Marek a já – 28. kapitola: Výlet

Přišel jsem do práce jako první. Šest hodin. U mě nevídáno.

Od postupně se trousících kolegů jsem sklízel věty plné překvapení, co že tu jako dělám tak brzo a jestli náhodou nejdu rovnou z flámu. Což nebylo zase tak daleko od pravdy, ale zkoušel jsem předstírat, že ne.

V jedenáct hodin zapípal mobil.

„Mame zamluvenej penzionek :)))“

„Super :*** Kde?“

„Nech se preqapit ;) Muzes byt na autobusaku uz ve 14,30? 0:)“

A sakra, pomyslel jsem si. To bych musel zmizet už ve dvě… No co, přišel jsem dneska dřív.

„Zkusím.“

„To nejde zkusit :D Budu kupovat jizdenky ;)“

Vydal jsem se tedy prověřit situaci. Ale nakonec to klaplo, protože šéfová se asi taky chystala na víkend někam vypadnout a měla dobrou náladu.

„Tak jo. Budu tam určitě :*“

„Jsi nejlepsi <3 :***“

***

Dorazil jsem na autobusové nádraží. S naprosto divným pocitem. Jedu na víkend ven a nemám s sebou vůbec nic. Na sobě jen tričko, kraťasy a letní tenisky. A v kapse mobil a v batůžku jen doklady a klíče.

Marek už na mě čekal s batohem u nohou.

„Čus,“ smál se. „Krásnej čas,“ pochválil mě. „Nemusíme spěchat. Potěžkej!“ kouknul na batoh na zemi.

Nadzvedl jsem ho v očekávání, kolik kilo bude vážit.

„Ty jo, vždyť v něm skoro nic není!“ vykulil jsem překvapeně oči.

„To čumíš, co?“ smál se Marek.

„Hele, máme luxusní ubytko. Snídaně v ceně, taková chaloupka, majitelka hrozně milá pani. Aspoň po telefonu. A koukal jsem na počasí, celej víkend šestadvacet a ani mráček. Takže vlastně nic nepotřebujem. Dobrý, ne?“

„Dobrý. No tak snad to vyjde.“

„Jasný,“ řekl přesvědčivě Marek, zvedl batoh a vyrazili jsme k autobusům.

***

Marek měl vytištěné jízdenky, takže jsme měli i svá místa. Usadili jsme se, já k okýnku, a Marek mi vysvětloval, do jaké vesničky že jedeme a jak tam najdeme náš penzion.

„Marku, my jsme asi zapomněli zalejt bylinky,“ vzpomněl jsem si.

„Nezapomněli!“ vykulil na mě Marek vesele kukadla.

„Tys je zalil?“

„Jo. Čumíš, co? Zkusil jsem to s tím prstem, jaks mi ukazoval, a bylo to suchý. Tak jsem je všechny zalil.“

„Ty jo. Tak dík,“ pohladil jsem Marka po noze.

„Vždyť je to naše společná zahrádka, ne?“

„No. Je…,“ položil jsem hlavu na Markovo rameno a trochu se k němu přitulil.

Autobus se rozjel a do Marka vjel čertík.

„Ty vole,“ smál se na mě Marek s pusou od ucha k uchu, „to je poprvý, co spolu takhle někam jedeme!“

„A jo vlastně.“

„Ty jo, to je super,“ zavrtěl se Marek v sedačce tak, aby se mě co nejvíc dotýkal. Cítil jsem na své noze jeho chlupaté lýtko, jeho stehno, jak se opírá o moji nohu, a jeho paži, jak se přitiskla k mojí.

„To je,“ souhlasil jsem. „Já jsem tak rád, Marku, že spolu jedeme na výlet.“

„Já taky, vole,“ tetelil se šťastně Marek. „Budem čumět z vokýnka, jo?“

„Jo,“ rozesmál jsem se.

Marek na mě vesele mrknul.

Nechali jsme za sebou nádraží, autobus se pomalu vymotával z města a Marek mi pořád vysvětloval, kde všude to zná a kde je co zajímavého. Ukazoval rukou ven z okýnka a přitom se mě různě dotýkal paží, takže jsem měl co dělat, abych udržel pozornost, protože péro v kraťasech mi stálo, čehož si mimochodem nešlo nevšimnout.

Za chvíli jsme nechali za sebou i město a za okýnkem se otevřela letní krajina.

„Hele, srnky!“

„Ten kostelíček támhle…“

„Čum, letadlo!“

Vyměňovali jsme si postřehy, Marek pořád brebentil a každou chvíli se na mě vesele usmál. I já byl jako na trní – ostatně jako vždy, když někam jedu. Rychle jsme dostávali výletní náladu.

Nakonec nás ale přemohla únava a probdělá noc se na nás začala podepisovat.

Marek se o mě opřel a položil si mi hlavu na rameno. Já si položil ruku přes Markovu nohu. Marek se ještě trošku víc přitulil a zavřel oči.

Nechal jsem ho spát a díval se dál z okna. Občas jsem na vteřinku také zaklimbal, ale bál jsem se usnout, abychom nepřejeli.

Přemýšlel jsem o tom, jak jsem rád, že spolu jedeme ven. Že spolu vůbec někam jedeme. Že můžeme sedět vedle sebe a tulit se k sobě. Že máme společnou cestu i společný cíl.

Hodinka jízdy mi při tom přemýšlení rychle utekla a hodiny v autobusu brzy ukazovaly už jen nějakých deset minut do předpokládaného příjezdu. Vtom jsem zahlédl u krajnice značku s názvem naší vesnice…

„Marečku,“ jemně jsem zacloumal s Markem, který spal.

„Hmm,“ začal se protahovat. „Už tam budem?“ zeptal se rozespale se zavřenýma očima.

„Skoro. Budeme vystupovat.“

Marek se přemohl a otevřel oči. „Ty jo, já jsem zabral…“ Začal se rozhlížet kolem. „To už je vono?“

„Jo, teď. Asi jsme přijeli dřív. Za chvilku vystupujem.“

„Uf…,“ vzdychl Marek, zavrtěl hlavou a rychle se chvilku rozkoukával jako čerstvě vyoraná myš.

***

Klopotně jsme se vyloupli z autobusu na náves. Dveře se zavřely, supící vehikl se rozjel a kolem se rozhostilo ticho. Naše uši ale začaly pomalu rozeznávat cirkulárku řezající polínka, kdákající slepice, bečící ovce, písničku z rádia a ženský hlas, který volal Pepu k svačině. V okolních zahrádkách bylo rušno, slunce pálilo a všude kolem krásně voněl venkov.

„Počkej, ty vole, jak von mi to popisoval…,“ snažil se Marek zorientovat a rozhlížel se kolem.

„Jo! Támhle,“ ukázal rukou ke zvoničce, „kolem věžičky. A pak álejí.“

V aleji štěbetalo ptactvo a stromy nabízely příjemný stín. Byl tu krásný svěží vzduch, který se s tím rozpáleným ve městě vůbec nedal srovnat. Chytli jsme se s Markem za ruce.

Také alej jsme nechali po chvilce za sebou a asi po deseti minutách chůze jsme se po kamenité cestě, lemované z jedné strany potokem a z druhé strany rozkvetlou prosluněnou strání, přiblížili ke stavení obklopenému starými stromy.

„Hele, to bude vono,“ kývl Marek hlavou.

Došli jsme k malebnému domečku s rozkvetlou předzahrádkou, plnou pestrobarevných květů. Za domkem byl stinný ovocný sad. Chodníček do sadu, vedoucí podél starého, ale udržovaného domku, byl sestavený z prošlapaných kamenných dlaždic, vedle stála konev a ležela motyčka. Na starém dřevěném plotu visela cedulka „Penzion, Miluše Zahradníková“.

„To je fakt asi nějaká zahradnice…,“ kývl Marek hlavou na cedulku. „Ale pěkný, ne?“

„Jo, vypadá to tu moc hezky,“ souhlasil jsem.

Marek hledal zvonek na plotu.

„Neni tu zvonek… Haló?“ zavolal Marek do zahrady.

Ticho.

„Haló!“ zavolal o něco hlasitěji Marek.

„Ano!“ ozvalo se tlumené zvolání zpoza domku.

Konečně vynořila korpulentní postava starší paní se slamákem.

„Už běžím! Hned jsem u vás!“ kolébala se pomalu k nám, odložila cestou zahradnické hrabičky a lopatku na schůdky a oprašovala si ruce od hlíny.

„Dobrý den!“ začal vesele halasit Marek. „Já vám dneska ráno volal…“

Obdivoval jsem Marka, jak krásně umí mluvit s lidmi. To mu vždycky šlo. Byl roztomilý v podstatě na první pohled. Majitelka se smála a měla radost, že vidí dva veselé mládence, jak sama říkala, a že jsme v pořádku dorazili a její penzion našli.

„Pojďte dál. Omlouvám se, že mám ruce od hlíny, ale zrovinka přesazuju bylinky,“ smála se.

„Jé, to my taky máme bylinky – za voknem!“ chlubil se hned Marek a paní byla potěšená, že máme společné téma k hovoru.

Ukázala nám, kde najdeme náš podkrovní pokoj, kde je záchod, studna, kde se můžeme umýt, a verandu, kam máme ráno přijít na snídani. Také nám hned dala pár tipů, kam se jít v okolí podívat, kde najdeme rybník nebo kde se ve vesnici navečeřet. A když budeme chtít, tak si v sobotu dokonce můžeme udělat na zahradě táboráček a opéct si na klacku vuřty.

Předala nám klíč od pokoje. „A kdyby něco, tak přes den mě najdete vzadu na zahradě. A večer zabušte pořádně na dveře. Abych vás slyšela, až budu mít puštěnou televizi. Tak ať se vám tady líbí, mládenci! Já už vás nechám, musím zase pokračovat na zahrádce.“

„Tak děkujeme. Ať vám jde práce od ruky!“

Vystoupali jsme po dřevěných rozvrzaných schodech do tichého podkroví, které bylo rozpálené sluncem a vonělo starým prachem a bylinkami. Bledé paprsky se prodíraly mléčným oknem dovnitř. Podél stěn byly police s prázdnými sklenicemi na zavařeniny a u stropu visely chomáčky sušících se bylin. Jako by se tu zastavil čas. Před námi čekaly staré dřevěné dveře s mosaznou klikou.

„Tak co? Jseš napnutej?“ strkal Marek velký klíč do zámku.

„Jsem.“

„Já taky…“

Cvak, cvak.

Marek pomalu otevřel dveře do pokoje. Před námi se objevila útulná tichá místnost s dřevěnou podlahou a starým nábytkem. Ve vzduchu byla cítit starobylá směs naftalínu a levandule. Pokojík byl ale zařízený čistě a byla na něm vidět starosvětská péče ženské ruky. V rohu byla skříň, uprostřed stůl s ubrusem, vázička s kopretinami, na stěnách visely staré obrázky a u každé zdi stála jedna postel s nočním stolkem a malou lampičkou.

„Ty vole,“ vykulil Marek oči. „My máme každej svoji postel!“ rozesmál se.

Marek hodil batoh na zem a vrhnul se na postel, aby vyzkoušel, jestli není tvrdá.

Zavřel jsem za sebou dveře a prošel se po vrzající podlaze.

Sedl jsem si na druhou postel naproti Markovi.

Marek se pohupoval na posteli a usmíval se na mě.

„Vidíš? Dneska se budeme muset vycákat každej sám…“

„Hm,“ pokrčil jsem rameny.

Marek se svalil na postel a odkopl tenisky.

„Ty jo, já jsem vyřízenej,“ protáhl se a zpod trička mu vykoukl chlupatý pupík. Marek se po něm pohladil a podíval se na mě.

Usmíval jsem se na něj a prohlížel si ho.

„Hezkej pokojíček, viď?“

„Jo,“ hladil se Marek po svém chlupatém ostrůvku a lišácky na mě svítil očima.

Pomalu se mi zvedalo péro v kraťasech. Podíval jsem se dolů. V rozkroku se mi tyčila boule.

Marek si zasunul ruku do kalhot a s rukou uvnitř si začal pomalu honit péro. Díval se přitom upřeným výrazem na mě.

Zasunul jsem také ruku do kraťasů a svůj ocas povytáhl ven. Lehl jsem si na bok a pomalu si také začal honit péro. Díval jsem se při tom na Marka.

Marek si vytáhl penis a v honění pomalu pokračoval se mnou. Upřeně jsme se na sebe dívali přes dvoumetrovou mezeru mezi postelemi.

„Já už se dneska stejně nevycákám,“ řekl po chvíli Marek, schoval si péro zpátky do kraťasů a dlouze zívnul. „Jsem unavenej. A nevyspalej,“ znovu dlouze zívnul, zavřel oči a složil si ruce na pupík.

Taky jsem si přetáhl kalhoty přes trčící péro.

„Půjdem se ještě chvilku projít? A do vesnice na večeři?“ ptal se Marek se zavřenýma očima.

„Jo. Tak ale pojď. Než usneš.“

„Uf!“ zvedl se Marek s očividnou námahou z postele.

***

Ve vsi jsme objevili klasickou hospůdku, kde jsme si dali smažák a hranolky s tatarkou. Dvě pivka do nás jen zahučela. Na energii nám to ale moc nepřidalo, spíš naopak, a tak jsme se vydali pomalu zpátky do penzionu, a přestože slunce bylo ještě nad obzorem, docela jsem se těšil na postel.

Pomalu jsme se šinuli alejí a přepínali se z městského režimu na zpomalený venkov. Bylo líné letní odpoledne. Listy lip šustily nad našimi hlavami.

Marek utrhl dlouhé stéblo kvetoucí trávy u cesty a lechtal mě s ním za krkem.

„Nelechtej mě. Hele, housenka,“ ukázal jsem na zem. Přes silnici se pomalu soukala velká černá housenka s oranžovými proužky.

„Ty jo, ta je chlupatá, co?“ pozoroval ji Marek. „Kam jde?“

„Na výlet?“ pokrčil jsem rameny.

Marek se zasmál.

„Tak ty jdeš na výlet, jo?“ sedl si Marek na bobek a polechtal housenku stéblem trávy.

Housenka se stočila do klubíčka.

„Jejda.“

„Scvrkne se, když ji budeš lechtat. Taky se jí to nelíbí.“

Marek se zasmál.

„Už nebudu,“ zvedl na mě Marek pohled s omluvným výrazem a pohladil mě po noze.

„Hele, už zase leze,“ kývl jsem hlavou na housenku.

Marek housenku ještě chvilku pozoroval, pak se postavil a zadíval se na mě. Pohladil mě po vousech a dal mi pusu.

***

Pokračovali jsme po cestě kolem louky, která sice ještě bzučela hmyzem, ale některé květy se už pomalu zavíraly.

„Půjdeme se podívat k tomu rybníku?“ navrhnul jsem, když jsme byli skoro u chaloupky.

„Můžem,“ pokrčil Marek rameny.

Pokračovali jsme tedy ještě kousek dál, až se za zatáčkou otevřel pohled na rybník, který lemovaly vrby a rákosí. Po hladině plavaly kachny.

„Ty jo, to je krásnej rybník,“ rozzářil se Marek. „Osvěžíme se. Co?“

„Já nevim, to asi není na koupání.“

„Pojď,“ přemlouval mě Marek. „Támhle je vlez do vody,“ ukazoval.

Došli jsme ke břehu.

„Hm. No není to úplně na koupání… máš recht,“ dívali jsme se na kalnou hladinu.

Marek si přesto sundal tenisky a vlezl do vody.

„Ty vole, to je bahňák,“ komentoval. „Hele, ale tamhle na druhý straně je plážička,“ ukazoval rukou. „Zejtra se vykoupeme, jo?“

„Tak jo. Třeba to tam bude lepší.“

Marek vylezl zase ven, nohy měl celé od bláta. Ocachtal si je ve vodě a posadil se na trávník, aby mu nohy trochu oschly. Posadil jsem se vedle něj.

Položil jsem si hlavu na Markovo rameno a zadíval se na jeho nohy. Mokré chlupy na jeho lýtkách byly slepené do pramínků a sem tam mezi nimi ulpěly drobné lístky světle zeleného žabince. Markovy nárty zdobily po celé délce krátké tmavé chloupky a třpytily se na nich kapky vody. Drobné chloupky měl Marek i na prstech nohou.

„Tady je to hezký, viď?“ zeptal se Marek.

Rozhlížel jsem se kolem. Kachny plavaly pomalu ke břehu na druhé straně a postupně vylézaly z vody. Vrbové proutí sklánějící se nad hladinou se pomalu pohupovalo ve vánku. V rákosí začínaly opatrně skřehotat žáby a slunce se už pomalu schovávalo za les.

„Co?“ podíval se Marek na mě.

Zadíval jsem se mu do očí a pohladil ho po vousech.

„Miluju tě, Marku.“

Pomalu jsem se k Markovi přibližoval, abych ho políbil.

Marek zvážněl. Ještě než se naše rty pomalu setkaly, zavřel Marek oči. Také jsem zavřel oči…

Začali jsme se citlivě líbat. Vnímali jsme pouze naše rty. Měl jsem pocit, jako kdybychom se líbali poprvé. Naše vousy o sebe občas zašustili. Začalo se mi zvedat péro v kalhotech. Marek mě něžně líbal a cítil jsem ve svých ústech jeho horký dech. Péro se mi zvedalo čím dál víc.

Marek mě po chvíli pomalinku povalil na záda. Přestal mě líbat. Otevřel jsem oči. Marek byl skloněný nade mnou a s vážnou tváří si mě prohlížel.

„Miluju tě,“ řekl potichu.

Usmál jsem se na něj.

„Stojí mi péro,“ zašeptal jsem.

„Já vím,“ šeptal Marek. „Mně taky. Chceš se vycákat?“

„Ne.“

Marek se široce usmál a měkce mě políbil. Zavřel jsem oči a dál jsme si užívali něžné polibky. Marek mě občas šimral nosem a nebo mě hladil svými vousy přes moje tváře, takže jsem cítil, jak krásně škrábe. Péro v kalhotech se mi při tom vždy vzepjalo a vypustilo do mých nových trenýrek trošku šťávy.

Marek si na lehnul vedle mě, jednu nohu a ruku si přeložil přese mě a hlavu si položil na mou hruď. Vískal jsem ho ve vlasech.

„Mmmm…,“ liboval si Marek.

Díval jsem se na stromy nad sebou. Začaly se mi zavírat oči. Marek se ani nepohnul. Napadlo mě, aby náhodou také neusnul.

„Spíš?“ zašeptal jsem.

„Skoro,“ zamumlal Marek potichu.

***

Vrátili jsme se do pokojíku a svalili se každý na svou postel. Bylo sice ještě trochu světlo, ale spánek nás přemáhal oba.

„Jdem už spát?“ zeptal jsem se.

„Asi jo,“ řekl Marek unaveně. „Zejtra večer si uděláme ten táborák, jo?“

„Tak jo. Já si nevopejkal buřty, ani nepamatuju.“

„Já se taky těšim. To bude super,“ usmál se Marek.

„Tak dobrou,“ vzdychl už unaveně, přetáhl přes sebe přikrývku, zívnul a zavřel oči.

„Dobrou.“

Byl to tak divný pocit, usínat sám. A ještě za světla. Stmívalo se, pokoj se čím dál víc šeřil a já i přes únavu nemohl usnout. Padala na mě tíseň. Pořád jsem přemýšlel o včerejší noci, o Markovi, o nás a dělalo se mi čím dál víc smutno. Cítil jsem samotu. Přitom Marek ležel jen pár metrů ode mě. Ale já měl pocit, jako by mezi námi zela nějaká propast. V tom přemítání jsem nakonec usnul.

***

Uprostřed noci mě Marek tiše probudil.

Snažil jsem se v neznámé temnotě zorientovat. V pokoji byla černočerná tma, byla vidět jen tmavě šedá silueta okenního rámu lemovaného záclonkami. Na nebi svítily hvězdy.

„Spi. Já si jen lehnu k tobě.“

„Jo, pojď,“ posunul jsem se. „Jak to?“ zeptal jsem se rozespale.

„Mně se po tobě stejskalo,“ šeptal Marek a pod peřinou jsem ucítil jeho nádherně horké tělo.

„Mně taky, Marku. Bylo mi tu strašně smutno.“

„Teď už nebude. Dobrou noc, spi,“ políbil mě Marek.

Přitulil se zezadu ke mně a obejmul mě svými pažemi. Cítil jsem, jak se nořím zpátky do Markova teplého bezpečí, a bylo mi hrozně moc krásně. Jako bychom srůstali zase zpátky v jednu bytost. Uvědomil jsem si, jak moc Marka potřebuju. A že i Marek asi potřebuje mě. Zaplavil mě obrovský klid z pocitu, že jsme konečně spolu a že to takhle prostě má být. A s úsměvem na tváři jsem konečně tvrdě usnul.