Povídky

Tahle pohádka původně byla jenom taková srandička pro Hráškova partnera.
Ale snad se bude líbit i vám, kdo si ji přečtete.

Vážený příteli,
tuto povídku bych rád věnoval Vám, Vám, který jste už víc jak 15 let neměl dovolenou.
Vám, který jste slova: spolu to dokážeme, pozvedl nad: miluju tě…
Nevěřím v Boha a anděly. Ale jestli nějací andělé jsou, tak jeden z nich má Vaši tvář…

Byl tak šťastný, když ji svíral v rukou, nesl si ji jako svátost a říkal si, že od teď už půjde všechno líp. A pak najednou… připadalo mu, že se to netříští váza, ale všechny jeho naděje. Ani nevěděl, jak došel domů. Necítil smutek ani lítost, jen hroznou prázdnotu, celý jeho život je zbytečný, a tak proč žít dál. Jasně si vybavoval poslední chvíle, bylo mu dobře, pomalu se propadal do prázdna…

„Můj nový byt, moje první Vánoce, moje první návštěva rodičů!“ povídá si sám pro sebe muž na balkoně, cumlá odvykací bonbon a prohlíží si okolí. Je šedé a pochmurné. Na sníh, který by zakryl bezútěšnost místa i zimy, marně čeká už několik neděl. A nejspíš se načeká zbytečně. Koukne dolů a má chuť pustit bonbon. Jen tak. Rozpustile se zašklebí.

Udýchaný Pavel přijede s pošramoceným kolem domů a dlouze zazvoní.
„Kde jsi byl? Měl jsem strach. Už je pozdě.“
„Promiň, miláčku!“ Přistoupí k vysokému černovlasému muži, kterého vášnivě políbí.
„Nemám rád, když chodíš takhle pozdě!“ Muž ve dveřích si Pavla nasupeně prohlíží.

Neřekne nic, jen tak zvláštně sklopí víčka. Jako kdyby mrak zakryl slunce. Náhle má tak smutnou tvář, až se mi sevře srdce. Už se nevnucuju. Mám z něj zvláštní pocit. Jako by skrýval nějaké tajemství.

Kroky blíž znějí, hlasy se smějí
Boky se zhoupnou, podrážky šoupnou
Ticho se vyplo, světlo se zaplo
Ulice žije, kdo využije… Tebe?

Mladík ho pozoroval. Vzpomněl si, jak se ho tenkrát dotýkal... Myslel na to často. Častěji než zdrávo. Napadlo ho, že by bylo příjemné si to zopakovat. Ale nenašel odvahu. Malíř zaznamenal jeho touhu, sám na tom nebyl líp. Položil ho opatrně do trávy a začal ho něžně líbat. Ludvík si chvějící se rukou otevřel kalhoty... Germainovy ruce i ústa poskytly zmučenému tělu slastnou úlevu.

Nikdy jsem s Kikinem takhle nemluvil a najednou jsem si uvědomil, že pokud ne dnes, tak už nikdy. Celou tu dobu, co jsem s ním seděl, jsem toužil. Toužil jsem, aby se jeho úžasné rty dotkly těch mých, toužil jsem, aby mi daroval ještě jeden kouzelný úsměv, ale hlavně jsem toužil po vstupence do jeho bolavé duše. Najednou se ze mě, z namachrovanýho cápka, stal někdo, kdo nemohl najít nejen slova, ale hlavně dost odvahy.

„Díky moc.“ Před Wojciechem přistane korbel, víno. Vezme cínovou karafu a nalije si víno do korbelu. Napije se, až mu víno teče po bradě, takovou měl žízeň. Rukávem si utře bradu. Takže ten Kamiński má možná jeho koně nebo taky ne. Obvinit šlechtice z krádeže koně to se rovná přinejmenším šarvátce, ale spíš by to skončilo u soudu. Nemůže si dovolit se potahovat po soudech, ale kůň je vzácný, sedlo neméně. Musí je získat zpět. 

Měl pravdu, měl zatracenou pravdu, ale teď už toho na mě bylo moc. Musel jsem pryč. Vytrhl jsem se mu z ruky a začal jsem utíkat. "Táhni k čertu," pomyslel jsem si nebo jsem to snad i řekl nahlas. Z anděla se najednou stal ďábel, co mě pokouší. Třeba je tohle jenom zkouška, třeba se vrátím zpět a všechno bude jako dřív. Věděl jsem, že je to nesmysl, ale při tom běhu po tom měkkém písku mi to najednou dávalo naději, najednou jsem se cítil svobodně. Můžu běžet, kam chci!