Povídky

„Vieš, že máš tie najkrajšie oči, aké som kedy videl?“ tichým hlasom ešte povedal a potom som ho už počul odísť. Srdce sa mi rozbúchalo a šteklivým pocitom v podbrušku dalo moje telo jasne najavo, čo si o Matejovi myslí. V byte som ešte na druhý deň cítil jemnú vôňu jeho parfumu.

„Někdy tě vážně nesnáším,“ zamračil se na něj Tom, ale poslušně se zvedl. Cestou do koupelny se ovšem už sám pro sebe usmíval. A když se vrátil do ložnice, za třináct a půl minuty, a viděl, co si Petr připravil na noční stolek, usmál se i na něj.

Zatímco se mladík vydýchával, stáhl ze sebe kalhoty, jednak byl zpocený a také se mu už péro bolestivě tlačilo ven. Díval se na připoutaný hlasitě oddychující objekt před sebou a přejížděl si kládu. Mohl by toho už asi nechat, ale ještě se mu nechtělo, kluk by si měl ještě trochu užít. Pokud by nějak víc trojčil, nejspíš by ho i nechal, ale takto to vypadalo, že by ho spíše zklamal, pokud by to nyní ukončil.

Dávné moudro tvrdí, že láska prochází žaludkem. Procházela se však také malým historickým městečkem protkaným legendami a mýty, ležícím na severu Anglie na pobřeží Severního moře. Hledala, nabádala a promlouvala… Bloudila v úzkých uličkách dýchajících historií, mezi starým opatstvím a přístavem, až si našla jednoho nerudného šéfkuchaře a začala našeptávat… Šíp však vyslala k jinému srdci. A protože šikovné ruce mistra kuchaře dokázaly vykouzlit nejen úžasná jídla, ale také úsměv na tváři jednoho začínajícího kuchtíka, láska věděla, že Amorův šíp vyslala do těch správných míst. Zasažený mladík se nenechal odradit cholerickým jednáním a kamenným výrazem svého guru a proklouzl pod pokličku, kde se nacházela ta nejlahodnější mana, kterou život dokázal uvařit – směs lásky, pochopení a důvěry spolu se špetkou štiplavé mrzutosti a nerudnosti.

Když se před osmou ráno probudil, první, na co si vzpomněl, byl jeho mladý šéf, a jak se mu po ránu asi daří, pokud tedy dodržel, co slíbil, a zůstal zamčený. Rozesmál se, sakra chtěl by u toho být. Ten darebák vede jedna nula a ani o tom neví. Škodolibě zadoufal, že ho to aspoň ráno vzbudilo, patřilo by mu to.

Křičel a kopal, přiměřeně bolesti, kterou mu tohle zaučování přineslo, kroutil se jako had, ale to mu nebylo nic platné. Plugy a katetry si prorazily svou cestu a Pán mu honil, zatímco doktor mu ručně masíroval prostatu, nebo ho rovnou ojel. Nechávali ho křičet, dokud sám od sebe nepřestal a nezačal přirážet proti třem prstům masírujícím jeho prostatu. Dokud nestříkal, nepustili ho.

Ne že by snad věřil v nalezení muže svého života, tuhle myšlenku opustil už dávno, co se před lety rozvedl, to zkusil dvakrát a nedopadlo to. V letech krátkodobých, většinou výhradně sexuálních vztahů, které střídal po dobu, co byl ženatý a kluci byli malí, zjistil, že chlapi jsou z něj nadšení jenom do prvního pokusu o zasunutí. To jeho divnopéro narostlo do takového tvaru a rozměru, že to nikdo dlouho nevydržel.

Nakonec během pondělního vyučování jednu tu představu vypiluju k dokonalosti a udělám z ní podle mě celkem šikovnej úkol. Na první poslech krásně odůvodnitelnej a pro Ondru lehce splnitelnej. Zároveň ale přitom dost zákeřnej na to, abych tím uspokojil svou touhu po odplatě. A upřímně, nejenom tuhle touhu…

Dominik se opřel o litinové zábradlí mostu a díval se dolů na řeku. Voda se líně valila korytem, černá, s občasným problesknutím odrazu noční oblohy. A najednou měl pocit, že by nejlepší bylo splynout s tou řekou, stát se její součástí, zapomenout na všechno, co se stalo, prostě skočit dolů a mít klid. V ledové vodě by to asi ani dlouho netrvalo… Povytáhl se a naklonil se přes zábradlí.

Nedá se říct, že by byl nějak marnej, vo tom žádná, v tý díře, vodkud se vyloup, musel být za eso. A hnát se na těch pár zbývajících měsíců do staršího dorostu, kde to nezná, to chce fakt koule. Vlastně ho chápu, taky bych nehodil nohy nahoru… Jenže ten buránek zaručeně neví, kde je jeho místo. Machruje vod první minuty, co přišel, a to je fakt přinejmenším na přesdržku.

A pak si vzpomněl, v jaké souvislosti slyšel o náklonnosti mezi dvěma muži. Pokud se to stane a přijde se na to, jsou posíláni do jakýchsi trestních táborů. Tak po tom tedy věru netoužil! Přesto, když zavřel oči, uviděl zase toho muže. Svého profesora. Aniž by to jeden o druhém tušili, oddávali se oba témuž snu…

Ale ty večery na verandě, kdy všechno kolem usnulo, ty miloval ze všeho nejvíc. Ten čas, který strávil přemýšlením o zdejší krajině, o všech kopcích, lesích, loukách, zaniklých osadách a lidech, rozdělených nesmyslnou hranicí, mu rozhodně nepřišel jako ztracený. Vždycky mu totiž připadalo, že za tím prvním ohybem mírného horského hřebene je opravdový okraj světa.

Střezte se mužů, kteří nikdy nepláčou. Kdo alespoň jednou neochutnal slanost vlastních slz, nikdy nikoho doopravdy nemiloval. Kdo nikdy nikomu alespoň za jednu slzu nestál, nikdy nebyl doopravdy milován.