Povídky

Richard mu roztáhl tlusté půlky zadku a opatrně mu zasunul kolík do zadku, opatrně proto, že ho nechtěl poranit tak, aby musel vyhledat lékařské ošetření. Když překonal svěrač, už tak něžný nebyl a pořádně mu kolíkem protáhl díru. Tohle chtěl udělat celý den každému, s kým měli co do činění (Emilce ne), věděl však, že by Martin hrubě nesouhlasil, a jeho spolupráci potřeboval. Dovolil mu to až nyní.

„Kde je Blanka?“ zeptal se ospale. „Odjela dolů ke kámošce, že prý se mnou v jednom pokoji spát nebude,“ odpověděl Petr a všiml si, jak se Láďovi zrychlil dech a zrůžověly mu tváře. Mimo jiné asi proto, že si Petra důkladně prohlédl ve spodním prádle. Přišel těsně k němu, stoupl si na špičky, Petr k němu sklonil obličej a vzájemně se propletli jazyky.

Levou, pečlivě namydlenou, kluzkou rukou si přejížděl po zadku a prstem se pomalu propracovával k análu. Záhy objevil, že když si tak jemně krouží kolem, vzbuzuje to v něm dosud nepoznaný druh vzrušení. Prostředníčkem jemně zatlačil a kousek vnikl dovnitř, jen první článek prstu. Svěrače se mu stáhly, to nebylo úplně ono. Pravou rukou se proto začal intenzivněji věnovat péru.

Teď to teprve vypadalo, že si Láďa opravdu uvědomil, co se vlastně stalo a hned vzápětí i to, že sedí v úplně cizí koupelně ve vaně nahý a že si vykládá s cizím mužem.

Po snídani jsem vyrazil na pláž, kde jsem se namazal hodně vysokým faktorem, protože mám světlou a citlivou kůži. Někomu to možná přijde sexy, pro mě to znamená popáleniny prvního stupně. Zalezl jsem si na lehátko a užíval si slunce. Musel jsem si asi zdřímnout, protože jsem se probral asi o dvě hodiny déle. Vzal jsem mobil a napsal jsem sms pro Markuse. Odpověděl během vteřiny a během druhé už tu byl.

Richard byl na rozpacích, chtěl zůstat a zároveň chtěl utéct a nejlépe se zamknout na půdě. Zůstal. Samozřejmě. Sesunul se spíše do lehu, opět vzal Lukáše kolem ramen a zabručel: „Dobrou.“ Lukáš musel být z toho mluvení moc unavený, protože usnul prakticky okamžitě. Richard dlouho zíral do tmy. Pak si udělal pohodlí a lehl si na bok. Za chvíli se Lukáš zavrtěl a drobný pevný zadeček se přitiskl Richardovi do klína. Richardovi stál.

„Čekal jsem tak dlouho a nakonec jsem nevěděl, že se vrátil. Šel rovnou za mnou, jako voják a posel měl podat hlášení. Nikomu tak nebylo divné, že po své cestě přišel do našeho domu. Byl uveden do přijímacího salonku. V domě jsme byli sami, jen já a on.“

Týpek na moment znejistil, ale jelikož se už fakt potřeboval vychcat, a navíc v něm hlodala zvědavost, nakráčel si to tak metr vedle skejťáka, vytáhl si péro z kraťasů a začal chcát. Snažil se ignorovat, co se právě děje vedle něj, ale když uslyšel skejťákův první vzdech, instinktivně se na něj ohlédl.

Pravou rukou ho zkušeně uchopil. Ano, v tomhle měl opravdu bohatou praxi. Palcem rozmazal kapičku nedočkavě se chvějící na špičce žaludu a pustil se do práce. Už nechtěl nic zdržovat. Rychle kmital zápěstím a snažil se si představovat své oblíbené pornoherečky, ale neustále mu myslí probleskovalo štíhlé tělo s dlouhými hladkými svaly. Jo, tělo toho pitomýho kluka. Při představě jeho hladkého hebkého štíhlého penisu ve své dlani se Richard udělal.

„Viděl sem to, tak mi laskavě nelži.“ Tvrdost Zdenkových slov ho ranila. Nic neprovedl, proč se má obhajovat a proč mu jeho přítel nevěří? „Já ti nelžu,“ řekl ostře. Zdenek se rozmáchnul a ubalil mu facku. Radek upadl.

Už od začátku března jsme, když jsme vařili něco z vajec, vajíčka ze skořápek vyfukovali. Bylo jich docela dost. Přemýšlel jsem, jestli je mám nějak obarvit, ale pak jsem si řekl, že je nechám normálně hnědá a bílá. Přivázal jsem je na barevné mašličky a na Modré pondělí jsem je navěšel na jablůňku, kterou máme před vchodem na statek.

Nesnáším lidi. Jo, prostě je nesnáším. Jsou křiví jak šavle. Všichni. Nedá se nikomu věřit. Pořád bejt ve střehu, kdy ti kdo něco provede, nějakou sviňárnu. Naposledy jsem jen tak tak stačil zablokovat účet, než mi ho stačil vybrat můj ex. Styk s lidma jsem se rozhod omezit na nutný minimum. Jedinej, kdo je na světě rovnej, jsou hadi. Od hada vždycky víš, co můžeš čekat. Je předvídatelnej. Pokud se něco stane, je to vždycky tvoje chyba, ne hada.

„Zrychli, to už se nedá vydržet,“ skučím mezi vzdechy, jenže Marc to vidí jinak. Zase mi trochu pohoní ocas, ale přiráží furt pomalu. Mučí mě a já zatínám prsty do těch nažehlenejch srdíček. Snažím se ho přirážením donutit k tvrdýmu rychlýmu finiši, ale on se nenechá vyvést z klidu. Nemám představu, jak dlouho si se mnou takhle hraje, ale připadá mi to jako věčnost. Pomalu dovnitř, chvilku počká a stejně pomalu ven, že ho skoro vytáhne.