Povídky

Kdyby nechal svítit, uviděl by jeho oči a strach v nich a poznal by to. Takhle to poznal taky, ale už byl tak daleko, že nedokázal přestat… Bylo to už tak dlouho, co nikoho neměl… Tlumené světlo malé lampičky ozářilo mladíkův obličej. Zrychleně oddychoval, jako by se pokoušel tu bolest vydýchat. Oči měl zavřené a na řasách se třpytily slzy.

Tyr byl doslova ochromený strachem. Co to řekl? Že je zase otrok? No klidně, ale u svého pána. Jenomže ho odvlekli do jakési malé kobky, kde mimo pavučin a špinavé udupané podlahy nebylo vůbec nic. Třásl se strachy i bolestí. Pouta se mu zařezávala do zápěstí, a jak s ním hodili o zem, bolel ho celý bok, z rozbité pusy mu tekla krev. Sotva se objevily první sluneční paprsky, vytáhli ho ven, tak jak byl, ho hodili přes koně a hnali se pryč.

- Hej, ty, pojď sem! - Vylekaně zvedl hlavu. Ne… pro všechno na světě… ne… Kuplíř ho bez okolků popadl za ruku a táhl ho za sebou. Rozmyslel si to snad ten muž a vrátil se, aby si vzal to, kvůli čemu sem původně přišel? Nebo už je tu ten druhý? Kdyby si musel pod trestem smrti vybrat, tak raději toho prvního. - Tady je, Vznešený. Hned mu dám něco na sebe. - Muž houkl cosi na jednoho z postávajících a ten se po chvilce vrátil se suknicí, která se uvazovala okolo boků.

Plynulý ťah a ponáram sa do horúcej vody. Je to vlastne príjemný pocit. Moje posledné myšlienky patria tebe. Asi sa nikdy nedozvieš, že toto celé je len kvôli tebe. Ale nevadí mi to. Tak veľmi ťa milujem, želám ti, aby si bol v živote šťastný. Šťastný tak, ako som bol ja, keď si mi prvý krát povedal, čo ku mne cítiš. Moje telo opúšťajú sily a prichádza príjemná únava. Oťažievajú mi viečka a s mojím posledným výdychom zaznie posledné slovo – zbohom.

„Alexi, vstávej! Nestihneš bus a já tě do školy nepovezu,“ zkusil mě probudit Riki. Nedokázal jsem se ani pohnout. Hlava mi třeštila, jako by ji někdo provrtával 20 mm vrtákem. Říkal jsem si, že smrt by byla v tu chvíli vysvobozením. Brácha se za pár minut vrátil. „OK. Máš, co jsi chtěl,“ sáhl pod mou deku a za nohu mě vytáhl z postele, takže jsem se ocitl na zemi. Richard stál nade mnou a nevypadal spokojeně. Sebral jsem všechny své síly a postavil se naproti němu. I tak byl pořád o hlavu vyšší než já.

Nechcelo sa mi žiť. Ako to mám zvládnuť? Žiť so ženou, ku ktorej nič necítim. Prečo som to dovolil? Prečo to muselo byť takto? Prečo… V tom zazvonil telefón a ja som sa vrátil späť do reality. To je Jakub, napadlo ma ako prvé. Na moje veľké sklamanie to bola Simona.

V tej tme som skoro nič nevidel, a tak som išiel po pamäti na miesto, kde by sa mohli sviečky nachádzať. V tom som narazil do niečoho, teda lepšie povedané do niekoho. Rukami som zašmátral a nechtiac som chytil Jakuba za penis. Chvíľu som mačkal, až som si uvedomil, čo to oblapkávam. „Sorry, preboha, prepáč, ja…, ja…“

„Tak jsem tu… to nemyslíš vážně?!“
Krabice mi vypadla z rukou a nepříjemně zachrastila o podlahu.
„Já… koupím ti nový!“ Spěšně jsem polkl toho sladkého prevíta, co všechno způsobil.
„Myslíš, že ti to projde tak snadno?“ John se nebezpečně přibližoval. Zmohl jsem se na ústup, až jsem zády vrazil do skříně. Přiblížil se těsně ke mně.

- Jarku, padej se oblíknout a už mě neštvi. Něco jsme si domluvili, ne? - utrhl se na zrzečka, když se přišel do kuchyně napít "oblečený" jenom do mini ručníku. - Jenom jsem měl žízeň. - - Tak sis mohl nejdřív zajít z koupelny pro pyžamo, ne? A aspoň nekecej. Víš, že to nemám rád. - - Přehnete mě přes koleno a… - - Mám dojem, že občas by ti to nebývale prospělo. -

Nejmladší po něm se podívá, potom se osmělí. „Jmenuji se Layen, to je Leon a Lucian je v komůrce. Kdo jsi ty, pane?“ optá se tichým milým hlasem, který se vryje do princova srdce stejně jako tmavomodré oči.
„Jmenuji se Raien a jsem princem zdejšího království.“

Šli vedle sebe nočním městem. Když zahnuli do tiché uličky, Dan se zarazil.
- Kam to jdeme? -
- Přece ke mně. Myslel jsem… Dane, Dane počkej! - chytil odcházejícího Dana za ruku.
- Ale no tak. Můžem si přece sednout a povídat si. Otevřu víno. -

Konečně jsem dorazil na náměstí, Pride byla již v plném proudu. Všichni se vlnili a tancovali do rytmu hudby. Všude byly barevné vlajky, slogany a znaky. NÁDHERA, jinými slovy se to nedalo popsat. Líbilo se mi to až do chvíle, než jsem uviděl nějakého kluka, který jakoby Adamovi z oka vypadl. Je to on? Není to on?

Voda mu chmury odplavila, přiběhl usměvavý a uvolněný. Žuchl do písku na slunci a kapky na jeho ohanbí zářily jako diamantová čelenka. Seděl jsem a pozoroval ho. Určitě můj pohled cítil, ale rozvalil se ještě více, jakoby na truc. Vzal jsem do hrsti kamínky a začal se strefovat. Do čeho? Hádejte. Až na potřetí se to podařilo. „Trefa!“ zavolal a já už byl zaměřený.