Povídky

Upozornění pro citlivější čtenáře: Jedná se o počin téměř čistě pornografický a záměrem autora nebylo čtenáře poučit, nebo dokonce jakkoliv vzdělat, ale výhradně a pouze rozrušit. Fyzické a charakterové parametry veškerých jednajících postav jsou za tím účelem záměrně zatíženy veškerou, pro pornografii typickou, zjednodušující schematičností a jsou stejně jako děj sám zcela nerealistické. Text obsahuje vyjma necudných obrázků také popis násilných a kriminálních aktivit, včetně nekonsensuálního nechráněného pohlavního styku, které navíc nebudou v závěru nijak postiženy.

Pár kroků a les ho polknul. Šel automaticky, věděl, kde na cestě je kořen, o který jde snadno zakopnout, kdy bývá výmol, ve kterém se po dešti drží voda, zatravněné úseky, kde se zdá, že se cesta ztrácí. Tiché zasakrování a zablikání světla před ním. Pomalu došel muže, který působil, jako když se ztratil. Svítil si na cestu mobilem, jehož světlo teď zamířil na Teddyho: „Promiň, říkali mi, že tohle je zkratka na vlak, ale nějak mi to nepřipadá, ta cesta se mi nějak vytrácí.“

Vláďa vzal Rudiho za ruku a odvedl ho k posteli. Svlékli župany. Konečně. Nechal ho kleknout, pomalu a jemně rozevřel jeho půlky. Cítil chvění. Přejel rukama na jeho pas, pak se mazlil s penisem a kulkami. Vrátil se k zadečku. Začal líbat bojácně sevřenou dírku. Přidal jazyk, svůj nos, hladil, tlumil poplašené vlnky. Rudy skoro nepostřehnutelně vzdychal. Jako perlící bublinky toniku. Jednou rukou sjel k visícímu váčku a jemně ždímal varlata.

Natiahol som ruku do skrinky a zobral ten kus látky. Boli ešte stále vlhké, nasiaknuté potom. Predsa len, mal ich na sebe celý tréning. Priložil som si ich k nosu. Tá vôňa bola veľmi výrazná, po celom dni a posilke dostali boxerky zabrať. Naskočili mi zimomriavky z celej situácie, ale aj z toho, čo som držal v rukách. Veľakrát som fantazíroval o Lukášovi, nikdy sa mi však nenaskytla podobná príležitosť.

„Tak co se děje?“ ptal se unaveně. „Jdeme ke mně, něco bych pro tebe měl.“ Posadil se u mě v pokoji a koukal před sebe. Tomu fakt začíná trochu hrabat… „Dávej pozor,“ přešel jsem ke svýmu psacáku. „Takže - voilá!“ A dramaticky jsem strhnul hadr z toho, co na něm bylo. Nevěřícně zíral. Na stole ležela lebka. Kompletní, i s dolní čelistí.

Jindřich jen stál neschopen cokoliv namítnout, i když věděl, že by Ondřeje měl zastavit v jeho monologu a říct mu, že všechno pochopil. Že se v jeho tvrdé palici konečně rozsvítilo a jediné, co pro něj mělo cenu, bylo žít s mladým chytrým králem, který jako jediný může vyléčit jeho pokroucenou mysl, kterou vybudovali podlí rádcové, a spravedlivě společně vládnout bok po boku oběma královstvím. Stál jako solný sloup a jen rychlý odchod zničeného mladíka jej konečně probral z přemítání o budoucnosti.

„Asi tomu neuvěříš, ale přál bych si, abys u mě zůstal a měl jistotu, že nejsi někde jen na návštěvě.“ „A jaké jsou podmínky?“ uculoval se Erik. „Stačí, když mě ráno budeš pouštět prvního na záchod.“ Oba se rozesmáli na celé kolo, a to byla nejlepší doba skočit do bazénu. „Jaký pták bych byl já?“ přemohla Erika zvědavost. „Jednoznačně papoušek, protože furt žvaníš,“ cáknul na něj Vojta vodu a Erik mu to vrátil. Nakonec byli jako dva puberťáci.

A práve myšlienky naň boli minútu po minúte horšie a horšie, vedel, čo sa stane, keď mu prezradí svoj pôvod, a napriek tomu, musel to urobiť! Už v tom čase mu toľko chýbal, túžil ho mať vedľa seba, vodiť za ruku hradom a usmievať sa na neho, pre neho, len pre neho, dotýkať sa ho a snáď aj pobozkať tie dokonalé plné pery. Prial si nasadiť mu na hlavu korunu a rozpustilo sa usmievať, až sa mu pokloní a Henrich sa bude tváriť, ako by sa zbláznil. Prial si, aby všetko bolo ako vtedy na zámku. Lenže sa tak šialene bál…

„Já tě nechápu. Kolik ti vlastně je? Chováš se a snažíš se chovat, jako bys nikdy nedělal nic šílenýho. Vypadáš, že celej život sedíš za stojanem a děláš furt to samý, pak se pomodlíš a jdeš spát po večerníčku…,“ řekl, když ale viděl záblesk v očích svého společníka, rychle pokračoval: „To nemyslim nějak zle! Jen tak působíš. Proč se nemůžeš válet do dvanácti? Proč se nemůžeš chovat míň, jak jsi to sám nazval, zodpovědně? Jasně, nemůžeš, protože už nejsi dítě jako já nebo tak něco bys mi asi řekl, ale takhle to nemyslím. Nezlob se, nechci tě urazit, jen… nechybí ti někdy dělat něco míň v souladu s pokyny všech kolem?“ „Cože?“ nevěřil svým uším Vojta. Čekal snad cokoliv, ale tohle ne.

Seděl na parapetu a víčka se mu klížila, když se dveře otevřely. Rychle se probral a udiveně hleděl na příchozího. Byl to jen strážný, nicméně nebyl čas oběda či večeře. Mladík držel v ruce list, na kterém princ viděl pečetní vosk. Netušil, jestli se má bát nebo být šťastný, že se konečně něco děje. „Král si vás zavolal, princi. Připravte se, tito pánové vás k němu doprovodí,“ řekl suše. Princ se rozhodl, že se nikterak víc strojit nebude. Proč taky, nejspíš ho čekal soud a rozsudek smrti si může vyslechnout i v jednoduchém oblečení.

Jakmile vstoupím za ním do ateliéru, do očí mě uhodí černej provaz visící ze stropu. Nepatrně se zarazím a páteří mi projede napůl vzrušený, napůl znejistělý zamrazení. Vypadá to tak… tak… No prostě, dřív jsme se po mým příchodu mohli s Brunem aspoň chvilku tvářit, že se jedná o úplně obyčejný kamarádský setkání, ale teď je patrný na první pohled, o co mezi náma přesně jde.

„Ale teraz už tomu všetkému konečne verím. Sú určité osudy, ktoré sú medzi ľudí rozdelené, a proti ktorým jednoducho nejde bojovať. Sú štandardy, ktoré bez trestu nejde prekročiť. Nejako sa narodíš a potom už sa to s tebou tiahne po celý život, toho sa jednoducho nejde zbaviť, nech sa snažíš, ako chceš. Ja som na samom začiatku bol pre teba len vandrák, a to som jednoducho nemohol zmeniť nikdy a teraz už tomu rozumiem,“ vydýchol, než zdvihol hlavu a konečne sa zadíval do smutných očí, ktoré na neho princ upieral, tie jeho na tom však boli podobne. To sa nedalo skryť.

Vojta musel rychle ven z restaurace a těch čtyř stěn. Kdyby tam byl ještě chvíli, asi by se pozvracel. Nasadil krok a vůbec si nevšímal, že za ním Erik skoro běží a něco na něj huláká. Chtěl být doma, sám doma, sedět v ateliéru, drolit zaschlou barvu ze své malířské haleny a nad prázdným plátnem vypustit souboj odstínů. Dnešní den byl katastrofa od A do Z. Strávil ho s někým, kdo ho má za burana a morouse. Měl snahu, opravdu měl a doufal, že to Erik, nebo jak se ten kluk vlastně jmenuje, nakonec prohlédne. Místo toho se jeho názor nezlepšil ani o kousek. Nejhorší na tom byl fakt, že Erik je vlastně poslední, který za něco může. Jeho matka, Erikova matka, kurátorka i on, Vojta, všichni do jednoho zničili tenhle den. Hnulo se v něm svědomí, že si Erik udělal nejhorší obrázek o novém místě, a zpomalil. Bohužel natolik, aby ho Erik doběhl a on slyšel jeho poslední větu: „Tak sakra stůj, ty netalentovanej patlale!“