Povídky

Pole a lesíky za oknem vystřídaly řady domů a je jasné, že budu za chvíli v cíli, vlak začíná zpomalovat a ozývá se i občasné zapísknutí brzd. Zastavujeme, oblékám si bundu, s batohem v ruce vystupuji a s dalšími lidmi vcházíme do hlavní haly. Rozhlížím se a zjišťuji, že na mě už čeká. Poznávám ho okamžitě. Má přesně tu bundu, ve které je na včera poslané fotce. Vyšší kluk se širokými rameny a světle hnědými vlasy. Také mě evidentně poznal a mává na mě. Na chvilku opět znejistím, ale pak si sám sobě v duchu říkám: ‚Nebuď srab!‘, nadechnu se a jdu rovnou k němu.

Vlak mě nedoveze domů, jenom do krajskýho města, ve kterým bych měl přestoupit na bus. Jenže jelikož jízdní řády spojů vedoucích do naší vísky připomínají noty na buben, nasednu před nádražím už tradičně do taxíku. S našima si pak doma stihnu dát večeři a povyprávíme si, co je novýho, než se začnu pár minut před osmou sbírat k odchodu. „Jdeme s Mírou na jedno,“ odpovím na mamčino povytažený obočí. „Už zase?!“ „Jak – už zase? Naposledy jsme se viděli před třema týdnama!“ hájím se se smíchem.

Jazykem bloudil po hrudi, vzal mezi rty vzrušenou bradavku, zajel jazykem do pupíku. Na okamžik k němu vzhlédl a viděl, jak má zavřené oči a slastně pootevřené rty. Výborně, pomyslel si a rukou začal bloudit po zádech. Přesunul se dopředu a opatrně položil dlaň na knoflík od kalhot.

Leželi jsme u sebe a vzájemně se hladili. Jenom zlehoučka nechali prsty popojíždět všemi zákoutími našich těl. Do všech míst jako v pomyslném bludišti. Poutníci putující k branám slasti. Dlaně sjely do našich klínů. Vzájemně si laskáme naše miláčky. Ruce poklepávají po hrázích jako tanečnice v Moulin Rouge. Měsíční světlo a odlesk sněhu postříbřily naše těla. Hledající, vyzývající, pronikající. Přichází odměna našeho snažení a toužení. Nevýslovně slastná. Jen příliš krátká. Zachycujeme svými ústy až v bolestném polibku její prchavost.

Doma jsem vytáhl kraslice, včetně mého pokusu o Boschovské vejce a naaranžoval jsem je do košíku na předsíni a pak jsem se vydal nazdobit jablůňku před vraty. Dřevěná vajíčka jsem ještě trochu přetřel včelím voskem, barevné šňůrky vydržely od posledně, tak jen je pověsit. Malé štafle, ze kterých jsem vajíčka věšel, se mi občas lehce křivě bořily do hlíny, takže jsem měl chvilkami strach, jestli ze štaflí nehodím tlamu, ale zvládl jsem to. Slezl jsem dolů, oprášil ruce a poodstoupil, abych si prohlídnul dílo. Jo, dobrý, pravidelný. Otočil jsem se a zůstal jsem koukat. Kus ode mne byl bílej ušák. Koukal na mě asi stejně udiveně, jako já na něj. Na chvilku zapanáčkoval, ale jak jsem se hnul, tak vzal do zaječích a zmizel.

Trhal jsem jednotlivé malé voňavé květy a zasunoval je mezi prsty. Chlapeček jemňoučko vzdychal. Já jednou rukou hladil zespoda polštářky, zatímco jazyk se mazlil s nehty. Šeříková vůně navozovala v mé mysli další něžné doteky. Oči občas pohlédly před sebe. V nazlátlých vlasech vyšlehávaly drobné ohýnky jak ze žhnoucích uhlíků prastarých obětišť. Zavřené oči lemovalo stejně nazlátlé husté obočí a dlouhé nepatrně se chvějící řasy. Pootevřené rty zvaly k polibkům, mírně sešpulené jak po hře na Panovu flétnu.

Ani sebevětší příprava však nedokázala Maxe připravit na to, co mu přistálo na stole. Kafový bazén v praxi. Nevěřícně koukal na černozelenou břečku, která se na něj šklebila z obludně obrovského hrnku, a přál si, aby chuť na kávu nikdy nedostal. Podařilo se mu vytvořit pokus o úsměv a napil se. Proboha, to je jako kdyby někdo svařil vývar z krysy naložené v týden starých fuseklích! Tomuhle by nepomohlo, ani kdyby do hrnku absolutně nekulturně překlopil flašku rumu!

“S takouto postavou na teba baby určite letia jedna radosť…,” skonštatoval Arpád. “Ho… ho… hovno letia. Aj mi… mi… minule po… po… povedala jedna, že ne… ne… nechce ko… ko… koktavého kokota. Vraj kým sa vykoktám, bu… bu… bude na… na…naprcaná. Piča…” Arpád sa rozosmial. “Fakt piča!” potvrdil mu. “Na… na… naviac, ba… baby sa mi a… a… ani nepáčia…,” prezradil, že to neberie tragicky.

„Já ti říkal, že jsme měli letět přímo přes Varšavu! Že to přes Londýn bude trvat dýl. Říkal jsem ti to? Říkal! Jenže ty ne, tys musel přes Londýn, protože to prý bude jistější,“ začal se rozčilovat Roman. „Tady máš ten svůj Londýn!“ Rozmáchl se naštvaně rukou směrem k tabuli. Malou příruční tašku, držící v druhé ruce, položil na kufr a posadil se. Obličej schoval do dlaní.

Pomalu ho zkoumá rukama, laská jeho tvar. Mladík sebou mírně hází a vzrušeně vzdychá. Zack se skloní ještě níž a vezme ho do úst. Nejprve jen lehce, jazykem objede jeho špičku a s rozkoší poslouchá jeho steny. Nasliní si prst a opatrně do něj začne pronikat. Mladík na okamžik ztuhne, ale vzápětí se uvolní. To proto, že ho vezme celého do úst a jemu se vše ostatní vypaří z hlavy. Zack ho mu podepře boky polštářem a vyklouzne z něj prstem. Mladík zklamaně zasténá. Hrabě se usměje. Trochu ho nadzvedne a jazykem obkrouží jeho otvor. Jared vykřikne, jak jím projede vlna vzrušení.

Tím okamžikem se v něm spustila lavina emocí a otázek, jaký ten jejich vztah vlastně je. V létě na vodě si porozuměli dokonale, to jistě, jen si nebyl jistý, jestli jim jeden společně strávený týden v roce při sdílení něčeho, co on miloval dávno a Tom se to díky němu naučil mít rád také, bude stačit i do budoucna. Vztahy se přece musí nějak vyvíjet, někam směřovat. Mělo by se v nich něco budovat.

Mlčky stál nad postelí a sledoval spícího cikána. Byl přikrytý jen zčásti, přesto ho nepřekvapilo, že spí nahý. Vždyť kolikrát ho navštívil pod rouškou noci v pokoji pro hosty? Bezpočtukrát. I on sám byl pod županem, co měl na sobě, nahý.

Kráčal nočnými uličkami centra mesta a jediný zvuk bolo tiché vržďanie snehu pod jeho nohami. Pridal do kroku, lebo mu bola zima, chcel byť čo najskôr doma, však mu ostávalo len pár stoviek metrov. Zabočil do ďalšej uličky a kráčajúc premýšľal nad teplým kúpeľom, keď tu ho zrazu zdrapila niečia ruka a pritlačila k stene. Nestihol ani reagovať, len zrazu cítil, ako tvár tlačí k studenej stene domu a ako ho ruka neznámeho šacuje.