Povídky

Zápasy v kopané se odehrávaly na hřišti nedaleko školy. Asi půl kilometru od nejzápadnější budovy ústavu se shromažďovaly týmy gymnázia a elektrotechnické průmyslovky. Pohledy každého bojovníka probodávaly pohledy členů jiného týmu, nastoupeni za sebou, hrdě a triumfálně hledíce na tribuny rozjásaných davů učitelů a nedůležitých městských představitelů mysleli na taktiky, finty, způsoby hry, šance vlastní a nevlastní a jiné soutěživé pošetilosti. Já ty pohledy znám… Ale jen z fotografií. Toho dne jsem seděl se dvěma dalšími vyvrhely v opuštěné šatně a díval se do blba. Čas se vlekl a s trpělivostí zlatokopa, který dennodenně sedává u řeky a hledá zrnka v pánvi plné jílu a písku, mě doháněl k šílenství. Přibližně po čtyřiceti minutách přiběhl do šatny spolužák Tomáš.

Zapomeň na to, všímej si panenek a své sny o milování nech na pokoji. Nejhorší je, že si dovede představit je dva v posteli. Prohlíží si panenky, diskutují o nich, dívají se na ně a plánují, která půjde na výstavu a která ne. Richard si uvědomí, že začíná být uvolněnější, ale taky i napjatější. Připomíná mu minulost, ale taky se s ním cítí hezky. Možná kdyby ho potkal před páry léty, dal by si říct. Opět myslím na sex, pomyslí si znechuceně. Měl by to už vzdát.

Erik po něm pokukuje. „Nemusíte tak spěchat,“ podotkne tiše. Rád by ho nechal na pokoji, ale to prostě nejde. Ty panenky musí svět vidět. Prudce dýchající Richard se zastaví. „Běžte pryč. Zmizte z mého života.“ „Nemohu.“ „Proč sakra ne? Najděte si někoho jiného pro ty svoje kejkle.“ „Já chci vás.“ Richarda bodne u srdce. Chci vás. Sakra, myslel, že už má chuť po sexu za sebou. Zřejmě není úplně mrtvý.

Od malička jsem měl rád koně. Zdáli se mi jako nejkrásnější zvířata na zemi. Hodiny jsem se vydržel dívat, jak běhají v ohradách. A tak, když jsem dostal příležitost vypomáhat na jednom malém statku, neváhal jsem ani chvilku. Byla tam dost fluktuace zaměstnanců, protože kůň, to je dřina a starost. To krásné je až na konci. Snad to bude znít jako klišé, ale opravdu je pohled z koňského hřbetu nejkrásnější.

Večer vášnivý milování. Nic takovýho jsem nikdy před tím nezažil. Jsem z toho totálně vedle, hormony naprosto splašený, nepřetržitá euforie. Pak si povídáme. Válíme se nazí po posteli a pořád si povídáme. Vydržíme takhle celou noc, spát vůbec nepotřebujeme. Za den padnou dvě krabky cigaret, ale mně je to jedno. Je mi totiž všechno jedno. Jsem zabouchnutej jako ještě nikdy.

„Stoupni si.“ Stoupnul si a já si kleknul k němu. Totiž přímo před něj. „Víš, potřeboval bych tě změřit přesně tam, kde teď máš pas těch tepláků. Mohl by sis je malilinko stáhnout?“ Vašek z toho byl asi nervózní, jak jsem měl hlavu v tak těsné blízkosti jeho rozkroku, ani mu moc nestál… Ale trochu se to tam vzdouvalo.

Od rodičů jsem dostal svolení, a tak jsem zdrhal balit. Byla to jen jedna noc, ale radši jsem si vzal dvoje oblečení. Schválně jsem si nevzal pyžamo. Běžel jsem do koupelny se převléknout. Vzal jsem si to samé oblečení, co jsem měl na radnici, na té svatbě. Čili bílé tričko, červené šortky a bílé boty. Vlasy jsem si udělal tak, jak jsem nejlépe uměl.

Do vesnice se vřítili Turci. Přišel čas "devširme", neboli daně z krve. Jednou za čas odváděli z příhraničních oblastí mladé chlapce. Přinutili je přijmout jejich náboženství a doplnili jimi řady svých vojáků. Ryn rázem pochopil… Teta ho chce nastrčit místo svého vlastního syna.

Uměl líbat vážně nádherně, až se mi z toho motala hlava. Najednou jednu ruku nechal ne mé tváři a druhou začal klesat pomalu dolů, přejel přes prsní svaly k břišákům. Zastavil se a přestal mě líbat. "Ty posiluješ?" zeptal se udiveně. "Trošku, no," odvětil jsem mu s úsměvem. Na nic dalšího se neptal a pokračoval ve vášnivých polibcích.

Byl jednou jeden otec a ten měl dva syny, dvojčata. Chlapci se jmenovali Jan a Marian. Už jako malí byli oba tak roztomilí, že jim nikdo neřekl jinak než Jéňa a Mařena. Matka s nimi již nežila. Bydlela v domově pro choromyslné, kam se dostala poté, co nachytala svého muže v lese, když mu dřevorubec ze sousedství dělal to, co on jí v ložnici dělal tak málokdy. Mysl nebohé ženy to nedokázala unést a nadosmrti ochořela.

Najednou se Pavel zeptal, kolik mi je. Když jsem to řekl, obrátil se na Jardu a zeptal se: "Můžeš mi říct, proč to děláš?" "Co jako?" "Mohl by to být tvůj syn. Až ti za nějakých pět let uteče, utrápíš se. Vždycky jsem říkal, že jsi hodný, ale se sklony k sebe destrukci." "Třeba jsem našel někoho ještě hodnějšího."

"Zastav, ty bastarde!" křičel na něj. "Ty nečistej zmetku, jen počkej," mumlal si pro sebe, když ho už pomalu doháněl. Jakmile ho dohnal a běžel s koněm vedle něj, sáhl po něm a stáhl Petra dolů z koně, který uháněl dál do lesů. "Tak co? Nejsi zas tak dobrý, jak se Anna chvástala," vysmíval se mu Filip, když nad ním kroužil s koněm. Pak seskočil z koně a vytasil svůj meč. "Tak vstaň, ty zmetku, a ukaž co umíš," mečem mu kynul, aby se zvedl.

Najednou mi přišlo líto, že jsem, jaký jsem. Kdybych se snažil sbalit holku, bylo by to normální. Když se ovšem mladý kluk pokusí pozvat na něco jinýho chlapa, je každýmu jasno, o co tu kráčí. "Nechceš zajít chvilku ke mně? Mám doma moc dobré syrové kuře. Nebo si potom můžeme zajít na oběd." Myslel jsem, že mne šálí sluch. Opravdu to řekl? Potom si zajdem na oběd. Po čem, po "tom"? No "potom", to je jasný.