nikdy bych nečekal, že mě něco takového tak sebere! Nemůžu tu zůstat, nemůžu se s ním potkávat, jeden jeho přezíravý pohled by mi vyrval srdce z těla. Zkusím si najít něco jiného. Úplně se od něj odpoutat, už nikdy ho nevidět a časem… časem tohle všechno možná přebolí a já začnu nový život. Během těch čtyř měsíců, kdy mi on platil nekřesťanské prachy, si klidně můžu dovolit vzít nějakou hůř placenou práci, takže se hned teď seberu a půjdu ji hledat. Ovšem tuto skutečnost bych mu měl sdělit. Po mailu to bude stačit.

Prvním kusem byla složitě barevným dřevem vykládaná lenoška. Zvládal jsem základní truhlářské a řezbářské techniky, ale intarzie, navíc tak komplikovaná, mezi ně nepatřila. Po vykuchání původního čalounění se nábytek rozpadl a shnilé dřevo rozdrolilo. Vykládané čelo naštěstí zůstalo, a to ostatní se dodělá. Když jsem to Alexovi zavolal a oznámil mu, že se renovace prodlouží a prodraží, nijak se necukal. Naopak to přijal jako informaci srovnatelnou s faktem, že ten týden byly banány v akci.

„Kurva dýchej pravidelně, ať mi tu neomdlíš,“ houkl jsem na něj a zvedl jsem ruce v rukavicích. Sledoval jsem, jak se pomalu zase začíná uvolňovat a po tváři se mu rozlívá blažený úsměv. „Mám pokračovat?“ zeptal jsem se opatrně a on rozhodně kývnul. Lehce se posunul v křesle, aby našel o chlup pohodlnější pozici a opět položil hlavu. Při zabodávání další jehly už ani nesykl bolestí.

„Jsi z bohaté rodiny? Proč by nechtěli platit?“ Neodpověděl mu, Mateo čekal. Sklopená hlava a ticho mu bylo odpovědí. Chtěl na něj přitlačit, ale než se nadechl, začaly na palubu dopadat slzy. Všichni námořníci byli mimo loď. Muž si chlapce přitáhl k sobě, sevřel ve svém medvědím objetí chvějící se tělo. Tlapou, která rozdrtila nespočet kostí i lebek, jemně pohladil světlé vlasy, padající na mladíkův krk. „Co se děje? No tak,“ konejšil ho. „Co se mnou uděláte, když moje rodina nebude chtít dát výkupné?“

U dveří se na chviličku zarazil a vzrušeně se na Bena, který klečel uprostřed pokoje zády k němu, zahleděl. S těma rukama za zády, sklopenou hlavou a pruhem látky přes oči vypadá jako nějakej můj zajatec. Jako malí jsme si na to s klukama hráli… a už tenkrát jsem si užíval, když jsem nebyl ten zajatej, ale naopak ten, kdo to měl celý na povel. Se vsadím, že Ben to měl přesně naopak. Škoda, že jsme se neznali už tenkrát, haha… No, ale na tohle stálo za to si ty roky počkat! Hlavně mu teď můžu přikazovat úúúplně jiný věci, než jaký mě napadaly tenkrát, že…

Vyrazím za ním a přesně v ten moment si všimnu vyššího blondýna, co si to k nám šine. Rozhodně není od nás ze třídy. Kde já jsem ho jen viděl? „Jonatane!“ zvolá kluk. A následuje sled událostí. Upřímně, dost podivných událostí. Jonatan se otočí ke mně, což nečekám, takže do něj regulérně napálím. „Co to…,“ inu domluvit nestačím, neb mě chytí za ruku a rozeběhne se pryč.

Když jsem ho vzal do pusy a zasunul si ho pomalu do krku, zalapal po dechu a začal přirážet. Sám si určil tempo, ale bylo pěkně rychlý. Intenzivní přírazy co nejhloubš, jak jsem měl rád. Nezdržoval to, neokřiknul mě, že si to chce ještě užít. Už se taky potřeboval vystříkat, a tak jsem jenom držel a rty a jazykem mu pomáhal, co to šlo. Cejtil jsem, jak mi v krku tvrdne a zvětšuje se ještě víc.

„Stál přede mnou dokonalý chlap, skvěle upravený, v drahém, skvěle padnoucím obleku, ale bez úsměvu. Poté si dal tu práci a udělal čistky i se zaměstnanci a stal se z něj nekompromisní tvrdý chlap, který neodpustí žádnou chybu. Tak, jak ho teď znáš. Lidi, které si k sobě aspoň trochu pustil, ty si stokrát proklepl, měl detektivy, kteří mu sháněli informace o právnících, manažerech i ochrance. Myslím, že i o tobě ví úplně všechno, tím myslím úplně všechno, třeba i to kolikrát denně si vyhoníš nebo jestli chodíš pravidelně na velkou. Byl po tomhle strašně paranoidní, nedůvěřivý a myslím, že se tím ani moc netajil.“