Povídky

Nenechám ho dokončiť svoj príbeh. Bez slova sa postavím a odchádzam, znova bez rozlúčky. Opäť raz plačem, iba nechápem prečo. Stále som chcel vedieť, čo sa stalo s Martinom, no nikdy som si nemyslel, že sa ešte niekedy uvidíme. Prečo mi musel povedať, že ma miluje, vlastne miloval? Neviem, čo všetko sa mi honilo hlavou cestou k babkinmu domu, no od zimy a plaču vyčerpaný som sa prezliekol, ľahol do postele a zaspal v momente, čo som položil hlavu na vankúš.

Ráno na Štědrý den jsme vstali, tradici s půstem jsem stejně nikdy nedodržoval, takže jsme se nasnídali a pak jsme vzali dovnitř stromek, který děda koupil od hajného. Pěkný hustý, nepříliš velký smrček. Připevnili jsme ho na starý dřevěný stojan a začali zdobit. Skleněnou špičku na stromek děda neměl, místo ní měl na špičku stromku hvězdu z korálků. Rozvěsili jsme ozdoby, připevnili držáčky se svíčkami. Hezký, starodávně vypadající stromek. Tak a můžeme čekat na Ježíška.

Hoří mi tváře, chci pocuchat ty jeho blonďaté lokny a topit se svým pohledem v jeho očích, odráží se v nich plamínky zapálených svíček. Jen bych vzal jeho hlavu do svých dlaní a hluboce se do nich zahleděl. Ne, to bych nevydržel. Vincent se směje s ostatními, rozhodí rukama a začne něco vyprávět. Jen ho tiše pozoruju, v uších mi hučí a hovor jakoby byl na kilometry vzdálený. Obraz mi splývá v jednu velkou skvrnu.

Mrznou mi ruce, mrznou mi nohy, mrzne mi celé tělo. Chtěl bych, aby jeho zpěv nikdy neskončil, ale mé utrpení je větší a větší. Mé zkřehlé ruce se znovu a znovu pokoušejí o potlesk. Následně sbormistryně ohlásí poslední píseň. A mě zachvátí smutek. Ještě pár písní bych tu zimu vydržel. Chudák Vincent, dojde mi. On tam stojí skoro nehybně celou dobu. Musí mrznout mnohem víc.

Leželi jsme ráno po probuzení v posteli, pročesával jsem prsty chlupy na Bertově hrudníku a břiše. Moje oblíbená činnost, takové mazlení. „Lechtáš…“ „Já vím, ale dělám to rád, líbí se mi to.“ Posunul jsem se, posadil jsem se rozkročmo na něj, pak jsem se položil, ruce na jeho hrudníku a opřel jsem se bradou o ně a díval se na něj. Díval se mi do očí, ruce založené za hlavou. „Chtěl jsem se zeptat, co bys rád k Vánocům, Níťo?“ zeptal se.

Jsem úplně zmrzlý, zachumlám se ještě víc do bundy. Pomalu kráčíme po kraji sjezdovky od lesa dolů k silnici. Na lyžování je ale ještě málo sněhu a zasněžování tu není. Všude už je tma, jen pár loučí, které vyznačují cestu, ještě pomalu dohořívá. Ticho šumavské vesničky ruší jen křupající sníh pod našima nohama.

"Chtěl bych se tě dotknout. Tak moc," namítne co nejtiššeji. Ovšem chlapec naproti němu ho slyšel, a proto se tváří smutně. Dokonce má i slzy v očích. Jenže jeho hlas tomu neodpovídá. Ne, když vyslovuje to, co Derek už dávno ví. Přece by tu nebyl ten zpropadený deník, kdyby to nebyla pravda. Nebylo by tu tolik lidí zasažených tou událostí. Nebylo by žadné peklo, jemuž je v posledních dnech vystaven.

"Víš, proč jsem ji nikdy nenosil?" "Netuším." "Stál mi v ní ještě deset let potom." "Jednou se nám to hodí. Ušetříme za Viagru." "Jednou se z tebe určitě zblázním," řekne a pohladí tu mikinu, jako by to bylo štěně.

Thomas koukal jako čertík z krabičky. Připadal si jako domorodec v civilizaci… nebo spíš jako civilizovaný člověk v neznámé divočině. Se směsicí pocitů vysunul nůž z mrtvého zvířete a hleděl na podivně zabarvenou a divně vonící krev. Pak se stejně ohromeně otočil k lesu, který se rozprostíral za pláží. Štíhlé, světlé kmeny nesly větve s košatým porostem červených a růžových listů, zatímco u kořenů rostly podivně zabarvené a tvarované mechy, rostliny a houby, které nikdy v žádném herbáři neviděl a ani neslyšel, že by kdy mohly takové věci existovat. Vypadalo to spíš jako něco, co vzešlo z plátna zfetovaného malíře-surrealisty.

Páni. To mě dostalo. Takže on se mnou vážně počítá do budoucna. Vůbec jsem nevěděl, co na to říct. Po večeři jsme šli ještě k němu probrat to ještě jednou a v klidu. No… nakonec z toho nic nebylo. Možná to bylo vlivem vína, které jsem si dal, nebo tou větou, kterou Richard vyslovil, nevím. Ale zničehonic jsem vzal Richarda za ruku a odvedl ho do ložnice.

Ach jo, to jsem zase položil otázku. Dominik byl chvíli zticha a nic neříkal, jen koukal do blba. Tak mě napadlo, že ho trochu rozveselím. Odložil jsem sklenku a přiblížil se k němu blíž. Až když se můj nos dotýkal jeho tváře, jako bych ho chtěl políbit, jsem řekl: „Zapomeň na to, jestli si pamatuješ, před tím v předsíni jsme měli něco rozdělaného.“

Lukas vrávoravě vykročil a málem upadl. Opřel ho tedy o sebe a vedl halou ke schodišti. Na schodech se Lukas zapotácel a málem je strhl oba. Elstar ho zachytil a prostě vzal do náruče. Kolem krku se mu ovinuly dvě hřejivé ruce a Lukasova tvář se přitiskla k jeho krku. Šimral ho svým dechem a vlasy se neposlušně toulaly na rameni. Když vyšel po schodišti, zahnul ke dveřím pokoje, loktem otevřel dveře a vstoupil.