Povídky

„Ááách, jooo,“ vydechnul jsem znova. Nohy nad hlavou, stehna přimáčknutá jeho dlaněmi pevně k břichu, až jsem se bořil do polštářů gauče. Zadek vystrčenej nahoru k němu, půlky v téhle poloze roztažené, až by se jeden začervenal. Vyholený půlky, poznamenávám. Týpkovo péro, z větší části zaražené, teď působilo jako dokonalá součást tohohle lascivního sousoší. Noční sousoší lascivity – super název, musím si ho zapamatovat.

Ticho vobčas přeruší jenom pád kamínku poskakujícího po skále v nekonečnejch vodrazech. A pak – něco jako vzlyknutí vodněkud ze shora. „Keve?!“ Ale ten už chrní a ve tváři má náramně slastnej výraz.

Vzbudil jsem se. Přestože jsem byl zalezlý pod peřinou a namáčklý na Berta, byla mi zima. A navíc jsem měl pocit, že mě všechno bolí. Všechny svaly, klouby. Že mě snad bolí i vlasy. Zavrtěl jsem se a probudil tím Berta. Usmál se na mě a pohladil mě po zádech. Bolelo to, nějak jsem byl celej přecitlivělej. Bert se na mě starostlivě podíval: „Níťo, ty hicuješ! Máš určitě teplotu…“

Dva dny to při zmatku ve službě zvládám, i když pokaždé, když jsem v Memorialu, mám sto chutí vyběhnout nahoru a navštívit ho. Pak si ale v duchu nafackuju, že jsem trapnej idiot, a kašlu na to. Třetí den mám ale volno a jako na potvoru mě osud, nebo mý podvědomí dovede přímo k nemocnici. Nedá mi spát! Pořád ve snech vidím ty jeho kolouší hnědý oči a vlnitý polodlouhý blond vlasy. Aspoň ho navštívím a popřeju mu hodně štěstí, protože přát mu zdraví nemá smysl.

Borce tohle jeho podřízený škemrání očividně pořádně bere, a tak ho chytá za boky a začíná zase celkem nepravidelně přirážet. Divim se, že mu ještě takhle nalitýmu vůbec stojí, ale asi je to na dlouhou dobu jediný šukaní, který si může pořádně užít. Zmrdík už zase heká jako o život, vychází mu svým zadkem vstříc s teď už jasným cílem nechat ho pořádně se vystříkat. Vypadá to, že borec vůbec neprotestuje a tluče to do něj, seč může.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že do Aleca nejsem celý blázen, ale nikdy jsem mu nic ani neznačil. Jel jsem ve vyjetých hetero kolejích. Při svém vzhledu jsem nikdy neměl problém sbalit nějakou pěknou kost, ale přitom jsem tajně snil, aby mě dominantní alfa samec Alexandr Welsch pěkně tvrdě vobtáhl. Byl gay, takže to nebylo zas až tak nesplnitelné přání. O mně si ale myslel, že jsem na holky, takže si na mě nikdy nic nezkusil. A já neměl kuráž dát mu najevo, že bych si dal říct. Náš vztah ustrnul někde mezi obchodním partnerstvím a kamarádstvím, na tom nejzoufalejším stupni potlačované touhy. Já ale nikdy nebudu mít odvahu Aleca sbalit, to vím jistě.

„Jacopo! Jacopo!“ volal otec. „Podařila se mi úžasná věc! Při stavbě za hradbami vykopali sochu fauna! Protože vědí, že my bychom mohli dát dobrou cenu, tak se ozvali nejdřív nám! Byl jsem se na ni podívat, je opravdu krásná! Koupil jsem ji hned, bez většího smlouvání, aby nám ji někdo nevyfoukl… Jen bude trochu problém ji dostat k ostatním…“

Byla to neuvěřitelná situace. A že to nebylo poprvé, co na mladého skláře někdo vyzývavě vystrčil zadek. Ale tohle byl ten největší parchant z jejich ročníku, namachrovaný a nad věcí – a teď s kalhotama u kotníků, opřený o stůl a s popálenou prdelí. Poslušně čekající na natření. Vlastně ani neměl moc na výběr. Zato sklář měl. Ten sakra měl na výběr.

Ráno nás vzbudilo zazvonění Bertova telefonu. Nátáhl se pro něj: „Ano? Jo, ani nevim… Tak jo, dobře, měj se!“ „Kdo to byl?“ „Věrka. Nedostane se do práce, nic nejezdí, je sněhová kalamita.“ Vyhrabal jsem se zpod peřiny a šel se podívat k oknu. To, co padalo z nebe, to nebyly vločky, to byly snad vatové chomáčky. Sníh už skoro po okno. „No jo, jsme tu zachumelený jako Broučci! Co budeme dělat?“

Otočil jsem se zpátky k umyvadlu a dál si čistil zuby. Když vtom jsem ucítil ruce, které mě sevřely kolem pasu. Podíval jsem se do zrcadla. V něm se odrážel jeho překrásný úsměv. „Nepodíváme se na film, až se vrátíme z práce?“ „Můžeme,“ souhlasil jsem a přetočil se čelem k němu. Políbil jsem ho na rty. Malý polibek se stal v dlouhý.

Rozhlížím se. Nevím. Nic mi to tu už nepřipomíná. Zbytky zdí z původního domu, propadlá střecha, hromada suti ze spadaných tašek z propadlé střechy. Kdysi krásně upravená zahrada, teď zarostlá kopřivami a pelyňkem. V hloubi zbytky skleníku, jen kovová kostra bez skel, která byla dávno vymlácena kameny, jejichž házením se bavili místní kluci. Dvě ruce mě zezadu objaly kolem pasu, tvář se otřela o moji a padl tichý dotaz: „Vzpomínáš? Chtěl bys to vrátit? Aby se to nestalo?“ „Nechci…“

Tri aplikácie a dve zoznamky a aj tak som nedokázal zohnať dosť chlapov pre jeho vysnívaný grupák. Ale na druhú stranu, to, čo sa mi podarilo na poslednú chvíľu, tiež nebolo na zahodenie. Ozvali sa štyria chalani, z ktorých iba jeden nebol istý na sto percent. Ten nakoniec ani nedošiel. Ostatní traja prišli načas.

Hľadám 5-6 aktívov pre svojho nového spolubývajúceho. 27/75/186, hnedé vlasy, hnedé oči. Vy od 20 do 45 rokov, nie obézni.