Povídky

Vždycky si říkám, že nejsem ani tak starej, ani tak ošklivej, ani tak blbej, abych za to musel platit. A jestli jsem tak hezkej, že bych si za to mohl dát platit, mě nikdy ani nenapadlo. Přestože na fotkách ze studentských let se sám sobě tak líbím, že bych sám sebe osouložil, kdyby to šlo. Jeho to napadlo. Nějaký student, kterému někdo poradil, že by si ke stýpku mohl přivydělat svým tělem, svým mládím. Hnus. Já byl vždycky raději studý chudent, než abych se snížil k něčemu takovému. Ale kdoví, co ho k tomuhle dohnalo.

Šel tedy, cestou sebral Sněžníka a spolu odešli do hlubokého lesa. Nebyl ovšem takový necita, dá se říci, že ho měl rád více, než bývá zvykem. „Běž dál sám a už se nevracej! Král chce, abys byl mrtvý, ale zabít tě nedokážu." Tak se tedy rozešli. Náhončí na hrad a princ hlouběji do lesa. Šel dál a dál, dokud ho nohy nesly. Časem přišel na palouk, kde byl domek. „Je tu někdo?"

Dřív, než jsem stačil něco odvětit, si mě přitáhl do náruče a pomalu přiložil své rozesmáté rty na ty mé naštvané. Nečekal jsem to a celý se zachvěl. V podbřišku mě zašimralo z toho letmého doteku našich rtů. Polibek byl sice krátký, ale přesto tak intenzivní. Takhle jsem si naši první pusu představoval. Sice ne za takové situace, ale přesně takhle.

To se mu snad zdá! Týna to na něj hodila fakt dobře, než se vůbec nadechl, rozhlédl okolo, zašel se pozdravit s Markem u baru a stihl mít trému, už trčel na pódiu, držel krok, rytmus a nevnímal nic jiného než kapelu za sebou a světla, přes která nic neviděl. Ještě že ty taneční pohyby si fakt relativně pamatoval, takže nebylo hned na první pohled poznat, že nahoře mezi holkama nemá vlastně co dělat. Každopádně, až z podia spadne, tak svoji příliš akční kamarádku prodá do otroctví. Tohle jí fakt nedaruje!

Abyste rozuměli, moje pondělní rána bývají otravná, depresivní a během každé jízdy do práce mám pocit, že začínající týden bude ještě delší vopruz než ty ostatní. A tak se to opakovalo několik měsíců až do toho dnešního. Do okamžiku, kdy jsem vlezl do busu MHD, kterým jezdím pravidelně, den co den a zatím se v něm nestalo nic, co by mi bránilo otevřít knížku a za těch několik nutných zastávek přelousknout další kapitolu.

Tak nějak napůl dojdeme, napůl se navzájem odtáhneme a dostrkáme ke mně do pokoje… a tam přijde na řadu další tajná řeč, a sice řeč našich těl. Naposledy spolu měly cosi jako rozhovor přesně před tejdnem, takže mám trochu dojem, že teď, po tý šíleně dlouhý pauze, si docela dost skáčou do řeči a dost možná vynechávají celý věty i odstavce, aby už konečně, konečně došly k pointě…

„Určitě se chci dívat, dost mě to zajímá z té vizuální stránky,“ odvětil jsem. Vzal mi kůžičku nad varlaty, celkem hodně ji napnul k sobě a v místě, kde se kůže napojovala na tělo mého penisu, se vytvořil pomyslný trojúhelník. Přiložil hrot jehly a pomalu začal vyvíjet tlak. Ucítil jsem nepatrné píchnutí, pak přišel moment, kdy mi projela jehla skrze kůžičku, já zatnul snad všechny svaly a zhluboka jsem vydechnul.

Jemný dotek prstů na jeho zadním vstupu a nesmlouvavý příkaz, aby se uvolnil. Zachvěl se v předtuše věcí příštích a povolil, co nejvíc to šlo. Cítil, jak se do něj neodbytně dobývá jeden kluzký prst, a poddal se tomu. Druhý následoval vzápětí. Několik minut se v něm oba pohybovaly a roztahovaly ho. A pak už na své nedočkavé růžici cítil špičku dilda. Zatlačil trochu proti, aby dobyvateli cestu usnadnil. Ze rtů mu utekl hlasitý vzdech, ani ne tak kvůli tomu, co se mu dělo fyzicky, ale spíš kvůli tomu, že dobře věděl, kdo se nad ním v tu chvíli se zaujetím sklání.

Svatý Valentýn – nejhloupější a nejsentimentálnější svátek, jaký mohli v Americe vymyslet. Nikdy jsem dost dobře nechápal všechna ta srdíčka, medvídky a přáníčka. Rozněžnělé dvojice, mrznoucí v parcích nebo spěchající na večeři do natřískaných restaurací. Nechápal jsem účel toho svátku a neměl jsem ho rád. Vždyť lidé se milují po celý rok. Nebo se mýlím? Ale co já tady mohu filozofovat, mě nikdy ještě láska nepotkala, nepočítám-li pár jednorázovek nebo chabých týdenních pokusů, které končívaly většinou fiaskem.

Sotva se stihnu napít, zabliká studiový telefon. Zmáčknu tlačítko, rutinně se ohlásím: „Noční Jízda Top rádia, kdo se dovolal do studia…?“ Na druhé straně zní povědomý hlas jednoho ze stálých posluchačů. „Ahoj, tady Michal.“ „Ahoj Michale, dlouho jsem tě neslyšel. Jak se máš…?“ prohodím ležérně. „Kubo, moc dobře ne. Měl jsem teď hodně těžké období. Ale poslouchal jsem skoro každý den.“ Vzpomněl jsem si, že Michal volá většinou o zkouškovém, když se učí. Je říjen. Mívá moc krásný a veselý hlas. Dnes je to jiné.

Jednou jsem ve sprchách právě na tomto místě potkal jakéhosi pána v plavkách, kterak kráčí směrem k záchodům. Nezajímavý zjev. Jen zašel, kráčí stejným směrem jiný pán v plavkách, také nic pozoruhodného. A přesto v okamžiku, kdy šel kolem mě, mi můj šestý nesmysl rozsvítil v hlavě vykřičník s otazníkem.

Teď se on se zatajeným dechem díval na modré oči, které poprvé spočinuly na jeho výtvoru. Svou práci měl rád, považoval se za umělce a velmi si zakládal na tom, že vždy splní klientovo přání. Nevěděl proč, ale měl pocit, že tohle je pro mladíka velmi důležité. A tak pocítil neskonalou úlevu a radost, když se Honza usmál. Dokonce mu sklouzla slzička po tváři. „Nádherný,“ vydechl.