Povídky

A teprve po tomhle se objevil on. Adam. U toho bazénu, kde mi ukázal, že pod tou jeho namachrovanou schránkou, která byla svým způsobem sexy, je někdo, kdo si všímá, komu není všechno jedno. A mě tím dostal do kolen.

Jsou v životě dny, a není jich málo, kdy lámeme, čtouce novinové titulky, nad světem hůl, ale svět se stejně tak nějak šine dál, bez ohledu na všechna ta zemětřesení, povodně a epidemie, protože ve skutečnosti jsou to jenom kulisy. To opravdu světodějné jsou neobyčejné příběhy obyčejných lidí, to my a naše každodenní rozhodnutí máme jediní schopnost posouvat svět dál.

Stál jsem pod podiem a vzhlížel jsem nahoru k Honzově bledému reflektorem osvětlenému tělu, jehož krása musela být jedině božím dílem. Chytil jsem se jeho ruky s dlouhými prsty, která mě svojí silou vytáhla přes hranu nahoru. S ní kolem ramen a z druhé strany kolem Moničina pasu jsme se všichni uklonili v dalším přívalu potlesku. Cítil jsem se úžasně.

„Vím. Možná jsem něco i tušil, když jsi to navrhnul, a neodolal jsem.“ „Taky jsem se hrozně bál, že mě odmítneš. Nevím, co bych dělal.“ „Zbytečné obavy. Nedokážu si představit, že by tě kdokoli odmítl.“

Kamarád: „Kluci, já mám úžasnou kámošku. Líbí se nám stejná hudba, stejný knížky. Pořád máme o čem mluvit.“ Jarda: „S kecama vydržíš, akorát než se rozestele. Ani to nezkoušej.“

Tělocvična působila tak prázdně a ponuře. Za okny vládla černočerná tma. Silné zářivky v tělocvičně ji přebily a v jejich světle se na otlučených starých parketách leskly jen perleťové kuličky roztrženého náhrdelníku. Nikdo netančil. „Posbíráme je,“ ozval se za mnou líbezně hrubý hlas.

Rukou doputoval po jeho břiše dolů k rozkroku. Tak asi se mu něco hezkého zdálo. V REM fázi spánku se prý zdají sny a topoří péra. Nebyl tuhý úplně, ale když mu ho promnul, zmohutněl a ztvrdnul jako na povel. Dál žádná jiná reakce. Jako by byl vzhůru jen ten jeho poklad. Bude muset trochu přitvrdit…

Můj svět byl zatraceně úzkej a tohle je ten bod story, kdy pomalu přestávala bejt o mně… Jenže tvrdit to nahlas, tak bych nejspíš lhal, jak když tiskne. Ne, tenhle příběh nikdy o mně nebyl, byl dycky jen a jen o něm…

Pozoruju jeho zamračenou tvář… a teprve po chvilce si uvědomím, že se celou dobu nervózně koušu zevnitř do rtů. Úplně nejradši bych ho teď povalil na zem a tu jeho nasranost z něj prostě zlíbal. Anebo taky vyšukal. No, proč troškařit, klidně obojí. Ale kdyby byť jenom věděl, že se mi to honí hlavou, tak by mě asi zabil, tak moc nasranej teď je.

„Hele, tak máš dvě možnosti. Vlastně tři. Za prvý, můžeme se podívat na nějakej film. A pak půjdeš domů. Nic víc. Za druhý, pokud budeš chtít něco víc, tak si ale vymyslím pořádnej trest. Za to tvý zpoždění plus za to, jak mi tu lžeš do očí. A za třetí, pokud tě nezaujalo nic z toho, tak se můžeš vrátit, odkud jsi přišel.“ A samozřejmě doufám, že si vybere jedničku nebo dvojku, protože jsem se na dnešní odpoledne s ním už těšil… Ačkoliv jsem teda měl úplně jiný plány! Jak on to dělá, že to ve mně umí pokaždý všechno tak překopat?!

V té otázce cítil trochu ironii a poprvé se na toho kluka podíval pořádně a zblízka. Všiml si drobounkých, sotva znatelných zlatavých pih na nose, jemné linie hladké tváře, malinko pohrdlivého úsměvu a očí…

Vždy je moc dobré, když víte, co v životě chcete, ale ještě mnohem důležitější je najít odvahu udělat to, co opravdu nechcete.

Zatřese hlavou, aby zaplašil ten neklid, co se do něj vkrádá. Bohužel se mu to nedaří. Cítí, jak se mu chlupy na pažích staví do pozoru…, protože jeho tělo už na něj tímhle svým osvědčeným způsobem křičí to, co si jeho hlava zatím nechce připustit. Něco je tady hodně, hodně špatně.