Povídky

Počasí nemohlo být depresivnější. Olověně těžké černo-šedé mraky zakrývaly celou oblohu. Vítr, chvílemi sílící, zvedal z promočené země zbývající listí opadané z nyní již holých stromů. Z nebe se tu a tam snesla kapka vody, jako by mračna a nimi skrytá obloha truchlila s námi.

Takový je dnešní svět. Převlečený v toleranci. Jsme friendly, ale zas ne moc, ať nás to nesežere. Jsme pro i proti, sereme si do huby a tváříme se jako ONI, i když nejsme ani na stejném stupni. Nejsme ani o schod níže… Jsme o 3 patra níž a schodiště je sakra prudké.

Tehdy se zajímal spíš o popisované bitvy, než o věci milostné povahy. Po hodině luštění se narovná. Ještě to zkusí. Přece musí něco najít. Co Eva a Adam, rychle nalistuje první stránky. Samson a Dalila? Ne. Sodoma a Gomora? Ne. Aspoň náznak, začíná si zoufat. Nic, nic a jiné knihy tady nebudou mít. Musí se spolehnout na prastarou zkušenost.

Ženy a muži oblečení v tom nejlepším, co mají, ale potom si povšimne stínu plížícího se od hlavních dveří. Zaujme ho, protože se schovává v šeru jako zloděj. Na tu dálku není dobře vidět, jenže je čím dál blíž a blíž. Je vzrušený tou tajemnou postavou, i když nechápe důvod svého zájmu.

Od doby, co jsem se s Honzíkem vyspal, uplynul už zhruba rok a měsíc. Jakmile jsem spatřil na Facebooku jeho sexy nový účes, opět jsem ho nemohl vypudit z hlavy. Tak jsem se rozhodl, že mu napíšu.

Pak jsem ho potkal. Zase jsme si jeden druhého přeměřili pohledem. Běželi jsme spolu celkem dlouho. Záměrně jsem si držel odstup asi kroku dvou, abych cítil vůni jeho deodorantu smíšenou s trochou potu a fascinovaně jsem pozoroval, jak mu od hlavy odlétávají kapky.

„To bude v pořádku.“ Přeci nenasednu k někomu kompletně cizímu do auta. Avšak něco na něm mu říkalo, že to není psychopat. Udělal nemyslitelné a teď by si dal facku, ale prostě nasedl. David. Tak se jmenoval. Neustále se omlouval a Peterovi už to začalo být protivné.

Zesílím třecí plošku na maximum a zatlačím na tyčinku tak, abych její chvění přenesl na svěrač močáku. Nahé tělo se začíná chvět, z pootevřených rtů se ozve sténání. Zatlačím rukou na vibrátor, aby se trochu pozvedl, a ještě víc s ním zatlačím nahoru na prostatu.

Asi som pootvoril ústa, pretože sa ticho zasmial. V hlave mi to syčalo, kričalo, aby som sa okamžite otočil, tváril sa, že ho nevidím, no nedokázal som sa ani pohnúť. Dušan tiež na chvíľu zastal a pohľad mi opätoval. Tá chvíľa trvala znepokojivo dlho. Bol to však on, kto ju musel pretrhnúť, a začal sa obzerať po izbe. „Zabudol som si vziať dnu trenky,“ povedal a znel pokojne, no vo vnútri ho to zrejme naozaj rozhodilo, lebo sa sotva udržal na nohách, ako sa trúsil k posteli.

„Ahoj, můžu se na něco zeptat?“ zeptal se a já se otočil, abych se podíval, co za pacholka se odvažuje mě otravovat. Staré ošuntělé hadry, vlasy kudrnatě a rozcuchané jako vrabčí hnízdo. Jediné, co ho zachraňovalo, byl jeho nadějný ksichtík. „Ale dělej!“ řekl jsem autoritativně, až jsem ho vyděsil. „Potřeboval bych okopírovat zápisky z dějáku a z matiky a nikdo ze třídy se mnou nemluví, tak jsi moje poslední naděje,“ vyslovil a já nemohl uvěřit, s jakou koninou mě to otravuje.

„Chci, abys se mnou spal!“ natáhl jsem se přes stůl až k němu. Zarazil se a chvíli nehybně seděl. Už jsem si myslel, že ho trefila mrtvice, když v tom se probral a podíval se na mě. „Počkej, ty jsi gay?“ zeptal se a já se začal smát. „Ne, spím i s holkama, ale mám teď takovou chuť zkusit si to i s klukem!“ vysvětlil jsem mu a on na mě hodil jeden z mých nejúčinnějších triků – úsměv aka bitch.

- Byl jednou jeden chlapeček. A bydlel ve velkém domě plném dětí. Jednou někdo přišel a chlapečka odvedl. V novém domově to sice taky nebylo ono, ale bylo to stokrát lepší než dřív. Ale jednoho dne se něco stalo. Chlapci někdo ublížil. A zas a znovu… Poprve to neřekl, protože se bál rodičů. Ne, že by mu nevěřili, ale že by řekli, že je to jeho vina. A když to neřekl hned poprve, už to nemohl říct ani potom, když to bylo čím dál horší… - Podívám se na Lukáše, je bílý jak zeď. Třese se po celém těle. Takže jsem se trefil… Nemůžu ovšem říct, že by mě to těšilo…

Na stolku ležela kniha. Vztáhl po ní ruku. Kámen a bolest. Bolest. Jo, to on zná. Kniha sama o sobě byla trochu nudná, ale miloval její sloh, krasomluvu a zvláštně utvářené věty. … a řvou, řvou lvové Medicejští … Těžká kniha mu vyklouzla z ruky a žuchla na zem. Chvíli seděl vzpřímeně, ale potom tělo ochablo a pomalu se sesunulo na podlahu…