Macek – 22. Bert

Macek

Bylo to nenucený obyčejný posezení, až jsem zjistil, že to pro mě vůbec obyčejný nebylo. Když jsme slavili narozky s Marťasem a Terkou, tak nám vždycky přišlo přání u rodičů takový nucený, na sílu. Jakože dost nuda. Těšívali jsme se, až konečně vypadnem ven, do města, do Mekáče nebo třeba do kina… Prostě si vyhodit z kopýtka tak nějak po svým.

Takovouhle oslavu jsem vlastně asi ani nikdy nezažil. Dort pomalu zmizel, děcka začaly zívat, všichni se postupně rozprchli a já jsem se taky zdekoval k sobě. Pomalu mi do hlavy a do srdce doputovávaly různý emoce a pocity. Týjo, při týhle mnou neplánovaný a nečekaný oslavě, která byla vlastně takovou tou částí jako kdysi s rodičema, mi najednou bylo hezky. Moc. Vážím si toho, že všichni přišli. Před rokem bych nad tím mávl rukou. Ne že bych byl nevděčnej, ale prostě by mi to nepřišlo moc cool. A teď? Si piš, že jo.

Seděl jsem na pelechu jako pecka, koukal po mým dočasným pokojíčku a bylo mi jak, jak v pokojíčku. Dobře, joooo, přiznávám, malinko jsem byl dojatej… malinko hodně. Možná to bylo v přímý korelaci s mojí radostí, protože radost z toho všeho jsem měl fakt bombastickou.

Znova si v palici projíždím ty okamžiky a asi nejvíc, jakože fakt nejvíc, mě potěšilo, že mi každej podal ruku, podíval se mi do očí a popřál mi. To bylo tak žůžo. Teda pan Ondra byl nejvíc žůžo. Podal mi ruku: „Kili, všechno nejlepší.“ Silně mi tu ruku stisknul, asi půl vteřiny, která mohla trvat klidně několik světelnejch let, se na mě díval a ostatní se dívali na nás. A pak si mě za tu ruku přitáhl do náručí, obejmul mě a celýho mě stisknul. Když jsem mu takhle padl kolem krku, tak to byl pro mě asi největší dárek. Celá ta oslava byla takový pohlazení po duši a jsem si moc dobře vědomej, jak to asi od dvacetiletýho kluka zní! Je to jasně bůmrovský, ale kašlu na to. Hahaha.

Pan Jasný si se mnou chvíli povídal. Vyzvídal, co mě baví, co škola, co jsem dělal jako malej, jestli jsem byl prevít a chodil za školu. Byl fajn. Vyprávěl, co tady na baráku všechno opravoval a jak se mu jeho urostlej syn dost stavěl na zadní, když měl pomáhat. Hahaha. Spiklenecky mi bonzoval, že ví, že jeho synátor je šikovnej a že prostě s ním bejt šikovnej nechtěl. Co mi to připomíná? Prej mi zejtra ukáže dílnu!

I na mě dolehla únava, doběhl jsem si do myčky a hajdy na kutě. Dneska se mi bude určo krásně usínat. Spokojenej Macíček.

Hele a co to tady je? Pod polštářem jsem našel malej balíček. Ještě další dárek? Bylo na něm napsáno: „Od Berta.“ Povídali, že mu hráli, pane Ondro! Jsem sice mladej, ale nejsem úplně blbej, abych byl tak pitomej a nepoznal, že je od něj. Ještě další dárek od NĚJ? V tu chvíli Bert seděl u mě, koukal jsem na něj.

„Tak ukaž, cos mi dal ty? Kostičku?“ Hlavou mi prolítlo: ty jeden můj nejlepší kámoši. Marťas byl v prdeli, René taky, pan Ondra, to je zvláštní kategorie, takže jo, Bert je teď můj nejlepší kámoš. Mimo jiný o mně věděl i dost pikantních detailů, protože už mě přestalo bavit se před ním skrejvat. Je to totiž dost nepraktický, když je skoro furt se mnou. Takže tímhle je to kámoš povýšenej na druhou. Olízl si čumák a asi spíš čekal, že v tom balíčku bude něco dobrýho pro něj.

Rozbalil jsem ten balíček a roztáhl ten kousek látky. Boxerky, světle modrý s pejskama. Juj. Trochu jsem se začervenal, když jsem si představil, že bych jen v nich odhopkal vedle, aby pan boss viděl, jak mi padnou. Tak jsem ze sebe stáhnul svoje volný spací trencle a zkusil dárek. Padly mi jak ulitý, příjemnej materiál mě obejmul a já se připitoměle usmíval, ale nikam jsem neodhopkal. Zas jsem to vyměnil a pak už jsem se jenom zahrabal do peřiny a ten dnešní den, s docela blaženým výrazem ve tváři, vyprovodil do minulosti.

Ondra

To bylo fakt podařený! Od začátku jsem byl jak na jehlách, ale za chvíli to zmizelo. Byl jsem na sebe pyšnej, že se to tak povedlo a že jsem pozval všechny. Čas od času moje oči zabloudily k Prdelkovi a viděl jsem na něm, že si to užívá. Že je veselej, plnej života, možná trochu i zapomene… V jednu chvíli se ten můj pohled navázal na ten jeho, když těkal po lidech okolo. Ty pohledy se na pár chvil spojily a Kili se tak krásně usmál. Pak do něj šťouchla Anče a kouzlo zmizelo. Strašně mě to zahřálo u srdce, protože už mě štvalo ho vidět v těch karambolech. Nevěděl jsem, jestli všechny ty balónky, čepičky, dárky nebudou prostě moc, nebo nebudou úplně mimo mísu. Nevěděl jsem, jak byli doma zvyklí slavit narozeniny. Já mu to chtěl udělat hezký, jak jen nejlíp jsem dovedl.

Karlos referoval, že Roman je prej čím dál větší hovado a on to už asi dlouho nevydrží. Magda se začala shánět po papírech a měli z toho dost hádku. Možná Roman začal něco tušit. Když potřeboval Karlos dneska volno, tak byl prej sladkej jako hodně vyzrálá kunda. Sorry, tak to přesně řekl Karlos. Kryštof mu domlouval, ať ještě vydrží, že je to tam teprve krátce. Taky jsem se přidával, protože bychom potřebovali mít něco v ruce.

Ukrutně se mi nechtělo se vláčet k sobě domů. Tak jsem zůstal. Večer jsem si vzpomněl ještě na ty spodky. Jé, chtěl bych vidět, až to pidižvík objeví, a chtěl bych bejt hlavně u toho, až si je bude zkoušet. Sakra. Jedinej, kdo na tohle má šanci, je Bert. Kdyby mi to aspoň mohl povyprávět. Hmmm, možná bych mu mohl nastřelit na čelo taky nějakou kamku. Chichichi.

Macek

Nedělní ráno mě tahal z postele Bert. Tý jo, tak brzo mě, Bertíku, ženeš ven? Proběhl jsem hodně zkráceně koupelnou a Bert už na mě čekal u dveří z baráku. Celej barák asi ještě spal. Chudák, měl to tak tak. Možná už by taky mohl Bert zůstávat venku, jenže to se prostě nedá, já na to nemám koule. A mně se s ním taky moc dobře spí. Zahání moje noční můry a jsem hlídanej. Hahaha. Šli jsme takový moje už oblíbený kolečko, ve kterým je zakomponovanej i mírnej poklus v parku.

Doma už vonělo kafe, Iva se točila v kuchyni a pan Jasný jí sem tam pomohl.

Za chvíli se přišoural pan Ondra, celej zmačkanej a rozespalej, hahaha. Na hlavě měl neobvyklý vrabčí hnízdo, což teda já jsem měl asi taky, ale u mě to bylo obvyklý. Mňam, byly rohlíky s marmoškou, kvakvao a ještě zbytky chlebíčků ze včera. Týjo, chlebíčky mně osobně chutnaj druhej den nejlíp. Jsou takový hezky okoralý, prostě bašta.

Mluvilo se tak nějak o všem možným. Já spíš držel ústa a jen jsem kejval nebo vrtěl hlavou, to podle toho. Jenže pak nastalo téma, který ode mě vyžadovalo přímý zapojení.

Pan Jasný starší se do mě obul. Teda ne obul jako přímo obul, ale tak nějak obul, no.

„Kiliáne, nechoď ještě. Chtěl bych s tebou mluvit.“

„Hmmm.“

Seděli jsme kolem stolu všichni, Iva, Ondra i pan Jasný. Byl jsem trochu nesvůj, tohle vypadalo jako doma, když jsem něco provedl a přišlo kázání. Hahaha. Žmoulal jsem v ruce hrneček s kvakvaem a přemejšlel, co jsem mohl províst. 

„Chtěl jsem se zeptat, jak to máš naplánované se studiem a tak?“

„Rudolfe, to je Kiliánova věc, ne?“

„Ivo, je a není.“

„No, pane Jasný, plány… no já… víte… úplně ne to.“

Trochu mě ta otázka zaskočila a nevěděl jsem, co na ni mám odpovědět. Plány? Plán je jasnej, pane Jasný, vydržet, dokud budu moct. Jenže to moc konkrétní ani víc promyšlený jaksi není.

„Kiliáne, mluv vážně, je to důležité. Jsi dospělý a měl bys mít v některých věcech pořádek.“

„Tati, on určitě ví, co a jak, že jo, Kili.“

„Ondro, myslím, že Kilián není němý a ty za něj nemluv!“

Pan Jasný byl celkem příjemnej, ale mluvil důrazně a dost… no dost jasně. Tak jsem zvolil taktiku na nic si nehrát. Očima jsem raději zkoumal vzorek ubrusu.

„Mnooo, já o tom zas tak nepřemejšlel.“

„To bys měl!“

„Chtěl jsem prostě zkusit, jestli to dám. Ze začátku to bylo ještě dobrý. Musel jsem si teda najít brigošku, a tak jsem začal chodit ke Karlosovi. Jenže pak mamka…,“ sevřelo se mi břicho.

„Já vím a přestaly ti taky chodit peníze?“

„Jo, to taky, zůstal jsem na to sám. Jenže začaly se objevovat nový a nový výdaje. S nima jsem nepočítal, za byt a tak. Určitě vám to pan Ondra s Ivou říkali. Prostě náš byt zabral strejda a vyhodil mě. Neměl jsem ani moc věcí, jen co bylo na koleji… Musel jsem vydělat víc peněz. Pak jsem objevil ten letáček do tiskárny. No a pak už to znáte.“

„Chápu, že to máš těžké. Hodně těžké, víc než tvoji vrstevníci. Ale nic není přece ztracené, ne? Tak co ten plán?“

„No ten plán, prostě já to měl doteď, že jsem byl s plánem vždycky krok za realitou. Nebo spíš víc kroků. Neměl jsem prostor plánovat, hasil jsem požáry, a tak to skončilo.“

„A teď, když už nejsi v tom presu?“

Trochu jsem se začal červenat, protože mě napadlo, jestli nenaznačuje, že bych se měl odkýblovat.

„No, jestli je to třeba, tak já si najdu něco jinýho, nebudu vás…“

„Ne! Kiliáne, to jsi mi nerozuměl. Budeš tady, nikomu nevadíš.“

„Hmmm.“

„Chci jen vědět, jak vážně to se sebou myslíš, chápeš?“

„Mno, jak jako vážně? Je snad někdo, kdo to se sebou nemyslí jakože vážně? Nechápu to.“

„To by ses divil. Tak půjdeme per partes…“

„Cože? Kam?“ vykulil jsem na něj oči.

„Půjdeme postupně. Tak nejdřív ta škola. Baví tě to?“

„Jo, moc, jsem tam vždycky jako na jiný planetě. Zapomenu tam na všechno. Jenže moc jsem tam chodit nemohl a pak jsem tam taky dost často usínal. No takže tam nemám moc dobrou pověst, asi teda vůbec. Prostě úplně reálně jsem teď před vyhazovem. Takže bohužel budu muset skončit a jít normálně do práce.“

„Proč? Proč nechceš dělat to, co tě baví? Máš pocit, že ta škola je nad tvoje schopnosti? Jaký jsi měl známky?“

„O známky nejde, já na to prostě neměl čas, chápete?!“

Trochu nechtěně jsem zvednul hlas. No nechtěně… sakra! Tohle je přece jedna z věcí, co mě děsně žere. A tady ten prďola mě už sere! Co mu je do toho? A to tomu nerozumí? Vždyť jsem mu to říkal! Musel jsem makat, panáčku, makat a na školu nebyl čas, nebyla energie. Chápeš, pane Jasný?

„Kiliáne, nekoukej na mě jak čert a přestaň se nafukovat. Já to myslím dobře. Chci ti dát nabídku a potřebuji vědět, co chceš ty. Že ses neflákal, vím moc dobře. Jsi hodně silnej a statečnej kluk, tak se nečerti. Já vím, že tyhle výslechy nemá nikdo rád. Ale ber to jako cestu, jak zjistit, co je pro tebe nejlepší!“

„Hmmm,“ zavrčím.

„Chápu to dobře, že kdybys měl podmínky, budeš v té škole rád? Chceš být veterinář?“

Takhle věta mi vzdáleně připomněla můj rozhovor s tatím. Tenkrát v nemocnici… 

„Macku, jsem na tebe hrdej a moc šťastnej, že budeš dělat, co tě baví a po čem toužíš. Nikdy to nevzdávej. Jdi si za svými sny…“

V tu chvíli se mi chtělo řvát: jo, chci! Do prdele jasně, že chci! Slíbil jsem to! Jen to teď nešlo říct. Jen jsem zakejval hlavou.

„Ta škola je náročná, hodně náročná. Tam nemůžeš chodit jen napůl, jako třeba na ekonomku, a dohánět to před zkouškami. Tohle ti nemohlo vyjít a nevyjde, jestli do toho nepůjdeš naplno.“

Ty vole, to je vobjev! Sere mě čím dál víc. To jsem si zkusil na vlastní kůži, že to nejde. Taky se mi můj sen nedávno rozplynul. Pomalu s každou směnou u Karlose a každou navezenou fůrou papíru ve firmě ctěného vašeho syna, pane Jasnej! Mimochodem ctěný syn pan Ondra mi už po několikátý položil ruku na předloktí a jemně mě stisknul. Bylo to moc hezký a díky tomu jsem ještě neutekl.

Čuměl jsem na toho pantátu a čekal, na tohle nemíním reagovat. To je zbytečný.

„Je to škoda času a plýtvání energie, hochu. Jsi už dost starý na to, abys to pochopil. Chápeš to?“

…

„Můžeš mi odpovědět?“

Uffff, ten stisk. Děkuju, Ondro.

„Chápu,“ spíš pípnu, než odpovím.

Ondra

Až mi bylo Kiliho líto. Seděl tam jak u výslechu. Představil jsem si tam sebe před pár lety. Jenže zpětně vím, že táta to vůbec nemyslel zle, naopak. Ale ten rozhovor jsem mu nezáviděl. A na druhou stranu jsem za něj byl rád. Kdo si je ve dvaceti jistej, co a jak? Mnoho z těch odrostlejch štěňat neví, co se sebou. Mnohdy se jen nechaj vláčet okolnostma a pak za dvacet let hořekujou, jo tenkrát kdybych…

Jen ty rozhovory s mým taťkou nejsou někdy příjemný, to neznamená, že jsou zlý. Možná to toho kluka, co ho ty dosavadní události přežvejkaly a vyflusly ven, přinutí trochu se zastavit a uvažovat. Takže tomu nechávám volnej průběh a už do toho trapně nekecám.

Jediný co, tak jsem Prdelku aspoň občas, při hodně blbý otázce, chytil za ruku. Kilián si vůbec nebyl jistej, co se děje. Chvílema byl zaraženej, pak bylo vidět, že je dost nasranej. Už jsem čekal, že na taťku vyplázne jazyk, chichi. Jenže taťka je tvrdej, teda spíš otrkanej. Jeho nějakej, promiň Prdelko, usoplenec nezaskočí. Věděl, kam se chce dostat, a šel za tím. Otázku po otázce. Líbí, nelíbí? To bylo jedno, ne proto, že by chtěl někoho koupat, bylo to nevyhnutelný. Byl jako doktor, udělal bolest, aby se ulevilo a aby se mohlo jít dál.

Kili potom už jen zakníkal to svoje: „Chápu.“ Ufff, kloučku můj.

Macek

„Výborně! Takže, když to chápeš, tak jak s tím naložíš?“

„Mnoooo… vyhodí mě, takže to se vyřeší samo…,“ nadnesl jsem smutně docela jistej scénář.

„A to je všechno?“

„Jak jako?“

„Nejde to zkusit znova?“

„No jenže to bude to samý!“

„Takže to chceš vzdát?“

Vyskočil jsem, židle za mnou spadla, Iva se lekla a Ondra mě drapl za ruku. Propaloval jsem pana Jasného pohledem. Kdybych mohl, tak ho pohledem srazím k zemi a vyčůrám se na něj.

On mě sledoval a nehnul brvou, naprosto v klidu, vážnej a soustředěnej. V jeho očích jsem neviděl výsměch ani pocit, že mě srazil na kolena. To tam nebylo, ne, ten pohled byl jinej. Nevím jakej, jinej. Chvíli jsme si koukali do očí. Tatí, co mám dělat? Tatí můj, proč jsi mě tu nechal? Tak moc mi chybíš, teď, zrovna teď. Já tě potřebuju, prostě potřebuju. Nevím, co mám dělat! Slíbil jsem ti, že se nevzdám. Já se nevzdal, sakra nevzdal, jen jsem nemohl už víc. Tatí, já to nemůžu říct, nemůžu. Byl jsem na kolenou.

„Nechci…,“ vyškubl jsem ruku Ondrovi a odcházel.

„Já to vím, Kiliáne!“ zaznělo do prostoru za mými zády. Zaznělo to hezky, radostně. Zastavil jsem se a pomalu otočil. Troje páry očí mě sledovaly, v každých bylo něco jinýho. Těkal jsem očima z jednoho na druhýho. Ondra postavil tu židli a kejvnul hlavou vedle sebe. Vrátil jsem se.

„Kiliáne, nevzdávej to, ano? Nemusíš. Mám pro tebe nabídku, neodpovídej mi hned. Neodmítej ji hned! Vyslechni mě, ale neodpovídej na ni teď, ano? Slibuješ? Kiliáne, já ti nechci ublížit. Slibuješ?“

Ostatní furt mlčeli a sledovali mě. Sakra, pantáta Jasný je tady dost zavedený kápo. Koukal jsem na něj a v hlavě jsem měl úplnej Kuka vůz plnej bordelu. Kejvnul jsem.

„Takže dostali jsme se k těmto věcem. Školu bys chtěl studovat rád, nemáš teď ale prostředky. Dělat to dál tak, že budeš mít dvě práce, tak to nejde. Na tom jsme se taky shodli, že jo?“

„Hmmm,“ poslušně odpovídám a čekám, co z něj vypadne.

„Takže proto, abys mohl chodit do školy denně a hlavně pořádně, tak potřebuješ někoho, kdo tě zajistí. A toho momentálně nemáš. Tak já ti nabízím, že to budu já. Pomůžu ti. Budu ti posílat měsíčně nějakou částku tak, abys mohl vyjít a nemusel chodit denně do práce. Když budeš chtít na brigádu, tak se spolu domluvíme. Když budeš něco potřebovat, na co nebudeš stačit, tak se domluvíme. Neřeknu na všechno vždycky jo a ty to budeš respektovat. Ale nechci, abys chodil do dvou prací. Můžeme se domluvit na pár hodinách tady u Ondry, ale jen podle školy. Neošívej se…“

„Neeee, to nemů…“

„Ne, neodpovídej… Slíbils to! Jen uvažuj, já po tobě nechci nic, jen abys chodil do školy. Vracet mi nic nemusíš, nebo jestli je to pro tebe důležité, tak maximálně až budeš vydělávat.“

Zjistil jsem, že na něj koukám s otevřenou pusou a vrtím hlavou.

„Kiliáne, jsi chytrej a šikovnej kluk a já nemám žádnej nedostatek, můžu si to dovolit a hlavně chci. Chci ti pomoct a chci mít poblíž sebe veterináře! Nikde není psáno, že si nemůžeš prvák zopakovat, ne? Takže si řekneme za týden, ano? Iva má narozeniny, tak se to hodí. Domluveno? A půjdem pak na tu dílnu!“

Ondra

Táta se překonával. Nikdy by ho nenutil. Kdyby Kili řekl, že ho ta škola už nebaví nebo že ho zklamala, podpořil by ho jinak, v něčem jiným. Jen aby se postavil na vlastní pevný nohy. Klasika, táta je bezva.

Kiliána to teda stálo dost sil a ještě ho to stát bude, jestli na to kejvne. Pamatuju si svoje boje s tiskárnou, ale táta není magor. Musí se naučit ho přesvědčit i za cenu tvrdýho postoje. Táta to pak uzná, bude vědět, že dokáže za sebe bojovat. Takže všechno, co se vylíhne v tý klučičí hlavičce, mu určitě neodkejve, ale to se k tomu počítá.

Kilián měl dost a pak dostal přímej zásah, všichni jsme to na něm poznali, i táta. Do tý jeho stokrát převoraný duše se zabodnul nějakej šíp. Poznal jsem, že toho má po krk, vyškubl se mi a chtěl odejít, ale táta ho jednou větou zadržel.

Váhal? Ty brďo, váhal! Už to není ten bezhlavej útěk? Táta umí bejt přesvědčivej, tvrdej, spravedlivej, ale taky obětavej a uznalej. Ví moc dobře, že nějaký ťuťu ňuňu teď Prdelce nepomůže.

Musím se přiznat, že i mně trochu spadla brada. Říkal jsem si, že nás bude psychicky podporovat a podrží nás. Ale tuhle naprosto konkrétní a zřetelnou nabídku jsem nečekal. Já bych přece taky neměl problém Prdelce takhle pomoct, ale ty mantinely by se mi těžko držely. No jo, táta přemejšlí za dva rohy. Takhle se Kilián nebude cítit zavázanej mně, ale maximálně jim. Táta ví, co k němu cítim, a taky ví, že to nemusí vyjít. Takže mi dává šanci to zkusit a nebejt jen bráchou. Protože tohle znamená, že i když by nám to nevyšlo, tak oni tu pro něj budou dál, i když mě už třeba nebude moct vidět.

V tu chvíli jsem si myslel, že se mi rozskočí hlava. Nemusíme bejt bráchové? Jupííííí. Mamka na mě koukala jak na debila a asi si myslela svý.

Kilián odkejval dohodu a zdekoval se k sobě. Odpoledne ty dva pak prošmejdili dílnu, sklep a garáž.

Macek

Venku s Bertem mi bylo zase fajn. V hlavě mi to ale šroubovalo neodbytně dál a dál. Od prvotního absolutního odmítnutí tý divný nabídky jsem se trochu posunul. Nebo ne posunul, ale zvažoval svý možnosti. Pan Jasný měl v lecčems pravdu… no skoro ve všem. Tu školu nejde utáhnout s dvěma brigoškama nebo stálou prací. To říkal přece i Hadr. Sám to teď taky vidím, štve mě věnovat škole jen čas, kterej mi „zbyde“. V palici se mi to přesejpalo jak písek na Sahaře. Takže per partes, hahaha.

Chci na tý škole být? To teda sakra, že jo. Kvůli všem těm Romanům, strejdům, spolubydlům a hlavně kvůli tatímu a nejvíc ze všeho kvůli sobě! Protože, protože to chci strašně moc dělat! Vzedme se ve mně ta touha a rozhodnost, jo, půjdu do toho znova! No ale tak se vole bez tý pomoci neobejdeš! Začal jsem se uvnitř přetahovat, jo a ne. Ne a jo. Otevřelo mi to oči v tom, že nějaký polovičatý řešení škola / práce prostě fungovat nebude. Fakt ne. Jenže nechat se vydržovat? Jak nějaká kurvička? Fuuuuuj. Jsem chlap! Princ Kilián! To seš, jenže ze zkrachovalýho království, kde vládne světu Májka a džemy v akci. Do prdele.

Každej den jsem vstával a usínal s hlavou v obrátkách. Věčně jsem čuměl do blba a nic kloudnýho do mě nebylo. Potřeboval jsem si trochu vyčistit hlavu. Hned když jsem dostal ty lístky, jsem věděl, s kým bych chtěl jít. Jenže jak to mám províst? Je to divný zvát chlapa do kina. Určitě má doma tu pradlenku madlenku. Nebo aspoň nějakou příležitostnou roštěnku, takovej krásnej chlap. Na druhou stranu je na mě hodnej a snad mě nevyžene, kdyžtak řekne, že už něco má. Posbíral jsem všechnu odvahu a ne moc statečně jsem zaťukal na dveře s cedulkou boss.

„Dobrý den, pane Ondro, já… chtěl… víte…“ Do prdele to to začíná, je to nějaký těžký.

„Copak, Kiliáne?“

„To kino!“ vyhrknu.

„Ano?“

„Šel byste prosím se mnou? Ne, chtěl byste jít se mnou? Protože já bych chtěl, to… s váma.“ Byl jsem rudej jak malina.

„Rád, a na co?“

„Mno… říkal jsem si, že teď dávaj novýho Spidermana…“

„No jasně, to bude pecka, kdy chcete? K večeru?“

„Dávaj to asi od šesti.“

„Děkuju moc za pozvání, Kiliáne, ale mám podmínku.“

„J… jakou?“

„Pozvu tě pak na večeři.“

Začal jsem se červenat ještě víc.

„A nebude to vadit vaší sta… přítelkyni?“

„Žádnou nemám.“

A do prdele. Nemá!!! On nemá!!! Uffff. Tý vole, to mám radost. Huráááá, půjdem spolu do kina a na véču a nemá!!! Tralala, tralala.

Ondra

Mám celkem rád tyhle oddechovky, bondovky a jiný tyhle kraviny. Teda ještě i leccos jinýho. Hlavně s Prdelkou bych šel i na pohádku. Říkal jsem si, třeba bude mít v rukávu nějakou štěrbinu, se kterou půjde. To mě dost žralo. Jestli ten kluk není náš, tak vrátím všechny radary a úsudky a společně s ptákem to odnesu někam… někam do teplýho ústředí, ať mi to znova nakalibrujou.

Jenže pak přišel a pozval mě do kina. Jupíííííí. Prdelka a pidižvík a Kiliánek pozval do kina mě! Skoro bych začal poskakovat jako on. Stejně mu ty lístky dala ségra, kuplířka jedna.

Druhej den jsem se strašně těšil. Odpoledne tady ještě pobíhal s vozíčkem a já na něm mohl oči nechat. Nějak jsem se často potloukal po provoze. Hodil jsem Kiliho domů.

„Mám tě vyzvednout?“

„Ne, to nemusíte. Můžeme se sejít před kinem. To je v pohodě.“

Upřímně mi to vyhovovalo, protože nebudu muset řídit.

„Dobře, tak po půl před kinem, jo?“

No to je docela za chvíli. Celej nervózní jsem pelášil domů. Ondro, co blbneš? Je to přece jen kino. Jenže je to kino s NÍM. Sprcha, vyčistit zuby, navonět… Běhám nahatej po bytě. Tak, vezmu si bílý tričko a tmavě modrý džíny. Hlavně nejanči! Dvakrát jsem se převlíkl, abych si nakonec nechal to první. Ty jo, jak kdyby mi bylo patnáct.

U kina jsem byl včas a čekal jsem na Prdelku. Za chvíli jsem se dočkal, z dálky se na mě usmíval a zamával, jako by volal: „Haloooo, tady jsem!“

„Dobrý večer.“

„Ahoj, Kiliáne, ty, nemůžeš mi už konečně začít tykat?“

Jeho tvář najednou zvážněla, úplně zkoprněl.

„Já… já nevím, asi jo. Nebo spíš asi ne?“

To je ťunťa, mávnul jsem nad tím rukou.

„Dáme si popkorn? Nebo nachos?“

„No, jestli ještě platí ta véča, tak spíš asi jen pití.“

„To si piš, že platí!“

Vzal jsem dvě coly a šli jsme se usadit. Chvíli jsme si povídali o škole. Zjistil jsem, že těžko hledám témata, na co bych se zeptal. Nechtěl bych zabrousit na nějaký bolavý místo. Rodiče ne. Dětství raději ne. Kámoši nevím. Tak jsme skončili u jídla a filmů. Super, trefil jsem se, dneska jdeme do italský.

„No a právě tyhle mě baví, super byl Avatar, to jsem byl úplně vedle. Ty rostliny, Eywa, Strom duší, unobtanium, to byla bomba. S Marťasem jsme vůbec nedejchali. A taky všechny Páni prstenů a Letopisy Narnie a taky Plotr, to je jasný!“ nadšeně se sypalo z Prdelky.

Bylo to okamžitý rozhodnutí, musím to vědět:

„Kiliáne, a máš nějakou přítelkyni?“

Střelil po mně poměrně vyjukaným pohledem a v tý sekundě zesílil zvuk a začalo se zhasínat. Sklopil oči a zakroutil hlavou.

Nemá!!! On nemá!!! Jupíííí!!!

Usmál jsem se na něj, ale to už asi nebylo vidět. Usrkávali jsme colu a děj nás vcucnul. Kiliho teda opravdu, protože periferně jsem občas viděl, jak se zarazil do sedačky, když probíhal zrovna nějakej extra těžkej Spajdyho manévr.

Pak na něj na plátně vystartovali nějaký borci v jinak barevný šprckovině, jako taky jsem se lekl, i celý kino. Někdo dokonce vyjekl a Kili? No Kilián švihl rukou a chytil se mě za hrudník. Zaculil jsem se. Vůbec neodlepil oči od plátna. Jen mi tou rukou zmáčknul tričko a zas mě pustil. Chichi, docela bych ho vzal na horor. Myslím, že na konci kina by mi seděl v klíně. Zas na druhou stranu hororů má asi za sebou dost. Chtělo by to spíš tu pohádku. Tohle vlastně trochu pohádka je, pro mě určitě.

Macek

Tý brďo, super film. Bavilo mě to od začátku do konce. Paráda. Pravda, když jsme šli z kina, tak se mi vrátila ta otázka na přítelkyni. Jako já? Já se měl, dámy prominou, tahat s nějakým puklým zbožím? Upss. No teda ne! Dobře, já vím, že na čele to napsaný nemám. Trochu mě ta otázka zaskočila, jen jsem zavrtěl hlavou. Doufám, že to stačilo a pochopil, že jsem na jednoštěrbinový avatary než na dvouštěrbináče. Nebo to pochopil jen, jako že teď zrovna momentálně přítelkyni nemám? Chjo, kdo se v tom má sakra vyznat. A jak to myslel on? Nemá přítelkyni, jakože momentálně teď, nebo o ně vůbec nemá zájem? No tak zas vlastně nic nevím. Sakra.

Pan Ondra je nejenom hezkej a sošnej kluk, chlap, ale mně je s ním dobře. Že mi je u něj v náruči dobře, vím už dávno. No a zjišťuju, že je mi s ním hezky i v kině, venku… všude. Není to už ten chladnej boss. Má laskavý oči. Někdy se na mě teda rozčiluje, to potom raději někam zalezu, ale někdy je to roztomilý. Hahaha. Mám takovej super pocit. Mám ho rád? Víc než rád? Nikdy jsem to takhle nezažil.

Zakoukanej jsem byl, ale spíš to bylo ovlivněný hodně tím přetlakem v kotli. Vašek se mi taky líbil od první chvíle, taky mi s ním bylo fajn. Jenže on byl takovej free a s Ondrou je to, je to… je to jiný. Je to ono? Najednou mám touhu s ním být víc a víc. Kvůli sexu? To asi taky. To teda sakra taky, ale nejen proto. Prostě… chtěl bych se přitulit. Chtěl bych vídat víc jeho vyceněný zuby, když se směje, a poslouchat ho, když něco vypráví. Třeba když jsme šli z kina na tu véču. Vyprávěl mi o městě a kde blbli s klukama, s Tomem a Petrem, a já se bezděčně culil jako pipka. Ať chci nebo ne, najednou zjišťuju, že se stal takovou mojí kotvou. Poslední měsíce jsou pro mě dost náročný, kolikrát nevím, co dělat. Byl jsem sám a od tý doby, co jsem v tiskárně, tak se u těch mejch průserů vždycky motá pan Ondra. Motá, no motá, spíš přidržuje, nosí a je na mě milej. On je milej celej, celej od hlavy až po paty.

A tak se zastavím a počkám, až se otočí, a než se začne ptát, co se děje, tak mu vletím do náruče a on mě obejme a dá mi pusu. Tady na ulici. No dobře, tak ne. Nezastavil jsem a capkám vedle něj dál. Ale já to asi vážně jednou udělám. Protože to už nevydržím.

Usadili jsme se u jednoho zapadlýho stolku v příjemný italský restauraci. Měl jsem hlad jako dřevorubec, a ještě když si můžu dát špagety, tak je to éňo ňůňo. Špagety s bílou sýrovou omáčkou, masem a houbama. Mňamózní. Na druhý straně stolu přistála pizza. Teda vypadala krásně a hlavně měla tenký těsto. Nemám rád takový ty buchtoidní pizzy.

Baštil jsem a pak mě napadlo:

„Nechcete ochutnat?“

„Jo.“

Namotal jsem na vidličku a drze jsem mu ji nedal, chtěl jsem mu to dát rovnou do pusy. Pravda, cítil jsem horko ve tvářích.

Uffff. Zvládl jsem to! Jé a jedna špageta mu zůstala na tváři.

„Ještě tady…,“ pomalu jsem mu tu špagetu prstem otřel. Má tak jemnou kůži na tváři. Musí bejt jemnej celej.

„I tam dole! Určitě i tam dole!“

Samozřejmě Žán celej večer čas od času začal breptat.

„Chceš taky koštnout?“

„Hmmm.“

Ukrojil mi kousek a dával mi ho. Jenže já ruku nenatáhl, já se nahnul a otevřel pusu. Ukousl jsem mu kus a on se mě taky letmo dotknul. Vůbec nevím, jak ta pizza chutnala. Ale to servírování mi chutnalo moc.

Ondra

„Pane Ondro, víte, že hranatý kanály nosí smůlu?“

„Cože?“ nechápavě na něj koukám.

„To je tak. Kulatý kanály nosí štěstí. Teda, když se na ně šlápne. Na druhou stranu, když se šlápne na hranatej, tak to je jasná smůla. No a pak jsou někde takový blbý, že jsou hranatý, ale mají kulatý víko. To jsou pro mě neutrální.“

„Aha, no jo.“

A pak do mě strčil.

„No tady na ten právě ne. To byste měl smůlu!“ Smál se na mě a udělal dlouhej krok, aby na něj nešlápl.

Chichi, to jsou teda móresy, teď budu po chodníku skákat jak antilopa. Ale skoro bych skákal i pro nic za nic, protože jsem s Prdelkou na randeti! Teda aspoň já to tak beru. Vlastně asi poprvý jsme sami spolu a nejsou to povinnosti, práce a tak.

„Co boty, sednou ti?“

„Jo super, nemusím už lítat v těch pracovních. No všechny dárky jsou super.“

„Všechny ehmm… sedí?“

„Jo, všechny,“ uchichtnul se.

Jestlipak je má všechny na sobě? Každou chvíli ho po očku pozoruju. Baštil špagety a vyprávěl mi, jak s tím svým kámošem trápili dědu Hrabánka, jak sjezdili na kolech, co se dalo. A taky že chodíval rád plavat. Možná to bylo vlivem toho Fangala, ale byl celej rozčepejřenej a výřečnej. Koukal jsem na něj a představoval si, co bych s ním asi tak udělal doma. Od tý doby, co jsem se sám vyhrabal z hnoje, mi nedělalo problém si někde nabrnknout borca. Vždycky jsem šel celkem rychle na věc. Ty jo a teď žádný drsný představy? Teď najednou ne. A stejně se mi to jenom z tý představy, že bych ho hladil po zádech, pěkně mele v trenkách.

Prvotní rozechvění a lehká nervozita během večera vyprchala.

„Kiliáne, máme doma ještě nějaký kola. Dáme jedno do kupy a můžeš na něm jezdit. Ukázal bych ti Brno z kola. Co?“

„Jééé, to by bylo super. No pecka. Jestli by to šlo, tak všema deseti.“

„Jasně, kouknem na to. Potřebujem nějakej relax a ne jen sedět v práci, ne?“

„No to potřebujem!“ S vážnou tváří mi to odkejval. Mám co dělat se nerozchechtat. 

Bolt nás veze domů, teda nejdřív Kiliána. Nechce se mi to v autě odbýt jen nějakým „čau“, tak se štrachám ven s ním.

„Tak dobrou, Kiliáne, a díky za pozvání.“

„Já taky děkuju za večeři a to… dobrou.“

Otočil se k brance a pak se otočil na patě zpátky, popoběhl ke mně, chvíli na mě civěl a pak mi vlítnul do náručí. Obejmul mě, a než jsem ho stačil chytit, tak jsem viděl jeho záda v brance. Nemohl jsem se vzpamatovat a koukal jsem s otevřenou pusou. Bolťák trochu prošlápl plyn, tak jsem zalezl do auta. Zaplavila mě tsunami radosti, usmíval jsem se a celej jsem se rozehřál. Protože to znamenalo, že se mu se mnou líbilo, že byl rád. Obejmul mě na dobrou noc, ale to chlapi normálně nedělávaj, ne? Ty jo, ty kanály fakt fungujou!

Macek

Bezva večer, biják, bašta a milý povídání a milý oči a milý gesta a milá tvář a milý ruce a milý nohy a milý všechno. Macku, tobě bylo tak krásně.

To všechno jsem v sobě měl a ještě něco vína. U toho rozloučení mi pak najednou přišlo, že to je blbej konec, rozloučení bez tečky. Já tam tu tečku chtěl, jenže jsem nevěděl, co mám udělat. Přiběhl jsem k Ondrovi zpátky a najednou chtěl to milý všechno cítit blíž. Tak jsem ho chytil a objal. Možná jsem mu mohl dát pusu, ale ty jo, takhle na chodníku? Vůbec bych si netroufl. Já ještě nikdy to, neto… já vlastně nikdy moc neto… Krásně voněl a byl neskutečně pevnej. Přesně tak, jak si pamatuju ze svých cest v jeho náruči. Trvalo to milisekundu, asi. Stejně jsem to všechno pocítil, nebo jsem si to aspoň myslel. Ne, voněl určitě, vždycky voněl.

Tý vole, ten jeho pohled, byl vyplašenej. Nebo teda určitě byl překvapenej, nestihl vůbec zareagovat. Taky dobře, třeba bych dostal po čuni. Prolítl jsem jak raketa celým barákem až k sobě a měl pocit, že vybouchnu. Asi jsem to posral.

Žán šel do mě zostra:

„No tos teda posral. Měls mu dát rovnou hubana!“

„Dej pokoj!“

„Už nechci furt jenom čekat. Už mě sereš. Samý sliby a nic!“

„Žán, dyť to nešlo!“

„A co nešlo? Sliboval jsi, že někam půjdeš, do bazénu, do sauny a nic. Aspoň se podívat, prosím.“

„Půjdeme někdy.“

„Jo někdy, dyť já už ani nevim, jak vypadá vocas!“

„Se podívej na sebe!“

„A jak asi? Dyť už mi skoro ani nevodhrnuješ čepici a jsem furt zarolovanej, blbečku! A vyvěsíš mě tak akorát u porcelánu. Já chci kamaráda!“

„Neštěkej na mě! Máš přece mě!“

„Neštěkám, já už zoufalstvím kňourám. Tebe, tebe… no tak proč jsi s ním nejel domů? Už bych tam určitě někde pokukoval, a ne furt jen někde visel.“

„Hmmm.“

„Vem mě na vejlet, prosím! Dyť já už ani nevím, k čemu jsem stvořenej!“

„Na čůrání.“

„Pheeee, nemáš mě rád.“

Vzal jsem ho teda na milost a pak ho utřel. Vinný opojení mě pomalu opouštělo. Nemám s alkoholem natrénováno a stačí mi málo. Fakt jsem to udělal? Fakt? Teď mi přijde, že se mi to možná jen zdálo. Třeba jsem to jen chtěl a neudělal. Ne, to bych neudělal. Přece nebudu bossovi skákat kolem krku. Nejsem přece tele. Ty vole, jsem tele. Ale bylo to pěkný, celej večer byl moc pěknej. Díval bych se do těch ďolíčků na tvářích klidně ještě celou… věčnost? Jo.

Musel jsem jít v noci na vécko a překvapilo mě, že Bert spí dole. Neskočil za mnou? Je uraženej? Hmmm. Ráno mě znova můj močák nutil vstát, to jsem se tak nalemtal?

Bert jen zvedl hlavu, to je divný, je divnej. Bez špetky života v očích.

„Tak už netrucuj, Bertíku.“

Drbu ho, no moment. Je nemocnej! Určo je nemocnej. Horkej, suchej čumák. Sice je dost brzo, ale je mi to šumák. Bouchám na dveře.

„Halooo, Ivo, halooo.“

„Co, co je? Hoří?“

„Jo, Bertovi čumák!“

Paní Iva se na mě koukala jak lama. No co, je nemocnej.

„Musíme ho odvézt k doktorovi. Kam chodíte?“

„Počkej, počkej. Kde je?“

„U mě.“

Tak jsme se oba v pyžamech skláněli nad Bertem. Ten chudák jen tak líně koukal a nechtělo se mu ani se zvedat.

„Hmmm, byl přešlej už včera. Moc nežral.“

„No a ke komu teda chodíte?“

„K nikomu.“

„Co?“

„Chodili jsme tady kousek k doktorovi, jenže Bert na sebe nenechal sáhnout a vrčel. Bylo nám naznačeno, že tam chodit už nemáme.“

„To přece nemůže! Pojedeme tam, Ivo, zavezete mě tam s ním!“

Měl jsem obavy. Musíme k tomu doktorovi. Vygooglil jsem, že tam je od osmi. Kašlu na školu. Vytáhl jsem Bertíka aspoň vyčůrat, šel apaticky. Udělal na zahradě, co musel, a šel zpátky. Plácl sebou na deku a jen koulel očima. Pro jistotu to Iva volala panu Ondrovi a na osmou jsme už stepovali před ordinací. Bert byl neklidnej, vůbec tam nechtěl jít. Naštěstí byl jen někdo uvnitř a v čekárně jsme byli sami. Snad to zvládnem. Bertíka jsem se snažil co nejvíc uklidnit, hladil jsem ho a mluvil na něj.

Otevřely se dveře ordinace a ozvalo se jen hlasitý a vzteklý:

„Další!“

„Dobrý den.“

„Jo to jste vy? Vás si pamatuju. Ten pes kouše!“ začal vyjekávat.

Ty vole, to mě poser. Bert začal potichu vrčet a já taky. To je debil doktor.

„Co mu teda je?“

„No je apatickej a podle mě má teplotu.“

Doktor si mě změřil pohledem a s výrazem ty tomu tak rozumíš koukal z dálky na Berta.

„To bude kolika, nesežral něco venku?“

„Ne, to ne.“

Chtěl mu sáhnout na čumák a Bert se po něm ohnal.

„Vidíte, nenechá na sebe sáhnout! To ho do zítřka přejde. Nashle.“

„A… ale to nemůžete! Vždyť nevíte, co mu je?“

„A co mám asi dělat, mladej? Nevíš? Měl sis ho líp vychovat!“

Doktor se na mě obořil a Bert ho vyštěkl. No to mě poser! To je debil, na toho bych byl vzteklej taky a nemusel bych bejt pes.

„Co budeme dělat?“ otáčím se na Ivu.

„Kiliáne, nevím, tak počkáme do zítra. Třeba má pravdu a něco někde jen sežral.“

„To je ale debilní doktor, vždyť se ho vůbec nesnažil uklidnit!“

Tak jsme jeli domů. Bert polehával, nežral a ani moc nepil. Zdálo se mi, že to je horší. Hladil jsem ho a konejšil. Koukal na mě oddaně těma psíma očima. Začal jsem chytat trochu paniku. Čumák mu jen hořel, viděl jsem, jak mu je zle. Hmmm, to se mi nelíbí, hladil jsem ho a pozoroval. Počkat, tady, no ne. Fakt? Ještě ze strany. No určitě má nateklou tvář! Pohladil jsem ho tam a on ucukl. Ha. Chtěl jsem se mu podívat do tlamy, začal vrčet.

„No tak, Bertíku, musím se podívat, no… drž.“

Nenechal jsem se zastrašit. Vím, že mě nekousne. Koukl jsem trochu dozadu a opravdu, má to tam pořádně nateklý a rudý. A pak mě to napadlo a už jsem vytáčel číslo.

„Tady Kilián, Ondro, musíte mě zavézt do školy. Prosím, přijeďte hned. Bertovi je hůř.“

Ve škole jsem běžel rovnou.

„Dobrý den, pane docente, já potřebuju pomoct, teda ne já, ale můj pes, teda ne můj, ale…“

„Pane Chalupo, na dveře se obvykle klepe před vstupem, a ne až když jsou dokořán.“

„Pardon, teda. Já, omlouvám se, když…“

„Jde o život, nebo co?“

„Já myslim, že jo! Právě. Prosím.“

Pan docent vstal a vyslechl, co se stalo.

„A proč jdete za mnou? Ve městě je spousta doktorů?“

„Tam jsme byli, to byl magor, teda pardon… Prostě já věřím vám.“ Už jsem mluvil dost zoufale.

„Mně? Vždyť jsem vás třikrát vyhodil ze zkoušky a vlastně ze školy!“

„No právě, to je teď jedno.“

„No ale to budeme muset na kliniku. Kde máte toho pejska?“

„Ještě je doma. Pane docente, já myslím, že má zánět v dásni. Jenže on je… on vyžaduje speciální přístup.“

„Ale?“

„No on nikoho cizího nesnese.“

„Ale snese, každý snese, pane kolego, každý.“

Za necelou hodinu už jsme byli v ordinaci. Klasika, Bert začal vrčet. Nelíbilo se mu tam. Hned jsem k němu čupnul a zas ho konejšil. Pan doktor si s ním začal povídat.

„Ty jsi Bert? Já jsem Hadrbolec, ale děcka mi říkaj Hadr, víš. Myslí si, že to nevím, ale už mi tak říkali dávno. Vy jste s Kiliánem dvojka, viď? Jsi teda vážně ostrej chlapík, poslouchej…“

Mluvil a mluvil, klidně a příjemně. Bert ještě občas zavrčel a ostražitě jako šelma ho pozoroval. Já byl furt u něj na bobku. Stejně jako Bert jsem měl upřený oči na Hadra a hladil ho. Teda Berta, ne Hadra. Ondra byl za náma v pohotovosti po Bertovi skočit.

„Potřebujeme se, Bertíku, na tebe podívat, víš? Musíme ti změřit teplotu.“

Hadr nakonec dřepěl vedle mě a pomalu pohladil Berta po hlavě. Ten sebou škubnul, ale jen víc zavrčel, napomenul jsem ho. A pak Hadr pohladil mě. Vykulil jsem oči. Bert koukal.

„Chalupo, dejte mi ruku kolem ramen. Vidíš, Berte, jsme kamarádi. No pocem.“

Bert očuchal doktorovu ruku a pak už to šlo. Nakonec jsme změřili teplotu. Otevřel jsem Bertovi tlamu a Hadr jen potvrdil, co jsem říkal.

„Musíme ten absces rozříznout a antibiotika. Jinak by za chvíli dostal otravu krve. Musíme to udělat hned.“

Milej Bertíček dostal včelku a usnul. Byl jsem s ním celou dobu, pan docent mi to dovolil. Celou dobu popisoval, co dělá, a taky se mě u toho na leccos ptal. Držel jsem Bertíkovi tlamu, fuj, to bylo hnisu.

„Vy jste tedy majitel psa?“

„Ano, prosím.“

„Tak tady Chaloupkovi poděkujte, nebylo to tedy úplně na poslední chvíli, ale do rána, no nevím. A choďte k lepším doktorům. Jo a vy… udělal jste mi radost. Buďte s ním určitě celý zítřek nonstop. Tady máte na mě číslo, kdyby se vám něco nezdálo, zavolejte. Mělo by se mu hodně ulevit. Dost ho to muselo bolet.“

„Děkujeme, pane docente.“

„Jo a víte, pane Chalupo, že lze opakovat ročník? Máte cit a talent, je škoda ho proflámovat!“

Ondra

Doma se mi ten večer stále přehrával. Ten kluk je čím dál tím hezčí a milejší. Roztomilejší. Jo a měl ty boxerky? Třeba se ho na to jednou zeptám. Do telefonu jsem si dal poznámku s dnešním datem, první rande s Kiliánem! Kdo ví, třeba si to datum budu potřebovat pamatovat. Do dneška byly ty naše doteky spíš vynucený okolnostma, anebo jsem ho hladil, když o sobě nevěděl. Jednou jsem ho měl ohlýho přes koleno. Jenže teď to udělal on. On, ze svý vlastní vůle! Sice trochu omámenej vínem, ale stejně. On přišel a ty svoje packy obtočil kolem mě a přitiskl se. To jsem si uvědomoval a bylo mi krásně a cítil jsem se povznesenej. Po dlouhý době jsem ucítil vzrušení smíchaný s čím? S citem? Neodolal jsem a při představě, co by se mohlo stát… no prostě vykropenej jsem usínal. Před očima jsem měl Prdelku s boulema za ušima, jak poskakoval na chodníku, jak si otevřenou pusou řekl o ten kousanec pizzy. A jak zapáleně vyprávěl o filmech a o kole a o… Usínal jsem zapálenej.

Ráno se mi kupodivu chtělo vstávat. Honem, už aby bylo odpoledne a zase ho uvidím. Možná bych mu mohl pomoct uklízet a koukat se na něj jako mlsnej kocour, a až by všichni odešli, tak bych si ulovil toho svýho myšáka nezbednýho. Hned jsem taky sumíroval to kolo. Myslím, že jedno bych mohl dát do kupy docela rychle. Mohli bysme vyrazit na projížďku co nejdřív. To bude super, honem ať už můžu do garáže! Krutí brko, dneska to tak pomalu utíká.

Jenže někde bylo napsaný, že myšák se konat nebude. Bert je prej nemocnej, ten magor doktor je odbyl. Jo, ten byl už kdysi zralej na dvojtečku, arogantní blbeček. Jsem teda kardinální vůl, měl jsem obstarat jinýho. Jenže s Bertem se to musí umět a zrovna trpělivýho veterináře v dosahu jaksi nemám.

Přijel jsem domů a Kilián byl jak jinej člověk. Bylo vidět, že má o Berta strach. Ale byl pragmatickej, až jsem koukal. Žádnej uzlík neštěstí. Ne. Jel jak naprogramovanej stroj. A nebyl blbej, nespokojil se s tím magorem. Fofrem mě nahnal do auta. Celou cestu nic neříkal, jen poklepával rukou o koleno. Vyběhl z auta a byl v prachu. Jen za sebe zavolal:

„Počkejte!“

Přesvědčil jejich docenta a za chvíli jsme vezli Berta do školní ordinace. Muselo mu bejt fakt blbě, protože sotva šel. Popadl jsem ho a Kilián se s ním usadil vzadu. Doktor byl opravdu sympaťák a hlavně zkušenej profík. Už jen podle toho, jak našeho milýho vlkodlaka zpacifikoval. Kilián mu byl k ruce. Koukal jsem na něj v tý ordinaci a napadlo mě, sem kluku patříš. Kluku, no asi ne, vypadal najednou tak dospěle. Byl tam jako doma, naprosto soustředěnej na psa, na toho doktora, na to, co dělal a jak mu pomáhal. Normálně mi spadla brada. Tohle nebyl Prdelka. Tohle byl sakra schopnej a starostlivej Kilián. A já byl na něj neskonale hrdej! Dokonce se mi zdálo, že ten doktor na něj tak nějak trpí. Všechno mu vysvětloval, občas ho zkoušel.

A hlavně, nejhlavnějc, zachránili Berta! Safriš, ještě přijít o něj. Došlo mi to asi, až když Bert ležel dole v obýváku na roztaženým gauči. Vedle něj se usalašil Prdelka a starostlivě ho opečovával. Zase žárlím, i když… ba ne. Naopak, hrozně jsem si oddechl. Díval jsem se na ty dva a jo, doktor je prokoukl rychle, je to naše dvojka. Chlupáč se časem začal pomalu probírat. Jak to tak vidím, dneska spím určitě tady.

A přemejšlím, jestli jsem dneska šlápl na kulatej kanál.