Valčepo 19. kapitola

Šimon měl hlavu položenou na Olivierově rameni, obličej mu zabořoval kamsi do boku krku a vydýchával se z dalšího dokonalého sexu, jaký zažil jen s ním. Stále se na něj tiskl, vdechoval jeho vůni zesílenou pár kapkami potu a usmíval se. Copak mohl jinak? Připadal si tak šťastný… Tak chtěný, chráněný a milovaný, žádaný a šťastný. Olivierova starostlivost, paže, které ho k sobě pevně tiskly, miloval to, miloval ho celého. Víc než kohokoli před ním. Daleko víc, než si myslel, že kdy bude schopen. Tenhle protivný, ale zároveň naprosto dokonalý bača sebral jeho srdce, kompletně, se vším všudy, a držel ho ve svých dlaních, opatrně, něžně. Neublížil by mu, i když by kdykoli mohl. Brunet to věděl. Věřil mu.

„Miluju tě…," zašeptal a zavřel oči, aby si ještě víc mohl vychutnat tu krásnou, jedinečnou chvíli. Než se budou muset vrátit do reality, než jim začne být zima a než bude třeba začít zase fungovat. Než ten moment skončí.

„Stůl vydržel…," pousmál se Olivier a mírně zčervenal. „Připadám si hloupě… Nedokážu se s tebou ovládat."

Zabořil hlavu do Šimonovy hrudi, aby hnědovlásek nepoznal, jak moc se stydí. Vždycky si zakládal na tom, že své pudy a city dokáže držet na uzdě, mnohdy se zbytečně krotil a teď najednou předváděl, že ne vždy je schopen se ovládnout.

A tohle zvířátko ze mě dělá jenom Šimon – pomyslel si.

„Pojď, oblečeme se a půjdeme se projít – do lesa, anebo pokud by sis chtěl projít dědinu, můžeme zajet tam. Původně jsem si říkal, že bychom jeli na koni, ale to jsem netušil, že budu mít s tebou tak slabou vůli a vrhnu se na tebe, jen co tě uvidím nahého do půl pasu. Takže bychom mohli jet autem, anebo pěšky…," zapřemýšlel, „ale zase je to dost daleko, nevím… Slíbil jsem, že budu ohleduplnější. Stydím se." Jeho tvář opět ozdobil mírný nach. „Možná bychom vážně mohli raději jen do lesa," zadíval se na jeho opuchlý rozražený ret, „oni si budou myslet, že tě biju."

„Vesnici bych si prošel rád," usmál se Šimon nadšeně. Chtěl to tu poznat už posledně, tehdy mu to však zkazila opuchlá noha. Ale tu už měl v pořádku, alespoň relativním – nebolelo ho došlapovat na ni, i když úplně stejný tvar jako levá stále ještě neměla. A taky to občas dost svědilo, ale chodit mohl bez problémů, a to bylo hlavní.

„Myslím, že tohle už si myslí tak jako tak. Když jsem tam minule stál s berlí, zeptala se mě jedna holka, jestli jsi mi to neudělal ty a jestli mi neubližuješ," zavzpomínal se smíchem v hlase. Ta představa ho docela bavila. Černovlásek, který ho nosil jako princeznu, že by mu sám fyzicky ublížil? Ten, který ho vzal domů a chránil od všeho možného i nemožného, už jen proto, že v sobě zkrátka měl lidskost a srdce? Těžko…

„Ale víš, co mě teď napadá? Mohli bychom je při tom nechat. Dovedeš si představit, jakou bys měl skvělou pověst?" zeptal se nadšeně, v očích mu rošťácky jiskřilo. Vstal a začal se upravovat, dostal si z břicha vlastní nadílku a oblékl se, stejně jako Olivier, který jen pozvedl obočí a dál raději nekomentoval.

„A beztak nechápu," přisadil si pak, protože tato slova zkrátka nemohl nechat bez odezvy. Oba už byli nachystaní odejít. „Proč si tak urputně myslíš, že by ses měl krotit a že bych to tak snad mohl chtít? Že si dokážeš myslet, že bych tě byl schopen odmítnout," podotkl s úsměvem a políbil ho na tvář.

Olivier se u poslední otázky zamračil.

„Protože si připadám, že jsem stejný jako Pierre. Ten taky vždycky jen přišel, nijak se s tím nepáral, příprava nebo předehra žádná, prostě si mě vzal a nezajímal se, jestli se mi to líbí, jestli mě to nebolelo. Miloval jsem ho a byl jsem tenkrát pro něj ochoten udělat cokoliv, ale to mě teď neopravňuje, abych dělal totéž tobě, zvlášť když vím, jak moc nepříjemné to bylo. Ano, já z tebe cítím, že se ti líbí být dole, což já jsem tenkrát dost těžko překousával, přesto bych… Zkrátka nechci být takový buran a necita jako on. Stydím se za to! Jenže když se na tebe podívám, tak mi mozek totálně selže a stává se ze mě zvířátko ovládané pudy. Já netuším, jestli se kdy dokážu v tvé přítomnosti ovládnout…," polkl a na čele se mu utvořila přemýšlivá vráska.

„A s tím bitím, já bych to pro své vlastní dobro neriskoval. Oni tě tady mají rádi, většinou jsou to dobráci, kteří nemají rádi násilí, a právě proto bych se nedivil, že by si na mě pár chlapů někde počkalo a pomstili tě. Ty mezi nimi žít nebudeš, já ale ano. Oni většinou nezapomínají a já musím minimálně jednou za čas do dědiny jet, nemohu se jim pořád vyhýbat jen proto, že si budou myslet, že jsem násilník. Je pravda, že o mně nic neví, žil jsem tady sice celý život, ale z Paříže jsem se vrátil úplně jiný. Nechápou mě dodnes, a proto si o mně vymýšlejí takové pohádky. Takže bych tě poprosil, něco si vymysli, ale hlavně jim neříkej, že tě biju. Pochop, že by ta historka přešla přes pár lidí a druhý den už bych byl přinejmenším vrah. Chápeš?" usmál se na něj.

„Jasně, vždyť já bych to neudělal, byl to jen vtip. Tady se všechno šíří rychlostí blesku a všichni vědí i to, co řečeno nebylo, už jsem si všiml," podotkl s pokrčením ramen. Doteď si pamatoval, jak se s místními seznámil a co všechno o něm věděli jen z informace Je to Pražák jménem Šimon. 

„Kdyby se mi něco, cokoli, nelíbilo, tak bych řekl… Upozornil bych tě, nějak tě zastavil. Ale mě to nebolí. Mně se to líbí. Nechci, aby ses styděl nebo přirovnával k němu, protože nemáš proč," odvětil pak. Věděl, že teď půjdou lesem a nikdo nebude mít šanci je vidět, proto se natáhl a chytil Oliviera za ruku.

„Dobře, beru na vědomí a snad si jednou na tuto myšlenku i zvyknu. Nemůžu pořád sebe mučit a tebe otravovat Pierrem. Už tak nám do našeho života vstupuje víc, než jsem ochoten skousnout, takže se omlouvám a zkusím na toho parchanta brzy zapomenout," mumlal si pro sebe a pevně stiskl jeho ruku.

„Tak co, jak se cítíš? Nepojedeme přece jenom autem?" pousmál se Olivier.

„Můžeme pěšky, já to zvládnu," potvrdil Šimon. Přece jen, už tu cestu absolvoval a věděl, co očekávat. Zvládne to, věděl to. A taky se mu nechtělo neustále na sebe dávat pozor. Konečně se zotavil z toho bodnutí a stýskalo se mu po pohybu…

Procházka byla kouzelná, šli pomalinku, jak jen Šimonovi pozadí a také noha dovolily, nikam však nespěchali. V lese nebylo takové horko, v půli cesty si odpočinuli u studánky, našli několik hříbků a nakrmili se borůvkami, které rostly všude okolo.

„Máš modré rty i zuby, vypadáš jak zombíček," smál se Olivier, ale věděl, že určitě vypadá podobně.

Šimon nahodil něco, co považoval za výraz zombie, a natáhl ruce před sebe, jako by byl náměsíčný.

„Přišel jsem ti sníst mozek…," zabručel afektovaně hlubokým hlasem a natáhl se k Olivierovi, aby se nalepil na jeho rty. Rozmyslel se. Sní ho celého…

Jejich polibky chutnaly po borůvkách, byly sladké, sladší než ty lesní plody. Teď už byli modří oba a oba úplně stejně. Borůvková šťáva, kterou předtím měli jen na rtech a zubech, nyní vězela i v okolí jejich úst a místy dokonce na jejich tvářích a nosech. A brunet nemohl jinak než se usmívat, stejně jako jeho společník. Miloval tyhle kouzelné momenty, kdy byli sami dva v tiché přírodě, ať už to bylo kdekoli. Nakonec se ale přece jen zvedli a vydali se dál.

Opět ruku v ruce došli až ke konci lesa, kde se byli nuceni pustit. Vlastně, když nad tím brunet přemýšlel, klidně by se držel dál… Klidně by to všechno vytáhl na veřejnost, nikdy se s žádným vztahem nebyl zvyklý schovávat. Proč taky? Ale Olivier se zdál, že to takhle chtěl. A pokud to tak chtěl, tak to tak udělají…

„Promiň," vytušil Olivier mírnou nevoli, když se pustil Šimonovy ruky, „já si moc nedovedu představit, jak by se na tohle lidé dívali, dej mi čas, jednou se to dozví, já se s tebou nechci věčně schovávat, ale ještě je brzy, ještě nejsem připravený na pohledy některých z nich."

Mluvil potichu a věděl, že ho Šimon pochopí, ačkoliv v Praze se na to jistě všichni dívali jinak, znal to z Paříže. Ano, i tam bylo několik homofobů, přes to všechno věděl, že velká města jsou v tomto benevolentnější.

Míjeli první roubenky a pár lidí, které potkali, je pozdravili a jen letmo se zeptali, jak se mají. Olivier byl za to rád. Nechtěl tisíckrát každému vysvětlovat, proč má Šimon rozbitý ret.

Pomalu se courali dál a Olivier se začal usmívat.

„Tady tomuto se říká ‚Protějov'. Ty se asi na seriály moc nedíváš, ale před pár lety tady Pražáci společně se slovenskou televizí točili docela vtipný seriál – Doktor Martin. Doktor byl z Prahy, a když nad tím teď tak přemýšlím, byl ti svým způsobem podobný," začal se smát z plných plic a jen doufal, že Šimon ten seriál opravdu neviděl, jinak by jistojistě dostal štulec do zad a bylo by mu jedno, jestli se na ně lidé dívají.

„Vzhledem k výrazu ve tvé tváři usuzuji, že ať už mi je ta postava podobná jakkoli, raději si to nebudu dohledávat," odtušil Šimon s povytaženým obočím a pokroutil nad svým společníkem hlavou. Líbil se mu jeho smích, líbilo se mu, když byl takhle uvolněný a šťastný, ačkoli zrovna teď tušil, že to bylo tak nějak na jeho účet. A přesto se neubránil uvolněnému úsměvu.

„Pojď, jdem do Kyčerky, dal bych si pořádné chladné točené pivo. A je lepší čelit jejich otázkám u pivka než někde na ulici, co říkáš?" zeptal se Olivier.

„Jo, chlazený točený pivo zní skvěle," pokýval Šimon spokojeně hlavou a nechal se odvést do jedné příjemně vypadající hospůdky. Posadili se a nechali si natočit zlatavou tekutinu s pořádným čepcem, na kterou se oba tak těšili.

„Co sa stalo?" zeptal se muž, který jim pivo přichystal a přinesl. Šimon si moc dobře uvědomoval, jak ho už delší dobu přemýšlivě pozoroval, a tak jeho dotaz vlastně i čekal.

„Nic zajímavého, spadl jsem z koně. Ale zlomeniny žádné, jen pár modřin a škrábanců," odvětil s pokrčením ramen první věc, která ho napadla a zdála se mu reálná.

„Tož to je na štamprlku," odvětil dobrosrdečně hospodský.

„Ježíšikriste," hlesl potichu Olivier. „My nechcem, Josefe, nehlúpni, eště máme dlúhú cestu dom," řekl už hlasitěji.

„Ale tož jednu, šak z jednej sa svět točiť nebude," zahalekal, dál už Oliviera neposlouchal a rychle se přesunul k pultu.

„Nebojte sa, je to na mňa," ujistil je, když došel ke stolu a donesl tři skleničky spolu s dalšími dvěma orosenými pivy, která si sice neobjednali, ale protože do nich to první spadlo nadvakrát, usoudil, že jeho vzácná návštěva nebude mít nic proti dalšímu. Oliviera v hospodě viděl zřídkakdy a jeho kamarád začínal být po dědině pomalu celebrita.

„Já sa nebojím, enem bych rád došel ve zdraví dom," hučel černovlasý, ale jak bylo vidno, Šimon proti jedné malé nic neměl, ani proti druhému pivu.

„To ťa nemoh Olin pohlídať?" otočil se na Šimona. „Šak vím, že má někeré z tych herek pěkně divoké."

„Za tohle koně nemohou ani Olivier. Znáte to, občas se to všechno tak nějak semele," odvětil vyhýbavě, pokrčil rameny a pousmál se. Nechtěl to moc rozvádět, tušil, že kdyby zašel do podrobností, zapomněl by je, a jakmile by se zeptal někdo další, byl by nucen maličko tu lež pozměnit, pak znovu a znovu a vzhledem k nadzvukové rychlosti šíření informací by podezřelost jeho příběhu docvakla místním ještě rychleji, než by vůbec stihli zalézt zpět do lesa.

Měl štěstí a usměvavý muž už se dál nevyptával. Ještě chvíli vedli nezávaznou konverzaci, dopili piva a kopli do sebe sklenku, pak už se ale omluvili, že budou muset jít. Ani jeden z nich nechtěl cestovat potmě, noční les nebyl nejbezpečnější místo. Hned, jak opustili krčmu, uvědomili si však, že tohle načasování přece jen nebylo nejvhodnější.

 „To jsou oni!" vyhrkla jedna z dívek, které v hloučku procházely kolem, a všechny se k nim nadšeně přesunuly.

„Ahoj Šimone!" stoupla si jedna do popředí. Formálně se usmál a pozdrav jí opětoval. Neměl sebemenší ponětí, zda ji už někdy viděl, nebo ne.

„Pamatuješ si na mě? Tancovali jsme spolu," nadhodila s úsměvem.

Sakra!

Rychle začal lovit v paměti. Kruci, kdo to byl? Tancoval s každým, kdo tančit chtěl, a nevnímal vůbec nic! Jediné, co tehdy zvládal, bylo pokukovat po Olivierovi. Ta holka mu vůbec nic neříkala!

„Jasně, že pamatuji," odvětil jistě, jistý si ale rozhodně nebyl. A ona nepatrně naklonila hlavu na stranu – chtěla, aby pokračoval. Kruci, jak se jmenovala? Proč na něj koukala, jako by jí slíbil jejich vlastní svatbu a šťastně až do smrti? Nenápadně střelil pohledem po Olivierovi, očima zoufale prosil o pomoc.

„Ahoj Zuzko, samozřejmě, že si tě Šimon pamatuje, ani si nedokážeš představit, kolikrát jsem si to doma už vyslechl. Pořád o vás mluví, jaké jste byly skvělé tanečnice a jak moc si tu svatbu s vámi užil," povytáhl obočí Olivier.

„Vážně?" usmála se sladce.

„Jasné, říkal, že jste všechny skvělé, ale věděly jste, že Šimon je vysazený na černovlásky?" vykulil teatrálně oči. „Že jo, Šimone?"

Chvilku trvalo, než Šimonovi došlo, na co jeho přítel narážel. Ze začátku vůbec nechápal – proč zrovna na černovlásky? Neuvědomoval si, že by kdy řešil barvu vlasů, alespoň ne tak, že by to ovlivňovalo, s kým chtěl být a s kým ne. Vlastně, když nad tím teď tak přemýšlel, nepamatoval, že by se mu kdy líbila nějaká černovláska – Michaela byla fajn kamarádka, ale být s ní nikdy nechtěl. A ta mu z dívek s touto barvou vlasů byla asi nejblíž, nepočítaje jeho matku.

Skupina dívek s ryšavými, hnědovlasými a spoustou blonďatých hlav z toho také nebyla dvakrát nadšená. Až pak mu konečně došlo, na co Olivier narážel. Nepatrně mu zrudly líce a spěšně pokýval hlavou, aby to nevypadalo zas tak divně, jak už to nejspíš vypadat muselo.

„Jo, Olivier má pravdu," odkýval rychle a pokusil se vykouzlit úsměv, aby zamaskoval, jak ho celá situace uváděla do rozpaků. Všechny ty holky na něj koukaly jako na kořist, a to bylo tak nějak divné. Děsilo ho to.

„No nic, my už budeme muset jít," řekl rychle, tak rychle, aby nikdo nestihl začít vymýšlet, proč by měl ještě zůstat, a i s Olivierem se urychleně rozešel pryč. Neušel však ani pár metrů a znovu zaslechl své jméno.

„Šimone!" ozvalo se hlasem, který si výjimečně dokázal přiřadit k určité osobě. I když, začínal si uvědomovat, že by byl možná rád, kdyby to nedokázal. Z úst mu unikla tichá nadávka, kterou mohl slyšet jen on a se štěstím Olivier.

„Ahoj Jano," otočil se. Panebože, tohle se mu nikdy nestalo! Nikdy nechtěl utíkat před holkou! Nikdy se nedostal do takovéto situace. Až teď, v tenhle moment, kdy kdyby jen trochu mohl, už by byl za kopcem. Tuhle dívku fakt vidět nechtěl.

„Šímo, ani nevíš, jak ráda tě vidím! Nemohla jsem na tebe přestat myslet," zašvitořila blondýnka. Nebyla to pravda – zrovna dnes ráno myslela na jednoho fakt pěkného Ostraváka, večer předtím na chlapa, co se ji už týden snažil uhnat, ale nějak se mu to nedařilo, a předtím zrovna na Oliviera, který se teď tvářil… Tak nějak jako vždy. Možná o malinko vražedněji. Ale to nikdo z přítomných nemohl tušit.

Olivier zuřil. Co komu udělal, že si nemohl užít s Šimonem jedno normální odpoledne? Přemýšlel, jak by se té hloupé blondýny zbavil nadobro, a nejen jí. I všech ostatních. Věděl, že je to po čase přestane bavit – nejspíš, ale nechtěl nic nechat náhodě. Žárlil, přestože věděl, že tyhle mladé holky s Šimonem ani nehnou, a uvědomil si, že je vlastně chápe. Šimon byl neuvěřitelně přitažlivý muž, charismatický a myslel, že i ony už se dověděly, že je také bohatý. Vražedná kombinace.

Co by mohl vymyslet, aby jej přestaly nahánět? V jeho žárlivostí zasaženém mozku se zrodil dost šílený plán a on jen mohl doufat, že se ty holky na něj chytí, jak rybky do navijáku.

„Jani, možná bys měla něco o Šimonovi vědět. On o tom strašně nerad mluví, tak ti to řeknu já, ale jen proto, abys věděla, na čem jsi," řekl Olivier rádoby nejistě.

„Můžu?" otočil se na hnědovláska, který hodně nejistě přikývl. Vůbec netušil, co měl Olivier v plánu, a černovlasý měl už teď dojem, že za tohle, co teď vypustí do světa, ho nejspíš zabije. Ale zase to byla jediná možnost, aby se všechny holky stáhly a už nikdy na něj raději ani nepohlédly.

Olivier nahodil vážný výraz, alespoň natolik, nakolik mu umožňovala myšlenka, kterou chtěl sdělit.

„Anebo víš co, Šimone, radši jí to řekni sám…," nepochyboval, že si hnědovlásek něco věrohodného vymyslí, než on sám vypustí po dědině fámu, která by na ně měla větší dopad než samotné uhánění Šimona ženskýma.

Aby byl Šimon úplně upřímný, po tom, co mu Olivier přenechal slovo, se mu na malou chvíli celkem dost ulevilo. V jeho očích zahlédl cosi, co tam rozhodně vidět nechtěl, a začínal se celkem bát…

Jenže teď mu bylo přenecháno slovo a on neměl sebemenší tušení, co říct.

Anebo, možná… V hlavě se mu zrodil nápad, pěkný, a ostatně to, co chtěl říct, byla téměř pravda, za niž se nikdy nestyděl. Koutkem oka se zadíval na Oliviera a všiml si jeho výrazu. Viděl, jak mu vadilo, že za ním ty holky chodily, viděl, jak ho to bolelo. A to nechtěl. Protože mu na něm záleželo.

V hlavě si předem přehrál všechna slova, která chtěl říct, a ze srdce zadoufal, že si dívky jeho přiznání nevztáhnou i na černovláska. To poslední, co by chtěl, by totiž bylo způsobit mu problémy.

„Víš," začal nejistě. A nejistý skutečně byl. „Něco bych ti měl říct. Ty, i vy ostatní jste byly naprosto dokonalé tanečnice, úchvatné dámy, nádherné, kterým to opravdu slušelo. Krásné slečny, kolem kterých se kluci musí motat. Opravdu." Na chvíli se odmlčel. Všiml si, jak se v blondýniných očích potěšeně zalesklo.

„Ale jsem gay."

V ten moment na něj dívka vytřeštila oči a zůstala šokovaně stát, ostatně stejně jako zbytek hloučku.

„T-ty jsi…?!" vyhrkla a on jen přikývl.

„Jsem. Měla bys to vědět, vy všechny, protože si zasloužíte někoho, kdo vás ocení. Kdo ocení, jak jste krásné, a mimo jiné jaké jste vynikající tanečnice," zazubil se, mrkl na ně a v sekundě se otočil k odchodu, nechávaje hlouček dívek zaraženě zpracovávat všechny informace. Jen na malý, úplně maličký moment se ještě stihl podívat do Olivierova překvapeného obličeje a s úšklebkem protočit oči.

Jakmile zmizela Jana z doslechu, Olivier se začal chichotat: „Šimone, ty jsi hotový lidový vypravěč."

Nejraději by jej objal a vlepil mu pořádnou pusu, ale věděl, že tady to není možné, zvlášť po tom, co se Šimon přiznal. Tušil, že si mohou dát dvě a dvě dohromady a dojde jim to. To ale teď ještě nechtěl. Nebyl na to připravený. A tady byli příliš na očích, i když zrovna teď okolo sebe nikoho neviděl.

„Možná bychom měli pomalu jít domů," navrhl s jiskrou v oku. Věděl totiž, že kousek za vesnicí, v lese, už žádné pátravé oči nebudou a bude moct Šimona pomuchlovat v náručí. Bylo až k nevíře, jak moc mu chyběl jen prostý dotek hnědovláskovy ruky. Nehledě na to, že ani to mu tak úplně nestačilo. Byl zase v pasti, jen pomyslel na jeho tělo, chtěl ho – už zase. Klidně na louce u pastvin.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Na tohle by měl velmi rychle zapomenout a zkrotit všechny své hormony, které se v přítomnosti Šimona bouřily a hlásily o slovo. Třikrát denně místo jídla? Ne, to nemohl, takhle ničit svůj zelenooký poklad nesměl.

Podíval se na něj, jak zasněně hledí do dálky, také nejspíš v zajetí svých myšlenek, a málem zaúpěl. Ten kluk byl tak nádherný, nedokázal si ani na minutu představit, že by o něj přišel.

Konečně se brunet vrátil do reality, pokýval hlavou a usmál se, pohled upřený do Olivierových očí.

„To bude nejlepší," odvětil spokojeně. Pro dnešek toho poznal až příliš. Už teď se těšil, až bude zase jen a jen s Livim, pryč od lidí, v soukromí, jaké jim jeho osamocený domek skýtal. Líbilo se mu tam, líbilo se mu být jen v černovláskově přítomnosti. Těšil se, že se zase podívá na králíky, třeba je i zase pomůže nakrmit, těšil se, až zase budou vařit, a hlavně se těšil, až ho zase bude moct obejmout nebo políbit, kdykoli bude chtít. A taky ho chtěl provokovat.

Tohle nikdy nedělal, nikdy nebyl takový exhibicionista, ale líbilo se mu chodit před Olivierem bez trička a jen pozorovat, co všechno s ním dělá. A, dobrá, úplně maličko možná taky doufal, že ho nějak přemluví, aby ho ještě jednou pomiloval – třeba na dobrou noc, třeba za to, že tu cestu zvládl, bylo mu to úplně jedno. Nějaký důvod už se najde…

Konečně zašli zpět do lesa. Usmál se a úlevně vydechl – konečně byli sami.

„Ty jsi neskutečný…," hlesl Olivier do polibku, ke kterému si jej přitáhl hned, jak byli skryti prvními stromy. „Nemůžu uvěřit tomu, že jsem potkal někoho takového, jako jsi ty. Bože! Jak já jsem tě zprvu nenáviděl… Když jsi mi tenkrát v noci splašil koně na té cestě, myslel jsem, že mě trefí šlak, ale v tu chvíli, jak jsem tě tahal z bahna, se něco zlomilo, netušil jsem moc, co se se mnou stalo…, byl jsem tak zmatený." Měl pocit, že mu teď v této chvíli musí říct, co cítí. „Miluji tě, Šimone, strašně moc, a nedovedu si představit, jak bych se vyrovnal s tím, kdybys mě opustil. Asi bych ti tohle všechno neměl říkat, ale s tebou už chci být jen upřímný."

Vtáhl si jej do náručí a společně pozorovali zapadající slunce na vrcholku jednoho z kopců. Červánky se táhly na celé západní straně a rudý kotouč sliboval, že i zítřejší den bude slunečný a krásný.

„Tolik tě miluju, Šimone," řekl tak tiše, že zapochyboval, že jeho poslední slova Šimon vůbec zaslechl. Bylo mu to jedno, věděl, že jeho lásku cítí.

Šimonovi se do očí nahrnulo pár slaných slz. Věděl, že je Olivier viděl, cítil, jak si ho paží, kterou si ho k sobě tiskl, přitáhl ještě víc, a tak se nerozpakoval a natáhl se, aby si je setřel. Tohle bylo tak nádherné. Západ slunce, Olivierovo tělo, o které se mohl opřít, pilíř, který tu pro něj byl. Jeho vlastní domov i přístav, jeho často mrzutý bača, kterého ale miloval celým svým srdcem.

„Já tebe taky, jako nikdy nikoho," zašeptal a krapet nešikovně se usmál. Tak moc ho to dojímalo… Nechtěl brečet, nechtěl před Olivierem vypadat jako bábovka, ale jeho upřímnost a láska s ním zkrátka dělaly své.

„V tu noc jsem myslel, že jsi mým strážným andělem…," zavzpomínal s hlavou na černovláskově rameni, aby mu neviděl do tváře. „Chtěl jsem tě přinejlepším zastřelit…, pak se ti pomstít… a pak ti pomoct, vidět tě šťastného. Chtěl jsem tě rozesmát, chtěl jsem tebe. Dotknout se tě, pomilovat se s tebou a vlastnit tvoje srdce, tvou duši, tebe celého. A teď bych tě chtěl políbit," řekl, zvedl hlavu tak, aby byl jen kousek od Olivierových rtů, podíval se do jeho očí a přiblble se usmál.

„Co myslíš? Chci toho hrozně moc a pamatuji si, jak jsi mi vyčetl tuhle stránku mojí povahy. Ale když ti to všechno vrátím, daruješ se mi?" zeptal se tiše, šeptem a obmotal mu ruce kolem krku.

Olivier zvážněl a na čele se mu vytvořila malá vráska. „No, to je otázka k zamyšlení. Jak se to vezme? Když to bude fungovat jako výměnný obchod, nejspíš bych se tomu nebránil. Zní to fér. A co se týče tvé sobecké části povahy, mám dojem, že se jí na Valašsku nelíbilo a odcestovala zpět do Prahy. Ono tady přebujelému egu pšenka nepokvete. Ne v mém kousku světa…," objal jej a políbil. Jen opatrně, nechtěl mu ublížit a ten rozražený ret jistě musel bolet.

„Pojď, měli bychom si pospíšit, ať nezatmíme, psy tady nemáme, a jestli mám opravdu z něčeho respekt, tak je to divoká příroda."

Domů však došli ještě za světla a v pořádku a Olivier věděl, že se musí ještě postarat o zvířata.

„Pomůžeš mi nakrmit hladové chlupaté krky? Králíky už zvládáš jako pravý hospodář, granule pro psy jsou v té šopě, jako jsi našel liz pro ovce. Já zajdu ke koním. A pak si spolu můžeme udělat procházku k pastvině podívat se, jak se mají naše ovečky. Můžu tě o to poprosit?"

„Jistě, bez problémů," odvětil brunet. Zašel do seníku, ke kterému sice stále přistupoval krapet obezřetně, už to ovšem bylo daleko lehčí než posledně, a pak přinesené seno rozdělil mezi jednotlivé chlupáče. Jako posledně si na malý moment vytáhl mladé, kterým zkrátka nedokázal odolat, a párkrát pohladil i senem zaměstnanou samici. Pak zašel za psy, kteří, i když nebyli zvyklí, aby je krmil někdo jiný než Olivier, velmi rychle pochopili účel jeho návštěvy a nadšeně kolem něj poskakovali.

Chvíli jen stál a pozoroval, jak obě jejich porce mizí, a usmíval se, než se otočil a zamířil do stájí za Olivierem. Vejít dovnitř se mu povedlo tak, že to šedoočko ani nezaregistroval. A tak se zastavil a chvíli na něj jen koukal, snažil se při tom, jak mohl, nerozesmát se. Černovlásek stál kousek od poliček, ve kterých byly různé kartáče a žínky, a pohledem hypnotizoval tu nejvyšší, na kterou Pierre uložil krabičku s křížalami jablek, kterými koně odměnili. Šimon si všiml, že nahoru Olivier nikdy nic nedával, a tušil, že to blonďák udělal schválně. Musel vědět, že tam Olivier neměl šanci dosáhnout, přece jen ho znal už nějaký ten pátek. Jenže Šimon si toho v ten moment nevšiml… Nepřipadala mu vtipná jeho výška. Nepřipadala mu vtipná situace, do které se dostal. Ale ten mrazivý pohled, který krabičce věnoval, jako by si myslel, že mu pak raději sama sleze…

Usmál se a přešel za černovláska, kterému ani postavit se na špičky nepomáhalo, a krabičku mu podal.

„Prosím," zazubil se na něj.

„Děkuji," taky se na něj usmál, „tos tam nedal ty, že? No to je jedno, ale aspoň vím, že tě mohu zneužít i jako žebřík."

Hned se omluvně usmál. Zneužít – to slovo nesnášel. Nikdy by Šimona nijak nezneužil, ale on se začal smát a dobře pochopil, co tím Olivier chtěl říct.

Obešli společně ještě všechna zvířata, a to už svítil na nebi měsíc a i přesto, že byl horký den, začalo se citelně ochlazovat.

„Uděláme si romantický večer u kachláků? Sice to má do romantického krbu daleko, svítit bychom si mohli tak akorát baterkami, protože nevím, kde mám svíčky, a nejspíš, když už budeme topit, měli bychom toho využít a něco si uvařit na zítra. Já totiž nebudu mít čas už od rána," omluvně se na něj podíval.

I přes dopoledne s Pierrem, i přes jejich bitku a nedorozumění, které mezi nimi blonďák vytvořil, to pro Šimona byl krásný den. Nádherný. A zakončený úžasným večerem, který strávil jen a pouze v Olivierově přítomnosti. Neustále byl u něj, tiskl se na něj a líbal ho, nedokázal se přestat zamilovaně a tak trochu přiblble usmívat. Taky spolu uvařili na další den, ačkoli si černovlásek nebyl moc jist, jestli mu Šimon pomáhal, nebo ne – každou možnou chvíli se mu lepil na záda a objímal ho, líbal ho zezadu na krk a dýchal mu do vlasů… Zkrátka, rozptyloval, jak jen mohl.

Šimon ho miloval. Strašně moc, víc než cokoli na světě, a zhruba v ten moment si začínal uvědomovat, jak pro ně bude budoucnost náročná. Stále netušil, co by nakonec měli udělat, pochyboval, že by se Olivier nechal odvézt do Prahy, a vlastně to ani nechtěl. Věděl, jak se k velkým městům stavěl, toto mu zkrátka nemohl provést. Jenže co pak? Měl zůstat on tady? To by nešlo, nemohl nechat firmu napospas osudu. A chtěl by to tak vůbec? Nevěděl…

Nakonec společnými silami odklidili třísky jejich staré postele, což místy provázel tichý smích a pobavené grimasy. Rychle se vysprchovali, každý sám, protože Olivier věděl, že dohromady by jim došla teplá voda dřív, než by se vůbec začali omývat, a naskládali se na matraci, kde spolu po dalších minutách povídání a občasného líbání usnuli ve vzájemném objetí.

Olivier byl vzhůru ještě před prvním kokrháním, s úsměvem políbil růžové tváře svého krásného milence, který se po lehkém polibku začal ze spaní usmívat. Věděl, že v tuto hodinu jej nemá cenu budit, a tak se o to ani nepokoušel. Jen ho ještě naposledy pohladil a šel si po své práci.

O dvě hodiny, deset pracovních telefonátů a jedno rozčilení později šel Olivier s karafou studené vody, ale také tácem, na kterém voněly palačinky, zpět do ložnice.

Po výhružce polití studenou vodou se Šimon velmi rychle probral a s úšklebkem, že by stejný vtip už jeho černovlasý přítel zcela určitě nezopakoval, rychle vstal a s chutí se oba pustili do snídaně.

Olivier neměl času nazbyt, byl s kamarády domluvený na natažení nového plotu okolo jedenácté, a tak Šimona honil jak nadutou kozu. Ani se chudák nenadál, už seděl v autě a byli na cestě na Vsetín.

„První zajedu pro materiál na plot a pro granule pro psy. Mám dojem, že kousek od toho obchodu je i ta prodejna, kde mají tvůj mobil, teda myslím si, že je to ona. Mohl by ses tam jít zeptat…," zarazil se. „Teda… nemyslím, že už bych chtěl, abys ho měl opravený a odjel mi…  Zní to, jako bych se tě chtěl zbavit… Ale to není pravda, chápeš mě, že jo?" drmolil zmateně Olivier a kroutil nad sebou hlavou.

„Jen jsem si říkal, že ti asi chybí, tak bys možná mohl chtít informaci, kdy ho zase dostaneš do rukou," pousmál se a pohladil ho po stehně. „Až budu mít vyřízeno toto, zajedeme se podívat na tu postel. Ty se však velmi rychle rozmysli, jestli ti stojí za to se mnou zůstat… Jinak si kupuju zase malou…," povytáhl přemýšlivě obočí a zajel rukou mezi Šimonovy nohy, kde začínalo být malinko těsno. Ušklíbl se – tímto si pojistil kladnou odpověď.

Pro Šimonovo štěstí musel přeřadit a více se věnovat řízení, neboť už vjížděli do města.

Brunet zaklonil hlavu a vydechl všechen vzduch z plic.

„Ty jsi tak krutý člověk…," povzdechl si teatrálně a zašklebil se. Kdyby mu tohle Olivier dělal doma, velmi rychle by nalezli společnou cestu ke spokojenosti obou. Jenže tady? Taky by to šlo, ale ne ve městě…

Olivier zaparkoval a ukázal mu, kudy k místu, kde opravovali jeho telefon, i cestu, kterou se bude vracet za ním. A tak jen kývl a odešel daným směrem, před očima vidinu svého opraveného a plně funkčního telefonu.

Nebylo to tak, že by se tolik těšil na svůj odjezd. Vlastně stále netušil, jestli bude chtít zmizet i až už svůj přístroj bude mít… Měl? Nebo neměl? Mohl vůbec? Nebo to ani nešlo? A chtěl…?

Stále netušil odpověď ani na jednu z otázek, které na sebe kladl, a tak nezbývalo, než nechat čas plynout a počkat, jak se vše vyvine. Občas to bylo nejlepší možné řešení.

Jakmile však vlezl do budovy, v níž mu telefon opravovali, pochopil, že všechny jeho obavy byly zbytečné. Jeho nejnovější iPhone byl všechno, jen ne opravený nebo blízko ke spravení. Vlastně se mu dost dobře zdálo, že na něj ještě nikdo ani nesáhl…

Odchytil si jednoho muže, který podle oblečení a jmenovky na něm vypadal jako pracovník oné opravny, a zeptal se přímo, jak na tom jeho telefon je. Byl ujištěn, že oprava už samozřejmě začala, a vzhledem k tomu, jak jistě to ten mladík řekl, snad i mluvil pravdu. Konec oprav však odhadoval v týdnech, ne-li měsících.

Nakonec budovu opustil. Nepřipadal si o moc moudřejší, spíš naopak, jelikož ten klučina mu toho skutečně moc nepověděl. Na opravách se pracuje… To znamenalo, že byly objednány potřebné nové díly. Ale za jak dlouho by to tak mohlo být? To už se nedozvěděl.

Olivier si vyzvedl zboží, které měl už předtím telefonicky dojednané, a zrovna se střetli u auta s Šimonem, který mu těžké věci pomohl naložit do kufru. V prodejně s nábytkem společně vybrali tu nejbytelnější dvoumetrovou postel, kterou s těžkostmi, ale přece, naskládali do Olivierova auta, a nějakým kouzlem se tam dokonce vešla i matrace. Šimon chtěl všechno zaplatit, ale když viděl Olivierův vraždící pohled, kterým ho počastoval, když chtěl prodavači podat kartu, raději ruku stáhl s mumláním, že černovláskova zabedněná hrdost nezná mezí.

Olivier se pousmál, zaplatil a rychle nasedl za volant. Už tak měli zpoždění.

Doma do sebe černovlásek nasoukal v rychlosti rohlík se šunkou, dal Šimonovi rychlou pusu a s omluvou, že už nemá čas, vyrazil ven.

„V ložnici máš noťas, určitě potřebuješ zkontrolovat firmu. Telefon nechávám doma taky, klidně ho využij. Nevím, kdy se vrátím, ale pokud nebudeš mít co dělat, přijď pak za námi na horní pastvinu," volal z předsíně. Když však naposledy nakoukl do kuchyně a zadíval se do smutných očí hnědovláska, ještě se vrátil a tentokrát už polibek neošidil.

„Fakt musím jít," neochotně se odtáhl z Šimonova náručí a zmizel ve dveřích.

„Zatím…," zašeptal Šimon, věděl ale, že už jej Olivier neslyšel. Dveře za ním zapadly dříve, než brunet stihl zareagovat, a tak se jen usmál a došel si pro černovláskův notebook. Co ho však překvapilo, bylo, že moc nové pošty neměl.

V jednom mailu se ho matka ptala, jak se mu daří – to prozatím odsunul mezi nedůležité.

V dalším mu onen Slovák, za kterým jel přes celou republiku, odpovídal, že se brzy bude vracet do Prahy za neteří a že se tedy potkají tehdy. Tím se Šimon taky nezabýval moc dlouho, protože si nechtěl kazit náladu – ten debil se stejně chtěl vrátit do pár týdnů a nutil Šimona podstupovat celou tuhle cestu zcela zbytečně. Věděl, že se mu tehdy neměl omlouvat…

Ani poslední mail, který mu byl určený, nebyl z jeho firmy. Nebyl dokonce ani od rodiny, ani od žádného jeho obchodního partnera, stálého ani potenciálního. Byl od Kristýny. Proč ta mu psala?

Od svého rozchodu si spolu nepsali, ne že by se na sebe zlobili, spíš tak nějak neměli zájem… Jenže teď mu napsala. Stalo se jí něco? Nedalo mu to a rozklikl mail.

Ahoj Šimone,

nevím, kam přesně tato zpráva přijde, nerada bych do ní proto uváděla jakékoli důležité údaje. Vím, že mé telefonní číslo sis dříve pamatoval. Zavolej. Je to důležité.

Kristýna

Chvíli na tu zprávu jen zíral a dost dobře netušil, co udělat. Ne že by s ní mluvit nechtěl, svým způsobem mu to vlastně bylo jedno. Nerozešli se ve zlém, ale ani nechtěli zůstat přáteli. Když se potkali, kývli na sebe, ale to bylo celé. Nevadila mu představa promluvit si s ní, jen to nechápal.

Nakonec však přece jen došel pro Olivierův telefon a vyťukal dobře známé telefonní číslo. Nemusel čekat dlouho – dívka mu hovor zvedla po pár sekundách. Tušil, že měla telefon v ruce a jen si dávala na čas, aby to nevypadalo, že byla nedočkavá – tohle dělávala často. Nikdy to nechápal.

„Ahoj Kristýno, tady Šimon. Potřebovala jsi něco?" začal s pozdviženým obočím.

„Já nic, ty bys potřeboval. Nechtěla jsem ti volat, protože to by měl udělat nějaký tvůj podřízený, ale přece jen, nějakou dobu jsme byli spolu a nejsme cizí lidé, tak jsem tě chtěla informovat, snad ti za náš vztah i dlužím pár laskavostí," řekla dívka a on se zamračil. To neznělo jako fajn vyhlídka. Něco se dělo.

„Povídej," vybídl ji proto.

„No, jak to říct… Víš, co se ti děje s firmou?" V ten moment měl brunet pocit, že to s ním asi sekne. Srdce se mu rozbušilo a vytřeštil oči do prázdna před sebou – Kristýna by mu nevolala, aby si z něj udělala legraci, to věděl. A když už se to dostalo tak daleko, že ho kontaktovala ona, co strašného se za jeho nepřítomnosti muselo přihodit?!

„Klid, Šimone, ještě to půjde nějak vyřešit, ale moc fajn to zatím nevypadá. Ovčáček… jak ty mu to říkáš? Johan? Asi ano. No to je jedno, prostě a jednoduše vyhodil Adama Horkého, to byl ten nový ředitel pro styk s odběrateli. Teď se to tam hroutí, Ovčáček už to ví taky, jenže ten muž nechce zpět. Potřebujeme tě tu, abys s ním zkusil promluvit, popřípadě sehnal někoho jiného. Pochybuji, že ti to řekli, s tímhle se ti mohli chlubit jen těžko. A onemocněla Markéta, ta, co ti dělá sekretářku a vyřizovala jim tu všechny tvé požadavky. No zkrátka a dobře jde všechno do kytek, smlouvy se kupí, blíží se sezóna pro vše, co dodáváš, a ti lidé už chtějí mít vyřešeno, jsou nervózní," řekla a brunet tlumeně zaklel. Sakra, to bylo všechno, jen ne dobré.

„Ale já tam teď nemůžu," povzdechl si roztržitě. Co měl dělat? Kruci, proč mu to ten debil Ovčáček neřekl?! Kdyby měl telefon…

„Je to na tobě, ale takhle to moc dlouho nevydrží. Nevím, jestli můžeš, nebo nemůžeš, spíš bych řekla, že musíš… No nic, to je vše, co jsem ti chtěla říct, ty už si to nějak zařídíš," podotkla a on dokázal jen odhadnout, že na druhé straně pokrčila rameny.

„Asi budu muset, moc na výběr nemám. Zatím," odvětil, pak se ale zarazil. „A děkuju, že sis našla čas a řekla mi to," dodal pak a na chvíli se rozhostilo ticho. Blondýnka byla přinejmenším překvapená a chvíli jen pozorovala přístroj ve svých rukách. Šimon jí poděkoval? Takového ho neznala… Pak se ale usmála.

„Nemáš za co," odvětila, než telefon položila a pokroutila hlavou. Netušila, co se se Šimonem dělo, věděla jen, co jí byli ochotní říct ti, jichž se zeptala. To, že neměl telefon, a oblast, v níž se nacházel. Tedy, spíš to prohodila tak nějak mezi řečí jedna její známá, která chodila s jedním z Šimonových podřízených, a ji to tehdy zaujalo – jak by taky ne, Šimon jí vždy přišel jako stoprocentní městské dítě. Co by tedy dělal na venkově? Ale když zjistila, co se mu s firmou děje a že se mu to nikdo neobtěžuje zavolat, protože měli všichni jeho ješitní chlapští podřízení moc velká ega, aby přiznali, že se všechno hroutilo, nedokázala ho v tom nechat. Nebyla mrcha.

Šimon v tu dobu pobíhal po Olivierově domku a balil všechny tašky, které si tu stihl vybalit. Chaoticky skládal všechny věci na sebe a pak je zase vyndával, protože se zkrátka nevešly – ne že by těch pár minut, které mohl ušetřit, něco ovlivnily, ale byl nervózní…

Nakonec přece jen všechno sbalil a naskládal do kufru auta. Když tam však umístil i poslední tašku a vrátil se zpět, našel v předsíni nadmíru překvapeného černovláska. Tušil, že to, co právě spatřil – svou domácnost, ale zbavenou všech Šimonových věcí – si mohl vyložit všelijak, jen ne dobře.

„Víš," začal opatrně, pak si ale povzdechl a svěsil ruce podél svého těla. „Musím do Prahy. Je to nutné, jinak to firma šeredně odskáče…," řekl a viděl, jak se na něj Olivier zmateně, ale i vyděšeně podíval.

„Vrátím se," ubezpečil jej rychle a přešel k němu, aby ho opatrně chytil za ruce. „Budu zpět dřív, než se ti stihne začít stýskat. Za jeden dva dny mě budeš mít zase tady, dobře?" navrhl a pousmál se.

Olivier se jen vyděšeně díval na chaos, který po sobě Šimon zanechal, ale přece jen za ním vyběhl ven, aby si jej ještě chytil před tím, než nastoupil do svého auta.

„Možná teď budu působit jako idiot, žárlivý a hloupý, ale neutíkáš přede mnou, že ne?" zadíval se mu zblízka do očí, jako by v nich chtěl vyčíst opravdové úmysly. Věřil mu, to ano, ale přesto ho cosi hryzalo a potřeboval ještě jedno ujištění, že se vrátí, že ho neopouští a že mluvil pravdu. Nadával si v duchu za tyhle své nesmyslné myšlenky, ale věděl o sobě, že už jiný nebude. Tato neskutečně otravná vlastnost, kterou trpěl, když miloval, ho nejspíš nikdy neopustí. Jen pevně doufal, že mu to Šimon promine a bude jeho občasné nedůvěry respektovat.

Když hnědovlásek viděl prosící oči svého milence, pevně jej objal a přitiskl k sobě tak, že Olivier už nepochyboval o jeho slovech. Loučení završil dlouhým procítěným polibkem.

„Vrátím se, nikdy bych se tě nevzdal," zašeptal mu do vlasů a ještě jednou si jej přitiskl na hruď. Poté se už černovlásek jen se staženým srdcem díval na odjíždějící Mercedes. Chvíli se utápěl v melancholii, ale pak si uvědomil, že přišel domů jen pro pár drobností, které zapomněl, a musel se vrátit na pastvinu za chlapama. Nemohl tu jen tak sedět a fňukat, zvlášť když nebylo proč! Šimon jej přece ujistil, že za dva dny bude zpět.

Jsem fakt idiot, bečím tu jak malý ogar…

Zakroutil sám nad sebou hlavou.