Povídky

Pozeral do stropu, teda aspoň si myslel, že hladí na strop, keďže v izbe bola tma a mesiac nesvietil. Peter, preber sa, však tu nik nie je, vravel si v duchu, no aj tak nemohol zaspať, pretože cítil, že v izbe nie je sám. Dotkol sa lampy vedľa postele a rozsvietil. Nič, izbu zaplavilo svetlo, ale okrem neho tam nik nebol. „Sakra, nebuď paranoidný,“ vravel nahlas, pošúchal si oči a pretočil sa na bok. Jemne zelené svetlo hodín mu ukazovalo 3:20. Super, už moc toho nenaspí.

Usmál se na mne tak, jak se ještě nikdo neusmál. Byl jsem červený jak rajče, ale bylo to krásné něco takového slyšet. Všiml si, že jsem trochu nesvůj a že nevím, co mu odpovědět nebo co říct. Tak navrhl, že se půjdeme projít. Venku se už zatahovalo a začalo být i chladněji, ale mně to nevadilo. Došli jsme do menšího parčíku, kde jsme si sedli na lavičku.

Poprvé ho spatřil, když odcházel se svým otcem z chrámu. Štíhlý mladík s lehce olivovým nádechem pleti, černé kudrnaté vlasy, oči jako dvě půlnoční hvězdy. Všiml si, že se na něj Ahasver užasle dívá. Zářivě bílé zuby se zableskly v úsměvu. Ahasver zůstal stát na místě a sledoval, dokud mladík se svým otcem nezmizel za rohem. Teprve poté se mu vrátil cit do nohou, rozběhl se za nimi, ale už je nenašel. Ztratili se mu ve změti uliček.

Hnědé oči se vpíjejí do těch černých, když chlapec v bílé košili vstává a obchází stůl, aby se mohl přivítat. Matyáš si připadá v tuhle chvíli jako ve zpomaleném záběru. Sleduje každý Jardův pohyb. To, jak z něj nespouští oči ani to, jak nabral na svalové hmotě. Je sakra tak perfektní.

- Máš už nejakého nápadníka? - ozve sa ako prvý. - Načo by mi bol? - nedá mi, aby som neodpovedal otázkou. - Na pravidelný sex. - - Mám zdravé ruky. - - To ti nemôže stačiť. Mne by to určite nestačilo. -

Chtěl jsem se jít osprchovat první, abych si rychle sbalil a pomohl pak dole uklidit. Samozřejmě Tom chtěl jít taky první, a tak začala menší bitva o místo v koupelně. Ani jeden z nás jsme nepočítali, že tahle bitva skončí tak brzo. A to tím nejkrásnějším způsobem. Smiřováním. V našem případě to bylo líbání.

Tak a prohlídku máme u konce. Polovině z nich stejně v hlavách uvízne jen to, že se tu zjevuje nějaký duch. Rozloučit se, poděkovat za návštěvu, usmát se na ty, kteří poděkují za výklad, a zaskočit ke kase, jak to vypadá s další skupinou. Tam už si skupinku přebírá Petr, další průvodce. Ten je z rodiny Vlčků, takže je tu vlastně téměř doma. Zámek patří jeho strýci. Petr je kámoš ještě z gymplu, to on mi tuhle prázdninovou brigádu dohodil.

“Máš nejaký program na večer?” “Pizza, víno, pukance a kniha od Santina.” “Zabudni. Ideme do mesta!” “NOPE!” Zavreté dvere a ďalší nudný piatkový večer. Ak sa čítanie knihy v izbe za zatvorenými dvere dá nazvať nudným. Pre mňa je to oddych.

To je náhoda, co? Už to bude nějaký ten pátek, co jsme se neviděli. Ani bych nedokázal spočítat, jak dlouho vlastně bylo. Ale stalo se hodně věcí, že? Je to až neskutečné, jak čas mění všechno. Jo, vím, že vypadám úplně jinak, než jsem vypadal předtím… před třemi roky? Fakt? To je mazec. A co teprve hlava, ta taky prošla změnami. Ani nebudeš věřit, ty jo. Ale všechny vzpomínky tam zůstaly, na to vem jed.

Les se rozestoupil a přede mnou se objevil palouk a na jeho konci skoro kulaté jezírko. Na druhém břehu křoví, přístup do něj jen od palouku. Tráva není dlouhá, zřejmě ji pravidelně spásá vysoká (jo, bude to tak, na kraji lesa jsem uviděl srnčí bobky). A prasata sem nechodí, není to vůbec rozryté. Sluníčko svítí na okraj jezírka a na palouk, vypadá to úžasně idylicky.

Moje velká příležitost přišla, když přišel s novou látkou. Nebylo to tak hrozný, ale já se začal tvářit, že to nechápu. Po hodině jsem za ním vyrazil: „Pane profesore? Omlouvám se, ale já to nějak nemůžu pochopit, vysvětlil byste mi to znova?“ Snažil se mě odbýt, odkázat na někoho jiného, ale já začal dělat psí oči a nešťastné výrazy, až podlehl: „Tak po vyučování zůstaňte ve třídě, zkusím vám to znovu vysvětlit.“

„Sprchy jsou tady…“ Sakra. Na to jsem málem zapomněl. A to sebou mám osušku i sprcháč, protože mi bylo jasné, že se nechci vracet domů jako zpocený smraďoch, jen mi nějak nedošlo, že se budem sprchovat spolu. No nic, svlékl jsem se, omotal okolo pasu osušku, pod ní stáhl slipy, chytil sprcháč a statečně kráčel do sprch. Will šel hned za mnou.

Podíval jsem se a uviděl boha. Muž kolem pětadvaceti, měl černé vlasy. Z dálky mu svítily modré oči, a měl tak dvoudenní strniště, byl oblečen v modré polokošili. To přece nemůže být on. Začal jsem uvnitř panikařit. Ten by se na mne podíval a hned by utekl. Sice jsem se den předtím snažil dát tak nějak dohromady, ale že by tomu nějak pomohlo, si nemyslím.