Propadák – 42. kapitola

Za okny vládla neprostupná tma, když telefon, který měl být ještě téměř dvě hodiny tichý, se rozezněl. Nikoliv však šveholením ptáčků a jemným hukotem vodopádů, ale rockovým podáním písně Sound of Silence, které měl jako zvonění.

David doširoka otevřel oči a zaklel. Nechtěl to vzít, ale přece jen, mohlo to být z nemocnice.

Cizí číslo. David byl okamžitě vzhůru.

„David Richter u telefonu."

„Dobré ránko, pane profesore, snad jste se krásně na první den školy vyspal, ale už je čas vstávat, škola volá." Slyšel afektovaný hlas, který nepoznával. Byl zkreslený hlasitou hudbou a smích, který se ozval vzápětí, byl utnutý položením druhé strany.

David odložil telefon a svalil se znovu do peřin. Co jen komu udělal? Nepochyboval, že tohle je práce jeho drahého Syda. Idiot jeden. Co tím ale sledoval, to moc nechápal. Koneckonců bylo pět hodin, jak zjistil, když znovu odemkl telefon. Rozbolela ho hlava. Pokoušel se znovu usnout, ale myšlenky mu to nedovolily. Honily se mu hlavou všechny události poslední doby i to, že to pomalu, ale jistě přestává zvládat. Všechny provokace, minimum soukromí a klidu, ve kterém by si mohl zregenerovat nervy, jež mu ještě takovými naschvály Syd zatěžoval. Tohle dál nešlo, už takto dál žít nedokázal.

Vstal tedy, v klidu se nasnídal a ocenil, že se v koupelně mohl zdržet delší čas. Když se na sebe díval do zrcadla, viděl nové vrásky a tmavé kruhy pod očima.

Asi nebyl v nejlepším rozpoložení, ale rozhodně to na sobě nechtěl nechat znát, ani před studenty, ani před Robertem.

Nadechl se a se zazvoněním otevřel dveře své třídy. Nechtěl to udělat, ale první mu oči zabloudily k lavici, ve které běžně sedával Syd. Nedal na sobě znát překvapení, když ho tam nenašel, a neodpustil si sjet všechny lavice, aby zjistil, kde se ten malý hajzlík posadil. Když ho uviděl v první lavici před katedrou, myslel, že se v té chvíli neudrží a půjde ho zaškrtit. Vřela v něm krev. To vše se odehrávalo uvnitř něj. Navenek jeho tvář vypadala nezúčastněně jako vždycky.

Položil si na stůl své věci, ale zůstal stát. Nehodlal mu v tuto chvíli věnovat ani jediný pohled.

„Tak mládeži, máme tady první den školy a jedním z bodů programu je oblíbené čtení školního řádu. Potom bych rád probral adaptační kurz, který vás čeká od 12. do 16. září společně s prvními ročníky a druháky technology. A jistě už jste si všimli, že máme ve třídě nového studenta. Jmenuje se Jiří Teplý…," odmlčel se a opět projel třídu očima a hledal neznámou tvář. Mladík seděl ve druhé lavici, hned za Sydem. „Myslím, že je zbytečné, aby vám o sobě cokoli říkal, vy už to z něj dostane postupně sami, od toho je také ten adapťák. Druháci s námi jedou mimo jiné proto, že i tam jsou dva noví studenti, ale hlavně proto, aby se oni, ale i vy patřičně zadaptovali s novým profesorem angličtiny a zeměpisu."

Černovlásek zatím klidně seděl, očima pozoruje vysokou postavu svého milence. Na sobě měl svůj tradiční outfit, který už Syda nikterak nepřekvapoval. Vlasy upravené, snad až příliš pečlivě. Zbytku osazenstva by to tak nepřišlo, on však Davida znal lépe než všichni ti lidé. Dneska si na tom svém majstrštyku dal extra záležet. Proč? Netušil, na rande dnes nešli, divadlo taky nebylo. Na jinou stranu, stejně na tom příliš nezáleželo.

Byl unavený. Od předchozího večera, kdy odešel za svou přítelkyní, toho moc nenaspal, už když totiž zaklepal na její dveře a ona jej vpustila dovnitř, oči zvláštně červené jako by plakala, věděl, že tohle bude těžké. A on tam pro ni musel být do poslední chvíle. Objala jej, melancholicky, jako by se loučili, a to jej zarazilo, nechtěl to na sobě ale nechat znát. V krku se mu utvořil knedlík.

Opouštěla jej? Všechno tomu nasvědčovalo a on se nedokázal tvářit, jako by ho to nezajímalo, a s logickým uvažováním zanalyzovat celou situaci. Ovládaly jej emoce. Tohle byla jeho přítelkyně, jeho největší opora, která tu pro něj vždycky byla, když se celý svět otočil zády. Když on donutil celý svět otočit se zády. Snažil se zastavit ty pocity, podvědomě ale tušil, že pokud mu dívka opravdu řekne, že s ním končí, nevydrží to. Maska praskne.

Posadili se spolu na dívčinu postel, kde jej ona chvíli jen držela za ruku, pohled sklopený do klína. Věděl, že nabírá sílu ke slovům, a i kdyby ji snad chtěl nějak popohnat, nedokázal by to. Klepal by se mu hlas.

„Snažila jsem se to Mileně rozmluvit. Před chvílí, než jsem ti volala, tu byla," začala nakonec tiše a chraplavě. „Hádaly jsme se, nechtěla to přijmout. Stála si za svým, řekla, že si prostě musím vybrat. Tak jsem přemýšlela…, jestli by nešlo udělat něco jiného, jenže se před ní nechci schovávat a nechci jí ubližovat. A nechci ubližovat tobě."

Rád by řekl, že mu nejde ublížit, nebo že nepotřebuje, aby ho chránila, nebo cokoli jiného ze všech těch nesmrtelných hlášek, ve kterých bylo asi tak stejně pravdy jako masa v nugetách z McDonaldu. Ta chvíle se ale zdála tak neskutečně důvěrná, že by to prostě nemohl udělat. Dál tiskl její ruku.

„Tak… jsem ji nechala jít."

Nikdy by netušil, že se mu v jeden moment může tak moc ulevit a zároveň tak moc přitížit. Bylo to jako padat do propasti, těsně před dopadem na dno a smrtí zjistit, že je vše jen sen, a probudit se do reality, ve které člověk znovu padá do té samé rokle. Byla tu s ním a byla jeho přítelkyní, jeho Johankou, jenže zároveň věděl, že to kvůli němu byla teď tak smutná, a to zkrátka nechtěl. Bylo to těžké.

Sklopil hlavu. Asi by si tvrdil, že to bylo z nějakého opravdu chytrého důvodu, i ona ale pozorovala jejich spojené dlaně, a tak to udělal taky, protože potřeboval něco, na co by mohl koukat a přemýšlet. Pevný bod. Mrzelo ho to, přestože byl vlastně šťastný. Věděl, že mu nechtěla ublížit. Jenže kvůli tomu ničila sama sebe. Cítil si mizerně.

Vnímal, jak se k němu dívka spěšně přitiskla.

„Měla bys bejt s ní. Mně to bude jedno. Začneme se zase bavit, až ji tohle stádium opustí," řekl s pokusem o svůj běžný klid a jistotu, ty se mu ale zdaleka nepodařily zahrát tak dobře, jak by si přál. „Seš z toho zničená," dodal. Pousmál se na ni. Opět se mu vracela jeho běžná povaha, přestože to bolelo, i tak se jí podíval do očí. Pevně. Musel tu pro ni být. Byl silnější než Milena. Jen on mohl unést konec, aniž by Johanku skutečně opustil. A ona mu úsměv oplatila, smutně.

„Jo. Ale kdybychom se my dva měli přestat bavit, byla bych na tom daleko hůř," řekla. A to, s jakou vážností to pronesla, jej přece jen krapet zaskočilo, byť to na sobě nedal znát. „Pomáháš mi najít se, když nevím, kdo jsem a co jsem. Pomohl jsi mi smířit se s tím, že jsem na holky, zjistit, že se mi líbí Milena, že ji miluju. Pomohl jsi mi uvědomit si, co mě baví a co bych v životě chtěla studovat. Na tuhle školu mě dostali rodiče. Vzala jsem to, netušila jsem, co jinýho zkusit a v čem bych mohla bejt dobrá," řekla tiše, oči stále upřené do těch jeho. Byl to snad nejdůvěrnější moment, jaký s ní kdy zažil.

Tohle netušil. Vždy se zdálo, že je to on, kdo od ní neustále něco potřebuje – tak by si to samozřejmě nepřiznal, ani podvědomě, pro nezávislého pozorovatele to tak ale mohlo působit. Vstávala pro něj, jela za ním na Mácháč, odjela, aby mu dala prostor. Hodně se mu přizpůsobila, chránila ho a poslouchala, kdykoli viděla, že to bylo správné. Věděla, jak číst v jeho poznámkách, náladách i očích.

Jenže stejně jako ona mu poskytovala podporu tím, že jej poslouchala, on jí prokazoval to samé svými činy. Se svou nezlomnou sebejistotou a zdánlivým nezájmem, který podporoval domnění, jako by to, co říká, bylo úplně jasné, ji přiměl dělat, co skutečně chtěla, byl jí vzorem v tom, jak se nebát a ukázat světu, co v ní skutečně je. Svými vlastními činy ji měnil k lepšímu. Nebo možná ne k lepšímu podle společnosti, ale k verzi sebe sama, kterou ona měla radši. Chápal ji, četl v ní a vždy tu pro ni byl. Kdykoli někde byla a potřebovala pomoc, ten první, kdo pro ni došel, byl vždycky Syd.

„Mrzí mě, že ode mě odchází. Ještě dlouho mě to mrzet bude," řekla tiše o pár minut později, zatímco spolu leželi a vnímali tu podporu a pochopení. „Ale nemohla bych být šťastná s někým, kdo mě obral o nejlepšího přítele. Nemůžu ji mít ráda, když vím, že by mi sebrala člověka, který dělá mě mnou."

Pousmál se. Neviděla to, a to bylo jedině dobře. Nechtěl, aby si všimla, jak jej její slova vlastně dojala. A stejně to moc dobře věděla. Byla blbá…

***

Dalšího dne vstávali poměrně brzy. Byt, kde Johanka vyrůstala, rozhodně nebyl tak blízko škole jako Davidovo království, a přestože Sydovi brzké vstávání kdykoli jindy nijak zvlášť nevadilo, po emoční náloži včerejška byl celkem unavený. Oblékal se s hlavou stále ještě plnou myšlenek na spánek, o který jej teď škola bude připravovat, a hořkého pocitu, že se zase bude den co den koukat do tváří lidí, které beztak neměl rád. Vracela se mu ale jeho běžná nálada, která říkala, že je to vlastně vcelku jedno. Naopak, alespoň bude víc času s Davidem, a to se stalo poměrně uspokojivou protiváhou všeho špatného, co první den školy obnášel.

Nasnídali se, on vzal svou plátěnku a ona malou kabelku, kterou si hodila přes rameno, a bok po boku se vydali vstříc budově, která se jim chystala sežrat další rok jejich životů. Na změně lavice, minimálně na češtinu byli domluvení už dlouho. Spolužáci to akceptovali, sedali si, kde seděli i minulý rok, a jejich běžné místo tak zůstávalo prázdné. To se hodilo, například na toho Davidova dementa rozhodně oceňoval zdravé metry mezi ním a katedrou.

Usadili se. David přišel a započal výklad. A Syd měl první minuty v plánu dívat se na něj se svým sebevědomým úsměvem, ten se ale vytratil a nahradila jej nicneříkající maska, kterou úspěšně skrýval kapku zmatení. Při čtení školního řádu položil hlavu na Johanino rameno. Bylo to příjemné, beztak byl unavený. Nešlo o nic neobvyklého, už minulý rok tak po sobě polehávali často.

„Vypadá, že se moc nevyspal," zašeptala Johanka Sydovi do ucha, když už ani jeden nemohl vydržet to neokomentovat. Naklonil se k ní, promlouvaje tak tiše, aby je nikdo nemohl slyšet.

„Je nasranej."

Byl si tím stoprocentně jist, znal už Davida nějaký ten pátek. A vzhledem k tomu, jak chladně pozoroval právě černovláska, tušil na koho.

„Proč?" zeptala se ještě, on však pouze pokrčil rameny.

„Možná ráno došlo kafe," odtušil, spolu s kapkou ironie, kterou do toho přidal, ale i zvýšil hlasitost. Trochu. Ale ve ztichlé třídě, která je už nějakou dobu pozorovala, to slyšet bylo. Ne že by mu na tom záleželo.

„Měl byste se naučit šeptat, pane Valento," otočil se na Syda David a na jeho příjmení dodal důraz. „Moje zásoby kávy vás nemusí zajímat, stejně jako můj spánkový režim. Koneckonců, já se o váš taky nezajímám…," propíchl ho pohledem, ale pak sjel celou třídu. Pořád nevěděl jistě, jestli ten ranní telefonát měl na svědomí právě Syd. „Byl bych vyspaný do růžova, kdyby se nenašel nějaký dobrák, který měl na srdci to, abych se dnes dostavil do školy včas."

Znovu se zadíval na svou třídu. Všichni vypadali otráveně a ospale, jako by poslední noc táhli až do rána. Snad kromě nováčka třídy, který se zářivě usmíval. Musel uznat, že je pohledný, a když se na něj více zaměřil, pochopil, že jeho jméno je opravdu na místě. Ten kluk byl jako radiátor v lednu, tím si byl téměř jistý. A působil velmi sebevědomě. Ten nebude mít problém si případné šikanátory držet od těla.

David velmi brzy ukončil hodinu, a aniž by se déle ve škole zdržel, spěchal domů. Netušil, jestli se Syd ještě někde zasekne, ale dnes měli pouštět otce, tak musel být na klinice co nejdříve.

Vešel do prázdného bytu, jen aby odložil pracovní tašku. Napsal na stůl lístek, že přijede někdy v podvečer, aby mu Syd zbytečně nevolal. Nepočítal s tím, že by se na klinice nepotkal s Marcelem, ale pocit, že nějakou dobu nebude muset vstoupit do budovy páchnoucí desinfekcí, byl k nezaplacení.

Bylo těsně po vizitě, a tak k úlevě Davida s ním Marcel nezůstal ani chvíli sám. Když mu podával propouštěcí papíry, neodpustil si jej velmi potichu ujistit: „Zavolám ti, Medvídku, tvoje číslo mám…"

Davidovi přejel mráz po zádech, ale ve tváři se mu nepohnul ani sval. Nemínil nijak komentovat jeho provokace.

Doma uložili otce znovu do postele, ačkoliv brblal, že už se naležel dost. Matka ho jemně, ale důsledně usměrnila, že ji bude od této chvíle poslouchat, a David pochopil, že už je dokonale ve své kůži. Úlevně opustil byt na Vinohradech. Čím byl ale blíž tomu svému, tím byl nervóznější. Při vzpomínce na ranní probuzení a na to, jak se Syd hloupě zapletl do jeho záležitostí a tím se ohrozil, v něm stoupal vztek. Nechtěl se hádat, ale ani to nemínil nechat vyšumět.

Vstoupil do bytu a věděl, že Syd už je doma. Bylo tam sice ticho, ale on jej cítil.

Černovlásek už se v tu dobu opět stihl zabydlet o něco víc a obohatit Davidovu domácnost o svůj školní batoh se vším, co na tento rok potřeboval, tedy sešity i učebnicemi. Byl rád, tušil totiž, že už má u Davida snad vše, co by na následující měsíc mohl potřebovat. Pak bude opět muset za matkou. Nechtělo se mu. Už své rodiče neviděl slušnou řádku dní a pocit, že se blíží doba, kdy už se jim zkrátka nevyhne, nebyl nijak příjemný. Podvědomě věděl, že si zcela odvykl všem jejich hádkám a provokacím.

Seděl zrovna na pohovce, v rukou telefon hlásající právě ukončený hovor. Volala Johanka. Jak se ukázalo, přenést se přes rozchod nebylo tak snadné, jak to původně vypadalo. Přestože si dívka byla stoprocentně jistá svým rozhodnutím, mrzelo ji, že nevymyslela nějaké, v němž by si udržela jeho i ji. Bolela ho hlava, uvědomoval si, že ten den zase nic moc nevypil, brzké vstávání a problémy s přítelkyní nepomáhaly. A do toho všeho si moc dobře pamatoval, s jakou náladou přišel do školy David. Netušil, co se s blonďákem dělo, doufal ale, že si to do svého příchodu domů rozmyslí. Nechtěl se zase dohadovat, přišlo mu to zbytečné. Oba byli vyčerpaní.

V tu chvíli se dveře otevřely. A on už na první pohled do unavené tváře poznal, že se nemýlil. Sám krapet zněžněl a položil svému milenci ruku na čelo dřív, než mu to blonďák stihl rozmluvit. Stále stál v předsíni, oblečený, přestože dveře za ním už byly zavřené.

„Vypadáš mizerně," zhodnotil Syd. „Měl by ses vyspat. Chceš uvařit čaj? Asi bys víc ocenil kafe, ale to bys pak neusnul, takže to radši ne," zamyslel se a pak se sám pro sebe pousmál. Pamatoval si, jak jej Valentýn uklidňoval, když on sám přišel ze svého prvního dne ve škole, nespokojený, nejistý. „Můžu ti udělat horkou čokoládu. Je fajn na nervy. Zítra to bude lepší," řekl mu jemně. Vybavoval si, jak mu bratr rok co rok připravoval stejnou pochoutku a říkal stejné věty. Byly to hezké vzpomínky.

„Ne, děkuji! Víš dobře, že ty sladké sračky nemám rád," řekl David chladně a přešel do kuchyně, kde automaticky sáhl do skříňky pro svůj hrnek, do kterého si dělával kávu. Nenašel ho tam. A ani žádný jiný. Cítil, jak se mu zvedá hladina adrenalinu. Tohle byla opět Sydova práce.

„Do prdele, kde jsou hrnky?" třískl pěstí do linky a otočil se na něj. Setkal se s ublíženým pohledem, ale nebral na něj ohled. Nechápal, proč se tak tváří, když věděl, o co ho David ještě nedávno prosil.

Bylo zvláštní vidět Davida tak vytočeného. Ne že by se Syd bál, že ho uhodí, věřil, že by to neudělal… Ale už jen to, že jej napadla ta myšlenka, bylo neskutečně nekomfortní. Nedal to na sobě znát.

„Ve spodní polici vpravo," odtušil, a přestože mu tělo radilo spíš ustupovat, jako vždy ten pocit úspěšně přehlédl, přešel ke svému společníkovi a elegantně otevřel zmiňovaná dvířka. Za nimi se nacházely pečlivě vyskládané hrníčky.

„Stejně tu většinu času vařím já a já tu nechci neustále běhat se stoličkama. Dám ti rychlej návod, až budeš vyspanej. Proč jsi včera nešel dřív? Jsi nepoužitelnej a z neznámých důvodů to zase padá na hlavu mně," pozvedl obočí. Věděl, že když to podá takhle, vytočí Davida ještě víc, nemohl se ale obhajovat. Bylo to tak přirozené.

David jen překvapeně zamrkal. Ten kluk byl naprosto neuvěřitelný.

„Ty si snad ze mě děláš prdel, ne? Mám toho všeho plné zuby, Syde! Chceš snad říct, že jsi ráno byl tak ožralý s tou svou partičkou, že si ani nepamatuješ na ten úžasný budík, který jsi mi udělal v pět ráno? Tolikrát jsem tě prosil, abys byl ke mně ráno ohleduplný, a ty vymyslíš takovou kravinu. A ještě se divíš, že jsem nasraný. Ty kecy ve škole… A co jsi chtěl dokázat tím, že sis sedl hned přede mě, nad tím ani nemusím uvažovat. Děláš mi ze života peklo! Uvědomuješ si vůbec, jak je to pro mě náročné? Pro tebe je všechno prdel, všechno si omluvíš těmi svými kecy…," zvedl hlas a opět stiskl pěsti.

Tentokrát to byl černovlásek, koho na moment obestřelo překvapení.

„Cože? Jakej budíček? Jaká parta, proč bych byl ožralej? Říkal jsem, že jdu za Johanou," přimhouřil oči. Cítil, jak všechny pocity zvolna mizí. Co mu to sakra říkal? Copak měl dojem, že pro Syda to je jednoduché? Měl, v tom to taky spočívalo. Podle Davida to totiž měl jednoduché úplně každý krom něj samotného. „Samozřejmě, že je pro mě všechno prdel. Poslední dva měsíce byly úžasná sranda, kterou jsem si komplet celou užíval, zatímco ty ses musel stresovat a trpět," odtušil jízlivě. Nechtěl se hádat, cítil ale, jak cosi v něm začíná nepříjemně bolet.

„Davide, teď poslouchej. Mě zase nebaví, že seš neustále nasranej a za všechno můžu já. Nebaví mě, že sis ze mě udělal něco, na co můžeš svést všechno špatný, co se ti kdy stalo, a nebaví mě, že kdykoli jsi sám, začneš vymejšlet teorie o tom, co všechno už nikdy znova neuděláš. Máš dojem, že pro mě je zábava neustále se vracet na začátek? Je úplně jedno, že mě nevyhazuješ, ať už pro tebe udělám cokoli, stačí naprostý minimum, abys na to zapomněl. Nemáš v životě nikoho dalšího, komu bys tohle prováděl. I kdybych ti zachránil život, do dalšího dne začneš pochybovat, jestli ses přece jen rozhodl dobře, žes mi za to poděkoval.

Ty bys mě totiž strašně rád pochopil. Na ničem ti nezáleží tolik jako na tom, abys věděl, co se se mnou děje. Ale kdyby se se mnou vážně něco dělo, zase by to bylo špatně. Chceš mít pocit, že řešíš problémy, aby ses mohl cejtit jako rytíř na bílým koni, ale žádný přitom řešit nechceš. A do toho všeho mi před nosem balíš nějakýho dementa, kterej sem přijel před pár tejdnama, ale možná by mohl bejt láska tvýho života, tak proč bys to nezkusil. Ostatně, já pro tebe za ty dva měsíce stejně skoro nic neudělal," vypadlo z něj a bylo v tom tolik frustrace i bolesti, až sám sebe překvapil. Nedal to na sobě znát, mluvil ledově, klidně. Jako vždy. „Nechci se hádat. Nic jsem ti neudělal, a tobě to taky dojde – pozdě, hodinu nebo dvě po tom, co to pro mě stejně nebude nic znamenat. Pak se budeš omlouvat a bude ti to hrozně líto, protože vždycky je, abys na mě po dvou tejdnech s něčím přišel znovu. Ušetři mě mrtvejch mozkovejch buněk a sebe tohohle já jsem ale pitomec pocitu. Neměls dobrej den, beru na vědomí. Nechci kvůli tomu zase hledat, kde budu asi spát."

David stiskl čelisti, až málem zaskřípal zuby.

„Nebudu se omlouvat už za nic. Ty mě za ten měsíc už znáš dost na to, abys věděl, co mě nasere. Prosil jsem tě, abys na mě počkal, až budeš mít pocit, že potřebuješ překopat byt. Neudělal jsi to. Tolikrát jsem tě žádal, abys mi dal prostor se uklidnit, neodešel jsi, a ještě jsi přilíval olej do ohně. Každé ráno na mně vidíš, jak jsem protivný, když mě probudíš ještě za tmy šťoucháním, a stejně to děláš zase a znovu. Pokud pro tebe byl ten měsíc tak nesnesitelný, proč se mnou vlastně jsi? Proč se se mnou teď hádáš? A proč děláš pořád všechno pro to, abych nasraný byl? Přestěhované hrnky jsou maličkost, ale je to další kapka do mého poháru. Chápu, že jsi malinký a potřebuješ to mít uzpůsobené, ale je to takový problém pár dní počkat, abychom to udělali spolu? A vůbec, nechtěl jsem, abychom spolu bydleli, nejsme pár. Už jsem to říkal tolikrát, my dva se spolu, kromě postele, neshodneme. Do háje, Syde! Nakvartýroval ses mi sem proti mé vůli, chtěl jsem klid! A co se týče Roberta, myslím, že do toho, jestli ho balím nebo ne, ti vůbec nic není. Několikrát jsi mi tvrdil, že nežárlíš, že pro tebe vůbec nic neznamenám, tak nechápu, co vlastně pořád řešíš? Co se mi to snažíš namluvit? Stěžuješ si, jak to pro tebe bylo těžké, tak proč se mnou jsi? Znal jsi mě dávno před tím, než jsi na mě začal vyjíždět, tak dobře víš, že jsem mnohdy cholerik, který si vždycky bude stát za svým. Věděl jsi, že to se mnou nebude jednoduché. Nesmířil ses s tím a nepřizpůsobil ses. Bydlíš u mě, a tak budu já určovat pravidla, které ale ty nemíníš respektovat. Nechceš prince? Nikdy jsem jím nebyl, já tebe spasit nemůžu, to vím už od začátku. Pokud jsi tohle ode mě čekal, tak ses zmýlil! Jsem pro tebe pitomec, tak si do postele najdi někoho inteligentnějšího!"

Jen velmi okrajově cítil Syd, jak jej obaluje cosi nepříjemného, úzkostného. On se nesmířil? On se nepřizpůsobil? Kruci, poslední dva měsíce osmdesát procent toho, co dělal, dělal pro Davida. Nebo se alespoň snažil, jistěže se mu to občas nedařilo.

Stěžoval si? Nepřišlo mu, že by si stěžoval. Mluvil o problémech, kterými Davida předtím nechtěl zatěžovat.

„Prosil jsi mě, abych počkal? To jsi teda neprosil, zakázal jsi mi úplně všechno, co jsi mohl, a cos povolil, tos pak zakázal dodatečně. Davide, já tady jsem, protože tady chci bejt. A snažím se, aby to nějak fungovalo, ale je úplně jedno, jak konkrétně se snažím, protože všechno, co já udělám, ty hned vzápětí pošleš do hajzlu. Vadí ti, že se hádáme, ale jsi to ty, kdo se vždycky hádat začne. Já o to nestojím! Nenávidím to, vždycky jsem nesnášel, jak po sobě vřískali rodiče, máloco mi přišlo tak stupidní. Ale kdykoli se ty nevyspíš do růžova, já to mám pak celej den na talíři. Kdy konkrétně jsi ty udělal něco pro to, aby to mezi náma probíhalo bez zbytečný frustrace? Nikdy. Nikdy tě to ani nenapadlo, tvůj největší příspěvek je, že mě vyhodíš, abys měl sám prostor se uklidnit, a pak máš dojem, že je všechno v pořádku. Ale já pomoc nepotřebuju. Jediný, co jsem vyžadoval, bylo, abys úplně minimálně držel se mnou. Tím myšleno, abys nehledal další chlapy, se kterejma bys eventuelně mohl chrápat. Ani mě nebaví za tebou neustále chodit a hlídat tě, ale uvědomuješ si, že kdykoli toho nechám – kdykoli jsem někde pryč – ty si najdeš nějakýho Roberta? A pak mi vyčteš, že jsem se potřeboval zbavit konkurence. Jistěže jsem se potřeboval zbavit konkurence, nechci, abys do mě strkal něco, co hodinu předtím bylo v někom jiným. Copak tobě by nevadilo vědět, že za tebou jdu od někoho dalšího? Nevadilo by ti koukat se, jak mě balí někdo další? Sahá na mě, svlíká mě očima a já se nechávám. Nikdy jsem ti tohle neudělal, protože je to naprostá zparchantělost. Očumuješ ho na koupáku, necháš ho očumovat tě tady, přímo přede mnou. Tohle není o žárlivosti. Kdybych opravdu žárlil, po takovejchhle sviňárnách s tebou nejsem. Ale já tu jsem a snažím se nějak se s tím vypořádat, protože ty odmítáš hnout prstem, abys mi to udělal snazší."

Kdyby to nebyl on, asi by složil hlavu do dlaní. Byl vyčerpaný a byl raněný, tak, jako už dlouho ne.

„Co to meleš? Ty si o mně vážně myslíš, že bych to táhnul se dvěma? Proč? Nemám čas ani na tebe, natož na dva chlapy! Nikdy, Syde! Pokud uznám za vhodné, že chci být s někým jiným, oznámím ti to dopředu a už se tě ani nedotknu. To jsem ti snad už řekl. My dva jsme se domluvili, že spolu žádné závazky mít nebudeme, přesto jsem monogamní. To, že jsem šel s kamarádem na koupák, ještě neznamenalo, že jsme si to v někde v kabince rozdali. Nečumím na něj, pokud on na mě ano, to už asi neovlivním. Zakázat mu to ale nemůžu. Nic na mě nezkouší a já na něj taky ne, je to můj kolega z práce a bývalý partner, nic ale mezi námi není. Hlídáš si mě jako pes oblíbenou kost. Pokud by to šlo, byl bys mi neustále za zadkem. Kam by to dospělo? Zamknul by sis mě doma, abych náhodou neuháněl chlapy někde na ulici? Víš, koho mi tímto připomínáš? Marcela! Jak dlouho by to ještě trvalo, než bych skončil jako tenkrát?"

Bylo to snad poprvé, kdy černovláskovi opravdu došla slova a na drobný, úplně neznatelný moment se mu tváří mihl šok. Jen stěží odolával chuti nevěřícně zakroutit hlavou. Tohle byl dokonalý kopanec.

Byl jako Marcel? David se ho bál. David se bál, že s ním skončí, jako skončil tehdy, a kvůli tomu se k němu choval jako k nejposlednějšímu hadru, se kterým může zametat, jak chce, aby se náhodou nestalo, že si ho Syd přiváže na vodítko? Měl z něj pocit, že ho chce zničit, a kvůli tomu se mu odmítal svěřit, odmítal se mu byť minimálně přizpůsobit. Poslední týdny mu dělal ze života peklo tím, že jej nutil znovu a znovu si vybavovat jméno jeho ex a hrozbu, že by se snad mohlo rozpadnout vše, na čem Sydovi záleželo. A to všechno, protože si David myslel, že je jako ten parchant?

V hlavě se mu vybavila vypočítavá tvář, vydíravé, úlisné poznámky a to, jak Syda chytil kolem ramen a vedl pryč, aby mu mohl začít vykládat, co musí a nesmí dělat v rámci zachování Davidova psychického zdraví. A David mu všechno dělal dvacetkrát těžší, přestože černovlásek vůbec nic neprovedl. A dělal to úplně schválně. Protože měl dojem, že by mu Syd jinak ublížil.

Opět se mu vybavila slova Johanky. Možná, že David opravdu nebyl parchant. Ale to, co mu dělal, to bylo zparchantělý.

„Tak jo," řekl nakonec s ledovým klidem hned, co se mu povedlo jej znovu posbírat. „Fajn. Chceš bejt sám, tak buď sám. Je mi to jedno," pronesl chladně, otočil se k Davidovi zády a sebral v pokoji svou plátěnku, se kterou byl i u Johanky. Mělo by v ní být vše, co na noc potřeboval, snad jen klíče přidal a znovu místnost opustil, procházeje kolem Davida k hlavním dveřím.

„To pečivo, cos chtěl, máš ve třetí skříňce zleva, kdybys ho chtěl použít na večeři," odtušil ještě, spěšně se přemístil ke dveřím a jemně, ale důsledně je za sebou zabouchl. A cítil, jak se v něm hroutí cosi, co do té doby pečlivě budoval, hýčkal a rozmazloval. Kapitola života, která mu do té doby dělala takovou radost.

***

David zůstal stát ve ztichlém pokoji a drtil v ruce prázdný hrníček.

„Do hajzlu!" zaklel a měl chuť poslat ten nebohý kus porcelánu proti bílé zdi. Neudělal to a snažil se uklidnit. Třásly se mu ruce a najednou se cítil slabý. Posadil se, hrnek položil na stůl spolu se svými brýlemi a protřel si tvář.

S tichem přicházelo uklidnění a s ním i uvědomění, co se právě stalo. Proč jen byl tak cholerický? Všechno si mohli vyříkat v klidu. Všechno. Proč jen v něm Syd probouzel takovou agresi?

Přešel k lednici a nalil si panáka. Pomalu upíjel a přemýšlel, kde se v něm ta zášť bere. Byl si vědomý, že hádky vycházely z jeho popudu a v jistých věcech se zkrátka nedokázal kontrolovat. A hlavně si uvědomil nesmyslnost domněnky, kterou na Syda vysypal. Byl jako Marcel? Můj bože, kde nechal mozek? Nikdo nemůže být jako Marcel a Syd byl tím posledním, který by dokázal udělat jinému taková svinstva, jako prováděl jeho první přítel. Tohle přehnal. Nicméně to, že si jej hlídá na každém kroku, pravda byla. S tím se smířit nedokázal a nesnesl by to dlouho. Další věci se na tohle jeho majetnictví nabalovaly, a přestože žádná z nich nebyla nijak zvlášť závažná, všechny dohromady z Davida dělaly cholerický uzlík nervů.

Uvědomil si, že právě mnoho z těch věcí, kterými Syd Davida neúmyslně týral, plynulo z jeho pokřivené minulosti. To, čím si prošel s Marcelem, na něm zanechávalo nesmazatelné stopy. On se podvědomě a mnohdy naprosto nesmyslně a paranoidně bránil, když jen mizivě cítil, že by se něco podobného mohlo stát znovu. Nedokázal se toho strachu zbavit. Nebyl úplně smířený ani s tím, že se vyoutoval. Špatně se mu dýchalo jen při představě, že by se o jejich vztahu dověděli ve škole. Dusil se. Možná si za to mohl sám, ale nemohl si pomoct. Syd v tom byl nevinně, ne ve všem, ale v mnohých věcech. Nikdo ale není dokonalý, ani Syd a už vůbec ne David. Nenáviděl Marcela! Ne za to, že ho vydírá teď, ale za to, že do něj zasekl otrávený šíp, který nejde vytáhnout a bude do něj vpouštět jed až do konce jeho života. Proč jen se tomu nedokázal bránit? Byl sebevědomý mladý muž, který už věděl, co od života chce, a přesto ty drobné kapky zla a paranoie, které do něj zasel, v něm stále byly zaklesnuté a nedaly se vypudit.

Sakra!

Jeho myšlenky se točily stále okolo Syda a v hlavě si tvořil všechna pro i proti. Ten vztah prohrával, i když to byla převážně Davidova zásluha. Pak tu byl Robert, který se vnořil do jeho myšlenek, a v tu chvíli měl dojem, jako by se ocitl v oáze klidu. S ním se nehádal. Přestože Robert neznal Davidovu minulost, dokázal odhadnout, kdy mlčet, co říct, jak říct a jak jej uklidnit. Stejný věk a hlavně podobné koníčky z něj dělaly spojence. Robert ho znal jako nikdo jiný a dokázal být s jeho netvárnou povahou v symbióze. Kdysi v mileneckém stavu i teď jako přátelé…

Ještě nedávno ho miloval, jak těžké může být se k tomu vrátit? Netušil, ale doufal, že by to složité být nemuselo. Robert mu neustále naznačoval, že by se rád k němu vrátil a David by mu měl dát šanci. Když by měl uvažovat sobecky, byl s ním silnější, vyrovnanější a mohl by se lépe bránit útokům Marcela. A v neposlední řadě, pokud by od sebe Syda odstřihl, ani jeho by pak Marcel neohrožoval. Byl by pro něj bezcenný a nemohl by Davida skrz něj vydírat. Tohle bude ta správná cesta…

Ležel už v posteli a zavíraly se mu oči, s touto myšlenkou také usnul.

Syd zatím dlouhé hodiny bloudil Prahou, až dokud zcela neztichla. Pomáhalo mu to, přestože čím déle tam chodil, tím lépe si vybavoval Valentýna i Davida, který jej našel tehdy za deště a vzal k sobě do auta. Vzpomínal si, jak ho zkoušel, rýpal do něj a blonďák se vztekal, protože to už byl zkrátka on, nechápal Syda od pozdravu až po rozloučení. Vybavoval si, jak ho zle pozoroval, když mu černovlásek vědomě nevědomě zmáčel celé auto. Zpětně věděl, jak naštvaný musel být. Tehdy mu to bylo jedno.

Pak se potkali znovu, ve škole. Zajímal se o Sydovo zdraví, opět jej vezl domů a ptal se, jestli nepotřebuje podepírat, aby se někde nevyvrátil.

Další jejich setkání proběhlo na té výstavě. Zase se jej ptal, jestli nepotřebuje doučování. Dělal to vlastně celý rok. Tak stupidní… Starostlivý.

Tiše se posadil na jednu z opuštěných laviček, ke kterým nedopadalo ani světlo lampy pár metrů od jeho drobné postavy, a natiskl si na hruď tašku plnou oblečení, dokladů a dalších nezbytností. A teprve tehdy mohl tu mizernou masku odložit – a uvědomit si, jak málo vlastně byla maskou. Bylo to jako vždy, David po něm opět řval, opět si z něj udělal terč pro všechno, co se mu dělo. Byl pro něj Syd skutečně jako Marcel? Věřil tomu, stejně jako věřil, že to David nechtěl říct na plná ústa a že se mu ještě omluví. Nepředpokládal, že by zavolal. Omluví se jinak. A bude doufat, že mu Syd odpustí.

A jemu to vlastně bylo úplně jedno. A to bylo něco neskutečně děsivého. Poznával tu apatii, už po minulé jejich hádce jej obalovala, teď však ještě zesílila. Vlastně to čekal, to všechno. Čekal sprchu nadávek, která se brzy změní v lítost. A on to bude muset snést, jako vždy. A zase se tvářit, že se vlastně nic nestalo.

Cítil, jak jej rozbolela hlava. Celý den byl unavený a nevyspalý, potřeboval si jen odpočinout. Říkal to Davidovi a on jej stejně nenechal, stejně mu vyčetl snad všechno, co mohl, a Syd si se zvláštním druhem zděšení uvědomil, že tam toho večera už vlastně ani nechtěl. Možná ani dalšího rána.

Ne nikdy, pořád mu na Davidovi záleželo. Jen… se svým způsobem chtěl chvíli zlobit, chtěl chvíli dýchat a existovat s vědomím, že to byl on, kdo dnes odešel. David ho nevyhodil. On zmizel. Cosi na tom bylo pokřiveně osvobozující.

Obloha se zatáhla. Věděl, že brzy začne pršet, také ale věděl, že k paní Vavříčkové znovu nemůže. Nechtěl se hned ráno potkat se svým milencem, až oba dva půjdou do školy. Kam tedy? Za Johanou jistě ne, měla svých starostí dost, a za rodiči jít odmítal. Zbývala jen jedna možnost – jeho teta, bydlící na druhé straně Prahy, než stála jeho škola. Bylo to značně nevýhodné. Nelogické. Ale nutné.

Na nic se jej neptala. Byl rád. Přijala jej, nechala převléct se, uvolnila mu jeden z pokojů, do kterého se mohl schovat. A opět byl sám, tiše vnímající vše, co se s ním dělo.

Takřka automaticky sáhl do své plátěnky, snaže se nahmatat tam svůj blok, aby dlouho do noci koukal na zeď naproti sobě a prstem jezdil po malém nekonečnu na zadní straně, to se mu však nepodařilo. Nedal na sobě znát překvapení, ač v pokoji nebyl nikdo, kdo by jej mohl vidět. Zašátral znovu. Opět nic. A tak z tašky postupně vyházel všechno, co v ní bylo, aby nakonec skončil pouze s látkou, prostou všech těch věcí.

V tašce skutečně bylo všechno, co táhl i k Johance. Ale blok ne. Vyndal ho u Davida, kde s ním dlouho seděl na gauči, zatímco telefonoval. A pak ho tam nechal, položený mezi polštáři. A nyní, když si to uvědomil, konečně jej obestřela opravdová, nefalšovaná úzkost.

Ztratit tu knihu by pro něj znamenalo ztratit Valentýna, ztratit ten kouzelný moment, kdy svou knížku dostal. A nejen to, byl v ní otištěn on sám, měsíce v nemocnici, to jediné, co mu pomohlo překonat své strachy. Nemohl bez něj být, už jen mít tu knihu u sebe mu dodávalo odvahu.

Stejně rychle, jako se ta úzkost objevila, i zmizela.

Vydrží to. Chtěl to vydržet, nechtěl se zase vracet a zase podstupovat dlouhé omlouvání se a usmiřování. Tak přesně vždy fungovali jeho rodiče, až dokud jednou s touto částí úplně nepřestali. A pak už se jen hádali, víc a víc, hůř a hůř, a on je musel poslouchat. Dovedl se teď s Davidem chvíli nevidět, pokud to znamenalo, že se tomu vyhne. Chtěl, aby s ním David zůstal…

Uložil se do postele, v rukou hlavolam, který mu v tašce zůstal, ani ten jej však nemohl přimět ještě párkrát si nevzpomenout na knihu, která od osmi let jeho života vždy ležela nejvýš deset metrů od něj.

Té noci usínal nepohodlně, prázdný, a přesto rozbolavělý. Přál by si být tím dementem, kterého teď David balil. Chtěl by vidět, že na něm Davidovi záleží. Ale jak by mu mohlo záležet na někom, kdo mu svou podstatou připomíná nejhoršího tyrana, jakého za život poznal…

***

Pátek byl už od samého rána příšerný. Vlastní tělo jej dostalo na nohy okolo půl šesté, což v praxi znamenalo, že jej pak po celé ráno nepříjemně bolela hlava, odmítal ale znovu jít spát. Přes noc se mu totiž všechno rozleželo a on znovu a znovu přemýšlel…

Nebylo to tak, že by na té věci byl vyloženě závislý. Přežil by, kdyby svůj notes neměl. Ale mrzelo by jej to. Protože mu tak nějak dodával pocit, že se bratr jednou vrátí, stejně jako se i tehdy vrátil, aby mu jej dal.

Do školy dorazil brzy. Johanka už se zdála o něco klidnější, stále však byla rozrušená, což šlo poznat už podle toho, že stačilo pár hloupých jsem v pohodě a ona mu skutečně uvěřila. Nebo neuvěřila, nedovedla ale vymyslet lepší otázku, a jeho problémy tak zůstaly uzamčeny i po celý den, kdy pak David stál před katedrou a cosi jim vykládal. Moc ho neposlouchal, s hlavou položenou na lavici tiše dospával noc, a protože to, co David říkal, byly povětšinou třídnické informace, ani se jej nesnažil budit. Za to jediné mu byl vděčný.

Odpoledne se pak opět dostal do ulic, kterými se procházel. Podvědomě se stále vracel k bytu, ze kterého včera odešel, vždy se ale včas zastavil. Potřeboval si spravit nervy. Jenže jeho blok byl jeho blok.

Nakonec sám pro sebe nasadil ještě chladnější masku, než už měl. Rozhodl se. Na Davidovi mu vůbec nezáleželo, dokázal kolem něj projít a vzít si, co potřeboval. Byl neskutečně silný.

Ach, jak snadné bylo vnést mu do hlavy nějakou myšlenku. A jak těžké pak ji z ní dostat.

Když odemykal vchodové dveře a vycházel schody směrem do čtvrtého patra, překvapeně si uvědomil, jak lehce se mu vlastně jde. Opravdu už byl zvyklý? Asi ano. Vlastně o nic nešlo, vlastně už znal tuhle Davidovu stránku víc než dobře. Nebylo už čeho se bát. Mohlo přijít cokoli, byl připravený.

Odemkl, vstoupil do bytu. A cítil, jak na něj jeho milenec upřel oči.

„Něco jsem tu nechal," řekl jen. Věděl, že David už jeho poklad jistě objevil, na gauči jej totiž neviděl. Rozhlédl se. Konečně na jedné z polic spatřil tmavozelený přebal. A cítil, jak mu spadl drobný kamínek ze srdce. Život byl tak snadnou záležitostí.

„Syde, čekal jsem na tebe. Posaď se, prosím, musíme si promluvit. Přemýšlel jsem a uznávám, že ve spoustě věcí, které jsi mi včera vyčetl, jsi měl pravdu. Nejsem dobrý partner a charakter změnit zkrátka nedokážu. Celou dobu mi vyčítáš, že mám nějaké nesmyslné zásady, ale já mám vážně strach, ačkoli… abych řekl pravdu, to je možná to nejmenší. Pořád ti ubližuju, nejsem schopen tě pochopit. Ty sám cítíš, jak je tento vztah toxický. Uznávám, že ve větší míře kvůli mně. Jsem zvyklý na svůj standard, a i když ty se snažíš, já staré zvyky překousnout nedokážu. Sám jsi říkal, mnohokrát, že naše soužití nemá budoucnost. Já to taky tak cítím, a proto bych to rád ukončil. Chci to zkusit s Robertem, nebo budu sám, to je teď jedno, ale jak jsem ti slíbil, nebudu mít poměr s dalším partnerem, aniž bych ti to řekl. Je mi to líto, nechci ti dál ubližovat a nechci tě ohrožovat nějakými pletkami s Marcelem. Říkáš si, že jsem sobec, že myslím jen na sebe, ale tak úplná pravda to není. Oba se trápíme v běžném životě jen pro pár skvělých prošukaných nocí. Nestojí to za to, ani tobě, ani mně. Chápeš mě trochu?" řekl David a zadíval se do zmučené tváře.

Ta tam byla běžná maska, šokoval jej tímto monologem. Pohádali se přece už tolikrát a vždycky to pak sjelo do běžných kolejí. Jenže David už to tak nechtěl, a rozhodně tomu odmítal vystavovat Syda. „Jdu na koncert a nejspíš nepřijdu na noc domů, pokud ano, budu spát na sedačce. Zůstaň, jak dlouho potřebuješ na sbalení svých věcí…"

Přešel k polici a vzal jeho blok do rukou. „Tady…," podal mu jej a lehce pohladil jeho líce. Přestože bylo vidět, jak Syd bojuje, selhával. Znal všechny jeho tváře, úsměvy. Při pohledu na ně by jiný tvrdil, že je v pohodě, David věděl, že je všechno jinak. Tento výraz, který viděl dnes, však ještě nikdy Syd neukázal. A David věděl, co odrážel. Cítil se jako idiot, rozervaný, ale přesto mu tento pohled tříštil srdce. Věděl ale, že pokud teď ustoupí, později to bude ještě bolestivější.

Musel odejít, už nemohl zůstat v místnosti, kterou se přelívala beznaděj. Bylo to i jeho zoufalství a jeho výčitky, které cítil až do morku kostí. On měl být ten, který neměl vůbec připustit, aby došli tam, kde jsou dnes. Nikdy si spolu neměli nic začít a ušetřil by oběma spoustu trápení.

„Měj se, Syde. Beze mě budeš šťastnější…," otočil se na něj ještě mezi dveřmi a pak je pomalu zavřel. Musel se opřít o zeď, měl dojem, že se mu podlamují kolena. Bylo mu úplně jedno, že okolo něj zametá paní Vavříčková a zle se na něj dívá.

„Uklízím i za vás, vy ignorante!"

David překvapeně zamrkal. Zase na to zapomněl…

„Nechte to tak, paní Vavříčková, já to udělám."

„V tom nóbl obleku myslíte?"

„Zítra…"

Přestala zametat a prohlížela si ho. Pak se nadechla, jako by chtěla něco říct. Rozmyslela si to však. Věděla, že tu něco nehraje. Její soused, vždycky tak samozřejmý, působil v této chvíli dost zničeně, což se s jeho společenským oděvem dost špatně slučovalo. Tušila, že se stalo něco zlého a její adoptovaný vnuk v tom nejspíš hraje nějakou roli. Pokud byl zničený podlý soused, jak na tom asi byl citlivý Syd?

„Udělám to zítra, slibuji," ujistil ji ještě jednou, odlepil se ode zdi a rychle klusal dolů po schodech.

***

„Mohl bych tě pozvat na pozdní večeři?" pousmál se David na Roberta, když vyšli z honosného sálu pražského Rudolfina.

„Ty dnes nespěcháš domů?" podivil se Robert a nejistě přešlápl.

„Myslím, že mě tam nikdo nečeká…," řekl potichu David a podivně teskně ho u toho píchlo u srdce. Nebyl překvapený. Tušil, že se i tento rozchod na něm podepíše. Byli se Sydem spolu více jak měsíc téměř čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Nebyl úplně bezcitný, aby na něm tento čas neulpěl. Věděl, že to bude bolet, přesto jiné řešení neviděl. Na chvíli uvažoval, jestli je dobrý nápad jít z jedné postele do druhé, ale čím vytlouci klín než zase jenom klínem? Měl by se cítit jako děvka, ale překvapivě to tak nevnímal. Tušil, že ten muž, co mu stál po pravici a lehce se na něj usmíval, by mohl být ten pravý na to, aby z něj sňal všechny nejistoty ohledně jeho orientace. Byl sobec? Ano, byl. Jenže, kdo by nechtěl být spokojený?

Celou večeři byl zamlklý, moc Roberta neposlouchal a odpovídal jen sporadicky. Stále přemýšlel, jestli je nový vztah opravdu dobrý nápad. Nechtěl už nikomu ublížit, nechtěl dávat naděje dalšímu člověku a také sobě samému. Kolika lidem už stihl ublížit za tento rok? Viktorovi, Sydovi…

Tiramisu, které si dali jako moučník a na něž se opravdu těšil, mu hořklo na jazyku. Cítil, že se rozhodnout musí. Robert na to čekal. David mu svými slovy a touto večeří dal naději a věděl, že bude chtít odpověď. Nevyžádá si ji slovy, ale už teď viděl jeho pohled plný nezodpovězených otázek. Neskrýval jej, chtěl vědět, na čem je, a po nějaké době, kdy už Davidovo mlčení začínalo být nesnesitelné, rozhodl se na to téma promluvit.

„Pozval jsi mě na večeři a teď mlčíš. Myslel jsem, že se mi svěříš, co ti ten kluk provedl, že jsi ho konečně poslal k vodě."

„Ty moc dobře víš, proč jsem to udělal. Nechci o tom mluvit…," odmlčel se, ale bylo na něm znát, že by rád pokračoval, až najde ta správná slova.

Robert se na něj tázavě zadíval a pozvedl obočí. Čekal a byl trpělivý. Nechtěl na Davida tlačit, bylo mu jasné, že teď bojuje sám se sebou.

„Možná bych si rád promluvil někde v soukromí," podotkl David a jeho hlas zněl dost nejistě. Robert na něco takového u něj nebyl zvyklý, a proto mu obočí vyskočilo ještě výš.

David se pousmál a třemi prsty jej pohladil po čele, aby mu vyhladil vrásky, které vznikly tímto typicky Davidovským výrazem, a poté mu jimi přejel po tváři.

„Ukážeš mi své království?"

***

V bytě ve čtvrtém patře po Davidově odchodu s těžkou, tupou ranou dopadl na zem blok v temně zelených deskách, z něhož se vysypala část papírů a rozprostřela se po podlaze v okolí. Syd ho nechtěl upustit, dlaně se mu ale potily a třásly, a kdyby se to nestalo, asi by měl chuť tu knihu hodit proti bílé zdi, jako tenkrát. Ne, to by neudělal. Nechtěl Davidovi ničit byt. Tak z okna. To také ne. Roztrhat, zničit, spálit, už nikdy nevidět. A zároveň ji potřeboval u sebe, snad ještě víc než předtím.

Doprčic, bylo to tak debilně stupidní…

Cítil, jak špatně se mu dýchá. Na celé tělo mu najednou byla zima, a přestože v bytě bylo okolo pětadvaceti stupňů, klepal se. Potřeboval deku, a tak se pro ni natáhl, ruka mu po ní však sklouzla a on najednou seděl na zemi, prázdný pohled dál upřený kamsi směrem ke dveřím.

Nechtěl to přijmout. Nemohl, nedokázal, nesměl, jeho hlava to věděla a za každou cenu jej odmítala znovu nechat spadnout do propasti, z níž se po Valentýnově odchodu vyhrabával tak dlouho. Nic se nedělo. Všechno bylo v pořádku.

Z toho taky plynul ten chlad – zažíral se mu do morku kostí, jako by Davidova absence nutila celou tu místnost padat mu na hlavu. Byla prázdná. Nechutně prázdná. Bílá. Chtěl by, aby měl David barevné stěny. Anebo ne. Nesnášel barvy. Nedovedl se rozhodnout. Asi se potřeboval vysprchovat. Jistě, toužil jít do sprchy. A pak čekat. Na co? Na nic. Na Davida. Musel se za ním přece vrátit. Slíbil mu, že jej v tom nenechá – že ho podrží. Možná ne slovy, jeho náruč ale tiše šeptala jemná něžná slůvka, kterými jej uklidňovala. V očích míval takový klid. Přece by se ho nevzdal. Přišel mu dokonalý. Krásný. Pořád krásný.

Konečně se zvedl a vlezl do sprchy, Davidovo triko si však nebral. Bylo to snad poprvé od doby, kdy s ním byl na Mácháči v nemocnici, kdy nespal ani nahý, ani v tom jednom kousku, a už když si tu hromádku chystal, cítil se zvláštně nekomfortně. Nedovedl se ale zastavit. Pokyny posílalo cosi v něm, co neudělilo přístup k důvodům. Jak snadné bylo donutit ho k akci. Jak těžké zbavit jej bolesti.

Sprchoval se dlouho. Bylo na tom cosi zvláštně uklidňujícího, studené, skoro ledové kapky bičovaly jeho kůži a on si matně vzpomínal, jak jej David už dvakrát z ledové vody vynesl, osušil a pak se o něj staral a zajímal. Dnes se to nestalo. Ale na té špetce naděje, která jím proběhla, když chladné kapky cítil, na té něco bylo a ta za nepříjemnou bolest stála.

Konečně kout opustil. Před sebou měl velké zrcadlo, a tak se do něj zadíval, pozoruje ty dlouhé jizvy táhnoucí se přes celé jeho stehno. Davidovi přišly sexy. Chtěl by ho takhle vidět, kdyby tu s ním ještě stál? Jak dlouho už se nemilovali? Nevěděl. Všechno bylo tak divně skryté. Asi dlouho. A stejně si vybavoval, jak na něj vždy tak hezky koukal, zatímco se pokojem vznášela syrová vůně sexu, ale taky důvěra a tolik intimní náklonnosti. Bezmezně věřil, že mu David neublíží. Dával mu vše, co měl. Své tělo, plně připravené snad na každou akci, ale hlavně křehkou duši, která jako na stříbrném podnose dlouze vyčkávala.

Vybavoval si, jak jej David hladil, dotýkal se jej celými dlaněmi a zkoumal jeho tělo. A pak jej začal trápit. Zálibně pozoroval vše, co se Sydem dělá, v očích mu plály divoké ohně a ze rtů klouzaly lichotky i svůdné vulgarismy. S ním Syd skutečně byl dokonalý, přesně tak, jak byl. Ale hlavně byl na správném místě. Chráněný, žádaný. Milující a milovaný.

Němě tehdy otvíral ústa, žádaje tak o polibek. Aby se duše prolnuly. Aby se utvořil most mezi bolestně slastným sexem a křehkou láskou, tím krásným a neskutečně nevinným Davidem, kterého vídal, když spal a nechal si odhrnout vlasy z čela, pomazlit se, políbit na tvář, a tím, který se nad ním tyčil. Ale taky tím, který jej ochraňoval, když cítil, že se blíží hrozba. Tím živočišným a tím, kterého chtěl Syd držet v dlaních a skrývat před tím, co by mu mohlo ublížit.

Byl pryč.

Ta myšlenka jím projela jako nůž máslem, včetně zastavení se o tvrdou podložku dřevěného prkýnka. Byl pryč. S někým jiným. To nemusel říkat, Syd si moc dobře uvědomoval, že by na koncert nešel sám. A že by ho neposlal k vodě, aniž by to začalo být nezbytně nutné. Ten chlap na něj někde čekal a David se s ním vítal, chytal jej kolem ramen nebo snad za ruku a vedl směrem k místu, kde se představení mělo odehrávat. Ne, to jistě ne. To by neudělal. Nebo ano? Když nešlo o jeho studenta? Snad. Nechtěl to vědět.

Držel si jej u sebe a šeptal mu do ucha, protože si uvědomoval, jak se jeho budoucí milenec rozechvěje?

Díval se na něj, dlouze pozoroval jeho oči a četl v nich. Vždy tak rád četl, ačkoli naučit se listovat v řádcích někoho dalšího bývalo nad jeho síly. Pohladil jej po tváři, když vnímal, že by to asi potřeboval. A pak ho líbal. Protože pro něj byl krásný a dokonalý, výjimečný, perfektní, úžasný.

Hrdlo se mu stáhlo a on zavrávoral, jak se mu rozmazalo vidění, neomdlel však. Vyděsilo ho to, svým způsobem. Jindy by jej bezvědomí zachránilo a vysvobodilo. Stejně, jako mu od let v nemocnici nešly spustit slzy, které by filtrovaly všechno, co na něj útočilo, ani záchvat nehodlal přijít a zbavit jej trápení nárazově. Hromadilo se, za limitem. Svým způsobem to bylo, jako by do té doby měl ještě další životy. Když jeden promrhal, objevil se nový. Jeho postava na moment zmizela z displeje a pak se zase objevila. A začínala od začátku.

Robert. Robert, Robert, Robert, to jméno mu hrálo hlavou jako dlouhá nenáviděná říkanka. Pamatoval si, jak Davida pozoroval, jak se snažil Syda vyšachovat už tehdy v tom kabinetu, byť jen očima. Jak jej zkoumal, jak se snažil od něj blonďáka odtáhnout a on se nechával, protože na rozdíl od Syda, Robert to dělal tak nějak podle. Skrytě.

Budou se líbat a dotýkat sebe navzájem. Nebo ne, David se bude dotýkat. Bude ho milovat. Počítat znaménka na jeho tvářích a šeptat, jak nádherný má před sebou drahokam, jak krásné tělo. Jako pro něj stvořené.

Nohy se mu opět podlomily a on se posadil na kraj vany, neschopen byť jen vymyslet, proč přesně to udělal. Cosi na té situaci se zdálo zoufale útrpné.

Vstal. Neuvědomoval si moc, kam jde, až dokud nestál u rozházených papírů, které krapet mechanicky nahrnul na jednu hromadu a vrátil do nyní otevřeného vázání tmavé knihy. Bylo mu jedno, že jsou ve zcela odlišném pořadí, než bývaly. V tu chvíli na tom nezáleželo, přeházet je může později. Nechal si ji v jedné ruce, zatímco do druhé vzal Davidovo tričko, ve kterém jiné dny spal. Posadil se na postel.

Neuvědomil si, kdy přesně se setmělo. Snad tam chodil a přemýšlel déle, než si myslel, čas se v tu chvíli zdál skutečně tak relativní. Měl by jít spát. Byl vlastně unavený. Jen unavený, nic víc mu nebylo. Minulá noc byla strašná. Ta předtím vlastně taky. A předtím. Rád by si lehl. Ani hlad neměl, jak pozdě bylo.

A tak se posadil na postel, nohy z ní svěšené, a tupě se zadíval na temnou stěnu. Jediné, co jej ještě osvětlovalo, byla malá lampička, a on pozoroval její svit na stěně naproti sobě, vnímaje, jak prázdný a zároveň rozbolavělý se v tu chvíli cítil. A teprve tehdy na něj pomalu, pomaličku začínalo dopadat, co přesně se stalo. Teprve tehdy mu tělo dávalo přístup alespoň k minimu emocí. Protože tehdy, prvně za celou tu dobu, zjistilo, že jinak se jich nezbaví. A to by mohl být jeho konec.

David odešel. Odešel a už se za ním nechtěl vrátit. Předpokládal, že si Syd sbalí věci a odejde z jeho bytu, zase najede na režim, kdy se budou setkávat jen ve škole, a všechno samo vyšumí.

Bylo to snad prvně, kdy by se nebránil slzám – nebo si to alespoň myslel. Podvědomě. Jenže to po těch letech prostě nefungovalo, suché oči jej nepříjemně štípaly a knedlík v krku hlásal, že kdyby se pokusil promluvit, nejspíš se rozvzlyká. Naprázdno. Čistě bolestně.

Do závěsů, nutí se den a my máme půlnoc,
cítím tvůj dech a trochu se bráním hladit tě víc.
Poprvé blízko, blízko tě mám
a tvoje tvář je plná stop mých,
začnu se bát, jestli to moje rád ti neublíží…

Slyšel svůj přerývavý dech, bylo to, jako by se topil v nevyřčených slovech. Pamatoval si úplně na všechno. Na to, jak Davida prvně objal, prvně se s ním políbil. To nebyly moc romantické chvíle, pravda, vedly ale do ráje. Ležel s ním v nemocnici a blonďák jej políbil na šíji, jemně, děkovně. Držel jej u sebe a usínal, tak mile vděčný. Nechal Syda ho ošetřovat a starat se o něj, usmíval se na něj. Špičkoval se s ním, když měl zrovna dobrou náladu, a když měl ještě lepší, smál se jeho vtipům a jeho pokusům o napodobení Davida i jiných. Držel jej za ruku, omlouval se, když mu ublížil, a šťastně se usmíval od ucha k uchu, když mu Syd odpustil. Tak nějak dětsky šťastně, tím opravdovým druhem radosti. Zvedal obočí a šklebil se, když ho Syd čtyřistakrát za den požádal o sex, odmítal jeho dárky a veškerou pozornost. A stejně jej nakonec pomazlil, uvolněně ležel v péči jeho paží a užíval si, jak mu Syd projevuje náklonnost. Svěřil se mu s mnoha svými traumaty. A černovlásek je všechny střežil, vyzrazuje mu na oplátku tajemství své vlastní duše, která před většinou lidí důsledně zamykal.

Kdyby se něco stalo, cokoli – ten první, kdo by pro Davida přišel, by byl Syd. A pokud by to nestihl, určitě by byl ten, kdo by jej řešil nejvíc. Ze všech. Nezáleželo na tom, s kým dalším by soupeřil. Kdyby jej blonďák potřeboval, vždycky by za ním vyrazil.

Skládanko hezká, z kouzelnejch chvil… milovaná…

To přece nebylo jen pár prošukaných nocí. Copak to David neviděl? Copak si nepamatoval, jak moc se Sydovi svíralo hrdlo, když se mu ztrácel? Jak tupě bolelo, když jej viděl nazlobeného nebo smutného? Netušil, že by udělal cokoli, jen aby byl v pořádku a šťastný? Ne, stále si nedovedl představit jejich budoucnost. Nemohl jim nalajnovat život od dětí po dům. Ale chtěl by být s ním. Přál by si, aby si na něj David vzpomněl. Když se řekne nejlepší zážitek. Nejkrásnější vzpomínka. Největší radost. Chtěl by toho s ním udělat tolik, že zaplní všechna jeho nej. I ta špatná. To se k tomu pojilo. Trávit s někým tolik času znamenalo i vytvářet ošklivé vzpomínky. Ale chtěl by, aby kdyby se řeklo cokoli, úplně cokoli z toho, aby si vzpomněl na něj. Aby jej viděl jako tu jednu osobu, kterou zná ze všech nejlépe.

Nebyl to plán budoucnosti. Ale jestli to nebylo dost, co potom bylo dost? Co měl udělat, aby si David vybral jeho? Byla to tak zoufalá myšlenka. Přál by si nějak zvrátit vývoj událostí. Co mohl udělat, aby se rozhodl být s ním?

A tehdy si taky podvědomě, a přesto celým svým srdcem i duší uvědomil, jak zoufale si přeje, aby se David vrátil. Aby si to rozmyslel, aby mu dal ještě jednu šanci. On tu byl, on tu čekal a čekat chtěl, i kdyby to bylo na déle, než původně zamýšlel. Ten chlap Davida opustil. To on by nedokázal. Dva měsíce se mu snažil dokázat, že stojí za zkoušku, že má cenu mu důvěřovat, ještě jednou se na něj usmát a ještě jednou ho obejmout.

Tak moc si přál, aby se mu vrátil domů a řekl, že mu na Sydovi pořád záleží, že pořád ještě stojí o jeho péči a city. Že chce ještě jednou políbit, pomilovat drobné tělo. A pak by ho objal a usnul s ním, důvěrně propletený tak, jak byli zvyklí a jak to nutilo Sydovo srdce zklidnit a synchronizovat se.

Že si uvědomí, že mu na něm záleží, stejně jako záleželo tehdy na Moravě, když pro něj jel a pak jej ošetřoval. Ať už by přišel se slzami v očích, nebo úplně klidný, ať už by si plně uvědomil, že si přeje být jen s ním, nebo by pouze odsunul Roberta zpět na druhou kolej. I to by přežil. Do té doby to přežíval. Jen nechtěl, aby mu zmizel ze života.

A tak tam seděl, zcela bez hnutí, a jen tiše pozoroval nástěnné hodiny, které ukazovaly prvně desátou hodinu, pak jedenáctou, dvanáctou, a pomalu přešly do rána. A on tam stále čekal, oči nepatrně nateklé tím, jak je stále držel otevřené, v rukou žmoulal to tričko a polykal nevyřčená slova, ke kterým už se toho večera nedostal. Tělo měl slabé, bylo mu chladno. Potřeboval by zahřát. Klidně jen pár slovy.

A pak šel čas dál a dál, až dokud na obzoru za jeho zády nezačalo pomalu, úplně pomaličku vycházet slunce značící, že začíná nový den. A teprve tehdy si to připustil. Teprve tehdy mu skutečně plně došlo, co se stalo.

David odešel. Odešel a zůstal s tím chlapem přes noc, kterou jej miloval, aby pak usnul v jeho náručí. Chtěl s ním zůstat. A Syd už v tomhle bytě neměl co dělat. Netušil, kdy sem blonďák opět zavítá. Ale ať to bude kdykoli, už to nebude kvůli němu.

A tehdy se konečně položil na postel, ruce rozpažené, jako by chtěl plakat – protože si tak vždy lehával, když dřív chtěl – a opravdu na to čekal, hlava se mu chystala prasknout. A nic. V krku měl těžký knedlík a úzkost, která jej úplně zčista jasna pohltila, nešla jen tak popsat, pouze cítit. A to na ní bylo nejhorší.

Jako na povel se zvedl. Všechno na něj padalo, jeho unavené tělo ale nebylo připravené dělat příliš rychlé pohyby a jeho nohy se podlomily, čímž jej znovu odeslaly na tvrdou podlahu. Příliš to neřešil, nezajímalo ho, zda si něco neodřel. Musel pryč. Musel na vzduch, nadechnout se. Jinak by se udusil. A tak začal konečně balit všechny své tašky, které do té doby nechával nedotknuté, snaže se neporušit zbožné přání, že všechno ještě skončí, jak má. Nevěděl, jestli něco nezapomněl. Doufal, že ne. V rukou měl tašky s oblečením, na rameni plátěnku s největšími cennostmi. Mezi nimi i zmuchlané tričko, památku, kterou potřeboval. Na krk si pak nasadil řetízek z bílého zlata, ten, který vybíral pro sebe, zatímco krabičku se žlutým zlatem přihodil do tašky. Cítil se s ním silnější, ač to bylo ironické.

Otevřel dveře, na chodbě však narazil na postavu, již tam nečekal. Paní Vavříčková jindy milovala ranní spánek, dnes si ale přivstala. V rukou držela pekáč buchet. Nepochyboval, že byly pro něj, překvapením jí ale vypadl z rukou a ony se rozsypaly všude po podlaze.

Věděl, že by jí měl pomoct uklízet. Opravdu věděl. Ale nemohl. Ten lítostivý, zděšený pohled, který mu věnovala, ten by neunesl. A proto dům opustil, vytáčeje číslo své přítelkyně a spěšně si s ní domlouvaje sraz, přestože byla sobota, ona chtěla spát a měla svých problémů dost. Ale byly věci, které si přátelé nenechávali pro sebe. Ona to taky věděla. Vstala a dorazila na jejich louku, kde se s ním pak setkala, v očích obavy.

Stačil jediný pohled do jeho tváře. Nic víc. Byl to jediný den od jeho odjezdu z nemocnice, kdy v něm skutečně dovedl číst úplně každý.

„Moc mě to mrzí," zašeptala, pevně si jej tisknouc na hruď. A on vnímal, jak jej všechna ta úzkost svírá, pomalu se v něm usazujíc. Věděl, že ustoupí, a bolestně tak zformuje další jizvu, kterou nikomu neukáže.

Toho dne přišel o druhého člověka, kterému ze sebe dal úplně všechno. Svým způsobem na tom byl stejně jako před rokem. Začátky byly tak zatraceně mizernou záležitostí.

KONEC PRVNÍHO DÍLU