Povídky

Je to tady. Další rok v tomto chaosu. Nedokážu říct, co se tu bude dít. Už loni a předloni jsem Ti sliboval, že jakmile se zde objeví náznaky nenávisti, zmizím pryč, protože v zemi plné všudypřítomného strachu nechci žít. Už tak je to tady k nesnesení, jako bychom se vrátili do minulosti.

V deset večer byla večerka. Zalezli jsme na pokoj, vysprchoval jsem se a čekal na Martyho. Na jeho posteli, samozřejmě. Trvalo mu to trochu dýl. Vyšel z koupelny, ani si nevzal pyžamo (ostatně já taky ne) a hupnul ke mně. „Slíbil jsi mi vzít nohy na ramena,“ připomínal. „Vím o tom a počítám s tím,“ odpověděl jsem a vytáhl zpod polštáře připravenou tubu gelu. „Já vím, že s tím počítáš.“ A mně došlo, co mu tak dlouho trvalo ve sprše.

„Hele, dostal jsem nápad. Lyžák je koncem února. Koncem ledna je už stejně uzavřená klasifikace, takže se nemusíme šrotat. Půjčíš si výbavu v půjčovně a pojedeme k nám na chalupu. Sníh už tam je teď, tam nebude nikdo cizí, u chalupy je malá loučka, kde kdysi učili jezdit mě, tam to zkusíš v klidu a nikdo nebude očumovat. Co ty na to?“ Koukal na mne, jako by mě viděl poprvé: „To… to by asi šlo… Děkuju strašně moc!“

Jo, možná to byl dobrej nápad, vypadnout votamtaď ráno co nejdřív, ale brzký vstávání a vodchod bez snídaně, kterou Kevin zapakoval na dno svýho kletru dřív, než jsem se stačil pořádně probrat, na náladě moc nepřidal. A jeho vochota zas jí pro mě vytahovat byla přesně nulová. S deštíkem mezi nás připlavala pořádná ponorka.

Pozoruju Kevina, jak napůl vylezlej ze stanu leží na břiše a vopřenej vo lokty tam něco soustředěně tropí. Pokud možno neslyšně se vyprošťuju z našeho dvojspacáku, z jehož druhý půlky stále ještě sálá teplo Kevinova těla, a nekonečně pomalu se po čtyřech plížím ven. Přítel, plně zabranej do črtání něčeho na papír, prohýbá svoje světlý záda, na nichž mu pod malinko pihovatou kůží vystupujou obrysy svalů.

Vrátím doklady jejich majiteli, který si v mezičase stihl posbírat ze země knihu. Zaujme mě její pestře barevná obálka se známým typografickým řešením. Nasadím hravě pohoršený výraz: "No teda, házet s panem Adamsem na zem, že se nestydíte…" Opět lehce vykulený výraz, naštěstí rychle vystřídaný úsměvem od ucha k uchu. "No jo, máte pravdu, jsem fakt špatný stopař, ani ručník u sebe nemám!" "Tak doufejme, že dnes v noci nepřiletí Vogoni, protože já ho ke své hanbě také nemám."

Ráno je to ve stanu, ve kterym spali dva kluci po celodennim sportovnim výkonu, cejtit jak ve vopičárně. Ven do chladnýho horských vzduchu se nám ale hned po probuzení nechce. Rozespale snídáme v polosedu vedle sebe. Voba tvrdý z naší nahoty.
„S tim asi budem muset vydržet do večera,“ uculuje se Kevin.
„Nevim, jestli to zvládnu.“

Mrtvé jehličí pod podrážkami vystřídá tráva. Lesklá, kluzká, zalitá mléčným světlem měsíce. Dlaně se zaboří do měkkého porostu. Na tvář dopadne několik kapek noční rosy. Ostružiní mě chytne za ramena. Z kotníků vystřelí ostrá bolest. Naděje zmizela. Neohlédnu se. Vím že bych zahlédl to, co si lidé pamatují jen z nočních děsů. Otisk v univerzální paměti našeho rodu. Důvod proč nám hned na okrajích lesů naskakuje husí kůže.

Na uježděný cestě, vinoucí se mezi nízkejma smrčkama, držíme skoro pochodový tempo. Ztrpčuje  ho akorát pálící slunce, co nás brzo nutí sundat sofčelky, který se v ranním chladu zdály jako nutnost. Za chvíli, jak postupně vodkládáme jednu šlupku funkčního prádla za druhou, pokračujem voba svlečený do půl těla. Popruhy krosny se mi tím do holý kůže ramen zakusujou čím dál vostřejc. No co, přiznám si (pořád trochu stydlivě), aspoň se můžu kochat pohledem na Kevinovo světlý vypracovaný tělo, na kterým pomalu začínaj vyskakovat krůpěje potu, a jeho svalnatý ruce, zabírající do trochu zešikmenejch terénních kol jeho vozejku v rytmu nějakýho hitu, kterej si k tomu pobrukuje.

Andrej stál v řadě vězňů. Ruka ho bolela od primitivního tetování a celé tělo svědilo, protože táborový holič ho spíš oškubal, než oholil… Srdce mu bušilo, jako by běžel. Cítil, jak se celý chvěje strachy. Ještě se nevzpamatoval z toho, co se s ním stalo.

Probudil jsem se. Byla stále tma. Zvedl jsem se ze sněhu. Mobil vybitý, já promáčený a zmrzlý. Hodinky ukazovaly lehce po půlnoci. Vydal jsem se směrem k domovu. Už si ani nepamatuju, jak jsem došel domů. Pamatuju si jen okrajově křik mámy, nadávky a podobné. Pak už jenom to, jak jsem se zahřál v horké sprše a spadl do postele. Usnul jsem ihned.

Dovolím si vám předložit své další vzpomínky. Je to jen tak halabala, jak jsem si zrovna na něco vzpomněl, nebo co mi utkvělo navždy v paměti. Ale snad se taky zasmějete.