Marek a já – 29. kapitola: Skála

Marek měl ruku položenou na mé hrudi a spal. Pootevřel oči.

„Ahoj, kousíčku,“ usmál se Marek krásně rozespale.

„Kousíčku?“ usmál jsem se na něj překvapeně.

„Mmmm…,“ zatulil se Marek do mě. „Jseš muj kousíček,“ huhlal mi Marek do trička na prsou. „To je hezký…,“ mumlal dál Marek.

„Co?“

„Bejt pohromadě.“

Hladil jsem Marka po vlasech.

„Marku? Já už asi bez tebe nikdy nebudu moct bejt.“

„Já taky ne,“ zatetelil se Marek. „Chci s tebou bejt už na furt.“

„Já taky,“ říkal jsem potichu a vískal Marka ve vlasech. „Miluju tě.“

Chtěl by sis mě, Marku, vzít? ptal jsem se v duchu. Ne kvůli razítku. Ale aby to věděl celej svět, že jsme se našli a chceme bejt spolu už nafurt… Nechtěl jsem Marka uvádět do rozpaků a začínat na výletě tak složité téma, jako je registrované partnerství nebo sňatek, a tak jsem raději mlčel a užíval si společného bytí. Protože to bylo to jediné podstatné, co jsem doopravdy chtěl. A co jsme měli oba. Pohromadě.

„Mmmm…,“ mazlivě zamručel Marek se zavřenýma očima. „Půjdeme na snídani?“

„Jo. Taky už mám hlad,“ přitakal jsem.

„A pak půjdeme na výlet?“ mumlal dál.

„Jo,“ rozesmál jsem se, jak Marek plánoval, co budeme dělat, ale přitom dosud neotevřel ani jedno oko.

„Mmmmmm…,“ začal se protahovat. „Ty vole!“ vykřikl a zakymácel se, protože se skoro překulil mimo postel. Rychle jsem ho chytil.

„Dávej pozor. Ať se ti ještě něco nestane. Víš, že kdyby se ti něco stalo, tak nás to bude bolet voba?“

„Neboj. Nic se nám nestane. Budu dávat pozor, jo?“ pohladil mě probuzený Marek po vousech. „Tak šup, vstávat!“

Marek vyskočil z postele a otevřel okno dokořán. Dovnitř proniklo ranní letní slunce, čerstvý chladný vzduch a zpěv ptactva.

„Ty vole, tady je ale fakt krásně! Pojď se podívat!“

Taky jsem vyskočil z postele a přitulil se zezadu na Marka.

„No jo…,“ rozhlédl jsem se po krajině. Před námi byla rozkvetlá louka a za ní temný les. Kolem okna přelétla včela.

Držel jsem Marka kolem pasu a položil si bradu na jeho rameno. Dívali jsme se chvíli z okna a Marek se ke mně tulil svou hlavou a šimral mě svými vousky.

„Půjdeme do lesa?“ zeptal jsem se.

„Jasný,“ otočil Marek hlavu a dal mi pusu. „Tak pojď!“ plácnul mě energicky rukama přes zadek. „Dole na nás čeká snídaně.“

***

„Ty vole, já neměl chleba s marmeládou a kakao ani nepamatuju! Naposledy jako dítě, u babičky.“

Usmíval jsem se na Marka s plnou pusou, protože byl krásně roztomilý.

Polknul jsem:

„To bysme si mohli dělat častějc, takový jídla z dětství. To zvládnu i já.“

„Hm,“ pokývl Marek hlavou.

„Tak jo,“ zakousl se znovu do krajíce.

Krátce se zasmál a s plnou pusou zahuhlal:

„Myslíš párek s br kašej! Že jo?“

Rozesmál jsem se.

„No! Třeba,“ smál jsem se. „Ale umím i spoustu dalších věcí.“

„Tak jo. A budeme je vařit spolu?“ zdvihl Marek obočí.

„Jo. Já tě to naučím.“

Marek se zasmál a lišácky na mě mrknul.

Polknul a se širokým úsměvem, v jedné ruce krajíc s marmeládou a ve druhé kakao, se na mě díval:

„Ty jsi šmoula. Ale krásnej. Miluju tě, víš to?“

„Vim,“ smál jsem se a přežvykoval sousto. „Protože já tě taky miluju. Takže to cejtim. Víš?“

„Vim,“ zasmál se Marek.

Koukali jsme se na sebe a bylo nám krásně. Dojedli jsme a dopili teplé kakao.

„Tak co, ty můj brebto, vyrazíme?“

„Proč jsem brepta?“

„Protože tak breptáš. Ale hezky. A mně se to hrozně líbí. Tak pojď.“

Zvedl jsem se, rukou si přes kraťasy narovnal svoje vztyčené péro a zasunul židli. Marek pozoroval každý můj pohyb a zamilovaně se na mě díval.

***

Vyšli jsme před chatu.

„Tak kam?“

Marek si sáhl do rozkroku a po mém vzoru si přes látku šteloval svůj penis, až ho konečně přemístil do kolmé pozice, takže se mu na kraťasech vytvořila hezká boule.

„Tak třeba…,“ rozhlížel jsem se. „Hele, támhle je rozcestník!“ ukázal jsem rukou.

„A jo! Dokonce s mapou. Vidíš!“

Marek jezdil prstem po mapě a plánoval, kudy půjdeme, abychom nic zajímavého nevynechali. Zříceninu, skály i údolí lesního potoka. A abychom se taky stihli včas vrátit a zároveň se úplně nevyndali.

Sledoval jsem pozorně tohle Markovo brebentění a hladil ho rukou po zádech.

„Dáváš pozor, jo?“ zeptal se Marek.

„Vždycky, Marku, dávám pozor, když povídáš.“

„To je dobře,“ pochválil mě Marek a dál plánoval trasu.

Vydali jsme se tedy po červené značce, cestou přes louku k lesu.

***

Šli jsme po lesní cestě vystlané jehličím, poskakovali po vyčnívajících kamenech a slunce skrz koruny borovic házelo prasátka.

„To je hezkej les, viď?“ zeptal jsem se Marka.

„Jo. Je to tady krásný.“

„Vycákáme se?“ zeptal se Marek.

Po břiše mi projel proud energie.

„Teď?“ podíval jsem se na Marka.

„No,“ smál se na mě šibalsky Marek. „Potřebuju se uvolnit.“

„Tak jo,“ souhlasil jsem a těšil se na to.

Zalezli jsme do lesa, kousek mimo cestu a stáhli si na půl kraťasy. Vytáhli jsme svoje penisy do svěžího lesního vzduchu.

Marek si začal honit svůj ocas.

„Na, vem si,“ nabídl jsem Markovi svůj penis s mazlavou šťávou.

„Dík,“ řekl Marek a nabral si můj nektar do dlaně.

„To je hned lepší,“ pochvaloval si a usmál se na mě.

Stáli jsme vedle sebe a honili si ocasy. Střídavě jsme si přitom prohlíželi každý ten svůj i toho druhého. Marek si občas promnul žalud v dlani.

„Marku, ukážeš mi ještě takový to, co ti nesmím nikdy dělat?“

„Teď ne, jindy jo?“

„Marku, já už asi budu.“

„Já za chvilku taky.“

„Počkám na tebe, jo?“

„Dík.“

Marek si honil dál péro.

„Ty vole, už… počkej…,“ říkal potichu se zrychleným dechem.

Pokračoval jsem v honění.

„Teď…,“ vydechl prudce Marek a vystříkl před sebe svoje sperma daleko do jehličí. Hlasitě dopadlo na zem.

Ve stejný čas jsem začal kropit zem před námi také svou nadílkou.

„Hustý!“ rozesmál se šťastně Marek.

„Ty vole, mám ruku celou vod mrdky, čum!“ ukazoval na mě svou dlaň a smál se.

Krátce jsem mu ji olízl.

Potom si dlaň olízl Marek a rty vysával zbývající šťávu mezi prsty.

Zaklepal si penisem, aby z něj ocákal poslední kapky.

„Dobrý uvolnění, ne?“ podíval se s rozzářeným úsměvem na mě a bylo na něm vidět, že přesně tohle potřeboval.

„Jo,“ také jsem mával svým penisem, abych ho aspoň trochu osušil.

Zastrčili jsme péra zpátky do kraťasů, dali si pusu a nabití novou energií pokračovali v chůzi po lesní cestě.

„Už jsi se někdy vycákal v lese?“ zeptal se mě Marek.

„Jo, když jsem ještě chodil do školy,“ vzpomínal jsem. „Doma jsem se bál, aby mě naši nepřistihli. Tak jsem chodil honit do lesa, co byl kousek za městem.“

Marek na mou vzpomínku z dětství hned navázal:

„Já jsem se zase jako malej…,“ přeskočil Marek z kamene na kámen, „naučil v lese chcát s postaveným pérem.“

„Jak to?“

„To bylo na prázdninách, u babičky. Byl jsem v lese a… prostě jsem hrozně potřeboval. Ale byl jsem furt nadrženej. Mně bylo patnáct nebo tak nějak. Tak jsem tam stál, schovanej mezi smrčkama, s postaveným pérem a snažil se chcát. A vůbec to nešlo. Ty vole, už mě to hrozně tlačilo! Vždycky jsem upustil jen takovej čůrek. Tak jsem se na to pořád snažil přijít. Jak to jako dělám. No – a najednou jsem to našel. Ten pocit, rozumíš. A už to šlo, ty vole! Péro mi trčelo nahoru, já chcal takovým vobloukem do dálky – ty vole, to bylo takový blaho!“ chechtal se Marek a já s ním. Markovo vyprávění mě vždycky tolik bavilo.

„No a líbilo se ti to?“

„Ty vole, jo. Je to takovej zvláštní supr pocit, Vždyť to víš – už to taky umíš, ne?“

„Jo. Taky se mi to líbí.“

„No tak vidiš. Chodil jsem tam pak každej den a zdokonaloval techniku. Hrozně mě bavilo se na něj dívat. Na ten svuj velkej žalud, jak to z něj proudem stříká. Nádhera, ty vole! Jsem se dokonce naučil při chcaní honit péro!“ smál se Marek.

„Fakt?“ smál jsem se.

„No. Hele, támhle je ta skála!“ ukázal Marek. „A nahoře je nějaká tyč. Tam asi bude vyhlídka. Vylezeme tam?“ vjelo do Marka nadšení.

***

„No nevim, Marku, jestli se tam nějak dá… Není tu žádnej žebřík, ani schůdky,“ obcházeli jsme skálu kolem dokola a hledali, kudy nahoru.

„Hele, tady je to vyšlapaný! Čum,“ ukazoval Marek nahoru, kde byly asi ve dvoumetrové výšce do skály vyšlapané stupy.

„Ale musí se tam nějak vyšplhat… Asi tady po tom stromě, hele,“ ukazoval Marek na borovici vedle skály.

„Tak to já nedám. Já bych se bál.“

„To zvládneš. Pomůžu ti,“ shodil Marek batůžek na zem.

„Počkej…,“ vyhoupl se na strom, „vyzkouším to.“

„Marku, dávej bacha, ať nespadneš.“

„V pohodě,“ ujišťoval mě Marek jistým tónem.

„Tak…,“ stál na větvi nade mnou. „A teď stačí udělat dlouhej krok… a jsem tam!“

Marek natáhl nohu a stoupl si do stupu na skálu.

Trnul jsem dole pod Markem hrůzou, že spadne.

„No jo, ty vole…,“ stál Marek bezradně rozkročený mezi stromem a skálou. „Ale jak se tam teď…,“ přemýšlel, co dál. „Do prdele…, nějak to jít musí… Počkej, jinak.“ Marek se chytil za větev nad hlavou a přitáhl se zpátky ke kmeni stromu.

„Chce se to jen trochu víc vodrazit…“

„Marku, neblbni, slez.“

„Počkej… To vymyslim…“

Marek se odrazil od stromu a skočil na skálu. Podsmekla se mu ale noha, já si strachem zakryl pusu, Marek se hned chytil keříku na skále a přitáhl se. Naštěstí. Uf.

„No hele! A jsem tady!“ smál se.

„Ty jo, tady je výhled! Pojď, vylez taky nahoru!“

„Marku, já se bojim.“

„Neboj, je to snadný. Když víš, jak na to. Budu ti radit, jo?“

Rozmýšlel jsem se.

„Pojď, nebuď srab. Polez.“

„Ach jo,“ rozhodil jsem rukama.

Vyškrábal jsem se na větev.

„Teď si na tu větev stoupni a skoč ke mně. Já tě chytim, neboj,“ natahoval ke mně ruku.

„Marku, já nevím,“ stál jsem na větvi, držel se jednou rukou kmene a díval jsem se do dvoumetrové hloubky pod sebou, která mi připadala jako propast.

„Nekoukej dolu. Koukej na mě.“

Podíval jsem se na Marka, který mě povzbuzoval pohledem.

Rozbušilo se mi srdce adrenalinem.

Odrazil jsem se od větve a skočil na skálu, Marek mě chytil a přitáhl k sobě.

„Fu!“ s úlevou jsem vydechl a rozesmál se.

„No vidiš, ty vole. To bylo strachu,“ smál se Marek.

Smáli jsme se z radosti, že jsme to dokázali, a vyšplhali ještě kousek výš. Ocitli jsme se mezi vrcholky borovic.

***

„Ty krávo, to je výhled, co?“ liboval si Marek.

„No tak hlavně nelez na kraj, jo?“

„Neboj,“ dal mi Marek rychlou pusu.

Rozhlíželi jsme se do kraje kolem.

„Sednem si tady na chvilku?“

Uvelebili jsme se na skále, sedli si za sebe, já mezi Markovy nohy a opřel jsem se zády o jeho hruď plnou bezpečí. Marek mě objal, přitiskl se na mě a položil mi hlavu na rameno.

„Tady je to krásný, co?“ liboval si Marek.

„Nádherný.“

„Jseš rád, že jsi vylez nahoru?“

„Jsem.“

„Tyjo, to je škoda, že jsme se před chvíli vycákali. Mohli jsme tady. Takhle cákat mrdku z vejšky dolu – to mohla bejt sranda, ne?“

„Marku, ty jsi prdlej,“ smál jsem se. „Ale jo, to by mohlo bejt vtipný.“

„Marku… mně zase stojí péro.“

„Uka,“ zajel mi rukou Marek nohy a pohladil mě po bouli v rozkroku.

„No jo,“ potvrdil a hladil mě dál po bouli. „Tobě ale stojí péro skoro furt. A… chceš se ještě vycákat?“ zeptal se mě potichu do ucha.

„Ne. Nemám co. Mně prostě jenom stojí. Z tebe. Jak tě miluju,“ šeptal jsem a hladil Marka po jemně chlupatých rukou.

„Ty vole…,“ šeptal mi Marek do ucha a cítil jsem na zádech jeho horkou hruď, jak zrychleně dýchá. „Mně už z tebe taky stojí…,“ začal mě Marek líbat na ucho.

Natočil jsem hlavu a začali jsme se měkce líbat. Zkoumali jsme se navzájem svými jazyky a třeli o sebe vousy na bradě. Zatímco mě Marek hladil po těle, tak já obejmul jeho chlupaté nohy a přitáhl je k sobě. Marek mi pevně stiskl tělo nohama a začal funět.

Napětí konečně trochu povolilo a Marek svůj stisk uvolnil.

Oddychoval a díval se zblízka na mě.

„Jsem z tebe hotovej, víš to?“

„Vím. Já taky, Marku. Proč nemůžeme mrdat furt?“

Marek se rozesmál. „Já nevim! Já bych s tebou taky chtěl mrdat furt!“

Marek mě obejmul a něžně mě k sobě přitulil. „Mmmmm…,“ mazlil se se mnou a já ho hladil svými vousy na tváři.

„Tak co, půjdeme dál?“ zeptal se Marek. „Ještě nás čeká ta zřícenina.“

„Hm.“

Vstali jsme a vzájemně se oprášili od písku a jehličí.

„Provětráme si je aspoň?“ mrknul na mě a pohladil mi bouli na kraťasech.

„Tak jo,“ stáhli jsme si trochu kraťasy a vytáhli svoje péra na čerstvé povětří.

Pomalu jsem si mnul svůj naběhlý ocas, chladil mi ho vánek a Marek si svým pérem ve vzduchu mával. Pak obejmul můj suchý žalud a pohladil ho.

„Tak pojď, jdem.“

Zasunuli jsme vyvětraná péra zpátky do kraťasů a vydali se zpátky dolů.

***

„Marku, dolu to bude horší. Jak se dostanu na ten strom? Tam neskočim. Já se bojim.“

„Tak počkej, já tě budu držet a spustíš se kousek po skále a na zem už doskočíš. Vždyť to jsou jen dva metry.“

Marek mě pevně držel za ruku a já sešplhával po skále dolů. Byl jsem nad zemí už asi jen něco přes metr. „To už seskočím. Pouštim se, jo?“ pustil jsem se a seskočil do jehličí.

Marek stál na skále nade mnou.

Udělal dlouhý krok na větev borovice a chytil se za větev nad hlavou.

Najednou se zakymácel. „Kurva!“ Marek zamával rukama.

„Marku!“ vykřikl jsem a vrhl se ke stromu.

„Bacha vole!“ seskočil Marek z větve na zem, kde jsem se ho marně snažil chytat.

„Ááá! Do píči!!!“ chytil se Marek za nohu.

„Ty vole, ááá, to bolí jak svině,“ hladil si Marek kotník. „Kurva…“

„Marku, není ti nic? Nemáš to zlomený?“

„Ne…,“ mnul si Marek kotník. „Do prdele… Asi jen to jen vyvrknutý.“

„Ukaž, sundej si botu.“

„Počkej,“ zkoumal si Marek nohu. „Dobrý, je to jen zvrknutý. Ááá… Hele, hejbat s tim můžu,“ cedil skrz zuby a šklebil se přitom bolestí.

„Tak s tim nehejbej, jo? Mám zavolat pomoc?“

„Ty vole, nikam nevolej! Poď sem, sedni si,“ ukázal vedle sebe. „Nevyšiluj, jo?“ dal mi pusu.

Marek se mračil a díval se na svoji nohu.

„Jsem debil, co?“

„Nejsi,“ hladil jsem ho.

„Jsem, vole. Jsem ti slíbil, že se nám nic nestane a… Jsem debil, jsem! Promiň,“ podíval se smutně na mě.

„Nevomlouvej se, Marku. To se prostě stane.“

„Jo, mně! Ach jo…,“ vzdychl si Marek.

Hladil jsem ho po zádech a nevěděl, co mám dělat.

„No nic, zkusíme to rozchodit,“ vzdychl Marek.

„Marku, neblbni! Seď.“

„Proč? Přece tady nebudeme celej den sedět?“

„Musíš to chvilku nechat v klidu. Ne to rozchodit. Věř mi.“

„Hm. Asi jo…“

„A fakt to nemáš zlomený?“

„Ne. Koukej, nikde to není nakřivo. Jen to trochu votejká…“

Hladil jsem Marka po lýtku.

„Ach jo,“ podíval se na mě Marek s omluvným výrazem.

Pohladil jsem ho po tváři.

„Stejně budeme muset jít. Nemůžeme tu zůstat,“ pokrčil Marek rameny.

„Tak… já ti seženu nějakou hůl, jo? Aby ses moh vopírat a zbytečně na to nešlapal. Co?“

„Hm…,“ mnul si Marek kotník.

„Natáhni si nohu před sebe a nech ji teď v klidu, jo? Hlavně s tim nehejbej. Slibuješ?“

Marek si natáhnul nohy před sebe.

„Jo, slibuju,“ vzdychnul. „Nebudu s tim hejbat.“

Posunul se ke kmeni borovice a opřel se.

„Jdu se po něčem podívat. Nikam nechoď, jo?“ pohladil jsem ho a zvedl se.

„Hlavně nezabluď.“

„Neboj,“ zasmál jsem se, „budu hledat jen tady kolem.“

***

Vynořil jsem se ze stromků. Marek seděl opřený o strom a rýpal klacíkem do jehličí.

„Tak co? Už je to lepší? Nebo to pořád bolí?“

„Lepší,“ podíval se na mě.

„Hele, co jsem našel,“ otevřel jsem dlaň.

„Co to je za fujtajbl? Ty vole, zahoď to.“

„Rosolozub.“

„Cože?“

„To je houba.“

„Tohle?“ zadíval se Marek na průsvitnou hrudku v mé dlani. „Vypadá to jako nějakej jazýček,“ mračil se Marek nedůvěřivě na můj objev.

„Chutná to jako želé a zároveň jako houba,“ strčil jsem si demonstrativně kousek do pusy.

„Ty vole, nejez to! Votrávíš se.“

„Nevotrávím. To je jedlý. Vochutnej.“

Marek si nedůvěřivě vzal průsvitnou houbičku z mé dlaně a strčil ji opatrně do pusy.

„A jo, chutná to jako… houbový želé… Ty vole, průsvitná houba, to jsem v životě neviděl. Jakže se to jmenuje?“

„Rosolozub. Rosolozub huspenitý.“

„Rosolozub huspenitý…,“ opakoval si Marek pro sebe, aby si to zapamatoval.

„Tady mám klacek, co myslíš, šel by?“

„Uka.“ Marek se opřel o klacek a opatrně se zkusil postavit. Pak udělal zkusmo pár kroků a o klacek se při tom opíral.

„No… asi jo. Ale je nějakej suchej. Ten se brzy zlomí…,“ zatlačil trochu silou na klacek, který okamžitě křupnul a zlomil se na dvě půlky.

„Hups!“ kouknul na mě a zůstal stát na jedné noze.

Rozesmál jsem se. „Promiň…“

Marek doskákal po jedné noze zpátky ke stromu.

„No jo…,“ drbal jsem se za krkem, „tak já najdu ještě něco pevnějšího.“

…

„Na,“ otevřel jsem dlaň.

„Jé, jahůdky!“ zobal Marek lesní jahody z mé dlaně. „Ty vole, ty jsou dobrý. Chutnaj úplně jinak než normální jahody.“

„Viď?“

„Takový voňavý. Tyjo. Dík.“

„Co tenhle klacek?“

„Ukaž. No, ten vypadá pevnějš,“ zkusil Marek klacek ohnout. Prošel se s ním na zkoušku pár kroků.

„Ale je krátkej. Moc mi nepomáhá.“

„Byly tam takovýhle i delší. Tak já tam skočím, čekej!“ odběhl jsem zpátky do lesa.

…

„Hele, co mám.“

„Ty vole,“ rozesmál se Marek. „Ty furt něco nosíš!“ chechtal se.

Otevřel jsem zavřenou ruku a v misce mé dlaně se krčila malá vystrašená žabka.

„Jé, žabička. Ta je hezká. Tu mám taky sníst?“ podíval se na mě šibalsky Marek.

Vyprsknul jsem smíchy.

„Neboj, já tě nesnim…,“ špičkou prstu se Marek opatrně dotknul žabičky na hlavičce. „Pusť ji. Se bojí.“

„Tak jo,“ dřepl jsem si a nastavil dlaň k mechovému bochánku. Žabka vyskočila na mech, rozhlédla se a jedním skokem zmizela mezi větvičkami.

„Přines jsem delší, na,“ podával jsem Markovi nový klacek.

„Nó. To už vypadá jako hůl,“ pochvaloval si Marek.

Marek se chvilku procházel nebo spíš kulhal kolem.

„Hele… dobrý! Jsem jako Gandalf,“ smál se Marek a předváděl, jak s holí může chodit.

„Můžeme jít,“ vesele na mě juknul.

***

Myslel jsem, že se samozřejmě vrátíme, ale Marek se s holí vydal směrem, jako by chtěl pokračovat naplánovaným směrem dál.

„Marku, na tu zříceninu ale už asi nepůjdeme.“

„Proč?“

„Je to daleko. A co tam? S tou nohou?“

„Tak přece se nevrátíme, ne?“

„Vrátíme. Je to daleko.“

„Asi jo,“ vzdychnul smutně Marek, svěsil hlavu a vydal se kulhavým krokem zpátky ke mně.

Cesta zpátky ubíhala znatelně pomalu. Marek sice nejdřív dělal, že může v pohodě chodit, ale viděl jsem na něm, že se o hůl opírá čím dál víc. Zpomalovali jsme.

„Nesednem si tady na chvilku?“ ukázal jsem na padlý kmen porostlý mechem.

„Asi jo.“

Uvelebili jsme se na kmeni.

„Měls pravdu, na tu zříceninu už bych nedošel. Ale můžeme zejtra. To už bude dobrý.“

Pohladil jsem ho po zádech.

„Nezlobíš se?“ zeptal se Marek.

„Ne. Vůbec.“

„Já vždycky udělám nějakou blbost. Příště dám na tebe. Už nikam nepolezu.“

„Ale bylo to tam hezký. Nahoře.“

„To jo,“ přikývl Marek.

Marek si mi opřel hlavu o rameno.

„Vlastně jsem rád, že jsme tam vylezli,“ řekl potichu Marek.

Mlčel jsem. Protože jsem měl v očích slzy a v krku knedlík.

***

Do penzionu jsme se dobelhali skoro už za tmy. Hladoví a utrmácení.

Vypajdali jsme nahoru do podkroví, pomáhal jsem Markovi po schodech a odemkl pokoj. Marek se s úlevou svalil na postel.

„Fffff…“

„Marku, já dojdu dolu.“

„Nikam nechoď.“

Zavřel jsem dveře pokoje a vydal se dolů poprosit majitelku penzionu o pomoc.

Zabušil jsem na dveře. V oknech se svítilo a uvnitř byla skutečně slyšet televize.

Dveře se otevřely a objevila se majitelka zachumlaná do velkého pleteného šátku přes ramena. 

„Dobrý večer,“ řekla potichu udiveným hlasem. „Stalo se něco? Už jsem měla strach, jestli jste někde nezabloudili.“

„Né. Vlastně jo. Totiž… kamarád spadnul a vyvrtnul si kotník.“

„A jejej,“ zamračila se. „To chce obklad. Má modřinu?“

„Ne, to ne.“

„Počkejte, hned něco přinesu. Pojdťe dál, nezouvejte se,“ otevřela mi dveře dokořán a zmizela v předsíni.

Vstoupil jsem dovnitř. Byt byl útulně zařízený, na stěnách visely ručně malované obrázky a všude voněly bylinky.

„Copak jste dělali?“ volala z kuchyně.

„Lezli jsme na strom,“ zavolal jsem.

„Chlapci, chlapci… takoví velcí…,“ kroutila hlavou, když se vracela.

„Tak, tady máte obinadlo,“ podávala mi obinadlo a osušku. „Chladit pod studnou, pak osušit a hodně namazat tímhle,“ podávala mi pikslu. „To je kořen kostivalu. A na noc potom stáhnout obinadlem. Zvládnete to?“

„Děkuju moc. To zvládnu. Děkuju!“

„No…,“ vzdychla si, zachumlala se do šátku a dívala se za mnou.

Vydal jsem se s vyfasovanou pomocí zpátky za Markem.

„Hele, Marku, co mám! Mastičku a obvaz. Máš si to prej nejdřív zchladit pod studnou. Pak namazat mastičkou a na noc zavázat.“

„Tyjo,“ zvedal se Marek. „Dík.“

***

Pumpoval jsem vodu na Markův kotník.

„Aaaa… To je příjemný,“ hladil si Marek nohu pod ledovou vodou.

„Tak copak jste dělal, mladý muži?“ ozval se z šera hlas majitelky, která k nám kráčela po kamenném chodníčku.

„Ále, ani se neptejte… Jsem nemehlo. Lez jsem na strom…“

„Ukažte…,“ prohlížela si paní Markův kotník.

„No, máte to pěkně oteklý. No ale snad to nebude tak zlý. Nemáte hlad?“

Marek pokrčil rameny: „Ani ne.“

„Máte, to na vás vidím. Běžte si lehnout, namažte si to a vy si za čtvrt hodinky přijďte dolů,“ podívala se na mě. „Dostanete vývar, ten dává sílu,“ mrkla na nás a vydala se zpátky do domku.

„Děkujeme!“ volal za ní Marek.

„Budeme mít vývar,“ říkal mi potichu, usmíval se na mě a bylo vidět, že se mu udělalo znatelně lépe.

„Pumpuj ještě.“

***

Marek si lehnul na postel.

„Já ti to namažu, jo?“ vzal jsem pikslu ze stolu.

„Tak jo.“

Sedl jsem si k Markovi na postel a položil si jeho nohu na svůj klín. Nabral jsem mastičku do prstů a opatrně ji rozetřel po kotníku.

„Nebolí?“

„Ne. Už je to mnohem lepší. A co je to vlastně za mastičku?“

„Kostival.“

„Kostival…,“ zopakoval potichu Marek. „Jako že na kosti?“

„No,“ pokrčil jsem rameny.

„Aha.“

Objal jsem Markův kotník do dlaní a jemnými pohyby vtíral kostivalovou mast. Marek si pomalu lehnul a zatímco jsem se věnoval jeho kotníku, hladil mě jednou rukou po zádech. Prohlížel jsem si přitom chloupky na Markově nártu a vzpomněl si na včerejší večer u rybníka. Jak se chtěl Marek dneska vykoupat, jak jsme si chtěli dělat táborák… Bylo mi to líto, že dnešní den skončil takhle. Kvůli Markovi, protože se na to všechno těšil a místo toho tu teď leží s bolavou nohou.

„To je příjemný,“ liboval si potichu Marek.

Usmál jsem se na něj. Marek si mě prohlížel.

„Děkuju,“ zašeptal. „Ty se vo mě tak hezky staráš.“

„Tak já jdu dolů pro ten vývar, jo?“

***

Přinesl jsem horkou polévku. Spadla do nás raz dva. Nejen proto, že jsme opravdu měli hlad, ale protože byla výborná a dodala nám tolik potřebnou energii. Hned jsme dostali lepší náladu.

Ovázal jsem Markovi kotník obinadlem.

„Chceš dát pod nohu polštář?“

„Nevim. Proč?“

„Abys ji měl vejš. Nebude tě tak bolet.“

„No tak jo,“ pokrčil Marek rameny.

Vzal jsem svůj polštář, přeložil ho a nadzvedl Markovi nohu. Opatrně jsem ji na polštář položil.

„Jo, je to fakt lepší. Dík,“ usmíval se Marek.

„Mám si vlízt k tobě?“

„Jo, jasný, pojď. Vopatrně ale,“ ukázal Marek rukou vedle sebe a posunul se ke zdi.

Pomalu jsem se k němu nasoukal.

„To je hezký, když jseš u mě,“ liboval si Marek. „Už to skoro nebolí. Zejtra budu dobrej. Uvidíš.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Rozsvítil jsem lampičku na nočním stolku.

„Hele, tady je knížka. Já ti budu číst, chceš?“

„Tak jo.“

„Nadzvedni se trochu…“

Načechral jsem mu polštář a Marek se uvelebil.

Knížka měla černé matné desky. „Ta je nějaká stará…“ Otevřel jsem ji a objevily se zažloutlé listy papíru. „Hele, Staré pověsti české,“ zasmál jsem se. 

„Tak kterou chceš?“ nalistoval jsem obsah. „Třeba… O Bivojovi?“

„To je ten, co bojoval s kancem?“ zeptal se natěšeně Marek.

„No.“

„Jó. Tak tu,“ zatetelil se Marek.

„Takže: O Bivoji. V Libušině sídle, mocném Vyšehradě, zelenala se zahrada, krásná různým stromovím, křovím i vzácným kvítím…“

Četl jsem pověst o „vysokém, mladém muži statného těla“, Marek měl hlavu položenou na mém rameni a pozorně poslouchal. 

„… Nežli pak jeseň minula, opustil Bivoj svou dědinu a rod, aby navždy zůstal na Kazině hradě. Oblíbilať si ho Kazi tak, že ho pojala za manžela.“

Dočetl jsem a podíval se na Marka: „A to je konec.“

„To bylo hezký,“ řekl potichu Marek.

Marek popotáhl do ticha nosem.

„Líbilo se ti to?“

„Moc,“ usmál se na mě s trochu vlhkýma očima. „Ještě nějakou…,“ zažadonil tichým hlasem.

„Tak jo,“ nalistoval jsem obsah. „A kterou?“

„Nějakou veselou.“

„Tak třeba… Žito kouzelník?“

„Jo. To je ten, co dělal srandu, že jo?“

„No.“

„Tak tu,“ zvedla se Markovi nálada a zatetelil se vedle mě.

Četli jsme ještě další pověsti a četli jsme dlouho do noci, až Marek usnul. Podíval jsem se na něj. Měl zavřené oči a spal.

Opatrně jsem odložil knížku na noční stolek a zhasnul lampičku. Marek se trochu zavrtěl a přitulil se ke mně.

„Dobrou noc, Marečku,“ zašeptal jsem a pohladil ho.

Marek tiše, ze spánku, zamumlal:

„Dobrou noc… Kousíčku…“