Kieran: Dokud nás smrt nerozdělí - 19. Násilník

Mejm snům vévodila bílá. Bilej kůň i kovovej nábytek, bílý šaty a bílej sníh po kopcích. A bílý cákance, mizející ve vodě vířivky. Ten vrchol byl za odměnu i jako omluva za bolest. Užil jsem si ho naplno v Górdanové náruči. Asi už se mi ty dny abstinence tlačily na mozek, když se mi o tom stříkání ještě v noci zdálo.

Hned ráno, ještě před snídaní, se do mě pustil Jim. Nejdřív mi záda nahřál a pak mi ze svalů udělal sekanou. Aspoň tak jsem se cejtil, protože co mě ještě nebolelo, to začalo. Přitom vysvětloval Górdanovi, proč už neudržím hodiny ruce v předpažení a který svaly, někde hluboko v hrudníku, za to můžou. Já tu odbornou debatu ani neposlouchal. Stačilo mi, že vím, co nesmím dělat, a zbytek mi byl vcelku fuk. Změnit to nemůžu, takže moje zbytečná starost. Zavřel jsem oči a snažil se moc neřvat bolestí.

Úplně rozlámanýho mě Jim přikryl teplou dekou a řekl mi, ať ještě půl hodiny ležím. Snadno splnitelnej příkaz. Zůstal jsem v masérně sám, jen s nějakou nesnesitelnou hudbou. Ještě že byla hodně potichu, takže se dala vymazat. Usnul jsem a zdálo se mi, jak mi Jim vyhrožuje, že mě vobtáhne hned, jak budeme sami. Vypadal přitom ale spíš jako ten zmrd Curry kříženej s Draculou. Jeho rudý ďábelský oči jsem viděl ještě dlouho potom, co si mě probudil Górdan, že je připravená snídaně.

Protože jsem pár dní nesměl cvičit a měl bejt spíš v klidu a v teple, měl jsem najednou spoustu volnýho času. Jim mi sice na hodinu zapnul běžeckej trenažer na rychlejší chůzi, takže jsem se zas úplně neflákal, ale jinak jsem se povaloval na sedačce v obývacím pokoji se sluchátkama na uších. V hlavě se mi ale rodil plán, jak to udělat, abych nachytal násilníka a Górdan o tom nevěděl. Jo, dozví se to, až bude po všem. Nikdy ale nezjistí, že jsem to celý naplánoval. To by mě asi zabil.

Po obědě, zapečeným krůtím mase se zeleninou a bramborama, jsem se šel projít do parku. Chodit jsem musel, to bylo jediný, co mi Jim naordinoval. Chůzi se správným držením těla, abych ty svinský svaly, který by mi měly držet páteř, ale nedržely, posiloval. Došel jsem v doprovodu tří chlapů z ochranky až dozadu do lesa, kde byla branka do vesnice a kde přepadli Matta.

Pár dní jsem vzadu v parku nebyl a dost nemile mě překvapila změna, co se tam udála. Z neprostupnýho pralesa, plnýho křoví, se stal průhlednej a upravenej vysokej les. Křoví skoro komplet zmizelo. Zůstal jen širokej pás u zdi, kterej poskytoval úkryt bažantům. Tam ale nevedla žádná cestička, takže i kdyby se tam násilník schovával, nebude mu to k ničemu. Byl to sice trošku škrt přes rozpočet, ale já měl plán a nic mě nemohlo odradit. Koukl jsem po ochrance. Teď už mi zbejvalo jen přijít na to, jak se zbavit týhle svatý trojice. A to se taky nějak vymyslí.

Vrátil jsem se na hrad a v hlavě už mi klíčil docela schopnej plán. Napadl mě, když jsem nakoukl do našeho novýho hnízdečka v jižním křídle. Už to tam vypadalo docela k světu. Zedníci a obkladači odešli. Obrovská koupelna se zapuštěným whirpoolem byla funkční. Podlahy v pokojích byly taky hotový a do ložnice a do obýváku nastěhovali truhláři první část nábytku. Exotický dřevo s mimořádně krásnou kresbou interiéru slušelo. Hned to tam vypadalo útulně, i když byly místnosti dost velký. Až bude v ložnici postel a v obýváku velikánská béžová sedačka s pastelovejma polštářkama, bude to paráda.

Górdan úřadoval ve svý pracovně. V jižním křídle bude mít novou velkou a světlou pracovnu. Návštěvy bude ale pořád přijímat v reprezentativní části hradu. Do našeho soukromí nebude mít nikdo cizí přístup. Dokonce ani personál hradu ne, když si to Jeho Lordstvo nebude přát. Něco jako naše červená zóna na Bahamách. Už jsem se na to těšil.

„Byl ses projít?” zvedl hlavu od štosu papírů.

„Jenom kousek po parku,” sedl jsem si a otevřel nějakej business magazín. Sám se rozevřel v místě, kde byl článek o sportovním coupé jaguár. Že prej ho musí mít každej úspěšnej muž, stálo v prvním odstavci článku. Jo, sexuálnímu otrokovi úspěšnýho muže by taky slušelo. Možná je načase přehodnotit vztah k motorkám. Górdan je taky nemá dvakrát v lásce.

„Nechceš na mě počkat v ložnici?” odložil papíry na stůl a usmál se na mě. „Já tohle rychle dočtu a přijdu za tebou.”

„Chci,” vyskočil jsem na nohy.

„Přivážu si tě k posteli, když nesmíš dělat prudké pohyby,” poslal mi vzdušnej polibek.

Ta jedna věta stačila, aby se mi ve vteřině odkrvil mozek a překrvilo něco úplně jinýho. Poklopec mi byl najednou těsnej. Schody jsem bral po dvou, abych stihl ještě sprchu. A pak jsem si zalezl do voňavý postele, protože klečet mi můj pán nepřikázal a určitě by to ani nechtěl. Svý přání vlastně ani neformuloval jako příkaz, ale jako návrh. Zavrtal jsem se pod peřinu, celej natěšenej a taky pěkně tvrdej.

Ruce mi samy sjely do rozkroku. Jednou jsem sevřel ocas a druhou zlehka promasíroval koule. Párkrát jsem po ocase přejel, ale pak jsem zaslechl tichý kroky, tak jsem toho rychle nechal a dal ruce poslušně na peřinu. Nechtěl jsem Górdana provokovat.

„Máš kliku,” usmál se mezi dveřma. „Budu dělat, že jsem to šustění pod peřinou neslyšel.”

„Já ti ho jen trochu vylepšil,” ohradil jsem se.

„Já tě taky vylepším,” zamířil rovnou ke skříňce s hračkama. „Lehni si na břicho a ruce i nohy od sebe!”

Poslechl jsem bez odmlouvání. Lehl jsem si doprostřed naší široký postele a jen čekal. Kde jsou oka pro připoutání, jsem moc dobře věděl, takže mi bylo jasný, že budu brzo roztaženej do velkýho X. Górdan mi dal pod břicho polštář, abych měl vystrčenej zadek, a pak mě znehybnil. Ze skříňky si ale přinesl ještě něco. Bál jsem se, že to bude plácačka, ale nebyl to žádnej bicí nástroj. Donesl si vibrační vajíčko, tyran jeden. Pečlivě ho nageloval a pak ho zasunul tak hluboko, aby mi dráždilo přesně výstupek prostaty. Pustil ho na nejmenší rychlost a posadil se na okraj postele.

„Tak co říkáš vylepšení?”

„Úžasný,” procedil jsem.

Jo! Přesně to dráždění, který mi vhánělo krev do ocasu a všude kolem, pumpovalo koktejl chemie do žil, ale nic víc. Může mě tu takhle nechat trpět třeba dvě hodiny a neudělám se.

„Tak si to užij, já jdu do sprchy,” políbil mě na tvář a zmizel v koupelně.

Kdybych nebyl přivázanej, skočil bych na něj. Pomalý vrnění vajíčka, který mi masírovalo citlivou a prokrvenou prostatu, bylo k zešílení. Ocas mi cukal pod přívalem krve. Byl tak nadrbanej, že to bolelo. Kdyby vajíčko bylo zapnutý na trochu vyšší rychlost, vystříkal bych se bez jedinýho dotyku. To jsem měl ale smůlu. Prohýbal jsem se v bocích, jako by to bylo něco platný, ale i kdyby Górdan klečel mezi mejma nohama, nevšímal by si toho.

Neslyšel jsem ho přijít. Z ničeho nic jsem měl ruku mezi půlkama a pak pod břichem na ocasu. Ten mi stáhl dolů mezi nohy, aby si mě mohl vychutnávat. Cuknul jsem sebou a trhaně vydechl. Vnímal jsem, jak si kleká na postel. Ruce se zabořily do mejch oblin a roztáhly je od sebe. Horkej vlhkej jazyk přelízl spodek klacku a pak šev mezi koulema, hráz i růžičku. Zavzdychal jsem pěkně nahlas a prohnul se, abych mu usnadnil přístup.

„Nějakej nadrženej, holoubku,” zavrněl a plivl mi do rýhy. Palcem sliny rozetřel, zasunul dva prsty do díry a začal jima otáčet. Sykavě jsem se nadechl. K vibracím vajíčka to bylo jak mučení třetího stupně.

Znova jsem ucejtil jeho jazyk na žaludu. To už jsem zaskučel. Elektrická pecka mi projela od klacku až do mozku. Rozlila se do celýho těla. Koktejl šťastnejch hormonů, namíchanej od toho nejlepšího barmana. Górdanův jazyk zpracovával můj ohon a prsty se činily uvnitř.

Vibrace vajíčka pomalu zrychlovaly. Můj osobní sadista sledoval, jak se kroutím na posteli, a přidával, nebo ubíral. Vždycky mě nechal dojít kousek pod vrchol a pak ubral a vytáhl prsty z mýho zadku. Prosil jsem, ať mě nechá vystříkat nebo ať mě ošuká a už konečně přestane mučit. Zdálo se ale, že neslyší. Dráždil mě jak na ocasu, tak uvnitř tím vajíčkem a já se svíjel jak v transu, ale furt na půl cesty do ráje.

Konečně ze mě vajíčko vytáhl a vrazil do mě svůj ocas. Už to sám nemohl vydržet. Vajíčko ale nechal vibrovat a přitiskl mi ho na hráz. Spolu s tvrdým, rychlým přirážením to byla neskutečná kombinace. Zacpal mi pusu, protože jsem řval jako bejk při páření. Ležel na mě plnou vahou a úplně mě ovládal. Rukou s vibračním vajíčkem mi přejížděl zespod po ocasu i koulích a hrázi a přitom do mě pořád tvrdě bušil. Slyšel jsem, jak prudce vydechuje a heká a pak už taky řve při každým výdechu. Sevřel jsem svaly a tím jsem ho dostal. Párkrát rychle přirazil a sevřel mě v křeči extáze. Po chvilce vzal do ruky můj škubající ocas. Trochu zapumpoval a stříkal jsem taky.

Slezl ze mě a odvázal mě až po nekonečně dlouhý době. Oba jsme byli jak v rauši, sjetý tou nejkrásnější drogou. Pohnout i palcem u nohy byl nadlidskej výkon.

„Nebolí tě záda?” staral se, když mi pomáhal na nohy.

Zavrtěl jsem hlavou a snažil se zapojit aspoň nějaký svaly. Nešlo to. Fakt jsem byl sjetej. Sexem! Visel jsem na něm jak ožralá nevěsta. Vzal mě do náruče a odnesl do koupelny. Nikdy jsem nepochopil, kde bral tu sílu, nevážil jsem o moc míň než on.

Těšil jsem se, že si dáme druhý kolo ve vířivce, ale Górdan nemel čas. Ozvali se mu policajti. Chtěli s ním něco probrat mezi čtyřma očima. Pokrčil jsem ramenama. Když bude chtít, všechno mi pak řekne, takže mi ani nevadilo, že na schůzce nesmím bejt. Stejně jsem měl lepší plán. Měl jsem namířeno do jižního křídla vnitřkem hradu. A pak ven do parku východem, u kterýho nestála ochranka. Nikdo neuvidí, že jsem venku, jenom násilník z okna svýho pokoje. Doufal jsem, že si všimne.

Nechtěl jsem se do jeho okna koukat. Úplně jsem se tomu pohledu vyhýbal. Zapeklitá situace! Chtěl jsem přilákat jeho pozornost, přitom jsem se ale musel klidit z dohledu ochranky. Kdyby mě někdo z chlapů viděl, hned bych měl nechtěnej doprovod. A já chtěl bejt vidět. Chtěl jsem bejt volavka. Byl jsem jí už mockrát, takže to pro mě nebylo nic novýho. Poprvý jsem šel ale do akce sám, bez zajištění a Górdanova souhlasu. Neměl jsem ale strach. Na rozdíl od Matta jsem uměl dost nečistě bojovat. Věřil jsem, že si s útočníkem poradím stejně jako s mnoha jinejma hajzlama, se kterejma jsem měl co dočinění.

Park měl v nastávajícím soumraku tajuplnou atmosféru. Nikdy jsem tam vlastně tak pozdě sám nebyl. Od jižního křídla vedla cesta, lemovaná barokníma sochama. Každej měsíc tam měl svý zastoupení. O kus dál byl z habrů rokokovej labyrint. Uprostřed byla nefunkční fontána s nějakejma vodníma nymfama. Górdan ji chtěl na jaře nechat opravit. V různejch zákoutích labyrintu byly schovaný lavičky s dalšíma sochama. Zkracoval jsem si často labyrintem cestu, takže jsem jím trefil. Představoval jsem si pokaždý ty rokokový dámy a kavalíry s krajkama, jak se schovávají za hustým živým plotem a užívají si chvilky soukromí. Bůhví, co všechny ty kamenný lavičky pamatujou za neřesti. My dva s Górdanem bychom je asi nevyvedli z míry.

V lese už byla úplná tma. Zdržel jsem se v labyrintu. Záměrně, abych dal útočníkovi náskok. Jestli mě viděl, měl spoustu času se přemístit ke zdi zahrady. Jestli můj plán vychází, čeká někde vzadu, a jestli se přiblížím, zaútočí. Šel jsem pořád dál stejnou rychlostí a koukal do korun jehličnanů. Jednou jsem tu viděl sovu, tak jsem ji zase hledal. Aspoň jsem měl nějakou zábavu a nevypadal jsem tak nápadně. Ruce v kapsách, línej krok. Kdybych uměl pískat jinak než falešně, pískám si.

Vzadu pod javorem ležela záplava různobarevnýho listí. Vytáhl jsem baterku, abych ty barvy všechny viděl. Od zlatý po temně rudou tam byly všechny. Sedl jsem si na bobek, že si pár těch listů seberu. Sice jsem nevěděl k čemu, ale líbily se mi, stejně jako lesklý kaštany. Ani těm jsem nikdy neodolal, i když mi k ničemu nebyly. Sebral jsem je, hladil jejich lesklej a krásně vzorovanej povrch a pak je zahodil. Udělal jsem si z javorovejch listů vějíř. Srovnal jsem je od nejsvětlejšího po nejtmavší. Příroda byla neskutečná kouzelnice s barvama. Sehnul jsem se pro další krásnej list.

Náraz zezadu mě poslal k zemi. Málem jsem si nestihl dát ruce před ksicht. Skočil na mě a natáhl mi černej pytel na hlavu. Měl v tom praxi a byl sakra rychlej. Utáhl mi látku pod bradou a přidusil mě v kravatě. Snažil jsem se ho ze sebe shodit, ale marně. Byl moc těžkej, a navíc to prostě uměl. Roztáhl nohy, aby měl stabilitu a já ho nedostal na lopatky. Házel jsem sebou a snažil se vykroutit, ale marně. Byl jsem v hajzlu.

„Budeš hodnej, ty zmrde, a já ti nepomačkám tu tvou pěknou fasádu,” zavrčel mi do ucha hlubokým, změněným hlasem. „Vstávej!”

Chytl mi ruce za zádama a zvedl mě, jako bych nevážil osmdesát. Strkal mě před sebou, držel pod rukama a předloktím pod krkem. Nic jsem neviděl. Klopýtal jsem přes kameny a kořeny stromů. Neměl jsem nejmenší šanci, zaútočil na mě na místě, kde jsem to nečekal. Nezvládl jsem vůbec nic. Dokonale mě překvapil.

Hodil mě zase na zem jak kus hadru, držkou k zemi. Prolítl jsem nějakým křovím. Nestihl jsem před sebe ani dát ruce, takže jsem si vyrazil dech. Než jsem mohl cokoliv, skočil na mě. Snažil jsem se otočit na záda, abych mohl aspoň poslepu kopat, ale marně. Na to byl moc zkušenej rváč, aby si mě pohlídal.

Kovový cvaknutí mě paralyzovalo. Vyhazovák! Ztuhnul jsem hrůzou. Jakmile je ve hře kudla, jde veškerá sranda stranou.

„Uklidni se, jinak bude mít plastickej chirurg co zašívat. Pořezanej v ksichtě bejt nechceš, viď?”

„Ne,” jen jsem tiše vydechl. Za to mi tahle nebetyčná kravina fakt nestála.

„Tak hezky drž, buzíku, a užijem si oba. Vždyť to tak máš rád, ne? Pěkně tvrdej sex.”

Rozřízl mi kalhoty na zadku. Vůbec se nezabejval nějakejma knoflíkama. Ostrej nůž zajel do látky a bylo to. Držel jsem bez hnutí, aby mě nepořezal. Jeho ruka mi zajela pod slipy. Nůž mu zase pomohl. Další řez a trhnutí a já ucejtil na zadku chladnej vzduch. Rozkopl mi nohy a lehl si mezi ně. Uslyšel jsem, že si rozepíná poklopec. To byla moje šance! Chtěl jsem se mu vyškubnout ve chvíli, kdy na mě nedával pozor, ale nebyl blbej. Ruka mi zajela mezi nohy a železná pěst zmáčkla koule.

„Ani na to nepomysli, jinak ti je ufiknu!” drsný varování.

Věřil jsem mu každý slovo!

„Dej ruce za záda!”

Poslechl jsem a on mi je spoutal plastovým páskem.

„To aby tě nenapadaly nějaký kraviny,” přimáčkl mi hlavu do hlíny. „A teď hezky vystrč prdel!”

Nakopal mě do kleku s hlavou zapíchnutou do vlhkýho listí. Jednou rukou mě pořád držel pod krkem a druhou mi vrazil mezi půlky. Snažil jsem se ho ze sebe shodit, ale on mě vždycky zklidnil zmáčknutím a natažením koulí.

„Chceš je urvat?”

To jsem fakt nechtěl. Už takhle mě pěkně bolely, jak mi je drtil. Vzdal jsem to a přestal se vzpírat, aby si myslel, že už budu hodnej. Třeba se mi povede ho překvapit.

Naplival mi mezi půlky a prsty zamířily rovnou do díry. Nesnažil jsem se mu bránit, takže se dovnitř dostal hned třema prstama.

„A hele, buznička si užívala,” posmíval se a chystal se zasunout. Vytáhl ze mě prsty a nasměroval žalud na můj svěrač. Na vteřinu přestal dávat pozor a povolil i stisk kolem mýho krku.

Přetočit se švihem na záda a vykopnout nohama mi trvalo zlomek vteřiny. Bojoval jsem naslepo a bez rukou, ale s o to větší zuřivostí. Vykopl jsem proti němu a někam ho nabral. Doufal jsem, že mezi nohy, ale takovou kliku jsem neměl. Přesto ale zařval a odvalil se kousek stranou.

Pytel na hlavě byl hroznej nepřítel. Nejen, že jsem nic neviděl, ale taky jsem blbě slyšel. Nedokázal jsem podle šramotu a hekání přesně určit, jak daleko je ode mě. Kopal jsem kolem sebe směrem, odkud jsem ho slyšel, když se na mě najednou zřítila půlka vesmíru.

Skočil ne mě a dal mi pěstí takovou pecku, že se mi rozsvítilo. Krásný zářivý barevný světýlka mi vířily v otupělým mozku. Bolest hlavy mě úplně paralyzovala. Chvíli jsem i myslel, že se pobliju. Zvedl jsem hlavu ze země a vtom mě zasáhla další rána pěstí.

Musel jsem bejt chvíli mimo. Když jsem se probral, už zase ležel na mě, loket pod mojí bradou a tlak v konečníku mi napověděl, že dosáhl svýho. Ležel na mě a pomalu přirážel.

„Tak co, líbí se ti to?”

Nevím, co čekal za odpověď. Výkřiky nadšení, vlaječky a mávátka? Hajzl jeden zasranej! Jo, držel jsem, protože mi bylo blbě, motala se mi hlava a nechtěl jsem přijít k úrazu. Krutě jsem ho podcenil, svini jednu. Byl fakt profi rváč. A hlavně mě překvapil.

Přírazy zrychlovaly a hekání bylo hlasitější. Pořád jsem držel s vystrčeným zadkem a jen doufal, že to brzo skončí. Cejtil jsem se příšerně. Nezmohl jsem vůbec nic. Byl jsem zoufalej, nasranej na sebe i na celej svět. Do očí se mi draly slzy, ale nechtěl jsem, aby poznal, že jsem na sračky. Konečně se pevně zapřel a ještě víc mě přidusil. Pravidelný přírazy nahradily rychlý pohyby králičí kopulace. Hekání přešlo v hluboký mručení. A pak ztuhnul v křeči, zaraženej až po kořen.

Konečně! Mám to za sebou!

Vystříkal se do mě. Skvělý, nechal mi plnou dávku genetickýho materiálu a další si otřel o zbytky mejch roztrhanejch kalhot. Zvedl se. Slyšel jsem, jak kousek vedle močí a pak si zapíná zip. Mohl jsem bejt rád, že nepochcal mě.

„Máš kliku, buzničko, žes byl hodnej,” sedl si ke mně na bobek. Chytl mě za nohy a zatáhl hloubš do křoví. Ucejtil jsem větve keře. Švihaly mě přes zadek i záda. Měl jsem strach, ale doufal jsem, že když jsem ho neviděl, tak mě nechá bejt. Že mě neuzemní a nezahrabe do listí pod keře jako Matta. Nemůže vědět, že jsem ho poznal nejen po hlase, ale i podle vůně. Jestli si myslí, že pevná látka černýho pytle odfiltrovala jeho charakteristickej parfém, tak se šeredně spletl. Jo, poldům by to možná nestačilo, ale Górdanovi bude. A jeho vyřizování účtů bylo efektivnější než naše soudy.

Kolem mejch kotníků se zatáhly další plastový pásky. A pak taky mezi kotníkama a zápěstíma. Sešněroval mě jako cikánskýho poníka.

„Neboj, on tě tu nakonec někdo najde, jenomže to už budu dávno za horama,” kopnul mě zboku do zadku. A pak zašustilo křoví a byl pryč. Prostě zmizel a nechal mě tam spoutanýho, bezmocnýho, s pytlem na hlavě.

Začal jsem řvát, ale sil jsem moc neměl. Všechno mě bolelo a ruce, připoutaný ke kotníkům, mi neumožňovaly ani hlubokej nádech. I černej pytel mě dusil. Brzo jsem to vzdal a beznaděj začala vyhrávat. Byl jsem neskutečnej idiot. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že mi to vyjde a přeperu profíka? Zasloužím si to a teď se tady udusím, nebo zmrznu.

Byla mi zima a dejchalo se mi čím dál hůř. Párkrát jsem ještě zkusil zařvat, ale pak jsem se na to plejtvání silama vybod. Už jsem jenom existoval a čekal. Buď mě někdo najde, ale hned to asi nebude, anebo to trápení skončí. Po dvou ranách do hlavy se se mnou svět furt točil. Taky se mi zvedal žaludek. Nepoblít se mě stálo neskutečný úsilí. Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit. Jsem pár stovek metrů od hradu a Górdan mě určitě brzo najde, i kdyby měl obrátit celej park vzhůru nohama.

„Klid! Dejchej pomalu a přestaň vyšilovat,” napomínal jsem se v duchu. Zabralo to! Puls se mi zpomalil a dech zklidnil. Přestal jsem se bát a hladina adrenalinu rychle klesala. Černej pytel na hlavě a nedostatek kyslíku mě ale brzo odeslal do říše snů.

Štěkot psů mě probudil. Byli někde blízko. Górdanovi stopaři! Už jsem slyšel hlasy. Někdo volal moje jméno a psi šli po mý stopě. Byl jsem zmrzlej a úplně vyčerpanej, přesto jsem ale zkusil ze všech sil zařvat. Nejdřív ze mě vyšlo jen nějaký zakrákání, ale napodruhý už se mi to povedlo. Volal jsem o pomoc a hlasy se blížily.

„Kierane!” Górdan mi serval ten protivnej pytel z hlavy. Měl baterku, která mě oslepila. Zavřel jsem oči a odvrátil se. „Klid, už jsi v bezpečí,” vylovil nůž a přeřízl mi pouta. Pak mě zabalil do deky. „Nebolí tě nic?”

„Hlava,” řekl jsem po pravdě.

Zas mi posvítil do obličeje a uviděl podlitiny.

„Já tý svini Jimovi urvu čůráka i koule a nacpu obojí do prdele!” zařval.

„Jak víš, že to byl Jim?”

„Poldové trochu šťourali v jeho minulosti a vyhrabali spousty svinstva. Nikdo o tom neměl tušení, co to je za zrůdu.”

„Pomoz mi vstát,” natáhl jsem ruku.

„Lež!” zavrtěl hlavou. „Sanitka je tu za minutku.”

Jo, to byl dobrej nápad. Po dvou ránách do hlavy mi bylo fakt blbě. Taky jsem byl celej ztuhlej od spoutání v nepřirozený poloze. Koukl jsem na svý zápěstí. Od plastovýho pásku byly sedřený do krve. Zas jsem si lehl a zavřel oči. Rozbrečel jsem se úlevou. Górdan u mě klečel, držel mě za ruku a uklidňoval mě. Byl jsem v bezpečí.