Marek a já – 30. kapitola: Kytice

Marek spal celou noc, jako když vody hodí. V noci se zavrtěl, natáhl si nohy a položil ruku na peřinu.

Ráno jsem opatrně nahmatal pod peřinou Markův penis v trenkách. Byl v pozoru. Tak to už bude dobrý, pomyslel jsem si. Nechal jsem Marka dál spát, potichu si otevřel knížku a začetl se do Starých pověstí.

„Dobré ráno,“ ozval se po chvíli potichu Marek.

Otočil jsem se na něj. Usmíval se a mžoural na mě.

„Dobré ráno, Marečku. Co dělá noha?“ zavřel jsem knížku.

„Asi dobrý. Už nebolí,“ zaskřehotal.

„To je dobře,“ odložil jsem Pověsti a uvelebil se vedle Marka na polštář. Prohlížel jsem si ho.

„To jsem to včera vymňouk, co?“ zeptal se omluvně Marek.

„Nevymňouk,“ zavrtěl jsem hlavou. „Co budeme dneska dělat?“

„Půjdem na výlet. Ale už nikam nepolezu, jo? Slibuju.“

Tiše jsem se zasmál.

„Tak jdeme na snídani?“ mrknul jsem na Marka.

***

„Dobré ránko,“ přivítala nás majitelka s úsměvem. „Tak co dělá noha, mladý pane?“

„Dobré ráno! Jó, děkuju, už dobrý. Myslím, že ta vaše mastička z kostivalu pomohla.“

„No to bych řekla!“ smála se. „Ale být vámi, tak s tím ještě moc nechodím. To víte, klouby, kosti, šlachy… to všechno chce svůj čas, aby se napravily. Dneska vám udělám míchaná vajíčka. Dáte si?“ mrkla na nás.

„Jo, moc rádi. Viď?“ podíval se na mě smějící se Marek.

Posadili jsme se ke stolu na verandě.

„Slyšels, Marku? Nemáš s tím ještě chodit.“

„To už je dobrý,“ mávl Marek rukou.

Za chvilku už nám majitelka nesla vajíčka, chleba s máslem a dva hrnky mléka.

„Tak si nechte chutnat,“ popřála nám a odebrala se zpátky po své práci.

„Děkujeme!“

„Ty vole, teplý mlíko. To asi nedám,“ zašeptal na mě Marek.

Napil jsem se.

„Je dobrý,“ pokrčil jsem rameny.

Marek se také trochu napil.

„Ale jo,“ kývl Marek hlavou. „Já jsem to totiž jako dítě nesnášel. A ten škraloup nahoře… Ty vole, víš, co dělala moje babička? Nabrala ho prstem a strčila do pusy. Ty vole, jsem myslel, že se pobliju.“

Míchaná vajíčka chutnala skvěle. Nakonec jsme i teplé mléko vypili, protože na čerstvém vzduchu jako by chutnalo všechno jinak, mnohem líp.

„Máš kníra vod mlíka,“ smál se na mě Marek.

Otřel jsem si vousy rukou. Podíval jsem se na dlaň a skutečně na ní bylo trochu mléka. Olízl jsem dlaň a díval se při tom na Marka.

Marek se rozchechtal.

„Ach jo,“ kroutil hlavou a smál se.

Nemuseli jsme si ani nic říkat a oba jsme věděli, co nás v tu chvíli napadalo.

Marek mi pod stolem obejmul nohy svými chlupatými lýtky. Postavilo se mi péro. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Věděl jsem, na co myslí. Péro v kalhotách se mi několikrát vzepjalo.

„Vycákáme se zase někde?“ šeptal spiklenecky Marek. „Stojí mi péro už vod rána.“

„Hele, Marku, a co kdybysme si to nechali až na doma?“

„Proč?“ posmutněl Marek.

„Nevim. Mně se líbí, když jsem nadrženej. Tobě ne?“ zeptal jsem se a péro v kalhotech se mi přitom vzpínalo.

Marek se zasmál.

„Ale jo. Vlastně jo,“ přitakal Marek se širokým úsměvem.

„A taky se mi Marku líbí, když stojí péro tobě. Jen tak.“

„Jo, to se mi taky líbí. Když nám stojí voběma,“ pohladil mě po ruce. „No ale ty vole, víš, jak budu večer cákat?“

„To si dokážu představit. A těšim se na to,“ usmál jsem se na Marka. Představil jsem si semeno prýštící z Markova penisu a moje péro se opět vzepjalo. Věděl jsem, že budu mít večer strašně moc ulepené trenky. A na to jsem se taky těšil. Jak je dám potom Markovi.

„Ty vole…,“ šeptal Marek. „Kdybys věděl, co mi dělá vocas už teď…“

„Já vím. Mně to dělá taky,“ rozesmál jsem se.

Marek si schoval obličej do dlaní a potichu do nich zaskučel.

***

Vyšli jsme před domek na cestu. Markovi se na kraťasech pyšnila velká boule. Několikrát se přes ni pohladil a dlaní si promnul pod látkou trčící žalud.

„Tak kam vyrazíme?“

Viděl jsem na Markovi, že na nohu opatrně našlapuje.

„Marku, já nevím, ale když ta paní říkala, že s tím ještě nemáš moc chodit…,“ pokrčil jsem rameny.

„To je v pohodě. Fakt.“

„Marku…“

Marek se na mě omluvně podíval: „Ještě úplně ne, no.“

Sklopil oči a šouravým krokem se vydal ke mně. Zabořil mi hlavu do ramene.

„Já ti nechtěl kazit vejlet,“ mumlal.

„Marku…,“ pohladil jsem ho. „Mně přeci žádnej vejlet nekazíš. Pro mě je důležitý, že jsme spolu. Vždyť tu nejsme pro to, abysme honili ňáký kilometry. Ne?“

Marek se zasmál.

„A péra honit můžem?“ podíval se na mě s lišáckým úsměvem. „Vlastně ani to ne…,“ posmutněl.

„Marku…,“ rozesmál jsem se. „Ty jsi prdlej. Hele, víš, co? Můžeme se jít dneska podívat na druhou stranu,“ ukázal jsem rukou směr. „Tam jsme se měli včera vracet a podle tý mapy tam měl bejt nějakej potok. Co?“

„Ty jo, ty si to takhle pamatuješ, jo?“

„No. Vždyťs mi to včera na tý mapě ukazoval. Přeci.“

„No jo, to jo. No tak jdem!“ zavelel Marek.

Vydali jsme se pomalým krokem po cestě. Marek už nedělal hrdinu a trošku pajdal.

„Marku, počkej! Vždyť jsme včera večer nechali u plotu tu hůl!“

„A jo.“

„Skočím pro ni!“ odběhl jsem.

„Počkej!“ zavolal za mnou Marek. „Na, hoď ten batoh do pokoje. Když půjdem jen kousek.“

Hodil jsem rychle batoh nahoru do pokojíku. Cestou zpátky jsem vzal u plotu hůl, která skutečně byla stále opřená na svém místě, kde jsme ji včera zanechali.

„Na.“

„Dík,“ usmíval se Marek. „Budu zase za Gandalfa.“

***

Šli jsme pomalou procházkou po cestě podél rozkvetlé louky, na které už pilně pracovaly včely i další hmyz.

„Ale je to tu fakt hezký, viď?“ chválil si Marek.

„Je. I to ubytování je pěkný.“

„Přesně. Musíme sem ještě někdy zajet. Chci se podívat na tu zříceninu.“

Povídali jsme si, užívali si letně prosluněné přírody a Marek se občas zastavil, aby se opřel o hůl a nechal nohu odpočinout. Chytil jsem ho při jedné takové zastávce za ruku.

Marek mi dal pusu.

„Já jsem tak rád, že jsem tady s tebou,“ podíval se na mě.

„Já taky, Marku.“

„Víš co, s tebou je to úplně jiný, než kdybych tu byl třeba sám. Takový… pomalý a… Prostě si najednou všímám úplně jinejch věcí.“

Markova slova mě dojala.

„Marku… Miluju tě. Hrozně moc tě miluju,“ stiskl jsem jeho ruku.

Marek se na mě podíval. Odhodil hůl na zem, objal mě a přitiskl k sobě.

„Já tebe taky moc miluju. Kousíčku,“ zašeptal mi zblízka do ucha a jemně mi zubama stisknul ušní lalůček.

Zavřel jsem oči a nasával svou hrudí z Markova přitisknutého těla naši lásku. Naše ztopořené penisy se na sebe tlačily a bylo nám v tu chvíli hrozně moc krásně.

***

Pokračovali jsme dál po cestě.

„Hele, Marku, támhle už je asi ten potok!“ ukázal jsem před nás směrem do mělkého údolíčka, kterým se vinula stuha potoka, lemovaná stromy a rozčepýřenými trsy trávy.

„Hurá! Už se těšim, až dáme pauzu.“

Došli jsme ke korytu potoka, který se opatrně zakousával do kamenité cesty. Rozdělené pramínky si hledaly cestu skrz kameny, aby se na druhé straně za cestou spojily opět do vodního koryta.

„Ty jo, to je krásnej potok, co?“ rozzářil se Marek, odhodil hůl a hned si sundával tenisky. Bosýma nohama se vydal do vody, dál proti proudu, kde byla průzračná voda už nad kotníky.

„Aaaa… To je příjemný, jak to chladí,“ otočil se na mě.

Taky jsem si sundal tenisky a vydal se za Markem.

„Hele, čum, je tady zlato,“ vytahoval z vody třpytící se kamínky.

Rozesmál jsem se.

„Marku, nehejbej se.“

Marek zkoprněl a čekal, co se bude dít.

„Koukej, támhle,“ řekl jsem potichu a ukázal hlavou do vody.

„To je had?“ šeptal Marek.

Z vody vykukovala užovka a pozorovala nás.

„Nepujde po nás?“ ptal se Marek šeptem.

„Ne.“

Užovka se rozvlnila proti proudu, až vylezla na břeh a schovala se pomalu do trávy.

„Ty vole, to byl had! My jsme viděli hada!“

„No jo. To byla užovka obojková.“

„Počkej, užovka obojková, to si pamatuju ze školy. Tak to byla vona, jo? Ty vole, hustý.“

Marek se vydal také proti proudu, pak se zastavil a otočil se na mě.

„Nevyskočí na mě?“

„Ne,“ smál jsem se.

Marek pokračoval, až došel k tůňce.

„Pojď sem!“ mávl na mě rukou.

Brodil jsem se ledovou vodou k Markovi a ostré kamínky mě štípaly do chodidel.

„Co tu máš?“

„Rybičky, koukej,“ ukazoval Marek do tůňky. „Zkusim nějakou chytit.“

„Marku, nech je,“ chytil jsem ho za tričko.

„Neboj, já ji zase pustim,“ otočil se Marek.

„Jsou tam doma.“

Marek se podrbal za uchem.

„No jo. Vidíš. To mě nenapadlo. Tak já je nebudu chytat.“

Marek se jen předklonil, aby na rybičky líp viděl. Opíral se o kolena a pozoroval je. Pak se otočil na mě a široce se usmál: „Ty jsou hezký… Jé, hele, šídlo!“ ukázal Marek na fialově pableskující drahokam, vznášející se nad hladinou.

Vrátili jsme se zase kousek zpátky a hledali ve vodě zajímavé kamínky.

Začaly mě ale zábst nohy, tak jsem vylezl na břeh a posadil se do trávy. Pozoroval jsem Marka, jak se dál cachtá ve vodě.

„Čum, tady jsou taky ty trubičky,“ ukazoval mi Marek dlaň. „Chroustík, že jo?“

„No jo. Chrostík,“ opravil jsem Marka.

„Chrostík,“ zopakoval si pro sebe Marek, ještě si je chvilku prohlížel a vrátil je zase do vody.

„Už mám zmrzlý nohy,“ vylezl ke mně a posadil se vedle.

„Á…,“ hladil si červené nohy a prohlížel si svůj kotník.

„Ještě to bolí?“ pohladil jsem Marka po zádech.

Marek zavrtěl hlavou.

Lehl si na záda, dal si ruce pod hlavou a zhluboka si vzdychl.

Došlo mi, že Marka noha asi pořád bolí, ale neříkal jsem nic. Přemýšlel jsem, jak ho trochu rozveselit.

***

„Marku? Chceš dát hádanku?“

„Jasně! Miluju hádanky,“ rozzářil se Marek a podíval se na mě.

„Nejdřív je to jako slunce, pak je to jako měsíc a nakonec jako hvězdy. Co je to?“

„Jako slunce, jako měsíc a pak jako hvězdy?“

„No.“

Marek usilovně přemýšlel.

„Hm… Slunce… měsíc… hvězdy… Ty jo, nevim… Počkej! Tak jenom napověz.“

Utrhl jsem odkvetlou pampelišku a fouknul chmýří na Marka.

„Eh…,“ zašklebil se Marek.

„Počkej, ty vole… pampeliška… No jasně, je to pampeliška! Když kvete, tak je žlutá jako slunce, když vodkvete, tak je jako měsíc, a ty semínka jsou jako hvězdy! Ty jo… To je super hádanka.“

„Víš, co mi jednou říkal Matouš? Že by chtěl, aby lidi měli semeno, jako má pampeliška.“

„Cože?“ smál se Marek. „Proč jako?“

„No protože by pak nebyl ulepenej. Prostě by při sexu jen vypustil obláček chmýří do vzduchu a bylo by.“

Marek vyprsknul smíchy.

„To je vůl!“ smál se Marek. „Celej Matouš. Mrdka je přece super. Teda mně se líbí. Tobě taky, ne?“ začal mě Marek hladit po stehně.

„Jo.“

„A co se ti na ní líbí?“ ptal se vyzývavě Marek.

„Nevim,“ pokrčil jsem rameny a zamyslel se. „Jak klouže… Jak voní… Jak zvláštně chutná…“

„Co ještě?“ hladil mě Marek dál po noze.

„Když stříká. Nebo teče. Jak kdy,“ rozesmál jsem se.

„Jo, mrdka je super. Všechno je na ní super,“ souhlasil Marek. „Když ji máš ve vousech… A když ji můžeme vochutnávat spolu… Já jsem moc rád, že se ti taky líbí. Jako mně,“ hladil mě Marek po bouli vzpínajícího se penisu v kraťasech.

Marek zvážněl.

„Jednou jsem chvilku chodil s klukem a ten ji nesnášel. Vždycky po mrdání se šel hned vosprchovat. Přišlo mi, jako by se šel vomejt vode mě.“

„Tak to já bych nikdy neudělal,“ přitulil jsem se k Markovi. „Mně se i líbí, když na mně uschne. Protože tě pak můžu mít celej den s sebou. I když spolu zrovna nejsme,“ vesele jsem se podíval na Marka.

„Ty jo… to je hezký… To musíme zejtra ráno vyzkoušet. Taky tě chci mít celej den s sebou.“

„Já vim. Ty sis bral přeci do práce moje spoďáry.“

„No jo. A víš, co jsem s nima dělal?“ ptal se laškovným tónem.

„Ne. Povídej,“ přistoupil jsem na hru.

„Schoval jsem se s nima na záchod.“

„A co jsi tam s nima dělal?“ pokračoval jsem ve hře.

„Čuchal jsem si, jak voněj. Po tobě.“

„A co ještě?“

„Mazlil jsem se s nima.“

„A potom?“ vzpínalo se mi péro.

„Potom jsem se do nich vycákal. Abysme byli jako spolu.“

Sevřelo se mi břicho vzrušením.

„To je hezký, Marku. To je škoda, že jsem ti řek, abys je vyhodil. Ale dneska večer budu mít zase takový trenky, kdybys chtěl?“

„Chtěl,“ hladil mě Marek.

Lehl jsem si do trávy vedle Marka, položil si na něj ruku a byl jsem šťastný, že jsme spolu. A že spolu můžeme být vlastně kdykoli.

***

Podíval jsem se na Marka. Měl zavřené oči. Rozhlédl jsem se kolem po kvetoucí louce a dostal jsem nápad, jak mu zkusím udělat radost.

Opatrně jsem vstal a vydal se do trávy, abych pro něj natrhal pár květů. Pečlivě jsem květy vybíral a občas jsem do kytice vložil i chundelatou zlatou trávu nebo zelenou lesní přesličku.

Vrátil jsem se k Markovi a stoupl si nad něj, abych ho zastínil přes sluncem. Marek otevřel oči a podíval se nahoru na mě.

„Jsem ti něco přines. Na,“ podal jsem mu barevnou kytici.

„Jé, kytka!“ rozzářil se Marek a natáhl po ní ruku.

Marek si začal prohlížet květy, které jsem natrhal. Posadil jsem se vedle něj do trávy.

„Vlčí máky, to poznám.“

„A dál?“ usmíval jsem se na něj.

„Kopretiny,“ přebíral se Marek květy.

„Zvonečky… Pomněnky… Chrpa?“ podíval se na mě.

„Hm.“

„A jetelíček. Ty jo, já jsem všechny věděl!“

„No jo.“

„Děkuju“, položil si Marek kytici na hruď.

„Víš, že jsem ještě nikdy žádnou kytičku nedostal? Až vod tebe?“ usmál se na mě neodolatelně krásným úsměvem.

Lehl jsem si vedle něj a opřel se o loket.

„Děkuju,“ řekl potichu Marek.

Utrhnul z kytice jeden květ kopretiny a vetknul mi ho za ucho.

„Ty jsi krásnej,“ usmál se na mě. Pohladil mě po vousech. Přitulil jsem se k němu a něžně jsme se políbili.

„Pozor, kytička,“ pípnul Marek.

Leželi jsme vedle sebe v trávě, drželi se za ruce a vzhlíželi na oblaka, která bíle zářila na azurovém nebi a vypadala jako kopce šlehačky. Nad námi štěbetali ptáci a rozkvetlá louka kolem nás bzučela hmyzem.

Podíval jsem se po chvíli na Marka. Měl zavřené oči. Prohlížel jsem si ho.

Po Markově ruce lezla beruška. Klopýtala přes Markovy chlupy na předloktí.

„Co to po mně leze?“ zamumlal Marek se zavřenýma očima.

„Beruška.“

Marek otevřel oči a zvedl ruku, aby se podíval. Pozorovali jsme ji, jak se dál šplhá nahoru. Dostala se až na hřbet ruky, na kterém překonávala krátké chloupky, až vylezla na Markův malíček. Marek dal prsty k sobě, beruška přelezla na prsteníček a pak na prostředníček, aby stoupala stále výš. Zastavila se na konečku prstu, chvilku se rozhlížela, pak rozevřela krovky a frrr odletěla pryč.

Marek se zasmál.

„A je fuč. Už je mi vedro. Nepůjdem se podívat do lesa?“ zvedl se Marek, opřel se o lokty a rozhlížel se kolem.

„Můžem.“

Marek sebral kytičku na své hrudi dohromady a podal mi ji: „Podržíš mi ji?“

Obuli jsme se do tenisek a já se vrátil pro Markovu hůl položenou u kraje cesty na druhé straně potoka.

„Támhle je nějakej rozcestník,“ ukazoval Marek směrem ke kamennému sloupu u cesty.

***

„Neni tu žádná šipka,“ obhlížel Marek starý sloup ošlehaný větrem.

„To jsou boží muka.“

„Boží muka? A proč to tady to je?“ prohlížel si Marek sloup z hrubého kamene.

„Nevim,“ pokrčil jsem rameny. „Třeba se sem lidi chodili dřív modlit.“

„Sem? Proč až sem?“ divil se Marek.

„Třeba… protože je to tu prostě hezký,“ rozhodil jsem rukama.

Marek se rozhlédl kolem.

„Hm. To dává smysl. Tak se tu taky pomodlíme?“

„Marku, ty jsi věřící?“

„Ne. Nebo… já nevim. Myslim, že něco jako bůh asi je.“

Marek zvedl kytičku v ruce, podíval se na ni a pak na mě.

„Můžu ji tady nechat?“

„Jasně.“

Marek položil kytičku k patě sloupu. Postavil se před sloup, prohlížel si ho a hladil hrubý kámen, porostlý lišejníkem.

Přišel jsem k Markovi a chytil ho za ruku.

„Já taky myslim, že nějakej bůh je.“

Marek se na mě podíval a krásně se usmál. „Posadíme se na chvilku?“

Sedli jsme si zády ke sloupu. Hleděli jsme do krajiny před námi. Do údolí…, na lesy, které ho lemovaly…, na vesničku a pole v dáli. Na fialově kvetoucí bodláky u cesty, kolem kterých se třepetali bělásci a bzučeli čmeláci… Nic jsme neříkali a každý přemýšleli o tom svém.

Proč si musel Marek zvrtnout kotník? Proč jsme vlastně zrovna tady a teď my dva? Spolu. Proč nemůžeme být jeden bez druhého? Proč je nám spolu tak hezky? Jaktože si ve všem tak rozumíme? Proč se tak moc milujeme? Proč je tady kolem nás tak krásná příroda? Vyskakovaly mi jen samé otázky a žádná odpověď. Objal jsem Marka rukou kolem jeho stehna. Marek mě objal kolem ramen a přitulil mě k sobě.

Ještě chvíli jsme se dívali na svět a možná taky trochu každý sám do sebe.

Marek mi dal pusu: „Tak co? Půjdem?“

„Hm.“

Pomalu jsme se zvedli, ometli si navzájem kraťasy a rozešli k lesu.

Marek se opíral o hůl a najednou se rozesmál: „Ty vole, já jsem s tou holí jako poutník, co?“

***

V lese byl příjemný stín. Skrz husté stromy se prodíraly ostré sluneční paprsky a proti temnému pozadí osvětlovaly vznášející se hmyz zlatým světlem. Z dálky se nesl tlukot datla. Pod stromy ležely na zemi pokryté jehličím suché spadané větve a místy rostly chomáče kapradí.

„Půjdem takhle,“ mávl Marek rukou směrem, kterým byl někde penzion.

„Hele, Marku, houby!“

„A jó. To jsou hříbky! Tak je vem.“

„A co s nima budeme dělat?“

„Uděláme si doma smaženici.“

„Marku, to do večera nevydrží. Zapařej se a bude nám blbě.“

„Hm. Hele, a víš ty co? Tak je přineseme tý pani. Za to, že nám včera dala tu mastičku. A polívku. Co?“

„Jo. To je dobrej nápad. Tak jo,“ shýbl jsem se k houbám a začal je vyšťourávat prstem z jehličí.

„Počkej,“ sáhl Marek do kapsy. „Na.“

„Ty máš nůž, jo?“ koukal jsem překvapeně.

„No jasný,“ zasmál se Marek s tónem světáka. „Správný muž – má v kapse nůž!“

Zasmál jsem se, ale věděl jsem, že je to pravda.

„No jo, ale do čeho je dáme?“ stál jsem bezradně s hříbky v dlaních. „Tašku nemáš, co?“

„No tak tašku fakt nemám,“ rozesmál se Marek. „To bych byl stará bába, co je furt připravená na nákup!“ chechtal se.

„Počkej,“ Marek odhodil hůl a přetáhl si přes hlavu tričko.

Do temného lesa se rozsvítilo jeho krásné zlaté tělo s širokými rameny a vyklenutou hrudí, se svalnatými pažemi, s chloupky vykukujícími z podpaží a s huňatým ostrůvkem na pupíku.

„Na,“ podával mi tričko. „Svaž rukávy.“

Odložil jsem hříbky do jehličí, vzal si Markovo tričko a podle rady z něj vytvořil provizorní pytlík.

Marek se sehnul pro hůl.

„Budem hledat spolu, jo? I když teda na tohle jsem slepej. Já vo houbu spíš zakopnu, než ji uvidím.“

Šli jsme pomalinku lesem a rozhlíželi se po houbách.

Markovi tempo vyhovovalo, často se jen tak zastavil a rozhlížel se kolem.

„Hele, tamhle!“ ukázal mi.

„A jo! No vidíš. A pak, že je nevidíš,“ usmál jsem se na Marka a odřezával hříbky.

Byli jsme sehraná dvojka, já jsem sbíral a Marek se zatím rozhlížel po dalších.

„Čoveče, já jsem na to asi přišel,“ řekl zamyšleně Marek.

„Na co?“

„No, jak ty houby najít.“

„A jak?“

„Nevim,“ pokrčil rameny. „Prostě to nějak… vytušim… nebo co…,“ rozhlížel se. „Tamhle!“

Houby v tričku nám přibývaly.

***

Marek se posadil na starý padlý kmen a odložil hůl.

„Pojď sem. Sedni si taky na chvilku.“

Došel jsem k Markovi, posadil se vedle něj a pytlík s houbami položil na zem.

„Marku? Tebe ta noha pořád bolí, že jo?“ pohladil jsem ho po stehně.

Marek se podíval do země a mlčky zakýval hlavou.

„Je to moje chyba. Měl jsem ti to rozmluvit hned ráno, abysme někam chodili.“

„Já bych se stejně nedal,“ podíval se na mě se smutným úsměvem a hladil mě po zádech. „Dělám jen hrdinu. Ale nejsem.“

„Jseš, Marku. Jseš hrdina. Jseš jako ten Bivoj,“ díval jsem se mu do očí.

Marek se rozesmál.

„No tak to už vůbec ne. Kdybych viděl kance, tak zdrhám. Taky zdrhej, když uvidíš kance, jo? Hele, víš, že v lese je lepší mluvit nahlas?“

„Proč?“

„No aby vo tobě věděli. Když vo tobě budou vědět, tak se schovaj. Jenže když budeš potichu, tak na ně můžeš narazit, jakože je překvapit, voni se leknou a jseš v prdeli, kámo.“

Rozesmál jsem se.

„No nesměj se. Fakt!“

Chvíli jsme jen tak seděli, rozhlíželi jsme se po lese, poslouchali datla, prohlíželi si kmeny statných stromů, mezi kterými jsme byli jako dva trpaslíci.

„Srnka,“ zašeptal Marek.

„Kde?“ ptal jsem se šeptem.

Marek mě objal kolem ramen a přitáhl pomalu k sobě.

Díval jsem se stejným směrem a snažil se najít srnku. Uviděl jsem ji.

„A jó,“ šeptal jsem.

Stála mezi keři, dívala se na nás a stříhala ušima.

Objal jsem Marka kolem pasu. Pod rukou jsem ucítil jeho krásnou měkkou kůži. Byla vlhká a chladivá.

Marek se na mě podíval. Zvedlo se mi péro.

Otočili jsme se k sobě a začali se líbat.

Jednou rukou jsem přitom držel Marka pořád kolem pasu a druhou rukou hladil jeho vyklenutou hruď. Kůže na hrudi byla studená potem, napnutá a hrubá na dotek. Hrbolky Markových bradavek se tyčily. Péro v mých kraťasech se vzpínalo a vydouvalo na nich bouli. Marek objal bouli do dlaně a jemně mi přes kraťasy mnul penis. Cítil jsem v trenkách lepkavé vlhko.

„Fakt se nevycákáme?“ ptal se šeptem Marek a dál mě líbal.

„Ne,“ šeptal jsem.

Marek začal funět a o to víc intenzivně mě líbat.

Přestal, podíval se mi do očí a pohladil mě po vousech.

„Miluju tě, Kousíčku,“ řekl potichu.

„Taky tě miluju, Marku,“ díval jsem se do jeho očí, upřených na mě.

„Večer tě hrozně moc pocákám,“ řekl Marek potichu.

Zasmál jsem se.

„Já vim,“ pohladil jsem ho přes prsa, sjel rukou přes chlupatý pupík do rozkroku a stiskl dlaní Markovu bouli na kraťasech. Byla tvrdá, ale měkká zároveň.

Vydali jsme se pomalinku dál a věděli jsme, že už nemusíme nikam spěchat. Že nejdeme do nějakého cíle, ale že už v cíli jsme. Obklopeni divokou přírodou, bez zajetí času, bez všednodenních starostí, jen my dva.

Strašně se mi líbilo pozorovat Marka svlečeného do půli těla, jak jde lesem. Vlastně mu to s tou holí moc slušelo a vypadal hrozně moc sexy. Jako pán lesa…

„Hele, čum!“ přerušil moje rozjímání Marek.

Rozhlížel jsem se kolem po houbách.

„Támhle, vole!“ ukázal Marek holí směrem k stromům na kraji lesa, za kterými už prosvítala louka.

„Jé, Marku, to je náš penzion!“

***

Vylezli jsme z lesa a vydali se přes rozkvetlou louku k penzionu. Tentokrát jsme už neopřeli hůl o plot.

„Pojď, překvapíme ji,“ kývl na mě Marek hlavou.

Vydali jsme se po kamenném chodníčku do zadní zahrady za domem. Prošli jsme kolem studny a ocitli se ve velké zahradě plné záhonů se zeleninou, květinami a bylinkami, za níž byl ovocný sad. Majitelka penzionu však nikde nebyla.

„Haló? Jste tu?“

Ticho.

„Třeba je uvnitř,“ napadlo mě.

„Asi jo.“

Vrátili jsme se a zabouchal jsem na dveře.

Nic.

Vzal jsem za kliku, zamčeno.

„Tak asi někam šla,“ pokrčil jsem rameny.

„Co uděláme s těma houbama?“ zeptal se Marek.

„Tak je dáme zatím na verandu.“

Na verandě jsme rozložili houby z trička na stůl.

„Ty jo, těch je!“ kroutil Marek překvapeně hlavou.

„Na to, že neumíš hledat houby, jseš dobrej,“ smál jsem se. „I když vlastně teď už umíš.“

„No jasný. Jsem přeborník ve sbírání hub! Teda ve hledání!“ rozesmál se Marek. „Protože na sbírání jseš tu ty!“

Dali jsme si pusu a prohlíželi si vystavenou úrodu na stole, který hýřila různými barvami, tvary i velikostmi.

„Ty vole, doufám, že jsme nesebrali nějakou jedovatou. Nějakýho satana nebo tak. Abysme ji ještě nevotrávili!“ rozchechtal se Marek.

„Ne. Teda doufám, že ne. Podezřelý jsem nesbíral,“ drbal jsem se za uchem.

„Ty vole!“ chechtal se Marek. „Napumpuješ mi zase vodu?“

Seděli jsme u studny, já jsem pumpoval studenou vodu na Markův bolavý kotník. Marek si hladil nohu a liboval si. Cáknul na mě ledovou vodu.

„Marku! Koukám, že už jseš zdravej!“

Marek se zasmál.

„Vidím, že jste se zatím činili!“ překvapil nás znenadání veselý hlas majitelky, která se po kamenném chodníčku kolébala směrem k nám.

„Jé, dobrý vodpoledne!“ zahalekal Marek a zamával.

„Dobré odpoledne. Byla jsem u kamarádky, nesla jsem jí nějaké bylinky. Ale vy jste taky činili. Těch hub, co jste nasbírali.“

„To je pro vás!“ smál se Marek.

„Pro mě?“

„No jasně. Že jste nám včera tak pomohla. Za tu mastičku a za ten vývar. Byl moc dobrej.“

„Prosím vás, vždyť to nestálo za řeč,“ rozesmála se a bylo na ní vidět, že má radost.

„Ale jo.“

„Jenom si je vezměte s sebou. Vlastně… vy jedete až večer… a ještě autobusem, že?“

„No, právě.“

„Tak víte, co? Pomůžete mi je očistit a já vám za to udělám smaženici? Co říkáte?“

„No… tak jo! Jo ale taky nám musíte říct, jestli tam náhodou nejsou nějaký nějaký jedovatý.“

„Žádný strach, v houbách se moc dobře vyznám,“ rozesmála se.

Paní majitelka nám rozdala nožíky, sedli jsme si všichni tři kolem stolu a čistili houby jednu za druhou. Říkala nám, která houba se jak jmenuje, a dokonce věděla, které jsme kde nasbírali, protože znala v lese všechna místečka, kde houby rostou.

Během toho nám vyprávěla, jak v tomhle domku kdysi dávno bydleli její prarodiče, ona se sem přestěhovala se svým manželem, který byl fyzik, ale po té, co jim syn emigroval do Kanady, nesměl z politických důvodů dělat svoji práci, a tak se přestěhovali sem. Původně sem jezdili jenom na víkendy a na dovolenou, ale nakonec se tu usadili. Objevili tu nádhernou přírodu, ona se začala věnovat zahradničení, přestože původně byla bioložka, a její manžel, který už zemřel, se tu věnoval sadařství a pokoušel se šlechtil jabloně.

Odpoledne nám při vyprávění příjemně ubíhalo. Paní rozdělila houby, které přijdou na vaření, které na sušení a které zavaří. S Markem jsme se nabídli, že pomůžeme houby i nakrájet, takže paní se vydala dovnitř vařit houbovou smaženici a my pokračovali u stolu v práci s nožíky. Marek krájel houby a já rozkládal plátky hub na noviny.

„Ty jo. Taky bych chtěl žít jako vona. Až budu starej,“ přemýšlel nahlas Marek. „A ty?“

„Já taky, Marku. Taky bych chtěl žít s tebou v takovým domečku se zahradou.“

„Tak jo. Ty jo, to bude super,“ usmíval se na mě Marek širokým úsměvem.

***

Po houbové smaženici jsme se jen olizovali.

S Markem jsme se rozhodli, že po tak vydatném obědě se vydáme ještě na chvilku k rybníku, abychom se osvěžili. Do vody jsme vlezli jen krátce, protože Marek s nohou neměl úplně náladu na blbnutí. A tak jsme jen leželi na břehu a opalovali se.

Marek měl zavřené oči. Prohlížel jsem si mokré chloupky na jeho pupíku, ve kterých se třpytily kapky vody jako diamanty.

Marek se překulil na břicho.

„Tady to je super,“ zamumlal se zavřenýma očima.

„Je. Hele, Marku, v kolik pojedeme?“

„V pět.“

„Kolik tak může bejt hodin?“

„Nevim,“ zamumlal Marek. „Asi tři? Nebo tak nějak… Za chvilku půjdem.“

„Aby nám to neujelo…“

„To by bylo blbý,“ mumlal Marek. „Další už nejede. Ty vole, no jo,“ probral se Marek a opřel se o lokty. „Hele, radši pojď.“

Pomalu jsme se tedy zvedli a došli zpátky do penzionku.

Nahoře jsme si zabalili věci, což bylo docela rychlé, protože jsme s sebou vlastně skoro nic neměli, ustlal jsem ještě postele a naposledy se rozhlédl po podkrovním pokojíku. Vzpomněl jsem si, jak jsme si tu četli, jak se ke mně Marek v noci přitulil, jak ráno málem spadl s postele, a jak jsme zjistili, že nejsme dva, ale že jsme jeden.

Vydali jsme se dolů rozloučit.

„Tak už zpátky?“ čistila si majitelka ruce od hlíny, protože se opět věnovala svým záhonům a zahradě. A Marek se zase rozpovídal a začal vyprávět veselé historky. Od majitelky jsme na rozloučenou dostali kostivalovou mast a dokonce sklenici jahodové marmelády. Za vše jsme poděkovali a slíbili jsme, že zase někdy přijedeme. A mysleli jsme to upřímně.

***

Čekali jsme na návsi na autobus. Bylo horké letní odpoledne. V okolních zahrádkách bylo dnes ticho. Kolem proběhl pes.

„Pejsku!“ zavolal Marek. „Pojď sem, pojď,“ luskal Marek na psa prsty.

Pes se zastavil, podíval se na nás a štěkl.

Marek se rozesmál. „Ty vole, to je týpek.“

„Marku, už to jede,“ spatřil jsem supící vehikl v zatáčce.

Nastoupil jsem jako první a koupil jízdenky. Autobus byl poloprázdný.

„Běž až dozadu,“ šťouchl do mě potichu Marek, který byl za mnou.

Uvelebili jsme se na zadní sedačce, kde jsme byli sami. Autobus se rozjel.

„Zahrajem si nějakou hru?“ navrhnul vesele Marek.

„Tak jo. A jakou?“

„Tak třeba…,“ přemýšlel.

„Slovní fotbal?“ navrhnul jsem.

„Ty vole, slovní fotbal… To je pro děti.“

„Křížovkářskej.“

„Jak, křížovkářskej?“

„No nesmí se přímo říkat ty slova, ale jenom nápověda.“

„Jo takhle. No tak jo. Tak začni.“

„To, čím teď jedeme,“ vykopl jsem.

„Jo, jasně. Eee…,“ přemýšlel Marek. „Cáká nám to z péra.“

„Marku…,“ rozesmál jsem se. 

„Taaak… Knížka s mapama,“ pokračoval jsem.

„Aha. Jo takhle! Tak počkej… Vím! Dáváme to na špagety.“

Hráli jsme dál, Marek mě každou chvíli rozesmál nějakou blbostí, která by mě nenapadla, a cesta nám příjemně ubíhala.

„Hele, já si asi dám nohu nahoru,“ sundával si Marek tenisku a bolavou nohu si natáhl na sedačku. Opřel se o mě.

„Aaaa,“ uvelebil se. „Kousíčku? Nebude ti vadit, když na chvilku zavřu voči?“ podíval se na mě tázavě.

„Ne,“ pohladil jsem ho.

Marek zavřel oči. Položil jsem si ruku na jeho prsa. Marek se zatetelil. Položil si ruku na bouli ve svém rozkroku. Šibalsky na mě otevřel jedno oko a široce se usmál. Oplatil jsem mu úsměv a pohladil ho ve vlasech. Marek zase oko zavřel a s úsměvem na tváři se ode mne nechal vískat.

Díval jsem se z okýnka. Bylo mi strašně moc smutno, ale zároveň krásně. Bylo mi líto, že má Marek bolavou nohu. A stýskalo se mi po krásných, společně strávených chvílích v přírodě. Po penzionu, po snídani na verandě, po ledové vodě ze studny, pokojíku v podkroví, po společném čtení knížky, po rybníku, po rozkvetlé louce, po studeném potůčku, po odpočinku u božích muk, po našem hledání hub v lese… Byl jsem smutný, protože se mi stýskalo po těch nádherně bezstarostných chvílích.

Podíval jsem se na Marka. Spal. Byl krásný.

Napadlo mě, že jsem vlastně poznal jeho další skryté stránky. Hrdiny, který ale není žádný superman, romantika, který nemyslí jen na sebe, všetečného pozorovatele, který se umí zastavit a rozjímat…

Nedíval jsem se z okýnka, díval jsem se na Marka. Už jsem nebyl smutný. Byl jsem šťastný. Protože jsem věděl, že jsem s tou nejkrásnější bytostí na světě.