Povídky

Blonďáček prošel kolem mne, a protože mezi barovými stoličkami a protější zdí není moc místa, jeho ruka se lehce dotkla mého stehna vytočeného do uličky jeho směrem. Chloupky na celém těle se mi v tom okamžiku zježily, klacek mi houpnul a já se musel cudně stočit k baru tak, aby to nebylo vidět. Ten rošťák můj hladový pyj vycítil a jasně mi mrknutím oka dal najevo, že můj hlad chce ještě zvětšit. Ale já bych rád, aby ho ukojil, jenže automaticky už počítám s tím, že ukájet se budu zase sám nahoře v pokoji.

Ve dvou místnostech před dvěma webkami jsou dva nazí mladíci. Ten heterák teď klečí na všech čtyřech (vlastně třech) a otočený zadkem ke kameře se poctivě vymrdává banánem a ten druhý si ho rozvalen na židli poctivě honí. Občas mu poradí, jak se má natočit, aby ho líp viděl („hele, trochu doleva se zadkem, chci vidět ze strany, jak ti tam zajíždí“ nebo „měl bys přirážet i zadkem a vystřídej si rukou, v tý druhý máš víc síly“ anebo „jsi dobrej, tohle bude fakt ten nejšťastnější banán v Las Vegas“).

Během jeho vášnivých polibků mi dal nejdřív jednu a potom druhou ruku za hlavu. CVAK. Najednou jsem ucítil, jak má zápěstí objímá něco chladného. Pouta. Ten milý hezký kluk, se kterým se tak dobře povídalo, mě právě připoutal ke své posteli.

Plynulý ťah a ponáram sa do horúcej vody. Je to vlastne príjemný pocit. Moje posledné myšlienky patria tebe. Asi sa nikdy nedozvieš, že toto celé je len kvôli tebe. Ale nevadí mi to. Tak veľmi ťa milujem, želám ti, aby si bol v živote šťastný. Šťastný tak, ako som bol ja, keď si mi prvý krát povedal, čo ku mne cítiš. Moje telo opúšťajú sily a prichádza príjemná únava. Oťažievajú mi viečka a s mojím posledným výdychom zaznie posledné slovo – zbohom.

„Alexi, vstávej! Nestihneš bus a já tě do školy nepovezu,“ zkusil mě probudit Riki. Nedokázal jsem se ani pohnout. Hlava mi třeštila, jako by ji někdo provrtával 20 mm vrtákem. Říkal jsem si, že smrt by byla v tu chvíli vysvobozením. Brácha se za pár minut vrátil. „OK. Máš, co jsi chtěl,“ sáhl pod mou deku a za nohu mě vytáhl z postele, takže jsem se ocitl na zemi. Richard stál nade mnou a nevypadal spokojeně. Sebral jsem všechny své síly a postavil se naproti němu. I tak byl pořád o hlavu vyšší než já.

Nechcelo sa mi žiť. Ako to mám zvládnuť? Žiť so ženou, ku ktorej nič necítim. Prečo som to dovolil? Prečo to muselo byť takto? Prečo… V tom zazvonil telefón a ja som sa vrátil späť do reality. To je Jakub, napadlo ma ako prvé. Na moje veľké sklamanie to bola Simona.

V tej tme som skoro nič nevidel, a tak som išiel po pamäti na miesto, kde by sa mohli sviečky nachádzať. V tom som narazil do niečoho, teda lepšie povedané do niekoho. Rukami som zašmátral a nechtiac som chytil Jakuba za penis. Chvíľu som mačkal, až som si uvedomil, čo to oblapkávam. „Sorry, preboha, prepáč, ja…, ja…“

Vodu osobně organizuje předseda klubu. Vše zajišťuje, dává dohromady podklady a rezervace – zkrátka je na roztrhání. V roce 2014 to byla velmi zajímavá voda, která zanechala nemálo zlomených srdcí, vyhoněných penisů, projetých pozadí, uplakaných očí, skvrn na játrech, rozervané plíce od smíchu a zpěvu. Zkrátka voda, kterou jsme si všichni užili na plné obrátky. Většina osazenstva vnímá totiž tuto akci jako odpočinek po celoroční námaze. Při přihlašování je nepsané pravidlo, že "manželky" zůstávají doma.

„Má to jen jedno pravidlo. Ať už se bude dít cokoli, nesmíš se dotknout svého těla a ani mě, drž hezky ruce podél těla, lež klidně, zavři oči a uvolni se." Tonny poslechl, lehl si instinktivně tak, že v podstatě seděl s roztaženýma nohama na kraji stolu a jen jeho trup byl natažený na stolní desce. „Velmi správě," usmál jsem se na něj, on to přes své zavřené oči neviděl, jen cítil, že se usmívám a usmál se taky.

To dopoledne jsem seděl s kolegy na školení, byla tam celkem sranda, hlavně díky jednomu, jmenoval se Antonín, ale všichni mu říkali Tonny. Byl to přesně jeden z těch kluků, u kterých nevíte, jestli je milujete nebo nesnášíte, dělal si srandu ze všeho a ze všech a nikdy si nebral servítky. Už několikrát po mně veřejně vyjel a jeho nejoblíbenější věta směrem ke mně byla: „Zašukáme, Jiříku?“

Takový roztomile venkovský obličej, hrubý, to jo, ale taky odhodlaný. A právě odhodlanost ve spojení s tím jeho úsměvem byla klíč k Williho… řekněme trenkám. Ani nevěděl jak – možná tím, že se poslední minutu věnoval zkoumání jeho těla, těch napnutých svalů, vůně potu a jemným chloupkům na břiše, že si ani nevšiml, že…

Zdvihol mi nohy a položil si ich na ramená. Začal pomaly prirážať a ja som mu radšej položil ruku na hruď, nech ho viem zastaviť, ak by som to nevedel vydržať. Po pár sekundách však ten pocit tesnosti odišiel a začal som si to len užívať. Cítil som, ako mi jeho pýcha masíruje vnútro a spôsobuje slasť.

Právě ze sebe splachuji mýdlo, když zaslechnu nějaký hluk z obýváku. Rychle mi dojde, že to je chrastění řetězu. Bleskově se osuším, natáhnu si tepláky a letím k psovi.
Je vyděšený a krčí se v rohu. Oči plné slz, ale strach mu nedovoluje brečet nahlas nebo vydat jiný zvuk. Když přijdu blíž, všimnu si, jak se celý klepe. Ještě víc se natlačí do rohu, jak se k němu přiblížím, a kdyby mohl, splyne se zdí jako chameleon.