Povídky

„Jak víte, zámek nechal postavit první hrabě z Devenportu, ale v sedmnáctém století o titul přišli. Ovšem tehdy to byl ještě obyčejný zámek. Jindřich čtvrtý hrabě z Devenportu si moc z toho hlavu nedělal. Bohatství mu zůstalo, lodě taky. Začal kupovat zrcadla. To on uvedl zámek do toho stavu, v jakém je dnes. Povídá se, že praktikoval i alchymii. Věřil, že zrcadly prochází duše. Dokonce natolik, že se zrcadly se nechal pochovat. Od té doby se vypráví, že nikdo nemůže pohlédnout do více zrcadel najednou, a pokud ano, pak uvidí hraběte v masce, jak straší.“

„Bude to na váš Letní ples? A druhá tvář?“ „Znáte ji. Ludovic Leroux. Máte ještě jeho tvář?“ „Samozřejmě.“ Adam se zhoupne na židli. Cítí v téhle objednávce další romantickou zápletku, ale tentokrát to asi nebude jednoduché vzhledem k vikomtovu postavení. „Kostým dáte ušít v Paříži, nebo to necháte na mé sestře?“ „Vaše sestra je velká umělkyně. Nechám to na ní. Pokud byste potřeboval míry, dodám je. Ještě maličkost. Pro něj musí být maska, aby nezakrývala jeho rysy.“ „Maska kolombíny, že?“ „Ano, přesně tak. Jeho krása musí vyniknout i v masce. Téma a vše ostatní ponechám na vás. Pevně věřím, že mě nezklamete.“

„Neboj se. Tohle budou krásné kostýmy mořských vládců, ale víš, že se cpeš zase do něčeho, do čeho nemáš?“ Adam sevře štětec. „Nemám už toho moc.“ „Zatraceně, nemůžeš na něj zapomenout? Po světě běhá tolik skvělých kluků!“ Adam polkne. „Já vím, ale on je…“ „Jedinečnej,“ dopoví kysele. „Fajn, když si chceš hrát na dohazovačku, tak si hrej, ale když ti někdo rozmlátí ciferník, tak nechoď ke mně. Nebo raději přijď. Pa.“ Adam se žalostně pousměje. Bára má pravdu. Je beznadějný tím, jak lpí na minulosti a jednom zrádci.

Začalo se mu stávat, že se v autobuse zadíval na nějakého muže, sedával v parku a koukal na kluky hrající fotbal, na bazéně po očku pozoroval jiné muže, sprchující se před tím, než si šli zaplavat. Začal podvědomě chápat, že ho přitahují muži.

S radosťou som súhlasil. Erik sa rýchlo vyzliekol, ja som nemusel, keďže som už vyzlečený bol. Voda bola prijemne osviežujúca, šantili sme, ponárali jeden druhého. Prítomnosť Erikovho nahého tela ma opäť vzrušila. Pritiahol som ho k sebe a bozkával tak silno a vášnivo, akoby to mal byt náš posledný spoločný bozk. Nevedel som sa nabažiť jeho pier. Vyšli sme na breh jazera. Ľahol som si na neho a začal ho perami láskať po celom tele.

Ráno bolo plne priprav na pobyt v chate. Našťastie, alebo nanešťastie som si všetko zo včerajška pamätal a psychicky sa pripravoval na rozhovor s mojou sestrou. Rozhodol som sa to nechať, až keď dorazíme na chatu. Bol som pevne rozhodnutý jej povedať celu pravdu. Nech to prijme akokoľvek, ale ďalej sa nebudeme trápiť. Aj keď to bude veľmi ťažké, bol som na sto percent rozhodnutý. Pri odchode s chaty jej poviem... Nahlas som si vzdychol, keď v tom vošla do izby Kika aj s Erikom.

Blížil sa deň, keď mal prísť Erik znovu na tri dni. Tesil som sa na neho ako dieťa na novu hračku. Ani som si neuvedomoval ako veľmi. Tentoraz som sa sám Kike ponúkol, že pôjdem po neho na stanicu. Ani som nepočkal a hneď som vyrazil. Do jeho príchodu to boli ešte dve hodiny, no ja som už čakal na príchod vlaku. Ako som tam sedel na lavičke, napadlo ma niečo šialené. Prečo sa tak teším na Erika? Prečo sa cítim v jeho blízkosti taký šťastný? Prečo? Prečo? Nie, to nemôže byt pravda! Je to priateľ mojej sestry. Ja nemôžem byt buchnutý do môjho budúceho švagra! NIE! NIE! NIE!

Rád bych vám sdělil, že jsem si to řekl jen v duchu, obávám se však, že bych svévolně zakrýval relativně důležitou informaci v mém příběhu. Ztratil jsem pojem o tom, co je v duchu a co je nahlas. Mohl to být následek potlačované osobnosti, která ironicky komentovala dění v naší rodině zhruba už od doby, kdy Sametová revoluce slavila dvacáté výročí, či to mohlo být triumfální vědomí, že jsem dnes ztratil své mentální panictví a požádal někoho mimo rodinu o intimní vztah. Důvodů bylo nejspíše početněji a mnohé jsem jistojistě nenašel, i když jsem po nich později ještě pátral. Následky byly však jasné jako facka, kterou jsem napůl očekával.

Připraví krabice, ale žaludek ho opět donutí sejít dolů do kuchyně. Ohřeje si vývar. Sedí v kuchyni, oknem se dívá ven. Najednou si uvědomí, že vyhlíží modré auto. Sevře lžící. Proč? Proč zrovna on? Nepoddá se tomu. Ta noc nic neznamenala, ty dlouhé prsty vzbuzující v něm zapomenuté pocity neznamenaly nic. Byl to jen sex, i když si ho moc neužil kvůli práškům, které vše tlumily. Možná je to jen dobře.

To všechno bylo krásné. Ale přece jenom, každý pohled okolo mi připomínal, že jsem jiný. Byl jsem jediný člověk na ostrově. Jediný člověk na ostrově plném Kentaurů…

"Tahle postel je dostatečně velká pro nás oba!" Zvednul se a podíval se na mě. "Nebude to divný? Co když nás tu ráno někdo najde?" zeptal se vyděšeně. "Mám nařízený budík na sedmou a všichni mají nakázáno, že během volna mě dřív než v osm budit nesmí. Navíc jsem všem zabavil kartu od pokoje, takže buď v klidu!" Ujistil jsem ho dostatečně, protože zalezl pod peřinu vedle mě. Leželi jsme naproti sobě a koukali si do očí. Beze slov jsme jeden druhého obdivovali. Najednou natáhl ruku a pohladil mě po tváři. Rukou sjel přes mé rameno až k mé ruce a naše prsty se opět propletly. Když zavřel oči, já je zavřel taky. V tu ránu jsem usnul a ani jsem nevěděl jak.

„Halo!“ zařve nespokojeně, když ho nikde nevidí. Má tu čekat? „Dobrý den! Jmenuji se Erik Reček.“ Muž mu podává se širokým úsměvem ruku. „A co má být?“ řekne nevrle. Cizí lidi nemá rád. Když se mu rozsvítí. „Oh bože, omlouvám se, ale nepoznal jsem vás hned. To jste vy! Děkuji za pomoc. Co potřebujete?“ „Jsem rád, že jsem vás našel. Jak jsem řekl, jmenuji se Erik Reček a mám v Praze malou galerii Noční stíny. Rád bych vystavoval vaše panenky.“ V duchu zaúpí, když vycítí nesouhlasnou vlnu. Tohle bude těžký oříšek.