Marek a já – 14. kapitola: Déšť

Marek vyplul z koupelny s ručníkem omotaným přes boky. „Oblékl“ jsem se po jeho vzoru a vyrazil za ním do kuchyně.

„Udělám večeři, jo? Pomůžeš mi?“

„Rád. Ale upozorňuju předem, že jsem v kuchyni nemehlo.“

„To zvládnem, žádnej strach. Takže: uděláme si rybu na zelenině. K tomu třeba hranolky?“

„Jo. To zní dobře.“

Marek mi začal udílet pokyny, co všechno mu mám podávat. A kruci, pomyslel jsem si. Jestlipak jsem dával při jeho exkurzi pozor? Naštěstí jsem nezaváhal a všechno rychle našel. Marek zatím omýval zeleninu.

„No vidiš, jak ti to jde,“ pochválil mě.

Zasmál jsem se.

„Jo a pustíš nějakou muziku? Tamhle je ovladač.“

Zmáčkl jsem tlačítko a kuchyně ožila Markovou oblíbenou hudbou. Marek se začal pohupovat do rytmu a předvádět své kuchařské umění.

Zapnul troubu a začal krájet brambory na hranolky.

„Ty jo, budou domácí hranolky, jo?“ obdivně jsem se zeptal.

„No jasný,“ usmál se Marek.

Brzy se kuchyní rozhostila i vůně cibule, česneku, papriky a další zeleniny a máslo na velké pánvi se dalo do zpěvu. 

„Za chvilku to bude. Ryba se nesmí dělat dlouho,“ mrknul na mě.

No jo, probral jsem se ze svého obdivného pozorování Markova koncertu a dal se do přípravy stolu. Marek mě po očku pozoroval a usmíval se do pánve.

„Dáme si k tomu víno?“ houknul Marek od sporáku.

„Jasně. Víno k rybě patří, ne?“

Skleničky jsem našel hned a vytáhl jsem z lednice bílé perlivé víno. Na stole se pomalu rýsovala téměř noblesní nálada.

Marek položil na stůl talíř s rybou na zelenině, ze které kapalo horké máslo, a vedle mísu s prosolenými zlatými hranolky. Vypnul hudbu a usadili jsme se.

Nalil jsem víno. Marek zvedl sklenici: „Tak na co?“

„Na nás,“ pokrčil jsem rameny.

„Na nás,“ přiťukli jsme si. Napili jsme se a dívali si při tom jeden druhému do očí.

„Tak se nenech pobízet. Ať nám to nevystydne.“

Dali jsme se do jídla. Měl jsem pocit, že se účastním nějaké královské hostiny. Souhlasným mručením jsem pochvaloval Markovo umění a z Marka zářil šťastný úsměv. Krásný opravdický úsměv, který byl nakažlivý.

Dojedli jsme a jen tak seděli, popíjeli sladké víno.

„Kde ses naučil takhle vařit?“

„Nikde. Metoda pokus omyl.“

„Tak to musíš mít talent. Já všechno zkazim.“

„Ale ne. To tě naučim. Když něco zkazíš, nesmíš to vzdávat.“

Marek se rozpovídal o vaření a já ho bavil svými historkami o spálených, rozvařených či nedovařených a jinak nepovedených pokusech.

„Umíš s myčkou?“ zeptal se Marek.

„Moc ne. Nemám myčku.“

„To je jednoduchý, koukej.“

Marek mi vysvětloval, jak a co kam dát, co nastavit a zmáčknout. Jeho tělo jen v ručníku bylo neustále v pohybu. Nemohl jsem se na něj vynadívat a poslouchal pozorně jeho brebentění, které mě naplňovalo pocitem, že nic není složité. Že všechno je ve skutečnosti jednoduché a že dokážu všechno. S ním. S Markem. S mým Markem.

***

„Venku prší,“ kouknul Marek z okna.

„Otevřeme si druhou láhev?“ navrhnul jsem.

„Ty vole… No tak jo. Vezmem si to do ložnice?“

„Hm,“ souhlasil jsem.

Marek se sehnul do ledničky pro druhou láhev.

„Máš rád olivy?“ houkl z otevřených dveří lednice.

„Mám.“

„Tak si dáme,“ zavřel lednici patou, v jedné ruce víno a ve druhé olivy. „Vezmeš prosím tě skleničky? Jo a ještě nějakou misku a vidličku.“

Přesunuli jsme se do ložnice. Cítil jsem tady absolutní mír a bezpečí.

Rozsvítil jsem tlumené světlo a lehl si na postel. Díval jsem se na Marka. Jak otevírá láhev a nalévá víno, jak vidličkou loví olivy a přendává je do misky. Rád jsem ho pozoroval. Připadalo mi, že Marek umí všechno. Všechno, do čeho se pustil, dělal s takovou jakoby jistotou a samozřejmostí.

„Můžu se na něco zeptat?“ neodvrátil Marek zrak od oliv.

„No jasně. Na cokoli.“

„Jak ses mě ptal, jestli ti pomůžu… Když tady zůstaneš…“

Vzpomněl jsem si na vanilkovou chvíli v kuchyni.

„No, vim. A?“

„Tak s čím ti jako můžu píchnout? Nebo jak jsi to myslel,“ otočil se ke mně a podal mi skleničku s vínem.

„Dík,“ přiťukli jsme si a napil jsem se.

„No… Potřebuju jít ke mně, zjistit, co tam mám za věci, nějak to probrat…“

„Jo takhle. Tak to zvládneme. V pohodě.“

„Nevím. Stěhoval jsem se jen jednou v životě. Nevím, co se všema těma věcma.“

„Sem se krásně vejdeme, uvidíš. Já taky něco vyházim. Místa je tu dost.“

Marek se zadíval ke skříni. Vstal z postele, došel k policím a začal brát různé věci do rukou:

„No tak třeba tohle. Nebo tohle. Samý blbosti… Jé, hele!“ objevně zvolal a přinesl k posteli krabici.

„Čum na tohle,“ Marek otevřel krabici a začal vytahovat exotické předměty.

„Co to je?“ zíral jsem na věci, o kterých jsem netušil, k čemu a odkud jsou.

„To jsou různý blbinky z Jižní Ameriky.“

„Tys byl v Jižní Americe?“ překvapeně jsem se zeptal.

„No jasný. To už je… no pár let. Koukej, třeba tohle.“

Marek si lehl s krabicí na postel a začal z ní vytahovat všelijaké barevné drobnosti a vypravovat, jak k nim přišel. Popíjeli jsme při tom víno a zobali olivy. Hladil jsem Marka po těle, poslouchal jeho brebentění a cítil se jednoduše krásně. Přestal jsem pochybovat. Pochybovat o tom, že bychom měli žít spolu. Měl jsem pocit… ne pocit, ale přesvědčení. Přesvědčení, že bychom měli žít spolu. Chtěl jsem to Markovi říct.

„Marku? Já už to vím. Na sto procent to vím.“

„Co?“

Položil jsem mu svoji ruku na hruď a upřel pohled do jeho očí.

Marek chvilku přemýšlel, pak se mu objevil na tváři široký úsměv a oči mu zajiskřily.

„Ty jo. Děkuju,“ odsunul krabici a dlouze mě políbil.

Marek si na mě lehl, vískal mě ve vlasech a něžně jsme si vyměňovali polibky.

Mazlili jsme se a ručník mi povolil. Marek to ucítil. Opatrně mě rozbalil jako nějaký dárek. Zpod ručníku se mi vyhouplo péro. Marek mi vzal něžně žalud do pusy a vrátil se ke mně, aby pokračoval v líbání. Pomalu při tom sundal i svůj ručník, ucítil jsem na břiše jeho tvrdý penis a jeho měkké koule na svém péru. Ještě dlouho jsme pokračovali v mazlení a líbání. Naše penisy se pomalu, ale jistě nabíjely novou energií…

Nechtěl jsem přerušit klid a mír, který se ložnicí rozhostil. Marek to věděl. Nebo snad i cítil stejně. Podal mi skleničku s vínem. Napili jsme se a zakousli se do oliv.

Marek zavřel krabici a odnesl ji zpátky do police. Nestydatě, ale přitom nevinně, mával při chůzi svým vztyčeným pérem. Nespustil jsem z Marka zrak. Všiml si toho. Přešel po pokoji pomalu k oknu, aby se přede mnou mohl dál předvádět.

Poodhrnul roletu a s pohledem ven potichu řekl: „Už skoro neprší.“

Otočil se ke mně a uchopil si penis do ruky. Dvakrát si s ním přejel. Zase ho pustil a vrátil se ke mně do postele.

„To je supr večer,“ řekl potichu.

Pohladil jsem Marka po zádech a zašeptal jsem: „Marku, miluju tě.“

Marek si lehl vedle mě na břicho, položil si hlavu na ruce a díval se mi do očí. Hladil jsem ho po zádech. Marek zavřel oči a zašeptal: „Povídej mi něco.“

Přemýšlel jsem, o čem začít, abych nenarušil tu krásnou chvíli.

„Bylo, nebylo…“

Marek se tiše zachechtal.

„Ty jsi debil,“ řekl potichu. „Ale pokračuj.“

„No tak bylo nebylo jednou jedno království. Žil tam pan král s panem králem…“

Marek se zase rozesmál. A já pokračoval:

„A ten jeden král byl moc smutný. Něco ho trápilo. Trápilo ho totiž to, že ten druhý král se čas od času proměňoval v různá zvířata. Třeba v berana…, ve psa…, ve hřebce… nebo v mamuta.“

Marek se potichu zasmál.

„A chtěl ho z jeho zakletí vysvobodit. Ale nevěděl, jak. Vždycky, když se ten druhý král proměnil ve zvíře, zavřeli ho do ohrady nebo do klece. První král se moc trápil. Volal na pomoc různé šarlatány, ale nikdo mu nedokázal pomoct ani poradit. Jednou se zase ten druhý král proměnil ve zvíře. Myslím, že tentokrát…“

„V rybu,“ přerušil mě Marek.

„Jo, v rybu. No vidíš, vždyť ty to znáš.“

„Neznám. Vypravuj.“

„No, takže se proměnil v rybu. Slouhové ho hodili do zahradního jezírka a čekali, až se promění zase zpátky. Ten první král nemohl v noci usnout, jak moc se tím trápil. Pak ho ale něco napadlo. Vzal svícen a šel v noci k jezírku. Král ryba už na něj čekal. První král si kleknul k jezírku a plakal. Pak natáhl ruku do vody a král ryba mu vplul do ruky. Král ho ve vodě hladil a plakal při tom. Chtěl rybu chytit, ale vyklouzla mu. Tak si vlezl k němu do jezírka.“

„Oblečenej, nebo nahej?“

„Nahej. Před tím se svlíknul. Vlastně ne, oblečenej. No a vlezl si oblečenej do jezírka.“

Marek se tiše zasmál.

„A jak se ponořil do vody, tak ten druhý král se zase proměnil zpátky v člověka a řekl: ‚Děkuju, že jsi mě vysvobodil.ʻ ‚A jak jsem tě vlastně vysvobodil?ʻ zeptal se ten první král. ‚Vysvobodil jsi mě tak, že ses mi snažil přizpůsobit a nemyslel jenom na sebe.ʻ“

Marek mlčel.

„Ty bylo krásný,“ zašeptal.

Marek se zvednul a upřel na mě svoje zvlhlé oči: „Děkuju,“ a měkounce mě políbil.

Dneska jsem se natáhnul po světle já. Zhasnul jsem a do tmy tiše řekl:

„Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ zašeptal Marek a přitulil se ke mně.

„Vzbudíš mě, až budeš ráno vstávat?“

„Jo,“ zašeptal Marek.