Macek – 21. Narozky

Ondra

Ze školy si to Prdelka našněroval rovnou do práce. Asi se snažil dohánět zameškaný hodiny, takže tam běhal jak motorová myš. Jenže za pár hodin už na něm bylo hodně vidět, že mele z posledního.

„Kiliáne, nemusíš to strhnout hned první den.“

„To je dobrý, pane Ondro, ještě bych chtěl uklidit vzadu ten můj… to.“

„To nespěchá, na nic to tam nepotřebujem.“

„Hmmm…“

A byl v trapu. Super, poděs jeden. Za chvíli bude padla, doufám, že tu nebude chtít bejt do večera, aby si nadělal ty hodiny.

Od stolu mě zvedla rána na chodbě. Co to je? Vyjdu z kanclu a Kilián se zrovna sbírá ze země. Vedle něj leží povalenej kýbl, hadr a rozlitá voda.

„Jééé, nic se neděje! Já jen zakopl. Hned to uklidím.“

„Kiliáne!“ trochu jsem zvýšil hlas. „Mazej ještě pro jeden hadr.“

Začal jsem tu vodu vytírat, za chvíli se ke mně přidal.

„Seš celej mokrej!“

„To je v poho, jen trochu kalhoty.“

Koukám na něj a má celou nohavici mokrou. To je trdlo, prej v poho.

„Běž se převlíct, nebudeš tu v morkým, zas nastydneš.“

„To je fakt dobrý, jen to tu dorazím, aspoň tu chodbu…“

To je hlava dubová, já ho přerazím!

„Švihej se převlíct a pak ke mně do kanclu, nebo tě švihnu já!“ Skoro jsem to zašeptal, ale hodně naštvaně.

Pidižvík zkoprněl, otevřel pusu, zavřel pusu, otočil se na patě a zaplul do šatny. Nechal jsem pootevřený dveře k sobě a šel uvařit čaj. Stál před mým kanclem, nakukoval dovnitř. Asi špízoval, kde jsem.

„No jdi dál! Sedni si.“

Položil jsem před něj hrnek s čajem.

„Děkuju.“

Očkama těkal sem tam a rty sevřený k sobě a takovej ten nevinnej výraz. Asi jako Bert, když dělal, že ty rozkousaný boty vedle něj tam vůbec nejsou. Ježiš, jestli to budou od sebe ti dva takhle okukovat, tak se máme na co těšit. No co už. Ještě aby začal zvedat nožičku.

„Dneska už nic dělat nebudeš. Doma maximálně půjdeš s Bertem. Máš toho dost.“

„Jsem dobrej, ještě bych mohl…“

„A jak to, že ses tam rozplácl, hmmm?“

„No to, tam to… no… nevím. Asi se mi podšmejkla noha, asi…“

„Asi? To je, protože už se ti pletou capiny. Já tě asi taky podšmejknu! Nic, tady budeš! A za chvíli tě zavezu domů.“

Koukal na mě jak sedm čertů, a kdyby mohl, určitě by zas vypláznul jazyk. A jak jsem se otočil, taky že ho na mě vypláznul! Hajzlík jeden, viděl jsem to v odrazu v prosklený skříňce. Asi bych si měl zavést ten notýsek doopravdy. Já se z něj zvencnu.

Srkal čaj a já se chystal mu říct o tom zítřku.

„Kiliáne, jak to máš zítra se školou?“

„Máme od osmi, ale nemusím tam, jestli potřebujete…“

„Do kolika?“

„No asi do dvou.“

„Asi nebo určitě?“

„Do dvou.“

„Potřebuju zítra odpoledne do Prahy, chceš jet se mnou, za maminkou?“

Oči se mu rozšířily a ta sevřená pusa se roztáhla do širokýho úsměvu.

„Jo jasně, super. To rád. To je skvělý.“

Trochu jsem mu kecal, nemusel jsem nikam. Jen jsem chtěl. A domluvil jsem se s tátou, že se sejdeme. Potřeboval doručit nějaký věci z domova.

„Tak já tě ve dvě vyzvednu u školy.“

„Jo a budete to v Praze stíhat? Když tak můžu zdrh… skončit dřív.“

„Ne to vůbec, to není nutný. Jen vezu taťkovi něco, takže to nemusí být na čas. Takže zítra po druhý u školy.“

U mamky jsem se s ním moc nezdržel. Musím se trochu odstřihnout, dneska mi to stačilo. Viděl jsem, jak pobíhá v práci, zase usměvavej, veselej. Pak se vymáchá v kýblu, chtělo se mi smát. Měl jsem ho plnou hlavu. Takhle to nepůjde. Tak jsem si našel recept, jak se malinko oprostit od tý touhy po něm. Musím bejt na něj zase trochu odtažitej a moc se s ním nemazat. Tak jako na začátku, když k nám nastoupil. Pomůžu mu ve všem maximálně, ale spíš jen zpovzdálí. Budu ho podporovat, kontrolovat a chránit, ale ne zblízka. Mám to jako úkol a hotovo. Na nic jinýho poslední dobou nemyslím, nebo spíš na nikoho jinýho. Musím se naučit se v tý nový situaci pohybovat. Není to frajer, je to můj skoro bratr. Nemůžu ho mít celej den v hlavě. Musím myslet na něco jinýho. Takže zákaz, žádný citečky k němu!

Přikázal jsem si najet na starej režim. Zašel jsem si do fitka, a abych se rovnou zničil, zkusil jsem jet nohy. Dřepy s činkou na ramenou. Ty kurevský výpady s kettlebellama. Ještě jsem si chtěl dát předklony. Klekl jsem si na lavičku, kolena akorát na konci lavičky a paty zahákl za držadlo, ruce zkřížil na prsou a předkláněl jsem se do prostoru. Tenhle cvik na zadní stehna jsem cvičívával normálně. Ale teď jsem nějakej odrovnanej. Předklonil jsem se, ty vole, já se snad ani nezvednu. Přece se tady trapně nepodepřu rukama! Hekal jsem, funěl, nakonec jsem zařval jak tur a vytáhl to.

„Hele, tohle bys neměl cvičit sám, bez jištění.“

„Hmmm, no jo no. Já to normálně zvládal, ale dneska mi to nějak nejde.“

Stál u mě kluk v mejch letech. Co byste chtěli ve fitku: tílko, elasťáky ke kolenům a na nich trenky. Sympatickej kukuč a milej úsměv, byl menší než já, ale namakanec to byl pěknej. Pamatoval jsem si ho od vidění, protože tu býval celkem často. A bylo na něm vidět, že to tady má obšláplý, pomalu s každým druhým pokecal.

„To dáš, tak pojď, já tě podržím.“

„Fakt?“

Tak jsem si dal deset. Pravda je, že dole, když jsem byl vodorovně, tak mi musel vždycky trochu pomoct, pak už jsem to vytáhl nahoru. Ale ty stehna teda pálily jako kráva.

„Vidíš, borec!“

Poplácal mě po ramenou. Na oplátku jsem mu jistil, když dělal benchpress na lavičce. Dali jsme si u baru protein a povídali. Jmenoval se Lukáš a byl schopnej mluvit jen o cvičení, co taky v gymu.

„Ondro, nezajdem ještě do sauny?“

„Jo, můžem.“

Mám saunu rád, i když tady maj jen takovou malou a místo ochlazovacího bazénku jen káď se studenou vodou. Nu což. Chtěl jsem přijít na jiný myšlenky? Chtěl.

Dali jsme si jedno kolo a Lukáš se vůbec nezdál stydlivej. Já teda taky nejsem přehnanej stydlín. Nevadí mi bejt nahej v prostorách, kde se to předpokládá, ale přece jen se přehnaně, jak se říká, nevystavuju. Některý tyhle fitnesáci jsou ale tak zahleděný do svýho těla, že by se ukazovali nejraději furt. Při druhým kole už jsme v sauně byli sami. Rozvalil se, opřel se zády, roztáhl nohy a tím vyvěsil bejka. Jsem už velkej kluk, tak mě hned tak něco nepřekvapí. Mluvil dál jako kdyby nic, jako kdyby přede mnou neseděl s roztaženýma nohama. Pousmál jsem se, a jo, vždyť je to v cajku. Tak jsme přece chlapi, ne? Jenže ten jeho krasavec měl najednou snahu se nalejvat. Hmmm, dobrá. Já měl stále přehozenej ledabyle jeden cíp ručníku přes sebe. Za chvilinku se zdálo, že už mu napůl stojí. A on furt mlel, že tady chce dělat trenéra a pomáhat lidem zlepšit fyzičku a tak. Blá, blá, blá. Už mi to lezlo krkem. Asi to bude hodnej kluk, ale ty mozkový dráhy nebudou nic moc propojený, protože asi ani nevnímal, co se mu děje dole. Bylo mu to jedno, i když přišly nějaký kočeny. Protože tohle byla sauna společná. Jen se uchichtly a jely svoji drbárnu. Uffff.

Místo abych se oprostil a přišel na jiný myšlenky, tak jsem začal srovnávat. Jakej je to rozdíl od Kiliána? Tohle vypadalo jako chlap ze žurnálu, evidentně potentní, možná bude i hodnej, ale mluví jen o cvičení a vlastně jen o sobě. Jednou z něj bude asi dobrej trenér. Postavu má hezkou, jenže jaksi pro mě prázdnou. Když lezl z kádě, a ne že by ho ta studená voda úplně uklidnila, tak se ptal, jestli můžem zas někdy zacvičit. Proč ne, tak mám sparinga.

Večer už jsem jel rovnou k sobě. Nechci být u mamky víc, než je nezbytně nutný. Otevřel jsem si láhev Irsaie, sedl do křesla a pustil si sprosťárnu. Občas se mi v hlavě mihnul Lukáš ze sauny. Vysvětil jsem si hrudník a pak na mě padla samota. Neubránil jsem se vzpomínkám a sáhnul po jednom albu se společnýma fotkama s ex… Jsem taky blbec. Takhle se zase šťourat v ráně, a ještě si do ní sypat sůl. Byl jsem tak zamilovanej a potom tak moc prázdnej. A teď? Teď bych chtěl natáhnout ruce a dát mu všechno, co jen může moje srdce nabídnout, ale nemůžu. Tak moc bych chtěl. Vzít ho do náruče a překročit s ním práh mýho bytu. Koukal bych se mu do očí, položil ho a jemně, pomalu ho políbil. Cítil bych jeho kůži, ochutnával bych ji svými rty. Úplně infantilně bych mu šeptal něžný slovíčka a u toho ho držel pevně v objetí a už ho nechtěl nikdy, nikdy pustit… Kiliánek.

Jenže Ondro, ty magore, něco sis snad řekl, ne? A to něco je hodně důležitý, důležitější než ty! No jo, jenže jak se tomu mám kurva bránit? Zalezl jsem si do svý nory, abych na něj nemyslel, a myslím na něj o to víc! Do prdele. Nakonec mýmu trápení, aspoň na chvíli, udělalo zadost to tekutý analgetikum. Usnul jsem, ale spokojenej jsem nebyl.

Macek

Jakmile jsem se druhej den vzbudil, uviděl jsem v hlavě zas ten kavalec v cele. Snažil jsem se ten krimoš hodit za hlavu, to jo. Stalo se, stalo. Pak mě napadlo, že to bude dobrá storka, a až to budu líčit Marťasovi, tak se můžu tvářit jako pěknej tvrďák! Byl jsem v base a ty? Hahaha. O tom, že mě Ondra sroloval z chodníku…, už pomlčím. Nebo možná ne, ale to moc tvrďácký nebude. Ufffff. Taky mi furt v palici zní ty slova Ivy. Přemejšlím nad tím a radím se s taťkou, jenže tradičně jsme skončili u toho… nech to plynout, uvidíš.

Jako hodně těžko jsem se to ráno belhal zpod peřiny, ale vlastně dneska jedu za mamí!!! Tak šup a vstávat! Paní Iva mě uvítala snídaní a honem mě posílala do školy. O mým rozhodnutí ohledně plusů a mínusů jsme nemluvili. Sám jsem si ještě nebyl jistej. I když už jsem nějaký plusy přijmul, ale furt mi to bylo divný.

Ve škole čuměli, že jsem tam už druhej den za sebou. Pan docent Hadr na mě koukal dost podrážděně. Začal jsem zjišťovat na studijním, co a jak. Moc dobře to nevypadalo. Vyhozenej budu asi až po letním semestru, jestli nedokážu dohnat aspoň to minimum povinnejch kreditů. Zas pro změnu to teď nechci vzdát, i když je asi jasný, že to dotáhnout nedokážu. To úterý bylo docela nabitý, takže než jsem se nadál, byly dvě.

Hrozně jsem se těšil na mamku. Měl jsem i obavy, to je jasný. Jak bude vypadat? Bude už chodit? Bude mě vnímat? Může už číst? Mám pro ni křížovky, to vždycky ráda luštila. Taky jsem nevěděl, jestli stihnu zajít za dědou. Napsal jsem mu, že možná bych zašel, ale že dám ještě vědět.

Cesta začala docela dobře. Jela i paní Iva a Petra. Jak jsem měl ve škole fofr, tak jsem moc nestíhal jít na jídlo. A taky jsem musel trochu šetřit, za chvíli budu platit telefon a musel jsem poslat peníze na splátku. Začalo mi trochu kručet v břiše. Vzadu se mnou seděla paní Iva a asi to bylo slyšet.

„Kiliáne, jedl jsi něco?“

„Jo, jo, jedl.“

„A co?“

„No jídlo, koláček.“

„Kdy?“

„Mnooo dopoledne, my pak měli durch až do teď.“

„Ty seš ťunťa, tos nemohl dát vědět? Vzala bych něco s sebou! Ondro, zajeď někam k pumpě.“

„To ne, já nemám hlad…“

„Kiliáne, neser, akorát se někde složíš. Zastavím u Devíti křížů.“

Ondra na mě houkl studeně, že jsem zajel do sedačky a už ani neceknul. Ufff.

Šli jsme do KFC, mňam. Dal jsem si Zinger menu a Petra hranolky s křidýlkama. Iva s Ondrou si šli pro kafe. Za chvíli si přišli k nám sednout. Snažil jsem se to do sebe naházet co nejrychleji. Pravda je, že jsem měl hlad jak dřevorubec. Hahaha. Prej to není zdravý a teda taky se to nevyrovná špagetám a smažáku, že jo. Ale stejně Zinger, zajedenej hranolkama, do mě krásně zaplul a já zaplul zase dozadu do sedačky a za chvíli jsem začal blaženě odfukovat.

Paní Iva mě protřepala před Prahou. Chvíli jsem mžoural, kde to jsem.

„Tak mě prosím vyhoďte někde u metra.“

„Kiliáne, půjdeme s tebou a pak zajdem všichni s taťkou na jídlo. Jestli ti to nevadí, my tam počkáme.“

„Dobře. Tak jo,“ pokrčil jsem ramenama. Nahlásil jsem adresu a pan Ondra už jel podle navigačky. Dojeli jsme na místo a najednou jsem nešel do tý nemocnice sám. Divný. Šel se mnou pan Ondra a Iva, Petra měla nějakej telefon.

Na recepci tradiční plastiková slečna s plastikovýma řasama, nehtama a vším možným, ty jo není to už robot?

„Dobrý den, jdu za paní doktorkou Bláhovou.“

„Ano, zavolám jí.“

Za chvíli se na chodbě objevila paní doktorka a smála se na mě.

„Ráda vás vidím, Kiliáne, pojďte. Jo vy jdete všichni? No tak pojďte.“

Zavedla nás na mně známou chodbu.

„My počkáme tady na chodbě,“ oznamoval Ondra a posadili se tam na lavičku.

„Jak chcete, můžete i dovnitř.“

Nic jsem neřekl. Jestli chtějí vidět moji mamku, tak mně to nevadí, ale nešli.

„Jak je mamince?“

„Víte co, půjdeme na chvíli ke mně.“

Usadili jsme se do křesílek.

„Pane Chalupo, maminka se zlepšuje. Občas řekne i nějaké slovo, nebo aspoň náznak. Začala sem chodit ta paní.“

„Jaká?“ zhrozil jsem se.

„No, jak tady byli původně s vaším strýcem, ale chodí sem sama. A musím říci, že je to dobře.“

„A ona ji nějak využívá? Nebo to… já mám strach, aby…“

„Myslím, že nemusíte. Chová se k vaší mamince moc hezky. Ten váš strýc sem už nepřišel.“

„Hmmm, jenže ten strejda je dost hajzl, víte! Teda jako… není k nám, ke mně moc hodný. Já se bojím, aby zas něco nezneužili.“

„Na mě to budilo dojem, že ta paní by možná u nás taky potřebovala nějakou dobu pobýt. Není v pořádku. Myslím, že je to terapie pro obě. Ale můžu se mýlit. Nechcete jí zavolat? Ptala se na vás, ale já jsem jí nic neřekla. Jen říkám, že sem ta paní chodí. Kdyby se cokoliv dělo, tak jí to zakážu. Ano?“

„Dobře, tak jo. Zkusím tetě zavolat nebo napsat. A mamka teda už mluví, chodí?“ byl jsem nadšenej a šťastnej. Mamí, bude to dobrý, juj! Najednou jsem se jako malej kluk těšil na to, až řekne: „Macku, to je dost, že jdeš.“

Doktorka se na mě usmála, ono je to fajn sdělovat dobrý zprávy.

„Ano, už chodí, byla už i venku. Je klidná. S tím mluvením to bude delší doba. Ale ano, už něco málo řekla, slabiky, maximálně třeba slovo. A co vy? Koukala jsem, že máte oporu?“

Povykládal jsem jí stručně, co se se mnou stalo. Kolaps, Iva, Ondra, doktor, právník.

„To mám radost, opravdu, Kiliáne, ani nevíte jakou, že máte někoho u sebe. Teda musíte na sebe trochu dávat pozor, a jestli vám chtějí pomoci, dejte na ně. Neblbněte, tohle přece není sranda. Maminka má jenom vás!“

Trochu jsem sklopil hlavu a špitnul:

„Já vím.“ A opravdu to vím. Jen jsem se trochu zastyděl za svůj skoro „game over“, protože mi to teď přišlo sobecký. Zvláštní, jak se názor na jednu událost v čase mění. Samo, že doktorce na psychině jsem tenhle svůj stav zamlčel, to bych tam taky mohl zůstat.

„Tak půjdeme?“

„Jo.“

Prošli jsme zase po chodbě kolem mých dvou ochránců, uculil jsem se na ně a vešli jsme do pokoje.

Mamka seděla na posteli. Vypadala docela dobře, neměla žádný kruhy pod očima ani strhanou tvář, ani nebyla bledá. Vypadla opravdu pěkně, nebýt toho prostředí, tak úplně normálně. Chtěl jsem ji obejmout.

„Ahoj mamíííí.“

Mamka se na mě otočila a zarazila se, jako když se leknete. Pootevřela pusu a začala kroutit hlavou.

„Mami, ahoj, jak…“

Začaly se jí lesknout oči a její obličej se úplně proměnil, byl zděšenej. A můj najednou taky. Začala naprázdno pohybovat rty a tiše jí splynulo ze rtů:

„Mac…“

Začala brečet a pomalu rukou bouchat do postele vedle sebe. Stál jsem jak zařezanej, zděšenej. Doktorka Bláhová mě chytila za rameno a pošeptala mi:

„Běžte ven.“

„Já… ne… to ne…“

Nemohl jsem udělat krok, stál jsem jako solnej sloup. Doktorka zazvonila na zvonek. Mamka začala víc brečet a její ruka se zrychlovala, už mlátila do postele. Její pláč už začínal bejt hysterickej a mně se začaly podlamovat kolena. Nééééééééé, to ne. Moje maminka, to ne. Vedle mě se objevila sestra a začaly s doktorkou mamku uklidňovat. Někdo mě chytil za ramena a vedl ven. Vůbec jsem nevnímal, co se děje. Seděl jsem zase v tom křesílku v kanclu a naproti mně tentokrát ten magorskej doktor. Dal mi vodu a něco mi říkal. Vůbec jsem neposlouchal. Nemohl jsem zpracovat, co se stalo. Vůbec. Sakra co to bylo?

Trvalo to nějakou dobu, než jsem začal nějak vnímat a uvědomil si: ona mě nechce? Začala se mi klepat brada. To už tam byla i doktorka Bláhová.

„Kiliáne, dobrý? Haló? Už nás vnímáte?“

Zakejval jsem.

„Ta reakce byla prudká, museli jsme vás odvést. Chápete?“

„Ona mě už nechce?“ vzlykal jsem a ptal jsem se vlastně na to, jestli na tomhle světě už zůstávám navždycky sám.

Promluvil doktor.

„Neberte to tak definitivně, nevíme. Dejte jí čas. Poznala vás, to je jisté, nevíme, co se jí v hlavě honí. V každém případě se rozjitřily vzpomínky. Uvidíme teď, jak to bude zpracovávat. Byl to pro ni šok.“

Co ten tady kurva kecá? Koukal jsem asi dost blbě.

„Doktor Hruška má pravdu. Kiliáne, nevzdávejte to! Tohle je první šok, třeba se to usadí. Je to vaše maminka, ona to potřebuje zpracovat. Ztratila manžela, možná jste jí to připomněl svojí přítomností. Uvidíme. Ne, já jí věřím. Musíte jí taky věřit, ano?“

Koukali s doktorem po sobě. Zakejval jsem hlavou. Byl jsem totálně mimo.

„Jak jste tu? Já zavolám ten doprovod, ano?“

Tupě jsem zíral před sebe. Přišel Ondra s Ivou.

„Vy jste tady s panem Chalupou, ano?“

„Ano, jistě…,“ řekl úplně přešle pan Ondra.

„Bylo by dobré dát panu Chalupovi prášek, budete teď s ním? Do zítra?“

„Samozřejmě, bydlí u mě a tady syn nás odveze domů.“

„Kiliáne, vemte si tady prášek. No a věřte jí, ano? Zavolejte kdykoliv.“

Ten arogantní a debilní doktor mi přinesl prášek a normálně mě pohladil po ramenu.

„To bude dobrý.“

Hovno dobrý! Moje maminka, když mě viděla, tak měla záchvat. Nechce mě, nechce mě už vidět. Jak dobrý? Ty debile. A byl jsem tam zas.

Ondra

Tak sedíme v KFCéčku. Kilián sedí za stolem a láduje se hranolkama. Pusu jako křeček, usmívá se a baští. Až mám co dělat, abych se nechechtal, když ho vidím. Napadalo to do něj jak do popelnice. V autě jsem na něj docela dost hrubě houknul. Až mi to bylo líto. Jenže já byl naštvanej. On se ani nenají a jede na takovou cestu a ten program podle mě nebude úplně lehkej. Stačilo si vzpomenout na moje návštěvy v nemocnici. Utrhl jsem se na něj, jenže ve skutečnosti jsem byl naštvanej sám na sebe. Jestli měl školu durch a já mu řekl, že pojedem hned po škole, tak jsem mu nedal šanci si zajít na oběd. Hmmm. Vůbec nemám v krvi, že musím přemejšlet i za něj. U nás doma bylo normální, že bych řekl: „Ne, až v půl třetí, potřebuju jít na oběd.“ Jenže chápu, že Prdelka není doma a takhle si to zatím nedovolí říct.

Čekali jsme na chodbě a pak se to stalo. Do pokoje, co tam vešel Kilián s tou doktorkou, dost pospíchali další dva. Za chvilku vedl nějakej asi doktor Kiliána ven. Šli kolem nás a Prdelka byl úplně mimo. Jen prázdně zíral před sebe. Mamka mi sevřela ruku a podívala se na mě tak vyděšeně. Za chvíli za nima šla ta doktorka. Byl jsem jak na trní, nervy napnutý jak špagáty. Už jsem tam chtěl klepat.

„Pojďte, prosím, sem.“

Vešli jsme dovnitř a Kilián se na nás podíval a měl výraz jak postřelenýho koloucha, rudý oči a z nich šel strašnej smutek. Vyslechli jsme si, že bychom na něj měli dát pozor. Dostal nějakej prášek na uklidnění. To je asi dobře. Oba ti doktoři byli moc milí. No vzal jsem pidižvíka pod paží a usadili jsme ho do auta. Koukali jsme celou dobu s mamkou po sobě. Doktoři nám nic neřekli. Jen, že to bylo náročné a pak jsme slyšeli to, co říkali Kilimu. Petra, jen jak ho uviděla, otevřela pusu:

„Jéžiš.“

Pomalu jsme se rozjeli na domluvený místo. Táta nás čekal v restauraci. Mamka bedlivě sledovala Kiliána, byl jak hadrová panenka.

„Kiliáne, můžeš jít s náma na chvíli do restaurace? Zvládneš to?“

Jen kejval hlavou, nic neřekl. Nevím, jestli bychom neměli jet rovnou domů. Jenže taťka se na nás docela těšil a mamka mu vezla nějaký věci. A taky bych rád do Kiliána ještě něco dostal. Do prdele. No, když by to nešlo, seberem se a hned jedeme domů.

Kilián si vyndal z batůžku knížku s křížovkama, zadíval se na ni a začal plakat. Mamka ho obejmula a hladila po hlavě. Teď bychom potřebovali Bertíka. Sakra.

Zavolal jsem taťkovi, že už jedeme a co a jak. Za chvíli jsem zaparkoval a šli jsme na místo. Kilián se nechal vést, šel jak tele na porážku. Musíme ho nějak rozptýlit. Sám vím, že když jsem zůstal sám a nic se kolem mě nedělo, tak to bylo nejhorší. Aspoň bude v jiným prostředí.

„Ahoj děcka, Ivo. Kiliáne?“

„Brý d…“

„Sedněte si. Objednáme si něco k jídlu.“

Kilián seděl vedle mamky a Petry, proti nám s taťkou. Ten se na mě otočil a měl otazníky v očích. Jen jsem zavrtěl hlavou. Viděl jsem na Kilim, jak se strašně přemáhá, aby tu s náma seděl. Asi by chtěl zůstat v autě a tam se trápit. Chápu ho. Jenže musí aspoň něco málo sníst. Byli jsme všichni přepadnutý, ale snažili jsme se. Vyprávěli jsme tátovi o Kilim a on se na něj ptal. Snažili jsme se ho vtáhnout do hovoru. Kilián nic neříkal, ale občas aspoň zakejval, občas otočil svůj pohled a trochu vnímal. Do lístku se vůbec nedíval. Objednal jsem mu rovnou kofolu a hovězí líčka s kaší. Když se mluvilo o tom indiánským průšvihu, tak se trochu pousmál. Jé, to bylo, jako když mě omeje živá voda. Opravdu jsme měli starost. Co se sakra při tý návštěvě stalo? To nám asi každýmu vrtalo hlavou, ale muselo to bejt hodně zlý. Snad to bude časem lepší, musí! Říkali to přece! Kilián vyžuňkl hned celou trojku kofoly. To je dobře. V jídle se nimral jenom vidličkou a trochu zobal. Za chvíli se mu začaly klížit oči. Prášek asi začal víc zabírat. Jejda, za chvíli nám usne klidně i tady v hospodě. Nic, jedeme.

„Petro, můžete s Kilim jít napřed? Potřebuji tady s tátou a Ondrou ještě něco probrat.“

„Jo, jasně, brácha, dej mi klíče.“

Mamka je strategicky poslala dopředu.

„Co se mu stalo?“

„Tatí, my nevíme, byli jsme na návštěvě v tý nemocnici…“

„No to vím, a?“

„Rudolfe představ si, že jak vyšel z pokoje své maminky, tak byl úplně mimo. Mně se úplně zastavilo srdce, když jsem ho viděla.“

„No mně taky, tati, a pak nás zavolali, že jestli budeme dnes s ním, že mu dají prášek na uklidnění. Něco se tam stalo a nevíme co. Doktoři ho uklidňovali, že prý má mamince věřit a že se uvidí, že ho poznala a to je všechno. Víc nevíme, Kilián od tý doby nic neřekl.“

„Hmmm, to není dobrý. Ach jo. Ivo, postarejte se o něj. Ondro, přespi dneska doma. A zavolejte mi.“

Petra usadila Kiliho do auta, když jsme přišli, tak už spal. 

Doma jsem ho přenesl rovnou do postele. Zavrtěl se mi v náručí a tentokrát se ke mně zase přitiskl, jako by se chtěl zavrtat do mojí mikiny. No počkej, pidižvíku, za chvíli tě zachumlám do peřiny. Byl jsem rád, že spí. Nebo aspoň polospí. Bylo už dost pozdě, vlastně i kdyby nebylo, stejně bych zůstal spát u mamky. Svlíkl jsem ho a uložil. Bertík byl celej nedočkavej, jak kdyby mi říkal: „Nech ho už a polož mi ho sem.“ Párkrát ho oblízl a lehl si k němu.

Dole seděla mamka s Petrou, na stole láhev a tři sklenky. Byli jsme z toho hotoví.

„Těšil jsem se na to, že bude mít radost… Jé safra, ještě musím zavolat. – Dobrý večer, pane Hrabánku, my na vás úplně zapomněli. Ne, neřekl… Kilián to ještě neví, že se známe. Nebylo. No víte, v nemocnici se něco stalo. Ne, neumřela, já nevím co. Jo je, ale je špatnej. Nešlo to, ale snad tam pojedeme znova. Určitě, napište mu nebo zavolejte. Uvidíme, jestli vám něco řekne. Ne, dneska ne, spí. Jo dobře, mějte se. Díky.“

„Musel to být pro něj nějaký šok. Taky jsem se těšila, že ho to povzbudí. A taky jeho maminku přece. Co se mohlo stát? Ondro, nemáš tam číslo?“

„Mami, to si najdu, ta doktorka měla jmenovku na dveřích. Ale co myslíš, že nám řekne?“

„Nevím, ale vždyť on je taky z toho všeho nemocný a na nervy. Jak mu máme pomoci? Musíme to probrat aspoň s Petrem. Nemůžeme tady Kiliána nechat jen tak, ne?“

„Máš pravdu, musíme něco udělat. Zítra mu zavolám.“

Macek

Moje hlava má asi nějakej autosejf mód. Protože si některý události nepamatuju, nebo si je pamatuju, jak kdyby se děly někomu jinýmu. Jo, byl jsem v hospodě. Jo, s někým jsem se bavil. Nějak jsem se octnul najednou v posteli. To jo, ale bylo to v mlze. Zato v noci se pak z tý mlhy kolem mě začali vynořovat démoni a začali mi lézt do palice. Ty mrchy mi spustily sny a ty nebyly pěkný. Vůbec. Topil jsem se v řece. Vyplul jsem snad silou vůle nahoru a viděl na břehu Berta, štěkal a chňapal po mně, aby mi pomohl. Zase jsem se propadl, kolotoč, voda všude, nalokal jsem se. Za chvíli vodou projela ruka, chytla mě a táhla ven. Pan Ondra, ale místo těla měl strom a jen hlavu a ruce. Vyklouzl jsem mu a znova, voda, voda, voda. Pak se řeka uklidnila a vyplivlo mě to na břeh. Sotva jsem zvedl hlavu, tak jsem uviděl, jak se ke mně pomalu krok za krokem blížili zakrvavený zombíci a pak mě začali žrát, trhat moje maso. Strašně jsem tam začal řvát, upíral oči k tomu stromu a on tím řevem puknul.

Probudil jsem se úplně zpocenej, vyděšenej. Zas takovej hnusnej, živej sen. Do prdele už! Bert seděl a olizoval mi ruku. Utřel jsem se do trička a bál se usnout. Ono to ani nešlo. Moje noční můry se vrátily. Mžoural jsem do tmy a chtěl jsem se tomu bránit, jako už mnohokrát. Jenže moje zaklínadlo: „Kili, neblbni, zatím jsi to zvládnul a zas to zvládneš. Tak nehysterči,“ nějak nefungovalo. Neměl jsem na to sílu a můj autosejf mód byl asi vyčerpanej. A k tomu obyčejnýmu strachu z těch démonů jsem si vzpomněl na dnešní návštěvu. Moje mamka mě nechce… A bylo vymalováno. Schoulil jsem se pod peřinu a jako ta peřina mě obalila i zoufalost. Doteď jsem se upínal k tomu, že jí musím pomoct, že tam na mě čeká. A ona už asi čekat přestala. To nemůže bejt pravda! Ne, ty doktoři přece říkali, že to není ztracený… Jenže já si teď přišel tak bezmocnej.

Ucejtil jsem, jak si někdo vedle mě sedl, úplně jsem zkameněl furt pod vlivem toho snu, zombík!

„Kiliáne, copak?“

Tichej a známej hlas mě přinutil se podívat. Koukal jsem na něj neschopnej slova.

„Nemůžeš spát?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Zas ty zlý sny? Pocem.“

Se strachem se mísil i vztek, vztek sám na sebe, že nedokážu normálně spát! Já nechci tyhle zkurvený pocity, tuhle svoji slabost! Dejte to ze mě nějak pryč! Já to nechci! Sakra, až se stydím. Jsem jak nějakej malej kluk. Jenže v tý chvíli to bylo tak nutný! Přišoupl jsem se zadkem trochu k němu a plácnul jsem mu ruce kolem ramen a instinktivně jsem se k němu přitisknul. Asi bych to udělal komukoliv, kdo by byl po ruce. Strašně jsem potřeboval u někoho jen tak být. A být u něho blízko, tak moc mi to chybělo. Už strašně dlouho. A taky jsem potřeboval někomu říct, že se bojím, že mě mamka nechce. Bert na nás chvíli koukal a pak se stočil vedle nás do klubíčka.

Když jsem se vykecal, tak se rozhostilo ticho. Ticho a tma. Cítil jsem jen Ondrovo nádechy a vůni jeho trička, jeho vůni. Uklidňovalo mě to, za chvíli jsem zjistil, že asi zase chrním a nějak jsem asi změnil polohu. Měl jsem položenou hlavu v jeho klíně a ruku přehozenou kolem něj. Chvíli jsem si ještě říkal, že se musím vzchopit. Nemůžu, a hlavně nechci, bejt furt takhle nahromadě! A pak už si nic nepamatuju.

Ondra

Co to bylo? Někdo křičel? Co se mi to zdá za blbiny? Stejně mi to nedalo a trochu jsem našpicoval uši. Ne, asi nic. Ale chtělo se mi na záchod, to nesnáším, lézt z vyhřátý postele. Cestou zpátky jsem slyšel takovej divnej zvuk. Jo, jde to od Kiliána. Zastavil jsem se a poslouchal. Sakra. Pomalu jsem tam nakoukl, ve tmě bylo vidět, že se ta hromádka pod peřinou nějak vrtí. Pomalu jsem si k němu sedl. Bertík se na mě podíval a zamlaskal. Kilián se napnul a zpod peřiny vykoukly ubrečený oči. Sedl si a na moje otázky jen vrtěl hlavou. Hmmm, ten prášek asi už nefunguje. Koukal vyjukaně, jak kdyby viděl konec světa. A pak se na mě přilepil a křečovitě mi zaryl prsty do ramen. Začal nabírat a úspěšně mi máčel tričko. Obejmul jsem ho a trochu snažil konejšit.

V tom tichu začal mezi vzlyky a pláčem přerývaně šeptat…

„… maminka mě nechce… já… já… zradil jsem ji…, mám jen ji…, já už nemůžu…, co mám dělat?… Prosím…“

Jo aha, takže ona ho odmítala? A do prdele. Tak rád bych mu něco řekl, ale nic kloudnýho mě nenapadlo.

„Kili, třeba to bude dobrý. Doktoři přece říkali, že musí mít čas.“

„… hmmmm… jenže já mám strach… bojím se, že to…“

Pomalu se zklidnil a začal zas usínat. Jak tak ztrácel vědomí, tak se sunul dolů. Až se uvelebil s hlavou na mým klíně. Chlapče zlatej, jak tohle dopadne? Tady na to jsem krátkej. Jemně jsem ho narovnal a zakryl peřinou. Došel jsem si pro svoji a zůstal zachumlanej na křesle. Moc klidný spaní stejně neměl. Házel sebou a mumlal. Dokonce i Bertík z toho byl celej přešlej, myslím, že dostal i nějakej kopanec. Když jsem se vzbudil, už bylo světlo a byl klid. Šel jsem si úplně vyflusanej lehnout k sobě.

„Teda ty vypadáš,“ uvítala mě mamka v kuchyni.

„Prosím tě, můžeš mi udělat kafe, a silný?“

Řekl jsem jí, co jsem v noci zjistil, a v tu chvíli běžel dolů Bert a za ním Prdelka.

„No nazdar, další mumie!“

Sedl si a koukal a unaveně pronesl:

„Já už se z toho zvencnu. Víte, včera když mě mamka viděla, tak začala brečet a dostala záchvat. Moc jsem se na ni těšil a… ona… Pane Ondro, omlouvám se… v noci… já měl hroznej sen.“

„Prosím tě, nic se nestalo, ne?“

Mamka před něj postavila taky pořádný kafe.

„Zdálo se ti něco ošklivého?“

„Hmmm, už si to moc nepamatuju, ale topil jsem se v řece a pak mě žrali nějaký zombíci. Moje hlava je asi plná těch srač… blbostí.“

„Spíš sraček. Ale neboj, to se vyčistí!“ zasmála se mamka.

„Hmmm, snad, zajdu s Bertíkem ven.“

Macek

Procházky a trochu proběhnutí venku má fakt očistnej efekt. Vrátil jsem se zpátky docela optimistickej. Ne, Macku, nebudeš sračka! Už toho bylo dost! Hlavu nahoru a fofrem! Padej do školy a funguj!

Doma jsem sebral rohlík ze stolu a pádil na emhádéčko. Prostě to bude všechno dobrý a hotovo!

U jedný trapný přednášky jsem napsal dlouhej mail Marťasovi. Taky už mě oba štvou, to už nemůžou přijet? Zase bysme šli na pivko, pozval bych je do Brna a prolezli bysme to tu.

V optimistický náladě jsem se dostavil se dobrovolně ničit úklidem a prací do tiskárny, hahaha. A víte co? Usmíval jsem se! Jo, a nic mě nerozhodí. Možná teda někdo. Protože u toho kafe ráno jsem se trochu zastyděl. Totiž to… v noci… visel jsem na panu Ondrovi jak opice. Utíral jsem si do něj nos a furt jsem se k němu tulil. Snad to nebude mít důsledky na moji pracovní pozici. Jenže než jsem to domyslel, tak mělo.

„Kili, zajdi za mnou, až budeš mít chvilku.“

„Jo, jo.“

Co ode mě Petra může chtít? Hmmm, ale netvářila se nijak divně. Doufám, že nepotřebuje hlídat! Ty jo, to by byl zase sajgon!

„Tady to podepiš.“

„Co to je?“ čumím do papíru. Jako tolik peněz?

„No firmě se daří a Ondra rozhodl, že se bude mimořádně přidávat. Teda těm slabším pozicím.“

„Ale to je nějak moc, ne? A je to na hodinu? Ne, tady je částka jen za měsíc?“

„Jo, to je měsíční mzda.“

„Aha, tak to asi už nemůžu do školy?“

„To ať tě ani nenapadne! Do školy musíš! Víš, jak bysme dostali od mamky?“

„Ale to nestihnu odpracovat na plnej?“

„To se pak spočítá podle skutečný odpracovaný doby, víš. Tohle je jako za plnej měsíc. To neřeš.“

Nějak se mi to nepozdávalo. No ale možná se to může počítat různejma způsobama. Ale tý jo! To budu mít v pohodě na nájem a na další věci, možná i boty. Teda, když to stihnu oddělat. Což asi nestihnu, ale stejně je to super. Jo, pravda, vlastně mi vypadl bar. Hmmm, tak to zas takový terno nebude. Než jsem šel na městskou, ťuknul jsem na pana Ondru a poděkoval mu.

„V pohodě, daří se nám. Jo a počkej na mě, odvezu tě!“

Co? Přece mi nebude furt dělat taxíka! Jsem samostatná jednotka! Ale sedět vedle něj a mrknout občas na stehýnka. Uj. Tak jo. Žán se začal ozývat. Trochu ho ty dramata posledních dní uzemnily, ale začíná vystrkovat růžky nebo hlavičku.

Ondra

To se mi snad zdá. Co on je za znamení? Jéééé, to se musím podívat, kdy má narozeniny. V noci mi tady brečí v náručí a teď jak kdyby byl z divokejch vajec! Venku se to nějak nabudilo, prolítlo to kuchyní a koupelnou nahoru a seshora dolů zase kuchyní ven, cestou si to vzalo rohlík a mazalo to do školy. Dobrý no, já se sotva sbírám a při představě, že mám jít do práce, mě jímá hrůza. V kanclu do sebe lámu hned druhý kafe.

„Petro, prosím tě, podívej se, kdy má Kili narozky.“

„Hele počkej, tady… kolikátýho je? No v pondělí! Brácha, ty máš nos!“

„Sakra, to bych nerad pošvihl. Hele, to bude mít skoro jako mamka.“

„To jo, viď? Mamka to bude mít taky příští týden. Co udělat oslavu najednou?“

„Oslavy najednou? To je blbý.“

„To je pravda, samostatně to bude jen Kiliho den!“

„No jasně, hele jeden tejden Kiliho a druhej mamku, ne? A mohli bysme mu pozvat i Karlose a Magdu, hmm?

„Hele, oni jsou vlastně oba dva býci! Ty brďo.“

Mamka měla narozky příští týden, na oslavu přijede i taťka a asi nějaký její kámošky.

Takže jsme naplánovali oslavičku pro pidižvíčka. Petra se domluvila s Magdou. Mimochodem ty dvě se nějak skamarádily. Petra začala Magdu zasvěcovat do účetnictví a připravovat, že bude dělat v tý jejich hospodě papíry. Všechno jsme utajili a dokonce i taťka řekl, že přijede.

Kili se snažil opravdu hodně sekat latinu. Teda zatím těch pár dnů do víkendu. Najednou bez keců a pravidelně chodil do školy. Hned pak do tiskárny a byl tam do večera. Což mi vyhovovalo, protože jsem mohl dodělávat spoustu restů, co se mi za ty moje absence nahromadily. Jediný, co odmítal, abych ho vozil domů. Ale neupřel jsem si se ho vyptávat, jak v noci spí a jak se cítí. Přesvědčoval mě, že je to už dobrý nebo lepší. Zahlídl jsem ho, jak si to štráduje po chodníku a zase si poskakoval. Tak snad mu můžu věřit.

V sobotu mi přistála smska:

„Dobrý den, nemohl bych zajít do práce? Trochu bych uklidil ve skladu a tak. K.“

„Klidně, Kili, kód znáš. Možná se tam objevím odpoledne. O.“

Super, lepší to vyjít nemohlo. V pondělí má narozky, tak určitě nic nečeká. Dort je vyzvednutej, chlebíčky, šáňo… doma všechno nachystaný. Všichni se začali slejzat. Přijela Petra s děckama a Kryštofem, Karlos s Magdou a dětma. Petr už předem hlásil, jestli může vzít přítele s sebou. Chápete to? To dobračisko úchylný si našlo chlapa, přítele? A jakýho! Když mi ho před barákem představoval, tak jsem si skoro kecnul na prdel.

„Ahoj, Ondro, asi mě neznáš jménem. Matyáš. Snad nevadí, že jsem taky přišel?“

„O… Ondra… ne, jo… nevadí.“

„To čumíš, Oďas, viď?“ A pošeptal mi do ucha: „Teď tě budeme cévkovat už dva, chichichi.“

No to teda čumím. Nu což.

Obývák a kuchyni jsme vyzdobili balónkama, každej dostal narozeninovou čepičku, na záclonu se pověsily nafukovací písmena KILIÁNE VŠECHNO NEJLEPŠÍ. Chtěl jsem to udělat veselý a takový blbiny tomu trochu pomáhaj.

Napsal jsem Kiliánovi, že se zastavím na skok v práci a pak pojedu za mamkou a vezmu ho s sebou.

Trochu jsem byl na trní, snad bude v pohodě a nespustí to u něj nějaký záchvaty. Uffff.

„Pane Ondro, mohl byste mě vyhodit ve Vaňkovce nebo cestou? Já pak dojedu domů.“

Sakra, co tam najednou chce?

„Chtěl jsem koupit něco paní Ivě, jak bude mít ty narozeniny. Já se tam moc přes týden nedostanu.“

„Kiliáne, to nemusíš, vždyť to… no to je jedno.“

Nechal jsem to být a jel jsem domů.

„Ale… já… No tak já si tam zajedu sám.“

Takovej malej podraz, jo nezajedeš. Dneska určitě ne.

„Tak se pojď aspoň najíst.“

„Já dostal svačinu!“

Bože snad ho k tomu dortu budu muset donést.

„Ale dojdu si na vécko.“

Tak šel dovnitř a já za ním. Šok? Ano, šok.

Kilián se pozdravil v chodbě s Bertíkem, kterej to trochu prozradil, protože měl taky čepičku. Předběhl jsem ho a za mnou vešel Prdelka do obýváku a zůstal stát. Otevřel bezděky pusu a jen koukal. Pohled mu skákal z jednoho na druhýho, na dort, na chlebíčky, na nás, na záclonu. Zavřel pusu a bylo vidět, že se mu trochu klepe brada, ta píďalka to neudržel… Už s mokrýma očima odběhl do koupelny. Podívali jsme se z jednoho na druhýho. Maty za chvíli řekl:

„Dojdu pro něj.“

Jenže Kili se objevil sám znova a usmíval se od ucha k uchu a snažil se utírat si oči, ale moc mu to nešlo. Mamka ho vzala za ruku, popřála mu všechno nejlepší a už to bylo dobrý.

Macek

Chtěl jsem jít koupit dárek paní Ivě, prej má příští tejden oslavu narozenin. Máme narozky skoro stejně, hahaha. Ještě štěstí, že tady o mejch nikdo neví. Nevím, jak bych to dával. Minulej rok mi přál ještě taťka…

No nic. Všiml jsem si, že Iva nosí takový šátky, tak jsem jí chtěl nějakej pěknej vybrat. Ještě jsem na to něco měl a moc jsem se těšil, že jí to dám. Jak se asi na to bude tvářit? Snad bude mít radost, chtěl bych jí udělat radost. Ale ten boss mě prostě odvezl zpátky? Co si jako myslí? Jen jsem protočil očima, bože to je trubice.

V chodbě přiběhl Bert s oslavovací čepičkou? Tý jo, já si spletl tejdny. Ono je to dneska? Ha a já nemám dárek. To budu muset teda nějak dodatečně, do prčic.

Najednou stojím v obejváku a čumím jak trubice teď já. Fakt ta oslava je dneska. Počkat, tady je i Karlos s Magdou? To je divný. Ale zas tu je pan Jasný z Prahy. Moment a támhle stojí, ne to ne! Sakra, na zácloně je KILIÁNE… To je zásah na komoru. Uffff. Nemůžu, to nedám.

Utekl jsem do koupelny, nechtěl jsem tam bulet.

Stojím před zrcadlem a čumím na sebe. Tý jo, to je super. Já mám oslavu! Mám oslavu! Koukej dopředu, Macku! Zberchal jsem se a usmíval a šel zpátky.

Tý jo a bylo to super. Všechno se to seběhlo jedno přes druhý. Všichni mi třásli rukou, přáli a dávali dárky. Tolik lidí! I ten… To jsem snad ještě nezažil. Každou chvíli mi uklouzla slza, ale byl jsem, jo, byl jsem šťastnej. Děcka mi popřály pěkně po indiánsku, jak se na správnýho náčelníka sluší a patří. Karlosovo děti se hned přidaly a zdálo se, že náš kmen se docela rychle rozrůstá. Visely na mně jak na vánočním stromečku.

Poslední mi šel popřát on.

„Tak, Kiliáne, to koukáš, viď? Ale fakt upřímně ze srdce ti přeju hodně zdraví a štěstí! Jo a ať se tolik nevztekáš! A jsem Matyáš.“

Koukal jsem do usměvavý tváře tomu pokérovanýmu vazounovi, kterýmu jsem před nedávnem vyrazil cucák s pitím a kterej mě přebaloval. Kde se tady vzal?

„Děkuju,“ pípnul jsem, vzpomínaje si na to všechno, co si tam se mnou užil. Trochu jsem se zastyděl.

Pak jsem sfoukával svíčky, krájel dort a vůbec všechny ty věci, co se dělaj. Byly to pro mě opožděný Vánoce. Dostal jsem toho strašně moc, ale vůbec o to nešlo. Někdo na mě myslel, a to hrozně moc hřálo. Někdo šel a něco obstaral pro mě, a to hrozně moc hřálo. Jo dobře, šlo i o to. Přiznávám, udělalo mi radost dostat hezký věci. Od Ivy jsem dostal novej batůžek, od Ondry boty, od pana Jasného láhev nějakýho špiritusu, Karlos s Magdou mi dali bezdrátový sluchátka, jupí! Už se nebudu škrtit na kabelu. A pak jsem dostal dva lístky do kina a fajnovou mikinu. Stál jsem tam v tom mumraji a byl jsem… no bylo mi krásně. Jo, krásně mi bylo. Jen občas jsem se to odpoledne a večer zasněně jen tak podíval do prázdna. Jednou taky do okna a odtud se na mě díval taťka a mával mi.