Kauza Eduard 19.

Jidáš byl jako obvykle v páteční večer narvaný k prasknutí. Hudba duněla až na ulici a před vchodem postávaly různorodé hloučky lidí všech možných genderů a orientací, hlasitě se bavící, hádající se i divoce se líbající. U vstupu stál neznámý vysoký namakanec, který málem Juliána sebral za klopy, když na něj nechápavě zíral poté, co mu gorila sdělila, že je plno a nepustí je dovnitř. Julián se pochopitelně začal vztekat a ohánět svým postavením. Než stihl udělat nějakou hloupost, vynořil se ze tmy Malíček, bodyguard, proti kterému i ten chlapík od vchodu vypadal jako trpaslík. Pracoval v baru už celé roky a byl dlouholetý přítel majitele. A také dlouholetý kamarád Juliána, Damiana a Karlíka, který už je dle slov Malíčka čekal uvnitř. Nový vyhazovač se na ně omluvně usmál, což podle Damiana vypadalo děsivě, a nacpal do rukou každému z nich pár balíčků kondomů.

Po několika drincích se konečně i Damian uvolnil, ačkoli se odmítal jít kroutit na Madonnu, kterou ten idiot za pultíkem nejspíš miloval. Oba jeho přátelé se vytratili na parket a v tu chvíli už Damian tušil, že tento večer skončila duchaplná konverzace. Vlastně jakákoli. Všichni tři byli momentálně nezadaní a primární důvod návštěvy tohoto baru byl sex.

Damian se nemusel dlouho rozhlížet a mezi změtí těl pohybujících se na parketu i okolo baru našel svého preferitè – vychrtlý blondýnek v bílém tričku s tříčtvrtečními rukávy a v černých džínách naprosto parádně vykreslujícími jeho zadek, který se momentálně vlnil na Madonninu Frozen. A momentálně neměl partnera. S tím mu mínil Damian rozhodně pomoci, alespoň pro tuto noc. Nahodil svůj nejsvůdnější úsměv a přitančil až před mladíka. Ten si ho okamžitě všiml a jeho tanec se změnil. Jen zlehka, ale pro Damiana to bylo pozvání. Chytil jej a nechal se jím při tanci vést. Bylo to tak odlišné od toho, když měl v náručí při tanci Edu. Přestože byl stejně štíhlý i drobný, už jen hutná vůně parfému, sebejisté pohyby, stejně jako sebevědomý úsměv hodný anděla ujišťovaly Damiana, že nyní má v náručí někoho naprosto odlišného.

Nějakou dobu si pak povídali na baru. Damian zjistil, že ten kluk je nejen pěkný, ale i inteligentní. Jmenoval se Filip. Svěřil se mu, že studuje posledním rokem práva na UK a jako brigádu tančí v divadle při muzikálech. Netrvalo dlouho, a kromě informací o svém životě a nadávání na počasí mu začal do ucha našeptávat oplzlosti.

Damian to chvíli poslouchal a pak se chladně, bezemočně zeptal: „Jakou pozici preferuješ, Filipe?“

Potřeboval to vědět, u tohoto kluka si nebyl jistý.

„Hmm, you're frozen, when your heart's not open,“ zanotoval Filip kousek refrénu písně, na kterou spolu před hodinou tančili.

„Ne, nejsem chladný, jen praktický. Oba to chceme…,“ řekl fádním hlasem, který postrádal jakékoli pohnutky.

„Můžeš cokoliv, jsem jenom tvůj, jen… nemám moc rád bolest,“ zapředl mu do ucha.

„Bez obav, jsem naprosto něžná vanilka.“

„Oh, výborně, tak pojďme na to,“ vykřikl nadšeně a pevně jej chytil za ruku a táhl ho směrem k podzemní části baru, kde byly darkroomy. Tohle Damian odmítal. Měl volný dům a tomu klukovi se rozhodl věřit. Šlo jen o to, aby i Filip věřil jemu. Ten se opravdu prvně zdráhal, když uslyšel, že pojedou do jeho domu, a proto, i když to Damian nedělal rád, mu vložil do ruky pracovní vizitku.

„Můj bože!“ vyjekl. „Já jsem si říkal, že tě odněkud znám. Myslel jsem, že odtud a furt mi to nesedělo. Do prdele, to ty jsi nám minulý rok dělal dvouhodinovou přednášku, o které se mluvilo ještě měsíc potom.“ Nadšeně se k němu přitiskl a světlé oči mu zářily.

„Poslouchej, Filipe, já se nechci bavit o práci. Přišel jsem se sem bavit a najít kluka na víkend, nejsem schopen ti nic slíbit, ani lásku, ani vztah a ani práci ve firmě, jen sex.“

„Jo, jo, však já to taky tak beru. V pohodě.“

„Tak jedeš ke mně?“

„Jasně, že jo.“

Sotva zapadli do domu, nezdržovali se společenskými kecy a zapadli hned do pokoje.

Velmi rychle byli vysvlečení, deku skopali na zem a nadrženě se oba svíjeli po těle toho druhého. Damian líbal bledé tělo a polibky pomalu postupoval až ke sladkému klínu svého milence. Vsál jeho penis do úst a rukou masíroval úzký vchod do jeho těla. Filip se propínal v zádech a snažil se na dlouhé milencovy prsty nabodnout, ale Damian mu to ještě nedvolil. Zasténal téměř zoufalstvím, když se Damian odtáhl a zlověstně se uculil. Mínil ho trápit, mínil trápit i sám sebe, protože věděl, že oddálení bude stát za to.

 §§§

Když se v domě zabouchly dveře za poměrně hlučnou dvojicí, Eda byl v patře. Neměl tam co dělat. Kdyby všechno probíhalo podle plánu, on by seděl v autobuse a jel na Slovensko, kam se tolik těšil. Jenže život ne vždy hrál podle předem daných pravidel, a tak, když dorazili na nádraží, čekalo je nemilé překvapení. Jejich autobus tam nebyl.

To samo o sobě by pravděpodobně zasluhovalo lepší popis. Celá jejich cesta byla zajímavá, a kdyby z toho dne psal Eda zápis do nějaké kroniky, jistě by nevynechal Viliamovy výrazy, když křižoval pražské ulice, zatímco Eda se jej snažil přinutit zpomalit – jaké to překvapení, za volantem byli s Damianem úplně stejní barbaři. Když mu to blondýnek oznámil, nahodil nejzkroušenější výraz, jaký dovedl vytvořit. Oznámil mu, že by bez něj na drahého bratra málem zapomněl, že to by si nikdy neodpustil a že doufá, že to bude dělat po celý výlet alespoň dvakrát do minuty – včetně nočních hodin – aby ho náhodou nenapadlo relaxovat. Následně Edovi vysvětloval, jak tuto poznámku myslel. A než se nadáli, byli tam.

A čekali. Čekali, čekali a čekali. A nestalo se nic. Seděli, stejně jako tucet dalších, zrovna na svých taškách, probírajíce nesmrtelnost brouka, když se zhruba doprostřed jejich skupiny postavila jakási žena, vedoucí jejich zájezdu. Zdála se dost vystresovaná. Brzy zjistili proč.

Jejich autobus nebyl ve stavu, ve kterém by k nim mohl dorazit. To byla její slova. Ve zjednodušené verzi se rozbil. To samo o sobě by dle Viliamova mínění amatérského odborníka na zájezdy nebylo tak hrozné, komplikace se ale vyskytly i na straně jejich ubytování, a to najednou nešlo vyřešit jen tak, rozhodně ne z hodiny na hodinu. Všem jim byly slíbeny informace k nahrazení zájezdu, případně vrácení peněz. A všichni byli posláni domů.

V prvních chvílích panovalo v autě ticho. Oba vývoj událostí mrzel. Těšili se. Viliamovi bylo jasné, že Eda neměl v životě moc možností jen tak si někam vyjet, a chtěl mu to vynahradit. Obecně by mu rád vynahradil spoustu dětských vzpomínek.

Možná byl taky tak trochu novopečená matka toho blonďatého kuřátka. Jako Damian.

Edovi samotnému ovšem nešlo o cestování – rozhodně ne tolik. Za život se nacestoval dost. Ne že by nechtěl pokračovat, poznávání nových míst vždy miloval. Ale nebylo to pro něj stěžejní. Ještě nikdy nebyl na nějakém neznámém místě s někým, komu by na něm skutečně záleželo. A na kom by záleželo Edovi. S kamarádem. Na to se těšil.

Tak to také Viliamovi řekl. A ten se na něj zazubil.

„Tak jestli jde o tohle, kdykoli seš u mě vítanej na takovou… přespávačku?“

„Fakt?“

To jedno slovo vyhrkl Eda s takovým nepopiratelným nadšením, že se černovlásek rozesmál. Takhle nějak byl nadšený on sám, když jej babička poprvé pustila ke kamarádům na noc. Bylo to tedy o hodně, hodně let dříve než v jednadvaceti, copak na tom ale záleželo?

Rád tomu klukovi udělá radost. A kdyby nad tím měl přemýšlet více do hloubky, musel by si přiznat, že ani jemu samotnému není pomyšlení na další večer strávený dlouhým povídáním o všem a ničem zase tak příšerně nepříjemné.

Když parkoval u Damianovy vily, byli v družném hovoru. Viliam Edovi slíbil, že dá byt do alespoň nějakého pořádku, aby se do něj oba vešli, až se rozhodnou ono přespání uskutečnit, podal mu jeho tašku a rozloučil se s ním dlouhým objetím. Domluvili se, že si ještě zavolají. A pak zůstal Eda sám. Jelikož vila byla prázdná.

Netušil, co přesně Damian dělal, bylo to ale jedno. Však on se vrátí. A pak by mohli strávit nějaký čas spolu. Z toho nápadu stoupla Edova nálada alespoň na trojnásobek svého maxima. Mohl by mu zahrát, nebo by spolu mohli sedět u televize a na něco se dívat. Nebo by mu mohl číst. Jak dlouho už mu nečetl? A dnes byla výjimečná situace, byl pátek… třeba ho přemluví, aby si na sobotu vzal volno…

Vybaloval, a v průběhu toho osnoval své plány. Mohli by společně péct. A jít ven se psy. A mluvit, hodně mluvit.

Mohl by mu napsat pohled, i když od něj byl vzdálený všehovšudy jen tři místnosti? Dělalo se to?

Ono bouchnutí vchodových dveří Eda zaznamenal, když už měl všechny své věci vybalené a jak jinak, seděl na posteli ponořený do jedné ze svých knih. V první chvíli měl dokonce dojem, že byl onen zvuk jen jakousi fantazií způsobenou tím, jak moc byl zaujatý řádky před sebou, další šramot v patře jej ale z děje vytrhl. Zpozorněl.

Pan Kraus byl zpátky!

Zastrčil do knihy záložku, zavřel ji a vyskočil na nohy. Neobtěžoval se vracet tu bichli na stolek, stále ji držel, když pokoj spěšně opustil a seběhl po schodech dolů do haly. Bylo s podivem, že se mu nic nestalo.

Z prostor Damianovy ložnice a pracovny slyšel asi nejvíc hluku, nahrnul se tedy tam a vzal za kliku.

„Pane Krausi! Neuvěříte, co jsem – “ začal, rozrážeje dveře, do kterých se vřítil jako splašený. Upřely se na něj dva páry očí patřící dvěma tělům do té doby ponořeným do vzájemného zkoumání. Zaječel – to se nedalo říct nijak šetrněji – a pokusil se udělat dva kroky zpátky. U toho ale narazil do skříně, kterou tam Damian měl, ta vydala nehezký zvuk. Oba milence zatím jeho příchod dostatečně vylekal, těla od sebe uskočila, skoro jako by se popálila a blonďák, kterého Eda neznal, se okamžitě snažil získat něco, cokoli, čím by se mohl zakrýt. Všechny deky a polštáře předtím s Damianem skopali z postele, musel z ní tedy seskočit a vydat se pro ně. Eda ovšem, nabádán k tomu oním nepříjemným zvukem, který skříň vydala, se naopak prudce pohnul dopředu, do místa, kde ležel jeden z polštářů. O ten se mu podařilo zakopnout a než se nadál, přistál v náručí onoho neznámého blonďáka, kterého tím povalil na zem.

Ležel na nahém chlapovi. On. Ležel na nahém chlapovi, panebože!

Ta myšlenka jej donutila znovu zakřičet, což mladíka znovu překvapilo a oba se začali ze všech sil snažit z té nepříjemné pozice dostat. Tím se do sebe ovšem akorát víc zamotali, u čehož Damianův milenec nadával a Eda vydával nesrozumitelné zvuky značící naprostou paniku.

„Petiško! Okamžitě vypadněte!“ vztekal se Damian, který bezradně sledoval katastrofu, která se mu odehrávala před očima.

Konečně se Edovi podařilo z kluka slézt a rychle vyskočil na nohy.

„Promiňte!“

Z pokoje pak takřka vyběhl. Zcela zapomněl na knihu, kterou si tam přinesl a nyní ji nechal ležet na zemi, kam ji upustil.

Damian ho zabije!

Damian zuřil. Ne tak jako obvykle, kdy mu rozčilení dodávalo sílu se soustředit na daný problém. Nyní opravdu běsnil, tlak měl na hranici přežití, před očima se mu tmělo a čelist i pěsti měl pevně zatnuté. Potichu si skrze zuby mumlal cosi o tom, že ho zavřou, až toho kluka zabije.

„Damiane!“ vytrhl ho z vnitřního amoku rozčilený hlas jeho milence.

„Co je?“ vyštěkl, ale hned zjihl. „Promiň, promiň, ty za to nemůžeš. A než mi začneš něco vyčítat – ne, není to můj partner a neměl být vůbec doma.

„Co je to za magora?“ kroutil hlavou Filip a natahoval si tričko.

„Je to můj asistent, momentálně trosečník bez domova, tak jsem mu nabídl azyl,“ přiznal Damian a na mysl mu přišla přesně ta myšlenka, kterou se zaobíral to odpoledne, kdy si ho vezl domů z Viliamova bytu – věšel si pro sebe oprátku na větev – a teď měl dojem, že už se mu pomalu utahuje okolo krku. A je vlastně úplně jedno, jestli si stoličku, na které stojí, podkopne sám, nebo to udělá Eduard.

Podíval se na mladíka, který už byl na rozdíl od něj oblečený. Jistěže po tomto nemělo cenu dál pokračovat. Veškerá touha byla pryč.

„Dáš si aspoň víno? Předpokládám, že tě sem nehnal jen sexuální pud poté, co jsi zjistil, jaká je moje profese. Teda, nechci být sebestředný, ale i já bych si rád promluvil s mladým budoucím právníkem. Tak co, dáš si?” zeptal se znovu, když viděl jeho nejistý obličej.

„Jo, ale co když ten blázen zase na nás bude útočit?“

Damian pozvedl obočí a nevěřícně jej přejel pohledem.

„Filipe, to nemyslíš vážně. On je úplně neškodný. Neublížil by ani mouše, je akorát naprosto sociálně neobratný a neskutečně nešikovný. Přitom je ale velmi inteligentní. Je schopný překladatel a byl by i právník, kdyby nebyl tak zarputilý. Neboj se, zcela určitě zalezl k sobě a zpytuje svědomí. Možná ho tohle naučí klepat. Učím ho to už od září.“

„Dobře, dáme si to víno,“ pousmál se a nechal se odvést do haly. Damian otevřel láhev a nechal rubínovou tekutinu stéct do dvou vinných sklenic.

„Můžeme se domluvit na jindy, pokud máš ještě zájem. Slibuji, že na ten termín rozhodně Eduarda vypakuju z baráku. Je nevyzpytatelný, ale doufám, že se tímto poučil a přemýšlí, co provedl.“ Lehce se zamračil a upil lahodného nápoje.

„No, to by měl!“ utrousil Filip a zatvářil se znechuceně.

„Tak už se na něj nezlob,“ řekl něžně Damian. Jednou rukou ho objal okolo ramen a přitáhl si ho k sobě. „Sice nám zkazil dokonalou sexem nabitou noc, ale ta ještě neskončila, pořád můžeme dokončit to, co jsme začali.“ Poslední větu mu téměř zapředl do ucha a pohladil ho jemně po rozkroku. „Mohli bychom dopít tu skleničku a přesunout se…,“ nestihl dokončit větu, protože rudé rty jeho milence si našly cíl na Damianově šíji. Téměř přestal dýchat, po celém těle mu vyskočila husí kůže a chtíč opět začal nabírat na síle.

Filip se stále věnoval jeho citlivému krku, ale ruce zručně rozepínaly kalhoty a po chvíli si hověl Damianův penis v láskyplné pozornosti Filipových dlaní.

Damian neslyšně zasténal a poddal se péči zručných prstíků. Netrvalo dlouho a Filipovy šikovné rty ochutnaly jeho mužství. Byl dokonalý! Dokonalý, božský! Tohle Damianovi chybělo tak dlouho. To byl ten důvod, proč tak bláznil po Edovi.

 §§§

Eda sám za tu krátkou dobu, která uplynula od chvíle, kdy vyběhl z Damianovy ložnice, stihl nejméně padesátkrát přejít svůj pokoj ze strany na stranu, než mu konečně došla energie a on se svalil na postel. Pořád ještě měl oči vykulené kamsi do stropu, pořád ještě si nedovedl přesně srovnat, co viděl, co udělal a jak by měl postupovat dál.

Teprve v té chvíli se ony myšlenky začaly pomalu, váhavě vynořovat.

To bylo jako dívat se na porno!

Dobře, Eda nikdy na porno nekoukal. Tedy, jednou chtěl, jelikož ho lákalo zjistit, jak přesně to mezi dvěma chlapy funguje. Následně zjistil, že když jeho matka platí účty za wifi, může si zjistit, co přesně vyhledával, a představa, že by ho takovým způsobem neúmyslně donutila ke coming outu, mu nedělala dvakrát dobře. Nebyl v tomto směru úplně nevinný, měl přečteno dost… podnětné literatury, řekněme, vidět ale naživo dva chlapy bylo úplně jiné. Byl rudý snad až na zadku, což bylo velmi vhodné vyjadřování, protože zadek byla ta část těla, která mu doteď svítila v hlavě, kdykoli zavřel oči.

Dejme tomu, že se přes tuto myšlenku byl schopný přenést. V nějaké fiktivní realitě, ve které přestal být úplně rudý a ve které přijal, že jo, to se stává, svět je prostě plný nahých zadků. Byl čas na šok číslo dvě. Jeden z aktérů tohoto domácího porna byl jeho šéf.

Panebože!

Ne, z toho se nikdy nevzpamatuje, a nevzpamatuje se z toho hned z několika důvodů. Ten první byl obyčejně to, že jej viděl nahého – a ne ledajak nahého, ale sexově nahého. A bože, byl to krásný a slušně vybavený chlap. Eda vždycky věděl, že je jeho nadřízený moc hezký, přišlo mu ale trapné už to, že mu sáhl mezi nohy, a to tehdy nevěděl, na co přesně sahá. Tedy ne tak do detailů. Což vedlo k myšlence – panebože, on sahal na tohle! Jako na tohle tohle! Bože! Tohle! Netušil, kdy to stihl, rozhodně se tam ale stihl podívat a rozhodně to neměl dělat! Jak se mu podívá do očí? No nepodívá, protože s ním Damian v životě nepromluví.

Co to udělal? Vždyť on mu vlezl do ložnice, když se chystal zasunout. Byl kazišuk! To slovo bylo hrozné a trapné a on sám se cítil hrozně a trapně. Tohle bylo daleko, daleko horší než sáhnout mu do rozkroku. Co když mu pan Kraus odpustí a on to pak nevhodně zmíní? Toho byl schopen. Panebože, co když to zmíní před jeho babičkou? Uprostřed jejich kolegů? Na charitativním večírku?

Byl mrtvý předem!

A přestože se to všechno zdálo hrozné, nebyla to ta nejpalčivější myšlenka – ta, která mu kolovala hlavou nejvíc, přestože byla ve své podstatě velmi obyčejná. Jako u jediné ze všech totiž netušil, jak se kolem ní cítit.

Jeho nadřízený byl gay.

Tedy, asi nebyl tak úplně gay, asi určitě, jelikož měl manželku. Ale i tak, mohl být cokoli jiného, co zahrnovalo vztahy s chlapy, ale ať to bylo jakkoli, rozhodně byl i na chlapy.

Eda mu sáhl do rozkroku!

Eda sám byl teplý tak nějak odjakživa – tedy, nikdy nebyl součástí kolektivů, ve kterých by měl možnost snažit se sbalit nějakou dívku a později zjistit, že to není pro něj. Jeho chůva byla velmi otevřená, co se duhových lidí týkalo, a od samého začátku, kdy mu popisovala, jak fungují romantické vztahy, zmiňovala, že se mu jednou budou líbit dívky, kluci nebo obojí. On to tak nějak přijal – a když na to přišlo, věděl, že sukně s ním nic moc nedělají. Pak si prožil svou první pusu a pak jeho milostný život skončil, což ho zase tolik netrápilo, protože naopak začal život čtenáře podnětné literatury, co se gay erotiky týkalo. U toho se dalo zabavit docela slušně, stejně jako zbavit se přebytečného materiálu z jeho varlat. Jeho ruční práce se těmi léty nad knihami značně zlepšila.

Ovšem to neznamenalo, že byl připravený na něco takového! Přirozeně předpokládal, že je Damian na holky. Nemohl za to, všichni vždycky byli! A on mu to nikdy nevyvrátil. Bože, co když řekl něco nevhodného? Co když udělal něco nevhodného? Proč mu to neřekl? Vůbec nevěděl, co si o tom myslet, a to si o tom myslel hodně, hodně věcí. Nedávalo to smysl.

Jeho nadřízený by dost možná mohl být gay pornoherec a on by o tom třeba vůbec nevěděl. Dobře, to taky nedávalo smysl. Ale kruci! Už takové věci nikdy nezjistí, protože už s ním Damian nikdy nepromluví, protože mu omylem zalehl jeho nahého partnera, když se snažil utéct z pokoje, kde mělo dojít k sexu. Sexu mezi jeho nadřízeným, který měl mimo jiné výstavního ptáka – na kterého už Eda přes kalhoty sáhl! – a nějakým dalším klukem, který neměl prsa a taky měl ptáka a na kterém Eda ležel.

Mohl by si jít vybírat náhrobek.

Když z postele vstával, pořád byl ve tváři červený, jako by právě uběhl maraton. Snažil se sám sebe zklidnit, moc mu to ale nešlo. Tohle byla příšerná situace! A věděl, co musí udělat. Musí se Damianovi omluvit. Musí si to s ním vyříkat, vysvětlit mu, že tohle rozhodně nechtěl. A omluvit se! Ano, to musel. Za to, že ho nenapadlo se zeptat na jeho orientaci, za nepříjemnosti, které s ohledem na to v minulosti způsobil. A hlavně za dnešek. Také mu musel vysvětlit, co v domě vůbec dělal.

Vždyť on si musel myslet hrozné věci.

Vyšel z pokoje. Jistěže nebyl tak hloupý, aby znovu zamířil do ložnice. Kdyby oba muži byli stále tam, byl připravený nechat jim tolik času, kolik budou potřebovat, aby… nu, dokončili svoje pornoherecké praktiky a měli možnost opět uklidit své vybavení do kalhot. Hlavně Damian.

Jestli Eda někdy vymaže z mysli zadek toho kluka, penis Damiana Krause tam zůstane, i kdyby padaly trakaře. Už to úplně viděl. Svět se bude zmítat v apokalypse, bude třeba sesbírat všechno lidské vědění. Bude to jako ve 451 stupních Fahrenheita. Sejdou se lidé, kteří mají načteno nejvíce knih, aby dali dohromady, co vědí. Možná už budou existovat nějaké přístroje, které z mozku toto vědění dostanou. Bude se samosebou procházet i jeho mozek. Najde se tam spousta škatulek s informacemi o spoustě knih. A nahoře, na zlatém polštáři v síni slávy bude vzpomínka na penis Damiana Krause.

Tiše sešel dolů. A tam, v kuchyni, zády k němu, Damiana skutečně viděl. Byl sám – alespoň z jeho úhlu pohledu.

„Mohli bychom si prosím promluvit?“ Jeho nadřízený sebou na ta slova cukl, to Edu ale nezastavilo. „Chtěl jsem se vám omluvit a zeptat se na spoustu věcí, a ještě jednou se omluvit a říct vám, že by mě nikdy v životě nenapadlo…“

Byl donucen zmlknout. Zpoza Damiana se totiž ozvaly nadávky.

„Do prdele,“ uniklo Edovi přiškrceně, což provázely vykulené oči a návrat nepřirozené červené do jeho tváří.

„Do prdele? Do prdele? Tam tě asi nakopnu, jestli tě ještě někdy v životě potkám v podobné situaci. To snad není ani pravda,“ rozčiloval se Filip, který v mžiku stál před Edou a vypadal, že mu jednu střelí. Na poslední chvíli si to ale rozmyslel a místo do Edy praštil pěstí do stolu. Edu napadlo, že to muselo bolet, naštěstí ale neměl čas zajímat se, zda je mladík v pořádku.

„Tohle já nedávám! Damiane, jsi fajn chlap, ale tohle nemá cenu, tady já nebudu už ani minutu,“ vykládal, zatímco běhal po domě a oblékal se. Eda měl tendenci omluvit se i jemu a vyběhl za ním, nestihl ale říct nic dalšího, protože se mladík zastavil přímo před ním a zadíval se na něj pohledem snad ještě daleko výhružnějším, než jaký kdy dovedl vytvořit Damian.

„Řekneš jedno jediné další slovo a přísahám, že už neřekneš nikdy nic!“

To Edu donutilo zmlknout minimálně na chvíli. Ta chvíle stačila. Mladík se dooblékl, vydal ke dveřím a těmi za sebou okázale práskl.

A do prdele. Bylo to na místě? Ne úplně, protože až do prdele se jeho přičiněním milenci nedostali, jak tak hádal. Pomalu, přikrčený, jako by se děsil, že teď teprve přijde pravá bouře včetně několika facek, se otočil na svého nadřízeného. Když promluvil, bylo to přiškrceným, nepřirozeně vysoko posazeným hlasem.

„Promiňte…“

„Shut the fuck up!“ zavrčel Damian výhružně. Pokud měl pocit, že už v ložnici byl na vrcholu své zloby, tak se setsakramentsky mýlil. Neovládal se. A pokud ho nějaká část jeho podlomeného sebeovládání držela tam v pokoji zpátky, tak teď ji naprosto postrádal. Dlouhými kroky přistoupil k mladíkovi, chytil ho za tričko a hrubě ho natlačil na zeď. Neobměkčila ho ani dutá rána, když Eda hlavou prudce udeřil do tvrdého zdiva, ani jeho vyděšené oči, které na něj zíraly se strachem. Neviděl nic, necítil obavy, nepřemýšlel nad následky… Celým tělem mu vibroval vztek, který naprosto zaslepil jeho racionální uvažování.

Stále jej pevně držel a pěstí mu hrubě tlačil na hrudník. Přerývaně dýchal, a zlost a zášť se v něm jen stupňovaly. Pohledem si našel jeho oči, které byly nyní jen pár centimetrů od jeho tváře.

„Nehrej si se mnou, ty smrade! O co ti jde? Chceš mě zničit? Dělám pro tebe málo, že se mi tak mstíš? Nechápeš, jaké je peklo s tebou žít? Ty tvoje zasrané modré oči mě neustále provokují, to, jak se na mě díváš, co o mně vykládáš, jak se mě dotýkáš… Ten tvůj smích a čirý optimismus. Ta zkurvená naivita mě dráždí, provokuje, dává naději… a pak jdeš a nastavíš mému zajebanému bratrovi. Ve chvíli, kdy se s tím pokouším bojovat, protože jsem pro tebe jen zasraný kamarád, tak mi znemožníš i tu jedinou možnost, jak se z toho nezbláznit…“

V té chvíli jej pustil, vztek odcházel a on si uvědomil, že to přehnal. Neměl být tak hrubý a pomalu si v rozjasňující mysli připouštěl, jak neromantické bylo jeho přiznání.

Podkopl si stoličku. Osud byl zpečetěný. Jedna kapitola napsána a uzavřena.

Chtěl, aby odešel, přál si, aby mu definitivně zmizel ze života a on už ho nikdy nemusel vidět, nemusel na něj myslet, přál si ho vymazat z mysli, jako by nikdy nebyl. Zhluboka se nadechl a tím se mu mysl ještě víc pročistila. Byl jím posedlý. Naprosto a bez výhrad. A uvědomil si, že by s tím žádný Filip nic nezmohl, nic…

Donutil se pozvednout hlavu, aby se znovu podíval do jeho očí. Stále tam byl strach. Lepší než obdiv, který z jeho obličeje zářil neustále.

Už se mě nedotkne, už mi nebude lichotit… Už se mě bude jenom bát. Chtěl jsem opravdu toto?

S hořkým přesvědčením předpokládal, že se Eduard sbalí se a vypadne ještě tuto noc. Každý normální člověk by to udělal. Měl by to udělat a on mu v tom nebude bránit.

Zasáhla ho bolest – okolo srdce. Všechno se stáhlo a nemohl dýchat. Copak tohle způsobila jen myšlenka, že by ho opustil? Ano, moc dobře věděl, že tohle infarkt není.

„Běžte do svého pokoje a snažte se na to zapomenout. Nepřeji si, abyste odešel, a pokud mě po tomto ještě aspoň trochu respektujete, pochopíte, že jsem to neudělal schválně. A naučte se klepat. Vždycky, všude!“ řekl s jasnou hrozbou v hlase.

„Běžte,“ poručil. Jeho hlas už zněl ale mnohem smířlivěji.

Oddechl si, když viděl, jak Eduard rychle vyběhl schody a zmizel v patře. Sesunul se na pohovku a přerývaně oddechoval. Málem mu ublížil, neměl daleko k tomu ho praštit… Takto si nejde vynutit lásku.

„Do hajzlu!!!“ zařval, chytil obě vinné sklenice a mrštil jimi do krbu. Sklo se roztříštilo na malé kousky a zbytky vína zasyčely v plamenech. Chvíli na ně zíral a zhluboka oddechoval.

Stejně jako víno nedokázalo utlumit plameny v krbu, ani on nedokázal uhasit svůj vztek. „Do hajzlu, do hajzlu, DO HAJZLU!“

Otočil se, popadl jednu kuchyňskou židli a třískl s ní o zem. Masivní dřevo vydrželo.

Nádech, výdech…

Sebral bundu a vyběhl ven. Sněžilo a na ledovém trávníku se tvořila tenká bělostná peřina. Pozvedl obličej a nechal vločky dopadat na svou rozpálenou tvář. Hvězdy nesvítily a na nízkých sněhových mracích se odráželo oranžové světlo velkoměsta. Bylo blízko, ale v jeho království vládl klid. Naprostý klid – i psi mu leželi u nohou a ani se nehnuli. Ticho a mráz ho probouzely z jeho neomluvitelného záchvatu.

Dech se uklidňoval…

 §§§

Ve svém pokoji se zatím Eda zhroutil na zem kousek od postele, o kterou se posléze opřel, kolena přitažená k hrudi. Možná to byl zvyk, možná to za tímhle účelem nyní udělal poprvé v životě. Nedovedl by se hrabat ve vzpomínkách, realita byla až moc skutečná, až moc reálná, aby k ní přidával cokoli, co do ní nepatřilo. A v tu chvíli do ní nepatřilo nic. Všechno, co zažil, všechno, co myslel, že zná – všechno bylo až moc jiné, a pokud v tom figuroval Damian, až moc hezké, aby to tímhle zkazil a stáhl na stejnou úroveň jako dnešní zážitek.

Byl vyděšený. To bylo pravděpodobně to první, co by o tom mohl říct, byl vyděšený a možná trochu zklamaný, a ani jedno z toho nebylo vyloženě dominující, takže by svůj stav nedovedl nijak označit. Kdyby na to přišlo, řekl by asi, že mu prostě není dobře. To věděl jistě. Stoprocentně nebyl šťastný. Ale jinak celou situaci zvládal překvapivě s klidem – možná proto, že ji stále ještě nezpracoval. Bylo to tak rychlé. Pár sekund a všechno bylo jinak. Tak nevratné. Třeba to byl sen.

Musel pryč.

Přišel si slabý. Moc slabý, aby přemýšlel nad tím, co Damian chtěl a nechtěl – a i kdyby nad tím přemýšlel, byl moc vyčerpaný, aby se tím řídil. Co ale hrálo roli, bylo – nechá jej muž odejít? Nevěděl. A měl strach. Příšerně se bál, že ho znovu potká, bál se, že ho černovlásek tentokrát už doopravdy uhodí. Ne, nemohl by ho potkat, nemohl by mu cokoli říct, protože by ho Damian nenechal. Vždyť ani před chvílí jej nenechal doříct svou omluvu, vysvětlit mu, co v domě vlastně dělal, co po něm původně chtěl. Věděl, jak je křehký. Před celým světem. Jako vždy. Protože mu nerozuměl. A svět zase nerozuměl jemu. A to bylo občas hrdinské a hezké a pozitivní a odvážně Don Quijotské, a občas tak zatraceně na hovno…

Musel pryč. Ta myšlenka se opakovala. Jistěže si uvědomoval, že tím udělá přesně to, co nechtěl – ukáže Damianovi, že měl pravdu sám o sobě i o Edovi, což neměl. Že tím všechno zkazí ještě víc, než už to udělal, že půjde proti své filozofii. Jenže on nebyl dost silný, aby svou filozofii udržel, nikdo by nebyl dost silný, a on, přestože nikdy nebyl jako ostatní, v tu chvíli prostě nedovedl vyčnívat.

Bušilo mu srdce, měl pocit, že slyší o něco hůř než obvykle. Pořád bylo všechno tak rychlé a pořád to nedovedl zpracovat. Ale někde v sobě věděl, že až to zpracuje, bude chtít být pryč.

Za oknem mohl slyšet Damianův hlas – muž byl se psy, udával jim nějaké pokyny. To byla šance. Pokud bude rychlý…

Byl to zběsilý nápad. Jako by byl v nějakém hororu a možná se tak i cítil. Ono nepřeji si, abyste odcházel nad ním viselo jako hrozba – jako by měl přijít nějaký trest, kdyby ten požadavek nesplnil, a on tomu skutečně věřil. Strach byl hnusnou emocí. Dovedl z tolika hezkých věcí udělat něco neskutečně odporného. Nikdy by nevěřil, že se toho muže dovede tolik bát. A teď jednal, jako kdyby ho drobná chyba měla stát život.

Rychle se oblékl. Hodil na sebe jen bundu, neměl čas. Obul se. Zkontroloval, že je jeho nadřízený stále ještě na zadní části zahrady. Vyšel ven, tiše za sebou zavřel dveře. Rozešel se vpřed. Neslyšel za sebou žádné zvuky ani Damianův hlas, to ale mohlo být způsobeno také tím, že mu v uších pulzovala krev a tlukot vlastního srdce ho zaměstnával až moc na to, aby řešil cokoli jiného.

Dostal se na hlavní cestu. Přešel za roh. A tam najednou běžel, běžel rychleji, než mu jeho fyzička v minulosti dovolovala. Strach mu naháněl skoro každý stín, který se na ulici objevil. A pak už byl příliš daleko, mohl zpomalit. Mohl se schoulit do bundy, kterou si naštěstí vzal. A tiše nadávat.

Nevzal si nic. Jako vůbec nic – neměl peněženku, telefon, oblečení, neměl ani svou občanku. Lítačku. Kdyby své brýle nenosil permanentně, nechal by ve vile i ty.

Začínala mu být zima.

Chvíli popocházel z místa na místo, aniž by tušil, jak přesně hodlá pokračovat. Zvažoval všechny možnosti, které jej napadaly. Pak nevydržel – měl štěstí, kousek od sebe mohl zahlédnout policejního strážníka. Nevypadal, že by byl ochoten někoho chránit nebo mu nedej bože pomáhat, Eda se ale nenechal odbýt a když na něj naléhal dobrých deset minut, svolil muž, že mu půjčí telefon, pakliže svůj hovor vyřídí do pěti minut. To Edovi stačilo. Měl dobrou paměť, udržel v ní mnoho telefonních čísel, a díky bohu Viliamovo bylo jedno z nich.

Zpětně si příliš nepamatoval, co mu říkal. Asi žádné detaily, ale zároveň dost informací, aby Viliam věděl, že situace moc nepovoluje dlouhé prodlevy. To ostatně Viliam dost možná poznal už podle jeho hlasu.

Trvalo zhruba půl hodiny, než kousek od něj zastavilo známé auto. V té době už byl Eda celý promrzlý, příliš to ale nedovedl řešit. Na cestě k Viliamovu bytu spolu nemluvili, muž se potřeboval soustředit na řízení a věděl, nebo spíš tušil, že až se rozhodne tahat z Edy informace, bude mu muset věnovat plnou pozornost.

Zastavili. Muž jej pustil do bytu, donutil ho se vysvléknout do trenek a oblékl ho do svého oblečení, jelikož Eda byl mokrý ze sněhu, který na něm za tu dobu stihl roztát. Pak mu pokynul, aby se posadil na postel. Bylo pozdě v noci a Eda vypadal jako dva dny po vlastní smrti, opravdu nebylo vhodné začít mu v tu chvíli nafukovat matraci.

Viliam celou tu konverzaci nemusel nijak začínat. Vlastně mu jen položil ruku na rameno. A Eda jej pevně objal kolem krku, spadli společně na postel a než si to stačil uvědomit, blonďák se mu v náruči třásl, vzlykal a smáčel mu slzami pyžamo.

Myslel, že to zvládal? Myslel, že vlastně nic necítil, že byl tak maximálně smutný? Tak všechny ty myšlenky mohly jít do hajzlu. V bezpečí, v místě, kde měl pořád ještě alespoň nějaký pocit, že se nemusí bát, tam jako by se otevřely i rány, o kterých vůbec nevěděl, že je utržil. A on si nemohl pomoct, v hlavě se mu vybavila jeho matka – vybavilo se mu, jak jej tlačila do věcí, do kterých se on nechtěl nechat natlačit, jak na něj křičela, a pak, na samém konci, jak mu vrazila onu osudnou facku. Tak moc se jí bál, byla jediný člověk, kterého se v životě tak bál a vždy měl pocit, že jím taky zůstane. Nedovedl si představit, že by mu kdokoli udělal něco podobného, nedovedl si představit cítit se tak mizerně slabý, jenže před Damianem ten pocit měl. Ten mizerný, neskutečně zoufalý pocit, že ať bude chtít cokoli, bude muset udělat to, co říkal muž před ním, protože se mu prostě nedovede postavit, protože má strach, protože na to není dost silný…

„Eddie! Eddie, no tak, musíš se mnou mluvit. Co ti udělal?“ pronesl nyní už o něco pevněji Viliam, aby ho Eda slyšel. Ten zakroutil hlavou kamsi do Viliamova trička. Nechtěl o tom mluvit. Tedy, možná chtěl, ale měl strach, strach, strach…

„Podívej se na mě, no tak.“ Jen hrubou silou ho od sebe Viliam odtáhl, aby se mu mohl podívat do zarudlých očí. Během pár hloupých minut se Eda dokonale změnil, oči měl velké a červené a nutně se potřeboval vysmrkat. Viliam mu podal kapesník. Asi to bylo krapet sobecké, ale pyžamo měl jen jedno a nechtěl, aby bylo zasoplené…

Jo, bylo to sobecké. Ale jeho jiné úmysly, co se Edy týkaly, sobecké nebyly. Byl taky jenom člověk.

„Já ho zabiju,“ zamumlal si sám pro sebe, když se Eda s těžkostmi vysmrkal a znovu zakroutil hlavou na znamení, že mu nic neřekne. Kdo jiný by Edovi zakazoval svěřovat se právě jemu? To prostě muselo souviset s Damianem. Viliam nebyl hloupý.

„Já ho zabiju!“ rozkřičel se a vstal z postele, pravděpodobně odhodlaný nasednout do auta a vyjet směrem k vile, aby si tam se svým bratrem vyřídil účty. Zastavil ho překvapivě pevný stisk štíhlých prstů, které se mu obmotaly kolem zápěstí. Když se otočil, mohl spatřit modré oči snad ještě vyděšenější, než byly před chvílí.

Okamžitě si začal nadávat. Chtěl mu pomoct, ne mu ukázat, že měli s Damianem tu nesnesitelně horkou hlavu oba. Krucinál už! Zabil by ho, zabil by svého bratra jedinou dobře mířenou ranou. Ale priorita byla uklidnit to vyděšené klubíčko, které mu leželo na posteli.

Posadil se zpátky k němu. Znovu mu podal kapesník. Znovu ho objal. Tak nějak přirozeně jej začal hladit po zádech. Odhadoval, že až jednou bude mít děti, bude skvělým otcem. Za strejdou Damianem je ale pouštět nebude. To, že byl skvělý uklidňovač, ještě neznamenalo, že někoho musel uklidňovat za každou cenu. Mnohem radši bude mít své děti spokojené.

Bože, to byly tak debilní myšlenky.

„Já to takhle nechtěl,“ zajíkl se blondýn v momentě, kdy Viliam čekal jeho hlas snad nejméně. Nedal to však na sobě znát. Natiskl ho na svou hruď o něco pevněji. Eda se nechal, pak se ale odtáhl a zadíval se mu do tváře. Jen na chvíli. Aby zjistil, jestli je na jeho straně, možná.

„Já to tahle nechtěl, Vili. Vždyť, vždyť, vždyť,“ zakoktal se a škytl, „vždyť já mu jenom chtěl říct, že jsem doma. Chtěl jsem, aby věděl, že jsem doma, a chtěl jsem s ním chvíli být. Chtěl jsem, chtěl jsem s ním chvíli být, Vili. Já mu přece nechtěl ublížit.“

Viliam by zpětně nedovedl říct, co přesně mu stále dokola šeptal, aby ho uklidnil. Mohlo to být v podstatě cokoli. Stejně to moc nepomáhalo.

„On mě nesnáší. Nesnáší. Vždycky jsem měl dojem, že jsem se v něm konečně naučil trochu číst, že už je to lepší. Jenže on mě nesnáší. A není to fér! Vili, tohle nebylo fér, není fér, aby se ke mně choval takhle. Prostě, prostě, prostě, on dovede být takový debil!“

Ať se stalo cokoli, muselo to být příšerné. Viliama ta poslední věta překvapila jako máloco. Jistěže si to sám myslel. Jistěže si myslel i spoustu daleko horších věcí. Ale z Edových úst? Panebože, co jeho bratr tomu skřítkovi udělal?

„Můžu za to já. Já jsem takový debil.“

To už Viliama překvapovalo méně.

„Všechno je to tak hrozně nefér. Já jsem přece nechtěl… nechtěl. Já jsem nevěděl. Vili, kdybych věděl, já bych to neudělal. Vždyť já mu nikdy nechtěl ublížit. Já ho měl tak hrozně moc rád.“

„Já vím,“ slyšel Viliam sám sebe. Netušil, kolikrát se pak podobné myšlenky zopakovaly. Eda ještě chvíli mluvi, a Viliam ještě chvíli poslouchal, vše se ale cyklilo a černovlásek se ve výsledku nedozvěděl nic nového. Když zjistil, že mu blonďák v náruči usnul vyčerpáním, prostě se s ním položil do postele a sám také zavřel oči. Neměl sílu nafukovat matraci. Neměl sílu cokoli řešit, a dokonce neměl sílu ani jet zabít Damiana, což chtěl původně udělat hned, jak Eda usne. Protože Eda byl důležitější než jeho bratr. A kdyby v tuto chvíli odjel, notabene kdyby odjel za Damianem a něco mu udělal, Edovi by tím jen ublížil ještě víc. A to nechtěl.

Ach, život dovedl být tak zatraceně těžký.

§§§

Když Damian vstoupil do domu, cítil se trochu lépe. Byl promrzlý, ale přesto mu čas s jeho chlupatými kamarády vyčistil hlavu. Měl možnost se uklidnit, zapomenout na chvíli na svůj neomluvitelný hysterický výlev vzteku.

V domě bylo ticho. Eda už pravděpodobně spal. Doufal v to. On nebyl z těch, kteří by se pod jeho zlostnými výhružkami hroutili. Pak si ale znovu uvědomil skutečnost, že to nebyla obyčejná, pro něj typicky cholerická výstřednost, kterou kolikrát nezbytně musel upevňovat svou pozici. Něco jiného byla slova, kterými si posiloval svůj vliv, aby mu jeho tým nezvlčel, jiná věc pak byla násilí. Před očima se mu vyjevil celý ten neomluvitelný výstup – jeho pěst byla pevně zakotvena na drobného hrudníku velmi blízko krční jamky. Tlačil mu na hrtan a až nyní mu docházelo, že Eduardův plytký, chrčivý dech nebyl jen důsledek strachu, ale také nedostatku vzduchu.

Škrtil jsem ho.

To uvědomění ho vyděsilo. Vyrazil mu ledový pot na čele a dech se mu zadrhl. Těkal očima po místnosti a hledal cokoli, co by ho donutilo se uklidnit. Plíce zběsile nabíraly vzduch, rychle a krátce. Hlava ztěžkla a před očima se tvořilo černo. Musel se uklidnit! Tento stav přece znal, tolikrát si ho prožil, i když už od posledního, kterým si prošel, uběhlo několik let. Dokázal se se záchvaty, které ho dováděly až k hyperventilaci, vyrovnat. Vždycky se dokázal uklidnit. Sám, bez pomoci.

Bude to v pořádku, všechno bude v pořádku, nic se nestalo, neublížil jsem mu.

Opakoval si to stále dokola, stejně jako měl před patnácti lety naučenou svou mantru, kterou se uklidňoval, aby se psychicky nesložil přímo před svým mentorem.

Dech se mu uklidnil, tlaky v hlavě zmizely a nahradila je silná bolest. Násilně polkl zhutnělé sliny a olízl si popraskané rty. Potřeboval pít a prášek na migrénu, o které věděl, že ji bez léčiv dnešní večer zcela jistě neporazí.

Ve spáncích mu tepalo a on se schoulil pod deku v hale. Věděl, že tuto noc už neusne, a odmítal prošvihnout chvíli, kdy Eda sejde z patra. Celou dobu, kdy se klepal zimou a sledoval dohořívající oharky v krbu, viděl před sebou modré oči za skly brýlí plné strachu a ublížení.

Nechtěl ho ranit – proboha! Měl ho rád! Měl ho tolik rád… A přesto se zachoval jako parchant. A kvůli čemu? Jen proto, že mu neúmyslně přerušil jeho postelové hrátky. Najednou se to zdálo všechno tak nesmyslné. K čemu vlastně potřeboval Filipa, když stejně toužil po někom jiném? I kdyby to všechno proběhlo v pořádku, co by tím dokázal? Na chvíli by jen uklidnil svůj opomíjený penis…

Slyšel, jak mu ve spáncích hučí krev a musel zavřít oči, tlak za nimi ho doháněl k šílenství. Měl chuť mlátit hlavou do zdi, aby nějak přehlušil vnitřní bolest, která mu z mozku dělala kaši. Tiše zasténal a znovu se napil vody.

Netušil, kolik uběhlo času, ale bolest polevovala a do mysli se mu začaly vkrádat vzpomínky.

Viděl sebe s očima plnýma strachu, pěst, která pevně držela tričko s duhovým nápisem – BE PROUD OF WHO YOU ARE – díval se do totožně tmavých, plných zloby. Slyšel svůj přerývavý dech. Cítil, jak švy trika pomalu povolují… Viděl kusy černé, duhou potištěné cáry na zemi… znovu se podíval do tmavých očí – vypadaly, jako by je posedl ďábel. Už tušil, co přijde, ale nemohl se hnout. Věděl, že stejně nikam neuteče.

Byl stejný jako ON! Stejný surovec, vynucující si svou pravdu násilím. Nechal se zválcovat nicotnou potřebou zlomit toho slabšího. Sobec, podle kterého se musí točit svět…

Ruce se mu roztřásly a tep se zvyšoval. Tohle musí zastavit! Musí se Eduardovi omluvit, i kdyby měl na kolena padnout. Potřeboval vykoupení, potřeboval ujištění, že není jako ON, nemůže být. Nesmí být!

Venku začalo svítat. Světlo a první paprsky slunce ho začaly probírat z letargie. Pomalu procital ze svého lítostného rozpoložení. Nenáviděl se… Nenáviděl se proto, že celou noc myslel zase jen na sebe. Jak se cítil Eda? Jak si mohl být tak jistý, že nepláče celou noc do polštáře? Jak mohl jen tak přejít možnost, že fyzické násilí, kterého se na něm dopustil, nezanechalo žádné následky? Mohl mít otřes mozku, praštil se hlavou o zeď. Mohlo se mu špatně dýchat, pokud mu zhmoždil hrtan.

Proboha!

Vyskočil, bral schody po dvou a bezmyšlenkovitě vtrhl do pokoje. Ten byl však prázdný. Neustlaná postel a na Edovy poměry dost velký nepořádek ho jen ujistily, že je pryč. Nepřipouštěl si to a stejně bezmyšlenkovitě vtrhl do jeho koupelny. I ta byla prázdná. S trochou paniky se vrátil do pokoje a nesouvisle těkal očima po místnosti, jako by chtěl zjistit, nakolik je Eda opravdu pryč. Telefon na nočním stolku, pracovní taška na židli. Otevřel ji. Mezi známými deskami s logem kanceláře uviděl i pracovní iPhone a hned vedle peněženku. Neměl s sebou nic. Utekl v panice a nevzal s sebou základní věci na přežití. Netušil, jak se mu to povedlo, ale nad tím se nemínil zamýšlet.

Seběhl dolů a kontroloval věšák na kabáty. Kabát tam zůstal, čepice i šála, ale jeho bunda byla pryč. Vyšel ven, nepřemýšlel nad tím, že je jen v lehkých teplácích a tričku s dlouhým rukávem. Okamžitě se do něj zahryzl mráz. Otřásl se. Telefon hlásil minus sedm. Nemohl zůstat na ulici! Tak hloupý snad nebyl. Jistě nasedl na autobus a dojel k Viliamovi. Chvíli ho ještě hryzal červík pochybností, ale nakonec ho zaplašil. Otřásl se, když mu jemný poryv větru vmetl do tváře prašan, který v noci napadal.

Vklouzl do domu a usoudil, že bude nejrozumnější, když se sbalí a odjede do práce. Dost možná strávil Oříšek zbytek noci někde poblíž a teď jen čeká, až vypadne, aby mohl vstoupit do domu. Měl by mu to svou nepřítomností umožnit. Velice dobře chápal, že z něj má Eduard strach. 

V hrudi se mu neustále prohlubovala bolestivá díra. Takto to nechtěl. Respekt vyžadoval ode všech a dovedl si ho správnými slovy vydobýt, ale odmítal, aby z něj měl někdo strach. Čistokrevný strach podmíněný násilím. Stejně jako jím vydíral ON.

Před tím, než vstoupil do garáže, rozhlédl se po okolí. Psi se mu pletli pod nohy a nic nenasvědčovalo, že by byl někde poblíž i další z jejich pánů.

V budově bylo jen velmi málo lidí, stejně jako každé sobotní dopoledne. Nikoho na chodbě nepotkal a po odkódování s úlevou vkročil do kanceláře. Uvědomil si, že nesnídal. Silná káva a sušenky budou muset stačit. Na práci neměl pomyšlení, ale přesto se cítil lépe. Doma mu všechno připomínalo, jaký je parchant a násilník. Lépe se mu přemýšlelo nad tím, jaké kroky by měl podniknout. 

Byl si jistý, že Eda je u Viliama. A tedy jediná možnost, jak se s ním spojit, byla zavolat svému bratrovi. Anebo přijet osobně, na což neměl odvahu. Byl srab! Stiskl čelist, ale nemohl to popřít a odmítal si lhát. Nedokázal by se mu podívat očí, jen aby v nich uviděl pohrdání, odpor a v nejhorším případě strach. Uvědomoval si, že se tomu jednou nevyhne, ale dnes na to neměl sílu. Zašel si pro druhou kávu a sbíral odvahu zvednout telefon a zavolat bratrovi. Byl příšerně unavený, zdeptaný, na pokraji fyzických a psychických sil.

§§§

Na mizerném prostoru Viliamova bytu probíhalo to ráno ve zvláštní snaze o poklidnost, kterou místy narušovala poměrně dusná atmosféra. Vil vydržel v posteli opravdu dlouho, jelikož ač se sám probudil poměrně brzy – biologický budík byl občas zmetek – Eda potřeboval spát. A potřeboval to víc než on. Protože až se probudí, přijde další rána.

A tak Viliam ležel, nechal Edu slintat mu na tričko, jednou rukou ho objímal, jako by byl jeho milenka, přestože ženskou už neměl ani nepamatoval. Myslel na Edu. Přemýšlel nad jeho situací, snažil se poskládat si z útržků, které od něj v noci získal, nějaký celistvější obrázek. Bylo bezpředmětné neustále si v hlavě opakovat, že jeho bratr byl debil. To věděl od samého začátku, věděl to v patnácti letech a bylo dost dobře k ničemu, že to věděl i nyní. A to, že to Edovi říkal? No a co? Zachránil ho tím? Zlepšil tím jeho stav, mohl mu pomoct tím, že mu to řekne?

Cítí se z toho sám lépe?

Ani náhodou. Cítil se stále stejně, odsunul tedy všechen vztek, ač to nebylo zas tak jednoduché, a snažil se být racionální.

Když se okolo deváté hodiny Eda překulil na druhý bok, usoudil, že už ho svým vymotáním se z peřin neprobudí. Pamatoval si, že byl blonďák docela spáč. Měl pravdu, Eda spal jako dřevo, a to mu umožnilo třemi kroky se dostat z jedné strany místnosti na druhou a pustit se do přípravy snídaně. V zásobě měl sklenici medu – pravděpodobně nějaké tušení – a tak z ní Edovi namazal dva krajíce chleba. Stejný pokrm připravil i sobě. Sladké je prý dobré na nervy. To bude potřebovat.

Eda se vzbudil zhruba hodinu nato – v době, kdy pro změnu Viliam začal na židli tak trochu poklimbávat. Blonďákův prudký pohyb, když se na posteli posadil, jej ale probral.

„Jsi v pohodě?“

Nebyla to vhodná otázka. Věděl, že Eda nebyl, věděl, že ještě nějakou dobu nebude, a věděl, že mu jejím položením nijak nepomůže – ba že se dokonce ani nedočká pravdivé reakce. I když byli lidi sebeupřímnější, a že takových moc nebylo, jen Eda, i když nedovedli lhát, všichni na tuhle otázku vždy odpovídali kladně. Jako by to byl reflex. Něco jako dívání se do očí, když člověk s někým mluví. Prostě se to tak dělá. Jsi v pohodě? Jo, jsem. Dokonale odosobněné. Jenže Viliam v podobné situaci nikdy nebyl, stejně jako Eda, a tak ho za výběr slov nešlo vinit.

Vzpomněl si na Malého prince. Krajina slz je tolik tajemná.

Jak mohl očekávat, blonďák na jeho otázku párkrát kývl. Byl zamlklý, to Viliam poznal hned, přestože i v běžná rána Eda moc nemluvil. V krku měl sucho, oči těžké jako by se příliš nevyspal, přestože vyspaný se cítil. V sobě měl něco těžkého. Ne že by ho něco bolelo, to ne. Byl v pořádku. Spíš jako by celý svět byl o něco ošklivější. O maličko. Ale byl.

Jako by tam někde přes noc umřelo něco moc výjimečného.

Posadil se ke stolu, pomalu upíjel kakao, které mu Viliam udělal – další sladké, na pocuchané nervy zkrátka trocha medu nestačila – a přikusoval chleba. Hleděl kamsi před sebe. Uvědomil si, že vynechal celý svůj ranní rituál? Že si nevyčistil zuby, neumyl obličej, ba ani nenasadil brýle? Neuvědomil. Obecně si toho moc neuvědomoval. Možná měl pocit, že když nad světem kolem sebe nebude přemýšlet, nebude se myšlenkami muset vrátit do včerejšího večera. Jenže tak to nefungovalo. Jednou musel. A to jednou nastalo po snídani, když už opět seděl na posteli, zády opřený o zeď, a Viliam se usadil naproti němu na kuchyňskou židli.

Nohy pokrčil a stáhl k tělu, aby je mohl obejmout rukama. Cítil se o něco lépe, když se tak mohl chránit. A zároveň paradoxně zranitelnější. A přestože Viliama zbožňoval, to, že vypadal stejně jako Damian, v tu chvíli nepomáhalo.

Co by udělal on? Co by udělal on, kdyby se dostali do stejné situace? Ne to, co Damian. Ne to, co Damian. On ne. On by to neudělal, protože on je jiný. On by mu neublížil. Nemyslel si o Damianovi to samé?

„Eddie, no tak,“ oslovil ho tiše Viliam, než se posadil vedle něj a položil mu ruku na rameno. Snad měl pocit, že kdyby jej nechal v tichu ještě chvíli, stalo by se něco nepříjemného. „Jak se cítíš? Mluv se mnou, pomůže ti to.“

„To si nemyslíš,“ odtušil Eda tiše a skoro neznatelně se zašklebil. Už Viliama znal. Možná chtěl celou situaci trochu odlehčit. Viliam mu poloúšklebek opětoval.

„No jo, možná jsem tu frázi někde vyčetl. Ale to je přece jedno.“

„To asi jo.“ Na chvíli se odmlčel. Nevěděl, co může říct. Co by neměl. Za co by se Damian zlobil.

Dovedl by se znovu tak rozzlobit, kdyby to Viliamovi všechno prozradil?

„Eddie! Podívej se na mě, no tak.“ Měl nepříjemný pocit, že ho ztrácel. „Já nejsem Damian. Vidíš to? Vždycky jsi říkal, že je mezi náma rozdíl. Tak ten rozdíl najdi teď. Já nejsem Damian. Já jsem Viliam, pamatuješ? A Damian tu není. Jestli nebudeš chtít, už ho nikdy nemusíš vidět.“

Neměl nejmenší tušení, jestli to pomůže. Ale když viděl tu neskutečnou úlevu, která se mu promítla ve tváři, na chvíli jím zase projela vlna vzteku směřující k bratrovi.

„Vili, já… Já nevím. Já vážně nevím. Bylo toho hodně, bylo… já nevím. Já mám strach. Ne jako včera. Možná, možná to celé přeháním. Nemyslíš, že to přeháním?“ Ta otázka nedostala odpověď. „On mi říkal, že to dělat nemám, říkal mi to často, já nevím, proč jsem ho neposlouchal. Vili, já mu chtěl jenom říct, že jsem doma. Chtěl jsem… chtěl jsem s ním strávit nějakou chvíli, chtěl jsem prostě, abychom byli spolu. Myslel jsem, že to bude jako dřív.“

Trhaně se nadechl. Neplakal, ale bylo vidět, že pro něj ta slova nejsou jednoduchá. Jako by jej nenapadala vhodná vyjádření. Až když o tom mluvil, uvědomil si, že mnohé chvíle ze včerejší noci vlastně zapomněl. Pamatoval si, jak jej Damian držel. Pamatoval si, jak to bolelo a že cítil, jak mu tlačí na kost. Jak mu hlavou prolétlo, jestli to jeho tričko přežije. Jak přemýšlel, jestli dostane facku nyní nebo až za chvíli.

Jestli kdyby držel nůž, byl by ho schopný zabít.

Pamatoval si všechny podobné detaily. Ale za boha si nemohl vzpomenout, co všechno mu Damian říkal.

„On se mnou tancoval, Vili. Víš? Já… já tohle nikdy nezažil. Jako nikdy, chápeš?“

„Ani s holkou?“

„Jsem gay.“

Na chvíli pokojem zavládlo ticho. Pro Viliama to poznání ze své podstaty nebylo zase tak překvapivé. Mohl to čekat. Možná to měl čekat. Asi si to potřeboval přebrat, ale tím, že z podstaty kdesi v sobě cítil, že by to tak mohlo být, nebyl zase tak zaskočený. Rozhodně neměl tendenci přehodnocovat vztah jich dvou. Že se navzájem párkrát praštili přes zadek? No a co? Viliam gay nebyl a Eda ho naprosto určitě nebalil. Ten kluk byl tak průhledný, že toho by si Viliam všiml.

Edu samotného naopak na chvíli zarazilo, s jakou lehkostí to řekl. Nikdy tu informaci nikomu nesvěřil. Jako nikdy nikdy. Matce ani otci, ani svým chůvám, protože tehdy to ještě nevěděl. Na škole se nikdo neptal, a i kdyby se ptal, on by to nesdělil. A Julián věděl tak nějak odjakživa. A pak přišla tato situace a on to prostě řekl, jako by to bylo něco úplně běžného.

A ono bylo.

„Seděli jsme spolu u ohně. Mazal mi tu vyrážku, díval se na mě a já si s ním vždycky připadal tak úžasně chráněný. Chápeš? Byl jsem v životě tak strašně často sám a najednou tam byl on, a přestože nebyl můj kamarád, prostě jsme tam nebyli jen on a já, ale my dva. Chápeš to? Přišel jsem si s ním důležitější. Možná i smysluplnější. Prostě jiný, ale hezky jiný. Měl jsem ten pocit tak rád.

On byl výjimečný, říkal jsem mu to a on to nechtěl slyšet. Dovedl tak krásně hrát, a tak krásně mluvit, a pak se nechal namasírovat, pustil hudbu a chtěl tancovat, hýbal se a vypadal úplně krásně. Zapálil v krbu, učil mě, mluvil tak… jemně. Málokdo na mě kdy mluvil tak jemně. Jako by bylo jedno, co udělám, jako by to vždycky bylo moc hezké. Jako by na mě chtěl vždycky koukat tak moc hezky, i kdybych to pokazil, protože v tu chvíli vůbec nešlo o to něco dokázat nebo pokazit.“

V krku se mu utvořil knedlík, přes který se mu špatně mluvilo. Tyhle vzpomínky taky nebyly úplně bezpečné, ale měl pocit, že by si je prostě měl projet.

„Taky se mnou koukal na oheň. A nechal mě přitulit se k němu, když jsme se dívali na film. Chytil mě za bok. Víš, jednou jsem se líbal s jedním klukem. Je to už dávno. Neuměl jsem to, a to mu asi vadilo, protože už to pak nechtěl zopakovat. Chtěl to prostě zkusit, říkal. A taky říkal, že jsem hrozně hubený a že se objímám špatně. Jenže když mě držel Damian, vůbec jsem na něm neviděl, že bych se mu objímal špatně. Víš, jak krásný to je pocit? Člověk dovede být sám sobě takovým nepřítelem. A pak najednou najdeš někoho, s kým jsi v bezpečí dokonce i sám před sebou.“

V tu chvíli jej Viliam opět objal. Bylo to možná trochu sobecké gesto, ač se to tak nezdálo – nechtěl, aby mu Eda viděl do tváře. Mísilo se v ní mnoho emocí. Vyhrávala pravděpodobně lítost.

Bylo možné, že ten skřítek jeho bratra miloval? Jeho povídání tomu nasvědčovalo. Eda byl ale zároveň velmi, velmi upřímný a takovou věc by nezamlčel, když už o tom mluvil. Bylo tedy možné, že si to neuvědomoval? Bylo. Pokud mu to neřekne, snad se mu bude lépe zapomínat. Viliam věřil, že by na to nikdy přijít nemusel. A to by bylo skvělé.

„Vili, já myslel, že by mi nikdy neublížil, chápeš? Prostě, ono to bylo tak… vždycky jsem si to myslel. Jsem nešikovný, vím, že jsem, dělám tolik mizerných věcí, a on se přes to vždycky přenesl a já myslel, že to tak bude napořád. Kdybych věděl, že někoho má – já bych mu to přece přál. Vždyť já se nechtěl vrátit, abych ho naštval. Nikdy bych ho nechtěl naštvat. Chtěl jsem mu udělat radost. Chtěl jsem si s ním sednout ke zmrzlině, myslel jsem, že tím mu radost udělám. Nevěděl jsem, že někoho má. Vili, já bych mu přece nechtěl kazit vztah, já chci, aby někoho měl. Vždycky jsem chtěl.“

Viliam překvapeně zamrkal. Neznamenalo to snad…?

„Chceš mi říct, že jsi ho nachytal při šukačce?“

To nebyl vhodný výběr slov. Eda se zajíkl a Viliam se v duchu profackoval. Hlava by se mu začala vařit, kdyby si k tomu nechal prostor.

„Nikoho nemá!“ Byl si tím jistý. Jeho babička by mu to kdyžtak nahlásila. Každý Damianův krok byl úspěch a každý jeho úspěch mu ona hlásila ve snaze udělat z něj stejně dokonale sterilní loutku, jako byl jeho bratr. Krom toho, chodil k nim poslední dobou poměrně často. Všiml by si, on ano. A Eda taky. Však ten u Damiana žil.

„Nikoho nemá. Jestli si někoho dotáhl, byla to nějaká coura z ulice.“ Další zajíknutí. Krucinál, musel se hlídat. „Takhle jsem to nemyslel. No tak, zamysli se. Znal bys ji, kdyby to byla jeho holka. Prostě si někoho dovedl na šukačku. Sbalí další, když se bude trochu snažit. Vůbec nic se nestalo!“

„Kluk,“ špitl tiše Eda.

„Tak to byl kluk. To je přece jedno. O nic nejde.“ Dokonce by se tomu smál, kdyby teď neměl v posteli hroutícího se Edu a za sebou docela stresující noc.

„To teda jde! Neměl jsem mu tam chodit, on mi to říkal. Neměl jsem, vážně neměl a já nechtěl, kdybych to věděl, neudělal bych to. Věděl jsem, že se bude zlobit, ale prostě jsem myslel… Prostě jsem nevěděl, že se bude zlobit tak moc.“

A kurva. To bylo asi nejlepší vyjádření celé situace. Panebože, jestli se mu Damian dostane pod ruku, on ho zaškrtí. Zaškrtí ho! Začínal se mu tvořit obrázek, a to, co viděl, se mu vůbec nelíbilo. Jeho bratr se asi zbláznil! A Viliam sám taky, protože začal přemýšlet, že pár let ve vězení vlastně není zas taková daň. Bude mít spoustu času cvičit.

V tu chvíli se od něj Eda odtáhl, rukama si objal trup a zády se opřel o zeď. Nepatrně zaklonil hlavu a zavřel oči. Vypadal tak unaveně.

„Všechno se to tak hrozně moc pokazilo. Ono… Já nevím. Asi vlastně o nic nešlo. Nic se nestalo, nikomu se nic nestalo. Moc si to beru. Neuhodil mě, neublížil mi. Tak proč jsem utekl? Nic mi neudělal. Jen mluvil. Jen mluvil, jen mluvil,“ začal si opakovat sám pro sebe, zatímco hlavu zaklonil ještě víc ve snaze opřít ji o zeď za sebou. Překvapeně sykl a rukou si instinktivně sáhl na poraněné místo. Když trochu odhrnul vlasy, které svým tvarem mnohé skrývaly, mohl si Viliam všimnout nehezké boule.

Jestli se v něm do té doby nevařila krev, teď začala. Tak jeho bratr jen mluvil, jo? Ach tak, jasně. Mluvil. Možná dokonce zpíval! Recitoval básničky! Kurva!

Byl naštvaný. Byl naštvaný tak, že by nejraději něco rozbil, ale rozhodně, v žádném možném případě by to něco nebyla důvěra kluka, který ho měl tak rád! Do prdele, nesnášel ho. Nesnášel dokonce i sebe, na chvíli, protože ho tam poslal, ale to rychle odešlo, protože nenávist k Damianovi byla silnější. Eda mu věřil. Byl jediný ze všech těch posraných lidí, kdo jim dvěma dal šanci, jediný, kdo v nich obou viděl něco posraně hezkýho. A Viliam si to uvědomoval. Dokonce si na krátkou chvíli byl schopen uvědomit, co přesně to znamenalo.

Pamatoval si, jak je děti odstrkovaly tehdy ve školce. Když ještě byli tým. A pak se rozdělili. A lidé se začali stavět na stranu buď jednoho, nebo druhého. Ani oni dva kurva neviděli nic skvělýho v tom druhým, protože tam kurva nic nebylo! Z jeho pohledu minimálně. Ale Eda to viděl. Protože oceňoval každej kus hovna. Tak proč musel jeho bratr vymáchat ve sračkách zrovna jeho? Protože si ho Viliam oblíbil?

Kurva!!

Musel se uklidnit. Kurva se musel uklidnit a věděl to přesně ve chvíli, kdy se jeho oči setkaly s modrými studánkami. Nehleděly na něj vyloženě vyděšeně, ale ten strach tam byl. A on moc dobře věděl proč.

V jakém stavu musel Damiana vidět, že se tak bál? Kvůli jedné podělané šukačce.

„Eddie, teď poslouchej. Ty za to nemůžeš. Tohle se prostě stává. Rozumíš? Jo, není to fajn. Taky bys nechtěl, aby tě někdo načapal v podobný situaci, protože za jedno je to poměrně trapný a pak, nezasunout, když chceš, je docela frustrující. Ale tak to čas od času chodí. Svět je plnej frustrace.“

Pomáhal mu? Moc to nevypadalo. Povzdychl si. Tohle má u Damiana – těžce.

„Jednou, když jsem se zrovna chtěl vyspat s jednou holčinou, mi zazvonil telefon. Zvonil a zvonil, až jsem to nakonec musel vzít s úmyslem poslat toho kluka do háje. Nestihl jsem ten telefon ztišit. I ona slyšela, jak říká, cituju: ,Už je to v pohodě, ale vole, to se táhlo stejně jak smrad z toho hajzlu, cos nám vloni ucpal.‘ Už se mnou nešukala, pochopitelně. A když jsem se u ní stavoval pro zápisky – chodila se mnou do školy a dlužila mi je – dokonce mi nechtěla dovolit dojít si tam na malou.“

Ne že by mu bylo vyloženě nepříjemné o tom mluvit. Ale chlubit se tím nemusel.

„Taky jsem to jednou chtěl dělat na záchodech. Nevim, co mám furt s těma hajzlama, prostě to nějak vyšlo. Byli jsme v baru. Ona si vydupala, že ale musíme na dámský. A někdo nám tam vlezl. Nějaká ženská. Bála se, aby si nikdo nevšiml, že jsem tam taky, takže mě donutila stoupnout si do tý mísy. A povedlo se jí omylem spláchnout. To si nepředstavuj prosimtě. A hodně, hodně, ale opravdu hodněkrát se při sexu samotnym stalo něco, co se nutně stát nemuselo. Takovej je prostě život. Ne všechno ti vyjde podle plánu – vlastně naopak, nalajnovaný není skoro nic. Kdykoli se člověk o něco snaží, vždycky je to jedna frustrace za druhou. A nikdy – jako nikdy, vůbec nikdy – nemá ten dotyčnej právo vybíjet si to na ostatních. Rozumíš? Jasně, že seš naštvanej, když se stane něco podobnýho. Jasně, že je to nějakou dobu divný. Tak to prostě je. Ale rozhodně mu neuděláš posranou bouli a neřveš na něj jako smyslů zbavenej. Jo, nemusels mu tam vlízt. Stejně tak jsi mi nemusel šlápnout na nohu, když jsme spolu posledně tancovali. A stalo se. A tim to hasne. Rozumíš?“

Eda nejistě přikývl. Nebylo moc jisté, jestli Viliamovi věřil, rozhodně ale začínal. A to stačilo, nyní ano.

Zbytek dopoledne pak strávili spolu. Viliam si už brzy ráno vypnul na telefonu zvonění, aby je nikdo nerušil. Asi by všechny poslal do háje.

A věděl, koho by poslal do háje nejvíc. A zmeškaného hovoru od tohoto někoho si všiml nedlouho po obědě.

Stejně tak si všiml krátké, ale výstižné SMS – Potřebuji s tebou mluvit. Damian

Po přečtení bratrovy esemesky se Viliam rychle zadíval na svého společníka. Eda zrovna prolistovával knihu, kterou mu vypůjčil ze své nevelké sbírky, a vypadalo to, že se za chvíli začte. Spolu s ní mu dal štos papírů, jeden sešit, nějaké tužky a propisky, aby se mohl ze všech emocí vypsat nebo vykreslit. Věděl velmi dobře, že na něco pomáhá umění daleko více než slova.

Četl si. Eda si četl. To byl krok správným směrem. Kdyby nečetl, bylo by to podobně výstražné, jako když pes přestane jíst.

„Dojdu na nákup, dobře? A taky se trochu proběhnu, potřebuju pohyb,“ nadhodil Viliam. Eda mu to odkýval.

Nelhal. Skutečně se plánoval proběhnout. Na nejbližší zastávku, tramvaj odjížděla v celou, což bylo za osm minut. A nakoupit hodlal taky. Hned co bratrovi zakroutí krkem.

Už když si všiml zprávy i nepřijatého hovoru, věděl, že Damian si dal jedna a jedna dohromady. To mu šlo moc dobře, taky si ho za to děda v šesti letech tak moc oblíbil. Chtěl s ním mluvit. A Viliam se tomu nehodlal bránit, odmítal ale cokoli vyřizovat v přítomnosti Edy, to byla první věc – toho kluka by to dorazilo, to věděl – a odmítal telefonovat. Musel mu vidět do tváře. V telefonu byl každý hrdina. Nedovolí mu být nad věcí, protože si válí šunky na křesle v kanclu. Viliam věděl, kde ho hledat, jeho bratr byl ve firmě furt. Babička mu to mnohokrát řekla. Nedá mu jakoukoli výhodu.

Byl naštvaný. A ten vztek, který do té doby musel držet na uzdě, protože před Edou zkrátka nábytek létat nemohl, ten se nyní hlásil o slovo. A když procházel chodbami firmy jako bůh pomsty a lidi na něj zírali, všechno se ještě stupňovalo.

Na patře poslal kohosi do hajzlu. Za to si později nadával, protože to bylo přesně to, co neměl – to Damian tu byl od ubližování nevinným lidem – ale na jinou stranu, boule na hlavě a jedno „jdi do prdele“ byly podstatně odlišné věci.

Z Damianovy kanceláře zrovna vycházela jakási ženská. Hodila po něm nepříjemným pohledem. Matně si na ni pamatoval. Už ji kdysi viděl. Na nějaké rodinné sešlosti. Byla to matka Damianovy bývalé ženy, pokud ho paměť neklamala. Nikdy ji neměl příliš v lásce. Ona jeho ostatně taky ne. Možná to souviselo s tím, že jí na Halloweena řekl, že jí k dokonalé ježibabě chybí už jenom koště, ale že to bohatě nahrazuje tou skvělou bradavicí na nose.

Rašple. On rozhodně nebyl to nepovedené dvojče.

„Jistě už tě čeká, drahoušku,“ poznamenala se silným nádechem ironie, zatímco ho sjela pohledem, jako by tak chtěla naznačit, že jeho nemohl čekat nikdo.

„Zato z tebe byl úplně vodvařenej. Ještě teď to rozdejchává,“ utrousil Viliam. Dost možná ji ze dveří trochu popostrčil. To už nebyla jeho chyba. Taky dost možná nadávala způsobem, jaký se na dámu rozhodně neslušel. Když jí to pomáhalo…

Zavřel za sebou. Jeho oči se setkaly s totožně tmavými. Nádech, výdech. Jinak mu tu z toho udělá kůlničku na dříví. Přimhouřil oči. Nádech výdech, nádech výdech kurva moc nepomáhal.

„Budu štědrej. Máš asi dvacet sekund, abys mi dal jedinej srozumitelnej důvod, proč bych ti neměl jednu vrazit.“