Kauza Eduard 21.

Pomalu přijížděl k jeho domovu, Viliam však tuto skutečnost ignoroval. K velkému překvapení zjišťoval, že by byl schopen strávit s bratrem i víc času, než bylo nezbytně nutné. Musel se vyjádřit. Protože ač to nečekal, ač by si rád potvrdil, že on byl z bratrů ten chudák, kterého si jeho okolí absolutně nezasluhovalo, viděl, že Damian to jednou shrnul naprosto přesně – děda s nimi oběma vyjebal stejně. V tom byl ten parchant spravedlivý. A Viliam rozhodně necítil nic ani vzdáleně podobného zadostiučinění. Naopak. Vnímal soucit.

„Dělej, jak uznáš za vhodný, je to tvůj život. Nicméně vzhledem k tomu, že ho vedeš jako geneticky naprosto přesná kopie mě, mám právo ti do něj kecat. Takže co ti chci sdělit – je úplně jedno, jak se nakonec rozhodneš. Něčeho se budeš muset vzdát. Možná svýho volnýho času, možná sebevědomí, možná nervů, možná firmy. Člověk nerad odchází od všeho, co znal. Ale možná právě to, žes to dělal celej život, znamená, že moc nevíš, o čem mluvíš. Nikdy jsi nezažil nic jinýho.

Znáš tu historku s lidma přivázanejma v jeskyni? Nepochybuju, že znáš, Eda ji má evidentně rád. Vzpomeň si na tu. A jestli ani ta nebude stačit, můžeš si s nim někdy popovídat, až spolu zase budete mluvit. Nevim, co ti řekne. Nikdy není pozdě začít s něčim skvělym? Tak nějak? Ale rozhodně to nenechá jen tak. Tahle firma není jediná svýho druhu, a jestli máš pocit, že je, ještě to neznamená, že nějaká nemůže vzniknout. Ty seš ten, kdo zařizuje klienty, ne? Tak si nějaký ukradni pro soukromý účely. Ne že bych nevěřil tvojí cti, ale víš, jak se to říká – když oni vyjebávaj s tebou, vyjebej s nima taky.“

Byli před jeho domem. Vyšlo mu to tak akorát. Výborně.

„Hele, zcela upřímně – kdyby mě ještě teď měl děda strašit ze záhrobí, asi bych si to šel hodit. Neuslyšíš to rád, ale byl to parchant. Jestli něčeho lituju, můj odchod z týhle pakárny to rozhodně není. A náhodou, zas tak ultrašpatně na tom nejsem. Teď se mi, pro tvou informaci, docela daří.“

Na tato slova se napůl zářivě usmál a napůl zašklebil, vytáhl z peněženky tisícovku a zamával jí ve vzduchu, aby Damian viděl, o co jde. Pak ji sroloval, natáhl se k němu a strčil mu ji do náprsní kapsy saka.

„První splátka? Něco si kup,“ nadhodil a poplácal ho po paži, sebral Edův batůžek i pracovní tašku, a než se jeho bratr stihl vyjádřit, už za sebou zabouchl dveře auta a svižným krokem se vydal k domu. Sám pro sebe se u toho usmíval a jak si později uvědomil, vlastně neměl daleko k tomu začít se nahlas smát. Tohle se mu povedlo. Za to ta bankovka rozhodně stála.

Damian se s neznatelným poloúsměvem díval, jak jeho bratr zapadl do vchodových dveří. Dovolil si mu prominout jeho drobné vítězství, a spíš než vztek za to, jak si s ním pohrál, cítil úlevu, že Viliam neživoří. Tímto rozhovorem se v něm cosi hnulo. Nebyl tak naivní, aby slepě věřil tomu, že jejich dočasné příměří je zase sblíží tak, jako si byli blízcí v dětství, přesto za něj byl rád. Už tehdy, když zjistil, že mu Eda daroval Viliamův obraz a z toho plynoucí bratrovo i jeho překvapení, se posunuli kousek blíž k tomu, aby se opět začali respektovat. Později mu taky došlo, že ten obraz není jen hezká krajina. V oné hezké krajině byli tenkrát spolu jako největší parťáci a jeho bratr se tam po letech vrátil, aby ji zvěčnil. Bylo mnoho jiných míst nejenom v blízkém Klánovickém lese, která byla malebnější a ke kterým Damian neměl žádné pouto. Viliam v tom lese trávil každou minutu svého volného času pravděpodobně ještě dlouho poté, co se Damian s dědou odstěhovali do centra města.

A možná z tohoto důvodu mu věřil, že ho před Edou nepotopí. Koneckonců musel mu věřit, nic jiného mu v tuto chvíli nezbývalo.

§§§

Přede dveřmi do bytu Viliamovi dobrá nálada krapítek polevila. Bál se, v jakém stavu Edu najde, a uvědomil si, jak dlouho byl vlastně pryč. Neměl ho tam nechávat samotného. Jenže Eda mu nachystal překvapení. Jejich byt voněl palačinkami.

Eda za to odpoledne neudělal moc věcí, měl ale pocit, že má za sebou psychický maraton. Stihl hodně číst, hodně psát, hodně koukat do zdi před sebou a v neposlední řadě hodně přemýšlet. Znovu si uvědomit, co se včera stalo a jak se vlastně zachoval. A příliš se mu to nelíbilo.

Pořád se cítil velmi nepříjemně a byl z toho maličko zoufalý. Maličko víc. Damiana zbožňoval, byl pro něj tolik podstatný. Copak Eda nechá jeden jediný moment, aby tohle všechno pohřbil? Do jisté míry si to vyčítal. Damian mu přece nic neudělal. Nic mu neudělal, nic, nic, nic. Jen mluvil. Možná byl trochu hrubý. Ne, jen mluvil. Ale na tom přece nezáleželo. Eda si slíbil, že tu bude pro něj. A utekl. Co si Damian musel myslet? Jak se asi cítil?

Jenže zároveň, když si jen představil, že by všechno přešel, rozhoupal se mu žaludek. Měl kolem toho všeho tak neskutečně divný pocit, prostě si nedovedl představit, jak se k celé situaci postavit, a to pro něj bylo vyčerpávající a bolestné, protože ty dvě myšlenky byly vzájemně v rozporu. Netušil, co by měl dělat. Ale bolelo to. A on nevěděl, jak to zastavit.

A pak si uvědomil, jak se zachoval k Viliamovi. Ten v celém konfliktu nijak nefiguroval, nic mu neudělal. Eda věřil, že by se o to ani nikdy nepokusil. Minimálně se tomu hodně snažil věřit. Nechtěl se na něj pověsit a jen si stěžovat, proboha! Probudil ho uprostřed noci, celé ráno ho tu držel. Byl vděčný, že to pro něj Vil udělal. Ale musel se postavit na vlastní nohy. Prostě musel.

Nejspíš proto ty palačinky. Potřeboval se nějak zaměstnat, potřeboval se odreagovat. A vaření? Věděl, že Vilovi udělá voňavý byt radost. A nepletl se. Když muž vstoupil, na tváři se mu usadil zářivý úsměv. Takový, že i Eda byl nucen se začít usmívat. A když se Eda usmíval, svět se pomalu vracel do starých kolejí.

Všiml si i věcí, které Viliam přinesl. Jak by také ne. Stejně tak pochopil, odkud je vzal. Ale nemluvili o tom. Nechtěl. A Viliam to respektoval. Najedli se, probrali knihu, kterou Eda četl, a jiné hlouposti, které vlastně jen zakrývaly, co bylo opravdu třeba probírat.

K tomu skutečně ožehavému tématu se dostali až večer. Seděli už spolu na matraci, kterou Viliam opět rozložil. Na klíně měl muž Edův batůžek.

„Chtěl jsem mu rozbít fasádu,“ přiznal Vil neochotně. Nechtěl svému blonďatému příteli lhát. Ten jen pokýval hlavou. Za odpoledne stihl pochopit, že takové věci Viliamovi nemůže vyčítat, alespoň v tento moment.

„Neudělal jsem to. Asi mi jeden kluk až moc často opakoval, že nejlepší způsob, jak získat od lidí respekt, je sám jim ho nabízet,“ usmál se na něj mile. Eda cítil, jak se mu rozbušilo srdce. I když on sám své teorie minimálně na tu noc opustil, i když měl chvíli dojem, že vlastně byly hloupé – někdo mu naslouchal. Někdo se snažil. Takové vědomí dovedlo vracet sílu.

„Mluvili jsme. Docela dost. Dostal jsem pro tebe nějaký věci, aby ses měl do čeho převlíct. A taky mi to všechno vysvětlil. Nechci zacházet do podrobností, měl by ti to říct on sám. Neřikám to rád, ale jednou by bylo fajn si promluvit. Bude se ti chtít omluvit. Mrzí ho to.“

Tohle Eda nečekal. Jistěže jeho samého všechno mrzelo, jistěže tak nějak předpokládal, že za jiného rozpoložení by se k němu Damian podobně nikdy nechoval. Ale opravdu mu to bylo líto? Jakože líto –  líto? Ten muž nebyl jedním z těch, kteří by běžně litovali svých činů. Spíš naopak.

„Ví, že to bylo sakra přes čáru. Protože bylo, Eddie. Máš právo se zlobit. Ale kdybys někdy chtěl, on by tě rád měl zase zpátky doma.“

Mohl si všimnout, že se blonďáček na chvíli zatvářil trochu vyděšeně.

„Ne, takhle to nemyslim. Tady můžeš zůstat, vždycky budeš moct. Neřikám to proto, že bych ti to chtěl doporučit. Řikám to, protože mám z tebe pocit, že tomu sám nevěříš. Že si moc nemyslíš, že by tam o tebe mohl stát – i vzhledem k tomu, co ti udělal. Ale stojí. Stejně, jako o tebe stojim já. Oba tě máme rádi, Eddie.“ Podobné slaďárny se mu nevyslovovaly dvakrát dobře. Co on by pro Edu neudělal, že? Byl úžasný. Teď ta těžší část.

Bože, Damiane, jestli se mi tohle jednou vymstí, jestli mu ještě jednou ublížíš, rozluč se se svým nosem. Aspoň nás lidi budou moct rozeznat. Jo, Damian, to je ten s tím křivým frňákem.

„To, kolik jsem s nim dneska strávil času, jsem udělal pro tebe. A on stejně tak. Chtěl by se se mnou usmířit, i kdyby to neznamenalo, že mu jednou odpustíš. Protože by chtěl, abys byl šťastný. Kdyby za to to usmíření vážně měl získat, pravděpodobně by mi byl ochotný předat půlku vlastního dědictví.“

A zase ty slzy, schované za víčky, a přesto utápějící se modré studánky. Tentokrát však Viliam věděl, že rozhodně neznačí zděšení. Přitáhl si blonďáčka do náruče a jen jej držel, chtěl, aby ze sebe vyplavil všechny emoce, které mu v hlavě dělaly paseku. A tušil, že jednou z nich je v tenhle moment i štěstí. Možná trochu teskné štěstí. Ale máloco bylo jen růžové.

„Mám ho rád,“ pronesl Eda, a Viliam tentokrát cítil, že to není nijak prázdné. Že nevzpomíná, že mluví k současnému Damianovi. „Jen mám strach. Chci s ním jednou mluvit, vážně chci. Nechci ho ztratit. Ale mám strach. Chápeš mě, Vili?“

Chápal. Nic jiného dělat nemohl. A tak tam s ním ležel a ještě nějakou dobu mluvil. Popisoval své setkání s Damianem, o kterém chtěl najednou Eda vědět snad vše, a volně se pak přesunul i k jiným tématům. A viděl, že byl jeho společník zase o něco klidnější.

Netušil stále, jestli neudělal chybu. Ale Eda vypadal zdravěji. A šťastněji. Za to to odpoledne, po které se s bratrem těžce obětoval, mohlo stát.

Dalšího dne měl Eda program. V sobotu večer mu totiž stihl napsat Julián. Chtěl si s ním popovídat, jako to dělali tak často, a nechápal, proč se Eda neozval už v pátek. Chtěl se s ním setkat. A tak se blonďáček omluvil, vysvětlil, že to teď bylo v jeho okolí takové náročné, a kývl na setkání. Nebyl to špatný nápad, myslel si.

Nebyl. Skutečně nebyl. Julián o jeho trápení nevěděl, což Edovi paradoxně umožňovalo více se uvolnit. Julián se dokonce uvolil, že s ním někdy zajde do Luxoru uplatnit Edovy poukázky. Pak Edu vzal na zmrzlinu, kde se tedy zdál trochu pohoršen, když si Eda zamazal tričko. Posadil se od něj dál, aby na něj nemohlo nic spadnout. Vyjma této situace se na něj ale usmíval, zářivě a svůdně, rukou ho líně objímal kolem pasu a dotýkal se jej vždy tak samozřejmě, že Eda sám brzy získal dojem, že to tak zkrátka mělo být. A po tom vždy toužil.

Nenechal se políbit. Možná měl, když nad tím později přemýšlel. Ale v tu chvíli na to nepomyslel. Julián mu však vtiskl polibek na líčko, a ten kontakt pak bohatě stačil, aby Edovi do žaludku poslal rozverné motýlky. Když vstupoval do bytu, přiblble se usmíval. Netušil, co pak s Viliamem večeřeli, ale jistě to bylo výborné. Pro tu chvíli bylo všechno výborné.

§§§

Další den ráno se Damian probudil nezvykle pozdě. Přestože noc před tím nespal vůbec, večer nemohl usnout. Honily se mu hlavou myšlenky na Edu a pořád nemohl uvěřit tomu, že by najednou bratr obrátil a byl k němu milý. Navzdory tomu, že mu záleželo na Edovi úplně stejně jako Damianovi, stále nevěřil jeho pohnutkám bezvýhradně. Jenže čím pečlivěji si v hlavě přehrával oba jejich smířlivé rozhovory, tím méně dával za pravdu své paranoidní stránce. Kromě toho se přistihl, že touží po tom, aby se smířili nadobro. Celé jeho dětství byl jeho nejlepší přítel, bránil ho, chránil, chápal ho, i když byli v mnohém naprosto odlišní. V podstatných věcech se ale vždycky shodli. Ve dvě v noci marně přemýšlel, která roztržka tohle nepřátelství rozžehla. Nemohl si vzpomenout. Byl si však vědom toho, že pro něj tenkrát musela být hodně důležitá. A potom, když už oheň plane, je jednoduché ho udržovat…

Bylo skoro deset, když se vypotácel z postele a uvědomil si, že je neděle a za dvě hodiny bude u něj v hale stepovat Magdalena a dožadovat se oběda. Pousmál se – tohle by ona nikdy neudělala, raději by si jazyk ukousla, než by jej požádala o něco tak přízemního, jako je jídlo.

Po obědě, který proběhl výjimečně v klidu, jim nalil Damian víno a pohodlně se usadil do křesla. To, že babička byla nezvykle nemluvná, cosi způsobilo a Damiana by nepřekvapilo, kdyby věděla o rozhovoru, který bratři vedli den před tím ve firmě. Byla tam Květa – pokud si myslela, že jí z toho kápne přízeň nejvyššího bosse Krausovic impéria, rozhodně se svěřila.

Nakonec mlčení nevydržel a promluvil do ticha: „Věřím, že máš přehled o posledních novinkách v rodině, je to tak?“

Starší dáma jen pozvedla obočí a potutelně se usmála.

„No, ano, vrabci na střeše si cvrlikali…“

„Anebo to byla jedna otravná straka, ačkoli přirovnávat ji k tak krásnému ptáku mi přijde tak trochu hřích. Nicméně nepotřebuji, aby zůstalo tajemstvím to, k čemu jsme spolu došli. Ať ti navykládala cokoli, věřím, že jsi natolik inteligentní, aby sis to přebrala a dokázala odhadnout, co jsou jen výmysly a co by mohla být pravda. Je mi to jedno. Jen jsem za ten rozhovor pár věcí pochopil. Rád bych věděl, proč sedíš Vilovi na dědictví. Neptal jsem se ho, chci to slyšet od tebe.“

„Vilovi, hmm… Tak přece je to pravda! Ani nevíš, jak velký kámen ze srdce mi spadl…“

„Výborně, tvůj kardiolog bude mít radost, a teď mi prosím odpověz na otázku.“

„Bojuješ za něj?“

Damianova tvář ztvrdla, nesnášel tohle vykrucování a odklánění od jeho dotazů. Naštvaně odpověděl: „Ano, mimo jiné. Proč mu nechceš dát ty peníze, když víš, jak na tom je?!“

„Protože by je rozházel za nesmysly. Neumí šetřit a neumí investovat, nemá práci…“

„Alespoň mi nelži. Možná jsem se kdysi nezajímal o to, proč je na tom bratr tak bídně, vlastně jsem ani netušil, jak moc mizerně se mu vede. Měl jsem ale pár hodin na to, abych přemýšlel, a víš, na co jsem přišel? Že bys nikdy nemohla být taková svině, abys ho nechala takto bez prostředků. Tak mi řekni, proč ho ještě kryješ? A proč mi to tajíš?“

„Damiane! Dávej si pozor na pusu.“

„Už nejsem malý kluk, Magdaleno.“

„Ano, ale já jsem pořád žena, která tě vychovala.“

Damian si odfrkl a neubránil se tomu protočit oči. Vychoval ho děd a oba to věděli. Nemínil se ale hádat kvůli malichernostem. Chtěl vědět to, co mu dlouhé roky unikalo. „Buď tak hodná a jednou jedinkrát buď ke mně upřímná. Jsem někdy z těch tvých her vážně unavený. Slíbila jsi, že pokud se smíříme, tak svůj podíl dostane. Lhala jsi?“

Babička se neznatelně ošila, ale pak nasadila rozhodný výraz. „Dobrá, řeknu ti to, pokud je to pravda a vy spolu vycházíte. Ovšem, abych se přiznala, stále se mi tomu nechce věřit a mám dojem, že jste se na mě jen domluvili…“

„Už to, že jsme se domluvili, o něčem svědčí, nemám pravdu?“ nenechal ji domluvit Damian.

„Dobrá, dobrá, pokud mi dokážete, že jste se opravdu usmířili, dostane část dědictví. “

„Část? A zbytek?“

„Dostane dědictví, které mu odkážu já. Ke zbytku nemám přístup,“ přiznala neochotně. Damian na ní viděl, že se jí o tom nechce příliš mluvit, ale stále plně nechápal proč. Mlčela a s trochou provinilosti ve tváři nechávala vnuka, aby na skutečnost, proč tomu tak je, přišel sám. Netrvalo dlouho a Damianovi všechno do sebe zapadlo. Jeho děd byl ten největší intrikář, jakého potkal.

„Dědictví spravuje notář?“ zeptal se Damian nevěřícně. Potřeboval se ujistit, že se ve svých úvahách nezmýlil.

„Ano,“ odpověděla zdráhavě.

„A jaká je teda podmínka, aby ho notář pro něj uvolnil?“

„Opravdu to potřebuješ vědět? Myslela bych, že s tímto se ti Viliam svěří.“

„Neptal jsem se ho, ptám se tebe!“

„Akademický titul vyšší než bakalář, samozřejmě s výjimkou všech titulů pojících se k jakémukoli umění.“

Damian se na chvíli odmlčel. Tohle na jednu stranu nebyla tak přehnaná podmínka a jak znal svého děda, mělo ho toto napadnout samotného. Akorát pro jeho bratra byla poměrně neuskutečnitelná.

„Pochopitelně,“ odfrkl si Damian, nalil další sklenici a opět se zadíval do světlých očí starší ženy. „Dobrá, a pokud si školu nedodělá, kdo ty peníze dostane?“

„Jeho potomek, ovšem opět až v případě získání titulu.“

„Cože? To je neuvěřitelné. A co když nebude mít děti, nebo se rozhodnou jít ve šlépějích otce?“

„Pak by bylo dědictví připsáno na účet firmy a použito na investování. Je tam těch možností víc, podle situace, která nemusí být taková, jaká je dnes.“

„A ještě jednu otázku, ví tohle všechno Viliam?“

„Jistěže ví, stejně jako ty jsi četl závěť, která byla určena do tvých rukou, i on takovou měl.“

„Byl to děda, který si nepřál, abychom měli informace o tom druhém? Proto jsi mi to nechtěla říct?“ vyjel na ni.

Mlčela. Damian pochopil z tohoto ticha mnohé. Víc informací nepotřeboval, a proto sklouzl do témat týkajících se firmy.

Po hodině babička odjela, aniž by se zdála být jakkoli rozrušená tím, že na ni její vnuk tak vyjel.

Damian měl svoje otázky ohledně bratra zodpovězeny, mohl se tedy opět ponořit do přemýšlení nad tou prasárnou, kterou tak ublížil Eduardovi. Co když se Eda vrátí a stane se to znovu? Co když se nedokáže udržet na uzdě? Z čeho se zrodil tak příšerný kolaps sebeovládání? Věděl o sobě, že je mnohdy despota a cholerik, ale tohle násilí bylo netolerovatelné, nepřípustné… Potřeboval si o tom s někým promluvit. Neměl žádného přítele, kterému by se s něčím tak citlivým mohl svěřit, snad kromě Juliána, který by to jen zlehčil a poradil mu, ať se tím nezaobírá. A pak tu byl jeho další přítel, shodou okolností psycholog, který už o něm věděl tolik věcí, že kdyby je neměl v počítači, jeho složka by byla tlustá bichle. Také si ale tenkrát Damian nechal pár podstatných věcí pro sebe. Ve chvíli, kdy z jeho ordinace odcházel naposledy, zapřísahal se, že už tam nikdy nevkročí. V tom nikdy by dnes mohl udělat malou výjimku…

Vytočil Karlíkovo číslo, a přestože byla neděle, udělal si na něj jeho psycholog čas.

Když vešel do jeho ordinace, švihnul sebou na pohovku stejně, jako to dělají herci v amerických filmech.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Karel obligátní otázkou.

„Psychologové nemají jiné otázky na začátky sezení?“

„Tak v tvém případě je to spíš ležení, což ti neupírám. Udělej si takové pohodlí, jaké je pro tebe příjemné. To už všechno víš a také moc dobře víš, že touto otázkou dokážu docela dobře lidi rozmluvit o tom, co je ke mně přivádí. Chtěl ses mi s něčím svěřit, a počítám, že bys rád i rozhřešení, ale pokud nevím, s čím se pereš, nemohu sloužit.“

 „Posral jsem to, Karle,“ začal Damian a na chvíli se odmlčel. Potřeboval si poskládat monolog, aby nepůsobil jako naprostý cvok. Ačkoli – ležel na pohovce v ordinaci cvokaře, neměl se zač stydět. Po chvíli vypověděl příteli celou situaci. Zamlčel však to podstatné – své city, stejně jako neurvalé vyznání, které tomu klukovi v amoku řekl.

„Vrátíme se opět do tvé minulosti. Než jsi za mnou přijel, projel jsem všechny své minulé poznámky a mám dojem, že už uzrála chvíle, abys ke mně byl naprosto upřímný.“

„Jak to myslíš?“

„Věděl jsem už tenkrát, že mi neříkáš všechno, jen tehdy nemělo cenu na tebe tlačit. Nikam bych se nátlakem nedostal. Bylo by všechno ještě horší. Dnes bychom se mohli posunout dál a pochopit tím podstatu, proč ses najednou nedokázal ovládat. Pověz mi ještě jednou, jaký jste měli s dědečkem vztah.“

Damian se na něj nevěřícně podíval, ale Karlík jen blahosklonně pokýval hlavou a pohodlněji se usadil do křesla.

„S dědou jsme měli dobrý vztah, kromě pár neshod jsme dokázali už od mého útlého mládí výborně koexistovat. Učil mě, vedl, sháněl mi knihy, našel mi nejlepšího učitele na cello i školy, které se soustředí na výuku nadaných dětí, naučil mě všechno o vedení firmy.“

„Jaké jsme měli mezi sebou neshody?“

„Takové normální, jaké lidi mezi sebou mají.“

„A proč jsi je zmínil?“

„Protože jsme se zkrátka někdy neshodli.“

„A jak reagoval, když ses s ním začal dohadovat?“

„Párkrát mě zbil…“ připustil a odmlčel se.

„Damiane… už kdysi jsi mi říkal, že tě párkrát zbil. To dělá mnoho rodičů, i o mě máma zlomila pravítko a občas jsem se setkal i s vařechou a žádné velké stopy to na mně nezanechalo. Jako dospělý bych nad tím už vůbec nepřemýšlel. Ty se mi nechceš svěřit, ale ze spousty mých poznámek z minulých let jsem si dal jedna a jedna dohromady a myslím si, že tě týral. Jako psycholog bych na tebe neměl tak tlačit, ale jako kamarád, který stejně nic nemůže nikomu vykvákat, bych byl rád, aby ses vykecal. Ty toho démona potřebuješ vypustit. Mluv se mnou a udělej to pro sebe, protože pokud to uslyšíš nahlas, uvědomíš si chyby, kterých se na tobě dopustil. Je mi jasné, že ses s mnohým nikdy nikomu nesvěřil, a věřil bych i tomu, že máš na to pokroucený pohled. Ten, kterým tě naučil pohlížet on. Tak mi řekni víc o jeho agresivitě, jak jsi to cítil tenkrát a jak to vidíš teď. Pokud je ti nepříjemné o tomto mluvil s blízkým přítelem, mohu ti domluvit nějakého jiného psychologa. Možná by ti to pomohlo být otevřenější.“

 „Ne! Nechci nikoho jiného,“ odmlčel a se a chvíli bojoval sám se sebou. „Já ti to řeknu. Tehdy, těsně před tím, než jsem za tebou přišel poprvé kvůli smrti Marka, mě zbil naposledy. Nebylo to pravítko, ani vařečka, byl to pásek, respektive těžká kovová spona na pásku, kterou mě mlátil. Nijak šetrně, byl… byl tenkrát úplně mimo. Držel mě, abych mu nemohl utéct, a švihal mě jím po zádech. Tričko ze mě strhal… Nemám tušení, jak dlouho do mě bušil.“

„To bylo naposledy… Byl k tobě takto krutý i někdy předtím?“

„Párkrát, ale většinou se ovládal a byl to jen normální výprask.“

„Jak často tě trestal?“

„Jak kdy. Uznávám, že někdy jsem byl hubatý a zasloužil jsem si to. Zocelilo mě to a nemyslel jsem potom na blbosti.“

„Opakuješ jeho slova?“

„Ne, to ne, mnohdy to bylo oprávněné.“

„Tomu se mi nechce věřit, ale budiž… Popiš mi svůj běžný všední den, když jsi byl na gymnáziu, a ten den jsi udělal něco, co ho donutilo tě potrestat. Dej si na čas, zavzpomínej…“

„Po škole jsem většinou jel přímo na firmu a odtamtud na hodinu cella, v podvečer jsem se učil a po večeři jsme obvykle probírali ekonomiku a všechno okolo firmy,“ pokrčil rameny Damian. „Jednou jsem donesl poznámku…“

„A dostals nářez… Co jsi provedl?“

„Pohádal jsem se s učitelem latiny, řekl jsem mu, že je neschopný… Byl – nevěděl nic. Nechtěl jsem ho poučovat, ale zase mně nebylo po chuti, aby učil kraviny.“

„Uhm. A kdy ses bavil? Kdy jsi chodil za klukama, holkama, na párty?“

„To mě nebavilo, neměl jsem na to čas. Zábava pro mě byla hraní na cello nebo jsem si četl – tenkrát. Později jsem měl ty tendence najít si holku, než jsem pochopil, že kluci jsou lepší. Na to jsem přišel poměrně dost pozdě. Vlastně až když jsem potkal Marka.“

„Takže jsi celé roky dělal všechno po jeho vůli tak, jak on ti nalajnoval den?“

„To ne, vyhovovalo mi to. Dělal toho pro mě tolik. Mohl mě nechat být a soustředit se jen na firmu, místo toho se mi neustále věnoval. Pracoval pak dlouho do noci. Jsem mu vděčný, nikdy bych to bez něj nezvládl.“

„Tomu věříš?“

„Ano.“

„A co třeba chvála? Povzbuzoval tě? Pochválil tě někdy? Když se ti něco povedlo, za vysvědčení…“

„Nebyla potřeba, věděl jsem, že je na mě hrdý.“

Karel se opřel do křesla a upřel zrak na Damiana. Prohlížel si ho tak dlouho, až muž na pohovce znejistěl. Pak promluvil: „Už jsi dospělý chlap, Damiane, ale jedno sis ještě neuvědomil. Ty jsi byl nástroj v rukou svého dědy a ať jsi chtěl, nebo ne, přebral jsi od něj spoustu vlastností. Neměl jsi žádný jiný vzor, který by na tebe mohl mít vliv, a jako dítě jsi to moc nemohl ovlivnit. Neuvědomoval sis to. Ani teď si to plně neuvědomuješ a potácíš se kdesi mezi nenávistí a naprostou oddaností. Ty vzory jsou v tobě hluboko zakořeněné, a tohle, cos udělal tomu klukovi, děláš v podstatě stále. V práci, když potřebuješ něčeho dosáhnout, děláš to – jak to říct – dravě. Tam jsi ale doma, máš zkušenosti a hlavně prostředky, kterými můžeš dosáhnout respektu, a proto je to v pořádku. Dokážeš korigovat, co je v normě a co už by bylo mimo etickou míru. Tohle tě děda učil odmala. Být ten dominantní. Nejen vůči lidem, ale i v sjednávání kontraktů a všeho okolo. Proto jsi tak dobrý v tom, co děláš. Párkrát jsem tě v práci viděl, tak vím. Ale taky tě, a to nejspíš celkem neúmyslně, naučil, že za každé selhání následuje trest, je to tak?“

„Ano, ale Eduard nijak neselhal, přišel prostě ve špatný čas na špatné místo.“

„A ty jsi z toho byl rozladěný, hádám.“

„Idiote! Co je to za otázku, samozřejmě…“

„Děda taky býval rozladěný, že? Tak, že na tebe vztáhl ruku?“

„Co mi to pomůže k tomu, abych kluka příště nepřizabil, až mi zase hrkne v hlavě?“

„To, že plně pochopíš, co v tobě zasel tvůj mentor.”

„Nic ve mně nezasel, je to hloupost.“

„Není. Pochop, v dětství se formuje povaha, učíš se od svých rodičů, hledáš vzory. On byl tvůj vzor a nejsem sic odborník přes geny, ale i ty v tom mají jistou roli. Pokud však plně pochopíš, co ve tvém vzoru bylo špatně, pak bys mohl pracovat na tom, abys agresivitu nebo cokoli jiného, co tě ať přímo nebo nepřímo naučil, dokázal potlačit. Ty schvaluješ jeho tresty?“

„Některé ano.“

„Dneska to ukončíme, ale rád bych s tebou ještě aspoň jednou mluvil a potřeboval bych, abys o tom přemýšlel. Dostaneš domácí úkol. Chci, abys mi příště řekl, co si myslíš, že dělal tvůj děda špatně. Přemýšlej, zeptej se bratra, zeptej se babičky, jak se na něj dívali oni, chtěj po nich upřímnost. Zjisti si jiný pohled na toho člověka. Rodina sice není úplně ideální, ale znají jeho i tebe nejvíc, rozhodně ti jejich poznatky otevřou jiný pohled. Kdyby jen trochu poodemkli vrátka a ty jsi mohl nad ním uvažovat s trochou nadhledu. Dokonce si myslím, že někde v nitru chápeš, že dělal chyby, jen to nejsi schopný vyslovit nahlas a plně to přijmout.

A k té agresivitě. Vrátíme se k tomu ještě příště, ale pro tuto chvíli – agrese, která je v tobě zakořeněna, nezmizí, ale můžeš ji krotit a korigovat, a hlavně navést ji na něco jiného než na člověka, na kterém ti záleží. Nezadržuj ji v sobě, kumuluje se a pak je hůře ovladatelná, když je jí moc, vyletí na povrch. Je jako sopka – když pomalu upouští, nevybuchne. I ty se jí zbavuj průběžně, pomalu upouštěj. Pokud tě přece jen někdo nebo něco donutí vypustit zlost najednou, nenechej se jí ovládnout dřív, než si vzpomeneš na dědu, na jeho agresi, a v té chvíli odejdi, doma do posilovny a tam mlať do boxovacího pytle, dokud nepadneš, běž ven a řvi do polí, dokud neochraptíš. V práci bych ti asi taky doporučil nějakou místnost, kde bys mohl agresi vybít. Někdy pomáhají i vzpomínky na vyděšenou tvář oběti. Máš vůči němu výčitky – ne, ty jsi sám vyděšený tím, co jsi mu provedl. Vzpomeň si, jak jsi mu ublížil, věř tomu, že v tu chvíli vychladneš.”

§§§

Doma Damian zapadl do posilovny a přesně jak mu Karlík poradil, ničil se tak dlouho, až měl dojem, že se nedoplazí ani do sprchy. Alespoň na chvíli zapomněl na Edu a na své pochybnosti, jestli vůbec dorazí druhý den do práce. Přesto se konečně po dvou dnech dobře vyspal.

Pondělní ráno bylo mizerné už od brzkých hodin. Zjistil, že mu došla káva, jediné čisté košile mu byly dost malé a uvědomil si, že nezapojil auto na nabíjení. Zbývalo mu jen se modlit, aby vůbec dojelo do podzemního parkoviště u práce, kde naštěstí nabíjecí stanice byla.

Dorazil do kanceláře a prožíval dokonalé déjà vu. Nervózně hlídal čas a uvědomoval si, jaký byl idiot, že si po cestě nekoupil kafe. Teď ale jen čekal.

§§§

Eda toho dne do práce jít nechtěl. Tedy, to bylo možná příliš samozřejmé vyjádření, příliš jednoduché, a ať už by svůj stav popisoval jakkoli, jednoduchý rozhodně nebylo slovo, které by využil. V neděli večer na své trápení zapomněl. Stejně jako v sobotu. Jenže pak přišlo pondělní ráno, on se probudil hříšně brzy a všechny orgány se v něm nepříjemně sevřely. Netušil, co dál.

Jistě, na první pohled bylo všechno jednoduché. Chtěl se s Damianem usmířit, nebo ne? Chtěl. Tak by měl jít. Vyřešeno. Jenže ač přijal Viliamova slova ze soboty, ač Damiana chápal a věřil, že to neudělal cíleně, aby mu ublížil, ač věděl, co by měl udělat, pořád byl za ten čas navíc sakra vděčný. Protože mohl sedět, hledět před sebe a přemýšlet. Mohl si v sobě všechno srovnat. A sebrat sílu.

Smysl pro povinnost vyhrál. Pokud chtěl zůstat s Viliamem, musel nosit peníze. A z Krausovic firmy jich zkrátka padalo hodně.

Krom toho, chtěl jít příkladem. I Viliamovi, i Damianovi, co se jejich vztahu týkalo. Nemohl to v tuto chvíli vzdát, proboha!

Ale chtěl. Sakra chtěl. A možná právě to způsobilo, že byl ráno ještě daleko zvláštnější, než býval běžně. Striktně se držel svých systémů, po třech tramvajích, které si nechal ujet, se vydal svým směrem pěšky, asi čtyřikrát se vracel, aby i druhou nohou šlápl na nějakou zvláštnost na zemi, a jednou dokonce, aby se i druhým ramenem otřel o větev stromu. To běžně nedělal, jeho psychická pohoda ale byla narušená, a kdyby si ještě přidával těmito nepříjemnými pocity, ač byly jinak v podstatě zanedbatelné, systém by se mohl zhroutit. A o to rozhodně nestál. Musel být silný. Pro Viliama. Pro sebe.

Možná i pro Damiana.

V budově samotné se ovšem celé jeho přemýšlení opět otočilo. Jistěže věděl, že se choval hloupě. Věděl dokonce, že tohle si Damian nezasloužil, že Eda zveličoval celou tu scénu způsobem, jakým to absolutně nebylo nutné. Věděl, že by se měl snažit vrátit věci do starých kolejí i v zájmu vlastního psychického zdraví. Ale nedokázal to. Když viděl pevné dveře, za kterými se jeho šéf schovával, žaludek se v něm nepříjemně zkroutil.

Místo jeho dveří zaklepal o kousek dál. Vyčkal na povolení. Tiše vstoupil. Obecně už od pohledu působil nezvykle tichý.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se jej Helena prakticky hned, co se objevil v jejím zorném poli. Samo sebou jí neušlo jeho zvláštní chování.

„Myslíš…“ začal a sklopil oči k talířku se snídaní a kávě, které držel, „myslíš, že bys mu to mohla odnést ty? Prosím.“

Zvláštní žádost. Zvláštní tón hlasu. Zvláštní pohled a zvláštní postoj. Nemohla ho odmítnout, ať šlo o cokoli. A tak si od něj snídani i s kávou přebrala. Celý se při tom uvolnil, jako by mu ze zad sebrala snad dvacetikilové břímě.

Když do ředitelovy kanceláře vpadla Helena s úsměvem od ucha k uchu a balancovala okolo stolu s talířkem pečiva a kávou, Damian netušil, jak si to přebrat.

„Bré ránko, šéfíku, osobní donáška tvé snídaně, neboť tvůj asistent zdá se být indisponován.“

Černovlasý muž se zatvářil ještě zmateněji. „On pro tu snídani byl a poprosil tě, abys ji donesla ty?“

„Jop. Damiane, nic mi do toho není, ale…“ Chtěla mluvit dál, ale Damian ji nenechal. Neměl ponětí, co se Eduardovi honí hlavou, a poslední, co by dnes ráno ještě potřeboval, by byly výčitky téhle rázné ženy. Pořád ještě netušil, jestli svou agresivitu dokáže nějak ležérně zvládat, a nerad by ji za blbé kecy uškrtil.

„Máš pravdu, nic ti do toho není, takže ti děkuji za nadstandard, ale teď bych se rád v klidu nasnídal,“ řekl až překvapivě klidně.

Helena jen pozvedla obočí, pokrčila rameny a odešla.

Damian do sebe nalil celý hrnek kávy, otevřel laptop a v něm hned pracovní mail, který měl na interní korespondenci.

Pane Petiško,

     chápu, že se se mnou nechcete setkat osobně a nezazlívám Vám to. Práci Vám budu posílat mailem a jinak se Vás v příštích dnech budu snažit neobtěžovat svou přítomností. Snídani si budu obstarávat sám, není třeba zaměstnávat Helenu ani ji jinak zatěžovat problémy, které máme mezi sebou.

     Přesto, pokud byste mi to dovolil, rád bych se Vám omluvil osobně. Až budete na jakékoli setkání se mnou připravený, ozvěte se mi. Doufám, že mi mé nepatřičné jednání odpustíte alespoň natolik, abychom byli schopni spolupracovat.

     S pozdravem JUDr. Damian Kraus, výkonný ředitel

Odeslat…

Eda zatím seděl ve své kanceláři a nutno podotknout, cítil se pod psa. To možná nebylo vhodné vyjádření. Byl zavalený výčitkami a stresem, zlobil se sám na sebe a do toho se snažil pracovat a kazil všechno, na co sáhl. Pod psa by rozhodně bylo lepší. Jako pes by žádné podobné pocity řešit nemusel.

Mail samotný mu pak příliš nepřidal. Bylo mu ještě hůř. Měl za ním zajít, jistěže měl. Bože, dělal to všechno ještě daleko horším, než už to bylo. Svým odmítáním byť jen Damiana vidět ty emoce jen nafukoval, všechno se stávalo méně přirozeným, částečně i trapnějším, a udělat onen první krok pak bylo ještě těžší. Damian to nechával na něm? Co měl dělat teď? Přijít, až bude chtít? Jenže on nechtěl nikdy, a zároveň byl naštvaný sám na sebe, že tam neseděl už teď, v tenhle moment.

Chtěl na ten krátký vzkaz odpovědět. Měl to v plánu. A odložil to. A pak to po zbytek dopoledne neudělal.

Bylo to nedlouho po době oběda, který kompletně propásl, když se mu rozezněl telefon. Volal Viliam. Chtěl vědět, jak na tom Eda je – sondoval tak nenápadně, že i blonďáčkovi to došlo – a ještě nenápadněji ho chtěl donutit jít se někam najíst, což mu Eda nakonec neochotně slíbil. Hlad ale rozhodně neměl. Naopak, žaludek měl dost na vodě. Možná bude stačit tyčinka.

„Už se ti omluvil?“ chtěl vědět černovlásek. Eda mlčel. Podezřele dlouho. Očima těkal po místnosti, jako by Viliam stál před ním a on se mu bál pohlédnout do očí. Tak trochu tušil, že muž z pravdy nebude nadšený, jenže lhát do telefonu dovedl asi tak stejně jako lhát do očí. A Viliam nebyl hloupý. I ticho bylo odpovědí.

„Vyhnul ses mu, že?“

Další ticho. Přerušil ho až Viliamův povzdech.

„Eddie, abych byl upřímnej, čim víc se ti do toho nechce, tim víc přemýšlím, jestli má smysl tě k tomu ponoukat. Ale ještě jednou bych to zkusit mohl. Někdy s nim budeš muset mluvit. Neřikám, že to bude sranda. Je to něco jako po rozchodu, hádám. Poprvý to prostě sakra bolí. Ale je to nejvíc, jak to bolet kdy bude. Pak už bude jenom líp. Ale musíš tohle uzdravování někdy začít. Dokud to nezačneš, nestane se to. Viděl jsem to někde na internetu, takovej ten blbej citát – It gets easier. Every day it gets a little easier. But you gotta do it every day —that's the hard part. But it does get easier.“

Na tom něco bylo. Jistěže na tom něco bylo. Ale on to chtěl lehčí v tu chvíli.

„Jestli budeš mít pocit, že ti něco udělá, prostě začneš křičet. Kolem je dost lidí ochotnejch mu vrazit, věř mi. Budeš pro ně podobná záminka jako atentát na Ferdinanda.“

„Nebojím se, že mi ublíží.“

„Tak čeho se bojíš?“

Chvíli bylo ticho. Eda netušil. Prostě měl divný pocit, špatně se vysvětloval.

„Možná, že zjistím, že už to lepší nebude,“ přiznal pak nejistě. Jak ta slova vyslovil, pochopil, že situaci vystihovala dost přesně. „A tím o něj přijdu úplně.“

Další ticho. Ach, ty city.

„No… hele, řeknu to asi takhle. Než jsem zavolal, připravil jsem si monolog, jak tě povzbudit, kdyby ses bál, že na tebe zase zaútočí. Docela jsi mi do toho hodil vidle,“ poznamenal Viliam s nelibostí. Eda se slabě usmál.

„I tak bys to měl zkusit. Jednou musíš. Aby to mohlo bejt čim dál snazší. A pak jste zase mohli bejt kamarádi.“

„Nebyli jsme kamarádi. Nemá mě rád,“ připomněl Eda. Z druhé strany se ozvalo odfrknutí.

„Je mi to úplně jasný. Nenávidí tě asi jako pralinky.“

„Pralinky zbožňuje.“

„Taky že jo.“

„Vili! Nerozumím…“

„No to je jedno. Běž za ním. Postupem času to bude lepší a lepší. A nakonec se věci vrátěj do starejch kolejí. Nebo nevrátěj, podle toho, jak budeš chtít. Ale musíš se dostat za tu první překážku. Tak šup. Jestli potřebuješ záminku, řekni mu, že Viliam vzkazuje, že by mohl po tobě poslat nějakou čokoládu, že jsem mu dal tícku, která původně byla na sladký a teď jsem dost na suchu.“

„Viliame…“

„No co co? Dal bych si čokoládu a je mi jasný, že on na sobě nešetří. Třeba ještě vydělám. Tak běž,“ ponoukl jej ještě jednou. A pak se rozloučili, Eda hovor položil. A byl zase na začátku. A zároveň vlastně vůbec ne.

Jak se to zpívalo? I'm a million miles ahead of where I'm from. But I still have another million miles to go…

Měl by jít. Pro pralinky. A tak vstal. Opět pro pralinky. Pro pralinky obešel svůj stůl, pro pralinky se dostal až před těžké dubové dveře. Pro pralinky zvedl paži. Pro pralinky chtěl zaklepat. A pak, naprosto bezohledně vůči pralinkám, to neudělal.

Rozhlédl se kolem. Kdyby to jen nebylo tak těžké…

Nemohl by se ještě vrátit? Odložit to. Nechat to na večer. Na zítra. Ano, na zítra. Jenže moc dobře věděl, co by to znamenalo. Jestliže to nechá na zítra, zítra to také nechá na zítra. A pak taky. A taky. Musel to udělat teď. Jinak nesebere odvahu nikdy. A on ji sebrat chtěl. Dokonce daleko víc pro sebe než pro pralinky…

Neklepal. Možná mu to nešlo tak docela vyčítat. Bál se, že kdyby zaklepal, měl by další sekundy na rozmyšlenou a pak by si to jistě rozmyslel. Vzal za kliku a pomalu, rozvážně dveře otevřel. Nebylo cesty zpět.

Nenakukoval do té místnosti. Prostě udělal krok. A byl tam. Dveře se za ním zabouchly. A on hleděl do tmavých očí, ve kterých i takový sociální negramot jako on mohl spatřit výčitky a trápení.

Chvíli byl zticha. Hlavou mu prolétlo, že třeba už na něj nebude schopen promluvit nikdy. Neměl co říct. A pak najednou mluvil, div se mu jazyk nezamotal.

„Mě to mrzí! Mě to všechno mrzí, nechtěl jsem, nevěděl jsem, nenapadlo mě to, byla to nehoda, a pak to všechno ostatní taky a ten kluk byl kluk, a to jsem nečekal a prostě mě to zarazilo a pak jsem najednou byl na zemi a vy jste byli nazí a prostě to bylo v tu chvíli něco, co jsem nemyslel, že uvidím a pak jste se zlobil a prostě, prostě, prostě…“ nádech, výdech, nádech, výdech. Prsty si vjel do vlasů. Bože!

„Nechtěl jsem takhle utéct, vážně ne, jenže se to všechno tak nějak stalo a já o vás nechci přijít, a přitom je to všechno tak sakra těžké a nic se vlastně nestalo a mě to mrzí. Chtěl jsem se vám jenom omluvit, nenapadlo mě, nevěděl jsem, nemyslel jsem… Prostě jsem myslel, že už odešel, nechtěl jsem, abyste si myslel, že to bylo schválně. Kdybych to věděl, já bych tam přece nepřišel.“

Opsal myšlenkový kruh. Nešťastně se na muže zadíval velikýma psíma očima. Trochu se mu zatočila hlava. Nebyl na tolik pocitů zvyklý.

A pak se stalo něco, co Eda rozhodně neočekával. Damian se začal usmívat. Víc a víc, až měl nakonec úsměv od ucha k uchu a v očích se mu odrážela radost.

„Vy se mi nemáte proč omlouvat, vy hlupáčku, to já se musím omluvit. Za všechno, co jsem vám způsobil. Bylo to ode mě zoufale ubohé a uznávám, že jsem nedokázal potlačit nízké pudy, které mě přinutily k tomuto činu. Omlouvám se." Vstal ze židle a po rychlých dvou krocích drobného poměrně vystresovaného a značně překvapeného blondýnka objal a tiskl k sobě mnohem déle, než by mělo objetí dvou kamarádů trvat. Cítil, jak se mu v náručí trochu napjal, ale neodstrčil ho, a proto na to nedbal. Tolik se mu ulevilo. Bylo tak příjemné svírat to drobné tělo. Věděl, že úplně vyhráno nemá, ale pokud k němu Eda přišel a snažil se mluvit o celé té nešťastné situaci, byli už napůl cesty k usmíření.

Sakra! Chtěl ho mít doma! Věděl ale, že tak rychle to nepůjde. Nevadilo mu to, dokázal být neskutečně trpělivý.

Edova počáteční ztuhlost by se dala přičítat spíše překvapení než strachu. Takovou situaci nemohl předpokládat ani v nejdivočejších snech. Jeho nadřízený se nikdy nechoval podobně. Nikdy nikdy! Rozhodně se neusmíval, rozhodně jej neobjímal. Naopak, Eda měl vždy tak trochu dojem, že je mu kontakt s ním odporný. Ostatně, něco podobného, matně si vybavoval, mu naznačil svými slovy toho večera.

Jenže teď jej objal. Poprvé, úplně poprvé. A Edovi se rozbušilo srdce, jako by vůbec nevědělo, co se dělo před půl minutou, protože ten muž se smál, a to vždy bývalo to jediné, čeho chtěl Eda dosáhnout. Objímal jej. On ho objímal. A Eda měl pocit, že mu samotnému ze srdce spadl neskutečný balvan.

Bude to dobré.

Konečně se sám uvolnil, objal muže kolem krku a sám se na něj natiskl ještě o něco víc. Obličej mu napůl instinktivně, a napůl aby mu do něj nebylo vidět, schoval kamsi do kůže, kterou ještě odhaloval límeček košile. Voněl svým parfémem, tou aromatickou vůní, kterou měl Eda vždy tak rád a sám ji používat nemohl, protože by mu okamžitě naskákala vyrážka. Damianova kůže byla měkká a teplá, kontakt s ní mu připomínal cosi dávno ztraceného, cosi z období, kdy byl ještě dítě, a vůně naopak připomínala, kdo před ním stál a jak cenný ten okamžik byl. Trhaně se nadechl, skoro zavzlykal, ačkoli slzy mu netekly. Nepatrně se třásl. A pevně se jej držel.

„Pane?“ zkusil, když se ho konečně alespoň nějak nabažil a navzájem se pustili. Proč měl pocit, že jistě musí mít o něco tmavší tváře než běžně? Žaludek měl jako na vodě, ale tak nějak hezky.

„Opravdu mě mrzí, co se tehdy stalo. A… Viliam vám vzkazuje, že byste mu mohl poslat nějakou čokoládu, ideálně dražší než za tisícovku, aby na ní vydělal. Ale… to jsem možná říkat neměl…“

Rozpačitě se usmál. Vracel se do své kůže.

Damian se stále mírně usmíval. „Věděl jsem, že to nebude jen tak. Ale vyřiďte mu, že si tentokrát tu čokoládu zaslouží.“ Otočil se a sáhl do šuplíku, odkud vytáhl velkou tabulku švýcarské čokolády, odlomil z ní dva kousky, jeden si vložil do úst a druhý podal Edovi: „A vy taky. Věřte, že mě to mrzí mnohem víc. Moje chování tenkrát bylo naprosto neomluvitelné a já mohu být jen rád, že mám asistenta, který je příliš hodný. Edo, zvykl jsem si na vás a nerad bych vás ztratil. Bylo by ode mě troufalé, kdybych vás požádal, abyste se vrátil do vily?“

Zoufale skenoval jeho obličej a když na něm viděl zděšení a spoustu nejistoty, sklopil sklíčeně hlavu.

„Bylo, já vím. Nechci vás do ničeho tlačit, ale stejně se vás na tuto otázku budu ptát každý den. To jen pro jistotu, abyste nezapomněl, že u mě máte nejen téměř celou sbírku svých knih, ale také dveře otevřené dokořán. Nemůžu vám slíbit, že budu celou dobu milý a sdílný, to zkrátka nedokážu, ale co slíbit mohu – už nikdy vás tak hrubě nenapadnu jako tenkrát.“

Eda se vděčně pousmál. Na jednu stranu měl stále strach, na jinou jej ale těšilo, že na něj jeho nadřízený počká. Že ho doma chce. Viliam měl pravdu. Asi mu sám bude muset koupit čokoládu.

„Děkuju,“ řekl mu nakonec. Cítil, že dodávat cokoli dalšího už by asi bylo zbytečné. Jeho nadřízený věděl – nebo alespoň tušil – jak se věci mají, vnímal, co Eda zhruba cítil. Měl by jít. Nejspíš. Nikdy si nebyl jist.

Chvíli, skoro neznatelnou, ještě stál a hleděl na něj, pak se otočil s úmyslem místnost opustit. Právě v tu chvíli se mu ale v hlavě objevil člověk, který ji velmi často okupoval. Julián. Julián a jeho slova. Jak to bylo? Když jsou dva kamarádi, oba teplí… Což oni s Damianem vlastně byli…

Znovu se otočil. Dlaň mu položil na tvář, kousíček od ucha s konečky prstů už zabořenými do jeho vlasů, tak, jak to ostatně vždy dělal Julián sám, a než stačil Damian protestovat, vlepil mu mlaskavou pusu na líčko. Hned vzápětí jej opět pustil a zářivě se zazubil. Otočil se a rychle kancelář opustil, hnán zcela novými, nečekanými proudy štěstí a adrenalinu.

Políbil jej kousek pod oko, tam, kde už neměl vousy, a setkal se tak s jemnou kůží, do které už měl zabořený obličej, když Damiana objímal. Vlastně tedy nešlo o nic nového. Ale bože, bylo to úžasné.

Damian zůstal po Eduardově polibku strnule stát, krve by se v něm nedořezal. Očekával cokoli, od protestů až po přímé odmítnutí, ale tohle bylo nad jeho chápání. Uvolnil se a v ten moment pochopil, že ve chvílích, kdy on se soustředil na situaci a analyzoval ji, jeho tělo si žilo svým životem. Lehké mravenčení, které proudilo v jeho nitru, nebyl schopen zastavit a nechával se opájet serotoninem, který okamžitě ovlivnil celou jeho osobnost. Přestávala ho bolet hlava a začal se usmívat jako blázen. Cítil se jako hloupý zamilovaný mladíček, ale vůbec mu to nevadilo. Byl to zvláštní pocit, nechat se tak naprosto pohltit emocemi.

Ten den se už s Edou nepotkal, neboť odpoledne odjel na schůzku a do kanceláře už se nevracel. Den byl slunečný a měl dojem, že od chvíle, kdy dostal ten cudný polibek, se mu všechno dařilo. Než dojel domů, skoro si zpíval. Všechny povinnosti, které odložil na později, opět odsunul a vyběhl do polí se psy.

Až večer si uvědomil, že zapomněl dát Eduardovi pozvánku na oslavu jeho narozenin. Nějak mu přišlo přirozené, že by k ní, jako další součást omluvy, měl připojit nějakou drobnost. Sedl tedy do auta a odjel kousek za Prahu, kde byl v jedné zapadlé vesničce obchůdek s nejlepší čokoládou, jakou kdy jedl. Obchod byl součástí soukromé čokoládovny i cukrárny a Damian věděl, že tam sežene, téměř cokoli si usmyslí. Kromě toho se znal s majitelem a věděl, že mu krámek otevře i dlouho po otevírací době.

Odjížděl odtamtud s obrovskou tabulkou oříškové čokolády ve tvaru obrazu a jednou téměř dvaceticentimetrovou figurkou myši. Krysu mistr cukrář neměl, ale Damian usoudil, že to Eda nepozná. Trochu mu bylo proti srsti srdíčko, které měla myš okolo krku a nešlo jednoduše sundat, aniž by poškodil obal, ale usoudil, že z toho Eduard nebude nic vyvozovat. Stával se neskutečně sentimentálním a romantickým tvorem. Sám sebe ovšem také neochudil. Usoudil, že bude potřebovat hodně cukru, aby se uklidnil, až se bratr bude ušklíbat nad jeho darem.

Druhý den položil světle zelenou pozvánku na Eduardův stůl a zatížil ji figurkou. Svým rozevlátým písmem dopsal ještě poznámku, že je samozřejmě zvána i jeho partnerka, a zasunul vzkaz do obálky. Uchechtl se, když se na jeho dokonale uklizený stůl zadíval ode dveří, vypadalo to mezi těmi všemi šanony okolo jako pěst na oko. Pan ‚sladký‘ Petiška bude nadšený.

Na další pozvánky si pozval messengera, aby si byl jistý, že opravdu dorazí tak, aby i ostatní pozvaní měli dost času si udělat v sobotu volno. Nepřemýšlel nad nějakou monstrózní akcí. Sám za sebe chtěl pozvat jen Juliána, který by mu neodpustil, pokud by ho nepozval, Karlíka a nově z vlastní vůle poslal pozvánku i bratrovi. Totiž – pokud by to neudělal on, stejně by ho pozvala Magdalena, která si to všechno vzala, jako obvykle, do své režie. Damian se chvíli kroutil, ale nakonec byl rád, protože zajišťovat občerstvení, nápoje, tvoření pozvánek a další nezbytnosti, na to neměl čas. Seznam hostů si ale vyžádal a schválil. Koneckonců jeho babička byla soudná žena a pochopila, že do jeho domu, kde oslavu pořádal, by se stovka lidí nevlezla.

Den co den, aniž by se s Eduardem setkal na více jak pár minut, kdy řešili firemní záležitosti, ho Damian bombardoval maily o své důvěryhodnosti a nutnosti se vrátit. Vymýšlel různé důvody typu, že na jeho oblíbené knihy sedá prach, který je znehodnocuje, že jsou psi v depresi, až po téměř žadonění, že jej bolí záda, protože ho nikdo neuhání, aby si šel lehnout do své postele. Na jednu stranu se tím bavil, na tu druhou doufal, že Edu tyhle infantilní kecy přesvědčí, že opravdu není žádný násilník a nechce mu dělat ze života peklo. Eda odpovídal sporadicky a koneckonců Damian ani tak brzy neočekával, že by svolil. Ve svém nátlaku ale ustat nemínil. Taky docela intenzivně pátral po identitě jeho partnerky nebo partnera. V této chvíli byl přesvědčený, že je kluk bisexuál. Nechtěl se ho vzdát a mínil bojovat i přesto, že si to před několika dny vlastně zakázal. Když trávil doma chvíle sám, až bolestně si uvědomoval, jak moc mu to ukecané, roztomilé a sexy stvoření chybí. Každý večer chodil do posilovny nebo běhat dlouhé trasy, aby neměl tendence si večer představovat, jak si prostopášně bere jeho tělo, které pod jeho péčí sténá slastí. Ty fantazie byly bolestné, a přesto se jimi jeden večer nechal opájet celé hodiny, dokud nevyvrcholil tak silně, až měl dojem, že to nerozdýchá. Po naprostém uvolnění po orgasmu zapřemýšlel, jak by jeho tělo zvládlo, kdyby se spolu opravdu jednou pomilovali.

Myslel na něj i v sobotu dopoledne, když si vychutnával kávu a cpal se kusem dortíku, kterých Magdalena objednala tolik, že nebudou mít šanci je všechny sníst. Tento byl označený antialergic, takže s chutí do sebe nacpal ještě jeden a rozvalil se spokojeně na pohovku. Zapřemýšlel, že by si ještě chvíli zdříml, ale místo toho se ukájel pocitem, že bude mít zase v domě Oříška. Bude žárlit, věděl to. Nepochyboval o tom, že si Eda dovede svého partnera, jenže také věděl, že je to jeho šance. Musel poznat svého soka, aby proti němu mohl vytáhnout nějaké zbraně. Potřeboval vidět, že je s ním Eda šťastný, že ho opravdu miluje, a co je nejdůležitější, že on – nebo ona – zbožňuje Edu tak, jak si zaslouží. Protože jestliže ne, pak se Damian postará, že to bude on sám, kdo bude Oříška dál rozmazlovat.

Ostrý zvuk zvonku ho vytrhl z přemýšlení. Zmateně se zadíval na hodinky. Bylo brzy. I Magdalena měla dorazit až za hodinu a ta by rozhodně nezvonila.

Eda zatím nervózně, nedočkavě přešlápl a zářivě se zazubil, za sebou Viliama, který nad jeho počínáním pouze kroutil hlavou. Byl připraven sdělit bratrovi, hned co otevře dveře, že z jeho hlavy ten brzký příchod rozhodně nebyl. Bylo to ale rozhodně spíš ze setrvačnosti, než že by byl tak znechucený z představy hodin v Damianově vile. Kdyby to vzal hodně kolem a kolem, kdyby nebyl tak neochotný dát Edovi za pravdu, musel by si přiznat, že se možná i docela těšil. Koneckonců, měl narozeniny. Mohl si je rovnou užít.

Celý ten týden probíhal v příjemné, veselé náladě. Eda byl den ode dne lepší a ke konci týdne jej Viliam pomalu podezříval, že s ním zůstává spíš proto, že nechce nic uspěchat, než že by si nedovedl představit zase žít s jeho bratrem ve vile. Po večerech se spolu smáli, pojídali nezdravé hnusy a drbali celý svět, jednou se pokusili vařit a brutálně selhali. Čím více se blížily narozeniny obou mužů, tím víc rádoby tajemně se Eda choval, nad čímž se Viliam jen ušklíbal, protože ten kluk byl zkrátka hrozný na držení tajemství, nezazlíval mu to ale. Bylo to roztomilé.

Pravda, když i jemu dorazila světle zelená pozvánka, chvíli na ni hleděl s pozdviženým obočím a přemýšlel, jestli to Damian nevzal nějak zhurta – zrovna se usmířili, nemusel nutně být na všech podobných sešlostech. Bylo mu úplně jasné, že tam potká všechny Damianovy přátele a s těmi on se nikdy nijak významně nemusel, primárně proto, že měli pohled na něj zkreslený Damianem. A možná taky proto, že jednoho z nich kdysi omylem poslal do prdele. Jo, a sdělil mu, ať vezme Damiana s sebou.

Pak všechny podobné myšlenky hodil za hlavu. Byl dokonalý bratr. Dá Damianovi narozeninový dárek – svou přítomnost. Rozhodně by v životě nepřiznal, že když na nadcházející oslavu myslel, nepatrně se usmíval.

Eda zatím strávil týden zběsilou snahou vymyslet co nejlepší dárky. Když obálku dostal, začal pochopitelně panikařit. Věděl, že má jeho nadřízený narozeniny někdy brzy, zaboha ale netušil kdy. Pokud by to zazdil, zazdil by narozeniny dvou svých nejbližších lidí… ze dvou. To by bylo sakra špatné.

Jako první nakoupil pro oba bratry veliké huňaté deky. To byla ta jednodušší část. Pamatoval si, jak se Viliam zálibně usmíval, když přes něj přehodil Damianovu deku tehdy ve Vile, chtěl mu sehnat nějakou podobně příjemnou, a když už byl v tom, vzal jednu i pro Damiana. Potřeboval ale něco k tomu. A onen tlak, který na něj působil vlivem utíkajícího času, pak rozhodně nepomáhal.

Nápad na dárek pro Viliama přišel toho dne, co se spolu pokoušeli vařit. To bylo ve čtvrtek. A pro Damiana pak v pátek večer, kdy už byl naprosto zoufalý, bloumal po obchoďáku a rozhodl se na chvíli zapadnout do zverimexu a přijít mezi zvířátky na jiné myšlenky.

Toho večera se Viliam rozhodl pro krátký běh pražskými ulicemi. A když se vrátil, na jeho stole stálo akvárium s ohnivou černooranžovou rybou, kterou Eda označil za Betu bojovnici a v prvních pěti sekundách po jeho příchodu, kdy muž ještě zpracovával ten šok, na něj stihl vychrlit, že když už má jeho bratr hada Magdalenu, mohl by tu rybu pojmenovat Viliam.

„Bude nadšenej,“ odtušil, na tu chvíli odsouvaje všechny daleko podstatnější věty typu jsi si jistý, že Damian vůbec chce zvíře? Je to tuna práce, tuna povinností, a i kdyby o to stál, nemůžeš tušit, že bude chtít zrovna tohle. To všechno by řešili jiní lidé, ne Eda. Eda byl Eda. Chtěl udělat Damianovi radost. Na tom jediném záleželo. Viliam to přijal. Ostatně, jeho bratr už mohl být zvyklý.

Doufal tedy, že někde vedle nemá Eda další akvárko. Ne že by se té představě tolik bránil, když se na rybu znovu zadíval, byla krásná. Majestátní. Jenže by ji neměl kam dát. A nebyl si jist, že by se o ni dovedl postarat. Nerad by ji zabil.

Po zbytek večera pak spolu seděli u akvária a pozorovali, jak ryba plave. Viliam usoudil, že na tom je cosi návykového a mimo jiné také uklidňujícího. Kdyby měl celý den sedět v kanceláři a nudit se nad dokumenty… Vlastně to byl skvělý nápad. Samozřejmě to nepřiznal.

Druhého dne pak dopoledne trávili spolu. Eda si přivstal a dojel jim pro oběd – přinesl slavnostní Mekáč, stejný, jako měli na Vánoce, což Viliama zároveň snad až dojalo a zároveň pobavilo – a následně přijal gratulace i dlouhé objetí, které se zvrtlo v přátelskou pranici.

„Furt musíš víc jíst. A možná taky trochu víc cvičit,“ píchl Viliam Edu prstem do bicepsu, dalo-li se tak té kosti potažené kůží říkat. Eda se samozřejmě bránil a ochotně se s ním rval dál, stejně ale vždy skončil na zádech, zalehnutý Viliamovou vahou, takže pokusy nakonec vzdal.

Z deky byl Viliam nadšený. Byla jemňounká, veliká. Druhý dárek pak byla obálka. Chvíli na ni nejistě hleděl. Doufal, že tam nenajde peníze. Ty by musel vracet. A věděl, že by s tím byl problém. Eda dovedl být slušně tvrdohlavý.

Peníze nenašel. Našel pravidelný měsíční kurz vaření – čtyři lekce po dvou hodinách. Chvíli na ten papír civěl, jako by si nebyl jist, že pouze nezapomněl správně číst. Pak přesunul pohled na zubícího se blonďáčka.

„Je to pro dva. Tedy, nemusíš nutně brát mě, kdybys nechtěl, můžeš vzít i někoho jiného, ale říkal jsem si, že by to mohla být úžasná zábava!“

Jo. To byl přesně Eda. Viliam jen doufal, že tam s nimi nebudou samé sedmdesátileté ženské. Ale tak, bylo to jedno. Proč vlastně ne. Užijí si to.

Další dlouhý čas strávil položený na posteli a sledující svého blonďatého přítele, jak pobíhá po bytě a panikaří, že absolutně nemá co na sebe. Sám nechal všechny přípravy na posledních deset minut do plánovaného odchodu, kdy zjistil, že jeho oblíbená vínová košile vypadá, jako by ji někdo přežvýkal. To puntičkářský Eda samozřejmě neschválil, což mohl čekat, a trval na tom, že mu košili vyžehlí.

V životě se Viliam tolik nebál někomu svůj oblíbený kus šatníku svěřit. A v životě snad nebyl tak překvapený, jako když viděl, jak zručně to ten kluk udělal.

Kdyby tohle Damian věděl, místo jako asistenta ho zaměstnává jako uklízečku. Sakra, i Viliam by si ho z fleku zaměstnal jako uklízečku. Kdyby jen vydělával o trochu víc…

Zatímco on řešil podobné nápady, kterými se ve skrytu duše dobře bavil, Edovi hlavou běhalo milion myšlenek, neustále kontroloval oba své dárky, které už stihl pečlivě zabalit – i na to byl překvapivě šikovný – a mimo jiné také nepřestával přemýšlet nad Juliánem. Protože věděl, že muž na oslavě bude. Ptal se ho. Měl to potvrzené. A příšerně se na něj těšil.

Bude to úžasný večer. Po všech stránkách.

A tak teď stáli tady. On v rukou držel akvárko, Viliam měl pod paží zabalenou deku, kterou Edovi držel, protože měl strach, že kdyby blonďák táhl obojí, někde zakopne, ryba mu spadne a bude po ní. A pak se dveře otevřely, před nimi se objevil Damian a Eda nahodil veliký, zářivý úsměv. Natáhl k němu ruce s akváriem.

„Všechno nejlepší!“