Povídky

„Dobré gény a tiež veľa športových krúžkov mi pomohli ostať chudým. Trošku ťa však musím poopraviť. Ešte stále mám rád sladké,“ žmurkne na mňa vyzliekajúc si bundu. „Čo si dáš?“ „Prekvap ma.“

U branky (vlastně tam žádná neni, jenom takovej kamennej voblouk porostlej psim vínem) stojí bajker zablácenej vod hlavy až k patě. Vedle něj jeho stejně zadělanej horskej bajk. „Čau, nemáš tu nejtovačku? Hodil jsem držku a urval řetěz,“ kejvne na mě bez vokolků a usměje se, takže vycení svý bílý zuby. Docela kontrastujou s tim ksichtem umouněnym černou lesní hlínou a zaschlou krví. Prohlížim si ho trošku pobaveně. Týpek max. vo pár let starší než já, ale na rozdíl vod mý skoro rachitický postavy fest udělanej a asi ještě vo pár čísel vyšší. Vyšlápne si asi kdovíco, pokud je možný vodhadovat podle stupnice zabahněnosti, a na tváři se mu šklebí pořádnej krvavej sekanec.

Leželi jsme ráno po probuzení v posteli, pročesával jsem prsty chlupy na Bertově hrudníku a břiše. Moje oblíbená činnost, takové mazlení. „Lechtáš…“ „Já vím, ale dělám to rád, líbí se mi to.“ Posunul jsem se, posadil jsem se rozkročmo na něj, pak jsem se položil, ruce na jeho hrudníku a opřel jsem se bradou o ně a díval se na něj. Díval se mi do očí, ruce založené za hlavou. „Chtěl jsem se zeptat, co bys rád k Vánocům, Níťo?“ zeptal se.

Jsem úplně zmrzlý, zachumlám se ještě víc do bundy. Pomalu kráčíme po kraji sjezdovky od lesa dolů k silnici. Na lyžování je ale ještě málo sněhu a zasněžování tu není. Všude už je tma, jen pár loučí, které vyznačují cestu, ještě pomalu dohořívá. Ticho šumavské vesničky ruší jen křupající sníh pod našima nohama.

Jsem šťastný. Sice naše těla už nikdy nesplynou v jedno, ale zabejčit si můžeme tímhle způsobem. Cítím jeho vůni, která mě láká pořád stejně. Z Reda po krátké chvíli vytéká i Alarova šťáva a on mi tu svoji posílá v táhlých provazcích na krk, prsa a břicho. Tam je roztírá, jak se snaží uspokojit se co nejintenzivněji o moji pokožku. Upřeně mi u toho kouká do očí a já vidím v těch jeho drobnou změnu.

"Chtěl bych se tě dotknout. Tak moc," namítne co nejtiššeji. Ovšem chlapec naproti němu ho slyšel, a proto se tváří smutně. Dokonce má i slzy v očích. Jenže jeho hlas tomu neodpovídá. Ne, když vyslovuje to, co Derek už dávno ví. Přece by tu nebyl ten zpropadený deník, kdyby to nebyla pravda. Nebylo by tu tolik lidí zasažených tou událostí. Nebylo by žadné peklo, jemuž je v posledních dnech vystaven.

"Víš, proč jsem ji nikdy nenosil?" "Netuším." "Stál mi v ní ještě deset let potom." "Jednou se nám to hodí. Ušetříme za Viagru." "Jednou se z tebe určitě zblázním," řekne a pohladí tu mikinu, jako by to bylo štěně.

Přidal proto raději do kroku a kapesní nožík sevřel v prstech ještě pevněji. Rodiče odjeli na chatu, přesto ale věděl, že se doma bude cítit o dost bezpečněji. Přišlo mu až úsměvné, jaký strach může dostat téměř dvacetiletý kluk. Sportovec jako on. Koutky rtů mu pobaveně cukly a veškeré napětí z něj na chvilku opadlo. Kdyby ho tak viděli kluci.

Okamžitě nastražil uši a zpozorněl. Znělo to jako pískání. Skoro jako když píská člověk na prsty, ale mělo to určitou melodii a pravidelnost jako volání nějakého zvířete. Les se zatím zdál opravdu prázdný, ale Thomas si vzpomněl, že může ukrývat ještě horší nebezpečí než moře. Raději se sehnul, opět posbíral své dřevo a rychlým krokem se vypravil zpátky k pláži. Dokonce našel i cestu, která nebyla tak porostlá prapodivnými květinami…, jako by ji někdo vyšlapal. Avšak něco jej bolestivě stáhlo kolem nohy a svět se mu zamotal.

Kevine, todle nemůže bejt konec, jasný? Už kvůli mně, uvažuju trochu sobecky. Chci ti říct…, prostě nechci, abysme mezi sebou zůstali na tom, co jsem ti řek‘ ráno. To jsem nemoh vypustit z pusy já, to jednoduše neni možný. Pro mě jsi ten nejlepší člověk na světě. Bez keců. Se všim všudy. Beru tě a miluju celýho takovýho, jak jsi. Jenom to bych ti rád řek‘, Keve. Ať už pak bude cokoliv.

Páni. To mě dostalo. Takže on se mnou vážně počítá do budoucna. Vůbec jsem nevěděl, co na to říct. Po večeři jsme šli ještě k němu probrat to ještě jednou a v klidu. No… nakonec z toho nic nebylo. Možná to bylo vlivem vína, které jsem si dal, nebo tou větou, kterou Richard vyslovil, nevím. Ale zničehonic jsem vzal Richarda za ruku a odvedl ho do ložnice.

Na křižovatce cest tu stojí malý dřevěný přístřešek, taková bouda, jen takový stan, ale ze dřeva. Tak akorát, aby se do něj vešel bytelný stůl a dvě lavice. Tady se dá počkat, dokud se nepřežene ten nejprudší déšť. Vešel jsem dovnitř a shodil batoh a pláštěnku. Ticho. Jen tiché šumění deště. A kroky. Před boudou se objevil kluk. Mohlo mu být tak kolem třiceti. Byl štíhlý, vysoký. Žádný šampion, ale hezký, normální kluk. Měl dlouhé, tmavé, rovné vlasy, které spadaly na jeho mužná ramena a rámovaly oválný obličej s hezky tvarovaným nosem. Docela hezký kluk, blesklo mi hlavou.

„Skočíme si večer na chvíli na ryby?“ „Dobře, tak jo.“ Já na chytání ryb nic nevidím, ale Bert tvrdí, že při tom relaxuje a baví ho to. Nahodí, posadí se. Já si sednu rozkročmo za něj, chytím ho oběma rukama okolo pasu, přimáčknu se a položím hlavu na jeho záda. Takhle relaxuju já. Z jeho napětí už poznám, kdy ho mám pustit, protože se natáhne pro prut.