Valčepo 15. kapitola

Chvilku ještě trvalo, než to Šimon všechno probral. Jeho mozek jako by najednou odmítal fungovat, odmítal zpracovat nové informace. Proč Olivier utekl? Co v těch slovech měl spatřit tak…

Kruci!

Vystřelil ze židle tak rychle, až se převrhla a jemu se zatočila hlava, to mu ale bylo jedno. Musel za Olivierem! Sakra, chodil s klukem, s klukem, s klukem…

Byl na stejné pohlaví, nejspíš! Jenže… proč brečel? Proč byl smutný? Proč v jeho očích na moment zahlédl šok, bolest, proč po těch slovech utekl?

Co nejrychleji se dostal ke koupelně, kam ho viděl zmizet. Jeho výhoda spočívala v noze, kterou po sklenkách alkoholu takřka necítil, a mohl se tak pohybovat bez berly a rychle, to by však teď nejspíš dokázal, i kdyby byl střízlivý. V jeho nitru se toho tolik míchalo, musel za černovláskem, musel…

Rozrazil dveře, v ten moment ale ztratil rovnováhu a vletěl dovnitř jako namydlený blesk. Hned se ale zvedl na všechny čtyři, kde konečně zaregistroval, kam dopadl – přímo před Oliviera schouleného do klubíčka. Nedokázal se přimět k pohybu, nedokázal ze sebe dostat jediné slovo. Jen klečel, obličej kousek od toho černovláskova a koukal mu do očí, nádherných, ale nyní plovoucích v slzách. Pomalu se natáhl a pár mu jich setřel, i když pod jeho dotykem Olivier mírně ucukl.

„Tobě se líbí kluci?" zeptal se tiše, nechápavě. Mozek mu v ten moment odmítal podsunout odbornější výrazy nebo alespoň méně „dětský" tón hlasu, on to však nevnímal. Po krátkém kývnutí a dalších slaných kapkách měl ovšem Šimon pocit, že se nejspíš rozpláče taky, tak moc ho bolelo takhle černovláska vidět. Proč plakal, proč vypadal tak nešťastně?

„Proč je to špatný?" zeptal se skoro plačtivě. „Proč jsi špatnej?" dodal. Vůbec tomu nerozuměl. Olivier mu koukal do očí, jako by v nich chtěl nalézt cosi, co tam ani nebylo. Proč se bál, proč ho to bolelo? Vždyť Šimona jeho orientace nebolela… „Proč jsem špatnej já?"

Olivier přes zaslzené oči skoro neviděl, zamrkal a udiveně se na Šimona podíval. V jeho očích nebylo opovržení ani zlost, z jeho úst neslyšel výčitky. Vždyť po tom všem, jak se k němu choval… Tisknul se k němu, nechal ho u sebe v posteli, obnažoval se před ním, tohle všechno…

Vždyť za tohle všechno ho musel Šimon považovat za úchyla. Když by toto dělali dva kluci s heterosexuální orientací, tak to bylo normální, ale pokud byl jeden z nich zaměřený na kluky, už to přece tak běžné nebylo. Musel si myslet, že ho zneužil. Tak proč se na něj tak díval, tak hezky… s pochopením?

„Proč bys měl být ty ten špatný? Vždyť mi právě teď dokazuješ, jak dokážeš být tolerantní, jak… to je jedno. Prostě jsem zvyklý, že mě většina lidí odsoudí…"

„Protože tebe to mrzí," odvětil brunet tiše. „Protože pláčeš. Nechci tě vidět brečet. Stydíš se za to? Já se nestydím. Proč ty ano?" zeptal se a klekl si na paty, stále byl ale velmi blízko, jen malý kousíček od černovláska. Alkohol v žilách odstranil schopnost přemýšlet a zadržovat slova nevhodná k vyslovení. On se za svou orientaci nestyděl, nikdy. Proč pro ni Olivier smutnil?

Olivier pořád nechápal, alkohol i smutek mu zatemňovaly mozek. Zadíval se na něj znovu, nyní už suchýma očima, a pousmál se.

„Já se nestydím za to, kdo jsem, jen už jsem se tolikrát potkal s pohrdáním, že mám obavy. Nebylo to tady, ale v Paříži, prostě se bojím lidí z velkých měst, jsou nevyzpytatelní, bojím se jejich zloby, kterou mi ukázali, jakmile zjistili, že holky nejsou pro mě," vysvětloval, „nechápu však, za co by ses měl stydět ty? Dokonalý, úspěšný, vlivný, charismatický, heterosexuální muž…"

Tohle Šimona bolelo poslouchat. Copak Olivier takový nebyl? Dokonalý… přesně tak ho viděl, kdykoli se na něj podíval! Proč to teď podával, jako by každý z nich bojoval za odlišný svět, když si ve skutečnosti byli tolik podobní?

A tak ta slova zastavil, přitiskl se svými rty na ty Olivierovy a cosi mu do nich zabručel. Po tváři mu stekla jedna jediná osamělá slza, sám moc netušil z čeho, a dostala se mezi jejich rty. Sůl a hořkost alkoholu, to bylo to, co z toho polibku šlo cítit, Šimon měl však dojem, že byly Olivierovy rty zároveň tak nějak sladké, teplé, příjemné…

Pak to však skončilo, on se od překvapeného černovláska odtáhl a naklonil hlavu na stranu.

„Za tohle…"

Olivier jen rozšířil oči, pootevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale nevyšla z něj ani hláska. Došel mu dech, zastavilo se srdce a stále nechápavě hleděl do očí, ve kterých byla vepsána otázka.

Jak na ni měl odpovědět? Byl zmatený…

Stále nerozuměl tomu, co se stalo. Copak byl Šimon opravdu…?

Náhle však bylo všechno čisté jako křišťál, v tu chvíli se mu rozsvítilo. Šimonovi se nelíbily pouze dívky, měl rád i muže a podle toho, jak se na něj teď díval – s kapkou smutku, který byl odrazem toho jeho, s láskou, pochopením, touhou, s žádostí o odplatu toho, co provedl před malou chvílí…

Opravdu to chtěl? Ano, viděl mu to ve tváři, jeho pootevřené rty lákaly, žádaly…

Omotal své paže okolo jeho krku a přitáhl si jej k sobě co nejblíž, na malou chvíli se ale ještě zblízka zadíval do jeho očí, jestli tam nenajde nevoli. Viděl v nich však jen příslib a pozvání. Dál se už nerozpakoval a přitiskl své rty na dráždivou červeň, kterou Šimonova ústa vynikala. Olízl je jazykem a ty se více pootevřely, načež černovlasý už s jistotou ochutnával sladká ústa své lásky.

Málem nahlas vydechl, když celým jeho nitrem projela touha – palčivá, žhavá – rozpalovala celé tělo, které se začalo třást. Jen vnitřně, jako by se všechny buňky probudily a začaly tančit, stejně jako jazyky v jejich ústech. Docházel mu dech, zapomněl, jak se dýchá, srdce zběsile bušilo v hrudi, měl dojem, že ztratí vědomí jen toužebným očekáváním.

Musel jej pustit. Musel se nadechnout…

Tohle bylo něco úplně jiného, než co předtím udělal Šimon – Olivier ho líbal, doopravdy, se vším všudy, a předával mu vše, co byl brunet schopen unést, srdce mu tlouklo jako zvon, splašeně a hlasitě, že to snad musel slyšet i jeho společník. Tiskl se na něj každým možným kouskem těla, jednu ruku umístil na jeho záda a prsty druhé zapletl do jeho vlasů, tak, jak si to přál udělat celou dobu.

A pak, když se od sebe odtrhli a on konečně otevřel oči a podíval se do bouřkových studánek, měl najednou pocit, že se v nich odráží celý svět. Celý jeho svět. Hvězdné nebe s nejnádhernějšími Perseidy, křišťálová hladina nejčistšího jezera, ledovec, tajemný nekonečný vesmír, pozoruhodná bouře, vše, co ho kdy fascinovalo, a mezi tím vším dlel jeho vlastní odraz, odraz jeho touhy a vášně. Skoro při tom zapomněl, jak dýchat, ten moment byl tak jiný než všechny ostatní v jeho životě, ale přesto správný. Cítil, že to tak mělo být celou dobu, a snad i to pohánělo jeho srdce k dalším ranám do jeho žeber, snad i to ho nutilo usmívat se a zamrkávat slzy, které se mu tlačily do očí.

Natiskl se na Oliviera znovu, tak, že byl jen kousek od jeho rtů. Koukal mu přímo do očí a nechával sám sebe topit se ve všech těch pocitech, v touze, v Olivierových studánkách… Mohl by si teď něco přát? Viděl miliony hvězd, miliardy svých vlastních světélek. Mohl by teď mít přání? A splnilo by se mu?

„Livi…," zašeptal, hlas se mu lámal vším, co se v něm nyní přelo, vítězila však touha – po polibcích, dotecích, po něm…

„Šimone…," vydechl Olivier, sotva popadl dech. Vstal a pomohl na nohy i hnědovláskovi. Beze slov jej vzal do náručí, přitiskl ho k sobě víc, než dělával jindy, a vydal se do ložnice.

Položil ho do peřin a zadíval se na něj pohledem, ve kterém už nemusel skrývat svou žádost po jeho těle, svou lásku a přízeň.

„Šimone," zopakoval jeho jméno, „nikdy jsem si nemyslel, že bys… že by se ti mohli líbit i muži…"

Zmiňovaný se jen usmál, trochu šibalsky, trochu dětsky a trochu tajemně a natáhl se po jedné černovláskově dlani, aby jej mohl stáhnout za sebou. Na sebe. Držel ho kolem pasu, jako by mu snad chtěl utéct, jako by mezeru mezi jejich těly neznemožňovala už zemská přitažlivost, a nepřestával se usmívat, nepřestával pohledem hypnotizovat ty hluboké šedé studánky.

„Máš nádherné oči," zašeptal, dlaněmi opatrně hladil spodní část černovláskových zad a natáhl se, aby znovu spojil jejich rty. Po bradě mu tekl tenký proužek slin, oči měl zavřené, aby všechny pocity vnímal ještě intenzivněji. Jazykem zkoumal Olivierova ústa i jeho jazyk samotný, nohy mu obmotal kolem stehen, aby mu byl ještě blíž. Tak moc ho potřeboval u sebe, blízko, co nejblíž…

Olivier si užíval blízkosti jeho těla s pocitem, že se už nemusí ničeho bát. Všechny obavy se ztratily po přiznání, které sice nevyšlo z Šimonových úst, ale jeho tělo a činy dokazovaly, že obavy a nejistoty, které si celou dobu nalhával, byly zbytečné. Proto se plně oddal polibku i laskání a svět kolem něj ztratil svou šedou barvu. Byl najednou krásný, barevný, protože v něm byli jen oni dva.

Alkohol v něm kolující zničil všechny poslední zábrany, které se mu ještě mozek snažil podsouvat. Jednou rukou propletl prsty střapatými vlasy, jejichž jemnost si dobře pamatoval, a druhou zabloudil pod Šimonovo tričko a jemně přejížděl po páteři od krku až k lemu tepláků, kde laškovně, na malou chvilku, zajel pod ně a zmáčkl jednu oblinu úžasného pozadí. Hned poté, jako by se styděl za svůj čin, toto území opustil a celou dlaní hladil záda, na kterých cítil napínající se svaly.

Hladové polibky, kterých se nemohli nabažit, se stávaly dravějšími a těla žhnula a vzpínala se proti sobě, ani jeden z nich nechtěl přerušit těsný kontakt s tím druhým. Oblečení se stalo zlem, a proto se Olivier na chvíli odtrhnul od svého milence a svlékl triko první sobě, a než se Šimon stihl vzpamatovat, byl bez trička i on sám.

Olivier se na malou chvíli zadíval na vypracovaný snědý hrudník a pak si hnědovláska opět přitáhl k sobě. Jejich mužství, stále uvězněná v kalhotách, se o sebe otřela a černovlasý mladík nedokázal utlumit svou touhu a potichu zasténal do polibku.

Šimon mu svými dlaněmi přejel na hrudník, hladil ho po prsních svalech i po bicepsech, po zádových i břišních – tak dlouho si přál zjistit, jak jsou pevné, tvrdé jako skály, tak dlouho o tom jen snil a teď to tu bylo! Byly tak dokonalé…

Konečky prstů mu jemně, škádlivě přejel přes bradavky a jen pozoroval, co s tělem nad sebou dělá. Všechny Olivierovy pohyby a steny ho nepředstavitelně vzrušovaly, bože, a to jej jen hladil na hrudi! Ani ho neviděl celého, nic spolu ještě neudělali a on už měl dojem, že vší tou touhou asi exploduje. Tváře měl rudé, rty napuchlé a vlasy, díky Olivierovým prstům, rozházenější než obvykle, bylo to ale tak nádherné – byl plně v černovláskově moci, mohl si s ním udělat cokoli a Šimon by nic nemohl, stejně jako měl ve svých pažích on Oliviera.

Začal z něj nedočkavě stahovat kalhoty, tak moc ho potřeboval, nemohl dál čekat! Na co také? Až si tohle všechno Olivier rozmyslí? Ne, on věděl, že to by černovlásek neudělal, četl mu to v očích – tu touhu a vášeň, stejnou, jako cítil on sám. Potřebovali se navzájem, nebylo cesty zpět a on v ten moment ani žádnou nehledal.

Natáhl se k jedné z Olivierových klíčních kostí a několikrát ho na ni políbil, přisál se na ni a vytvořil několik znamének lásky, která následně olízl. Tušil, že se Livimu jeho péče líbí, černovláskovo tělo se lehce třáslo touhou, oči slastně přivíral, a tak se nerozpakoval a věnoval stejnou pozornost i druhé.

Sladký příliv vášně se v Olivierovi přeléval jako vlny v oceánu a pod péčí Šimonových úst nedokázal skoro dýchat. Jeho erekce tepala a tyčila se, na jeho špici se třpytil drahokam vzrušení. Otřel jej o klín, ve kterém byl stále uvězněn druhý aktér tohoto vzrušujícího divadla.

„K čertu s hadrama," zamumlal si pod nosem a snažil se co nejrychleji zbavit kalhot svého společníka.

Uvolněný hnědovláskův penis se hbitě vyšvihl a Olivier jen zálibně koukal na tvrdý čnící pyj, který byl krásně zdobený žílami. Růžový obnažený žalud se neznatelně třásl vzrušením, a i z něj se ronila jiskřivá kapička lásky.

Tomuto Olivier nemohl odolat. Rychle odhodil tepláky kamsi za sebe a ochutnal. Vzal mezi rty celou špici a sál Šimonův nektar tak dlouho, dokud neusoudil, že na další chod si bude muset chvíli počkat. Jeho milenec se pod ním třásl, a tak se rozhodl, že je třeba postoupit dál, a vzal jeho penis do úst tak hluboko, jak jen to bylo s jeho velikostí možné.

„Kurva…," vyklouzlo brunetovi. Hlavu měl zakloněnou, až viděl rám postele za sebou, oči protáčel, až to skoro bolelo, kroutil se a sténal, a to jen díky ďáblovi klečícímu mezi jeho nohama. Olivier se potěšeně culil, což do Šimonova penisu vhánělo další a další krev. Pozoroval ho, koukal mu přímo do obličeje a brunet to moc dobře věděl…

„Dopr-dele!" dostal ze sebe, chytil černovláska, domníval se, že pod pažemi, a vytáhl si ho k sobě, leč ho to stálo neuvěřitelné úsilí. Kruci, byl fakt dobrej, ale on už nemohl vydržet, nemohl dál čekat. Přisál se mu na rty a chytil jeho naběhlou chloubu do dlaně. Pevně ji stiskl ve snaze naznačit, jak zoufalý začínal být, jak zoufale černovláska potřeboval, a tušil, že byl pochopen.

„Kruci, už mi ho tam vraz," napůl zasténal a napůl požádal brunet. Ty jeho oči, jiskry v nich, čertovské i spokojené, tak moc ho celý černovlásek vzrušoval! Každý kousek jeho těla, každý detail…

Pokrčil nohy a roztáhl je od sebe, jak nejvíc to dokázal, snad aby svým slovům dodal na vážnosti, snad aby je podtrhl. Byl tak netrpělivý, ale copak mohl jinak? Po všech těch Olivierových provokacích, po všem tom napětí a čekání…

„Vezmi si mě už…"

Olivier musel chvíli rozdýchávat vzrušení, které po slovech milence zcela zatemnilo jeho mysl. Dávno už z něj všechen alkohol vyprchal a teď věděl, že není možné se na hnědovláska jen tak vrhnout.

„Šimone, počkej, tak rychle… to nemůžeme. Ublížil bych ti," zavřel oči a zaťal ruce v pěst a jen přerývaně dýchal. Byl na pokraji sebeovládání, stejně jako Šimon, jenže Olivier měl za svého milence zodpovědnost, nemohl dopustit nějaké zranění, které by mu kvůli svému nemalému klacku mohl způsobit. Sáhl do nočního stolku, kde tušil, že měl masážní olej.

Už při vstupu prvního prstu do žhavých útrob věděl, že udělal dobře. Komůrka jeho prst obklopila, ale po chvíli se uvolnila a Olivier pomalu zkoušel i další z prstů. Znal dobře anatomii a neomylně prostředníkem lehce pohladil prostatu.

Šimon se vzepjal a Olivier poznal, že to přehnal. Ale vystříkat se ho ještě nenechal. Chytil mu penis u kořene a stiskl. 

„Ještě ne, princezno, ještě chvíli vydrž," vyrazil ze sebe udýchaně. Věděl, že Šimona trápí, i sebe doháněl k šílenství, ale tušil, že tahle příprava a mučení přinese kýžené ovoce.

Šimon zalapal po dechu, v klacku mu tepalo bolestí i vzrušením, a ačkoli se díky Olivierovým prstům napětí zbavit nemohl, cítil, že další krev se do jeho chlouby dostává bez problémů. To oslovení tu nabíralo zcela jinou úroveň, tón, kterým to Olivier řekl, kruci, byl jako bomba před vybouchnutím, doslova! Tak moc ho mučil, tak kurva moc ho Šimon potřeboval… Jenom jeho, nikoho jiného!

„Ty jeden mi-zero, kurva, tohle se…," prohnul se v zádech a vytřeštil oči kamsi do zdi, „tohle se dělá?! Sakra, netrap mě…," dostal ze sebe těžce. Líbilo se mu to, hrozně moc, ale potřeboval víc, potřeboval jeho tepající chloubu hluboko ve svém nitru, potřeboval, aby ho už konečně ošukal tak, že na to nikdy nezapomene! Aby si ho konečně vzal se vším všudy, aby ho vynesl k výšinám, udělal tak, že si týden nesedne! Potřeboval, aby mu vyšukal mozek z těla, nebo alespoň to, co po něm zbylo, potřeboval ho cítit…

„Kruci, Livine…," zasténal bolestně, toužebně a tak eroticky, až sám sebe překvapil. „Vezmi si mě, znič mě, pomiluj mě jako nikdy nikoho… Doprdele, já tě potřebuju," zasténal mu do ucha a zatahal ho za vlasy – ne tak, aby to bolelo, jen aby posílil svou naléhavost, aby ze sebe dostal všechno to napětí alespoň nějakým způsobem…

Po této prosbě už nemohl otálet ani Olivier. I mučení sebe samého dosáhlo naprostého vrcholu a věděl, že jestli bude ještě chvíli čekat, jeho zběsile bijící srdce a tepající chlouba to nevydrží. Tolik po něm toužil…

V rychlosti mu pod bedra vsunul malý polštář a třesoucí rukou nasměroval úd k rozpínající se dírce svého milence. S největším sebezapřením do něj vstupoval pomalu a opatrně, se zatajeným dechem, jen aby mu nijak neublížil. Ve chvíli, kdy jeho žalud obklopilo těsno, Šimon proti němu přirazil a narazil Olivierův úd do sebe až po kořen.

„Do hajzlu," zaklel černovlásek překvapením a konečně vypustil vzduch z plic. To úzko a horko, jež jeho úd obepínalo, ho hnalo k výšinám a on si vůbec nebyl jistý, jak dlouho toto vydrží.

Přidržel si Šimonovy boky, aby se nehýbal, uklidňoval své třesoucí se tělo, které bylo na pokraji, a zprudka dýchal. Musel ho nechat přizpůsobit a hlavně věděl, že pokud se zelenooký milenec pohne, dovede černovlasého ke kýženému konci dřív, než byl Olivier ochoten dopustit. Po chvíli pochopil, že prudká vlna, která ho vedla k orgasmu, ustoupila, a začal se v něm pomalu pohybovat.

Šimon táhle zakňučel, ruce přemístil z černých pramínků na Olivierova záda a nalepil se na jeho rty. Trápil ho, tak dlouho, a tak moc…

Jeho ruce znemožňující mu pohyb, jeho vyčkávání. Tušil, že to bylo pro jeho dobro, a kdesi v nejzazším koutku své mysli věděl, že nebýt této péče, další den by se neposadil, ale takové informace mu v ten moment mozek odmítal zpracovávat. Chtěl víc, víc, víc…

Olivierova horká chlouba v něm pulzovala a on to cítil, bože, bylo to něco neskutečného. Tak dokonale do sebe zapadali.

V ten moment šlo všechno k šípku. Definitivně. Jeho důstojnost, jestli tedy ještě nějakou měl, jeho mozek, všechno, co v něm ještě zbývalo, mu zamávalo na rozloučenou a zbylo jen jeho rychle bušící srdce a penis plný touhy.

„Livi…," vydechl roztřeseně a toužebně jeho jméno. Tušil, že černovlásek chápe, ostatně, to dělal celou dobu. Stačil jediný pohled do Šimonových očí plných vášně, touhy a potřeby, očí, ve kterých se odrážely ty černovláskovy, a všechno bylo čisté a jasné jako křišťálová vodní hladina.

„Ach, Šimone! Já… tohle nevydržím…," přesvědčení, že na všechno půjde pomalu a něžně, se kdesi vytratilo, a jak viděl na hnědovláskově tváři, on o to ani moc nestál. Nerozpakoval se tedy, vypustil ze sebe všechny démony, které v sobě celé dlouhé měsíce věznil, a začal přirážet, divoce a nespoutaně. Nebyl schopen uvažovat vůbec nad ničím, jen si rukou více podsadil Šimonovo pozadí a nesmlouvavě narážel do jeho prostaty.

Poslední myšlenka, která se ještě v jeho mysli uchytila, byla, jak bylo dobře, že neměl sousedy, protože steny Šimonovy i jeho vlastní musely snad odradit i vlky v lese. Pak už nadobro ztratil veškerou soudnost a nechal se unášet vichrem touhy, který jeho i Šimona zběsilými kroky doháněl k uvolnění, a orgasmická vlna se přes ně převalila ve stejnou chvíli.

„Šimone!" vykřikl, naposledy přirazil a prohnul se v zádech. Cítil, jak škubající penis do hnědovláskových útrob vypouští velké množství bělostného materiálu, a jen vzdáleně cítil, že i Šimonova smetana dopadá kdesi na jejich břicha.

Měl dojem, že jeho orgasmus trval snad roky, ale nakonec se vzpamatoval a vyklouzl z hnědovláska, který ležel pod ním, oči měl zavřené a rychle oddechoval. Olivier jej láskyplně objal, přitáhl k sobě, co nejblíž to bylo možné, políbil jej na líce, a než mu stihl říct, jak krásné to bylo, slyšel už pravidelný dech, který i jeho po chvíli ukolébal do spánku.