• Bamira
Stylklasika
Datum publikace29. 4. 2024
Počet zobrazení914×
Hodnocení3.85
Počet komentářů4

Večer mi teta podala velkou bublinkovou obálku z USA.

„Nechal ti to tady Míra, abys posoudil reklamy, která je či není vhodná. Také už má pozvání do Států, chtějí tři až pět mechaniků.“

Ráno jsem si promluvil s Mírou.

„Ty reklamy jsou hrozné, typicky americké, přeplácané, uřvané. Otřes. Lidé v Evropě na to nejsou, to je jak reklama na cirkus. Sice jedna, ta poslední, by se možná dala použít, ale ty ostatní jsou děsné.“

Míra se culil. „Také jsem měl ten dojem.“

„Dobrá, já tam zavolám a pokusím se, aby ty reklamy udělali trochu mírnější. Máš nějaké kluky, hodilo by se, aby uměli anglicky.“

„Mám už tři, možná bude i čtvrtý a umějí anglicky dost dobře.“

„Dobře, tak já večer zavolám do Států a zkusím je přesvědčit, aby změnili ty reklamy. Kdy tam máte přijít?“

„Za týden a bude to na padesát dnů. Také nám pošlou vybavení pro tři servisní dílny.“ Mrkl na mne a uculil se.

Holky dostaly za úkol zjistit telefonní čísla na televize po Evropě.

Již odpoledne jsem obvolával většinu televizí a domlouval reklamu. Do klipu jsem musel umístit telefon na naši společnost SIMON A.S. Praha.

Druhý den po zveřejnění reklamy v Německu jsme dostali na fax objednávky na třicet vozů, jeden dokonce s požadavkem ve žluté barvě. Po domluvě ve Státech jsem mohl tyto objednávky potvrdit ve lhůtě do tří týdnů. Němci byli nadšení a přiobjednali dalších dvacet vozů. Já byl nadšen také, zejména z provize deset procent, patnáct tisíc dolarů z každého vozu.

Vzhledem k tomu, že jsme měli k žádosti o víza dobrozdání od AM General, dostali jsme je na počkání. Do Států jsem odlétal společně s kluky, chtěl jsem ovlivnit tvorbu nové reklamy. Také jsem chtěl kontaktovat a navštívit své příbuzné. Ze strany otce žili v Chicagu, tam se odstěhoval bratr mého dědy Ján a sestra Helena. Z máminy rodiny, v Pittsburgu, se usadil bratr babičky Jonáš. Obě babičky měly nějaké adresy, které jsem si od nich vyžádal. Vždy k Vánocům si posílaly přání – vinče a pár zpráv o rodině. Většinou Amerikáni k vinču přiložili deseti- či dvacetidolarovou bankovku. Jako malý kluk jsem z toho měl radost, protože mi vždy máma v Tuzexu koupila placatou žvejku s tetovačkou a dělal jsem machra před kamarády.

Po přivítání ve Státech na mne ředitel neustále koukal úkosem.

Dovolil jsem se ho později zeptat, když už jsme byli sami v jeho pracovně, zda má o mně nějaké pochybnosti.

Překvapivě se na mne podíval.

„Promiňte, nebudu lhát, připadáte mi hodně mladý.“

„Nezapírám, jsem mladý, je mi osmnáct, vaši společnost pozoruji již dva roky, nebo lépe řečeno, vývoj vašeho vozu.“

„Asi víte, jak na to, protože po první reklamě objednáváte padesát vozů, to je více než dost.“

„Zatím je to jen pro Německo. Počítám, že s trochu střízlivější reklamou bychom mohli uspět víc. Na naše trochu zdrženlivé zákazníky je potřeba jít jako na čekanou. Navnadit je a dát jim čas.“

Zasmál se. „Líbíte se mi, vaše jednání, jdete přímo na věc a zřejmě rozumíte businessu.“

„Děkuji!“

Podobně jsme se bavili asi hodinu.

„Proč jste se zaměřil na naše auta?“

„Viděl jsem v nich potenciál, sílu, prestiž, eleganci a takový vůz na trhu chyběl. Myslím ale, že do budoucna se jejich výkon bude muset omezit. Ochránci budou určitě tlačit na snížení emisí.“

Vyvalil na mne oči. „Máte pravdu, i u nás se okamžitě ozvali, budeme muset o tom vážně uvažovat. Po prvních úvahách jsme došli k závěrům, že je možné snížit výkon na polovinu a zůstanou zachované schopnosti vozu. Jak jste k tomu poznání dospěl?“

„Tři sta koní. Domnívám se, že je to nevyužitá síla.“

Přikývl.

Pak jsme se bavili trochu o mém soukromí, vyzvídal, co dělám, zda mám hodně bohatou rodinu… Nestačil se divit, když se dozvěděl pravdu.

„Já bych na to odvahu neměl,“ přiznal se.

„Proto jste ředitel a ne majitel.“

Rozesmáli jsme se.

Když se dozvěděl, že mám nedaleko v sousedních státech příbuzné, chtěl mi půjčit jeden vůz, abych je navštívil. Trochu jsem váhal.

„Neznám vaše dopravní předpisy, tak bych se nerad dostal do křížku se zákonem. Příbuzní jsou z velkých měst, tak není problém tam letět.“

Ředitel požádal asistentku, aby zjistila telefonní čísla na příbuzné a spojila mne. Domluvil jsem se s nimi na setkání, byli velmi překvapení a trochu se zdráhali. Připadalo mi to, že se bojí chudých příbuzných. Když jsem řekl, že jsem tady na obchodním jednání, jejich postoj se znatelně změnil.

„Tady máte katalog barev, pokud byste chtěl zase nějakou speciální barvu.“

„Můžete mi jich pár poslat do Prahy? Možná stihnu od Němců dostat odpověď, jakou tu žlutou chtějí.“

Přikývl. „Ještě dnes vám to pošlu.“

Jana za tři dny potvrdila odstín, a tak jsme mohli zákazníka uspokojit.

Nejdříve jsem letěl do Pittsburgu. Bydleli tam potomci babiččina bratra Jonáše. Bohužel, ten už byl po smrti. Zanechal ale dost početnou rodinu, tři syny a dvě dcery, ti už měli i nějaká vnoučata, protože bratr byl starší.

Na letišti mne přivítal Jonas Rollinc. Rollinc – majitel velkých polí – rolí, byl to přídomek, který používá i má babička s dědou, protože u nás ve vesnici je polovina rodin stejného příjmení. Jonáš, když emigroval do Států, tak musel přijmout anglickou formu jména, tak přijal to, co už užíval, i když neformálně, a ze jména odstranil jen háček.

„Vítaj u vás serdečně!“ trochu si popletl zájmena. Usmál jsem se a poděkoval. Objal mne.

Vypadal moc dobře, hádal jsem mu kolem padesáti let, on je nejstarší syn. Vede obří farmu poblíž města, pěstují tam kukuřici.

Přivezl mne k hezkému domu na okraji města. Vítal jsem se s početnou rodinou, ani jsem si nezapamatoval jména, takže jsme se dohodli, že mi připomenou své jméno vždy, když promluví. Následovalo milion otázek, vytahali všechny staré i nové fotografie, zejména dědečka Jonáše a babičky. Babička pocházela z Francie. S dědou se seznámili ve Státech.

„Máte nějaké příbuzné ve Francii, se kterými udržujete styky?“

„Ano, také jsou dost početná rodina. Pocházela z malé vesnice u Toulouse, dnes už je součástí města.“

Jonas mne druhý den vzal s sebou, aby mi předvedl farmu. Připomnělo mi to ten statek z babiččiných fotografií. Čisto, vše uklizeno, nic se nikde neválelo, a obrovské lány kukuřice. Jonas se pyšně rděl, když jsem mu to pochvaloval. Po půlkách dne jsem strávil i u ostatních příbuzných.

Cítil jsem se u nich velmi příjemně, než jsem je poznal, měl jsem obavy, že budou odtažití. Pozval jsem je všechny na návštěvu k nám.

„Když se k vám nahrneme, tak zabereme jeden hotel.“

„Klidně, mám pro vás dost velký hotel, jen dejte včas vědět, ať vám zajistím dost pokojů nebo apartmány,“ culil jsem se.

„Vaše rodina vlastní hotel?“

„Ne, já mám u nás dva hotely a jeden ve Francii na Riviéře, v Sainte-Maxime, kousek od Saint-Tropez.“

„Ty?“ koukal na mne nevěřícně. Přikývl jsem.

Skoro celá rodina mne doprovodila na letiště. Letěl jsem do Chicaga za rodinou od táty. Teta Helena, dědova sestra, by měla ještě žít, byla z rodiny nejmladší, mělo jí být podle babičky asi jako jí, pětasedmdesát let.

Na letišti mne přivítal Jánův syn John Johnson, pevně mi podal ruku a následně objal. Culil se od první chvíle, bylo to divné.

Také přijali anglickou variantu jména. Náš současný přídomek byl U gazdy Janka, protože můj praděd se jmenoval Ján a byl ve své době nejbohatší sedlák – gazda.

Dojeli jsme na krásný rozlehlý ranč, asi půl hodiny cesty od města, se spoustou koní a dobytka.

„Myslel jsem, že žijete ve městě, podle adresy.“

„Ano, ale tam bychom se celá rodina nevešli, tak jsme se shromáždili tady na mém ranči, už ho vede můj syn John.“ Usmáli jsme se.

Než jsem stačil vystoupit, ve dveřích do domu už stála teta Helena.

„Vítaj, Štefku! Ty śi calý muj brat, śi jak un, kedz bul mladý, ľem un nebul tak vysoký. Dajak śi porádňe vyrosnul.“

Mluvili, jako by doteď bydleli na Slovensku. Dojetím jí tekly slzy. Když jsem ji za to pochválil, John mi řekl, že ona nemluví anglicky, sice umí, ale jen tak, aby nakoupila. Ale s nimi mluví stále slovensky.

Bylo to podobné jako u předešlé návštěvy. Jen Helena ze mne nemohla spustit oči a neustále mne objímala, hladila a líbala. Když mi ukázala fotky mého dědy z mládí, tak jsem se jí ani nedivil, byli jsme si velmi podobní. Děda zemřel, když mi bylo tři a půl roku, tak si ho téměř nepamatuji. Jen takový útržek, jak mi jednou, když byl sekat seno na loukách, přinesl na klobouku za stuhou nad krempou kytičku z jahod. Také jak sedí na lavičce před domem s fajfkou a s kamarádem pokuřují.

Ještě jednu vzpomínku mám, ale ta je spíše vnucená. Když zemřel a ležel v parádním pokoji na marách, neměl boty, nemohli mu je nazout, jak měl nateklé nohy. Byl ve vlněných bílých ponožkách a já ho chytal za ty nohy a chtěl po něm, aby vstal. Často se o tom u nás mluvilo, proto říkám, že je to vnucená vzpomínka. Když jsem to vyprávěl Heleně, tekly jí slzy a pevně mne sevřela a políbila.

„Znaš, jak umrel?“ zeptala se mne.

„Poślisknul śe a spadnul, rozbil sebe čolo, mal asi otraśeny mozeg, ležel. Dostal zápaľ pľúc a na to umrel.“

„A jak śe má Julka?“

V první chvíli jsem nevěděl, na koho se ptá. Úplně jsem zapomněl, že moje babička se jmenuje Júlia. Po chvilce mi to došlo.

„Má śe dobre, furt komanduje a kedz ňe ona, tak jich komandujem já, to som asi po ňej podzedzil.“ Rozesmáli jsme se oba.

„Hej, hej, ona bula taka, o šicko śe postarala, na nič nikdy nezapomla.“

Vyndala ze záňadří řetízek s přívěškem, byl to zlatý dukát.

„Kukaj, co mi dala, kedz zme odchodzili z Jankom do Ameriky. To jej dal Štefko, kedz śe sebe ślubili. Ona mi ho dala, keby zme mali bídu, aľe já ho ušetrila, bo to bulo po Štefkovi a Julke. Mali śe bars radzi, každý jim mohol závidzec. Ona by ho nosila na rukoch. No možno i un, keby od ňej nebul menší skoro o hlavu.“

Rozesmáli jsme se. Měli jsme doma jednu fotografii, kde stojí vedle sebe v objetí, tak jsem se vždy podivoval, jak je oproti babičce malý. Mohla to být fotka tak rok dva před tím, co umřel, tak jsem to přisuzoval tomu, že už byl starý, a tak se trochu hrbí.

„Nechceš si zajezdit na koni?“ zeptal se mne Helenin vnuk Steve. Byl asi v mých létech, trochu nižší.

„To bych potřeboval nějaké oblečení, hlavně kalhoty.“

„Pojď si zkusit moje.“

Zašli jsme do jeho pokoje.

„Ty tady bydlíš?“ Pozoroval jsem, že tam má hodně věcí, ne jen jako někdo, kdo je tam příležitostně.

„Ano, jsem tady s babičkou, naši tady nebydlí a mně to tady vyhovuje. Mám rád koně a je tady klid od rodičů.“

Podal mi kalhoty. „Zkus tyhle, jsou mi trochu volnější, tobě by mohly být.“

Nepokrytě mne pozoroval, jak se svlékám. Já si schválně otočen k němu prohrábl náplň boxerek. Když jsem zapínal kalhoty, tak jsem schválně zažertoval, že se mi to asi do kalhot nevejde, a cpal jsem si do nich už mírně naběhlý klacek. Myslím, že rád by mi s tím pomohl.

Vyhoupl jsem se na klidnou klisnu. Steve měl valacha.

Vyrazili jsme mírným klusem.

„Ty nejsi poprvé na koni,“ konstatoval.

„Ne, ale v sedle jsem poprvé. Jezdil jsem před pár léty, ale bez sedla.“

„Ó, to muselo být dost náročné,“ smál se.

„Nebývalo to často, jen v létě, když jsem je bral plavit na řeku. Měli jsme jen tažné, klidné koně, valachy.“

Trochu jsme přidali, to mi, jak jsem nebyl zvyklý, moc dobře nedělalo a prdel se začala potit. Dojeli jsme do krásného údolí s malou říčkou.

Zastavili jsme, aby si koně odpočinuli a napili se. Byl krásný slunečný a teplý den.

„Musím se opláchnout, potím se, nejsem zvyklý, nechci chytit vlka.“

„Tady vlci nejsou,“ honem ze sebe vychrlil.

Rozesmál jsem se. Udiveně se na mne koukal, jak se svlékám.

„To se tak říká u nás, když se ti zpotí a zapaří zadek, pak tě pálí.“

„Aha.“ Rozchechtal se, krásně nenuceně na plná ústa.

Já se svlékl do naha a několikrát jsem si dřepl do říčky. S úžasem se koukal na můj houpající se klacek.

„Ty se nechceš opláchnout?“

„Já se nezpotil.“

„Ale můžeš se osvěžit. Nebo se stydíš?“

Zarděl se. Přistoupil jsem k němu a dal mu jemnou pusu na ústa.

Ulekl se a ustoupil o krok.

„So sorry,“ omluvil jsem se.

„To nic. Nic se nestalo.“

Chvilku jsem se vyhříval na sluníčku, bylo trochu zubaté, ale bylo to příjemné, hlavně ten pocit, když jsem zavřel oči a věděl, že mne Steve pozoruje. Občas se mi ocas zhoupl z toho vzrušení.

Pomalým klusem jsme se vrátili na ranč. Využil jsem toho, že si nezasviním své oblečení, a tak jsem šel po odstrojení, vyčistění a kontrole kopyt klisny k ohradě s ostatními koňmi. Měli tam i pár mustangů, ti mne vždy fascinovali, hlavně ti hodně skvrnití. Poprosil jsem Steveho o nějaké jablko. Vzal jsem ho do rukou a palci rozčtvrtil.

„Waw! Jak jsi to udělal?“

Okamžitě se ke mně koně seběhli.

„Dej pozor, někteří hryžou.“

Ukázal jsem mu to na druhém jablku a upozornil, že musí pořádně zatlačit palce do jamky. Neodolal a zkoušel to. Na třetí pokus se mu to povedlo také. Byl natěšen jako malé dítě. Už jsem myslel, že poběží někomu se pochlubit.

„Steve, studuješ?“

Smutně se na mne podíval. „Už jsem dostudoval, po high school jsem přišel tady na ranč a starám se o koně a o vše, co je potřeba.“

„Proč jsi nešel na univerzitu? Nebo alespoň na college. Nevypadáš jako někdo, kdo by to nezvládl a zamiloval se do koní.“

Otočil se ke mně zády. Uslyšel jsem, jak vzlyká. Přistoupil jsem k němu, pohladil jsem ho po rameni. Hlasitě se rozvzlykal.

„Vaši tě vyhodili?“

Pokroutil hlavou. „Odešel jsem sám, doma se to nedalo vydržet.“

„A chtěl bys studovat?“ Pokýval hlavou. „Tak proč to nezkusíš?“

„Nemám na to peníze a od rodičů nechci. Pro ně jsem odepsán. Jsem pro ně póvl.“

Stále jsem mu hladil záda.

„Většina univerzit dává stipendium, tak to zkus. Já ti pomohu a babička určitě také. Všiml jsem si, jak se po tobě lítostivě a bezradně dívá. Promluvím si s ní o tom.“

„Proboha, to nééé!“

„Steve, to si myslíš, že ona to neví, jaký jsi?“

Otočil se ke mně a podíval do očí.

Přivinul jsem si ho pevně k sobě.

„Hlupáčku, copak to nevidíš, ona tě miluje a zná tě lépe než ty sám.“

Jemně jsem ho políbil na ústa. Rychle se odtáhl.

„Ne, to ne. Tady ne.“ Usmál jsem se.

Odešel jsem za tetou, babičkou Steveho. Seděla na verandě a vyhřívala se na sluníčku.

„Teto, jsi spokojená s tím, jak tady žije Steve?“

Zkroušeně se na mne podívala.

„Poc, śedni sebe.“ Poklepala rukou po pohovce vedle sebe. „Nemuśel śi chodzic z druhého konca śveta, žeby śi mi to povedzel. Nit som ślepa. To ľem muj syn a tá jeho…, no, nechcem o nikym hvarec plano, un sebe ju vybral. Nit som glupa, tyž to znám. Kedz som bula mladá, ta śe mi bars páčil jeden chlopec, aľe furt me od sebe odháňal. Raz som ho zahľadla, jak śe oblapja s jedným parobkom a ceľuju śe.“

Orosily se jí oči. Položil jsem jí ruku na ty její složené v klíně. Vytáhla jednu dlaň a položila ji na tu mou.

„I na tebe som za chviľečku poznala, že śi inakši. Śi jak Steve.“

„Nechceš mu pomosc?“

„Ňemám jak, pendziju mám malú a bývam tu u bratového syna, cerpi me tu ľem preto, žeby mu na ten statek dachto dohľadnul a Steve śe mu tu stará o koňoch a dobytek, tyž je tu cerpeny.“

„Dá śe pomoc i inakši, ňe lem peňežami. Peňeźi pre něho ci dám já, naj idze študovac a v ľece mi ho isto privedzeš a pridzece ku mňe na vakacie.“

Chtěla namítat, přiložil jsem jí prst na ústa a pak políbil. Pohladil jsem jí tvář, ronila slzy. Opět jsem ji políbil, ucítil jsem slanou slzu. Objal jsem ji a hladil po zádech.

„Je mi s tebu tak dobre!“ Také mi zvlhly oči.

„Muśím za Stevem.“ Dal jsem jí ještě jeden polibek a běžel.

Steve nehybně stál pod sprchou, potichu jsem se k němu přiblížil a pevně ho zezadu objal kolem pasu. Myslel jsem, že se bude cukat. Ani se nehnul, zaklonil hlavu a položil ji na mé rameno. Políbil jsem ho a otočil k sobě. Vášnivě mne líbal, já ho pevně objímal. Trvalo nám to dost dlouho, než jsme si navzájem prozkoumali naše těla polibky, hlazením i cucáním. Asi po hodině jsme ukončili to studium.

„Za chvilku je večeře,“ upozornil mne Steve.

Babička s manželkou Johna juniora již prostíraly k večeři.

John junior jezdil na ranč každý den k večeru, řídil otcův ranč, tak zjišťoval, co je potřeba, a přiděloval úkoly. Chovali něco přes dvacet krav – dojnic, nějaká telata, jalovice a býčky. Asi sto ovcí a padesát prasat. Měli i pět prasnic a kance. Každý týden poráželi v sobotu jedno prase pro potřeby rodiny. Chovali i hejna různé drůbeže, zejména krocany, ale i husy, kachny a slepice. Tato drůbež byla každá zvlášť ve svém výběhu. Po dvoře ale volně běhali i poletovali i další, perličky a zejména několik pávů.

To vše měl na starosti předák Horst, byl to také potomek přistěhovalců z Německa z období před druhou světovou válkou. Zaměstnávali asi dvanáct lidí, Horst, asi čtyřicátník, bydlel se svou rodinou na ranči, měl vlastní menší dům. Když jsem to vše tak pozoroval, vnuklo mi to myšlenku, zda bych si také něco podobného nepořídil i pro sebe a rodinu. Naši ještě před několika léty hospodařili, možná by se jim to líbilo.

Večeře byla prostřena na stole, když Helena jako nejstarší přišla ke stolu, všichni povstali a Helena pronesla díkůvzdání, krátkou modlitbu, kterou děkovala Bohu za péči a dary. Přijel i John senior, podívat se, jak se mi líbí na ranči.

Zanedlouho po večeři mne Johnova žena zavolala k telefonu. „Volá ti generální ředitel AM General.“ Všichni ztichli.

„Good evening, headmaster.“

„Promiňte, že vás ruším tak pozdě, počítal jsem, že jste během dne někde venku, tak jsem to nechal po večeři. Ve středu v deset hodin máte schůzku v Los Angeles ohledně reklamy. Ráno v šest vám letí letadlo z Chicaga O'Hare IA, v L.A. vás na letišti vyzvedne náš šéf propagace. Letenku máte na jméno u terminálu. Nezapomeňte, je to jiné časové pásmo, mínus dvě hodiny.“

Zasmál jsem se. „U nás takové starosti nemáme. Mám prosbu, potřebuji ještě jednu letenku pro asistenta. Je to možné?“

„Zavolám vám za chvilku. Abych nezapomněl, zítra vám nalodíme vozy a do dvou týdnů jsou v Hamburgu.“

„Thank you very much!“

Za chviličku skutečně zavolal a potvrdil mi dvě letenky.

Zeptal jsem se Johna seniora, zda můžou postrádat Steveho do konce týdne. „Chci, aby se mnou letěl do L.A. a dělal mi asistenta. Jedu dojednat do studia reklamu a generální ředitel mu už koupil letenku, tak je škoda to propást,“ ušklebil jsem se.

John přikývl a řekl, že to není problém a je rád, že na chvilku někam Steve vypadne.

„Johne, můžeme si někde nerušeně promluvit?“

„Pojď!“ Zavedl mne do své pracovny. Očekával jsem něco v loveckém stylu, nebo kovbojském, ale byla to vysoce sofistikovaná místnost. Pěkná knihovna, pracovní stůl s počítačem, pohodlná kožená pohovka s křesly.

„Posaď se a povídej!“ vyzval mne.

„Prvně ti chci poděkovat za to, že se staráš o Steveho. Neznám jeho otce, ale ty jsi určitě diametrálně jiný.“

Křečovitě se usmál, bylo na něm znát, že ho to trápí. „On je bačkora, kalhoty v jejich rodině nosí jeho žena a on skáče, jak ona píská. Je to hloupá husa. Promiň, neměl bych takto mluvit, ale toho kluka dohnali pomalu…“ Nedořekl, jen mávl rukou.

„Rád bych, aby Steve šel studovat, letos to už asi nestihne, tak o to lépe se může připravit na příští rok. Já mu poskytnu peníze, ale on potřebuje spíš psychickou podporu a trochu rodičovské lásky a to bych chtěl po tobě, nebo po vás všech. Pomůžete mu?“

Pokyvoval hlavou.

„Po obědě jsme se byli projet na koních a neměl jsem ani příležitost klidně si s ním promluvit. Pak jsme se museli postarat o koně a o nás a už byla večeře, tak ani nevím, co ho zajímá, co by chtěl studovat.“

„Já vím, zajímá se o IT, zejména o programování.“

„Vidíš, ani nevím, co děláš ty, čím se živíš?“

„Dělám ve Federal Reserve Bank of Chicago, jsem senior manager.“

„To ses vypracoval do pěkné pozice. Vy tam máte i muzeum, že?“

„Ano, je to jedno z nejobsáhlejších na světě, jak to, že to víš?“

„Sice studuji stavební školu a dál chci studovat architekturu, ale i mezinárodní ekonomiku. Jeden můj přítel má hodně rozsáhlé muzeum peněžnictví a bankovnictví. Ve vašem jsem sice nebyl, ale to jeho je krásné. Také jsem mu do něj věnoval pár našich starých mincí. Stříbrné Jáchymovské tolary a Kremnický dukát, takový, jako má teta Helena na krku. Máte takový?“

„Bohužel, chtěl jsem ho po tetě, ale nechce o tom ani slyšet, už ho i odkázala Stevemu. Prý až umře, tak ať si s ním Steve udělá, co on bude chtít.“ Rozesmáli jsme se.

„Za to, že se staráš o Steveho, tak ti ho dovezu, mám jich pár.“

„A kde je to muzeum?“

„Kousek od Paříže.“

„V Paříži, tak to jedině prezident Lombard.“ Přikývl jsem. „Ty ho znáš?“ Opět jsem přikývl. Culil jsem se. „Žertuješ.“

„O penězích nežertuji a o nejlepších přátelích už vůbec. Jacques je jako můj druhý otec. Pracuji pro něj. Mám u něj v domě své apartmá a také spolupracujeme na pár projektech. Nedávno byl s rodinou u mne si zalyžovat.“

John ani nedutal, když jsem vyndal kartu se třemi brilianty a položil ji na stůl. Po chvilce se vzpamatoval.

„Mohu?“ ukázal na kartu. Vzal ji jako svátost do ruky a prohlížel.

„Těch karet bylo vydáno jen dvě stě, víš, že stojí čtvrt milionu dolarů?“

„Jak by ne, vždyť jsem ji platil. A roční poplatek je dalších dvacet pět tisíc amerických dolarů.“

„Ty musíš mít spoustu peněz, promiň, něco podobného bych nevěřil, kdybych to neviděl. Ty jedeš v drogách, nebo v čem?“

Hlasitě jsem se rozesmál. „Víš, co mi řekl Jacques, když mne verboval, abych pro něj pracoval? Že mne chce pro můj nos. Před půl rokem jsem si půjčil, nebo lépe řečeno, Jacques mi vnutil bilion dolarů v FRF a dnes mám zhruba dvounásobek. Vlastním akcie Apple za milion dolarů, IBM a Microsoftu za dvakrát tolik. Jestli se chceš zajistit na důchod, doporučuji ti akcie Apple, jejich vedení je mnohem schopnější než ti dva a teď se určitě rychle rozvine trh s mobilními telefony a Apple má velký náskok. Už jsem viděl ve Francii mobilní telefon do náprsní kapsy. U nás pracuji na výstavbě sítě pro tyto telefony a na podzim by měly být na trhu.“

„Jak to všechno víš?“

„No, to je právě ten můj nos, zajímám se o vše, co mi nějak do něj udeří. Teď jsem tady také za dost lukrativním obchodem, první objednávka a už mi přibude na účet čistý zisk tři čtvrtě milionu dolarů ani ne za měsíc. Mohu si dovolit sponzorovat Steveho, nikdy nelituji peníze, lituji lidi.“

Zamyslel se.

„Asi dám na tvé doporučení.“ Rozesmáli jsme se.

„Ale pozor, drž si akcie, nenech se svést na forex, CFD je velké riziko.“

„Jak to víš, jak to, že to znáš?“

„Mám dva dobré učitele a ti si už ode mne nechávají v akciích radit. Stále sledují, jak mi roste konto u akcií.“

Poděkoval jsem mu a popřáli jsme si dobré noci. Teta seděla v hale a sledovala televizi, skutečný důvod byl, že čekala na mne.

„Pochvaľ śe, vidzím, že śe śmeješ, ta jak?“ vyzvídala.

„John je dobrý chlop, má Steveho rád a pomože mu na školu. Idzem pocešic Steveho. Dobrú noc!“

Steve seděl v pokoji a trochu nervózně na mne čekal.

Usmál jsem se na něho a políbil ho. Zvídavě na mne koukal.

„Nemusíš mít žádné obavy, vše je v nejlepším pořádku. John souhlasí, abys šel studovat, a přislíbil mi, že ti pomůže. Tebe zajímají počítače, chceš studovat IT? Baví tě programování? Už jsi něco zkoušel?“

Usmál se, pověsil se mi na krk, políbil mne a poděkoval.

„Ty jsi anděl.“

„A ve středu proto vyrazíme do města andělů.“ Rozesmáli jsme se a objali.

Nějak to všechno na mne padalo, byl jsem znaven, ale spíše psychicky, tak jsme se uložili do postele, spolu. Leželi jsme v objetí a Steve mi vyprávěl, jak ho programování zaujalo, jak se to učil na high school. Vytvořil i pár menších programů. Tady ale nemá počítač, tak nic nedělá.

„Doufám, že v Chicagu se dá počítač koupit.“

Podíval se na mne nechápavě, pak mu to došlo a začal se culit.

„Zítra si uděláme výlet do města a podíváme se po nějakém pěkně nadupaném. Doprovodíš mne?“ Málem mne udusil.

„V Praze bych to měl jednodušší, vzal bych si ho ze své prodejny.“ Culil jsem se.

„Ty máš i prodejnu s počítači? Řekni mi, v čem nepodnikáš, to asi bude jednodušší,“ culil se.

„Lyžuješ?“ Přikývl. „Pojedeme do Aspenu?“

„Teď se tam nedá lyžovat, sezóna skončila po Velikonocích.“

„Tak v zimě přijedeš ke mně a budeme lyžovat u mne, nebo jezdit snowboard.“

„Já to neumím.“

„Naučím tě, mám školu snowboardu.“

Hlasitě se rozchechtal.

„Ty jsi neskutečný, fakt děláš všechno.“

„Také učím milování.“ Pohladil jsem mu tvář a políbil hebce na ústa. „Máš nějakého přítele nebo milence?“

Zarděl se a uhnul pohledem.

„Ty jsi panic?“

Pokýval hlavou.

„Och, ty můj kluku zlatý, máš co dohánět. S tím musíme začít co nejdříve, abys vše uměl a byl perfektní milenec.“

„To nemyslíš vážně, jsi blázen.“ Smál se.

„Co si myslíš, proč tě beru s sebou do L.A.?“

Opět se hlasitě rozesmál. „To sis pěkně naplánoval.“

„A ty nechceš?“ Rděl se, mlčel, pak pokýval hlavou. „Počkej, teď tomu nerozumím. Přikyvuješ na to, že to nechceš?“

„Chci, ale bojím se. S tím, co máš ty…“ Nevěděl se vyjádřit.

„Toho se bát nemusíš, umím to a bolet tě to nebude. No trošičku, maličko, ale nic hrozného. Není to jako trhání zubů.“ Smáli jsme se.

Osmělil se a rukou mi zajel do klína. Uchopil můj již pěkně tuhý klacek a hrál si s ním. Nevěřil jsem těm jejich dřevěným stěnám a nechtěl jsem rušit celý ranč, tak jsme se museli hodně mírnit.

Ráno jsem se vzbudil v posteli sám, Steve už byl pryč, asi se šel postarat o koně. V kuchyni to příjemně vonělo.

„Dobré ráno!“

„Dobré, śedni sebe a jidz naj ci nevychladně.“

Teta přede mne položila plný talíř teplých lívanců s brusinkami.

„Teto to je lahoda, ty brusnice su jak man!“ Lívanec byl potřen sladkým tvarohem s kopečkem zavařených, mírně nakyslých brusinek.

„To ňe brusnice, to klikva. Chlopci mi to voźa z Kanady, ta sebe nazavarujem i nasuším.“

Přiběhl vysmátý Steve. Objal mne a políbil na tvář. Už to nebyl ten zakřiknutý a smutný kluk, jak jsem se s ním seznámil. Teď čišel štěstím.

„Kukaj na ňeho, ty śi ho tak raz dva vymenil,“ culila se teta. „No, śidaj a jidz,“ pobídla Steveho.

Neustále po mně házel oči a rošťácky se culil.

„Jak pojedeme do města?“

„Autem, babička mi půjčila dědečkovo auto.“ Myslel jsem, že mne 'omejou', jak se říká, z překvapení. Když jsem zaslechl dědečkovo auto, představil jsem si starý otlučený farmářský pick-up. Ještě aby na něm byla naložená kupka hnoje.

Když jsem vyšel před dům, opět mne mohli 'omejvat'. Stál tam nádherný, naleštěný vůz, klasická America. V jemné žlutě máslové barvě tam stál Edsel Pacer. Nádhera. Okamžitě jsem se do něho zamiloval.

„To je nádhera, nebojíš se, že ho rozbiješ?“

„Ne, jezdívám s ním spolu s babičkou na různé srazy a oslavy. Je z roku 1958. To je jediný majetek, co babička má,“ culil se.

„Ten je nádherný, pěkně udržovaný. S takovým vozem je nádhera jezdit.“

„Chceš si to zkusit?“

Přikývl jsem, ale celý jsem se klepal vzrušením a strachem, že ho rozbiji.

Když jsem usedl za volant, přestal jsem se klepat, vrátilo se mi sebevědomí. Objel jsem několik koleček po ranči, cítil jsem se jako král světa v tom voze.

„A vracce śe v porádku!“ rozloučila se s námi teta.

Dojeli jsme na parkoviště před banku, kde Johny pracoval. Zaparkovali jsme vůz na hlídané parkoviště banky. Dal jsem hlídači deset dolarů.

„Prosím, nespusťte z něho oči.“

Poděkoval s úklonou.

Ve svých černých představách jsem viděl, jak na kapotu lezou holky a pózují.

John byl trochu překvapen.

„Uděláš mi prosím převod peněz na účet tety pro Steveho?“

„Dobře, půjč mi tu kartu. Teta, vlastně celá rodina, máme v naší bance účty, tak to bude jednoduché. Zadej PIN. Kolik chceš převést?“

„Jedno sto tisíc dolarů.“

Pootevřel překvapením ústa. „Jsi si jist? Víš, že je to více než roční rodinný medián příjmu?“

„Ten, pokud vím, je kolem šedesáti tisíc.“

Rozesmáli jsme se.

„Když už jsem tady, tak bych se podíval na to vaše muzeum.“

„Chviličku, jen se omluvím u šéfa.“

Muzeum bylo pěkné, ale menší než Jacquesovo. Zajímalo mne, zda uvádějí v původu pojmenování jejich měny náš tolar. Neopomněli a bylo uvedeno, že pochází od Jáchymovského Joachimsthaler, zkráceně Thaler.

„Vidím, že tolar ale nemáte, to napravím a nějaký vám po Johnovi pošlu.“

„Děkuji, budeme moc rádi,“ těšil se ředitel, který nás kvůli Johnovi, coby zástupci zřizovatele muzea, doprovázel.

Když jsme se rozloučili, vydali jsme se nakupovat. Auto jsme nechali na bezpečném parkovišti. Prodejna počítačů byla o pár bloků dál. Stevemu zářily oči.

Když se Steve stále upejpal říct o předvedení počítače, tak jsem vyzval prodavače, aby mu předvedl ten nejlepší, nejvýkonnější počítač, co tam mají.

Usadil Steveho před jeden a vysvětloval mu co a jak, zejména nejnovější funkce a aplikace. Já se mezitím rozhlížel po prodejně. Na pultě zajištěný lankem měl notebook. Cedulka označovala: Přenosný subnotebook osobní počítač Apple - PowerBook 100, cena 2.300 $.

„Můžete mi prosím popsat tento počítač?“ ukázal jsem na notebook.

Popisoval mi funkce a parametry. „Bohužel nevýhodou je, že nemá disketovou jednotku, ale můžete ho připojit přes SCSI rozhraní a přetáhnout data,“ uculil se spokojeně prodavač.

„Funguje to v clustru se stolním počítačem?“

„Ano, také to můžete propojit přes SCSI a zadat ve volbě příkaz propojit do clustru.“

„Dobře, děkuji, vezmu si dva, jeden notebook bude na samostatné účtence, povezu ho do Evropy.“

„Budete si brát i ten stolní Mac?“

„Ano.“

„Dobře, tak na notebooky dostanete na každý slevu dvě stě dolarů. Účtenku předložte při odjezdu našim celníkům a oni vám vrátí daň.“

Ještě jsem vybíral různé doplňky, kabely, externí disky…

Steve mne bezostyšně zlíbal na prodejně a děkoval.

„Jsi má rodina, tak ti přece pomohu. Doufám, že mne nezklameš.“

„Určitě ne,“ vrtěl hlavou a opět mne zlíbal a opět děkoval.

„Dáme si svačinu?“

„Můžeme.“ Zavedl mne k Burger Kingovi. Dal jsem si jednoduchý cheeseburger s plátkem křupavé slaniny. Pochutnal jsem si. Steve se divil, že nechci hranolky a hlavně Coca-Colu.

„Nesnáším sladké nápoje, výjimkou je kakao,“ usmál se.

Posílení jsme vyrazili koupit nějaké oblečení, hlavně pro Steveho, protože většinu nechal u rodičů. Já ale také potřeboval prádlo, už mi docházelo. Kochal jsem se na jeho prdelce, když si zkoušel nějaké kalhoty. Samozřejmě, že jsem mu je musel pěkně uhladit, aby mu hezky padly. Stále se uculoval.

„Máš krásnou prdelku!“

Zarděl se.

„Co koupíme pro tetu? Co má ráda?“

„Má ráda ovoce, hlavně jižní.“

Zajeli jsme do Walmartu. Vzal jsem všechno možné, co měli, a my měli auto narvané na prasknutí. Když jsme přijížděli na ranč, poprosil mne Steve, abych neříkal tetě, že jsme měli burgry, ona to neuznává, že je to plné chemie.

Teta byla nadšená tou hromadou ovoce, aspoň tak zapomněla zeptat se nás, co jsme jedli. My se předváděli, jak moc jsme hladoví a kručí nám v břiše.

Po obědě Steve tetě nadšeně předváděl počítače. Ta se na to bezradně koukala jako na něco z jiné galaxie.

„Neměli bychom se nejdříve postarat o dobytek?“

„Ty už jsi jako babička,“ uculil se, teta také.

Převlékli jsme se a šli obstarat koně.

„Podívej, ten hnědák pokulhává.“

„Musím to říct Horstovi, ať se podívá.“

Odešel za Horstem. Vzal jsem jablko a házel kousky do ohrady tak, abych přilákal toho pokulhávajícího k ohradě. Když přišel blíž, viděl jsem, že má sedřenou holeň. Asi se porvali a některý ho kopl.

Když přišel Horst, měl stejný názor jako já. Vzal sprej s dezinfekcí, a než si to kůň uvědomil, měl ránu zastříkanou.

Koně ve výběhu se jednou za den přikrmovali strouhanou řepou se šrotem. Házel jsem řepu do zásobníku a Steven posypával nastrouhanou řepu šrotem. Koně přilákal známý zvuk ke žlabům.

„Syp jim to tak do poloviny žlabu,“ poučil mne Steven.

Ještě jsme se postarali o jednu kobylku ve stáji, která byla březí. Dostala trochu vydatnější dávku, více šrotu, vitamíny a trochu ovsa. Přidal jsem jí jednu mrkev. Otočila se na mne, jako by chtěla poděkovat za mimořádnou dávku. Přišla ke mně a nozdry se o mne otřela. Držel jsem a ona to zopakovala. Ona žebrala o další mrkev. Neodolal jsem a dal jí ještě jednu menší. Za odměnu se nechala pohladit a poplácat na hrudi.

„Mně to nikdy nedovolila,“ posteskl si Steven.

„Mne miluje každý,“ smál jsem se.

V kuchyni to nádherně vonělo. Rodina se scházela k večeři. Teta vyndala z trouby dva velké pekáče. V jednom byly zapečené hurky, to jsou jelita, ve kterých je ale i masový prát. Druhý pekáč byl plný pečených brambor.

Přišli oba Johnové. Po takto výborné večeři se Steven musel pochlubit, jaký má počítač. John senior mne objal kolem ramen.

„Díky, tak krásně pookřál,“ vzdechl si.

„To není počítači, zjistil, že není trpěný a že vám na něm také záleží a máte ho rádi.“ Pohladil mne po rameni. Zalesklo se mu oko, vlhlo mu.

Domluvili jsme se, že nás junior ráno v pět odveze na letiště.

Večer jsme brzo ulehli, ráno jsme museli brzo vstávat, ještěže let trval skoro pět hodin, tak jsme si pěkně zdřímli. Šéf propagačního nás zavezl na hotel s tím, že za půl hodiny nás vyzvedne a pojedeme do studia.

„Tak co se vám nelíbí na těch reklamách?“ zeptal se mne jejich tvůrce.

„Problém není v tom, zda se mi to líbí nebo ne. Problém je v tom, v jakém regionu a na koho má zapůsobit, na koho je cílená. Pro Ameriku je snad vhodná, ale pro Evropu bohužel není vhodná a je spíš kontraproduktivní. Je moc halasná, hektická. Na mne konkrétně zapůsobila jako vyvolávač do cirkusu. Naše cílová skupina jsou zralí, úspěšní a konvenční muži ve věku od pětadvaceti do padesáti let. Náš zákazník musí chtít vypadat jako ten muž z reklamy, ale nesmí ho jeho zjev odradit. Měl by v něm vyvolat touhu vypadat jako on, ale nesmí ho odradit nereálnost toho dosáhnout. Takže si představuji zralého muže, přirozeně statného, nevyhnaného steroidy a posilovnou. Takže žádný manekýn ani kulturista. Hodil by se nám některý Marlboro Man, takový Eric Lawson. Neměl by nic říkat, mluvit by mělo jeho sebevědomí, klid a síla vozu. Podbarveno by to mohlo být svižnou hudbou smyčců.“

„Kolik reklam jste už dělal?“ zeptal se, ale z jeho výrazu nebyl znát výsměch či nějaké pohrdání nebo ironie.

„Žádnou, ale viděl jsem jich dost na to, abych si uvědomil, jak na mne zapůsobily. Často byly tak vlezlé, že když jsem uviděl produkt, který měly prodat, tak jsem utíkal pryč a měl jsem chuť ho rozbít.“

„Děkuji, máte pravdu, že často nesprávně směrovaná reklama působí kontraproduktivně. Jsem rád, že víte, co chcete, a hlavně za charakteristiku cílové skupiny.“

Předvedl mi několik starších reklam na jiné vozy a vždy chtěl vědět, jak to na mne působí.

„Ale já nejsem cílová skupina, no myslím si, že ta reklama v poušti by mohla být ta správně působící na objekty našeho zájmu.“

Pokyvoval souhlasně hlavou.

„Také si to myslím. Jsem rád, že jste přišel, rád jsem vás poznal. Měl byste studovat režii.“

Rozchechtal jsem se. „Já už dávno režíruji.“ Udiveně se na mne podíval. „Musím neustále myslet na to, jak nejlépe uřídit firmu a uživit asi pět set zaměstnanců, a to si celá rodina stěžuje, že je neustále od malička komanduji.“

Rozesmáli jsme se všichni.

Šéf propagace se mne zeptal, na kdy chci letenky. Se Stevem jsem chtěl zůstat v L.A. do neděle, ten ale namítal, že v sobotu bude Majáles a tudíž v pátek budou dělat zabíjačku a tam ho budou potřebovat. Nemyslel jsem si, že je tam nepostradatelný, ale nechtěl jsem ho nutit a přemlouvat. Mrzelo mne to, chtěl jsem v pátek nebo v sobotu navštívit některý věhlasný gay klub. Domluvili jsme se na zítra odpoledne. Ještě jsem se zeptal, kde si mohu koupit slušné oblečení.

„Tady pár bloků vlevo je křižovatka s Rodeo Drive, je to obchodní bulvár s nejlepšími obchody všech špičkových značek. Je ale dost dlouhý na pochůzky,“ doporučil mi režisér a pozval nás na oběd do nedaleké luxusní restaurace. Když jsem prohlásil, že bych rád ochutnal něco typicky amerického, tak mi doporučil steak. Souhlasil jsem a také to tušil, zvolil jsem pěkně propečený well done chuck roll s pepřovou omáčkou, pečené brambory a ledový salát. Za chvilku se číšník vrátil a velice se omlouval.

„Moc nás to mrzí, mohu vám nabídnout fillet, striploin nebo rib eye.“

„V pořádku, tak mi přineste medium well rib eye.“

Režisér se mi omlouval, že mne nebyli schopni uspokojit.

„Neomlouvejte se, asi je tady více fajnšmekrů, tak to vyjedli.“

Rozesmáli jsme se.

„Co je fajnš…?“ nevěděl to dopovědět režisér.

Chvilku jsem hledal v mysli vhodné slovo.

„Hedonist.“ – Požitkář.

Za chviličku jsem si pochutnával na výborném, velmi chutném a šťavnatém steaku.

Když číšník poklízel stůl, poděkoval jsem mu.

„Děkuji, poděkujte i kuchaři, velice jsem si pochutnal.“

Usmál se a poděkoval.

Poděkovali jsme režisérovi za pozvání, rozloučili se a vyrazili jsme na Rodeo Drive.

„Je to šílené, jak reklama navyšuje ceny. U nás v podobné restauraci bych za tu cenu měl nejméně čtyři steaky.“

„To se máte dobře, když máte tak nízké ceny,“ podotkl Steve.

Rozesmál jsem se.

„Jenže máme i mnohem nižší příjmy. Nemůžeš porovnávat příjmy z jedné země s výdaji v druhé zemi. Sílu ekonomiky země porovnáš podle rozdílu, který ti vyjde, když si sečteš cenu základních potravin, energie, vody a nájmu. U nás jsou snahy zvyšovat ceny podle sousedního Německa, ale nikdo nehledí na to, že oni mají životní minimum téměř dvakrát vyšší než u nás průměrná mzda. Když to porovnám s naším životním minimem, tak je čtyřikrát vyšší. Takto bych mohl vyjmenovávat mnoho dalších nepravostí. Je to horší než na Divokém západě v dobách zlaté horečky. Například Němci z východní části dělají nájezdy do našeho pohraničí za nákupy. Stačí, jinak bych se jen vztekal.“ Usmáli jsme se.

Objal jsem ho a políbil na ústa. Honem mne odstrčil.

„Tady jsi ve městě andělů, tady se to smí a nikdo se nebude pohoršovat.“

„Ty jsi blázen!“

Rozesmáli jsme se.

Objal jsem ho kolem pasu, už se nevzpouzel.

Prohlíželi jsme si výlohy s luxusním zbožím, problém byl, že pro muže jich bylo mnohem méně. Slyšel jsem chválu na džínsy značky Guess, tak jsem se chtěl podívat. No, nechtěl bych je, ani kdyby mi za jejich nošení platili. Zůstanu věrný mé oblíbené značce Levi Strauss.

Čím dál tím více jsem docházel k názoru, že ti Američané jsou blázni, když něco takového nosí, nemají vkus. Holt, jiný kraj, jiný mrav. Byl jsem zklamán, v Paříži bych si nakoupil hezké a vkusné oblečení v každém butiku, nebo i v Praze. Nakonec jsme zašli k Armanimu, no ani tam mne to moc nenadchlo. Měl jsem asi vysoké nároky. Koupil jsem Stevemu tmavý, modrý oblek, nějaká trika, mikiny, polokošile, ty byly pěkné, líbily se mi, a tak jsem si vzal několik i pro sebe. Problém byl vybrat pro něj boty k obleku, nakonec se nám to povedlo. Když jsme vešli do prodejny Hugo Boss, to bylo něco. Jako bych byl v jiném světě, líbilo se mi tam skoro všechno. Okamžitě jsem zamířil k světlému třídílnému režnému obleku z vlny a požádal o něj pro nás oba, včetně doplňků a obuvi. Steven zaraženě zůstal stát a prstem mi ukazoval na cenu, tři tisíce.

„Vidíš, jak tě mám rád, chci tě mít krásného v sobotu na Majálesu.“ Uculili jsme se oba.

Konečně se trochu osmělil a vybral si také pár věcí.

Prodavače jsem se zeptal, kde je poblíž prodejna hodinek. Nákupy jsme si nechali v butiku a zašli se podívat na hodinky. Zase tam byla záplava všech možných značek, většina přezdobených jako cetky ze střelnice.

Já šel na jistotu a požádal jsem předložit kolekci Rado.

„Ty jsou elegantní, úplně jiné než ty ostatní,“ žasl Steve.

„Které se ti líbí nejvíce?“ Natáhl jsem ruku, jako že se chci podívat, kolik je hodin. Uculil se.

„Ty tvoje!“ Měli tam stejné, tak je dostal.

Zapomněl jsem na nějakou kolínskou, a tak mne napadlo, že se podíváme, zda je tady prodejna Dior a mají tam mou oblíbenou. Butik byl jen o tři prodejny dál, jak nám sdělil prodavač.

Když jsme došli k butiku, Steve zařval skoro na celou ulici. „To jsi ty!“ Prstem ukazoval na mou reklamu, jak jsem v objetí s Andrém.

Prodavačka na nás koukala, jako bych sestoupil z nebe. Na prodejně bylo také pár obrázků, mezi nimi i ten s člunem na falešné pláži. Požádal jsem o pět flakónů své oblíbené kolínské, abych měl pro oba Johny, Steveho i Pepíka, ten bude mít narozeniny. Holka byla tak vedle, že bychom mohli klidně odejít bez placení.

Vrátili jsme se do butiku Boss, vše jsme měli pobalené, utratil jsem necelých patnáct tisíc. Poprosil jsem o přivolání taxislužby. Cestou na hotel jsem požádal zastavit u Sex Shopu s poznámkou, že mi dochází ochrana. Taxikář se jen uculil, Steve se rděl.

„Co budeme dělat?“ zeptal se.

„Co bys chtěl?“

Přilehl ke mně a líbal mé tváře, čelo, nos, ústa…

Pevně jsem ho objal a překulil. Teď jsem ho zase líbal já. Chvíli jsme si takto hráli, laškovali, mazlili, hladili.

„Je příjemně teplo, mohli bychom se jít projít po pláži. Co ty na to?“

Přikývl. Obul jsem si nové tenisky, krásné, béžové, kožené Burberry.

„Si je zničíš na pláži,“ varoval mne.

„Zuji se, půjdu bos,“ zasmál jsem se.

Nechodili jsme v písku, jen po chodníku, tak jsem se nemusel zouvat. Sluníčko se chýlilo k západu, vrátili jsme se na hotel, převlékli se a zašli na večeři.

„Co budeme dělat po večeři?“

Pokrčil jsem rameny. Steve se culil.

„Když se tak hezky culíš, tak bychom mohli dát první lekci z milování.“

Málem na mne vyprskl.

„Copak, nelíbí se ti to?“ Culil se a klopil zrak. „Tak je rozhodnuto.“

Vysvětlil jsem mu, jak se má vypláchnout, zarděl se, pokýval hlavou a odešel do koupelny.

Obývali jsme malé apartmá, tak jsem měl možnost si udělat kávu dle své chutě. Než jsem dopil kávu, Steve byl připraven, došel opásán ručníkem a cudně klopil zrak.

Ukázal jsem mu, aby mi usedl na koleno. Objal jsem ho, políbil a pokračoval jsem na jeho bradavky. Po chvilce mého dráždění mu krásně trčely a ztmavly. Slastně vzdychal a přivíral oči. Zvedl jsem ho do náruče a odnesl do ložnice. Položil jsem ho na postel a pokračoval v dráždění. Olízal jsem mu uši. Svíjel se a klacek mu už napnutě čněl. Žalud se mu orosil. Olízal jsem mu rosu slasti. Zachvěl se. Pojal jsem do úst jeho pytlík. Vzrušením hlasitě vyhekl. Pohrával jsem si jazykem s jeho kulkami. Pěkně jsem s nimi žongloval a rukou mu jemně hladil bříško a čechral chloupky, které směrovaly k pupíku. Jazykem jsem po trubici směroval k žaludu, když jsem ho dosáhl, pohltil ho a hladově ocucal. Byl nádherně napnutý a ráfek tvrdý a vystouplý jsem obkružoval jazykem. Vzrušením přizvedával zadeček a cpal mi žalud hloub do úst. Podložil jsem ruku pod prdelku a přizvedával mu ji, abych si zasouval jeho klacek hloub do úst. Cítil jsem v ústech neustále chuť jeho slastné šťávy, kterou ronil ze žaludu. Položil mi ruce na hlavu a přirážel mi ji na jeho klacek. Chtěl se udělat, ale to jsem nechtěl dopustit. Vyprostil jsem se.

„Steve, takto ne. Budeš dělat jen to, co ti řeknu. Takto by ses rychle udělal a požitek by byl minimální.“

Přikývl.

Vyndal jsem z tašky ze Sex Shopu škrtidlo a nasadil jsem mu ho na kořen ocasu. Pak jsem vyndal masku a nasadil jsem mu ji, aby neviděl. Ucukl sebou.

„Nemusíš se bát, to je jen kvůli vzrušení, neudělám nic, čím bych ti nějak ublížil. Budu ti dělat jenom potěšení.“

Uculil se a uklidnil, no neuklidnil, vzrušení se už začalo projevovat jeho lehkými záchvěvy. Opět jsem mu chvilku dráždil bradavky. Pak jsem mu svou bambuli otíral o tváře. Vyplazoval jazyk ve snaze na něj dosáhnout a olízat. Na chvíli jsem mu to dopřál a on ho nenasytně olízal kol dokola a pak pohltil do úst a cucal. Také jsem ronil a on si na mé šťávě pochutnával. Pak, co se trochu nabažil, dal jsem mu hluboký polibek, on také dravě a nenasytně mi cpal jazyk do úst a prozkoumával všechna zákoutí. Sesouval jsem se dolů k jeho klacku. Opět jsem mu ho olízal, a tak očistil na chvilku od šťávy. Rukou mu promnul pytlík. Vzdychal slastí. Vsál jsem opět ten pěkný pytlík a chviličku si s ním pohrával v ústech. Prst ale už směřoval k jeho roklince a čechral mu heboučké chloupky. Pomaličku se přibližoval k jeho jeskyňce. Maličko cukl. Prstem jsem mu jemně kroužil po rozetce a lehce na ni tlačil. Zvedl jsem mu nohy a přikázal, aby si je pod koleny držel. Vyšpulil na mne krásnou růžovou rozetku.

Dlaněmi jsem mu hladil a čechral chloupky na stehnech. Sunul jsem je dolů k půlkám. Ty jsem pevně uchopil a palci odtahoval od sebe. Jeho dírka se na mne pomalu, ale jistě začala šklebit. Jazykem jsem mu olízal rozetku. Hlasitě vzdechl a vrněl jako kotě. Jazyk nelenil a intenzivně mu ji více a více okružoval a ťukal na dírku. Ta se pozvolna uvolňovala. Prst průzkumník na ni lehce zatlačil a vklouzl do jeho hebkého vlhkého nitra. Překvapením trochu vyhekl, ale neplašil se, jen jemně mi sevřel prst, pak ho ale za chviličku uvolnil a já ho posunul dál, hloub, až tak, že dál nemohl. Jemně se třásl. Prstem jsem mu jemně prokutával nitro a hledal to správné místečko. Po chvilce se zkroutil jako v křeči a skoro zařval slastí.

„Simone!“ slastně hlesl rozklepaným hlasem. Já ho dráždil v tom místě a on se svíjel, až sebou házel a více a více řval. Musel jsem ustat, abych nepohoršoval celý hotel. I když jsem pustil MTV dost hlasitě, Steve ho lehce přeřval. Vsunul jsem do něj palec a obkroužil mu dírku. Ten jsem vystřídal dvěma prsty, které jsem do dírky lehce vsouval a opět vytahoval. Rozpínal jsem je od sebe, abych tak více rozevřel tu jeho sladkou dírku. Neodporoval a pozvolna se pěkně uvolňoval a více ji rozvíral. Prsty vystřídal jazyk, opět jsem si pohrával prsty s jeho pytlíkem a jazyk olizoval rozetku a cpal se do dírky. Mlátil rukama do matrace. Rukou jsem mu pevně sevřel pytlík. Slastí vzdechl. Pak jsem pevně uchopil jeho klacek a několikrát s ním zapumpoval. Bambulku měl na prasknutí. Olízal jsem ji a vsál do úst. Pocucal ji a pak zase pytlík. Jazyk po švu přes hráz se opět posunul k rozetce. Špulil vyzývavě dírku a kňoural.

„O gosh. That's crazy beautiful!“ zařval.

Žaludem jsem zatlačil na jeho dírku a ten do ní vklouzl.

„Oh, my God!“ rychle se rozdýchával.

Chvilku jsem vyčkával, než jsem pocítil, že jeho sevření povolilo. Velmi pomalu jsem se soukal do jeho hlubin. Kňoural a lapal po dechu. Kroutil se jako žížala. Byl jsem v něm na doraz, maličko jsem couvl a opět zasunul. Takto jsem chvíli dorážel na jeho dno. Hekal a sténal. V dlaních pevně svíral prostěradlo, málem ho roztrhal. Vystoupil jsem z něho a opět vstoupil a zasouval se už rychleji. Mé přírazy zrychlovaly a on se úměrně tomu přizpůsoboval svým hlasitým projevem. Zásuny do jeho pevné dírky mne přiváděly k šílenství. Musel jsem trochu zvolnit, abych se neudělal, chtěl jsem ještě chvilku užívat si našeho spojení. Uchopil jsem jeho ruce a dal si je kolem krku.

„Pevně se drž!“

Jeho nohy jsem si dal na ramena. Zvedl jsem se se Stevem pověšeným na krku a postavil na zem. Držel jsem jeho krásnou prdelku v dlaních a narážel si ji na ocas. Hekal a řval jak o život, jeho pytlík a ocas mi pleskaly po břiše. Už mu docházel dech, když jsem mu povolil škrtidlo a několikrát mu zapumpoval ocasem, než zařval na celý hotel a vystříkl nádhernou dávku semene, pak následovalo několik dalších. Já se už také nevzpíral a plnil mu dutiny svou dávkou. Přitáhl jsem si jeho hlavu a dal mu hluboký polibek. Byl vláčný a neschopen mluvit. Položil jsem ho na postel a sundal masku. Opět jsem ho políbil.

„Děkuji, bylo to krásné, zopakujeme si to?“ Skoro zděšeně se na mne podíval. Usmál jsem se. „Až si trochu odpočineš,“ dodal jsem a uculil se. Odtušil, že žertuji, a také se zasmál.

„Bylo to neuvěřitelné, netušil jsem, jak to může být krásné.“ Objal mne a políbil. „Děkuji, jsi úžasný, ty dokážeš všechno!“

Nechal jsem ho chvilku odpočinout a pak ho odnesl v náruči do vany. Po vykoupání jsem ho opět odnesl na postel a namazal dírku hojivou mastí.

„Odpočívej!“

Zanedlouho chtěl vstát a vzít si pití, podlomily se mu nohy a dosedl zpět na postel. „Bolí to!“ ušklebil se.

„Do rána to bude dobré. Ráno si to zopakujeme a to už bude lepší.“ Vyděšeně se na mne podíval. „No, jenom když budeš chtít.“ Zasmáli jsme se.

Podal jsem mu Colu. Já si dal jablečný neslazený mošt.

Ulehli jsme, hladili se a líbali, usnuli jsme za doprovodu písní z MTV, tentokrát již ztlumených.

Když jsme šli na snídani, uviděl jsem u recepce vystavené kufry, které tam také prodávali. Uvědomil jsem si, že nákupy musíme do letadla zabalit do pevnějších zavazadel, nemůžeme je nechat v nákupních taškách z papíru a obleky v pytlích. Koupil jsem každému dva, protože já měl pro změnu hodně bot, zejména tenisek. Zamiloval jsem se do designu značky Burberry, líbily se mi jejich kárované vzory a převaha béžových barev.

Když jsme se pobalili, šli jsme se ještě projít po Sunset Boulevard. Je to ulice celkem krátká, jen třicet pět kilometrů, to abyste si na její zdolání vyčlenili aspoň týden. Vyzvídal jsem od Steveho, jak probíhá ten jejich Majáles, který nemohl vynechat.

„Hrají tam muzikanti národní písničky, zpívá se tam a tančí. Také většina z rodáků přinese něco k jídlu ze svých národních kuchyní k ochutnání. Většinou buchty, koláče, pečivo. Strejda John s babičkou vždy vozí jídlo ze zabíjačky, hurky, klobásky, tlačenku, sulc, grajcupu – z německého Graupensuppe – kroupová polévka, ochucená krví a masovým prátem. Také uzený špek a šunku. Babička napeče chleba a pletýnky, pagáče s kysaným zelím, škvarkové šátečky plněné povidly. No možná i něco jiného, vše si také nepamatuji.“ Rozesmál se.

„Wow. To je hotové lahůdkářství.“

„Hodně starších tam chodí v krojích, i babička tak chodí nastrojena a zpívá moc pěkně.“

Když řekl, že zpívá, něco mne napadlo.

„Kdo ji doprovází, kdo hraje, to zpívá s tou kapelou?“

„Některé písničky, co znají, tak ano, ale většinou zpívá sama a cappella.“

Přistavil jsem nějakého staršího pána, co vypadal, že je domorodec, a zeptal jsem se ho, kde je nejbližší prodejna hudebních nástrojů. Zašli jsme si asi kilometr. Když jsem se rozhlížel po houslích, Steven na mne nevěřícně koukal. Vyzkoušel jsem je v prodejně, zahrál jsem jeden ze známých čardášů.

„Tuhle babička zpívá,“ zvolal nadšeně.

Vrátili jsme se na hotel, myslel jsem, že se ještě trochu pomazlíme, ale už nám nezbýval čas. Stačili jsme se naobědvat a už jsme vyráželi na letiště.

V Chicagu na nás čekal John junior, Steve mu z L.A. avizoval náš přílet. Na ranč jsme přijeli zrovna k večeři. Ještě, že jsme to stihli, měli skopovou pečeni, miluji skopové.

„Promiň, dnes máme skopové,“ omlouval se John senior.

„Není proč se omlouvat, já ho miluji,“ culil jsem se.

„Já také,“ přiznal se.

„Nezapřeš naši rodinu.“ Chechtali se všichni.

„Štefku, prosím tě, zítra bude tady zabíjačka, ale my budeme v práci. Bude to dělat Horst, ale bude potřebovat někoho k ruce, budete tady jen vy dva a teta.“

„Nemám s tím problém, můj otec dělá zabíjačky celou zimu, každý den. Také umím udělat vše, od bourání, stahování sádla až po všechny výrobky. Jediné, co nedělám, je samotné poražení.“

„Výborně, snad si budete s Horstem rozumět.“

Pochutnal jsem si na výborné skopové pečeni s červeným zelím a karlovarským knedlíkem. Dělali to stejně jako moje máma. Po jídle jsem si odfoukl.

„Nejlepší jídlo v celé Americe! Děkuji!“ Všichni se rozesmáli. „Teto, chtěl bych, abys mi zazpívala nějakou písničku.“

„Ano babi, prosím!“ přesvědčoval ji Steve.

Teta začala zpívat a já vzal do rukou housle, které mi honem přinesl Steve. Spustil jsem doprovod, všichni žasli, teta se culila, a když dozpívala, objala mne a ronila slzy. Zazpívala ještě asi pět písniček, pouze jednu jsem neznal, tu jsme si nechali na konec, zazpívala mi ji třikrát, než jsem ji dostal do hlavy, a pak už to šlo. Všichni nás sledovali a nakonec zatleskali a rozloučili se. Všichni jsme šli do hajan, ráno se vstává v pět.

Ráno Horst zahnal prase k přístřešku a nasypal mu trochu šrotu. Podrbal ho za uchem, přiložil na čelo jateční pistoli. Zazněla tupá rána, prase kleklo na přední. Horst přesným vpichem zespoda do hrudníku škrtl o aortu a už se valila z rány krev. Honem jsem přiložil mísu a lapal krev, teta mi podala další a odebrala plnou. Po vykrvení jsme prase přetáhli do dlabaného koryta a Horst ho pařil vařící vodou. Teta odešla vařit krev a my s Horstem a Stevem čistili prase. Měli ale jen dvě škoble – zvony na strhávání srsti. Stevemu to se škoblou moc nešlo.

„My to s Horstem zvládneme. Jdi se postarat o koně.“

Horst se až na chvilku zarazil, když viděl, jak to umím.

„Překulíme ho?“ Chytili jsme řetězy, které byly pod prasetem, a tažením se prase převalovalo. Strhal jsem paznehty – spárky. Nařízl jsem kůži u achilovky, a tak je obnažil pro háky na zavěšení. Prase bylo očištěné ani ne za půl hodiny.

Horst se culil.

„Tak rychle jsme to nikdy neměli očištěno.“

Práce nám šla od ruky, jako bychom to dělali dnes a denně. Horst měl skoro stejný postup jako můj otec. Zarazil mne, že nečistí střeva.

„Kdo by se s tím zabýval, dají se levně koupit.“

Nabídl jsem se, že je vyčistím, že je to škoda. Jen mávl rukou.

Za hodinu bylo prase rozbourané, v kotli se vařil ovar.

Nechtěl jsem Horstovi u vaření překážet, tak jsem si vzal sádlo a pustil se do stahování. Nařezal jsem si ho na pruhy, postahoval i nakrájel na kostky ke škvaření. V poledne už Horst se Stevem měli ovar hotový, naporcovaný a rozdělený. Namíchal maso a plnil tlačenky. Teta připravila kroupy na hurky. Výhodou byl velký elektrický mlýnek. Kolem čtvrté jsme měli vše hotovo. Zbývalo jen udělat klobásy. To už přijeli oba Johnové, že nám pomohou, a ono nebylo téměř nic na práci. Zbylo na nich semletí masa na klobásy. Namíchat a nacpat do střev. Přendali jsme z kotle polévku do velkých termosů. Teta pak v kotli škvařila sádlo.

„Já by to robila calý dzeň, eśči že ce mám,“ culila se.

„Ty by ses uživil i jako řezník,“ smál se.

„Horst si tě pochvaloval.“

„Vždyť se od malička motám tátovi pod nohama, tak by bylo divné, kdybych se od něj něco nenaučil. Pamatuji, když jsem byl asi tak velký, že jsem sotva viděl na stůl, táta vzal mezi prsty namíchané maso do klobás, poručil mi, abych otevřel pusu, a strčil mi do ní to syrové maso. V první chvíli, jak jsem byl překvapen tím syrovým masem, jsem nevěděl co s tím, ale byl jsem statečný, přece nebudu srab a nevyplivnu to. Polkl jsem to, ale nedal jsem na sobě nic znát. ‚Tak jaké to je?‘ zeptal se mne otec. Tak jsem jen řekl, že dobré, i když jsem neměl o jeho chuti v tom šoku ani ponětí. Chtěl vědět, zda nepotřebuje přisolit, nebo jinak ochutit, ale on to stejně měl už v oku, takže ochutnávání bylo zbytečné.“

Skoro se popadali za břicha.

„Hajdy do roboty, naj máme na ráno porychtováno,“ zavelela teta. „Štefku, Steve, vy poce ze mnu, už mám vyhráty pec, idzeme sadzic chlib.“

Dovedla nás do pekárny, na policích již měla připravený nakynutý chléb v ošatkách. Pak plno různého pečiva, pagáče, pletýnky, rohlíky, rolády, různé placky a buchty.

Otevřela velkou tunelovou pec, která se vytápěla dubovým dřevem. Uhlíky z pahreby měla rozhrnuté po celé peci, vzala hráblo a odhrnovala je ke straně, pak pometlem vyčistila střed od popela.

„Steve, budzeš sadzic, já už ňemám śilu.“

Steve uchopil sázecí dřevěnou lopatu a teta mu na ni pokládala chleby. Museli to dělat rychle, aby pec nechladla. Jako poslední vkládala se Stevem velkou kruhovou formu s pleteným věncem sypaným různými semínky.

Když měli nasázeno, pozapínala pečící trouby. Měla jich šest.

Postavila se k nim. „Podavajce mi tepše!“

Podávali jsme jí plechy s pečivem. Těšil jsem se nejvíce, že ochutnám pagáč, miluji je, zejména plněné kysaným zelím.

„Máme púl hodziny čas, to budu hotové rohlíky a pagačiky.“

„Pagáč s čím robíce?“ zeptal jsem se pro jistotu a doufal, že mne nezklame a řekne, že se zelím.

„Najvecej z kvaśnu kapustu, to majú ľudze najradši.“

Uculil jsem se. „Jeden ceply sebe zabešteľujem!“

Rozesmála se.

Se Stevem jsme si šli připravit oblečení na zítra, budeme to muset trochu přežehlit, až dopečeme.

Dopekli jsme kolem deváté večer. Honem jsem se hlásil o svůj pagáč. Byl výborný, stejný jako od mé babičky nebo maminky. Brzo ráno se to naloží do přepravek.

Ráno v pět vstával celý ranč. My s tetou připravovali pečivo a odnášeli do dodávky. Přijel i Johnův mladší syn George. S tátou nakládali kempinkové vybavení, stolky, křesílka, přístřešky a lavičky se stoly. John junior se snachami zase nakládali jídlo ze zabíjačky. Měli naložené dva velké Tranzity. Třetí měli upravený jako kuchyň.

Po snídani v sedm jsme vyráželi na Majáles.

Jel jsem se Stevem a tetou v Paceru. Připadal jsem si jako nějaký VIP. Po cestě nám každý mával. S tetou jsme opětovali pozdravy. Cesta trvala skoro hodinu, už mne z mávání bolelo rameno.

Dojeli jsme do kempu u Michiganského jezera. Byl již docela zaplněn. Teta se také podivovala.

„O dzeviatej kedz to začňe, ta śe tu nehňeme.“

John měl zamluvené své oblíbené místo, tak jsme jeli najisto. Na palouku jsme stavěli stříšky a rozložili stolečky a křesílka. Za Tranzity byl les, tam jsme stavěli stoly a lavice. Připravili jsme potraviny do kuchyňského vozu. Ještě jsme neměli vše rozestavěno, už jsme měli první zájemce. Museli chvilku počkat, až se to prohřeje. Hodně lidí se znalo, setkávali se takto často. Tetičku zdravil skoro každý. Spokojeně se uculovala, ustrojená v našem kroji se pyšně předváděla. Dobrým známým mne pyšně představovala jako vnuka svého bratra ze Slovenska. V devět hodin zahájili slavnost písní – Hej, Slované.

„Hej, Slované, ještě naše slovanská řeč žije, pokud naše věrné srdce pro náš národ bije. Žije, žije duch slovanský, bude žít na věky; hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou vzteky… Bůh je s námi – kdo proti nám, toho Perun smete.“

Mohli jsme slyšet různé slovanské jazyky, nejvíce polštinu, ale i chorvatský, ruský, ukrajinský či rusínský. Také další, ale většinou jsem je nerozeznal.

Když jsme s tetou vystoupili, sklidili jsme obrovský potlesk, také proto, že ohlásili, že jsem přijel na slavnost ze Slovenska. Teta se tetelila, pak jí tekly slzy. Objal jsem ji a políbil.

Před pódiem byl dřevěný parket k tanci. S tetou jsme si chviličku zakřepčili. Byla šťastná, užívala si to. Zatančila si i se Stevem.

John se spokojeně usmíval. V poledne jsme měli vymeteno, vše bylo prodáno, nezbyl ani krajíček chleba.

„Kdybychom toho měli dvakrát tolik, tak to prodáme,“ chlubil se.

Odpoledne jsme se vraceli domů. Cestou zpátky jsem řídil já. Byl to krásný pocit. Teta byla unavena, tak si šla odpočinout. Johnovy snachy nachystaly pozdní oběd ze zabijačkových specialit s pečivem od tety.

Když všichni odjeli domů, zalezli jsme se Stevem do pokoje. Také jsme byli znavení, to nám ale nebránilo v tom, abychom se hezky nepomilovali. Steve se šťastně a spokojeně usmíval. Chvilku jsme si odpočinuli a pak jsme se šli postarat o koně. Když jsme se vrátili, teta už připravovala ogrilované klobásky k večeři.

„Jutre jich muśíce dac do ludzárni, eśči naj cez noc oschňu.“

Po večeři mi Steve dělal kopie různých videí rodiny.

Posmutněl jsem při pomyšlení, že v pondělí odjedu, bylo mi tady moc příjemně, cítil jsem se zde jako doma.

Loučení bylo kruté, smutné.

„Bude se mi po vás stýskat!“ Orosily se mi oči, když jsem procházel přepážkou letiště O'Hare.

***

Slovník:

un – on * kedz – když * bul – byl * ľem – jen * poślisknul śe – uklouzl * podzedzil – zdědil * šicko – vše * śe sebe ślubili – zasnoubili se * college – vysoká škola * high school – střední škola * hvarec – říkat, mluvit * plano – zle, špatně * Nit – není * glupa – hloupá * oblapja – objímá * parobkom – mládencům * cerpi me – trpí mne * dachto – někdo * tyž – také * vakacie – prázdniny * forex – velmi dravý systém obchodování z cennými papíry * propojit do clustru – propojení dvou počítačů tak, aby fungovaly jako jeden * O gosh – pane jo! * Oh, my God – Oh můj Bože! * That's crazy beautiful! – Je to šíleně krásné! * porychtováno – připraveno * tepše – plechy na pečení * zabešteľujem – zajistím, zamluvím * Jutre – zítra * ludzárni – udírně * pahreba – žhavé uhlíky *

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)

Komentáře  

+3 #4 Odp.: Znovu nalezená láska 31 – USALamm 2024-05-15 10:29
Dnešní díl se mi líbil, Simon je sice pořád superman, ale dnes mi nelezl tolik na nervy.
Citovat
+1 #3 Odp.: Znovu nalezená láska 31 – USAmišo64 2024-05-01 04:42
Cituji Bamira:
Jsem rád, že jsem tě potěšil. Děkuji za hezký a milý komentář. To srovnání s Maxem jsi přehnal, na něj nemám a sotva kdy budu mít, ale je to milé. Tvůj komentář je první po dlouhé době. Nedávno jsem uvažoval, že toho psaní už nechám, když to nikdo nekomentuje, zda se to líbí, či nikoli. K tomu i půl hvězdičkové hodnocení, co mne i přes počáteční iritování potěšilo, že si někdo dal tu námahu a tím projevil i zájem o mé psaní. Následně jsem se rozhodl, že budu psát i nadále, doufajíc, že se snad trochu zlepší mé povidání. Není to ničí příběh, tak se na Simona nezlobte, je to pouhá fantazie a ani já nevím co bude dělat v další kapitole. Mé psaní není nijak rozvržené a naplánované, nemá žádnou kostru, jako zápletka, vyvrcholení, rozuzlení a podobně. Píši tak, jak mi to přijde na rozum, u mluveného se tomu říká, co mi slina přinesla. Usednu a píši, takže se můžete dočkat čehokoli.

Wau..som poctený-po dlhej dobe odpoveď na môj koment.Rozhodne píš ďalej.Ja som romantik a oceňujem v príbehu emocie.Píšeš výborne.Držím ti palce.Mnohých odrádza písanie,keď necítia spätnú väzbu u čitateľa.Asi aj preto v poslednom čase vychádza menej príbehov na OP.Mne osobne chýba Max Remotus,Marcel ap.Dúfam,že sa vrátia.
Citovat
0 #2 Odp.: Znovu nalezená láska 31 – USABamira 2024-04-30 22:10
Jsem rád, že jsem tě potěšil. Děkuji za hezký a milý komentář. To srovnání s Maxem jsi přehnal, na něj nemám a sotva kdy budu mít, ale je to milé. Tvůj komentář je první po dlouhé době. Nedávno jsem uvažoval, že toho psaní už nechám, když to nikdo nekomentuje, zda se to líbí, či nikoli. K tomu i půl hvězdičkové hodnocení, co mne i přes počáteční iritování potěšilo, že si někdo dal tu námahu a tím projevil i zájem o mé psaní. Následně jsem se rozhodl, že budu psát i nadále, doufajíc, že se snad trochu zlepší mé povidání. Není to ničí příběh, tak se na Simona nezlobte, je to pouhá fantazie a ani já nevím co bude dělat v další kapitole. Mé psaní není nijak rozvržené a naplánované, nemá žádnou kostru, jako zápletka, vyvrcholení, rozuzlení a podobně. Píši tak, jak mi to přijde na rozum, u mluveného se tomu říká, co mi slina přinesla. Usednu a píši, takže se můžete dočkat čehokoli.
Citovat
+1 #1 Znovu nalezená láska 31 USAmišo64 2024-04-30 17:54
Táto časť je pre mňa asi najkrajšia.Bamira mal som takmer pocit,že čítam Maxa Remotusa.Ako živé video.Veľa emocie a ...priznám sa Simona som doteraz považoval tak trošku za namysleného bonvivána,ale to,ako sa zachoval k Stevenovi,dostal ma a vypadla mi aj slzička.Má v sebe dobré srdce.Bolo to dojemné.Len dúfam,že v budúcnosti si S+S ešte doprajú aj to nestihnuté ,,druhé kolo"radovánok.Mám pocit,že oni dvaja patria k sebe.Tak sa teším na ďalšiu časť.Skvelo napísané. ;-)
Citovat