Povídky

Starý muž vyšel z domku. Zastavil se a natočil ohnutá záda ke zbytkům slunce. Chvilku se vyhříval. Pak vzal dřevěný džber a došel ke studni za domkem. Spustil okov, rozvrzaným rumpálem jej vytáhl a přelil vodu do džberu. Pak se s ním vydal pomalým krokem k hájku. Došel na místo. Pánův palouk, místo jeho pána… Vědrem zalil trávu. Postál a vydal se zpátky. Cestu s vědrem si zopakoval ještě pětkrát. To už slunce zapadalo. Pokýval hlavou, jako by hodnotil vykonanou práci… Poslední zavrzání rumpálu, přelití vody do džberu a vydal se se džberem k domku. U dveří se zastavil. Natáhl ruku se sukovitými, pokroucenými prsty k nápisu na kameni u dveří a pohladil ho. „Durabo,“ zašeptal.

Spletité chodby mu připomínaly spíš bludiště. Jeho průvodci, nebo kati, mlčeli. Po dlouhé chvíli spatřil v ústí chodby tlumené světlo. Sevřelo se mu hrdlo. Popraviště, mučírna, nebo svoboda? Neodvažoval se doufat, život ho naučil čekat vždy to horší. Vyšli na malou loučku, měsíc ji ozařoval svými paprsky. Několik postav v pláštích s kápí stálo u koní. Jedna z nich se rozběhla směrem k němu, cestou se svezla kápě z hlavy.

Večer se chystali spát každý ve své kožešině, Nire už se nemohl spánku dočkat. Oheň dohoříval, když se Kirem zeptal: „Můžu zase k tobě?“ V duchu se dovolával všech bohů, ale kývnul na souhlas. Za chvíli už měl chlapce v náruči. Jeho tělo opět zareagovalo. Hoch se k němu přitiskl silněji. Nire otevřel oči, chlapec se mu díval do tváře.

Cítil, že se atmosféra změnila, za žádnou cenu nechtěl pokazit ten okamžik. Kuba se mu posadil na klín, vzal do dlaní jeho tvář, líbali se, něžně a pomalu. Po polibku se mu Kamil zadíval do tváře, v očích měl malé plamínky. Začal mu rozepínat košili knoflík po knoflíčku, nespěchal. Pořád ho mohl zastavit, ale nestalo se. Zůstali spojeni pohledem, dokud mu košili nesvlékl, tehdy Kuba oči zavřel.

Lukáš ležel na zádech a snažil se popadnout dech. Ignis na boku, jednou rukou si podpíral hlavu, druhou bříšky prstů přejížděl po Lukášově rozpáleném těle. Mladík se zachvěl, zachytil mu ruku, jejich prsty se propletly. „Nech toho.“ Pekelník se sklonil, tam, kam mu bylo odepřeno dojít prsty, se vydal jazykem. Olizoval pot z jeho těla, ale bylo jednoznačné, kam míří.

Ignis přestal. Vstal. Zatímco ležící postava se nemohla ani zvednout a pomalu se plazila z pokoje ven, pekelník se nehnul. Mladík se díval na jeho záda, roztrhané cáry kůže mu visely v pruzích, viděl odhalené maso. Na rukou krev, tolik krve. Pak se otočil a Lukáš spatřil rozdrásaný hrudník, pohlédl do potemnělé tváře hořící vztekem. Na krátký okamžik zaplavila Lukáše vlna strachu, prchavý okamžik.

„Neviem, ako ste na tom vy, ale ja na gauči nespím. Musel som na masáž, čo som na nej spal naposledy,“ zahlásil som im, keď sme sa dosmiali. „Ja na ňom tiež nespím,“ pridal sa ku mne Martin. „Tak budeme spať všetci na jednej posteli. Hádam si nemyslíte, že vo vlastnom byte ma vyženiete na gauč,“ prehlásil Braňo a bolo rozhodnuté. Vlastne nie. Mňa začala lákať myšlienka spánku na gauči.

Chladný vzduch ho trochu probral, ale stejně se mu zpátky nechtělo. Před očima měl sousedův domek. Zpoza oken se linulo teplé světlo. Náhle se otevřely dveře a objevil se jeho majitel. Marek na něho zíral s otevřenou pusou. Čekal čerstvého důchodce ještě v plné síle, který si opravuje domeček na klidné stáří. Teď ale hleděl na muže, kterému není víc než třicet pět. V kuželu světla se rýsovala svalnatá postava, sluncem opálená kůže, holá hlava i na tu dálku viděl, že má tetování. Byl jen v kalhotách.

Vzbudil se brzo ráno pocitem nedostatku vzduchu. Lapal po dechu, pocit, jako když mu někdo tiskne něco na obličej. Vyletěl z postele, otevřel okno, nepomohlo to. Neovladatelně mu vyletěla ruka a strhla fólii, která kryla tetování. Pocit dušení hned ustoupil. Chytil se za krk a zhluboka se nadechl. Teda, co tohle bylo? Zavrtěl hlavou a šel do koupelny. V zrcadle si prohlédl své tetování. Divný, vůbec nebolelo… a vypadalo, jako by ho tam měl odjakživa. Kluk v uvolněném postoji se na něj díval z levého ramene a Albert si najednou uvědomil, že má jeho rysy. Dopodrobna. Bylo to jako jeho fotografie. Znovu zavrtěl hlavou a usmál se na tetování: „Čau, Kérko!“

Byl to nevýslovně vzrušující pocit vidět, jak kloužou po jeho těle. Ucítil drsné dlaně, které nevynechaly nejmenší kousek odhalené kůže. Následovány byly jazykem, horký dotek vyvolával odezvu v každém nervu. Za chvíli se svíjel, kňučel a sténal.

Po chvíli potápění, když se vydováděl a dost napil, stoupl si a začal se drhnout jemným pískem, kterého bylo všude kolem spoustu. Muž ho zálibně pozoroval, pak se sehnul, nabral písek do dlaní. Gil ucítil na zádech jeho ruce, jak jemně masírují ramena, lopatky, záda, až se dotkly zadku. To už v nich moc písku nebylo, dál hladil jemnou kůži, na kterou kladl lehké polibky. Mladík se otočil tváří k němu a nejen tváří. V klíně se mu jasně tyčil důkaz, že i on touží po Erikovi.

„Hele, měli bychom to Robertovi říct. Je už dost velkej, vezme to. Měl by to vědět. Lepší, než když mu to vyklopí někdo cizí, nebo se to domákne nějak jinak.“ „Ne,“ ozvala se máma hodně tvrdě, „ne! A nechci o tom mluvit!“ V břiše se mi usadil divnej pocit. Tiše jsem vešel a posadil jsem se na křeslo. V televizi zrovna Peter Falk v roli Columba dělal natvrdlýho, což mně se teda nechtělo. Chtěl bych slyšet, co mi chce říct táta nebo ne? Díval jsem se na rodiče. Máma vypadala trochu vytřeštěně, došlo jí, že jsem předtím stál za dveřma a slyšel jsem je. Naštvaně se podívala na tátu, kterej byl úplně klidnej. „Co bych měl vědět?“ zeptal jsem se tiše.