Povídky

Marek se pomalu zasnil u písničky, kterou zpíval potemnělé hale. Vnímal klidné tempo skladby, jež korespondovalo s pomalým tempem plavby, které se účastnil. Začínala to pro něj být v jistém smyslu rutina, kterou si ovšem neskutečně užíval. Calamares kroužila už potřetí a tentokrát i naposledy kolem Malých Antil, čas návratu do Evropy se blížil.

A kdyby mi nebylo blbé se tak šťouravě vyptávat, zasypával bych ho dalšími otázkami, dokud bych nezjistil, jakou barvu mají jeho spodky. A jestli je radši, když mu je sundává holka, nebo kluk. Tak se zase hezky uklidníme. "A dostal ses rovnou do tý nejlepší společnosti, Vildo," drcl jsem do něj ramenem. "To doufám, nic jinýho než vybranou společnost bych ani neočekával. Jsem na úrovni, že jo," zakřenil se. Jo, tenhle kluk k nám zapadne jak nic. "No bez nás jsi na úrovni rozhodně nebyl," oplatil jsem mu.

Jak mě chytil za rameno, ruka se mu po něm smýkla, ale oblečení v jeho velké tlapě uvízlo. Tím se na kombinéze rozjel jezdec zipu doslova běsnivou rychlostí směrem dolů a zastavil se až na samém konci. Vyklouzlo mi nahé rameno, Medvědář se lekl a kombinézu upustil. Ta se ladně sesunula k mým kotníkům, já zavrávoral, udělal krok dozadu, ale protože jsem měl žabky pod vrstvou sesutých šatů, vyzul jsem se i z nich a najednou stál před ním dočista nahatý a úplně bos.

Cítím na sobě jeho zvědavej pohled. „Znám spoustu doučovacích metod, abys věděl,“ pronáším dostatečně nahlas, zatímco se v tý skříni chvíli přehrabuju. „Některá na tebe zabere určitě. Teď ji jenom musíme najít…“

Do ložnice tentokrát vstupoval ne s rozechvěním, jestli a jak, ale s jistotou, že se milovat budou. Těch několik minut, než se z koupelny vrátil Petr, se mu zdálo nekonečných. Jeho tělo už výrazně dávalo najevo, po čem touží, když k němu přilehl a vzal ho do náruče. Pochopil, že jsou na tom oba stejně, že ani jeden z nich nechce nikam spěchat. Bude to jeden z těch večerů, kdy si s ním Petr hodlá pohrávat, jako by jeho tělo teprve objevoval.

Užívám si, jak mě mocně vytahuje z lůžka. Je to samec, muž s velkým… Ne! S obrovským „M“. Přesně ví, co chce, a taky si to pokaždé nekompromisně vezme. Dokonale zná svůj cíl a sebevědomě si jde za ním. Hrdě by nesl jakékoliv nadřazené oslovení – nadsamec, alfasamec, inseminátor, dobyvatel, plenitel… Bůh? Já mu říkám „Naplňovatel“. Na 100% naplňuje smysl mojí existence. Do posledního plní moje sny. Od prvního okamžiku se stal středobodem mého světa. Jedině on je důvodem mého bytí.

Hlasy, výkřiky, lidi v cestě, nic mě nezastaví. Běžím, dokud plnou silou nerozrazím dveře bazénu, nestihnu se ani pomodlit, aby tam byl. Prolítnu dveřmi a teprve potom se zastavím. Zoufale přejedu pohledem celý prostor, než zakotvím na tom, co jsem hledal.

Chlapec se mu pozvolna poddával. To nečekal, byl tím ohromený a vzrušený zároveň, jak si uvědomil. Otočil se kolem osy a opřel hocha o kapotu auta, jen kousek se odtáhl, musel ty oči vidět, za jakoukoliv cenu. Zářily, rozšířenými zornicemi zkoumaly jeho tvář. Neodolal, druhý polibek byl oboustranný. A Martina se zmocnil majetnický pud. Věděl, že to ostýchavé, něžné stvoření, kterého se tak neomaleně zmocnil, nenechá odejít ani náhodou. Ještě trochu ho přitlačil k autu, Filip se zachytil jeho boků. Začínalo to být na hraně pro oba.

To, že je Tobi nymfoman, jsem věděl už dávno, nejsem na tom jinak, ale to, jak rychle a nadrženě se na mne vrhl hned po příchodu na chatku, bylo přesto opravdu překvapující. Rozhodně jsem se tomu nebránil a dal mu pořádně do těla, tak jak to máme oba rádi. Příjemně a řádně zmoženi jsme se rozhodli, že se osvěžíme v moři.

Už jsem identifikoval toho, co mě přidržuje u stěny. Je to Georgie a do ucha mi šeptá, abych byl v klidu. Že prý, když se nebudu cukat, všechno proběhne hladce. Údajně konají na základě bleskového rozkazu. Někteří z nich nejdřív zvažovali, že ho neuposlechnou. Nakonec se ale usnesli, že já to pochopím a ve finále se všechno vysvětlí. I kdyby se mi povedlo dostat se z pout a nějakým zázrakem se vysmeknout z jeho drtivého sevření, bylo by to asi to jediné, na co bych se zmohl. Neměl bych proti němu ani tu nejmenší šanci. Jednou ranou by mě poslal do věčných lovišť. A možná bych se už nevrátil.

Kristýna objala Maxe na uvítanou a pozvala ho dál. Ten se stihl ještě pozdravit s Mirkem, který si četl v obýváku, a oba nakonec skončili u sklenic s limonádou a talířem koláčů u stolu v útulné, příjemně vyzdobené kuchyňce. Max doplňoval hladinu cukru a spokojeně se usmíval na svět kolem sebe. Tohle přesně potřeboval.

Čekal na smrt. Trest za to, že se bránil a zranil, škrábnul toho, co mu trýznil tělo i duši. Nejedl už tolik dnů, že by nedokázal říct kolik. Pil všechno, na co dosáhl, pak už nebylo co, vzdal se. Zvuky, jež zaslechl, považoval za halucinace, stejně tak i kroky.

A tato plavba, to má být ta poslední tečka mého příběhu. Všechno po ní už bude jen epilog. Aspoň, že ta tečka stojí za to. Je to ta největší loď své doby. Gigantická a dokonalá. Vedle ní si přijdu neskutečně nicotný a má existence se zdá neskutečně nesmyslná v té záplavě několika tisíc cestujících, plavících se přes oceán.