Znovu nalezená láska 30 – Fotbalisté

„Máš pěkné znaménko na prdelce.“ Zasněně a smutně jsem se díval na to znaménko. Bylo sice na opačné půlce, ale skoro stejné, jako měl André. I takové maličkosti mi ho neustále připomínaly. Orosily se mi oči.

„Co se ti stalo?“

„Nic. Nic. Jen jedná smutná vzpomínka.“

Zvedl se a objal mne. Pevně mne sevřel v náruči a hladil po zádech. To mne ještě více rozesmutnělo a tekly mi slzy.

„To musel být pořádný hlupák, co ti ublížil.“

Pokyvoval jsem hlavou. „Ani nevím, proč to udělal. Stále na něj myslím, snažím se, co nejvíce mohu, abych na něj zapomněl, ale je stále ve mně, nedá se vykořenit. Snažím se, abych se maximálně zaměstnal, nabaluji si práci a různé povinnosti. Zaplňuji každou potenciálně volnou minutu nějakou činností.

Učivo už mám nastudované do konce studia, do školy ani nemusím chodit. Dohodli jsme se s ředitelem na individuálním studiu. Podmínkou je jen to, že se každý měsíc podrobím přezkoušení z každého předmětu a hodnocení nesmí být nižší než za dvě. Na podzim nastupuji na Sorbonnu a za dva měsíce už jsem do sebe narval polovinu skript.“

„Jak je to možné, jak to děláš?“

Pokrčil jsem rameny. „Nevím, je to, jako bych si to nafotografoval do hlavy a tam se to nějak rozloží a uspořádá do souvislých smysluplných myšlenek.“

„Nedáme si něco dobrýho?“ uculil se Fanda.

„Já jsem naladěn na koňak, ale za chvilku jedeme.“

Zahlédl jsem plakáty z Paříže, schované za skříní. Vyndával jsem desky a s nimi se vysunuly i další, větší. Fanda mne pozoroval a přispěchal mi na pomoc. Uchopil ty velké a vyndal je.

„Co to je?“

„Bolest.“

Nechápavě se na mne podíval.

„Otevři je!“

Otevřel desky a zahlédl mou šťastnou rozesmátou tvář vedle Andrého. Zavřel desky, trochu se vztekem.

„Promiň!“

„To nic.“

„Proč to nevyhodíš, proč se trápíš a zbytečně si ho připomínáš?“

„Asi jsem masochista. Byly to krásné chvíle. Někdy.“ Úlevně jsem si vzdechl.

Otevřel jsem druhé, menší desky a kochali jsme se starými plakáty.

„Jsou nádherné.“

„Když se na ně dívám, tak jako bych se přenesl do té doby.“ Usmál se.

Pohladil mi tvář a políbil na ústa. Ruka mu sklouzla k mým bradavkám. Hrál si, laskal se s nimi, sundal mi košili a ústa zaměstnal jejich líbáním a ožužláváním. Hodně mne nabudil. Bylo to… Nevydržel jsem a rukou jsem mu zajel do roklinky. Prsty čechraly chloupky. Hráli jsme si a vyhledávali citlivá místečka na našich tělech. Vzájemně jsme se otírali nabuzenými klacky, dráždili se a líbali.

Byli jsme do sebe tak zabraní, že jsme téměř prošvihli Bernardův přílet. Přijeli jsme na letiště současně s jeho příletem. Ten rošťák vypadal úchvatně. Vlasy měl až na ramena, při každém kroku se jeho kudrlinky ladně pohupovaly. Zářil v kabátci ze stříbrného brokátu od Maurice. Byl k zulíbání. Když mne zahlédl, jeho důstojná chůze se změnila v závod o život. Pověsil se mi na krk a celého mne zlíbal.

„Ty jsi bláznivé třeštidlo.“ Rozchechtali jsme se. Představil jsem mu Fandu a vyrazili jsme do Harrachova.

„Fando, budu si s Bernardem chvilku povídat francouzsky. Chci vědět, jak hodnotí vztah k Jirkovi, protože tě nezná, asi by se o tom nechtěl před tebou bavit anglicky, abys tomu rozuměl.“

„Jo, v pohodě.“

„Bernarde, jak je to mezi tebou a Jiřím? Miluješ ho?“

Zadumal se na chvíli.

„Promiň mi tu pomlku, nemiluji ho, jen jsem přemýšlel, jak se vhodně vyjádřit. Je mi s ním dobře, je milý, hezký, pěkně se s ním miluji, je pozorný. No to, co jsi říkal, že bych měl chtít za něj dýchat a to další… nic. Sám jsi mi říkal, abych poznal i někoho jiného. Žárlíš? Mám ho nechat být?“

„Chouchou (šušu – miláčku, zlatíčko), co tě to napadá. Jsem rád, že si rozumíte, jen aby si třebas Jirka nedělal naděje. Víš, bylo by dobré, abyste měli mezi sebou jasno. Přál bych vám oběma, abyste byli šťastní a nejlépe spolu.“

Pohladil mi rameno. „Děkuji, jsi tak hodný.“

„Nevěř tomu, já jsem prevít, ale každému přeji štěstí.“ Rozchechtali jsme se.

Fanda když viděl, že jsme už domluvili, zeptal se na náš vztah.

V krátkosti jsem mu to vylíčil, něco jako adoptovaný mladší brácha, nad kterým držím jakýsi patronát.

„Je moc krásný, neříkej, že jste spolu nic neměli.“

„Žárlíš?“ uculil jsem se.

Mlčel. Pak dodal: „Asi trochu.“

„Fando, netrap se, říkal jsem ti, jak to je se mnou. Jsem jako ten pták, víš, jak se zpívá – pomiluji, nechám tak. Ale aby ti to nevrtalo v hlavě, tak něco bylo, ale už není. Teď se přátelí s Jiřím, tak jim přeji.“

Přijížděli jsme do Harrachova.

Jirka užasle koukal na toho krásného prince. Pevně ho objal a líbal.

„Máme hlad!“

„Tak se ubytujte a jdeme na večeři. Já ale pro tebe apartmá nemám.“

„Tak to máš velké mínus, máš co dohánět.“

„Polepším se, slibuji,“ culil se.

Po večeři jsme si na chvilku sedli do salonku, pak jsme se rozhodli zajít si zaplavat. Samozřejmě na Adama. Fanda obdivně koukal po Bernardovi.

Udělali jsme našich oblíbených šest bazénů a ulehli na lehátka. Dal jsem si lehátko k Fandovu, abych na něj dosáhl a mohl si s ním pohrávat. Hladil jsem ho a dráždil. Trochu se asi před Bernardem styděl, ale když viděl, že Bernard se nestydí a už mu stojí a Jirka mu ho vehementně kouří, naklonil se k mému klínu a pohltil mou bambuli. Vzájemně jsme se uspokojovali a pohrávali si. Byl to hezký klidný večer, plný laskavostí, které jsme si nadělovali. Pak přišel Bernard k Fandovi a pohladil ho po stehně, sklonil se a pojal jeho úd do úst. Pohrával si s jeho pytlíkem a olizoval koule i klacek. Taktéž Jirka nezahálel a přišel ke mně a nabídl mi svůj poklad. Zajel jsem mu rukou mezi nohy, aby se mé prsty dostaly k jeho dírce. Do úst mi zasunul kolík a já si pohrával s pěkně naběhlým žaludem. Prsty mu probíraly chloupky v roklince a dráždily dírku. Vždy, když jsem mu projel prsty po dírce, slastně vzdychal a přirazil mi úd hloub do úst. Jirka se naklonil, políbil mne a hlesl: „Pojď do mne!“

Usmál jsem se, něco mne napadlo.

„Jdeme do vody.“

Skočili jsme do vody, v mělké části se Jirka opřel a rukama uchopil madla. Přizvedl jsem mu prdelku a lehce zasunul do jeho nitra klacek. Byl připraven, bez odporu jsem pronikl až na dno. Dorážel jsem do něj a Jirka se jen slastně culil. Voda čvachtala a šplíchala kol dokola. Bernard s Fandou se nenechali zahanbit a také podobně dováděli. Fanda se slastně culil, když dorážel do Bernarda. Jirkovi jsem leštil kopí, což u něj vyvolalo rychlé vyvrcholení a zařval. Všichni jsme se rozesmáli. Políbil jsem ho. Poděkoval a culil se. Vysadil jsem ho na hranu a očistil mu klacek od zbytku jeho štěstí.

Bernard jednou rukou dráždil Fandovi bradavky. Fanda přirážel jak zdivočelý a také za chvilku hučel jak parník a plnil Bernardovo nitro. Tušil jsem to. Bernard hajzlík si to naplánoval, chtěl vyvrcholit se mnou. Přemýšlel jsem, ano, přes měsíc jsme se spolu nemilovali, naposledy tady, před Velikonoci.

„Amatéři byli vyřazeni,“ prohlásil s úsměvem.

„Tu es tallement rascal (jsi rošťák). No mají se ještě co učit,“ dodal jsem.

Bernard se mi podbízel, hladil má prsa a pak uchopil ocas a pevně ho držel. Párkrát ho prohnal, jako by se chtěl ujistit, že už více ztuhnout nemůže. Zasunul jsem do něj. Slastně přivřel oči.

„To mi chybělo, nikdo není jako ty,“ uculil se.

Bylo mi jasné, že mám problém, Bernarda jen tak někdo neuspokojí. Jirka na to nemá, on je mazel. Je sice hodný, milý, něžný, ale praxe v milování mu chybí. Kdyby měl fantazii, tak možná by měl šanci. Viděl jsem brzký konec jejich vztahu. Bernard je žádostivý, mladý, plný energie a také totéž potřebuje.

Dováděli jsme a voda stříkala na všechny strany. Bernard zvedal nohy k mým ramenům a chtěl se mi pověsit na krk. Předklonil jsem se a on se na mne pověsil. Podchytil jsem mu prdelku a přirážel ji na svůj kůl. Kluci se na nás z vrchu dívali a my jsme ve vodě dováděli, jako by okolní svět neexistoval. Sáhl jsem mu na klacek, krásný, přímý, pružný. Po pár tazích jsem cítil, že brzo bude vrcholit, ještě dva tři a už zařval slastí, na hladině plovaly bílé chuchvalce, důkaz jeho štěstí. Já také hluboce zabručel jako medvěd a přirazil ho na stěnu bazénu. Bernard přivřel oči a vychutnával si návaly mého semene ve svém nitru.

„Ten Bernard se umí pěkně rozdovádět,“ rozesmál se Fanda, když jsme už spolu v objetí leželi na pokoji.

„Jo, je to rošťák.“

„Myslel jsem, že jsou s Jiřím pár, ale mají dost volný vztah.“

„No, víš, on je mladý nezkušený, hledá a poznává.“

„Ale s tebou si rozumí moc dobře. Řekl bych, že je do tebe zamilovaný,“ uchechtl se.

„Možná zahleděný, ale ještě lásku nepoznal. Přál bych mu ji, ale najít ji musí sám.“

Políbil mi tvář a už jsme se oddali snění.

Po snídani jsme vyrazili na vycházku, chtěl jsem poznat trochu okolí. Hned za hotelem mne zaujala dost nečekaná terénní rovina.

„Tady to vypadá, jako by zde něco chtěli stavět, jako by to někdo zplanýroval.“

„Máš pravdu, už jsem si říkal, že bychom tady postavili nějaké občerstvení nebo tak něco,“ přiznal Jiří.

„Musím sehnat toho autora projektu co nejdříve a promluvit si s ním o tom rozšíření o lázně. Teď mne napadlo, jak je to tady s cyklistikou? Mohli bychom zřídit půjčovnu a servis kol. Ti kluci, co je máš v zimě k pomoci, by to mohli dělat a vydělat si i v létě.“

„No, to by šlo. Jezdí tady dost lidí na kolech. S tím servisem by to bylo fajn.“

„Tak přemýšlej, a až přijede ten architekt, tak to můžeme přidat do projektu. Teď mi ukaž, jak a kde plánuješ tu bobovou dráhu.“

Vystoupali jsme až na vrchol hřebene, byl to krásný pohled. Snil jsem o tom, že roztáhnu křídla a nechám se unášet větrem. Ze snění mne probralo zakručení žaludku. Vraceli jsme se na oběd.

V hlavě mi stále vrtalo, jak tady to krásné prostředí využít i v létě.

„Jsou tady nějaké veřejné lázně, bazén?“

„Pokud vím, tak nic tady není, pár hotelů v okolí má nějaké bazény, ale jsou to spíše taková dekorační čvachtadla. Klasický bazén jako u nás nikdo nemá.“

„No vidíš, tak ho otevřeš pro veřejnost, dopoledne můžeš jeden den v týdnu nabídnout škole. Vyčíslíš náklady a necháš si to potvrdit školou jako sponzorský dar, pak to budeme moci uplatnit do nákladů při zdanění.“

Jiří nebyl moc nadšen, už viděl starosti a problémy, které bude muset řešit. „To ale budou chodit hotelovou částí, děti vše zašlapou a také někdo může zabloudit k pokojům.“

„No, vidíš, musíš vymyslet, jak to ideálně vyřešit. Když už budeš v tom rozjímání, tak přemýšlej, jak zpřístupnit i restauraci, ta je také tak nešikovně umístěna. Projektant netušil, že se to někdy bude zpřístupňovat veřejnosti. Nech si to rozležet v hlavě, já ho musím co nejdříve najít a kontaktovat.“

Po odpolední siestě jsme se šli seznámit s městem. Nebylo tam toho moc, tak jsme projeli okolí, Jirka nám ukázal, kde kdysi závodil a skákal. I teď tam někdo skákal, nové umělé povrchy dovolovaly sjíždět můstky i v parném létě. Jirka se trochu nostalgicky zasnil.

„Vrátil by ses ke skákání?“

Zavrtěl hlavou. „Už je to dávno, je to pryč, ale vzpomínky jsou pěkné. Většinou,“ dodal smutně. Objal jsem ho a pohladil po zádech.

„Teď už skáčeš jen do postele, co?“ Rozesmáli jsme se všichni.

V neděli po obědě jsme se s Jiřím rozloučili. S Bernardem se loučil trochu rozpačitě. Když jsme vyjeli, zeptal jsem se Bernarda, zda něco s Jiřím řešili. Udiveně se na mne podíval.

„Tobě nic neunikne. Zeptal se mne, zda ho miluji, a já mu odpověděl jako předtím tobě. Moc ho to nepotěšilo. Asi si dělal nějaké naděje, ale nikdy se nijak nevyjádřil a já mu nechtěl lhát. Rozešli jsme se, řekl mi, abych už raději nejezdil.“ Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl, jak mu zvlhly oči.

„Klidně se vybreč, trochu se ti uleví.“ Nechtěl jsem jitřit čerstvou ránu, tak jsem už nic neříkal. Odvezl jsem Bernarda na letiště, měl ještě čas, tak jsme si sedli u bistra a dali nějaké občerstvení. Bernardovi jsem koupil řez z dortu Malakoff. Uculil se.

„Miluji tě, Simone!“

„Já vím, já tebe také, bráško!“ Tím jsem mu připomněl, jaká je má láska k němu.

Cestou domů jsme se zastavili na večeři a pak jsme u mne v pokoji odpočívali a probírali, co a jak se bude moci udělat s muničním skladem. Většina skladů je v podzemí a je k ním dobrý přístup, napadlo mne využít je jako sklady ovoce a zeleniny. Připomněl jsem mu, aby si zjistil podmínky na získání licence pro provozování ozbrojené ostrahy a hledal případné zájemce. Zvýšenou pozornost ať věnuje psychologickému vyšetření, nechci, aby mi pak ve skladu řádil se zbraní nějaký kovboj.

„Všichni adepti se podrobí vyšetření ve vojenské nemocnici v Košicích.“

„Proč tam, ty civilním nevěříš?“

„Ne, nevěřím, ti dávali dobrozdání každému, kdo měl červenou knížku. Vojáci v tom mají praxi a nemuseli nikoho upřednostňovat. Testovali a vyšetřovali celá léta všechny letce z republiky. I já jsem tam byl na vyšetření a dělal jsem u nich psychotesty.“

„Proč? Tys chtěl být voják?“

„Ne, potřeboval jsem to k soudu pro zplnoletnění. – Nerad tě vyháním, ale už musíme vyrazit, ať ti neujede rychlík.“

V pondělí jsem na Karláku zašel do sexuologické ordinace. Vylíčil jsem lékaři své potíže s erekcí.

„Může to mít několik příčin, vliv léků, poranění, souběh nemocí, poškozené krevní řečiště penisu…“

Vyptával se mne na různé podrobnosti, kdy se mi to stává, jak dlouho to trvá, za jak dlouho ochabne…

„No, běžně své pacienty neposílám na vyšetření do IKEMu, ale že jste mladý, máte ještě toho hodně před sebou, tak vás tam pošlu.“

Chvilku telefonoval a pak mi sdělil, že dnes odpoledne ve čtrnáct hodin abych byl u profesora Patočky.

„Děkuji!“

Pak jsem zašel za kapitánem Pavelkou zjistit autora projektu našeho hotelu.

„To projektovali v našem projektovém ústavu, architekt Brož, ale žel, ten je po smrti. Práva stejně vlastní teď armáda, tak vám vystavíme dobrozdání a převedeme je na vás. A je to.“

Z ministerstva jsem odcházel spokojen s autorskými právy v kapse. Ještě sehnat vhodného architekta, co si s tím poradí, nechci tam mít nějakou králíkárnu.

Po obědě jsem nervózně přešlapoval u kardiooddělení na IKEMu a čekal na přijetí.

Sympatický, usměvavý pan profesor mne vlídně přijal, posadili jsme se a já mu vyprávěl své potíže a obavy.

„Prověříme to nejdůležitější a nejnebezpečnější, a to stav vašich cév. Pokud ty budou v pořádku, tak to bude jen nějaká banalita. Budete se muset trochu vzrušit, potřebujeme, aby penis byl dostatečně naplněn krví a tím se zřetelně zobrazí stav vašich cév.“

„O to se nebojím.“ Rozesmáli jsme se.

Vešla mladá sestřička.

„Pojďte za mnou. Uděláme vám vyšetření pomocí magnetické rezonance. Takže penis není třeba, aby byl ztopořen, ale dostatečně zaplněn krví. Teď vám vpravím kontrastní látku. Můžete dýchat, ale buďte v klidu, nehýbejte se a nevylekejte se. Ty magnety trochu koncertují, vydávají takový zvuk jako hudba.“

Za deset minut jsem byl celý zmagnetizován, nebo co to se mnou dělali, prostě bylo hotovo. Pak mi profesor Patočka s úsměvem oznámil, že penis je v pořádku, ale! Hrklo ve mně, co to ale?

„Máte na žíle, která odvádí krev z penisu, zúženou malou část a ta brání časnému odtoku krve. Není to nic hrozného, ale časem by mohlo docházet i k ucpávání. Můžeme vám na počkání ambulantně do toho místa vložit výztuhu. Trvá to jen pár minut s místním znecitlivěním pomoci katétru v třísle. Souhlasíte?“

„Ano, kdy?“

„Můžeme hned, jen co se připravíme.“

Přikývl jsem.

Sestra mne zavedla na operační sál, zcela nahý jsem ulehl na stůl, no spíš to bylo jako lavička, neměl jsem kam dát ruce, tak jsem si je zastrčil pod zadek. Přišli dva lékaři, dostal jsem injekci, posunuli mne pod veliký tubus a proti sobě jsem viděl na monitorech své cévy, a už jsem koukal, jak mi do toho zúženého místa cpou nějaký tmavý kousek.

Než jsem se vzpamatoval, jeden z lékařů zavelel: „Hotovo!“ Usmál se a řekl: „Dostanete pytel písku na pytlík.“

Skutečně mi do třísel na místo vpichu přiložili asi dvoukilový pytlík s pískem, aby tlačil na vpich a rána se zatáhla. Po hodině ležení s pytlem písku jsem byl odbaven.

Pan profesor mi řekl, že bych měl být úplně v pořádku, není potřeba žádné kontroly, jen pokud bych něco neobvyklého pociťoval, tak se mohu u sestry Adélky domluvit na návštěvě.

Poděkoval jsem všem.

Druhý den jsem mu přinesl láhev koňaku a šest láhví vína z Francie. Upejpal se, že je to moc…

„Pane profesore, kdybych nemohl, tak vám to nedám.“ Culili jsme se oba.

Nabídl jsem mu, že často jezdím do Francie, tak jestli by něco potřeboval, přivezu mu to.

Tím započalo naše přátelství s panem profesorem. Když potřebovali přispět na nějaký přístroj, neváhal jsem a pomohl. Občas jsem se zastavil jen tak na kus řeči s láhví koňaku a pro Adélku a další sestry s nějakou kosmetikou. Jednou mne zastavil mladý usměvavý lékař a zeptal se, jak se cítím a zda mne odoperoval dobře, že to byla jeho první katetrizace. Odbýval si tam svou první praxi, jakýsi kolotoč, projít všechna oddělení. On je dětský lékař a porodník.

„Dobře, funguje mi, jak má.“ Rozesmáli jsme se.

„Až budete rodit, tak přijďte!“ potměšile se uculil.

S Pepou jsme museli řešit problém. Trubky, co jsme objednali z Vítkovických železáren, neodpovídaly proklamované kvalitě a my neměli jiné na výrobu stožárů. Podíval jsem se do katalogu JKPOV.

„Vyrábí je i VTŽ Chomutov, proč jste je neobjednali tam?“

„No, tam mají už útlum výroby, jdou do likvidace.“

„Uřízněte mi kus trubky, asi metr, ať se mi vejde do auta. Dám to otestovat, abychom měli důkaz pro reklamaci, pokud by se vzpírali. Jana ať to okamžitě reklamuje.“

Zavolal jsem do VTŽ a domluvil si schůzku s ředitelem.

Ráno jsem vyrazil do Chomutova. Přivítal mne dost unavený muž.

„Vítejte, jak vám mohu pomoci?“

Pověděl jsem mu náš problém s kvalitou trubek. Rozzářila se mu očička.

„My už sice jedeme v omezeném provozu, ale vaši objednávku určitě zvládneme,“ ujišťoval mne, hledě na mou objednávku. „Bude to asi pro nás taková labutí píseň. Poslední pořádná práce. Majitel nemá zájem provozovat válcovny, má už domluvený odprodej strojů, za dva měsíce tu bude pusto a prázdno.“ Orosily se mu oči.

„To přijde spousta lidí o práci.“ Nechápavě jsem zíral a on přitakával.

Nechtěl jsem se vyjadřovat o rozhodnutí majitele, je to jeho majetek a má s ním určité plány.

„Nevíte o nějaké svářečské dílně, kde by mi byli schopní vyrobit stožáry?“

„Je tady jedna, hned v první vesnici na Prahu, často od nás brali materiál, tak je znám, jsou to poctiví chlapi. Mají vždy plno práce, tak nevím, zda u nich pochodíte, ale možná vám aspoň poradí.“

„Chcete nějakou zálohu?“

„Nebyla by špatná, ale když si toho všimne majitel, tak to stopí a nám nechá jen na minimální výplatu.“

„A co byste navrhoval?“

„Ať ho vezme čert.“

Navrhl mi, že mi bude fakturovat poloviční cenu a zbytek peněz abych dělníkům vyplatil jako vedlejší příjem za práci pro naši firmu. Už teď brali jen šedesát procent platů a čekali jen na likvidaci. Nelíbilo se mi to, ale neměl jsem jinou možnost, pokud jsem chtěl včas stavět stožáry.

„Dobře, připravíte mi seznam a já jim dám pak smlouvy a peníze. Asi by to nebylo vhodné tady v podniku.“

„Uděláme to v Ervěnicích na hřišti, hodně chlapů tam chodí si začutat, tak to nebude nápadné.“

Vyndal jsem z tašky láhev koňaku a věnoval mu ji za ochotu. Potěšil se.

„Málem jsem zapomněl, mohli byste mi otestovat kus trubky z Ostravy a dát k tomu posudek?“

„Jistě, není to žádný problém, v laboratořích už stejně nic nedělají. Můžete si na to počkat, nebo si zajděte na oběd, a než se najíte, tak to bude.“

Převzali si kus trubky a já šel na oběd. Doporučili mi jednu restauraci, která nevypadala moc vábně, U Rytířů, no byla to taková lepší začouzená knajpa, ale jídlo bylo moc chutné. Po obědě jsem se vrátil a ředitel se smál.

„To vás pěkně ošidili. Podívejte se, co s tím udělala mořící lázeň.“ Ukázal mi asi polovinu z té trubky, vypadala, jako by byla vyrobená z pemzy. Samá dírka a důlek. Moření je louhová lázeň, která odstraní nečistoty.

„Podle testů to s bídou dosahuje kvalitu třídy čtrnáct, je to bláto.“

„Proklamovali to jako třídu sedmnáct, tak jak jsme to objednali.“

Lomcoval mnou vztek, jak si někdo může něco takového dovolit. Co kdyby stožár na někoho padl, byl by průšvih.

„Děkuji vám, jsem dlužník.“ Domluvili jsme si termíny dodávek a já jel shánět svářeče.

Na dílně byli dva svářeči, mladí kluci, tak dvacet pět a dvacet let.

Dozvěděl jsem se, že teď po zimě se sice práce rozjíždí, ale ještě mají volné kapacity a majitel jel někam do Litvínova nebo Janova domlouvat nějakou práci. Vyndal jsem výkres se stožárem a ukázal jim ho.

„Potřebuji vyrobit sto těchto stožárů, materiál je zajištěn ve VTŽ.“

Kluci se culili.

„Ty vole, to je porce a z nerezu, to Jirka konečně pořádně rozjede ty nové svářečky.“

Domluvili jsme se na ráno, mezi sedmou a osmou hodinou, to tam šéf úkoluje.

„Kluci, kde je zde fotbalové hřiště Ervěnice, má tam být i nějaká dobrá hospoda, kde dobře vaří.“

Kluci se rozchechtali.

„Moc dobře tam nevaří, jen guláš je tam dobrý. Je to naše klubová hospoda. My kopeme za Ervěnice a za půl hoďky končíme a jdeme na trénink.“

„Fajn, tak vás svezu, jestli chcete.“ Přikývli. „Potřebuji někde přespat, co mi doporučíte?“

„Nic nehledej, jestli ti to nevadí, můžeš přespat u mne, teď jsem sám, tak místa je tam dost.“

„Jestli to nevadí tobě, tak já nejsem upejpavý.“ Rozesmáli jsme se.

„Můžeš si s námi i začutat, když budeš chtít.“ Kluci byli stále vysmátí.

„Já na fotbal moc nejsem, rád lyžuji, jezdím na snowboardu anebo hokej, ale teď na něj moc času nezbývá.“

Zanedlouho to kluci zabalili. Šli se omýt a převlíknout.

„Počkám na vás na ulici u auta.“

Asi za čtvrt hodiny přišli.

„Kurva, to je jak tank, co to je? Hummer,“ přečetl si na masce. „To jsem v životě neviděl.“

„Ani jsi nemohl, to je první v Evropě, za chvíli je budu dovážet. Jestli chceš, tak ti ho zajistím.“

„Já zatím nemám ani na Favorita.“ Chechtali jsme se.

„Kolik to stojí?“

Nerad to říkám, protože mi to připadá, že se vychloubám. „Hodně, hodně Favoritů,“ rozesmál jsem se.

Kluci se ale nevzdávali.

„Tak kolik? Pět set?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Sto padesát.“

„To není tak moc, to Jeep je mnohem dražší.“

„No, ale v amerických dolarech.“

Teď jim padly čelisti.

„Tak kam mám jet?“

Kluk mne navigoval a stále mu prsty štrikovaly, přepočítával si cenu z dolarů. Pak ze sebe vyhrkl.

„To jsou skoro čtyři milióny.“

Přikývl jsem.

Zbytek cesty mlčeli, jen se občas po sobě podívali.

Dojeli jsme k hřišti. Vystoupili jsme.

„Kluci, ani jsme se nepředstavili, já jsem Simon.“ Napřáhl jsem ruku.

První se mi představil ten starší, asi pětadvacetiletý, co mne navigoval, měl moc pěkné oči. Zářilo z nich takové rošťáctví. U krku mu zpod trika lezly tmavé chlupy. To mne rajcuje, ocas mi zacukal. „Jirka!“

Druhý byl Pavel, mladší, světlé šedomodré oči, trochu smutný výraz, jemný knírek, jako by mu tam spadlo obočí. Byl ale milý, trochu vyšší od Jirky.

Na hřišti již bylo pár kluků, honem přiběhli a obdivovali auto.

„Pojď dovnitř!“ zavolal mne Jirka. „My budeme tak hodinku kopat a běhat, tak když se budeš nudit, tady si něco můžeš vzít z lednice, nebo si udělej kafe.“

Ukázal, co kde je.

„Hele, já si zajedu zatím něco koupit do Chomutova.“

Jirkov dělila od Chomutova jen silnice. Kousek dál byla sámoška Discont Plus, to mi stačilo. Chtěl jsem si koupit nějaké pití a laskominky pro mlsání. Z nápojů tam toho moc neměli, zeptal jsem se dívky, co doplňovala regál, zda nemají celé plato energeťáků.

„Podívám se.“ Za chvilku mi přinesla plato s býkem.

„Nemáte toho víc? Chtěl bych dvě plata a i nějaké pivo, jestli máte.“

Přikývla.

„Máme Heineken třetinky, Pilsner půllitr.“

„Dobře, dejte mi dvě plata energeťáku a z piva po jednom. Ještě bych chtěl krabici nějakých dobrých energo tyčinek.“

„Máme teď v akci směs tyčinek kilové balení v sáčcích. Ušetříte třetinu ceny,“ uculovala se.

„Když mi to tak hezky nabízíte, tak mi jich dejte deset. Nebo jedenáct.“

Zrovna šla okolo vedoucí, zeptala se, zda je nějaký problém.

„Ne, děkuji, naopak, slečna je moc ochotná a šikovná, chci jí dát jako poděkování jeden pytlík těch tyčinek, tak abyste ji nepodezírali, že je ukradla. Já si vezmu deset a na pokladně zaplatím ještě jeden zvlášť.“

Holka už utíkala do skladu a přivezla ve vozíku zboží, co jsem požadoval. Ještě jsem vzal dvě půlkilové kávy a dvě krabice kostkového cukru. Sušené mléko, pět velkých balení kapučína a krabici patron se smetanou do kávy. Poprosil jsem o krabici na ty drobnosti.

„Děkujeme za nákup, přijďte zas!“ loučila se vedoucí.

Když jsem přijel k hřišti, kousek od šaten postávali dva kluci asi tak osmnáct devatenáct let.

„Kluci, pomozte mi!“

Přiběhli, naložil jsem jim plata s pitím a já vzal pět pytlíků tyčinek a krabici s kávou a ostatními věcmi.

„Odneste to dovnitř.“

Poděkoval jsem jim a dal každému dva energeťáky a za hrst tyčinek. Kluci radostně děkovali a běželi ven. Po chvilce si sundali tepláky a běželi na hřiště. Já si udělal kávu. Posedával jsem a občas vyhlížel z okna na hřiště.

Za chvilku přiběhli ti dva kluci k topolu, co rostl před šatnami, vyndali ocasy a očůrávali ho. Kochal jsem se pohledem na dva moc pěkné kluky, ten vyšší měl hezký ocásek, takový normální, pěkně si ohrnul předkožku a mířil s ním nahoru. Druhý kluk, skoro o hlavu nižší, mi vyrazil dech. Se svým ocasem mi mohl konkurovat, byl to macek, mohl ho mít asi jako já. Byl to první kluk, co jsem u něj viděl takového macka. Ten můj se okamžitě ozval a tvrdl. Kluci si je oklepali a odběhli zpět na hřiště.

Jen co jsem dopil kávu a omyl duritku, přibíhali už upocení kluci. Trénink skončil.

„Doplnil jsem vám pití v lednici, když jste se tak zapotili.“ Uculil jsem se.

Jirka otevřel lednici.

„Ó pivó!“ Vyndal si Plzeň a s chutí se napil.

Všichni si vzali pivo, jen jeden pil energeťák.

„Jedu ještě, jsem tu autem, ale Heinekena si vezmu s sebou, ti ožralové by mi určitě nic nenechali.“ Uculil se. Kluci mu odpověděli bučením.

Stahovali ze sebe dresy a otírali pot. Jiří byl moc pěkně chlupatý, tělo trochu hubené, ale ty tmavé chlupy byly krásné. V těch skoro černých chlupech mu zářily hezké bradavky. V kalhotách jsem měl těsno. I ostatní kluci vypadali pěkně. Roman, jezdil s Avií, zavážel zboží a materiál na stavby, měl v trenkách pěknou bouli a také pěkně kulaťoučkou prdelku.

Áša, blonďák s trochu už prořídlými vlasy, měl pěkné vypracované svaly. Nebyl nabouchaný, ale pěkně je měl vyrýsované, na břiše hezké buchtičky. Také se věčně culil, nebo spíš šklebil a z každého si dělal srandu, dobíral si je.

Pavel měl také moc pěkné tělo, ale bylo vidět, že je oproti ostatním mladší. Měl takové chlapecké tělo, ale moc krásné. I v trenkách se mu vzdouvala pěkná boule.

„A co ti dva kluci, co tady postávali, ti sem nesmějí?“ zeptal jsem se.

„Jo, Ruda s Pepou, ti bydlí vedle, tady nemají ani skříňky.“

„Tak jim nechte aspoň nějaký energeťák a tyčinky.“

„Jaké tyčinky?“ zeptal se Pavel.

„Podívej se do skříněk.“ Otevřel skříňky a všichni se udivili, že mají doplněné zásoby. Pavel ihned zaútočil na tyčinky a culil se.

„Díky, Simone, ty stožáry ti musíme udělat poctivě,“ prohlásil Jiří.

„To doufám.“ Smáli jsme se.

Kluci se trousili do sprch. Za chvíli jsem uslyšel, jak mne volá Jiří. I když jsem byl zvědavý na jejich nahá těla ve sprchách, moc se mi tam nechtělo. Nechtěl jsem zvlhnout v té páře, pak by mi byla zima.

„Copak?“ volal jsem odvedle.

„Pojď dál, nebo se stydíš či bojíš?“

„Ano, bojím se, že navlhnu z té páry a pak mi bude zima.“

Chechtali se. „Jsi nějaká citlivka,“ dobírali si mne.

Přišel jsem k sprchám.

„Tak čeho jsem se měl bát?“ dobíral jsem si ho já.

Stál bokem, tak jsem viděl jen obrys jeho pěkné chlupaté prdelky. Natočil ke mně hlavu a zeptal se: „Nebojíš se o auto? Tady je v noci dvakrát větší tma než jinde.“

„Zaparkuji ho před policajty.“

„Tady v noci na služebně nejsou, ale můžeme zkusit to dát do dvora u měšťáků.“

Moje oči stačily projít všechny kluky ve sprše. Roman měl pěkně naběhlého macka a ta prdelka byla výstavní. Hezky kulatá macatá, když si ji myl, bylo poznat, že je i pevná. Miluji takové prdelky. Pavlík, ten byl jak od Michelangela, jen ocas měl půjčený asi od nějakého satyra. Moc pěkný, delší, než měl Roman. Neměl ho sice nalitý, ale krásně mu bimbal přes plné koule. Raději jsem spěchal pryč, než si budou dobírat mou bouli. Jirka už po ní házel okem.

Když už byli osprchovaní a oblečení, vydali se do hospody, byla jen přes ulici. Jirka si usedl ke mně do vozu a navedl mne k městské policii.

„Mám tady souseda, tak snad nám to dovolí.“

Karel, jeho soused, měl službu, ale byl někde u nějakých rodinných problémů. Policajt, co byl na služebně, byl svolný a nechal nás zaparkovat ve dvoře. Také se přišel podívat a obdivovat. Poděkoval jsem a pádili jsme do hospody za ostatními. Kluci už byli v bujaré náladě. Viděl jsem, že měli i nějaké štamprle. Měl jsem dilema, pivo moc nemusím a opít jsem se nechtěl. Vzpomněl jsem si, že mám v kapse nějaké prášky, co mi dal profesor Patočka.

„Jirko, já nemohu pít, jsem po operaci a beru prášky.“ Povytáhl jsem krabičku z kapsy. Dal jsem si pivo, aby se neřeklo, ale jen jsem ho tak ucucával. Za chvíli byli už všichni pěkně rozjaření. V hospodě to hučelo.

„Jdu se vychcat, kam se tady chodí?“

„Já jdu taky, ukážu ti,“ přidal se Jirka.

Vyklopil jsem svého macka, který byl trochu nabuzen. Jirka se podíval.

„Kurva, co to máš, ty jsi hřebec. Ty vole, to jsem v životě neviděl.“

Stále čuměl na mého ptáka a pomalu si honil toho svého.

„Chceš si sáhnout?“

Uculil se a přikývl, rukou mi už chopil klacek a snažil se ho honit.

Ucukl jsem mu.

„To ne, tady ne! To už by mi neklesl.“ Usmál jsem se. Rukou jsem mu projel po prdelce a prsty prohrábly jeho roklinku. Slastně hlesl.

„Půjdeme pak na klubovnu.“ Tak říkali ty první místnosti v šatnách, kde jsme seděli.

Vrátili jsme se do lokálu. Jirka se naklonil vedle k Romanovi a něco mu říkal. Roman se na mne potutelně usmál. Oni si snad povídají o mém klacku. Za chvilku se Roman nakláněl na druhou stranu k Ášovi a také mu něco povídal. Ten zvedl zrak a mrkl na mne. Tak to mi bylo jasné.

„Hele, Jirko, ať ráno vstaneme. Když se ožerete, tak nevím, jak to dopadne.“

„Máš pravdu, šéf by nás hnal.“ Šeptl to Romanovi, ten Ášovi a Áša Pavlovi.

Jirka se zvedl.

„Kluci, loučíme se, ráno má Simon důležité jednání a my musíme do práce. Zaplatíme!“

Přispěchal hospodský, obkroužil jsem prstem stůl, že platím za všechny. Pro jistotu jsem řekl, že za všechny fotbalisty. Kluci pochvalně zahučeli.

„To jsme si mohli dát víc, vědět to, že dnes máme sponzora.“ Smáli se.

Šli jsme na hřiště, Jirka měl klíče. Zatáhl v klubovně závěsy. Bez ostychu si klekl přede mnou a už doloval z kalhot mého pěkně zduřelého ptáka.

„Ty vole!“ dvojhlasně zvolali Roman s Ášou. Pavel ani nedutal, jen vyjeveně koukal. Jirka v pokleku na pohovce mi ho už kouřil a zajíkal se při tom. Áša také nelenil a stahoval Jirkovi kalhoty. Nějakou tubou mu promazal dírku a už se do něho nedočkavě dobýval. Roman se otočil k Pavlovi, pohladil ho po tváři a dal mu polibek. Pavel slastně sklopil zrak. Roman mu zajel rukou do kalhot a mnul to, co tam našel. Za chvilku také poklekl před Pavla a nenasytně pohltil ten jeho krásný ocas. Při pohledu na něj jsem málem vystříkal Jirkovi mandle. Ovládl jsem se. Přitáhl jsem si Ášu a dal mu pořádného hudlana, asi to nečekal a vytřeštil oči.

„Ty vole, skoro si mi vysál duši.“

Pohrával jsem si s Ášovými bradavkami. Jemně jsem mu je dráždil prsty a olizoval. Občas jemně vzal do zubů, slastně zasténal. Po chvilce mu krásně trčely. Trochu tvrději jsem mu je zmáčkl. Zase hlasitě zasténal. Líbí se mu to, pomyslel jsem si, určitě snese více. Opět jsem mu je vzal zuby a trochu přidal na sevření. S usměvavým úšklebkem zařval.

„Pochčiju se!“ Rázně přirazil a vystříkával Jirkovi prdel.

Jirka se otočil a honem mu ocucával a olizoval ocas, až byl úplně očištěn od semene. Měl jsem chuť na Ášovu hezkou prdelku, a tak mé prsty směřovaly k ní. Projel jsem mu roklinkou a prst zatlačil na dírku. Podlomila se mu kolena.

„Ne, to ne, já to nedělám. Nezlob se.“

„To nic, ale je to škoda, já to umím moc hezky.“ Kluci se rozchechtali.

„To ti věřím, ale tam ještě nikdo nebyl a ty bys mne roztrhl jako upomínku z knihovny.“

„Naopak, já bych si s tebou tak hezky pohrál, že už bys to nikdy nechtěl jinak.“ Rozesmáli jsme se.

„Tak možná někdy jindy.“ Mrkl jsem na něj. Rozkošně se uculil.

Vzal si pivo a ulehl na pohovku oproti nám.

Kluci se vystřídali, Jirka nasál Pavlův ocas, který už nabyl krásných rozměrů i tvarů a Roman se vrhl k mým nohám a cpal si bambuli do úst. Uměl to hezky, pohrával si a užíval si toho. Jirka byl proti němu břídil, ten jen mechanicky kouřil. Roman mi laskal jazykem koule a prstem dráždil uzdičku. Také chtěl podráždit mou dírku, ale když zvedl zrak poté, co jsem ucukl, pochopil, že stejně jako Áša o to nestojím. Když jsem byl pěkně rozkouřen, poslal jsem Romana, aby se šel pořádně vypláchnout.

„Víš jak?“

Přikývl a pospíchal do sprch.

Přistoupil jsem ke klukům.

„Až se vrátí Roman, tak tam jděte další vypláchnout se. Umíte to? Chci vás oba.“ Přikyvovali a culili se, zejména Jirka.

Když přišel vysmátý Roman, zaklekl na pohovku a vystrčil na mne tu pěknou macatou prdelku. Plácl jsem ho přes půlky, slastně vzdechl. Uchopil jsem je a palce bořil k dírce, odtahoval jsem je od sebe a už jsem slintal. Jazyk hbitě olizoval jeho rozetku a šťoural do dírky, která se maličko na mne šklebila. Vrněl jako kotě. Jirka s Pavlem ustali v kouření a jen nás pozorovali. I Áša se posadil a přímo zíral. Já si s Romanovou dírkou pohrával. Vbořil jsem do ní palec co nejhlouběji. Roman se prudce prohnul a vyjekl. Pak úlevně vydechl.

„Sakra, to jsem v životě nezažil, to bylo, jako by do mne uhodil blesk.“

„Šššš, klid, ještě jsem nezačal.“ Kluci se potutelně chechtali. Áša nás sledoval s otevřenými ústy.

Vyndal jsem z kapsy jahodový gel a trochu vmáčkl do dírky. Jedním a hned nato i druhým prstem jsem mu opracovával dírku. Bylo znát, že to není poprvé, klidně jsem mu roztahoval dírku a zanedlouho jsem v něm měl tři prsty. Prozkoumal jsem mu ji kol dokola, když jsem mu opět projel přes místo slasti, rozhekal se. Plácnul jsem ho, teď už trochu silněji.

„Vraž mi ho tam, už ho chci mít v sobě,“ nedočkavě žadonil.

Opět jsem mu jazykem olízal rozetku a šťoural do dírky. Kňoural a rozevíral na mne dírku. Uchopil jsem mu ocas a lehce mu ho protáhl. Byl pořádně tvrdý a pytel skoro praskal. Přitáhl jsem mu ho mezi nohama dozadu a olízal fialovou bambuli. Ronil, hodně. Moc nescházelo, aby stříkal, ale to jsem nechtěl. Zatajil dech. Sevřel jsem mu ocas pod žaludem, abych ho trochu zbrzdil. Úlevně vydechl. Můj ocas byl také pořádně nabuzen.

„Lehni si na záda.“

Trochu nechápavě se na mne podíval, ale otočil se.

Zvedl jsem mu nohu, co byla u opěrky, a druhou, co byla na kraji, jsem mu poručil, aby si chytil pod kolenem. Nádherně se tak na mne šklebila jeho dírka. Kluci čuměli.

„Ty vole, to je akrobat,“ neodpustil si to okomentovat Áša a šklebil se.

Dal jsem si na ocas trochu gelu a kroužil žaludem po okraji jeho dírky. Kňukal, skoro brečel. Když jsem zasunul do jeho nitra žalud, vyhekl a vytřeštil oči.

„Bože!“

Pomalu, ale jistě jsem prostupoval jeho nitro. Klepal se jako sulc a vzdychal. Jeho třes se stupňoval, jak jsem do něho pronikal více a více. Byl jsem na doraz. Třásl se jako při zimnici. Jemně jsem mu pohladil stehno a druhou rukou ochmýřené bříško. Nechtěl jsem se dotknout ocasu, určitě by to neustál. Byl ve vytržení a scházelo mi málo k erupci. Chvilku jsem vyčkal. Pak jsem se soukal pomalu zpět, tak do poloviny a zase na doraz a tak opět a znova. Sténal a hekal. Přidal jsem a protahoval jsem mu dírku až na okraj. Za chvilku jsem do něj bušil, až mé koule pleskaly o jeho záda. Trochu jsem mu překlopil nohu a za chvilku nato zařval jako tur. Obrovský gejzír vyšlehl z jeho ocasu. Semeno přistálo až na zdi přes metr za jeho hlavou. Vydechl, jako by to bylo naposled.

„Už mohu zemřít. Nic hezčího určitě neexistuje.“ To už sotva mluvil. Kluci ani nedutali, jen koukali na můj tvrdý trčící ocas, na zničeného Romana a na potřísněnou stěnu.

„Ty krávo, tak to chci zkusit!“ prohlásil Áša.

„Dobře, ale dám si kávu a jdeme na to.“ Kluci se culili a Áša nevěděl, zda nepřestřelil.

Pohladil jsem Romana a jemně políbil.

„Díky! Dobrý?“ zeptal jsem se.

„Jak se můžeš ptát? Zítra se hodím marod, ale bylo to neskutečně krásné. Ášo, užij si to!“ popřál mu.

„Jirko, ukaž Ášovi, jak se má vypláchnout.“

Najednou se otevřely dveře a stáli tam Ruda a Pepa. Zírali na nás.

„Strejdo, co se ti stalo, je ti dobře?“ ptal se Ruda Romana.

Roman se připitoměle culil.

„Rudánku, nikdy mi nebylo líp.“

„A co se stalo?“

„Poznal rozkoš,“ odpověděl jsem za něj. Pozoroval jsem, že i jejich ocasy se začaly vzpínat.

„Rudo, Pepo, pojďte ke mně.“

Koukali na mého stále tvrdého ptáka. Rudovi to v rozkroku pěkně zacukalo. Pepa měl ukázkový stan.

„Tak, už jste se podívali na nás, tak teď se ukažte vy.“

Trochu se upejpali.

„Nemusíte se stydět, určitě jste také pěkně obdaření.“ Pohladil jsem je v rozkroku. Pepovi se udělala na kalhotách vlhká skvrna.

Svlékli si tepláky a všichni žasli. Zejména Roman, ten ani netušil, jak je jeho synovec obdařen.

„No, vidím, že jsem se nemýlil, jste krásní.“ Kluci se culili. Vzal jsem do ruky Rudovu kládu a lehce ji promačkal. Nabírala na objemu a tuhla. Vzal jsem jeho ruku a přiložil si dlaň na můj tvrdý ocas. Objal ho a projížděl. Vzrušovalo ho to, cítil jsem v dlani, jak se mu napíná a ještě trochu se zvětšil.

„Vezmi si ho do pusy.“ Poklekl a bez otálení ho pohltil. Ocucával ho a olizoval. Pojal mi do úst kouli a promnul ji jazykem, pak ihned i druhou. Uměl to moc pěkně, brzo bych se s ním vystříkal. Musel jsem ho brzdit.

„Ty to neděláš poprvé.“

Trochu zrudl. „No, občas si to uděláme tady s Pepíkem,“ přiznal trochu nesměle.

„Ty vole, Rudo, neměl jsem ani ponětí, že máš takovou kládu,“ přiznal Roman, který se již trochu vzpamatoval. „Pojď ke mně.“

Jen co k němu Ruda přistoupil, Roman pohltil tu jeho kládu a kluk, jak už byl vzrušen, prudce vystříkal Romanovi mandle. Uchopil Romana za zátylek a nekontrolovatelně mu přirážel na mandle. Roman, překvapen a zaskočen, se nestačil vzpamatovat a semeno jeho synovce mu vytrysklo nosem. Vybouchli jsme smíchem a Roman koukal jako opařený.

„Promiň, strejdo, já nerad, ale ty jsi tak, no jsi moc sexy a já tě vždy chtěl.“

„To nic.“ Pohladil ho a políbil, neuvědomil si, že je zapatlaný na ústech a bradě od semene, tak to Ruda dostal částečně také. Ochutnal své mlíčí, vzájemně se očišťovali.

„Pepíku, ty tady zahálíš, ukaž se mi.“ Zvedl jsem ho na pohovku, trochu sklonil hlavu a pohltil jeho krásný ocásek. Nebyl mohutný, malý určitě také ne, ale byl krásný jako píšťalka. Rovný a tvrdý jako z kamene. Žalud se mu krásně třpytil. Byl tak hebký, jemný a přitom tvrdý a pevný. Několikrát jsem mu ho projel v ústech, a když jsem mu jemně sevřel šourek, jen slastně zasténal a explodoval mi do krku. Vše jsem spolykal, takového krásného kolouška si dám líbit. Ruku z pytlíku jsem zasunul dál a prst mi samovolně zajel do jeho dírky. Byla jemně vlhká a volná. Před malou chvílí ji někdo navštívil.

„Vy jste si to před chvilkou dělali, co?“

Přikývl. Trochu se zarděl.

„To je fajn.“ Pohladil jsem mu tvář. „Pepíku, Rudo, jděte do sprch a pořádně se vypláchněte. Umíte to?“

„Samo,“ suverénně jako nějaký profík odpověděl Ruda.

Áša netrpělivě seděl a čekal, až dopiji kávu. Vzal jsem něčí tričko a převázal jsem mu oči.

„Klid, neboj se, takto budeš lépe vnímat své pocity.“ Políbil jsem ho jemně na rty. Polkl naprázdno. Obešel jsem ho a postavil se za jeho záda. Můj žalud se lehce dotýkal jeho hýždí. Jemně se zachvěl. Jazykem jsem se mu lehce otřel o krk. Podřepl jsem a jemně jsem sunul ruce vnitřní stranou po jeho nohách od kotníků nahoru. Jen tak hebce, že jsem se sotva dotýkal chloupků. Jemně se chvěl a dostával husinu. Když jsem došel k hýždím, prstem jsem mu zase jemně pročechrával chloupky v roklince mezi nimi. Olízl jsem mu kříž. Slastně vzdechl. Obešel jsem ho dopředu. Kochal jsem se jeho hezkým tělem, pěkně vyrýsované svaly, rudé bradavky, které mu už ze vzrušení tvrdly a vystupovaly. Prstem jsem mu je jemně probrnkl. Olízl jsem je, pak lehce sevřel rty. Ocas už měl opět tvrdý a žalud svítil jako červený lampión. Sklonil jsem se a jazykem mu ho obkroužil kolem tvrdého ráfku. Jemně zavzdychal. Prsty jsem mu zespoda pohladil šourek. Postavil jsem se a prsty mu sevřel bradavky, nejdříve jemně, pak jsem zvyšoval intenzitu stisku a pomalu je zakrucoval. Kroutily se mu i nohy a slastně sténal. Vzal jsem mu bradavku jemně do zubů a ožužlával ji, přešel jsem na druhou. Ocasy nám mezi sebou šermovaly. Uchopil jsem ho pevně za půlky a přimáčkl na sebe. Ocasy se nám otíraly vedle sebe a tlačily do břicha. Vášnivě jsem ho políbil. Prsty jsem okružoval rozetku a jemně na ni tlačil. Prudce mi vyhekl do úst, když můj prst se volně propadl do jeho dírky. Dostal se do takového transu, že uvolnil svěrač a já mohl do dírky strčit i druhý prst.

Podřepl jsem a vcucl do úst jemně ochmýřené koule. Prsty mu již prozkoumávaly dírku, vyndal jsem je a strčil mu tam palec bříškem nahoru a cítil jsem, že jsem na prostatě. Pošimral jsem mu ji a v ten moment se mu podlomila kolena. Sotva jsem ho stačil zachytit, aby se neuhodil a také mne nezalehl. Hlasitě vzdechl. Uložil jsem ho zády na pohovku. Zvedl jsem mu nohy a poručil, aby si je držel pod koleny. Špulil tak na mne svou dírku a já ji mohl pohodlně jazykem olízat a obkružovat rozetku. Dírka se pozvolna sama otevírala. Prsty jsem mu pomáhal ji více rozevřít. To už bez ustání sténal. Za chvilku jsem do něj zvolna dostal i třetí prst. Je připraven, za několik okamžiků dojde k jeho první penetraci, a tak zbavím dalšího kluka panenské dírky. Slintal jsem a toužil zabořit se do jeho nitra. Držel jsem v dlaních jeho pěkné, chlupaté, svalnaté a pevné půlky. Miluji takové prdelky, ocas mi bouřil. Protřel jsem mu rozetku trochou jahodového gelu a také trochu vmáčkl do dírky. Bambulí jsem se mu otíral a kroužil po rozetce. Občas hekl a celý se chvěl v očekávání mého proniknutí. Naklonil jsem se k jeho rtům, pošeptal jsem mu, že to bude krásné jako doposud, možná více. Uculil se. Využil jsem ten moment a vsunul svou bambuli do jeho nitra. Bylo to jako skok do vody a najednou se zavřela hladina a svěrač objímal můj klacek.

„Och!“ vydechl slastí. Chviličku jsem vyčkal, a jako když se rozjíždí lokomotiva, pomalu jsem se sunul do jeho jeskyňky. Asi v polovině jsem se zastavil, když se začal vzpínat a hlasitě sténat. Bambule mi zapulzovala a on se vzepjal víc, ocas mu zajel hloub a já pokračoval v postupu. Za chviličku jsem byl na doraz. Lehce jsem krátkými zásuny prošťouchával tu báječnou dírku. Pomalu jsem se soukal ven až na okraj a pak zase zpět. Áša již hezky sténal a silně se chvěl. Stále jsem sledoval jeho obličej a culil jsem se jeho grimasám. Sevřel si spodní ret. Několikrát jsem pak trochu rychleji do něj zasouval. Vzal jsem jeho nohy a položil si je na ramena. Předklonil jsem se a jeho ruce jsem si položil kolem krku.

„Pevně se drž!“

Byl jsem předkloněn v pokleku, napřímil jsem se a podchytil do dlaní jeho prdelku. Pevně jsem mu ji uchopil a tvrdě si ji narážel na kůl.

Rozhekal se jako stará kurva. Za chvilku řval na plné kolo.

„Mrdej mě, roztrhni mi prdel, děléééj!“

Vyšlehl ze sebe pořádnou nadílku. Oba jsme byli celí zacákání jeho semenem. Položil jsem ho na pohovku a sundal mu triko z očí. Rozdýchával se. Když se zklidnil, podíval se na mou zacákanou hruď.

„To je moje?“

„Ano a také tohle,“ ukázal jsem na jeho hruď a břicho.

„To není možné, v životě jsem toho tolik nevystříkal.“

„Vidíš, jak umím pořádně podojit kozla.“ Všichni jsme se rozesmáli. „Díky, Ášo, byl jsi perfektní.“

Políbil jsem ho. Naše hrudě se slepily a mlaskly.

„Ty vole, ty máš na milování vysokou školu. Nezažít to, nevěřil bych tomu. Bylo to neskutečně rajcovní, podívej, jen na to myslím a opět mi tvrdne ocas. To není možné! Díky, Simone, tak nevím, zda se nevyseru na holky.“ Rozesmáli jsme se.

„Já tě přesvědčovat nebudu, člověk by měl žít podle toho, co má rád, jak se mu to líbí a tak, aby neubližoval ostatním. To ke štěstí stačí.“

„Jdu se opláchnout, než mi to zaschne.“

„Já jdu také,“ přidal se ke mně Áša. Ve sprše si dřepl přede mne a kouřil mi ocas.

„Ty vole, ty máš kládu a umíš.“ Uculil se a snažil se pohltit můj ocas, ale začal se dávit, tak toho nechal.

„Nech toho, mám tam ještě čtyři neuspokojené kluky.“

Vyvalil oči.

„Ty je chceš všechny opíchat?“

„No jistě, nenechám si ujít takové pěkné kluky. Podívej, ocas stále chce.“ Zakmital jsem s trčícím ocasem, ten zapleskal o mé boky.

Když jsme se vrátili ze sprch, vzal jsem si Rudu do parády. Jeho kláda byla moc pěkná, trochu menší než má, ale stejně tak prohnutá do nebe jako má. Když jsem mu obdělával dírku, hlasitě mu ocas pleskal po břiše. Uměl to, bylo znát, že je zkušený. Netrvalo dlouho a byl na vrcholu.

Nečekal jsem a ihned jsem se ujal Pepíka. To byl ještě takový kluk, i když byl stejně starý jako já a Ruda. Měl ale hezoučké tělo, připomínal mi Bernarda, což mě rozdráždilo ještě více. Chudák kluk, svými přírazy jsem ho nadhazoval jako nějakou loutku. Také si to uměl užívat, byl na podobný ocas zvyklý od Rudy. Zaklonil hlavu a bušil s ní do pohovky, když na něj přišlo vyvrcholení.

Přizvedl se ke mně a pošeptal mi do ucha: „Jsi boží, díky.“ Jemně mne kousl do ucha. Rošťák.

„Už je dost pozdě, půjdeme k tobě, co, Jirko?“

Jirka přikývl.

Pavel se smutně koukal. Oblékali jsme se.

„A co ty, Pavlíku, chceš zůstat tady? Myslel jsem, že jdeš s námi k Jirkovi.“

Uculil se a honem se oblékal. Rozloučili jsme se s kluky a vydali k Jirkovi.

Po cestě jsem objal Pavlíka kolem ramen.

„Ty sis myslel, že se na tebe vykašlu, nebo že jsem na tebe zapomněl?“

„No, vypadalo to tak,“ usmál se.

„Pavlíku, vždy je to nejlepší na konec.“ Rozesmáli jsme se.

Jirka měl pěkný třípokojový byt, před revolucí ho dostal od bývalého podniku jako družstevní, teď ho už měl ve vlastnictví.

„Kluci, opět se vypláchněte, protože už je to dlouho. Jiří, prosím, uděláš mi kávu? Nebo mi ukaž, kde co máš, a já si udělám.“

„Ty na noc piješ kafe? Já bych nezaspal.“

„To já usínám běžně s hrnkem, na mne to nepůsobí.“

Pavlík už přišel z koupelny, Jirka ho vystřídal.

„Pavlíčku, tebe jsem si od začátku chtěl nechat jako bonbónek.“

Hezky se usmál a políbil mne. Opětoval jsem mu polibek. Pohladil jsem mu tvář. Ty jeho šedě modré oči mu dávaly posmutnělý výraz. Cítil jsem se s ním moc příjemně. Proletělo mi hlavou, zda bych to s ním neměl zkusit. Možná s ním bych překonal minulost. Líbil se mi. Byl klidný, tichý, vyvažoval by tím mou nezkrotnou živelnost. Hýčkal bych si ho. Je tak milý. Nebyl to žádný model ze žurnálu. Byl to na pohled takový obyčejný, běžný kluk, kterého si na ulici v davu nevšimnete. Přitahovaly mne jeho oči, jeho vystupování, jeho klid, jemný úsměv. Pro mne byl krásný. Zamilováváš se? Proletělo mi hlavou. Možná, rád bych, proč ne? Opět jsem ho políbil, tentokrát už vášnivě, chtěl jsem ho, moc. Nejdříve se zbavím Jirky, pořádně ho vydřu, ať spí, a pak se budu mazlit s Pavlíkem, nejraději až do rána, ale on musí do práce, to nejde. Mohu k němu přijet, nebo ho pozvat do Prahy, vzít do Harrachova nebo do Paříže. Jen jestli i on bude chtít, jak to cítí on?

„Bydlíš také v Chomutově?“

„Ne, jsem z vesnice, nahoře v horách nad Chomutovem. Jsem z Květnova. Je tam špatné spojení, tak někdy, když máme hodně práce, tak přespávám v práci. V patře nad dílnou jsou dvě zařízené místnosti pro podobné případy, nebo jsem u Jirky.“

„A líbí se ti kluci, nebo holky, či oboje?“

„Já nevím, chtěl bych mít holku, ale nemám na to odvahu. Párkrát jsem to dělal s klukama, hlavně s Jirkou, nebo tady na fotbale. Také se mi to líbí.“

„Jestli něco chceš, tak pro to také musíš něco udělat, jinak to nezjistíš, jestli uspěješ, nebo ne. A to platí ve všem, ne jenom ve vztazích.“

Jirka už se vysprchoval a navoněl, přišel celý natěšený, že si konečně také užije.

„Já se také osprchuji.“ Rychle jsem se osprchoval a spěchal ke klukům.

Oba již byli v posteli, líbali se a ruce byly zaměstnané honěním ocasů.

„Tak kde mám tu chlupatou prdelku?“

Jirka zaujal polohu čubky.

„Ne, takto nikdy! Chci se vždy koukat do očí.“

Zalehl jsem k němu a hladil chlupatá prsa. Pavel si pohrával s Jirkovým ocasem. Ruce se po chvíli zaměřily na bradavky, které mne od počátku tak fascinovaly. Měl je moc pěkné. Hrudník sice vypadal trochu rachitický, ale ty chlupy a hezké bradavky to vyvažovaly. Prsty zapracovaly a jemně mu je mnuly. Pak jsem mu střídavě jednu dráždil pusou a druhou prsty. Pěkně se u toho rozsténal. Přesunul jsem se k jeho nohám, také je měl hezky chlupaté. Hladil jsem mu je a čechral chloupky. Rozhodil jsem mu je do stran a vecpal se mezi ně. Přimknul jsem tvář k jeho stehnu nad kolenem z vnitřní strany a pomalu ji sunul až ke koulím. Totéž jsem udělal i s druhou nohou. Olízl jsem mu koule. Mírně sebou cukl. Pojal jsem celý pytlík do úst a žongloval s varlaty. Kňoural jako štěně.

Pavel mi přenechal klacek a moje ruka ho promnula. Vzpínal se a začal ronit, palcem jsem mu roztíral mízu po bambulce. Trochu jsem měl problém, jeho penis nebyl moc velký, nebyl jsem na to zvyklý. Nevzdával jsem to, neměl ho zase až tak malý, jen já byl zvyklý na větší. Pohrával jsem si s ním. Byl hezky tvrdý. Uchopil jsem mu pytlík do dlaně a jemně sevřel. Ocas se mu hezky vzepjal a já mu olízal bambulku. Slastně vzdechl. Líbilo se mi to jeho houští okolo klacku. Zabořil jsem do něho tvář a vdechoval jeho vůni. Mnul jsem mu varlata a prst mi zabloudil k dírce. Byla nedočkavá, možná si ji i trochu připravil, protože se chtivě otevírala. Zvedl jsem mu nohy, kolem dírky byl hodně chlupatý, je to pěkné, ale lízat to není slast. Opracovával jsem mu proto dírku prsty. Lehce jsem do ní vsunul dva a pozvolna obkružoval jeho nitro. Zasunul jsem je co nejvíce a Jirka sebou zaškubal. To je to jeho místečko, jemně jsem mu tam rejdil prsty a Jirka slastně kňoural.

Přizvedl jsem mu prdelku, nacpal pod ni deku, abych ji měl v optimální poloze. Bambuli jsem mu poklepal po dírce, špulil ji na mne a otvírala se. Žalud do ní lehce vklouzl, ale ucítil jsem celkem intenzivní sevření. Jirka se blaženě uculil. Pavel mu dráždil bradavky. Držel jsem jeho nohy vzpřímeně nahoru opřené o má ramena a čechral chloupky na stehnech. Pozvolna jsem se soukal do jeho útrob. Příjemně svíral můj ocas, bylo to pěkně vzrušivé a dráždivé. Byl jsem v něm. Celý zabořen v jeho nitru jsem si to vychutnával. Jednou rukou jsem mu čechral houští kolem ocasu a druhou na stehně. Začal jsem do něj přirážet. Jiří se brzo rozhekal, pak přešel do jakéhosi vrnění. Poté jsem mu spustil jednu nohu a tak si ho natočil na bok. Tato poloha byla ještě dráždivější a Jirka už řval slastí.

„Kurva, budu stříkat!“ zařval.

Pavel chtěl pojmout jeho klacek a schytal výstřiky do tváře. Měl postříkaný celý obličej. Jirkovi jsem ještě promnul koule a vymačkal zbytky semena z ocasu. Jirka se spokojeně culil.

„Simone, jsi jednička, už jsem se bál, že se nedočkám.“ Usmál jsem se a pohladil ho po tváři.

„To sis dovolil dost, pochybovat o mně.“ Rozesmáli jsme se. Pavlík odešel umýt si obličej. Jirka znaven oddal se spánku.

Pavlík s úsměvem přicházel do ložnice. Přitulil se ke mně a políbil hebce má ústa. Nedočkavě jsem ho sevřel v náruči. Ruce se mi automaticky sesouvaly na jeho prdelku. Dravě jsem mu uchopil půlky. Slastně vzdechl.

„Jsi tak krásný!“

Má ústa žádostivě spočinula na jeho bradavce a jala se do jejího dráždění. Druhou jsem mu dráždil prsty. Vystřídal jsem je a pozvolna mu zduřely a vystupovaly. Za malou chvíli jsem mu je jemně žužlal zuby. Vzdychal přitom slastí. Druhou rukou jsem mu hladil pevné, hlaďoučké a ploché bříško. Prsty neposlušně sjely níž a čechraly mu jemné chloupky nad ocasem. Ten se krásně napínal a pomaličku se orosil. Chtivě jsem se k němu naklonil a olízl mu chvějící se žalud. Ulehl jsem vedle něj v opačném směru, tak aby i Pavel si mohl pohrát s tím mým. Hladově do sebe soukal můj žalud a cucal a olizoval ho. Své ruce jsem nenechal zahálet, zvědavě prozkoumávaly jeho prdelku. Heboučké chloupky v roklince mne velmi vzrušovaly a ocas v jeho ústech se vzpínal a tepal. Prsty jsem zatlačil na jeho dírku, ta se brzo vzdala a krásně do ní vklouzly.

Slastně vzdychal a ocas mu ronil větší dávky slastné mízy. Čím hlouběji a intenzivněji mé prsty prozkoumávaly jeho nitro, tím jeho odezvy byly silnější a hlasitější. Také mé vzrušení gradovalo, a tak jsem se nenasytně vrhnul na jeho dírku jazykem.

„Umřuuuu,“ zavzlykal slastí při doteku mého jazyka. Já slintal jako Bohouš. Žaludem jsem obkroužil nedočkavou dírku, zatlačil, a už jsem cítil jeho vlahé nitro. Pomalu jsem ním pronikal, když se Pavel přizvedl, objal mne v pase a přirazil na sebe.

„Mrdej mne!“

Z Pavla, který se prve jevil jako neviňátko, se vyklubala chtivá děvka. Řádili jsme ostošest. Postel pod námi vrzala, dorážel jsem do něj, až mi koule pleskaly, a Pavel řval jako pominutý. Byl to první kluk, který měl šanci mne utahat. Já se nechtěl ale nechat zahanbit. Uchopil jsem mu ocas a koule, to dráždění už nevydržel a s hlasitým doprovodem stříkal a stříkal. Také jsem nečekal a vystříkal jsem mu útroby. Zmožení a zpocení jsme se objali a rozdýchávali to řádění. Pavel se mi koukal do očí a hlavou lehce kývl k Jirkovi. Když jsem se natočil a podíval tím směrem, spatřil jsem Jirku, jak nehnutě sedí s pootevřenými ústy a němě zírá na nás. Po chvíli se vzpamatoval.

„Vy jste řádili jako tornádo, zítra si to určitě od sousedů vylížu.“

Ráno bylo krušné, musel jsem kluky popohnat.

S majitelem dílny jsme se domluvili, byl moc rád za dobrou nabídku i za to, že jsem zajistil materiál. Vykalkuloval mi cenu, byla moc příznivá. Slíbil jsem mu přenosný rentgen na kontrolu sváru a vyplácet zálohy vždy po vyrobení deseti stožárů.

Od geodetů, kteří vyměřovali místa pro stožáry, jsem dostával první výsledky, plány se zaměřením a zakreslením vytyčeného pozemku. Převod pozemku měl zajistit náš zástupce. Nakonec to zbylo na mne a já byl opět u těch úřednic, co mi přepisovaly pozemky na Slovensku. S potěšením mne přivítaly, posledně jsem jim totiž dal nějakou kosmetiku. Stále jsem ještě u tety nějakou měl. Byly se situací obeznámené, předal jsem jim plány s výpisy z katastru.

„Pokud tam budete mít nějaký pozemek v soukromém vlastnictví, tak si pospěšte, na podzim totiž všechny pozemky už bude spravovat nový fond a bude je vydávat vlastníkům.“

„Do podzimu musí už stožáry stát.“

„Vzpomněla jsem si na vás, jak jsme převáděli ty pozemky na Slovensku, zbyla tam část z toho pozemku, a jelikož je to zůstatek, můžete si ho teď koupit podle nového nařízení vlády za zůstatkovou cenu.“

„Jak vysoká je zůstatková cena?“

Usmála se.

„Podle toho, jak to posoudíme, je v rozpětí od čtyřiceti do pětadvaceti procent. Jestli byste si chtěl koupit nějaké pozemky, tak máte možnost.“

„Za kolik by byl ten zbytek pozemků, co jste mi vydávali jako náhradu?“

„No, pro vás za pětadvacet procent,“ uculila se.

„Mohl bych si od vás zavolat na katastr do Sabinova?“

„Jistě, počkejte, vyhledám vám číslo.“

„Ahoj Milko!“

„Ahoj Piťu! Śi doma, treba ci daco?“

„Ňe, volám z ministerstva, treba mi kopiu tej sľudy z naším katastrom, tyš suśedne valaly a od Hamburku a Šenviźu. Možeš mi jich zrobic a poslac, keby śi s tým mala problém, tak ci možem poslac faxom požadavek od ministerstva.“

„Radši to faxni, bo znáš jak to, mohla by som prísc o robotu.“

„Fajňe. Zrobce to co najskorej. Dzekujem ci a pozdravuj doma!“

Paní referentka se na mne podívala s údivem.

„Budete asi chtít, abych požádala o ty mapy katastru,“ uculila se.

Přikývl jsem. „Děkuji!“

Vzpomněl jsem si na můj nedávný pobyt v Chomutově.

„Jak je to s haldami po těžbě uhlí na Mostecku a Chomutovsku?“

„Tak to je terno, vy máte nápady. Ty můžete dostat na třicet let zdarma, nebo je koupit za hubičku, metr za korunu. Nebudete mít povinnost platit daň z nemovitosti třicet let a ještě můžete dostat od uhelných společností peníze na jejich rekultivaci. Tyto oblasti mají v užívání uhelné společnosti, po těžbě mají povinnost území rekultivovat, to znamená příhodně zplanýrovat a osázet dřevinami. Jestli to převezmete, tak vám tu rekultivaci zaplatí.“ Usmívala se, jako bychom objevili ráj.

„Tak to určitě budu chtít! Co tam máte?“

„Je tady něco přes čtyři sta kilometrů čtverečních. Větší část je mezi Jirkovem a Komořany, menší je na Sokolovsku za Tisovou. To jsou pozemky, které se mají letos rekultivovat.“

„Koupím to. Jestli se vynasnažíte, určitě na vás v Paříži budu myslet,“ culil jsem se.

Nepovažoval jsem to za nějaký úplatek, byl to legální obchod, jen jsem je chtěl trochu povzbudit, abych to měl co nejdříve vyřízeno. U tety byla ještě hromada kosmetiky, která by se asi stejně začala brzo kazit.