Povídky

Ráno je to ve stanu, ve kterym spali dva kluci po celodennim sportovnim výkonu, cejtit jak ve vopičárně. Ven do chladnýho horských vzduchu se nám ale hned po probuzení nechce. Rozespale snídáme v polosedu vedle sebe. Voba tvrdý z naší nahoty.
„S tim asi budem muset vydržet do večera,“ uculuje se Kevin.
„Nevim, jestli to zvládnu.“

Mrtvé jehličí pod podrážkami vystřídá tráva. Lesklá, kluzká, zalitá mléčným světlem měsíce. Dlaně se zaboří do měkkého porostu. Na tvář dopadne několik kapek noční rosy. Ostružiní mě chytne za ramena. Z kotníků vystřelí ostrá bolest. Naděje zmizela. Neohlédnu se. Vím že bych zahlédl to, co si lidé pamatují jen z nočních děsů. Otisk v univerzální paměti našeho rodu. Důvod proč nám hned na okrajích lesů naskakuje husí kůže.

Na uježděný cestě, vinoucí se mezi nízkejma smrčkama, držíme skoro pochodový tempo. Ztrpčuje  ho akorát pálící slunce, co nás brzo nutí sundat sofčelky, který se v ranním chladu zdály jako nutnost. Za chvíli, jak postupně vodkládáme jednu šlupku funkčního prádla za druhou, pokračujem voba svlečený do půl těla. Popruhy krosny se mi tím do holý kůže ramen zakusujou čím dál vostřejc. No co, přiznám si (pořád trochu stydlivě), aspoň se můžu kochat pohledem na Kevinovo světlý vypracovaný tělo, na kterým pomalu začínaj vyskakovat krůpěje potu, a jeho svalnatý ruce, zabírající do trochu zešikmenejch terénních kol jeho vozejku v rytmu nějakýho hitu, kterej si k tomu pobrukuje.

Andrej stál v řadě vězňů. Ruka ho bolela od primitivního tetování a celé tělo svědilo, protože táborový holič ho spíš oškubal, než oholil… Srdce mu bušilo, jako by běžel. Cítil, jak se celý chvěje strachy. Ještě se nevzpamatoval z toho, co se s ním stalo.

Probudil jsem se. Byla stále tma. Zvedl jsem se ze sněhu. Mobil vybitý, já promáčený a zmrzlý. Hodinky ukazovaly lehce po půlnoci. Vydal jsem se směrem k domovu. Už si ani nepamatuju, jak jsem došel domů. Pamatuju si jen okrajově křik mámy, nadávky a podobné. Pak už jenom to, jak jsem se zahřál v horké sprše a spadl do postele. Usnul jsem ihned.

Dovolím si vám předložit své další vzpomínky. Je to jen tak halabala, jak jsem si zrovna na něco vzpomněl, nebo co mi utkvělo navždy v paměti. Ale snad se taky zasmějete.

Počasí nemohlo být depresivnější. Olověně těžké černo-šedé mraky zakrývaly celou oblohu. Vítr, chvílemi sílící, zvedal z promočené země zbývající listí opadané z nyní již holých stromů. Z nebe se tu a tam snesla kapka vody, jako by mračna a nimi skrytá obloha truchlila s námi.

Takový je dnešní svět. Převlečený v toleranci. Jsme friendly, ale zas ne moc, ať nás to nesežere. Jsme pro i proti, sereme si do huby a tváříme se jako ONI, i když nejsme ani na stejném stupni. Nejsme ani o schod níže… Jsme o 3 patra níž a schodiště je sakra prudké.

Tehdy se zajímal spíš o popisované bitvy, než o věci milostné povahy. Po hodině luštění se narovná. Ještě to zkusí. Přece musí něco najít. Co Eva a Adam, rychle nalistuje první stránky. Samson a Dalila? Ne. Sodoma a Gomora? Ne. Aspoň náznak, začíná si zoufat. Nic, nic a jiné knihy tady nebudou mít. Musí se spolehnout na prastarou zkušenost.

Ženy a muži oblečení v tom nejlepším, co mají, ale potom si povšimne stínu plížícího se od hlavních dveří. Zaujme ho, protože se schovává v šeru jako zloděj. Na tu dálku není dobře vidět, jenže je čím dál blíž a blíž. Je vzrušený tou tajemnou postavou, i když nechápe důvod svého zájmu.

Od doby, co jsem se s Honzíkem vyspal, uplynul už zhruba rok a měsíc. Jakmile jsem spatřil na Facebooku jeho sexy nový účes, opět jsem ho nemohl vypudit z hlavy. Tak jsem se rozhodl, že mu napíšu.

Pak jsem ho potkal. Zase jsme si jeden druhého přeměřili pohledem. Běželi jsme spolu celkem dlouho. Záměrně jsem si držel odstup asi kroku dvou, abych cítil vůni jeho deodorantu smíšenou s trochou potu a fascinovaně jsem pozoroval, jak mu od hlavy odlétávají kapky.