Macek – 20. Plusy a mínusy

Ondra

Sebral jsem se a jel za Karlosem. Vlastně jsem ho neznal a celou dobu ve mně probublával vztek. Co když je stejnej jako Roman? Byl jsem rozhodnutej začít zametat. Kilián o něm sice mluvil hezky, ale znáte to. Mohl pěkně nalítnout. Karel může bejt milej, ale pěkně vyčůranej a kluka jen vodí, jak potřebuje.

Ze dveří vykoukla asi jeho žena. Nebyla to žádná primadona, taková normální holka s dobrou náladou a upřímnejma očima. Podle mě je to ženská do tahu a ne na žír, jak se říká. Jestli bych někdy chtěl bejt se ženskou, tak by to musel bejt takovejhle typ. První překážka v mým odhodlání.

„Dobrý den, vy jste pan Jasný, že jo? Pojďte dál. Zavolám hned manžela. Jo, pojďte, tady do pokoje. Dáte si kafe?“

„Díky. Dám.“

„Magdo, tohle je pan Ondra Jasný z tiskárny. Ondro, moje žena Magda.“

Hned, že si budem tykat. No, jak chcete. Bydlí tady ještě s rodičema a mají dvě děti. Ten bar je sice živí, ale na první pohled bylo vidět, že to není velký terno. Samozřejmě jsem jim pravdivě vylíčil situaci.

„No, takže teď je Kili u mamky doma a spí po tom prášku.“

„Děkujem, žes nám to přišel říct. Chtěla jsem tam ráno vyhnat Karlose, ale on nebyl schopnej vstát, no a já s dětma…“

„Měla jsi na mě nalejt vodu, když to slyším a představím si, že by tam byl sám. Bože, to mě mrzí, to jsem debil.“

Vypadá to, že je to spíš trouba než debil.

„No upřímně – já přišel hlavně kvůli něčemu jinýmu, ale teď se mi do toho nechce.“

„A cos chtěl, Ondro?“

„No popravdě… Magdo, já přišel Karlosovi říct, že ho zničím.“

Nastalo ticho a nervózní a trochu vyplašený pohledy. Trochu jsem i Karlosovi tím výstupem v baru nahnal strach. Opravdu jsem byl celou dobu vzteklej a toužil po tom někomu hodně zprudka utřít hubu. Protože Prdelku dohnali skoro…

Jenže přece nejsem žádnej magor! A hlavně, jak tady teď sedím, v tomhle jejich společným baráčku, tak vidím, že ten trouba Karlos musí každou korunu obracet dvakrát třikrát. Vzpomněl jsem si, že Prdelka o nich mluvil moc hezky. Pomohli mu vybavit ten kutloch u nás. Tak mě ta touha zrovna tyhle dva ničit definitivně opustila. Podle všeho dělali, co mohli. Jenže to já před příchodem sem prostě nevěděl. Kilián jim opravdu mohl skočit na lep. Ale přesvědčil jsem se, že ne. Tohle nejsou skety. To všechno mi ve vteřině prolítlo hlavou. Nedal jsem jim čas, aby se začali bránit nebo reagovat.

„Ale spletl jsem se. Vidím, že Kilián měl o vás dobrej úsudek.“

„Co?“

„Mluvil o vás moc hezky a já vidím, že to je pravda. Bál jsem se, aby nikomu nenalítl a nenechal se využívat.“

„Tak hele, přišel k nám s Renatou, spolužačkou, oba mi hned padli do oka a mám je oba rád. Jestli si myslíš, že jsem si z nich dělal levnou pracovní sílu, tak to teda ne!“

Karlos byl trochu dotčenej a mluvil uraženě. Musel jsem jim vysvětlit, že jsem jen opatrnej a nemohl jsem vědět, co jsou zač. A podle toho, jak to s Prdelkou dopadlo, jsem si mohl myslet kdoví co.

„Karle, v pohodě. Vidím, že jste Kiliána drželi nad vodou. Jenom… já vás neznal a teď jsem si to tady dal celkem do kupy. Chápeš? Já jsem sám zmatenej. Kili všechno tajil a já nemůžu hned poznat, kdo mu podal pomocnou ruku a kdo naopak. Jen vím, že to za něj vrátím každýmu, kdo mu ublížil. Tu bandasu hnoje určitě! Rozumíš?“

„Ondro, já tě chápu, dělala bych to stejně. My tě taky neznáme a můžeme si myslet to samý.“

Holka je chytrá, má pravdu. Já vím, že bych pro Prdelku dejchal, ale ví to o mně oni? Neví.

„Dobrý, děcka, máte pravdu. Ondro, já jsem se snažil oběma dát na hodinu, co jsem mohl unýst. Pak i Kilimu, protože jsem o něm něco věděl, ale moc ne. To, cos tady řekl, to je hrozný. Ten kluk… ach jo. Jak se to může někomu tak posrat? Hele a s těma prachama, určitě to vzal Roman. Jenže já na něj nemůžu.“

Začal jsem pronikat do jejich světa, líčili mi “bezvadnou“ spolupráci s Romanem. S prominutím Karlos byl trochu ňouma. Protože si dost dlouho nechal srát na hlavu a možná ještě víc. To jsem mu ale neřekl, protože důkazy o tom, že ho Roman okrádal a využíval, jsem neměl.

„Hele, ten hajzl bude litovat, o to se postarám. Musíme ho nějak chytit do pasti! Nebo z něj dostat přiznání.“

„To by bylo super, protože po tom, co udělal Kilimu, už ho tam nechci!“

„Konečně,“ úlevně vypadlo z Magdy.

„Víte co, můžete přijít večer k nám? Kili bude mít radost. A dáme nějakej plán dohromady, co?“

„Jo, dobře, zkusím něco taky vymyslet.“

Doma byl klid, Kili ještě spal. Volal Petr.

„Ahoj Ondro, tak jak?“

„Čau Péťo, no zatím dobrý. Dali jsme mu prášek na spaní a spí.“

„To je dobře, zastavím se k večeru, jo? Nemohl jsem se utrhnout, ráno už byla plná ordinace.“

„To je v pohodě. Hele nemyslíš si, že by to bylo na psychiatra?“

„Ty vole, neblbni! Já s ním promluvím. Nehoň ho hned na psychinu, ani mu to, vole, neříkej! Jednou tam vkročí a už to bude mít v papírech. Víš, jak se na to u nás kouká. Řidičák, zkoušky, ne. Hele, kdybych měl pocit, že to je nutný, tak ho tam určitě pošlu. To si buď jistej, ale zatím se jenom složil a vzhledem k tomu, co má za sebou, se není co divit. Tak mu dej čas a neblbni! Mimochodem potřebuju vyzkoušet…“

„Nech toho.“

Ještě jsem zajel na chvíli do práce. Teda jestli jsem si někdy myslel, že mám celkem pestrý dny a není to taková rutina, tak od tý doby, co tu máme Prdelku, je to jak na horský dráze. Hlavně poslední dobou se pomalu ani do tý práce nedostanu, nebo dostanu, ale skoro v nepoužitelným stavu, chichi. To už by se do notýsku napsat dalo.

„Tome, díky moc, žes to tady za mě vzal. Nějaký průsery?“

„Všechno v pohodě. Tak co? Co se stalo?“

Poreferoval jsem, co a jak.

„Do prdele, to je svině, to je zkurvenec zasranej. Dáme mu přes držku? Musíme, já ti ho podržím. To je prase.“ Tomáš se vztekal jak čert.

„Mám něco lepšího a to bych tě potřeboval.“

„Cokoliv! Ty, Ondro, já mám vztek. Úplně vidím malýho, jak jsi ho tenkrát odsud nesl k vám. Bože, hlavně žes tam byl, ufff. Do prdele! Ondro, to nemůžeme tak nechat! On není ten typ, aby se ubránil! Udělám, co bude potřeba.“

„Ty se vyznáš v těch kamerách a tak, viď?“

„No celkem jo. Vždyť víš, že jsme to tady dělali spolu.“

„Právě, napadlo mě nalíčit past, nebo spíš si jen počkat. Můžeš večer kolem šestý zajít k mamce?“

„Jo, budu tam.“

„Super, jo a přes držku mu můžem dát taky.“

„Pája se určitě přidá!“

Doma mi přistála sms:

„Už nespím. Jste tu?“

Trochu s obavama jsem šel nahoru. Bože, ať je ten náš rarach lepší. Ať se mu aspoň trochu vrátí do očí ty plamínky. Hlavně ať už neblbne s nějakýma sebevraždama. Uffff.

Vypadal klidně, seděl na posteli, typicky vrabčáka na hlavě, rty semknutý k sobě a koukal. Vedle něj ležel Bert. Celou dobu tam s ním nebyl, potřeboval ven. Ale vždycky, když přišel zvenku, se tak maximálně napil a už si to štrádoval za Kilim. Prostě byl to jeho hlídač a parťák. A dobrej, musím říct. Na vlastní oči nám ukázal, jakej umí bejt terapeut. Na Kiliho měl obrovskej vliv a Kili na něj taky.

Ty plamínky v očích…? Nebyly. Ale tvář nebyla v takovým napětí, byla jen strhaná a strašně, strašně smutná, bez života.

Sebral jsem všechny síly a posadil se k němu. Dalo mi zabrat se tvářit, jako by se nic nestalo. Rukou jsem mu rozdrbal to roští na hlavě a usmál se na něj. Ani jsem si nemohl to jeho věčný sebeobviňování napsat do notýsku. Ne, na to se najde něco jinýho. Sice jsem mu pohrozil, aby už toho nechal, ale mám pocit, že ten diblík teď ani neví, čí je. Mele se to v něm a má z toho v hlavě asi pěknej čuchník.

Tyhle hrany jsou od toho, aby se trochu obrousily. Tak jsme to zkusili a sešli dolů. Něco do sebe naládoval a pak přišla divná prosba.

„Můžete si oba, prosím, sednout sem?“

Podívali jsme se s mamkou na sebe a poslechli ho. Seděli jsme na gauči a on si dřepnul bokem, opřel se zády k nám a do klína si uvelebil Bertíka. Ten blahem jen vrněl.

Rozhostil se takovej zvláštní klid. Klid navenek. Ve mně a asi i v mamce bylo napětí. Neviděli jsme Kilimu do tváře, ale musel to bejt velkej vnitřní boj. Na hlase to bylo slyšet. Na začátku zaškobrtával a bylo vidět, že to ze sebe pěkně doluje.

To vyprávění bylo dlouhý, pro nás ale ne neznámý. Jenže když to slyšíte takhle od Prdelky napřímo, tak to je, to je… je to masakr. Mamce se za chvíli koulely slzy. Já jsem si sice ten šok už odbyl v Praze a pak jsem se byl docela dlouho rozdejchávat na hřbitově. Teď ty věci zněly bez zprostředkovatele, přímo od něj, a to dávalo zabrat znova i mně. Ale už jsem se z toho nesložil. Mamka to prožívala opravdu intenzivně. Ten jeho hlas, kterej se každou chvíli zlomil, každou chvíli ho nutil dělat pomlky, byl hodně smutnej. Mně přišel v tu chvíli hrozně statečnej a silnej. Vzpoměl jsem si, že kdysi jsem si googlil jeho jméno. Kilián – jméno, které svému nositeli propůjčuje úctu, ale také odhodlání a bojovného ducha. Muž s dobrým srdcem, který občas trpí výbuchy hněvu, a to se mu raději každý klidí z cesty. Je keltského původu a v překladu znamená mnich, případně malý bojovník. A já tady toho bojovníka najednou vidím.

Jeho trápení je jako vřed, kterej hodně bolí. A já doufám, že tím, jak prasknul, se mu uleví. Prosím, aspoň trochu. Tak moc bych mu přál, aby našel znova sílu. Jsem odhodlanej mu s tím pomoct, jak jen budu moct.

Tiše dokončil tu zpověď a my seděli jak přikovaný. Pomalu se zvedl a oba dva s Bertem odešli. Ani se neotočil, vlekl se nahoru a já cítil, že na konci toho obrovskýho svěření se byla nevyřčená otázka: „Co se mnou bude?“

Bylo mi hodně těžko. Co jsem Kiliána znal, tak si celou dobu střežil svoje soukromí, nebo spíš o tom prostě nechtěl mluvit. Ano, nechce, aby ho svět litoval. A ten příběh lítost vyvolává. Já se tomu taky nemůžu ubránit. Prostě je mi toho prcka líto. Mám ho rád, chtěl bych s ním víc. Ale momentálně se tý lítosti jen těžko bráním. To, co se tady odehrálo, muselo pro něj bejt jako vylézt na Everest. K nám dvěma natáhl dlaň a na ni nám dal obrovskou důvěru. Svěřil se s tím nejhorším, co ho v životě zatím potkalo, a to někdo z nás nedokáže ani za celej svůj život. Moc jsem si toho vážil. Toho, že našel v sobě sílu to říct a věřit nám. Už tolikrát se spálil a tolikrát byl na dně a nám věřil, důvěřoval. To je přece něco tak úžasnýho! Přemýšlím si tak na tom gauči a mamka mi stiskla koleno, osušila si oči a vydala se nahoru.

Rozhostil se ve mně klid. Věděl jsem, že to nebude lehký. Už jsme se o tom s mamkou bavili. Ona si Kiliána hodně oblíbila. Bez ohledu na to, že po něm jedu, by mu chtěla pomoct. I kdyby to bylo navzdory všem, tak mu pomůže. Není, chceme mu pomoct všichni. Jenže jak to udělat, aby tu pomoc chtěl a aby ji přijmul? Aby se necítil zavázanej a dlužnej? Když vás živí rodiče na škole, berete to jako samozřejmost. Nebo minimálně se necítíte jako dlužníci. Ale takhle?

V tu chvíli jsem si uvědomil, že není dobře o Prdelce uvažovat jako o objektu svý touhy. Je důležitější, aby měl rodinu. Začal jsem hypoteticky rozvíjet, co by kdyby. Co když není na kluky, jen se prostě vzrušil na nepravým místě? A i kdyby byl, tak co když by nám to nevyšlo? Tak by najednou přišel o partnera a o další domov? O další lidi, kteří by byli jako jeho rodina? Jak bysme se tady potkávali? Dostal by se zase na dno! Tohle všechno mě vedlo k tomu, že jsem si řekl, že ho musím ochránit i sám před sebou. Nemůžu o něj usilovat, mohl bych ho zničit. Rozhostil se ve mně smutek a žal. Hmmm, jen kamarádi.

Macek

Zvláštní je, že když je člověk zapřaženej a má zaměstnanou palici, tak na takový blbosti nemá čas. A jak přijde volno, tak najednou čumí, jakej je nešťastnej a celej život k ničemu. A v tý cele to teda na člověka padá jako prase. Do háje.

Stejně to byl zvláštní pocit. Nevím, jestli jsem někdy někomu takhle komplexně vylíčil svoje trápení. Nebo prostě ty fakta, co mě potkaly. V tu chvíli jsem cejtil, že to musím… ne, že jim to chci říct. Aby mě pochopili, aby si nemysleli, že jsem blázen. Záleželo mi na tom, i když jsem se trochu styděl o sobě mluvit, mluvit o svým nitru. Skoro všichni ti kostlivci postupně vyskákali z virtuální skříně. Přesto se mi zdálo, že to znělo tak trapně. Snažil jsem se přežít jak nějakej Oliver Twist. Jak nějakej ubožák, co se o sebe nedovede postarat. Jo, prostě normální chlap by praštil do stolu a zjednal si nápravu. Proč takovej chlap nejsem? Proč jsem kluk, co je ze všeho ještě trochu vyjukanej? Na kterýho, když se houkne, tak se mu chce někam zalézt? A kterýho semele každý obvinění, každá petelice do nitra, každá nesnáz? Třeba toho je na mě jen moc najednou. Třeba kdyby byli jen ti policajti a nic okolo, tak bych byl v pohodě. Nevím. Prostě, jak by řekl Pepík s Ančou, trapný. Přišel jsem sám sobě jako totální fňukna a hekna. Nejsem nějak blbě naprogramovanej? Bléééééé.

Jo a další… Proč se ta moje zatracená dubová palice nemůže rozhodnout, co chce vlastně cejtit? Protože ty pocity se ve mně přelejvaj jak oceán. Sem tam, šplouch. Jo, cejtím tu trapnou fňukačku a že jsem jak magnet na průsery. Ale taky cejtím úlevu. Podobně jako když prasklo, že jsem si vymyslel bezlepkovou dietu. Podobný to bylo, když Marťas odhalil, že jsem na kluky. Většinou se to dostaví chvíli pozdějc, než se daná věc uděje. Takovej pocit, že jsem to řekl, že se s tím nemusím schovávat. Že to o mně vědí, že o tom už nemusíme mluvit. Už je to prostě venku, uááááá. Už to nemusím řešit, dusit v sobě. A oni se s tím buď popasujou a nějak se zachovaj.

I když mě pan Ondra odnesl zpátky domů, tak mi sice znemožnil v tu chvíli udělat ten poslední krok v životě, krok ke smrti, ale nemohl mi ho vzít. Ten krok je jen můj a můžu ho kdykoliv udělat. Teď zrovna, momentálně hned teď… už teda nemám chuť. Mám ho ale schovanej. Nikdo mi ho nemůže vzít. Nikdy. To je docela free pocit. Prostě já to tady nemusím hrát dál, můžu to dohrát. Takže ať už se bude dít cokoliv, další pohroma, překážka, zdá se mi, že to zvládnu. Klidně třeba tak, že bude game over. Polibte mi všichni šos! Já jsem Kilián a s Kiliánem můžu naložit, jak chci, já mám volbu.

Tak jsem si tak ležel a čuměl do stropu, přemejšlel a drbal Berta. Mimo to mě napadlo, že pan Ondra mě začíná nosit nějak často a že bych si to taky chtěl někdy užít. Vždycky to bylo v takový situaci, že jsem z toho moc nevnímal. I když možná neříkám pravdu, vnímal. Vnímal jsem jeho silný ruce a hrudník. Vnímal jsem jeho vůni, jeho nádechy, uklidňovalo mě to. Vnímal jsem, že je mi v tý náruči sakra dobře, že se mi nemůže nic stát. I když teď naposledy jsem se chtěl vysmeknout, ale ne proto, že by mi to bylo nepříjemný. Nechtěl jsem jen do toho baráku. Ale uvelebenej u něj, to bylo tak krásnýýýýý.

„Kiliáne, můžu dál?“

„Hmmm, jo.“ Trochu jsem se styděl za ten výlev dole, odhalil jsem jim svoje nitro až na dřeň. Teď už bych to nezopakoval. Jémine, hlavně ať paní Pinďourová nezačne s tím, jak je jí to líto, jak je to hrozný a blá, blá, blá. Mně je mě taky líto a vím, že to je hrozný. To by musela bejt s prominutím pěkná dojnice, kdyby jí to tak nepřišlo. Jenže já tohle slyšet zrovna nemusím, vím to sám moc dobře. Sebelítosti jsem si za ten čas vyrobil pěkný tuny. Jestli s tím začne, startuju a letím minimálně na oběžnou dráhu.

Sedla si ke mně a mlčela. Přinutila mě tím se na ni podívat. Měla trochu červený oči, byly laskavý a příjemný. Nehla se, pozorovala mě tím měkkým pohledem.

„Víš, nezlob se, zamávalo to se mnou. Jo. Pochopila jsem, podle toho, co říkal Ondra, že když jsi chtěl jít za tatínkem… Teprve po tom, cos to všechno řekl, jsem si to uvědomila.

Nebudu ti kázat, co se má a nemá, pohrdání životem a takové ty řeči… Ondra, víš, málem jsme ho ztratili. Byl také moc nešťastný, měl taky krizi, je jedno proč a kvůli komu. Každý má svoje důvody a každý je vnímá v ten okamžik jako nejpalčivější. Ondra byl tehdy krůček od toho, aby už nebyl. Prožívali jsme hrozné časy. Věděla jsem, že to musí zvládnout hlavně on. Pomohli jsme mu, jak jen to šlo. Kdyby ale nechtěl, tak nic nezmůžeme. Zpětně se teď na ty důvody dívá možná s úsměvem a jako na banalitu. Byly ale v tu chvíli vážné, vždycky jsou. Ale nebyly fatální.

Ty už víš, že život není peříčko a že se někdy s námi nemazlí. Já vím a bohužel se s tím nedá nic udělat. Co ale můžeš, je, aby sis do těch svých zkušeností zahrnul taky to, že tady s tebou sedí jedna bába, které nejsi jedno. Není mi to jedno. Ne že bych nedokázala žít s tím, že se zabiješ, ale jedno mi to není. A když mi to není jedno, tak ti chci pomoct. Já osobně, ostatní taky, ale teď mluvím jen sama za sebe. Potřebuji, abys to věděl. Jak s tím dál naložíš, to už je tvé rozhodnutí.

Takže k tomu, že se s náma život nemazlí, si tam někam napiš, že jsou lidi, kterým na tobě záleží, a to tak moc, že mají o tebe strach. Mají radost, když ty máš radost, chtějí být s tebou, když to máš těžké, a chtějí tě pohladit, když tě něco bolí. Až budeš přemýšlet co dál, jak to zvládnout, jak pomoct mamince, jak jít za svým snem, jak se postavit na vlastní nohy, tak si vzpomeň na tyhle lidi. Není to slabost nebo vypočítavost se o ně opřít, oni třeba zítra budou potřebovat tvoji oporu. Tak to zaplaťpánbůh funguje, protože to je taky život, víš?

Když do života vstoupí tragédie, neptá se tě, prostě tam najednou je. Ale život ti někdy přinese přece i něco nebo někoho dobrého. Ale tady máš volbu, můžeš to přijmout, jako nakonec musíš přijmout tu tragédii, anebo to můžeš odehnat a zůstane ti jen ta tragédie. Není to moc moudré, přijímat jen ty rány. Protože to ani život sám nechce, když ti do cesty postaví i radost, pomoc, lásku a porozumění. I když ti rodiče nikdo nenahradí, můžeš najít přátele, opatrovníky. Nebudete mít k sobě tak blízko, ale to neznamená, že to je špatně. Máš dost síly a vůle žít dál a máš všechno před sebou. Musíš se ale rozhodnout ty sám, co chceš, ale Kiliáne… nejsi sám! Já ti věřím a mám tě ráda.“

Pohladila mě po tváři, vstala a odešla. A do prdele, koukal jsem na dveře, kterýma odešla, a ani nedejchal. Uffff. Takovej zásah, v mý hlavě už je totální sajgon. Sakra. Tak tohle jsem nečekal! Žádný rozmlouvání, ať neskáču z okna? To jsem čekal, nechtěl jsem to sice poslouchat, ale čekal jsem to. Ale tohle? Jak to říkala? Že ty plusy můžem nebrat, ale mínusy se započítávaj, ať chci, nebo ne? Ty voleeee! Hm, to docela sedí. Chce mi pomoct? No dobrý no. Takže to jsou asi ty plusy. Ale přece nemůžu viset někomu cizímu na krku. Cizímu? To je to odhánění plusů? Ach jo. Tatí, co budeme dělat?

‚Macíku, nedělej blbosti. Taky mi chybíš, ale tady u mě ti to neuteče. Máš mámu a máma má tebe, nic jinýho. Miluju tě.‘ Táta se usmíval.

Už jsem měl z toho všeho zase mokrý oči a jen tak potichu jsem si zašeptal:

„Taky tě miluju…“

Bert zamlaskal, zavrtěl se a trochu zasmrděl a já z toho přetlaku v mý palici zas usnul…

Ondra

Mamka šla dolů a šla rovnou k sobě. Seděl jsem sám se svýma myšlenkama. Podle mě ne sám, v tom domě na třech různejch místech probíhal těžkej myšlenkovej pochod. Uvažování, rozhodování…

Ten den byl takovej zvláštní. Mamka mi neřekla, co si s Kilim povídali, a já na to ani netlačil.

Zašel jsem nahoru, ale Prdelka spal. Vzal jsem Berta ven a provětral se. Za chvíli přijedou celá banda. Moc veselý setkání to nebude, ale přece jen se v tom trocha optimismu najít dá. Jak kdybysme byli všichni ve skladkokyselým nálevu.

Byl nás plnej obejvák, Karlos s Magdou, Petra s Kryštofem, Petr, Tomáš, mamka a já. Kiliho jsme nechali nahoře spát. Zopakovali jsme si, co se stalo. Karlos vymyslel, že dá do baru kameru a zkusíme počkat, jestli se Roman nějak neodkope.

Začal jsem se smát:

„Karlos, to je paráda, víš, proč je tady Tom?“

„Ne.“

„Chtěl jsem ti totiž navrhnout to samý. Tomáš je na to šikovnej. Akorát bych navrhoval tam dát těch kamer víc.“

„Jé, super, já bych to tam patlal tejden. Jo… no a nestačila by jedna? Co, Tome?“

„Hele nevím, jestli je tam víc míst, co by nás zajímaly, tak je jedna asi málo.“

„Hmm, no tak já to pořídím.“

„Něco máme ještě z práce, to tam můžem přechodně dát, a něco nastálo si tam můžeš dát stejně, ne? To už ti bude stačit třeba jen ta jedna.“

Slovo dalo slovo a zítra ráno máme sraz na místě a nainstalujeme to. Jedna věc za náma.

„Byl jsem u nadřízenýho těch policajtů. Stížnost mám připravenou, zatím jsem to ale nepodal. Měl jsem z toho takovej divnej pocit. Jako kdyby to nechtěl z nějakýho důvodu teď řešit. Neřekl mi to ale narovinu, kroutil se. Stejně bych chvilku počkal. Tady je smlouva o zastoupení. Potřebuju, aby mi ji Kilián podepsal, jo a taky s ním chci mluvit o samotě.“

„Jasně, jen Kryštofe nevím, jestli to bude dneska.“

„Já s ním teda potřebuju mluvit taky, taky o samotě a určitě dneska!“ ozval se Petr.

„Karle, jestli se budeš chtít od toho společníka osvobodit, tak se na mě obrať. Je dobrý to udělat pořádně, aby to bylo neprůstřelný.“

„No on byl vždycky trochu zvláštní, ale šlo to. Poslední dobou je čím dál víc agresivní a občas už bylo párkrát na spadnutí, že se do sebe taky pustíme. Navíc občas začal chodit do baru asi nalitej. Takže jo, rád bych se ho zbavil… Jen, to…,“ Karel byl trochu nesvůj a mně bylo jasný, že nemá moc prachů na rozhazování, „… ale jo, co, Magdi?“

„Karlos, určitě, musíme se ho zbavit. Budeme rádi za pomoc, Kryštofe. Peníze nejsou problém, to je nutná investice, vzhledem k tomu debilovi.“

„Udělám vám cenu, nebojte. Smlouvu připravím a budeme si pak muset promluvit taky separé,“ usmíval se Kryštof, je sice pěkně tvrdej prevít, ale férovej a uznalej. No a taky nesnáší vychcánky a lidi, co zneužívaj ostatní. Zní to možná pateticky, ale je takovej.

Ze schodů seběhl Bertík, přikrčil se, začal vrčet a cenit zuby. Ty vole, dyť Karel s Magdou tady ještě nebyli! Sakra.

„Berte, co je?“ ozvalo se nahoře a ze schodů seběhl rozcuchanej bosej Prdelka.

Když uviděl obývák plnej lidí, taky se zarazil. Pak přidřepl k Bertíkovi.

„Bertíku, to jsou všechno naši kamarádi, víš? To je dobrý,“ chlácholil ho a ten chlupáč se trochu zklidnil. „Magdo, pojď sem.“

„No, Kili, já nevím, moc se mi nechce.“

Nakonec vstala a šla. Bert byl ve střehu a Kili ji obejmul a poplácal po rameni. Pak došel ke Karlosovi a za ruku ho přivedl.

„Tak tohle je Bert, Berte, tohle je Magda a tohle je Karlos. Pohlaď ho! Nesmíš se bát.“

Bertík nebyl blbej. Ufff. To jsme zvládli. Ten píďa má na něj takovej vliv! Nebejt tam, tak musím Berta držet za obojek a bude štěkat jak na lesy a seznamovačka bude na půl hodiny.

„Jo, jinak dobrý den, já vás nechám.“

„Ne, ne, Kili, jen si pojď k nám sednout.“

„Jo, tak přijdu za chvíli, musím… to…“

Byl zaraženej a furt mi přišel takovej odevzdanej. Karlos mu řekl, že ví, že ty prachy neukradl. Všichni to brali tak samozřejmě, že se to snad trochu přelilo i na něj. Jestli začne zas s tím, že je zloděj, tak už mu fakt nařežu. Bráchovi můžu, ne?

Macek

Sakra, až jsem se lekl, kolik je tady lidí. Krve by se ve mně nedořezal. Uffff. Přišli se podívat na kriminálníka? Hmmm. Super. Marťas by mě asi usadil, že určitě! Protože magora, kterej chce skočit do řeky a ani neví, kde je, tak to aby pohledal. Hmmm, pravda. Tak jsem se snažil se trochu srovnat. Třeba mě chtěli opravdu vidět.

Karlos byl bezva. Když mi několikrát řekl, že já určitě nejsem ten, kterej tam krade, tak se mi opravdu ulevilo. Pak jsem musel jít vedle s panem doktorem. A jéje, ten ze mě udělá sebevražďáckýho blázna. Pozoroval mě, prohlídl mi oči, změřil tlak a tep.

„Kiliáne, můžeš mluvit o tom, co se stalo?“

„Hmmm.“

„No tak, jak to bylo?“

„Hmmm.“

„Hele nedělej si ze mě prdel, nebo uvidíš!“ smál se, zatím.

„Mnooo, já… prostě… nevím. Najednou jsem měl pocit, že nejlepší by bylo… to… jako nebejt.“

„Kdy tě to napadlo?“

„V tý cele, jo, asi tam.“

„Vážně bys to chtěl udělat?“

„No teď už ne, teď mi to přijde jako totální píč… teda jako blbost. No.“

Chvíli mě ještě zpovídal, no moc jsem mu toho místo hmmm a ehm, ehm neřekl.

„Ondra mi řekl, co a jak máš za sebou. Kiliáne, nedělej hrdinu. Když bys měl někdy těžkou hlavu, tak mi zavolej. Mně můžeš říct všechno, nikdo se to ode mě nedozví. Slibuju! Ani Ondra, ani Iva, ani Kryštof. Nikdo. Tady máš moje soukromý číslo, kdykoliv, i v noci. Je to jasný? Těm atakám se dá bránit. Když bys měl náběh na takovouhle krizi, opravdu velkou, domluvíme se, že si vezmeš tady ten prášek. Neber ho ale jen tak, když ti bude jen trochu smutno. To by nebylo dobře, je to návykový. Zase ale když se ti bude zdát, že ta krize přichází, že se nemůžeš z toho vymotat, tak si ho vem. Nečekej, protože pak už ho nebudeš chtít. Chápeš to? Já občas zkontroluju, kolik jich máš. Když si ho vezmeš, hned mi zavoláš. Je to jasný?“

„Ehmmm, no jo. Co to je za tablety?“

„To je na uklidnění. Nejlepší by bylo, kdybys hned za někým šel, zavolal, když to nepůjde, tak si vezmeš ten prášek. Ale musíš se donutit. Nechci tě hnát k psychiatrovi a nechat tě ládovat se práškama každej den.“

„Děkuju.“

„Můžeš to v pohodě zvládat, jen se naučit tomu čelit. Zkus si najít třeba nějakou představu, vzpomínku, sen, mysli třeba na nejlepší sex, prázdniny, to je jedno, jen aby to pomohlo.“

„Hmmm.“ Trochu jsem se začervenal. Na sex jo, hahaha, to těch vzpomínek moc není. Ale Vašek… a Jirka s Adamem… pfůůůůů.

„S tebou je rozhovor na vysoký úrovni. Jinak mladej, budeš ke mně každej tejden, třeba v pátek, chodit na kontrolu a pokaždý přineseš to platíčko s lékama. Ale fakt ho musíš nosit, nebo dostaneš! Bereš to?“

„Ano, pane doktore.“

„No fajn, tak mazej, ty zvíře.“

Napadla mě věta paní Ivy o těch plusech a mínusech. Je asi fakt, že bejt zabejčenej a odhánět ty plusy je blbost. Jenže se furt nemůžu zbavit dojmu, že to není jen tak. Že jsem jim zavázanej. Proč to ten doktor dělá? Soukromý číslo, kdykoliv zavolej? Nejsem jeho syn, brácha nebo něco. Nechápu to.

Další rozhovor mě čekal s dalším doktorem.

„Tak, Kiliáne, my se už nějakou dobu známe, viď?“

„Ano, pane Svobodo.“

Trochu natočil hlavu:

„Jsem Kryštof, to víš, ne?“

„Ano, pane Kryštofe.“ Ty kráso, až jsem se lekl, jak to z tý mý huby blbě znělo. Pane Kryštofe. Wau.

„Tykej mi, taky ti tykám.“

Ošíval jsem se, očima jsem nevěděl kam a žmoulal jsem si tričko.

Pan Kryštof plácnul do stolu:

„Hele, řekni mi: Kryštofe, vyser si voko! Hned!“

„Kry… Kryštofe, vyto si voko.“

„Kiliáne, já vyžaduju naprostou důvěru, oboustrannou. Budu se za tebe bít, ale musíš mi věřit a já tobě. Když se tě zeptám, kolikrát sis minulou středu honil ptáka, tak mi řekneš pravdu! Je ti to jasný?“

„Ano.“

Koukal na mě se zvednutým obočím, jako by fakt čekal na odpověď. Bože, to ne.

„Tak?“

Ukázal jsem na ruce tři prsty.

„Oukej, taky sdělení.“

„A ty?“

Vytřeštil na mě oči a pak se šibalsky pousmál a na ruce ukázal jeden prst. Hahaha, Petra asi nefungovala.

„A teď k věci. Ukradls ty peníze?“

Ty vole, to je fronální útok, tykačka, honička a teď zas tohle? Zalapal jsem po dechu. No to snad… Začal jsem rudnout, tentokrát vzteky. Zavřela se mi pěst.

„Na tohle se zeptat musím, Kiliáne, to se nečerti. Musím to od tebe slyšet znova v klidu. V pohodě, jo?“

„Nevzal jsem nikdy žádný peníze, ani v baru, ani jinde.“

„Super. Kdyby tě kontaktovali policajti, tady máš na mě číslo, volej kdykoliv okamžitě. Kdyby ti nedovolili zavolat, řekni, že máš právo zavolat svýmu obhájci. Tady je smlouva, to podepiš. Teda jestli chceš.“

To je jasný, že jsem chtěl. Protože na normálního právníka bych se nikdy nezmohl a bůhví, co všechno by mi přišili. Zas nejsem blbej, že jo. Přiznám se, že jsem byl šťastnej jako blecha.

„Jo to bych rád, i když nevím, jak vám… jak ti to zaplatím.“

„Další věci pak s tebou budu konzultovat. Teď bych chvíli počkal. Uvidíme, jestli tě obviní, a jestli jo, tak si je namažu na chleba. Nemusíš se bát, nic se ti nestane. Od tebe peníze nechci, jsi tady u nás, jsi náš! Nechci peníze. Stačí, když si s dětma někdy zas zahraješ na indiány,“ chechtal se.

„To byl pěknej průser.“

„Houby, bylo to skvělý. Chvíli jsem nebyl na tapetě já. A taky my dospělí rychle zapomínáme na dětství.“

„Hmmm.“

„Jenom opakuju: nikdy, nikdy mi nesmíš lhát… Jo a třikrát, jo? No dobrý!“

Plácl mě po rameni a šel zpátky do obýváku. Bože, doufám, že to nikdo neslyšel. Uffff. Ale byla to pravda, on si to teda stejně nemá jak ověřit. Já taky ne. Ale věříme si? Věříme si! A mám už druhýho pomocníka v telefonním seznamu a další plus, co jsem k sobě nechal připlout.

Seděl jsem už mezi všema na zemi s Bertíkem, opřenej o křeslo. Musím uznat, hmmmm, nejsem sám. Vyloudilo mi to úsměv na ksichtě a docela mě to zahřálo tam v nitru. Tý jo, to je zabijácký. Iva měla pravdu, nejsem sám.

Ondra

Vypadalo to, že Prdelka dostal trochu rozum. Ale jistý to nebylo. Odkejval dohodu Petrovi a Kryštofovi. Petr je rozumnej a pokusí se to vyřešit po svým. Věřím mu, kdyby to bylo hodně zlý, tak ho žene někam ke specialistovi. Jenže ještě nevíme, jestli bude pidižvík ochotnej nechat práce v baru, dost ubrat i u nás v práci a začít konečně pořádně chodit do školy! Bohužel to znamenalo z praktickýho hlediska i nějakou apanáž. Prostě musí dostat kapesný, aby si mohl zajít třeba na pivo nebo do kina, koupit si něco na sebe.

Vzal jsem si ještě Kryštofa stranou.

„Tak jak?“

„Dobrý, ale co já si sděluju s klientem, je nedobytný, chápeš?“

„To nemyslím. Takže to platí, že se ho ujmeš? Hele, výdaje ti uhradím.“

„Švára, neštvi mě! Seš někdy trochu zabržděnej, mně tady přece o peníze nejde. Co si o mně myslíš?“

„Jo jo, já vím. Sorry.“

„To víš, že se ho ujmu. Víš, že nejsem žádnej cíťa, co se hned rozklepe. Ale tohle, s ním, to je krutý. Minimálně vím o dvou lidech, co si s ním vytřeli prdel, a to já nemám rád. No podívej se na něj.“

„Hmmm. To jo no, to já taky. Ten strejc a tady to hovado.“

„Vidíš? A myslíš, že ten kluk sám se jim ubrání? Bez ostrejch loktů, bez zázemí, bez pomoci, bez peněz?“

„Kryštofe, seš někdy trochu zabržděnej. To já přece vím!“

Koukal na mě a culil se.

„Jedna, jedna! Ondroslave.“

„To jsem se právě chtěl zeptat, co s tím jeho bytem? Přece mu musíme nějak helfnout i s tím.“

„Honí se mi to hlavou. Budu se ho na to muset ještě vyptat víc. Jasně, že to tak nenechám. Ale musí s tím hlavně souhlasit i Kili.“

„Tak to promyslíme. Možná bychom ho mohli nějak zažalovat.“

„Nepředbíhej, zatím toho moc nevíme.“

Večer mamka všechno povykládala taťkovi. Ten ji jen ubezpečil, že jsme udělali dobře. Měl jsem z toho všeho docela radost.

Chtěl jsem Kiliánovi ještě naznačit, že by měl chodit do tý školy.

„Kiliáne, zítra ráno jdem teda ke Karlosovi na ty kamery. Půjdeš teda taky?“

„No to je betonový!“

„A pak tě zavezu do školy, ano?“

„No to ne!“

„Jak ne?“

„Musím už přece do práce. Nemůžu zůstat bez práce, jak bych to…“

Zkouším to po dobrým:

„Hele neblbni, práce neuteče, tam můžeš po škole.“

„Ale to budu mít málo hodin.“

„Nebudeš.“

„Budu.“

„Nebudeš!“

„No to teda budu!“

„Ty seš hádavej. Kiliáne, neser!“

Ten nezbeda drzej trochu sklopil oči a zas si žmoulal tričko.

„Neseru… jen, vy tomu nerozumíte, já musím platit byt, telefon, tady…“

„Já vím, slibuju, že hodiny ti chybět nebudou.“

„Ale já nechci peníze za nic, to nejde! Nechci žádný milodary, chápete to?“

„Chápu, ale do tý školy zítra půjdeš nebo… nebo… nebo tě přerazím. Přerazíme s mamkou.“

„Hmmm.“

Tak nevím, na čem jsem. Přece se takhle nemůžem dohadovat každej večer? Hlavně já se musím odkýblovat k sobě. Ujistím se, že je v pořádku a pryč. Drásá mě to, když vím, že se musím udržet mimo.

Druhej den jsme měli sraz u Karlose v baru v šest ráno. Šel jsem vzbudit Prdelku, protože po tom prášku jeden neví. Taky měl ten rytmus celkově přeházenej.

„Kiliáne, vstávat!“

To na mě mručí Bert nebo ten pidižvík? Zatřásl jsem s ním, nic. Jak to ten kluk s tím spaním má? Někdy vyvádí a má noční můry a někdy ho neprobere snad ani poplašňák.

„Kiliáne, vstávat!“ Vzal jsem mu peřinu. No to už byla jiná reakce. Rarach se sápal po peřině a ona… nebyla, chichi. Sednul si a koukal jako čerstvě vykopnutá mičuda.

„Vstávej, musíme za chvíli jít ke Karlosovi, tak šup, běž!“

Nešel, ruce si držel v klíně… hmmm, tak jsem šel já. Měl jsem to ráno stejně. Budu to mít těžký, tohle vydržet a brát ho třeba jako… bráchu? Za chvíli jsme už ujížděli Brnem na místo.

Prohlídli jsme to tam a nainstalovali čtyři kamky. Do baru dal Tom dvě a vzadu taky dvě. Celý to zprovoznil a ještě jsme to zamaskovali. Všimne si toho někdo spíš až na třetí, pátej pohled. Podařilo se to zamaskovat fakt dobře. Tak a teď už jen čekat.

Macek

Kluci instalovali kamery. Přišlo mi, že jsou sehraný jak Dannyho parťáci. Strašně jsem se těšil na to, až se ten debil nachytá a něco tam šlohne. Vím, asi to není pěkný, ale já ho litovat nebudu. Vzpomněl jsem si, jak mi Roman dal tenkrát osekanou vejplatu. Byl jsem z toho úplně KO. Tehdy jsem si odpřísáhl, že začíná moje soukromá válka s tímhle hajzlem. A vida, válka je v plným proudu. Teda minulou bitvu vyhrál s pomocí těch švestek. Ale i já mám teď spojence a mocný čaroděje! A hlavně on je šmejd, ne já! S Karlosem jsem se domluvil, že zatím do práce chodit nebudu. Ten hysterák, co jsem měl po propuštění z vazby, bych nechtěl prožívat znova. Moc jistej si svejma případnejma reakcema na podobnej stres teda nejsem. Kdybych tam náhodou toho ichtyla znova potkal, tak nevím. Sice mám ty tablety a jsem rozhodnutej si je vzít, jestli to znova na mě přijde. Ale pokoušet se to nemusí a prostě jsem rád, že teď do baru nepůjdu. Ondra by mě tam stejně taky nepustil. Teda né že bych se ptal. Klidně bych zdrhnul. Podle mě, když budu chtít, tak mu vždycky zdrhnu. Pan boss je poslední dobou horší než Bertík. Chová se prostě jak kvočna. Mám ho furt za zadkem a stráží mě jak perlu africký pouště.

Dneska jdu do školy. Jupíííííí. Sice to mám zkalený tím, že nebudu mít prašule. Ale normálně se tam těším. Taky mě to nezklamalo! I když na mě leckdo koukal jako: ty sem ještě chodíš? Hmmm co, trhněte si! Z čistý úcty jsem zašel do bufáče a dal si meníčko, jak to tenkrát prvně vysmahla René. Sekanou, vlašák, rohlíky a kofolu.

Odpoledne jsem naběhl do tiskárny a začal zas konečně uklízet. Teda až když mě pustili všichni ze spárů. Protože hned jak jsem se objevil, přiletěl Pája. Nic neřekl a jen mě na sebe připlesknul a držel. Až mi to přišlo dlouho, párkrát mi přejel rukou sem tam po zádech a pak zas stejně rychle odplul. Beze slova. Další se na mě vrhl Tomáš, ten už mě viděl ráno, tak to bylo v pohodě. Pár dalších lidí na mě mávalo a vzduchem lítalo „Ahoj!“, „Konečně tu bude pořádek!“ a „Čau Kili!“.

Usmíval jsem se jako sluníčko na hnoji a kejval na pozdravy. Nabitej touhle energií jsem se pustil do práce. Za chvíli jsem byl ale KO. Jémine, to bude trvat, než se zas zatáhnu. Za chvíli přišla i paní Iva a pomáhala mi. Vlastně to vzala za mě od tý doby, co jsem zůstal marod. Byl jsem zničenej, ale spokojenej. Jen asi taky moc nestíhala, protože jak jsem to tady měl vymazlený, tak to vzalo za svý. Zase se různě leccos povalovalo. Ale co, za pár dnů to zas budu mít pěkně po svým.

A víte co? Zejtra jedeme za mamkou. Pan Ondra mi řekl, že má náhodou cestu do Prahy, a tak mě vezme s sebou. Už jsem to volal doktorce Bláhový. Není to super? Ještě ušetřím za cestu a povezu se jako princátko. Bombovský. Tralala, tralala.