Povídky

Většina pořízených fotek a videí bude kvůli penězům zveřejněná na různých pornostránkách a porno serverech. Celý Ondrův výcvik bude řádně zdokumentován, sestříhán a prodán. Každá Ondrova kuřba, každé jeho opíchání, a dokonce i každý Ondrův výstřik bude zveřejněn na internetu.

Nešetří mě. Švihá mě přes břicho i stehna, a nakonec svisle přes rozkrok a vystrčenou prdel. Zapletený řemínky zasahujou všechny citlivý místa, ocas, koule i vyšpulenou díru. Snažím se neřvat, ale po chvíli to vzdávám a rozeřvu se na celý kolo. Bolest je příšerná a Dino je ve svým sadistickým živlu.

Doteď přesně nevím, co mě k tomu vedlo – snad jenom snaha o další podnět k fantazírování, snad jenom kvůli té představě, ale přispěl jsem ve skupinovém chatu svou troškou do mlýna. "Nechce někdo vykouřit? Brno!" Mobil jsem odložil a snažil se soustředit jen a jen na cestu. Nečekal jsem žádnou odpověď.

Malíř se znovu usmál. Mladík se otočil do otevřených dveří salónu, strýce neviděl, neozval se protest nebo zákaz. Chtěl vidět svůj obraz. Stoupl si vedle malíře. Díval se na sebe, jak sedí, ruku položenou na stole. Za zády otevřené dveře salónu, kde neviděn sedával strýc. „Jste smutný, pane, je to vidět i na obraze. Zachytil jsem vaši podobu věrně.“

„Kde jste to vzal?“ zeptal se a díval se na mě pohledem plným podezření. „Dostal jsem je…,“ odpověděl jsem tiše. „Kdyby byly pravé, tak máte úžasnou věc. Víte, co to je?“ „Mince…“

Koukal jsem na obraz a skoro jsem se bál začít ho čistit. Vzal jsem štětičku a začal čistit z druhého okraje. Pomalu jsem se dostal k postavě, která seděla zády. Dostal jsem se k hlavě. Čistím a najednou divný odpor. Zahýbal jsem štětičkou, nějak to nešlo. Zatáhl jsem a musel jsem silou. Vlas? Já jsem z malby vytrh vlas? To nebyl chlup ze štětce, který by v malbě uvízl. To byl skutečně vlas.

Polibek mu zamkl ústa. Danovy ruce byly víc než všetečné. Zrychlený dech, skoro slyšitelný tlukot srdce. Radkovi se líbilo, jak ho Dan líbá, skoro něžně a přece majetnicky, vášnivě. Po dlouhém polibku se znovu Radka zeptal: „Půjdeme?“

Konečně padla zelená. V polovině přechodu Marek sundal brýle. Nevnímám zatím detaily, na ty bude čas vzápětí. Usmívám se, protože je všechno v pořádku. Co mi to teda ten jeden mizernej ničema před obědem psal. Napřáhl jsem ruku a naše 'čtyři vteřiny' se odvíjejí. "Čau Marku!" "Kubo!" třese se Markovi brada a můj mozek teprve zpracovává vjem jeho úplně do ruda prokrvených očí. "Promiň," a než vůbec stačím cokoliv, Marek mě objal. Ne milenecky, ale pevně. Jako by se vrhl sevřít kandelábr. Krátký pevný stisk. A hlesl: "Chtěl jsem přijít."

„Ááách, jooo,“ vydechnul jsem znova. Nohy nad hlavou, stehna přimáčknutá jeho dlaněmi pevně k břichu, až jsem se bořil do polštářů gauče. Zadek vystrčenej nahoru k němu, půlky v téhle poloze roztažené, až by se jeden začervenal. Vyholený půlky, poznamenávám. Týpkovo péro, z větší části zaražené, teď působilo jako dokonalá součást tohohle lascivního sousoší. Noční sousoší lascivity – super název, musím si ho zapamatovat.

Ticho vobčas přeruší jenom pád kamínku poskakujícího po skále v nekonečnejch vodrazech. A pak – něco jako vzlyknutí vodněkud ze shora. „Keve?!“ Ale ten už chrní a ve tváři má náramně slastnej výraz.

Vzbudil jsem se. Přestože jsem byl zalezlý pod peřinou a namáčklý na Berta, byla mi zima. A navíc jsem měl pocit, že mě všechno bolí. Všechny svaly, klouby. Že mě snad bolí i vlasy. Zavrtěl jsem se a probudil tím Berta. Usmál se na mě a pohladil mě po zádech. Bolelo to, nějak jsem byl celej přecitlivělej. Bert se na mě starostlivě podíval: „Níťo, ty hicuješ! Máš určitě teplotu…“

Dva dny to při zmatku ve službě zvládám, i když pokaždé, když jsem v Memorialu, mám sto chutí vyběhnout nahoru a navštívit ho. Pak si ale v duchu nafackuju, že jsem trapnej idiot, a kašlu na to. Třetí den mám ale volno a jako na potvoru mě osud, nebo mý podvědomí dovede přímo k nemocnici. Nedá mi spát! Pořád ve snech vidím ty jeho kolouší hnědý oči a vlnitý polodlouhý blond vlasy. Aspoň ho navštívím a popřeju mu hodně štěstí, protože přát mu zdraví nemá smysl.

Borce tohle jeho podřízený škemrání očividně pořádně bere, a tak ho chytá za boky a začíná zase celkem nepravidelně přirážet. Divim se, že mu ještě takhle nalitýmu vůbec stojí, ale asi je to na dlouhou dobu jediný šukaní, který si může pořádně užít. Zmrdík už zase heká jako o život, vychází mu svým zadkem vstříc s teď už jasným cílem nechat ho pořádně se vystříkat. Vypadá to, že borec vůbec neprotestuje a tluče to do něj, seč může.