Kauza Eduard 20.

Damian se postavil u svého stolu, a ač se snažil působit aspoň trochu sebevědomě, věděl, že jeho postoj je pokorný. Netrápil se tím. Jistěže by jeho rozpoložení mohl bratr využít, ale bylo mu vlastně srdečně jedno, jaká slova se snesou na jeho hlavu od nepřítele. Dokonce by přetrpěl i ten políček, který mu sliboval. Tušil, že on si vyslechl celou pravdu, ale potřeboval ho alespoň chvíli na své straně. Jinak než pokorou ho ale přesvědčit nemohl.

„Nemám žádný rozumný důvod. Posral jsem to, zasloužil bych si to…“

Viliam se zatvářil tak překvapeně, že kdyby byla jiná situace, Damian by se začal smát. Teď mu do smíchu nebylo. Podle Viliamovy tváře mohl posoudit, jak na tom byl sám Eda. Pokud snad naivně doufal, že jeho agresivní běsnění přešel bez následků jako kdykoli jindy, tak se mýlil. Damian si ostatně zakázal naivně doufat v cokoli, takže nebyl překvapený. Vlastně s tou pěstí, která možná ještě přijde, počítal hned poté, co bratr vejde do kanceláře. Daroval mu čas.

„Sedni si, prosím,“ pokynul k jednomu z pohodlných křesel. „Vím, že je neomluvitelné, co jsem provedl, ale řekni mi, je nějaká šance, že by mi odpustil?“

Viliam hodil po obou křeslech krapet znechuceným pohledem, přestože emocí, které se za tím skrývaly, bylo daleko víc, a konkrétně znechucení mezi nimi vlastně ani nebylo. Nechtěl si sedat, nechtěl plnit jakýkoli z Damianových požadavků, protože kvůli tomu sem nepřišel. Byl tu, aby se porval nebo pohádal. A jeho bratr mu bral vítr z plachet.

O co mu šlo?

„Odpustil? Damiane, do hajzlu,“ zachrčel, zavřel oči a prohrábl si vlasy ve snaze se uklidnit dost na to, aby mu to normálně myslelo. Odpustil? Do prdele, představoval si, že si s ním Eda vyjde na zmrzlinu? Nebo se k němu znovu nastěhuje? Proč se ptal zrovna Viliama, co chtěl od něj? Aby mu řekl jo, já ti ho přesvědčím, on ti odpustí, protože tebe to mrzí? Ach, chudák Damianek bude plakat, pojďme mu vyjít vstříc? Zbláznil se!

Tlak se v něm opět zvedl, dvěma kroky byl u jeho stolu. Chtěl se natáhnout pro nějaký předmět a mrštit s ním proti zdi, na poslední chvíli se ale zastavil a zase přešel zpět. Několikrát zaťal pěst. Nevědomky prokládal rychlé nádechy a výdechy nadávkami. Uklidnit!

Kurva, byl dokonale klidný!

„Tebe to mrzí. Vypadáš zasraně žalostně, o tom žádná. Skoro bych s tebou soucítil, kdybych v jednu ráno nevezl domů příšerně vyděšenýho kluka, kterej se ještě v tom debilnim autě rozhlížel kolem sebe, jako bys měl vyběhnout odněkaď z křoví a oba nás zabít za to, že si dovolil od tebe odejít. A tvoje reakce je, že zavoláš mně a ptáš se, jestli je schopnej ti odpustit? Čim přemejšlíš? Přemejšlel jsi v posledních letech vůbec někdy? Kurva, je to Eda! Jestli to uklidní tvojí posranou egoistickou duši, on už ti to odpustil. Ty si vůbec neuvědomuješ, co přesně jsi mu provedl, že ne?“ Hlas mu na chvíli klesl, pak ale začínal opět nabírat na intenzitě. „Tady přece vůbec nejde o podělaný odpuštění! Jde o to, že mi stačí udělat jedno jediný posraný prudký gesto a on se stahuje, jako by se připravoval, že ho nakopnu, do háje! A chceš vědět, proč? Protože ti věřil, že přesně tohleto mu neuděláš! Kurva, proč, ty parchante? Proč?!“

Poslední slovo téměř zakřičel. Následně se nadechl a vydechl, opět si vjel rukama do vlasů. Konečně si dovolil usadit se na křeslo. Damianův klid ho znechucoval. Nechtěl si připustit, že by jej to cosi v jeho vzezření zároveň znepokojovalo.

Damian ho celou dobu pozoroval se zastřenýma očima. Chápal jeho zlobu a odevzdaně připustil, že má pravdu. Dnes nebyl čas na hádky. Dnes se mohl jen kát. Sklopil hlavu a vložil si ji do dlaní. Netušil, co mu na to má odpovědět. Vlastně si až doteď neuvědomil, proč ho sem pozval. Bylo přece naprosto jasné, že mu nepomůže Edu přesvědčit, aby se vrátil. Musel předpokládat, že se všechno nahrne na jeho hlavu a uslyší jen nadávky a výčitky. Potřeboval se tímto očistit? Potřeboval si vyslechnout, jaký parchant se z něj stal a jak dokonale dokázal zničit to pěkné, co mezi ním a Eduardem bylo? Vždyť tahle skutečnost mu došla hned ráno. Ne, potřeboval se ujistit, že je Eda v bezpečí, že je o něj postaráno a že se z jeho sadistického výlevu nezhroutil. Co mohl dělat? Žebrat? Udělá to, i když neměl ani špetku naděje, že o tom bude jeho bratr aspoň uvažovat. A jedno teď věděl jistě – jeho Oříšek se ho bojí. Nemůže na něj naléhat, aby se vrátil do vily.

„Chtěl jsem tě jen poprosit, abys ho přesvědčil, aby v pondělí přišel do práce. Nemusí mě vůbec potkat, pokud nebude chtít, ale mou omluvu by slyšet měl. Rád bych to udělal osobně, ale mám strach, že na setkání je ještě brzy. A taky mu řekni, že pokud by chtěl… budu rád, kdyby se vrátil domů.“

Viliam dlouhou dobu jen sledoval tvář svého bratra – toho bratra, kterého vždy potkával hrdě vzpřímeného s ledovým, pohrdavým úšklebkem na rtech. Ať už se dělo cokoli, vždy byl stejný, klidný, neměnný.

Pamatoval si, jak jej prvně žádal o peníze. Bylo to nějakou dobu poté, co si koupil byt, který měl nyní. Peněz bylo ještě méně než později a on nebyl zvyklý, zakázky neměl nějakou dobu prakticky žádné a výdajů naopak mraky. Potřeboval se alespoň nějak postavit na nohy.

Damian ho málem nepustil do své kanceláře. Vypadal, že by ho nejraději vyhodil oknem, aby nemusel trávit ve firmě navíc ani minutu sjížděním do přízemí výtahem, mluvil s ním, jako by byl nejhorší možná špína, a sdělil mu, že jeho finanční stav je jen a pouze jeho věc a tedy jeho problém. Asi na to mělo vliv, že se Viliam prakticky od začátku toho setkání oháněl urážkami.

Ty peníze mu tehdy dal. To ano. A sdělil mu, že už ho nikdy nechce vidět. Pro něj jako bratr skončil kdysi v dětství.

Jistěže si tu situaci pamatoval, pamatoval si ji velmi dobře. Stejně tak v hlavě udržel i všechny další tomu podobné. A přesto na něj útočily pochybnosti. Jeho bratr se před ním hroutil, a to mohla být hra, mohlo to být secvičené divadlo. Jenže taky mohl být zcela nefalšovaně v depresi, protože byl cholerik jako Viliam, udělal naprosto neomluvitelnou chybu, a to ho pronásledovalo. Proboha, jasně že mu Viliam nebyl ochoten odpustit. Ale váhal. Sakra váhal. A část jeho velmi dobře věděla, že jestli je někdo schopen poznat, kdy bratr lže, byl to on. A on viděl upřímné zoufalství.

Svěsil ruce volně podél těla. Už neměl potřebu zatínat pěsti nebo rozbíjet nábytek. Damian to v něm zabil.

„Volal mi včera poměrně pozdě v noci. Teda, ne úplně on. Vyprosil si telefon od nějakýho policajta, co tam měl zrovna službu. Když jsem pro něj dojel, působil, jako by viděl mrtvolu. Ty to nechápeš, nepamatuješ si ho pravděpodobně tak, jak skutečně vypadal, protožes viděl rudě. Neustále se rozhlížel všude kolem sebe, vlastně mě po celou cestu domů ani neposlouchal.

Neřekl mi toho moc – minimálně ne ten večer. Nedovedl mluvit, koktal a hodně opakoval myšlenky. Něco v tom smyslu, že neměl, že nechtěl, že to tak nemyslel. Chvíli to chtěl hodit na tebe, ale moc dlouho mu to nevydrželo, protože je to prostě Eda. Usnul mi až dost pozdě po tom. Vyčerpáním.

Bližší informace jsem z něj vyždímal až ráno. Měl za to, že ti odradil partnera, od kterýhos očekával minimálně registrovaný partnerství a adopci osmi dětí. K tomu, cos udělal ty, mi neřekl nic. Možná to zapomněl, možná sám sebe přesvědčil, že se vlastně nic nestalo. Prej jsi jenom mluvil. Snažil se mi tvrdit, že dost možná přeháněl, když se předešlýho dne málem sesypal. Tohle nic mu každopádně způsobilo pořádnou bouli na hlavě. Zajel bych s nim pro jistotu k doktorovi, kdyby se netvářil tak vyděšeně z představy, že někam odjedeme, nicméně sám o tý bouli zjistil až náhodou, takže ho snad nic nebolí a nebude to nutný.

Teď si čte. Asi. Nebo dělá něco jinýho, nevim, ale když jsem odcházel, vzal si ode mě knihu, což je fajn změna, protože do tý doby jenom pozoroval, jak se já pohybuju po bytě. Vim, že ses na tohle všechno neptal, ale je mi jasný, že to chceš vědět. Nejsem blbej, Damiane. Tak, tady to máš,“ odtušil. Slitoval se nad ním. Sám byl vyčerpaný všemi událostmi, a vidět bratra – kopii sebe sama – v tak žalostném stavu, mu dvakrát nepřidávalo, přestože šel do firmy právě proto, aby jej opouštěl takto zničeného. To se mu moc nevydařilo.

„A teď ty. Nebudu ti nic slibovat, dokud mi ty neřekneš, co to sakra mělo znamenat. Proč, Damiane? Je mi naprosto jasný, že nešlo o lásku tvýho života, ať už to byl kdokoli. Stejně tak je mi jasný, že frustrace je mrcha, ale seš dost starej, abys podobně blbejch situací už pár zažil. Tak proč? Dlužíš mi tu odpověď. Minimálně pokud chceš, abych vůbec uvažoval, že ho za tebou pustím.“

Damian nespouštěl ze svého bratra oči. Kdyby ho nesužovala vina, nejspíš by zapřemýšlel, kde se ve Viliamovi vzala lidskost a soucit. Nyní tyto myšlenky odsunul stranou a pocítil vděk. Mohl ho psychicky drtit a ničit a Damian by to přijímal. Tím si uvědomil, že je v tom až po uši. Nikdy před nikým se neobnažoval takovýmto stylem. Pokud byl na dně, vždycky si lízal rány někde v soukromí a poté vyšel opět jako sebevědomý, ničím nepoznamenaný muž, který přesně ví, kam směřuje a jak toho dosáhnout. A nikdy – nikdy – by se v tak žalostném stavu neukázal před svým bratrem. A přesto nyní naprosto bez předsudku a otevřeně ukazoval svou slabost. Slabost pro kluka, který mu naprosto naboural jeho zažité zvyklosti a vytrhl ho z jeho emoční strnulosti.

„Viliame, já nemám žádnou omluvu pro to, co jsem udělal. Ten kluk, se kterým mě načapal, pro mě nic neznamenal, potřeboval jsem se jen odreagovat. Nebudu ti tady vykládat, jak náročné je vést tuhle zasranou firmu, nezajímá tě to, ale sám jsi poznal, co to udělalo s dědou. On to řešil… no, to je jedno. Nechci být jako on, ale někdy to prostě nezvládám. S Edou je to složité, je to neskutečně náročné stvoření. Jeho sociální nevyspělost mě dohání k šílenství, a ač bych mu chtěl nějak pomoct, tak nejsem psycholog. Častokrát nechápu, jak přemýšlí, a on zase nechápe mě. Říkáš si asi, proč teda tak bojuji za to, aby se vrátil…

On je… zvláštní, probouzí ve mně cosi, co umřelo kdysi dávno, a přestože ve většině případů jsme naprosto inkonzistentní, někdy nastanou chvíle, kdy…,“ odmlčel se. Byl v pasti. Ať přizná své city k tomu štěněti nebo ne, pokaždé to bude špatně. Když to udělá, Viliam Edu nepustí už ani do práce, aby náhodou nebyl pod nátlakem. Nepočítal s tím, že mu bratr uvěří, že by nikdy na Edu nenaléhal, pokud by sám neměl zájem se vrátit. A on ho neměl a po dnešní noci už nikdy mít nebude. V případě, že je šťastný s Viliamem, bude se s tím Damian muset smířit.

Silně si skousl ret, když si uvědomil, že by byl ochotný pro štěstí svého Oříška ustoupit. Že by ochotně nechal vyhrát bratra, jen aby tomu blonďáčkovi bylo dobře – aby byl šťastný. Protože s ním by nebyl. Živořili by a nebylo vyloučeno, že by se opět někdy Damian neudržel a udělal by stejnou hloupost jako dnes v noci.

„Kdy co?“ odtušil Viliam spíš tak nějak ze setrvačnosti, protože se to zkrátka hodilo, než že by skutečně měl tendenci naléhat, jak chtěl jeho bratr pokračovat. Potřeboval čas, aby jeho slova zpracoval, bylo to moc informací na poměrně krátkém časovém úseku a on byl toho dne unavený. Stejně se ale pokusil zapojit všechny mozkové závity.

Zaujalo ho, jak jeho bratr mluvil o firmě. Vždy měl za to, že byl z jejího podědění nadšený. Že dědovi ještě teď pomyslně líbal špičky bot. Stejně tak ho zaujala ona poslední věta. Eda v něm probouzel něco, co umřelo kdysi dávno – a to se Damianovi líbilo.

Možná čas od času taky vzpomínal. Na doby před tím čímsi, kdy se z něj stal parchant. Tak to nazýval Viliam. Podvědomě vnímal, že Damian mluví přesně o téhle změně. A ona touha po návratu pak vyzněla v místnosti, kde byli jen oni dva, zvláštně nostalgicky. Bylo tak neobvyklé vědět, že i ten druhý čas od času vzpomíná se stejnou lítostí. Znamenalo to, že v něm minulost byla – stejně jako ve Viliamovi.

Bylo daleko jednodušší nenávidět ho, dokud měl pocit, že současný Damian nemá s tím z minulosti vůbec nic společného. Dělal mu z hlavy guláš.

Nezeptal se na nic z toho.

„Vadí ti impertinentní chování? To ti vadí Eda. Ta tvrzení jsou v podstatě totéž. Ten kluk je naprostej extrém prakticky všeho. Cokoli se děje, on prožívá trochu jako postavy z knížek. Jestli chceš naznačit, že ho chceš v domě, protože máš rád chvíle, kdy je zavřenej nahoře u sebe a nevydává žádný zvuky – teda jestli prostě chceš s někym žít, ale nechceš, abyste spolu měli v podstatě nic společnýho – pak sis z domu neměl vypudit Ivetu.“

Ta poznámka se v místnosti roztáhla, zabrala spoustu prostoru a na oba jako by dopadlo všechno, co přinášela. Viliam si velmi dobře pamatoval, jak byl jeho bratr po rozvodu mimo. Nevěděl, proč k němu došlo. Ale věděl, že to bylo citlivé téma.

Vážně se bude cítit jako parchant i kvůli blbý poznámce k Damianovi? No to už snad ne…

„Promiň. To nebylo na místě. Nicméně i tak. Vzít si ho do domu tak trochu znamená neustálý katastrofy, a pokud ne katastrofy, tak alespoň hluk a ztrátu velký části soukromí. Jestliže ti to vadí, můžeš usilovat o to s nim jednou za tři tejdny zajít na oběd, třeba. Proč společný bydlení?“

„Viliame, záleží mi na něm. Je to v jeho případě tak nepochopitelné? Je jako ztracené dítě v té nejhorší čtvrti zvráceného města. A přestože mi to asi nebudeš věřit, protože jsi mě měl vždycky za sobce, i já mám srdce. Mám ho rád a chtěl bych… do prdele!“ zarazil se a frustrovaně si prohrábl vlasy. „Je to už stejně jedno, u tebe je mu líp a já jsem ti to v duchu zazlíval, ale vím, že to tvá vina není. Jen si prostě nedovedu představit, jak v tom malém bytečku budete žít. Nechám vás být, nemám nárok mu upírat lásku, bůh ví, že jí moc za život nepoznal. Jen bych byl rád, kdyby mi odpustil,“ podíval se zoufalým pohledem do totožných tmavých očí, které ho sledovaly trochu nechápavě. Možná se mu to jen zdálo. Uvědomil si, jak příšerně je unavený. A přestože jejich rozhovor probíhal snad nejklidněji za posledních dvacet let, proudil adrenalin snad ještě víc než při jejich častých hádkách. Všechno to smíření se s tím, že Edu ztratil, a následné uvědomění, že ho vlastně nikdy neměl. Co člověk nemá, nemůže ztratit – přesto cítil pálení v hrudi a smutek. Nedovedl si představit, že zase v tom domě zůstane sám.

Viliam na něj stále nevěřícně zíral.

„Podvedl jsem ji, nachytala mě přímo v posteli a už jsem ji nedokázal přesvědčit, že to byl jediný úlet za naše manželství…,“ změnil téma. Jeho bratr si už o něm myslel stejně to nejhorší, tohle už byla jen kapka.

Viliam několikrát zamrkal a odolal nutkání pořádně si prokřupat všech deset prstů, což dělal naposledy jako puberťák a byl tehdy dost rád, že se tohoto zlozvyku zbavil. Tohle bylo moc – moc informací, moc uvědomění. Nikdy by to před Damianem nepřiznal, ale měl tak trochu pocit, že se mu za chvíli ta mizerná kolečka v hlavě přehřejí. Nikdy by nečekal, že se mu bratr svěří. Že doplní i tuhle mezeru, kterou jen naznačil, že má. Naopak, mohl ho v tom vykoupat, mít radost, že Viliam netuší.

Bože můj, kam se to dostali?

„Počkej, počkej, počkej. Iveta je teď dost jedno, ačkoli jestli chceš moje požehnání, nečekal bych, že to řeknu, ale máš ho mít. Ta ženská byla vždycky divná, emočně dokonale sterilní. Co čekat, když má za matku totální ježibabu. Ale… Sakra, teď dost doufám pro tvoje vlastní dobro, že jsem si to vyložil špatně.“ Zadíval se do bratrovy tváře. A bylo mu naprosto jasné, že si špatně nevyložil vůbec nic. „Ty seš do toho kluka udělanej!“

Panebože. Panebože! To se mu muselo jen zdát. Celá ta scéna byla jako ze špatného filmu.

„Bože můj, Damiane, to sis to u něj posral naprosto královsky,“ vydechl spíš pro sebe než pro bratra. Neměl kapacitu přemýšlet nad tím, že nechtěl, nebo že neměl, nebo cokoli. Začínal ho chápat. Krucinál, on začínal chápat Damiana Krause. A začínal ho chápat velmi, velmi živě. Kdyby alespoň nebylo tak snadné vyčíst z jeho výrazů, jak se cítí…

Pak mu došla ještě jedna věc. Zarazil se, zadíval se na bratra.

„Damiane? Řekni mi prosim tě, žes toho kluka málem nevyděsil k smrti, protože máš dojem, že s nim šukám?“ zeptal se, bylo ale už z jeho hlasu patrné, že ví. Asi se jen potřeboval ujistit. Rukou si zajel do vlasů, na chvíli ovládán tendencí vložit si hlavu do dlaní. Znovu nevybíravě zaklel, tentokrát spíš do prostoru na osud než na Damianovu hlavu.

„To je přece úplná sračka! Já jsem na ženský, pamatuješ? Prsa, boky, vagína, tahle kategorie. Jasně, že k němu nebudu stejnej jako ke svejm jinejm kamarádům, on není jako ostatní. Sám to moc dobře víš. Jenom debil by neviděl, že ten kluk potřebuje spíš kontakt než slova, hlavně protože slovům zas tolik nerozumí. Nemám problém mu čas od času dělat plyšáka, když mu to udělá radost. Ale rozhodně bych s nim nic neměl.“

„No promiň, že jsem si tohle domýšlel…,“ozval se ironickým hlasem Damian. „Když jsi tenkrát učil Edu tančit, zcela jistě jste nevypadali jako kamarádi. Já vím, že Eduard je mazlivý a přítulný snad ke všem, kteří se dostanou do jeho dosahu, ale ty ses tomu nijak zvlášť nebránil, a ještě ses do toho jeho ňufňacího kroužku s nadšením připojil. V tom vašem představení chyběla už jen pusa.“

Viliam místo odpovědi pouze protočil očima a zašklebil se. Co měl asi tak dělat? Vždyť Eda byl jako štěně. Měl ho poslat do háje? Párkrát ho obejmout Viliama nezabilo a jemu to udělalo radost. Možná by Damianovi měl dát pár lekcí o nezištných laskavostech.

„Jestli takhle se u tebe projevuje láska, pak chudák kluk.“ Všiml si, jak Damian ztuhl. Zamračil se. „Nenarážim na ten pátek. Narážim na všechno předtím. Chtěl bys s nim chodit a nedovolil jsi mu ještě ani tykání? Nesbalíš ho, když s nim odmítneš trávit volnej čas.“

Upřeně se na bratra zadíval.

„Tohle je úlet, víš o tom? Ze všech stran. V malym bytečku budeme žít ve dvou asi stejně, jako se tam žije v jednom, co nadělám. Jestli se mnou bude chtít zůstat, rozhodně nemám v plánu sbalit mu kufry a vyhodit ho na ulici – mezi náma, on stejně žádný nemá. Nicméně taková rada do budoucna.“ Na chvíli nemohl uvěřit, že to říká. Chtěl to sdělit? V podstatě tím bratrovi dával svolení. Rozhřešení. To rozhodně neměl v plánu. K čertu se vším. Tohle všechno, tyhle pocity, byl stejně jen a pouze Edův vliv. „Jestliže ho máš rád, notabene pokud pro něj chceš to nejlepší, určitě není řešení nechat ho bejt. Tvoje osoba je pro něj věčný téma, který jde řešit prakticky neustále. Rozhodně by nechtěl – ani teď – abys mu ze života prostě zmizel.“

Definitivně se pomátl. Bylo to naprosto jisté. Ach jo, proč zrovna on musel být dobrák. Být parchant bylo daleko jednodušší.

„Jsem dost zvědavej, jak tohle hodláš vyžehlit. Ale opovaž se se ani nepokusit. Někdy se s nim setkáš určitě. Má u tebe všechny knihy. On bez nich nevydrží zas tak dlouho. Dej se do kupy, něco se sebou udělej – je mi jedno co – abys zařídil, že se tohle už nebude opakovat. Nikdy! Ani za předpokladu, že bych s nim fakt chrápal. Nic není omluva. Nicméně, k tvojí prvotní otázce. Neřikám to dvakrát rád, ale až se bude chtít vrátit, do práce i do domu, do čehokoli, co má cokoli společnýho s tebou, já ho držet nebudu.“

Damian na něj celou dobu užasle hleděl a nedovolil si ani hlesnout. V takový scénář, který se tu odehrál, nedoufal ani v divokých snech. A ještě o to víc šokující bylo zjištění, že Viliam není Oříškův partner. Možná by se z toho všeho měl vypovídat, co na tom, že si ho vyslechne jeho bratr. Stejně už neměl co ztratit, a Viliam, ať už byl jakýkoli, by proti němu Edu nezneužil.

„Vile, nesbalím ho tak jako tak. On totiž nějakou přítelkyni má. Nebo přítele. Byl jsem si jistý, že jsi to ty. Ale je to vlastně jedno, kdo to je, vím jistě, že někoho má. Nikdy mi o ní nic neřekl, ale chodí na rande, dostává dárky… Já mu nikdy nebudu moct dát to všechno, co dostává od ní, nedokážu se tak razantně změnit. Nemůžu s ním trávit mnoho času, protože mě dovádí k šílenství, mučí mě svou přítulností do takové míry, že jsem mnohdy na pokraji ovládání. Co mám dělat? Potřebuji si od něj držet odstup, proto se mu snažím mnohdy vyhýbat, a proto jsem mu nedovolil tykání. To všechno mě ještě drží na uzdě. Na druhou stranu si nedovedu představit, že ho nebudu mít nablízku. Nechci ho zneužívat, nechci ho trápit… dost na tom, že už ví, co k němu cítím. V noci jsem mu to totiž řekl, poměrně nevybíravým způsobem. Nedivím se, že má ze mě strach. Nejenže jsem byl hrubý, ale ještě to vypadalo, jako bych jím byl posedlý.“

Uvědomoval si, že se dočista zbláznil. Strhl všechny valy a obnažil se před svým nepřítelem až na kost. Byl ale Viliam opravdu jeho nepřítel? Nebyly všechny jejich roztržky jen nicotné malichernosti, které plynuly z tvrdohlavosti? A když měli společný cíl, ublíženost se vytratila a teď seděli na jedné lodi, kterou se pokoušejí udržet nad vodou?

Pro ně oba byl ten kluk nesmírně důležitý. Nepotřeboval přemýšlet proč. Oba v sobě měli silně zakořeněnou potřebu pomáhat těm slabým, zraněným, nemohoucím. To se nevytratilo. Vzpomněl si, jak jednou našli blízko farmy mladého koloucha chyceného do oka. Společnými silami jej dotáhli do stodoly a tam ho tři dny potají léčili, než si toho vůbec někdo všiml. Bylo jim sotva osm. Hlavou mu zavířily vzpomínky, o kterých si myslel, že jsou dávno zapomenuty.

„Nevím, jak si ho udobřím, nemám ponětí… Dneska už nevymyslím vůbec nic, nespal jsem. Potřebuji kafe. Dáš si taky? A pak bych tě požádal, jestli bys nejel se mnou do vily a nevzal Edovi věci. Minimálně telefon a peněženku bude potřebovat.“

Viliam jen pokýval hlavou. Pořád ještě se zcela nesžil s myšlenkou, že nyní sedí v bratrově kanceláři, v bratrově firmě, zírá na svého bratra a nezvedá se mu žaludek. Na jinou stranu, jeho život se od Vánoc beztak celý obracel vzhůru nohama, tohle už byl detail.

„Káva nezní špatně. Věř mi nebo ne, taky jsem toho nenaspal nijak požehnaně. Co bude? Přijde nějaká posluhovačka s pozlacenym podnosem?“ nadhodil, spíš tak nějak ze sportu, než že by měl potřebu v tu chvíli rýpat. Jako na zavolanou se zrovna v tu chvíli rozhodla do kanceláře vrátit Damianova bývalá tchýně. Ideální načasování. Ještě si Viliama nevšimla a on přesně věděl, proč do místnosti vstoupila. Chtěla vidět, jak Damianovi bratr zvedl tlak. Na to by ji užilo, čarodějnici mizernou.

„No výborně! Rychlovka. Prosim tě, chtělo by to dvě kávy, nesladit ani jednu, zatim, cukr chci zvlášť. Mlíko taky zvlášť,“ nadiktoval si. Žena se na něj napůl překvapeně a napůl pobouřeně otočila.

„Bundu mi pověsit nechceš? Budu muset strhnout hvězdičku za servis,“ provokoval. Pak, když viděl, že se dáma pořád nemá k odchodu a nadechuje se k rázné odpovědi, sebral bundu a hodil ji po ní, aby svá slova podtrhl. Následovalo jakési mumlání, ve kterém zaslechl asi třikrát zopakované „hulvát“ a dáma byla pryč. Otočil se na Damiana.

„Sorry. Asi jsem řek‘ něco špatně.“

Chvíli na sebe hleděli. Pak se Viliam zašklebil a Damian pobaveně pozvedl obočí. V tomhle se shodli dokonale.

„Babizna. No nic, jdem pro to kafe. Tady než by ho někdo přines‘, to bychom se načekali. Krom toho, bez Edy by to stejně nebyla žádná sranda.“

Netrvalo dlouho a seděli opět v kanceláři, před sebou kouřící hrníčky. Viliam do svého vysypal polovinu cukřenky, u čehož si velmi dobře uvědomoval, že jej bratr sleduje s pozdviženým obočím a že jeho počínání hodnotí jako barbarství.

„Hele, asi bych se měl k tomu všemu ještě vyjádřit. Nejsem si jistej, že chci vědět, co přesně jsi mu dělal, ale na to, cos řikal, můžeš zapomenout. Nepoznám to se stoprocentní přesností, jsem si ale skoro jistej, že to všechno vytěsnil – ve vlastním zájmu. Vybavuje si pocity, asi si bude vybavovat tón hlasu, jak mu bylo, jak ho jednotlivý gesta nutily se chovat. Možná nějaký jiný detaily. Ale obsah slov? Pro něj je mluvenej jazyk obecně dost nespolehlivej způsob komunikace. V tuhle chvíli to prostě nějak vypustil. Můžeš se ho někdy v budoucnu sám zeptat, co si pamatuje, zaprvý bych ti to ale nedoporučoval a zadruhý pochybuju, že by si to vyložil takhle, i kdyby mohl. Zrovna milostný vyznání by zmínit nezapomněl.

A ano, někoho asi má. Respektive na rande chodí, to vim taky. Mluví o tom docela často. Ale o tobě mluví tak stejně často, jestli ne víc. Co ty víš, třeba to s tebou rovnou vzdal, protože má pocit, že tam by se nikam nedostal. Tak nějak podvědomě. I on musí cejtit, že s nim nechceš bejt o moc víc, než je nezbytně nutný. To láskou dvakrát nezavání. Upřímně si ho ve vztahu moc představit nedokážu. Jednu dobu jsem dokonce přemejšlel, jestli nemůže bejt asexuál. Ale jestliže by sis s nim něco začal, moc dobře víš, že to hlavní, na čem by to pro něj stálo, by byl společnej čas. Na to, co mu ty nemůžeš dát, se nevymlouvej. Můžeš dát všechno, seš zdravej a máš prachy. Prostě se ho na to někdy vyptej. Jak to s tim někym má, co od toho čeká, co cejtí a tak. Trochu si to proklepni, to ty umíš.“

Měl svá podezření, to jistě. Ta už ale sdělovat nechtěl. Nikam by nevedla, krom toho, pořád šlo o Edovo soukromí. Na to ať se ho vyptá Damian sám.

„A ještě jedna věc. Když jsem tě posledně viděl zamilovanýho, bylo ti šest, takže se to nepočítá. Nicméně něco o tvých vztazích vim. Jestli tu teď sedíme a tohle všechno probíráme, jen aby tě to bavilo půl měsíce a pak jsi to uzavřel jako další zářez na pažbě, budu tě muset vykastrovat.“

Damian měl nutkání protočit očima. Čekal to a byl to pro něj další už v podstatě bezcenný důkaz, jak moc mu na tom štěněti záleží.

„Chtěl bych tě ujistit, že se to nestane, ale netuším, co bude. Jedno ti ale říct můžu. Byl jsem zamilovaný jednou. Nemělo to dlouhého trvání, ne mou vinou, ani on na našem rozchodu neměl zásluhu. I on mě miloval. A tenkrát jsem se cítil stejně jako teď. Nebudu ti vykládat o bušení srdce a neustálém rozebírání jeho osoby, uctívání každého jeho nádechu, protože to bych sklouzl do sentimentality, kterou bys mi nevěřil. Sám jsem se s ní ještě nesmířil. Jen vím, že mě Eduard změnil a já nejsem schopný racionálně uvažovat. Pokud tohle není láska, tak pak už nevím. Jsem schopen své podřízené hodit do emocionálních sraček, aby jednali, jak chci já, a nemám z toho špatné spaní. U něj stačí jen letmý ošklivý pohled, ze kterého on si mimochodem vůbec nic nedělá, a užírám se výčitkami.“

Damian nepřestával pozorovat bratra přes okraj hrníčku, ze kterého upíjel chladnoucí kávu. Stále nemohl vstřebat, že tu spolu takto sedí. Nebyla v tom dokonalá harmonie, ale mluvili spolu a neměli tendence si vzájemně srovnat fasádu. Přemýšlel o jeho slovech, ale rady, které mu dával, byly neuskutečnitelné. Nemohl, a hlavně nechtěl z něj tahat rozumy o lásce, protože o ní nechtěl poslouchat. Jen by se mu potvrdilo to, co už sám věděl. Každý je lepší než on, protože každý má v sobě víc empatie. Nebylo to přece o tom, jestli má na to, aby mu dával dárky… Nechtěl si ho kupovat, a přestože měl Eda dárky rád, koupit by se stejně nenechal. Jakmile by zjistil, z jakého důvodu je dostává, okřápal by mu je o hlavu. Damian by mu nedokázal dát něco, co se penězi získat nedá. Bezprostřednost, uvolněnost, spoustu času, který si usurpuje a který si zaslouží. Nedokázal by se změnit z chladného panáka v drahém obleku v dítě, které si s ním sedne na houpačku. Viliam tohle všechno dokáže, jeho přítelkyně či přítel nejspíš taky. Tak co by mu mohl nabídnout? Zlatou klec? O tu on nestojí.

„Pojeďme, nebo tady oba usneme…“

Sotva vyšli z kanceláře, narazili opět na Květu.

Damianovi ztvrdly rysy. „Potřebovala jsi něco, nebo jen sháníš drby? Měl jsem za to, že jsi mi kdysi tvrdila, že nejsi otrok, abys pracovala v sobotu. Nejspíš jsi změnila názor. Tak tedy, když už jsi v práci, vypracuj mi prosím body ze středeční porady. Pan Petiška měl ten den jinou práci, a pokud si dobře pamatuji, poprosil jsem tebe. Je sobota a já to stále nemám. Nejsi tady žádná ozdoba, ale můj podřízený, po kterém požaduji stejnou pracovní výkonnost jako po každém jiném v tomto domě. Ono to koneckonců není tak náročná práce, abys ji nezvládla.“

„Jsi zmetek…“

„Možná jsem, ale pořád jsem tvůj nadřízený. Chci po tobě jen pár papírů. Nežádal jsem tě, abys byla v práci přesčas. Nikoho nenutím, aby pracoval v sobotu, tak nechápu, proč mi nadáváš?“

„Milý pane řediteli,“ oslovila jej sladce se silnou ironií a posměchem, „mou nadřízenou je pouze majitelka této společnosti, ty se se svým titulem můžeš jít vycpat!“

Uchechtla se, když viděla nechápavý výraz ve Viliamově obličeji, otočila se na podpatku a s hlavou vzpřímenou kráčela do své kanceláře na konci chodby.

Viliam jí nechtěl udělat tu radost, že se na naprosto zřejmé zeptá hned v patře. Dokonce ani ve výtahu to neudělal, protože s nimi jeli i jiní lidé. Vlastně se ozval až na cestě do garáží.

„Nemyslim si, že bys byl tak blbej, abys Ivetu nechal po rozvodu shrábnout půlku firmy, natož celou. Ostatně, na smlouvu vám, předpokládám, zíral děda, musela bejt naprosto neprůstřelná, co se majetku týče, o to se zase nebojim. On ti ji nepředal? To jako proč?“

Nemohl si pomoct, ta situace mu něco nepříjemně připomínala. Své dědictví také nedostal. A nedostal ho, protože děda rozhodl. Babička na něm dodnes seděla. Jestliže společnost měla majitelku…

Ten zadělanej dědek s nima oběma vyjebával i po svojí smrti. To snad nebylo ani možný.

Před nimi se objevil nablýskaný sporťák. Skoro se zdálo, že auto vycítilo Damianovu přítomnost a tlumeně píplo. Muselo být sakra drahé. A sakra výkonné. Lásku pro rychlou jízdu sdílel Viliam s bratrem. Ostatně, to věděli. Na kolech, na koních, na všem se vždy předháněli, jen aby byli co nejrychlejší. Do aut se to propsalo tak nějak přirozeně. Když na něj nyní zíral, pokušení nakonec vyhrálo nad přirozenou touhou neukázat bratrovi, jak jej to auto fascinovalo.

„Můžu řídit?“

Damian znejistěl a nervózně přešlápl na místě. Zkoumavým pohledem skenoval tvář bratra, jehož zájem se nyní upínal jen na auto. Nikdy s ním v autě neseděl, nebyl schopen posoudit jeho schopnosti a nedokázal odhadnout, jak se bude chovat v mašině, která má o pár stovek koní pod kapotou víc než jakékoli auto, které kdy řídil. Damian byl zvyklý na luxusní sporťáky od chvíle, kdy obdržel řidičský průkaz, dokázal ocenit jejich rychlost i okamžitou akceleraci, dokázal s těmito profity pracovat, ale měl k nim respekt. Dokáže tohle i jeho bratr? Nešlo mu o auto. Nikdy neměl tu tendenci ho pozvednout na úroveň mazlíčka, kterého se nikdo nesmí ani dotknout. Auto pro něj byl jen stroj, který ho rychle přemístí z místa na místo, přestože sám musel uznat, že tento stroj byl kus uměleckého díla. Spíš než o vůz měl strach o svůj i bratrův život. Viliam byl v mnohém roztržitý, a pokud se jednalo o to vyhrávat, byl schopen si zlomit vaz, jen aby dosáhl svého cíle. Pravda byla, že nyní s nikým nezávodil, přesto se Damian nemohl zbavit domněnky, že mu Vil bude chtít dokázat, že i on umí šlápnout pořádně na plyn. Chvíli bojoval sám se sebou, ale potom přistoupil blíž, auto zaregistrovalo přítomnost klíče a podruhé tiše píplo a kliky se vysunuly ze dveří. Damian rukou pokynul k místu řidiče a sám se usadil vedle.

„Dobrý den, pane Krausi,“ ozval se příjemný mužský hlas z přístroje zabudovaného v palubovce. Damian tiše zaklel. Vypínal to! Vždycky toho kecala vypínal a cokoli potřeboval, si nastavil na mikropočítači ručně. Nadechl se, když si uvědomil, že dnes ráno výjimečně nechal AI pracovat za něj.

„Domů,“ řekl nevrle a na obrazovce vyskočila mapa.

„Silnice jsou průjezdné, provoz plynulý, nikde na trase není objížďka ani havárie. Teplota vozovky je průměrně 3 stupně, bez náledí. Pravděpodobný dojezd do cíle je 14.27,“ oznámil počítač.

„Je to tvoje. Kroť se prosím, všechno je citlivější, než jsi nejspíš zvyklý. Máš zapnutého kecala, bude tě pravděpodobně plísnit, ale omezovač není aktivovaný. Taky ti bude radit. Palubovka není ve standardním vybavení a mnohé je tu trochu jinak než v běžných autech. Můžeš se ho i ptát. Anebo ho můžu vypnout…“

„Zatím dobrý,“ odtušil Viliam, moc se ale na Damianova slova nesoustředil. To by mu samozřejmě nepřiznal. Zkoumal auto ze všech možných úhlů. Věděl, co by od něj měl očekávat, jednu dobu se auty docela zabýval a toto, které měl Damian, byl výstavní kousek. Rozhodně to ale neznamenalo, že by v něm už někdy seděl, nedej bože ho mohl řídit. Potřeboval se s ním seznámit.

V následujících pár minutách, tedy ještě než stihl na cokoli sáhnout, mu bratr věnoval menší rychlokurz, ve kterém mu to nejpodstatnější vysvětlil. Následně Viliam naprosto instinktivně zkontroloval, že v bočních zrcátkách vidí to, co by měl, že má volant ve správné výšce a že má správně nakloněné zpětné zrcátko, a hned nato se sám pro sebe zašklebil. Jistěže bylo to auto dělané na jeho postavu. Taky ho to mohlo napadnout.

Měl všechno. Mohl vyrazit. A tak nastartoval a s ohledem na mnohokrát opakované rady ze strany bratra se na své poměry jen lehce dotkl pedálu. Auto sebou cuklo jako poplašené.

Překvapeně zamrkal. Se zcela seriózním, kamenným výrazem se otočil na Damiana.

„Člověk by tomu nechtěl věřit, ale skoro se zdá, žes měl pravdu.“

Zašklebil se. Netušil, co za výraz udělal Damian, protože to už se opět věnoval řízení. Elegantně vycouval a bez dalších překvapení vyjel z garáží.

Viliam by se rozhodně nepovažoval za špatného řidiče. Tedy, Viliam by se v máločem považoval za vyloženě špatného – možná vyjma vaření, tam byl schopen uznat určité nedostatky, ale slovní spojení určité nedostatky bylo do nebe volajícím eufemismem, jelikož pokrmy, které uvařil on, by s největší pravděpodobností nežral ani dobytek. Dokonce ani Damian. Ha, za tu urážku by na sebe byl hrdý, kdyby jej napadla ve vhodnější chvíli.

Tak jako tak, Viliam by se rozhodně neoznačoval jako špatný řidič, i kdyby špatným řidičem byl. Ani jeho okolí by jej tak ovšem nemohlo nazvat. Dokonce ani Eda. Protože ač měl po celý život jen jedno jediné auto a do jiných se dostával naprosto zřídka, řízení jej bavilo. I kvůli tomu se kdysi zajímal o všechno možné, co jezdilo. Zbožňoval navíc rychlost, a přestože za volantem by se zabil jen nerad, důvěřoval svým schopnostem a mnozí by jistě přisvědčili, že oprávněně.

Na ulicích nebyl příliš provoz. Řekla mu to i palubovka. Pravda, přílišného vděku se nedočkala. Vypnul ji hned na prvních světlech. Cestu k vile si pamatoval.

Dvěma slovy – byl nadšený. Jednou rukou ležérně držel volant a pozoroval, jak za okýnky mizí krajina. Auto s ním komunikovalo podstatně lépe než cokoli, na co byl zvyklý, a přestože napůl očekával, že se na něj Damian někdy utrhne – na obrazovce mu svítila maximální povolená rychlost a on ji stejně dodržoval snad jen v těch garážích, než vyjel na ulici – to se nestalo. Provoz ještě víc zeslábl a Viliam měl tak možnost auto testovat, aniž by se musel bát, že je někde vybourá.

Skutečná legrace ale měla teprve přijít. Dostali se mezi pole, kolem nebyla ani noha. Zastavil.

„Můžu to vzít oklikou?“

Damian neprotestoval. Asi ještě netušil, co ho čeká.

Jestli si z celého bratrova monologu o autě něco zapamatoval, bylo to tlačítko na stahování střechy. Tohle chtěl vždycky vyzkoušet. Stiskl jej tedy. Damian mu věnoval pohled, jako by se zbláznil, on se na něj zašklebil.

„Počkej ještě… podej mi tašku. Dík,“ odtušil a chvíli své věci prohledával. Pak vylovil igelitový pytlík. Vrazil ho do ruky Damianovi.

„Nerad bych, aby sis to auto pozvracel. By byla škoda. A teď doufej, že tu nikde není policejní stanice nebo měření rychlosti. Jdeme zkusit, co to auto umí.“

Střecha byla dole, nečekal na povolení. Šlápl na plyn.

„Ty jsi vážně idiot,“ hulákal na něj Damian, ale začal se smát a odhodil sáček dozadu, odkud se větrem vznesl a zmizel kdesi v dáli, „buď tak hodný a drž se asfaltu, v poli by dostalo dost zabrat, je nízké. A vůbec ti nevadí, že mrznu, že ne?"

Viliam se na něj jen zašklebil a okamžitě se opět věnoval řízení. Auto dokázal vyhecovat až do dvou set padesáti a stále nevypadalo, že ho nějak trápí. Elektromotor předl tiše, i při té rychlosti, a vzhledem k tomu, že měli sundanou střechu, vlastně nebyl slyšet vůbec. Na Viliamovi bylo vidět, že se opravdu baví a adrenalin ho držel na hranici soustředění. On zimu necítil, na rozdíl od Damiana, který se už modlil, aby byli doma.

Bylo to definitivní. Jeho bratr byl cvok. Stejný jako jeho dvojče. Eduard si nevybral zrovna chápavé přátele, co se týkalo jízdy v autě. Stejně se ale Damian usmíval a v rámci možností si jízdu užíval. Jen kdyby mu tak nemrzly uši.

Byl rád, když zastavili u domu, méně už, když viděl, že auto je zapráskané bahnem. Povzdechl si a raději vklouzl do domu. Oheň v krbu byl vyhaslý, ale podlahové topení dokonale vyhřálo místnost.

Viliam byl stále v euforii, svalil se na sedačku a nadšeně drmolil superlativy na Damianovu Teslu. Chápal ho, taky z toho auta byl nadšený poté, co si do něj poprvé sedl. Bylo skvělé, ale bylo to jen auto. Vyměnil by ho okamžitě i s celým svým domem za odpuštění, přízeň a lásku blonďáčka. 

Damian jim uvařil čaj, bratrovi nabídl med a sedl si naproti.

„Zase ti ho někdy půjčím, ale teď potřebuji radu. Když mu sbalím jeho oblečení a půlku knihovny, bude si myslet, že už ho tu nechci. Jenže když to neudělám a on bude potřebovat víc času, nebude mít co na sebe a své knihy. Měl bych si s ním promluvit, jenomže… Nemyslím si, že by to v tuto chvíli byl dobrý nápad,“ usoudil zadumaně Damian. Tušil, co bude následovat. Spousta hloupých keců, že velký boss Krausů zase jednou v něčem potřebuje radu od toho nýmanda, kterého děda vydědil. Bylo mu to jedno. Když se to týkalo udobření se s Oříškem, byl schopný spolknout cokoli – poddajný jak beránek. Mohl být vděčný, že toho jeho bratr zatím nevyužil. Musel cítit, že by byl ochotný se nechat dlouho urážet, než by to nevydržel.

Na to však Viliam v tom momentě – překvapivě – ani nepomyslel. Přemýšlel nad bratrovou otázkou i nad svým vlastním postojem k Edovi. Na jednu stranu měl pořád tendenci ho chránit. Na jinou si přestával být tak samozřejmě jistý, co přesně skutečně bylo pro jeho dobro. Bál se, že udělá chybu, ať už udělá cokoli.

„Já bych to nedělal,“ vyslovil nakonec. Na chvíli jej přepadly výčitky a pocit, že blonďáčkovi právě zpečetil osud. Kdyby tohle Eda zjistil, nikdy by mu to neodpustil. Vyslovit to před Damianem? Sebevražda. Jestli se ti dva někdy dostanou do stejné místnosti a Damian mu to řekne, nebude už Eda věřit ani jednomu z Krausů. Jenže už bylo pozdě. Musel své myšlenky dokončit.

„Vyprávěl mi, jak to bylo s jeho odchodem od matky. Vim, že tobě tu historku řikal taky, ostatně, tak se taky dostal sem k tobě. Nechci tvrdit, že by si ta ženská zasloužila druhou šanci, to rozhodně ne. Ale když nad tim tak přemýšlím, stejně mi přijde, že to, co udělal Eda, byl v podstatě jenom útěk od problému. Mohl z ní ty prachy vymámit, mohl z ní zkusit vyřvat respekt nebo se na ni vykašlat, ale žít tam, dokud si nenajde podnájem. Určitě jí navíc nechal spoustu svejch věcí. To už je mu jedno. Radši zmizel než tomu čelit – kvůli jedný facce. Pokud mu sbalíš všechno oblečení i knihy, bude schopnej dlouho dělat, jako bys nebyl. A vzhledem k tomu, jak moc na tobě stojí jeho spokojenost, alespoň co tak na něm vidim, by takovej krok byl pro něj příšerně, ale hlavně zbytečně náročnej a vysilující. Nemá zapotřebí snažit se dělat, že neexistuješ, přestože se údajně nezlobí.“

Fajn. Stačí, aby Damian jednou cekl a Viliam o Edu přišel. Jestli nedělá správnou věc, asi si to nikdy neodpustí.

„Řekl jsem mu, že jestli už tě nikdy nebude chtít vidět, nemusí. Nehodlám ho tlačit k návratu do práce. Vždycky si může najít něco jinýho. Neřikám ani, že to nejlepší, co se mu teď může stát, je usmíření s tebou a návrat k tomu, co bylo. Tvůj strhanej stav ještě nemusí znamenat, že mu to neuděláš znovu. Vlastně si myslim, že kdyby s tebou neměl nic společnýho, měl bych podstatně klidnější spaní. Ale měl by vědět, že tě to mrzí, a měl by vědět, žes to takhle nechtěl. A že z tvý strany je snaha všechno vrátit. Nesmí si myslet, že sis do něj kopl, protožes prostě mohl.”

Nádech, výdech. Zahledět se do bratrových očí. Neviděl nic posměšného ani nic, co by naznačovalo pocit vítězství nad naivním bratrem. Alespoň tak.

„Vezmi nějakej menší batůžek. Bude potřebovat věci na pár dní, zatím. O další on si kdyžtak řekne. Kartáček, pastu, několik párů náhradních trenek, takovýhle věci. Můžeš přidat několik knížek. Předtím mi básnil o voucherech do Luxoru. Přibal mu i ty, někde je pořád má. Půjdu s nim, jestli bude chtít. Chodit po centru a věnovat se zálibám by mohlo pomoct. Nechci, aby se zahrabal doma v minulosti, která je mimo jiné i v těch starejch knihách.“

„Jsem rád, že se shodneme. Nikdy jsem si nemyslel, že se tohoto dne dočkám, ale rád bych ti řekl, že nejsi tak špatný chlap, jak jsem si myslel. Pokus se udržet tohle křehké příměří… kvůli Edovi, já se budu snažit taky,“ podotkl opatrně Damian a pohled upřel na sklo terária. Věděl, že jejich znovu nalezené souznění nemusí mít dlouhé trvání, přesto za něj byl v tuto chvíli vděčný. Přesunul zrak na bratra. Jak málo se toho za ta léta změnilo? Stále nechával lžičku v hrníčku, aby si s ní při pití málem vypíchl oko. Když přemýšlel, mnul si ruce a pohrával si s prsty, když byl spokojený, malinko, téměř neznatelně, nakrčil nos. Všechny jeho zvyky, pravda, působily daleko dospěleji, a všemi těmito, kterých si za těch pár chvil všiml, byl obdařen i on sám. Byli si tak moc podobní i tou jejich tvrdohlavostí a ješitností… Damian to přiznával, sám sobě.

Zase sklouzl do sentimentu. V duchu zanadával, ale pak nad tím pomyslně mávl rukou a spokojeně dopil čaj.

Zvedl se, aby zašel do Edova království. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval, kde má uložené věci, které bude v příštích dnech potřebovat. Na moment zapřemýšlel, jestli mu má poslat celou pracovní tašku. Bylo to podobné dilema, jaké řešil s bratrem před malou chvilkou. Nakonec ji vzal i s malým batohem plným obyčejných nezbytností. Přidal tam sklenici medu, kterou si Eda usurpoval pro sebe v pokoji, dvě knihy, které měl na stolku, nejspíš rozečtené, a do peněženky vložil vouchery. Ty našel na stole zatížené kýčovitým sněžítkem. Chvíli jej obracel a civěl na umělý sníh, jak se vznáší ve vodě, a vhodil do batohu i to. Měl takový pocit, že mu na něm záleží, a tušil, že ho dostal od Luise na Vánoce.

Seběhl dolů a našel bratra, jak upřeně pozoruje korálovku, která se líně obtáčela okolo pahýlu větve.

„Jmenuje se Magdalena,“ poznamenal Damian a seskočil z posledního schodu. Když se na něj bratr nechápavě otočil, dodal: „Ten had, je to samice – jmenuje se Magdalena. Babička zuřila, když se to dověděla. Nesnáší hady… Můžeme jet? Tentokrát ale řídím já. Se střechou a rozumnou rychlostí. Já totiž na rozdíl od tebe bych byl bez řidičáku naprosto vyřízený.“

Viliam se křivě pousmál a okatě si bratra prohlédl. Chybělo tomu jen zaujaté hvízdnutí.

„Ach tak, velevážená prdel Damiana Krause by pak musela do MHD. No to by ovšem bylo nadělení. Žádný vyhřívaný sedačky, žádnej ergonomickej tvar, aby se nekřivila zádíčka. Tvůj zadek má svoje standardy, tohle by nepřežil,“ odtušil s nádechem ironie, veškerý kousavý podtón ale nechal kdesi v kanceláři. Utahoval si z něj, ne nepodobně jejich špičkování, když byli ještě děti.

„Doufám teda, že mi podobný věty tvoje prdel odpustí. Bych ji nerad urazil, rozhodně ne za cenu našeho příměří.“

„Dobře víš, jak to myslím,“ zamumlal Damian, ale jinak jeho popíchnutí přešel.

Viliam už seděl opět v autě, připnul si pás a znovu se zadíval na bratra.

„Když už jsme se oklikou dostali k rodině, mohl bych se oklikou vrátit ke svojí otázce, kterou jsi elegantně ignoroval. Děda ti tu firmu nepředal? To jako proč?“

Damian se na něj příkře podíval, ale pak nastartoval a podstatně pomaleji se rozjel jejich ulicí k polím směrem k centru.

„Proč tě to zajímá? Chceš slyšet to, že se mnou děda vyjebal stejně jako s tebou? Nejednou jsem se ptal Magdaleny na důvody, proč jsi nic nedostal, ale stejně si myslím, že mi nikdy neřekla pravdu. Měl v tom prsty děd stejně jako u tebe. Nic jiného mi nevychází. Nemám ponětí, proč Magdalena tak mlží, ale myslím si, že ho kryje i po jeho smrti. Omlouvá ho za chyby a nemá zájem je napravit, anebo nemůže. Na druhou stranu byl děd obezřetný. Není pravda, že by Iveta nedostala nic, dostala přesně půlku mých procent vlastnictví, které ale stejně bylo mizivé. Vlastním asi patnáct procent, ale jako výkonný ředitel mám mnohem větší pravomoci mluvit do záležitostí firmy, než kdy bude mít ona. Ona koneckonců posílá do práce svou drahou matinku. Ta jednou za čas přijde. Většinou na důležité schůze, aby měla přehled, jestli by nemohla něco urvat, ale jinak mě nijak neohrožuje. Ty hloupé poznámky a nadávky jsou jen její frustrace. Ví, že je i s Ivetou vyřízená. Alespoň co se týče nás. Nepochybuji, že se Květa postará, aby ani ona, ani dcerunka v budoucnu nestrádaly, ale to už je mi jedno. Od rozvodu jsem Ivetu viděl jednou a jsem za to rád. Zaškrtil bych ji, kdybych ji potkal. Slepě jsem spoléhal na to, že mi děd vybral tu správnou ženu, které budu moct ve všem důvěřovat. Za ty měsíce, co jsme od sebe, už na ni vyplavalo tolik špíny, nedivím se, že mi nechce přijít na oči. Myslím, že moc dobře ví, na co všechno už jsem stihl přijít.“

„Počkej, počkej, počkej, cože? On ti ji vybral? Jakože domluvené manželství? Bez lásky a tak?“ zarazil ho Viliam.

„Ano, vzal jsem si ji, protože jsem neměl na výběr.“

„A stejně firmu nemáš…,“ poukázal všímavě.

„Nejen kvůli tomu. Je to složité, nechci tě svými starostmi zatěžovat,“ odbyl ho Damian.

„Tak proč? Ty jsi na rozdíl ode mě udělal úplně všechno, co chtěl. Dokonce i takovou bizarnost, že sis vzal ženskou, kterou ti vybral on. Tak v čem jsi mu teda nevyhověl?“

„Potomek, dědic. Až se mi narodí dítě, dostanu většinu procent firmy…“ Z pochopitelných důvodů zamlčel skutečnost, že pokud dědic nevzejde od něj a jednou bude mít Viliam to štěstí, že klan Krausů poctí pokračovatelem rodu, zdědí firmu ono dítě. Tohle mu zkrátka říct nemohl a divil se, že mu to Magdalena ještě nevyslepičila. Bylo však pravděpodobné, že zrovna tuto variantu si nepřála ani ona.

„To je sračka,“ zhodnotil odborně Viliam. „Kdybys to dítě za těchhle podmínek fakt měl, tak nějak přirozeně bys ho měl za timhle účelem. A dopadlo by pak buď jako náš táta, nebo jako jeden z nás. Nejseš žádnej princ, jde o blbou firmu. Kdyžtak by se prodala. Stejně neměl šanci se toho dožít.“

Všiml si, jak se na něj Damian úkosem zadíval. Pravděpodobně už měl na jazyku, ať takto o jejich dědovi nemluví. Vil si nemohl pomoct, od jisté doby toho chlapa nesnášel. Ale fajn, když to bratrovi udělá radost… Bože, vycházet s bráchou kvůli Edovi byla jedna věc. Ale přijímat dědu kvůli bráchovi, aby byl zadobře s Edou? Nechtěl by se rovnou přidat do nějaké sekty?

„Budiž, dejme tomu, že chápu, proč jsi mu na to kývl. Hodně dejme tomu, protože nechápu – je to pošahaný. Proč ještě nemáš nějakýho jednoho opomíjenýho chudáka, kterej by ti pomohl konečně to shrábnout? Nebo dva, zase dvojčata. I kdyby byla Iveta šeredná, dokonce i kdybys byl čistokrevnej gay, což podle všeho nejsi, udělal jsi pro dědu sakra hodně. Voprcat jednu nánu už není zas tak nesnesitelný, ne?“

Damian jen zakroutil hlavou. „Nebyl by to chudák, miloval bych to dítě, dal bych mu všechno,“ odmlčel se a zarputile zíral na semafor, kde zářila červená, jen aby nemusel bratrovi pohlédnout do tváře. Byla to poměrně otevřená zpověď a přemýšlel, jestli v ní má pokračovat. Otázka byla, jestli opravdu touží po tom se s bratrem udobřit. V případě, že ano, pak by bylo správné se mu otevřít.

Málem by tu zelenou prošvihl, kdyby do něj Viliam nešťouchl.

„Nesnesitelné by to nebylo, Iveta byla v posteli fajn, měl jsem ji rád a snažili jsme se. Já jsem po tom dítěti opravdu toužil, firma v tomto případě byla na druhém místě. Tenkrát jsem si myslel, že ona chce taky rodinu pro nás, mýlil jsem se. Jsem rád, že s ní nejsem. Rozvedla se se mnou, protože já děti mít nemůžu. To, že mě nachytala v posteli, už byla jen záminka, kterou nejspíš hledala dlouhé měsíce. Byl jsem hloupý a naivní.“

Nějakou tu chvíli pak v autě panovalo ticho. Viliam cítil, že přes takovou zprávu se bratr stále ještě nepřenesl, a vlastně to i velmi dobře chápal. Damian si snad už od dětství vždy představoval svou budoucnost s dětmi – ne že by si k Vánocům přál panenky, aby na nich mohl trénovat přebalování, spíš to zkrátka tak nějak přirozeně předpokládal. Později, to už byli dospělí, se Viliam jen tak mezi řečí dozvěděl od babičky, že bratr navštěvuje jakýsi dětský domov. Vždy měl za to, že se pouze chce ukázat jako dobrák, že to dělá pro svou reputaci a pro firmu. Nyní chápal. A ano, měl trochu výčitky svědomí. Samozřejmě je nedal znát. Nebo se o to alespoň snažil.

„Chceš tim říct, že tu firmu nedostaneš nikdy? Nebo alespoň dokud i babičku někde nezakopou?“ nadhodil pak, snaže se vrátit k původnímu tématu. Měl tak trochu pocit, že kdyby pokračoval tam, kam se nyní dostali, asi by se bratrovi musel omluvit. Za hodně, ale hodně narážek z posledních let. A to nechtěl. A stejně tak by to nedovedl jen tak přejít. Takže pro jednou možná nebylo od věci problém nechat ležet.

„Nenapadlo tě někdy poslat je všechny do hajzlu? S dědou už to asi nepůjde. Jakože, zkusit to můžeš, ale stejně to nebude mít efekt, takže zbytečná snaha. Ale můžeš to udělat s babičkou i se všema zaměstnancema typu tý babizny. Hele, fakt fest to neřikám rád, protože tim tak akorát masíruju tvoje už tak enormní ego, ale ta firma stojí na tobě. Na to tě nemusim nijak extra znát, abych to věděl, předtím vždycky stála na dědovi a tys to přebral se všim všudy. Kdybys z toho odešel, celý by to spadlo, dřív nebo pozdějc. A babička to musí vědět. Nakonec by ti tu firmu předala, pokud jí jenom trochu záleží na její budoucnosti. Takhle se toho nedočkáš nikdy. V podstatě jí tam otročíš s tim, že cokoli ona řekne, pro tebe musí bejt svatý. Jestli spoléháš na to, že se tohohle pocitu kdokoli z naší rodiny bude schopnej vzdát, moc nás neznáš. Nikdo z nás není Eda. Pocit, že tě lidi poslouchaj, je návykovej.“

„Samozřejmě, že jsem nad tím přemýšlel – hned poté, co jsem se to dověděl. Řekla mi to na dědově pohřbu. Nechápu, co tím zamýšlela, možná měla dojem, že uctím jeho památku a neudělám skandál. Počítala s tím, že se později uklidním. Jenže já jsem si ji odchytil v autě na parkovišti a šíleně jsme se pohádali. Možná si to pamatuješ, těsně poté, co jsem se jí pokoušel vyhrožovat – což byla ode mě naprostá hloupost, nemyslel jsem střízlivě – ječela pak na tebe a vyčítala ti všechno, co ti kdy vyčítal děd. Byl jsem z toho tenkrát zmatený, ty pravděpodobně ještě víc, protože jsi netušil, čím sis to v ten moment zasloužil. Dnes už vím, že byla frustrovaná z toho, že to nejsi ty, kdo sedí v křesle ředitele. Za jedno jsi byl vždycky její mazlík, ale tady v tomto případě to byla spíš její naivní důvěra, že ty bys byl ohebnější a lépe zobal z její ruky.

Já jsem se opravdu později uklidnil a doufal jsem, že jak se narodí dítě, bude všechno v pořádku. Doufal jsem dlouho, a to, že jsem neplodný, jsem se dozvěděl teprve nedávno. A Magdalena postupem času pochopila, že je lépe se mnou nebojovat a že systém vedení firmy nijak závažně nenarušuji. Nechává mě být a většinu mých návrhů mi odkývá a schválí,“ pokrčil rameny Damian.

„To furt ještě neznamená, že jí nemůžeš dát nůž na krk,“ odvětil Viliam.

Damian na chvíli zapřemýšlel, kolik toho může bratrovi sdělit a kolik by si toho vzhledem k vyhrocené minulosti měl nechat pro sebe. Nepodstatnými informacemi by ho mohl ukolébat a neporušit tak příměří, o které nepochybně oba muži stáli. Určité skutečnosti mu však sdělit nemohl, nemohl mu naprosto důvěřovat, ačkoli by velmi rád. Viliam mohl být jak příjemný spojenec, tak i mocný nepřítel, pokud by zneužil informace, které mu ale zatím Damian nemínil svěřit. Nechtěl k němu být neupřímný, ale nemohl jen tak na lusknutí prstu zapomenout na nepřátelství, které mezi sebou měli celé roky.

„Ona je zarputilá, nechala by mě jít i přesto, že by to znamenalo pro ni dost nepříjemností. Neznáš ji, jaká je v práci, dost se změnila po smrti dědy. Nedávno vznikla situace, kdy jsem jí nebyl po vůli a dala mi tak jasně najevo svůj postoj. Od té doby nepochybuji, že by to udělala. Vile, teď si asi říkáš, že jsem ji měl poslat ho háje a jít, ale pochop, já jsem té firmě věnoval celý svůj život – to není jen hloupá fráze – vzdal jsem se všeho, na čem mi kdy záleželo, a že toho nebylo tak moc, protože jsem věděl, že si víc nemůžu dovolit. Ale to málo, po čem jsem opravdu toužil, to bylo pro mě opravdu podstatné. Ty netušíš, co se dělo v zákulisí, a nechceš to vědět! Bůhví, že jsem chtěl několikrát z toho kolotoče vystoupit…“ odmlčel se. Nechtěl se mu svěřovat s tím, jak slabý byl, když se nechal nejen fyzicky, ale hlavně psychicky zlomit natolik, že jako poslušný pejsek skákal, jak děd pískal.

„Zbyla mně jen firma, a ač se ti může zdát po těch všech slovech a nátlaku od prarodičů, že ji musím nesnášet, není to tak. Mám svou práci rád, naplňuje mě a je to to jediné, co mi zbylo a s čím jsem opravdu spokojený. Když už jsem přišel o všechno ostatní, o toto přijít prostě nemůžu. A proto, jak už jsem říkal, kromě pár maličkostí se s Magdalenou shodneme a dokážeme spolu docela solidně spolupracovat. Takže to nechávám být.“

Viliam nepotřeboval vědět, že jedna z oněch maličkostí byl Eda. Naprostá hloupost, a přesto kvůli této jejich neshodě věděl, že tvrdohlavá Magdalena by mu bez mrknutí oka vzala jeho post. Stále mu však chybělo vysvětlení, proč tak trvala na tom, aby kluk tu práci dostal. Zvlášť když si byl naprosto jistý, že na ni to prapodivné charisma, které okolo sebe Eda šířil, nepůsobilo. Na rozdíl od obou bratrů a půlky zaměstnanců firmy. Damian si dávno všiml, že Eda, aniž by si to sám uvědomoval, působil na lidi, měnil je, probouzel v nich tu lepší stránku a usmiřoval nesmiřitelné soky.

Nyní však stejně očekával ostrá slova, kterými ho bratr s pohrdáním odsoudí, nazve ho chudákem, který tak trpí v luxusu, nařkne ho, že zveličuje a že je srab. Damian se zapřisáhl, že tentokrát ho nechá, ať si mluví, a nepohne ani brvou. Viliam ho nemohl pochopit a Damian si moc dobře uvědomoval, že kdyby byl na jeho místě, reagoval by úplně stejně.