Povídky

Lukáš měl sklopené oči, protože se momentálně naplno zaměstnával tím, že v iPodu vyhledával svou oblíbenou písničku. Sakra, taky bych si to tu mohl trochu promazat! Když na chvilku zvedl pohled od displeje, aby se ujistil, že je cesta před ním pořád volná, projel jím jako blesk šíleně zvláštní pocit takového… podivného bezčasí. Promíchání realit. Na chviličku měl neuvěřitelně silný dojem, že je mu zase osm… a zároveň třináct… a zároveň šestnáct… Majo…? To není ani možný… Tak přece… „Majo?!“ hlesl Lukáš a přes tu hudbu, co mu stále zněla do uší, si ani nebyl jistý, jestli to řekl nahlas.

Hynkův poslední rok byl něco jako rafinovaná potměšilost toho boha, co v něj moc nevěřil, ať už to byl kterýkoliv. Nejdřív ten obskurní pohřeb s věncem od prezidenta a komicky smutným ministrem kultury. Hynek celou dobu viděl před sebou trenky starého básníka a podezíral ho z toho, že tu někde poletuje, strašně se řehtá a mává mu s nimi před očima. Jednu chvíli měl pocit, že i cítí toho Sauvage. Výhodou bylo, že nebulel a smuteční projev, kterého se chtě nechtě musel jako jeho oficiální životopisec ujmout, zvládl důstojně bez trapného štkaní.

Po vybalení jsem šmejdil po baráku a objevil jsem pěknou, velkou pomlázku. Když jsem s ní švihl, pěkně zasvištěla. V té chvíli jsem pojal myšlenku, která se měnila velmi rychle v touhu praktikovat obvyklou velikonoční tradici. Věděl jsem, že Tobi dělá něco v kuchyni, tak jsem se potichu vplížil a spustil známou velikonoční koledu: „Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný…“

Niekto by povedal, že to, čo robím, je zlé. Nespravodlivé. Možno až hnusné. Áno, takých ľudí by sa určite našlo veľa. Ale poviem vám jedno – ich názor ma ani zamak netrápi. O tom, či robím správne alebo nie, rozhodne len ten hore. A ak bude treba, tak príde boží trest. A možno nie, možno som ho dostal vopred, vytrpel som si predsa dosť. A keď sa nad tým tak zamyslím, tak to mohol byť aj plán. Veď, ako sa vraví, Jeho cesty sú nevyspitateľné.

Ten kluk ze včerejška pořád ještě seděl za recepčním pultem a zrovna vyplňoval něco v ohmatané knize hostů. Když zvedl hlavu, jeho úsměv bez varování vypálil raketovou střelu, řízenou přímo na teplo motoru! Cítíl jsem ten zásah v hrudi – jako vždycky, když jsem potkal někoho osudového, z jehož krásy se mně podlamovala kolena. Pár vteřin jsem nutně potřeboval na vzpamatování, vzápětí však bolest vystřídala eufórie, jako bych si prásknul džojnta. „Name Viktor?“ ujistil se hoch a udělal na prstech symbol vítězství. Přikývl jsem a oba jsme se na sebe usmáli. „I'm Mike,“ nabídl mně ruku na tykání.

„Hmm, tak přitvrdíme,“ řekl a rukou zajel do kraťasů, pod kterými už jsem neměl nic než tvrdnoucího čuráka. Bylo to poprvé, co mi držel péro jiný kluk. To už Dan nevydržel, povalil mě do trávy a začal mě hladově líbat. Vracel jsem mu polibky a strhával z něj tričko. Na nedaleké cestě jsme uslyšeli smích a podívali se na sebe. Dan měl v očích nevyslovenou otázku, jestli se teď neztratilo kouzlo okamžiku. „Pojďme dovnitř,“ řekl jsem.

Jenom někdo, jako právě tenhle starý beatník, mohl mít na sobě trenky v barvách americké vlajky, vonící Sauvagem od Diora.

Viktor zostal stáť a šokovane hľadieť do tmavo hnedých očí. Párkrát rýchlo zažmurkal, ako keby čakal, že sa obraz pred ním rozplynie. „Viki,“ Andrej sa zhlboka nadýchol a pohľadom prebehol po mladíkovi pred sebou. Žlté tričko mu zvýrazňovalo oči. Bol rovnako pekný, ako keď ho videl po prvýkrát. Len ruky a ramená mal svalnatejšie. Andrej sa na neho nervózne usmial a pohľadom sa vpíjal priamo do veľkých zelených očí. Zrazu nevedel, čo povedať.

Ťukal do počítače. Během několika málo minut jsem pověsil na věšák kromě ponožek všechno, co jsem měl na sobě. Teď budu hrát vabank. Co když jsem se mýlil v odhadu? Tak mě s trapasem vykopne, nic horšího mi nehrozí. Když se otočil od stolu, už jsem ležel na zádech na vyšetřovacím lehátku úplně nahatý a urovnával jsem si předkožku. Zarazil se, to ano, ale jen na chvilku. Z role profesionála nevypadl na déle než pár vteřin.

Šimrá mi v penise, pulzuje mi. Je asi brzy ráno, venku je ještě tma. Jen závěsy tlumené světlo nočního města se dostává do pokoje. Tichým pohybem mi přiloží někdo dlaň přes ústa. Dlaň je vlhká, lepivá. Cítím stejnou vůni jako z Robertových trenek. Šimrání v penise se proměnilo na ruku obtočenou kolem mého přirození. Převalím se na záda a vidím Roberta, jak se nade mnou sklání.

V časech tak dávných, že už nikoho není, kdo by na ně vzpomínal, a ani ničeho, co by z nich do našich dnů zůstalo, už není, neb v těch dobách želva, na jejímž krunýři náš svět se nachází, ještě mladá a bujná byla a země se často proto otřásala. V zemičce tak malé a vzdálené, že tehdy ani žádného nezajímala a nikdy její jméno nezapsal, žil v tom čase jeden mladý koželuh. Máma i táta už mu umřeli a on v malém stavení u bujného potoka daleko za městem sám žil a hospodařil. Podle toho potoka mu také lidé Jakub od Potoka říkali.

Dima nebyl schopný se pořádně soustředit na knížku, kterou držel v ruce, a opakovaně četl jednu řádku. Náhle lampička blikla a zhasla. Kruci! Vstal, sklopil žaluzie a vykoukl ven – tma jak v pytli. Vypadl proud, nejspíš v celé čtvrti. Rodiče mají po televizním seriálu. Bůhví, jak dlouho to potrvá, jestli záplava sněhu přervala vedení… Jednou byli bez proudu skoro tři dny. Naštěstí mají v domě topení na plyn a plynový sporák, ale kamarád bydlí na sídlišti, kde mají na elektřinu všechno. Ti si ráno ani neuvaří čaj.

Jmenoval se Angelo a ve všem dělal čest svému jménu. Jen ta křídla mu chyběla. Když ho Fabián uviděl poprvé, prodělal šok. Nic podobného ještě nikdy nezažil. Nejdříve se mu zastavilo srdce i dech a polil ho pot. Když už si myslel, že umře udušením, zalilo ho horko a srdce se rozběhlo takovým tempem, až to vypadalo, že mu zkouší vyskočit z hrudi. Navíc vrcholem toho všeho bylo, že jeho čůrací aparát ztvrdnul a vytrčil se pod hábitem do prostoru.