Valčepo 11. kapitola

Olivier zrovna procházel chodbou okolo záchodu, jehož dveře se otevřely a za nimi se vynořil Šimon.

Černovlasý se zastavil a zamrkal. Rudá tvář a lesknoucí se oči jeho společníka se mu vůbec nelíbily.

„Máš horečku? Vypadáš nějak přešle. Měl by sis jít lehnout," řekl ustaraně. Stále měl strach, že se nějaké ze symptomů mohou vrátit, a teplota asi není úplně nezvyklá. „Promiň, hned se obleču, nechtěl jsem si znovu na sebe brát to propocené triko," omlouval se, když viděl Šimonův pohled, který ho projel od mokrých, netradičně střapatých vlasů až po lem trenýrek. V tu chvíli si říkal, jestli celé to divadlo u pumpy náhodou nepřehnal. Co se mohlo normálnímu chlapovi líbit na mužském těle? Zvlášť takovému chlapovi, který nemusel ani závidět.

Vzal Šimonovi z rukou sukovici, a než stihl jakkoliv protestovat, chytil jej do náručí a rychle nesl do ložnice, kde ho uložil do peřin.

„Zajdu pro teploměr a uvařím ti bylinkový čaj na horkost."

Až po těchto slovech se Šimon konečně probral.

„Ne!" vyhrkl okamžitě a Olivier se na něj překvapeně otočil. Dobře… a co měl říct teď?!

Když vylezl z té koupelny, ten poslední, na koho chtěl narazit, byl právě černovlásek. Byl si jist, že průhlednější už být nemůže, už jen jeho tváře jasně vypovídaly o tom, co na tom záchodě dělal. A vzhledem k tomu, že tam utekl přesně po Olivierově divadýlku, bylo všechno tak děsivě jasné…

Ovšem ne Olivierovi. Veškeré Šimonovy představy, nad kterými si chvíli předtím honil, včetně domněnek, jak ten chlap musí vypadat zepředu, teď dostaly zcela jiný rozměr a mladík mohl děkovat bohu, že si černovlásek oblékl alespoň trenky.

Kruci, hlavně neslintej, říkal v duchu sám sobě, tělo si ale dělalo své a on cítil, že akce provedená pár vteřin zpět byla nyní zcela zapomenuta. Kapičky vody stékající mu z vlasů po tom dokonalém těle, mokré černé pramínky rozcuchané vodou…

Doprdele!

Než se však stihl vzpamatovat a plně odolat pokušení dotknout se toho pevného těla, byl na něm natisknut svým. Před sebou viděl snad všechny svaté, anebo naopak, hejno čertíků mu pobíhalo v hlavě a našeptávalo mu, že k přemýšlení stejně tolik krve nepotřebuje.

A pak najednou ležel zde, v posteli, zachumlaný až po krk a Olivier mu říkal cosi o bylinném čaji.

„Venku bylo vedro, je jasné, že jsem se trochu zpotil, no ne? A na rozdíl od tebe, já vstával v noci alespoň milionkrát, takže možná budu trochu unavený, to je celé," dovyprávěl svou dokonalou lež, která se i jemu samému zdála naprosto nesmyslná. Vyhrabal se z peřiny a posadil se, pozoruje Oliviera, jak si na sebe obléká tričko a tepláky. Bohudík to měl rychle, a dokonce se zdálo, že další akce na uvolnění přebytečného napětí nebude nutná.

„Livi?" zeptal se pak. Nějak mu to nedalo – konečně z něj pomaličku vyprchal prvotní šok a on si plně uvědomil, co se to stalo. A jedna věc se mu na tom doopravdy nezamlouvala. „Ty se myješ bez… ehm, bez jakéhokoli oblečení i třeba před Lidunou?" zeptal se a zašklebil se, aby to nepůsobilo přesně tak, jak to ve skrytu duše myslel. Ano – on, Šimon Lovec, tu žárlil na všechno a všechny, protože se bál, že by nahého Oliviera mohl vidět i někdo jiný než on. Potřeboval se ujistit, že to samé, co předvedl jemu, neukazuje, pod dojmem, že je to přece bez problému, i dalším lidem, protože, ano, žárlil. Možná to z jeho strany bylo krapet sobecké a nevhodné, nic s Olivierem neměl, tak proč tolik majetnickosti? Na jinou stranu byl ale chlap a kdesi v něm sídlila ona myšlenka – na tohohle by nikdo jiný koukat neměl…

„Kolik jsi tady viděl za ty tři dny projít lidí? Nikoho. Tady nikdo nezabloudí, a proto jsem zvyklý to nijak neřešit. Před Lidunou bych se asi neobnažoval, jí by to nejspíš nevadilo, ale mohl bych později dostat po čuni od Jaryna, kdyby se to dověděl," rozesmál se Olivier, „omlouvám se, jestli jsem tě tím nějak zaskočil, přišlo mi to normální, však jsme dva chlapi, co bys na mně mohl tak zajímavého vidět?"

Poslední větu už říkal s mírným zarděním na tváři. Dobře věděl, že teď Šimonovi lže…, že ho chtěl provokovat…, že to udělal úmyslně. To se ale nikdy zelenoočko nesměl dovědět.

A čeho tím dosáhl? Ničeho. Jen si teď o něm Šimon myslí, že je úchyl.

Odvrátil se od něj a rychle si začal sušit vlasy, protože touto činností si mohl částečně zakrýt tvář, ve které se odrážel stud a také nejistota.

„Pokud je ti dobře, jak bys rád trávil večer?" změnil rychle téma, aby Šimona nenapadlo dál rozebírat hloupost, které se u pumpy dopustil. „Bude krásná noc, čistá, na nebi není jediný mrak, dneska budou krásně vidět všechny hvězdy. Mám tady nejúžasnější hvězdnou observatoř – vážně. Nulový světelný smog, uvidíš hvězdy, které jsi nikdy neviděl. Další z televizních programů, které tu chytím dokonale. Tak co? Jsi natolik fit, že sneseš přednášku o astronomii?"

Hvězdy? Ta myšlenka se Šimonovi doopravdy zamlouvala. V Praze byly bezhvězdné noci, občas, když měli tamní obyvatelé štěstí, ukázala se jedna, někdy dvě. Takže hvězd, které nikdy v Praze neviděl, byly miliony. Jen na táborech měl to štěstí, a to už bylo tak dávno…

„Jasně! To by bylo fajn," usmál se brunet rozpačitě. Stále ještě v něm kolovaly pocity z posledních pár chvil. Kdyby jen Olivier věděl, co všechno na něm viděl! Kdyby k němu mohl přejít a otestovat, jak pevné všechny ty svaly jsou, dotknout se každého lákavého kousku jeho kůže… Kruci, co mu to ten mizera prováděl?

„Fajn, hodíme do sebe večeři a můžeme vyrazit. Tedy já bych tě radši zase odnesl, abys tu nohu nepřepínal, tak se moc nenacpi, ať tě unesu. Budu mít z tebe báječné svaly," ušklíbl se a v nitru se tetelil, že se zase bude moci s hnědovláskem nenápadně muchlat. „Na večeři si můžeme dát zbytek králíka nebo párky," pokrčil rameny a uvědomil si, že mu dochází jídlo. Zítra by měl vyrazit nakoupit, aby měli vůbec co jíst.

Šimon se jen zašklebil nazpět. Jistěže měl k Olivierovým slovům pár poznámek, byl si ale jist, že není dobrý nápad vypustit je do světa. Černovlásek dozajista nechtěl slyšet, zejména pak ne od něj, že svaly má už teď dokonalé, to by mu měla říct nějaká fakt pěkná ženská, kterou jednou sbalí.

Tahle myšlenka zabolela snad jen o trochu méně než Olivierova ranní slova. Co se to s Šimonem dělo? Proč mu najednou tak vadila představa, že by se na něj měl kdokoli jiný koukat, jako na něj koukal on? Nebyla to jen majetnickost a žárlivost, jeho ta představa fyzicky bolela…

Oba mladíci leželi na louce nad chaloupkou a okouzleně hleděli na nebe plné hvězd. Ani Oliviera to nikdy nepřestalo fascinovat a vždycky na to nebeské divadlo hleděl s až posvátnou úctou. Nekonečný vesmír, a oni viděli jen zrníčko, jen malinkatý kousek, a přesto hvězd zářilo nepočítaně. Mléčná dráha měla opravdu své příhodné jméno, vypadala, jako by impresionistický malíř tahem štětce kus oblohy zabílil.

„Támhle nad obzorem je Velký vůz, ten určitě znáš, a kousek nad námi svítí pět hvězd Kassiopeii, to dvojité vé, a tam nalevo, ty dvě nejzářivější hvězdy skoro vedle sebe, jsou planety Mars a Venuše," vykládal Olivier, oči stále upřené na nebeskou krásu. „Škoda jen, že tu nebudeš na přelomu července a srpna, jdou odtud krásně vidět Perseidy. Mohl by sis něco přát…"

Otočil se na bok, podložil si hlavu rukou a zadíval se zblízka do zářících zelených očí. Tohle byly jeho nejkrásnější hvězdy a on věděl, že jednou zmizí a už je nikdy neuvidí.

Olivierova slova Šimona nadchla. Pozoroval hvězdy, o kterých mluvil, ale i ty, které nezmínil. Noční nebe bylo tak fascinující a nádherné, miliony světel se nacházely nad jeho hlavou tak blízko, a tak daleko zároveň, proto neodolal a opatrně natáhl ruku nad sebe, jako by se snad mohl dotknout byť jediné.

Věděl, že ho Olivier pozoruje, sám ale nedokázal odtrhnout oči od té nádherné oblohy, smazat úsměv z tváře, vylézt z té podivné nálady, do které ho ten výjev dostával – bylo v tom tolik energie a zároveň klidu, štěstí i melancholie, všechno se míchalo a on si připadal, jako by mu v duši vybuchovaly tisíce ohňostrojů a v srdci, bušícím jako zvon, se rozhořel plamen. Tráva ho příjemně šimrala za krkem, letní vzduch zdál se tak akorát, aby jim nebylo horko ani zima. Vycházející měsíc zářil stejně jako hvězdy a Šimon tak chtěl ležet dlouhá tisíciletí, všechno bylo tak nádherné…

„Já bych si něco přál i bez toho," zašeptal a pak se nepatrně natočil, aby se konečně mohl podívat přímo do Olivierových očí.

Usmál se, nemohl jinak – to gesto mluvilo za vše a on si zase připadal neuvěřitelně otevřený a jasný, na jinou stranu to v ten moment ale jinak nedokázal. Černovlásek se na něj podíval se zvědavostí a on se jen utápěl v jeho očích, zase byl v jiném světě, ve kterém nedokázal nic, a zároveň by svedl snad všechno, co by si jeho společník přál.

„Aby ses usmál…," vypadlo z něj poté, aniž by to jakkoli promýšlel, a upřímně se i maličko zalekl, co to řekl. Bylo to tak přirozené, automatické. Doopravdy si v ten moment přál jen, aby se z šedých očí vytratily stíny, které se kdesi v dáli schovávaly.

Po těch slovech se Livimu automaticky koutky stočily vzhůru. Ten kluk byl neuvěřitelný. Nikdy nikoho tak složitého a přitom průhledného neznal. Byl plný paradoxů, které černovlasý nechápal.

„Myslím, že kvůli mému úsměvu, který teda nepokládám za bůhvíjaký poklad a krásu, nemusí padat hvězdy. To ti mohu splnit hned, jen na mě musíš být hodný a nic mi nevyčítat. Víš, Šimone, já jsem citlivý člověk, a jakou minci mi podáš, takovou oplatím. Věř tomu, že tady v lesích se nemusím přetvařovat ani nijak krotit svou povahu, a proto budu vždycky odrazem tvých činů a nálad. A podle toho se budu smát, nebo zuřit…"

„Já vím…," zašeptal brunet, opět se otočil na záda a zadíval se kamsi mezi hvězdy. Ne že by dál nechtěl koukat do Olivierových očí, jen si nebyl jist, zda by se mu pak neroztřásl hlas a on by se vším neskončil dřív, než vůbec začne. Cítil ale, že to ze sebe potřebuje dostat, jakási část jeho samého byla Olivierovi neskutečně vděčná za vše, co pro něj dělal, a zlobila se, protože se Šimon zachoval… no, jako vždy.

„Jako malej jsem se hodně často s někým pral. A vlastně i jako starší, nějak jsem se nikdy nenaučil střádat všechen vztek a špatný pocity v sobě, mstít se dlouho po utržené ráně. Rodiče z toho moc nadšený nebyli, protože jsem se každej druhej den vracel domlácenej kvůli komusi, kdo mě nějak urazil. Ne že bych ty bitky vyhrával, ale málokdy jsem do toho nešel. Věřil bys tomu?" zeptal se a s úšklebkem se uchechtl, oči stále připoutané k obloze.

„Pak jsem se musel přestat prát fyzicky, získal jsem firmu, měl jsem zodpovědnost. Najednou bylo všechno pryč a část těch lidí, který mi na škole několikrát nabančili a já jim vlastně taky, mi teď leze do prdele. Je to směšný. To, co bych ti ale chtěl říct, je, že jsem se nikdy nenaučil fungovat jinak, nic v sobě nestřádat, když na to přijde, vyletět a zase se uklidnit. Nevýhoda je, že ze mě vypadnou věci, který bych jinak neřekl a který rozhodně nemyslím vážně," zašeptal do tmy. Tímto svůj monolog mohl uzavřít, to věděl, kdesi v něm však stále sídlila slova, která potřebovala na svět.

On to věděl – věděl, že si to Olivier zaslouží. Věděl, že by si přál zase někomu věřit jako kdysi, a věděl, že by chtěl, aby to byl právě Olivier. Sakra, věděl, že by pro něj toužil udělat, co tehdy dokázal pro Michaelu s Alexem, protože najednou, tam, pod nebem plným hvězd, kde spolu leželi na temné louce, jen sami v tichu, tam, kde spolu sdíleli jeden z nejnádhernějších momentů brunetova života, se to zdálo tak moc jasné a správné!

V ten moment jako by najednou chápal, co měl pochopit už dávno. Srdce mu v hrudi bušilo ostošest, byl nervózní a vlastně ani to ne, míchalo se toho v něm spoustu a na samém konci vlastně myslel jen a jen na jedinou osobu, a ta ležela vedle něj.

Ten moment zdál se mu plný emocí, v krku mu to vytvářelo knedlík, přes který šlo mluvit jen těžko, a do očí se mu tlačily slzy, o kterých sám nevěděl, z jakého pocitu pramení. Všechno se mu zdálo tak intenzivní a on najednou věděl, že toho mizerného chlapa už ze své hlavy nikdy nedostane – najednou chápal, že ho vnímá jako někoho… zvláštního a jedinečného, věděl, že ať už se dělo a bude dít cokoli, měl ho rád a to už se nezmění.

„Fungoval jsem tak desítky let a nedokážu se ze dne na den změnit, chci to ale zkusit. Přál bych si klidnit sám sebe… pro tebe. Omlouvám se ti za to ráno, omlouvám se, že jsem ti řekl, co jsem řekl, a omlouvám se za ten útěk, mrzí mě, že sis dělal starosti a všechno a prosím, občas…," na chvíli se odmlčel a pevně stiskl víčka k sobě, „občas jsem malinko na palici…"

Olivier z něj celou dobu jeho zpovědi nespustil zrak. Nejraději by ho objal a tisknul dlouho a silně, až by cítil tlukot jeho srdce. Neměl však odvahu, tohle mu nepříslušelo. Šimon se mu vyzpovídal jako příteli – kamarádovi, a možná by mu takovýto kontakt v tuto chvíli nebyl úplně příjemný.

Cítil, jak moc mu otevřel svou duši, a věděl, že tím měl jedinečnou možnost nahlédnout do jeho komplikované mysli.

Chápal ho. Byl v jádru divoký, stále, nejen v mládí. Tenkrát to mohlo jít ven tím, že se popral, někomu rozbil fasádu nebo ji někdo rozbil jemu. Šlo to všechno ven a nesbíralo se to v něm. Ale teď? Byl dospělý muž, který měl velkou zodpovědnost nejen za finance, ale také za spoustu lidí, a když se mu něco nelíbilo, nemohl jít a rozbít někomu hubu. Bránil se tedy jinak, frustrace, které pocítil, musely jít ven slovně, což si také mnohdy nemohl dovolit.

Olivier pochopil, v jak malé bublině Šimon musel žít, a když přijel sem, mohl ji s klidem opustit. Nikoho tu neznal a nikdo tady s ním neměl nic společného. Mohl tu být sám sebou, ale za ta léta už možná ani nevěděl, jak svou pravou podstatu využít. Opustil svou malou skořápku a narazil na Oliviera. Učil se a zkoušel svou přirozenost. Ale jakkoliv to skřípalo a dřelo, nacházel sám sebe, svou opravdovou duši a poznával svou povahu, která se nejspíš za všechna ta léta moc nezměnila, jen ji musel trochu udusit.

Olivier pořád potichu přemýšlel a doufal, že se nezmýlil a pochopil ho správně. Jen pevně doufal, že po tomto vyznání už další hádky mezi nimi nenastanou. Ne, Olivier by této situace nikdy nevyužil, ale věděl, že by raději odešel, než by se s touto křehkou a znovunalezenou duší měl nějak hádat. Slíbil si, že už mu nikdy nic nevyčte a bude respektovat jeho divokost. Zjišťoval ale, že je v Šimonově blízkosti nevyzpytatelný a situace, které by jindy v klidu přešel a za pár sekund zapomněl, v jeho přítomnosti nezvládal.

Vlastně celé ty dny, co se mu objevil v životě, reagoval naprosto jinak, než byl celou svou existenci zvyklý. Takže by si asi neměl raději nic slibovat. Netušil, jestli by byl schopen to splnit.

„Taky se omlouvám… za všechno, nechci se s tebou hádat. Chtěl bych, abychom zůstali přáteli. Třeba si jednou za čas zavolali, nebo by ses stavil na kafe, až zase pojedeš na Slovensko. A až se budeš chystat na lyže, vykašleš se na luxusní rakouská střediska a přijedeš si zalyžovat sem… třeba…," zamyslel se. V tuto chvíli mu bylo jedno, co si o něm Šimon pomyslí, chtěl prostě, stejně jako on, vyjádřit své pocity. Chtěl být upřímný.

A Šimon se jen usmál. Konečně se otočil, paži si složil pod hlavu stejně jako jeho společník a jen s úsměvem koukal do jeho očí. Ten moment byl neopakovatelný, kouzelný, cítil se volný jako pták, dostal ze sebe vše, co ho tížilo, připadal si, jako by část sebe sama předal do Olivierových dlaní a někde hluboko v sobě věděl, že je to tak v pořádku. Že ho nezničí, nerozbije, co mu předal. Že je to u něj v bezpečí.

A po tom, co mu plně došlo, co mu Olivier říkal, usmál se ještě víc, až se mu kolem očí udělalo pár vrásek. Chtěl ho tu mít, někdy, v budoucnu, znovu. To znamenalo, že jeho ranní slova také nebyla pravdivá – znamenalo to, že ho ve skutečnosti vůbec nemusí nenávidět. Vlastně naopak…

A to ho hřálo u srdce, tahalo zpod hladiny.

„Jinak to ani nejde! Kdo by tě beze mě prudil s přezdívkami a parkoval ti v rýzni? Kdo by tě budil uprostřed noci a zabíral ti postel? Kdo by tě tu děsil k smrti, dupal ti na včely a zvedal ti tlak? Hrozně rád jednou zase přijedu, rád tě uslyším a zase uvidím…," řekl se smíchem v hlase uvolněně, v očích mu jiskřilo. Kdo jiný by si nad ním tajně honil na záchodě a přemýšlel, jak asi vypadá v posteli? Kdo jiný by ho právě v ten moment chtěl líbat tak moc, že by pro to udělal cokoli na světě…

„To jsem rád… Pravda, jednou za čas potřebuju trochu zvednout tlak, a ne vždy to kafe zvládne tak, jak bych potřeboval. Já jen pevně doufám, že se mi tu příště například nepolámeš na lyžích. Budu tě hlídat jako princeznu a budu ochoten koupit i další postel, aby ses vyspal do růžova. Musíš mi dát taky vždycky dopředu vědět, ať vyženu všechny pavouky z okolí," smál se, uvolněný a šťastný, že se Šimon nebrání tomu za ním přijet na návštěvu. Slabá útěcha pro jeho zamilované srdce, ale přece jen alespoň malá náplast. Pocit, že by ho už nikdy neviděl, byl nesnesitelný. Tušil, že by se trápil celé týdny, a teď věděl, že se bude moci těšit alespoň na občasnou návštěvu. Jen doufal, že se Slováky obchoduje hodně a často jezdí na pracovní cesty tímto směrem.

Měl nepředstavitelnou chuť jej chytit za ruku a tisknout, přitáhnout ho do náručí a nepustit tak dlouho, jak by mu dovolil, ale věděl, že tohle nemůže. A tak se jen díval do těch zelených studánek, které se usmívaly, stejně jako ústa toho neuvěřitelného Pražáka.

Oba dva se smáli, v očích se jim odrážely miliony hvězd a Šimon si přišel tak šťastný…

„Náhodou, já lyžovat umím! Třeba ještě nakonec budu hlídat já tebe," nadhodil, dětsky vyplázl jazyk a zašklebil se. Věděl, že tuto nabídku rozhodně nemůže nechat nevyužitou. Pravda byla, že mu tohle místo přirostlo k srdci, králíci, chaloupka v lesích, oheň, hvězdy…, Liduna, ale hlavně Olivier. Vlastně s ním černovlásek dělal divy, nejen s jeho tělem, ale i s jeho hlavou. Nad svým odjezdem moc nepřemýšlel, tušil, že to v nejbližších dnech nebude, když se nad tím však zamyslel nyní, srdce se mu sevřelo. Už teď mu ten protiva chyběl…

„No, o tom vůbec nepochybuju, který Pražák by neuměl lyžovat? Ale jestlipak umíš chodit se sněžnicemi? Ne, neumíš… Nepůjčím ti je, ty by ses mi zase ztratil… Stejně je to krásná noc, ani nevíš, o kolik jsou ty hvězdy hezčí, když se na ně dívám s někým dalším. Je to zvláštní úkaz… Vždycky jsem měl svou samotu rád, hýčkal jsem si ji, nikoho jsem u sebe dlouho nesnesl, a teď si přijde jakýsi dacan z Prahy, vlítne mi do života, obrátí ho, protřepe a co já teď? Mám na krku princeznu z velkého města a samota šla do kytek…," nadzvedl obočí a potutelně se usmál.

„Olivierku, já jsem ředitel, ne princezna," řekl s úšklebkem, nedokázal se ale nesmát a tím dokonale pohřbil vážnost, se kterou se svá slova pokusil říct. Na jinou stranu bylo ale na místě být vážný, když na tom oslovení bylo cosi něžného, co se mu… líbilo?

„A stejně to nechápu," přisadil si pak Šimon zamyšleně. Stále mu to vrtalo hlavou. „Kdybys chtěl, mohl bys tu mít… já nevím, kohokoli, přátele, ženský… Někdo jako ty přece vůbec být sám nemusí, nehledě na to, že za tebou snad baby lezou samy, ne? Jakože, seš fakt pěknej a tak…," zamotal se sám do svých slov a odvrátil pohled, aby nebylo poznat, jak moc je v rozpacích. Jediné jeho štěstí spočívalo ve tmě halící jeho rudé tváře. Tohle si mezi sebou přátelé říkají, ne?

Ne, neříkají. Extra ne přátelé, jako byli oni dva. Na jinou stranu se ale zeptat musel, nechápal to. Tenhle chlap by mohl být idolem a hlavním účinkujícím v mokrých snech desítek žen, třeba i mužů, včetně jeho samého.

„Neznáš mě. Nevíš, jak složité je se mnou žít, nesnesu každého vedle sebe, a ne každý je schopen tolerovat to, že jsem nemluvný a většinu času trávím raději sám v lese. Kromě toho, ne každý je ochotný žít takhle mimo. Uznávám, že když jsem se sem vrátil, tak možná byly nějaké snahy děvčat se mnou navázat vztah, ale vzhledem k mému tehdejšímu rozpoložení to rychle vzdaly. Většina místních mě asi má svým způsobem ráda, ale dávno mě berou jako uzavřeného nemluvu, který nemá zájem se příliš bratříčkovat. A mají pravdu…," pokrčil rameny, ale příjemný pocit z jeho slov přetrvával.

Šimon si myslel, že je pěkný.

Bylo to zvláštní slyšet z úst kluka, který preferuje blonďaté, na hrudi vybavené krásky. Dobře si pamatoval tu zmačkanou fotku, která vypadla z plátěné tašky, když hledal jeho léky na alergii. Neměl tehdy čas si ji příliš prohlížet, ale co věděl určitě, bylo, že na fotografii se s ním rozhodně neobjímal muž. To ho jen utvrdilo v jistotě, že Šimonovou preferencí jsou ženy.

Bylo to tedy dost zvláštní slyšet z jeho úst, ale na druhou stranu věděl, že škaredý není. V Paříži dostával dokonce nabídky z modelingových společností a nabízeli mu je muži, kteří měli doma manželky a rozhodně to nebyli homosexuálové. Zkrátka a dobře, uvědomoval si, že i muž může ocenit mužskou krásu, aniž by na něj myslel ze sexuálního hlediska.

„A pane řediteli, vy taky máte co mluvit. Nejen, že i vy jste pohledný mladý muž, ale také bohatý a nejspíš i vlivný. Žijete v Praze, kde máte mnohem větší výběr, tak proč jste teď sám? To vám ta blonďatá kráska natolik zlomila srdce?"

Šimon jen něco zabručel, ponořen do myšlenek. Nemyslel si, že by to ty dívky tak rychle vzdaly, stejně jako si nemyslel, že kdyby za nimi Olivier zašel a nasadil úsměv, nepadly by mu k nohám. Ať už byl v jakémkoli rozpoložení, brunet by se vsadil, že jakmile se z něj dostal, stačilo by mu ukázat si a bylo by… Pak se ale zarazil.

„Blonďatá kráska?" zopakoval s povytaženým obočím. Koho měl Olivier na mysli? Vždyť jeho bývalky rozhodně nemohl znát… A v ten moment se mu v hlavě vybavila taška, ze které mu Olivier přinesl léky. Bylo toho v ní spoustu a jeho tváře nyní začaly nabírat nachový odstín, takový, že to snad muselo být vidět i přes tmu. „Ta taška je hrozně stará, věci v ní jsem měl v rukách naposledy jako puberťák," obhájil se rozpačitě. Nepamatoval si úplně všechny své poklady, ta trocha, o které věděl, se mu ale moc k chlubení nezdála. „Ta holka je Krista Lenzová, z puberty není, ale přidal jsem ji do té tašky s tím, že ty věci musím vyhodit. To dost vypovídá," dostal ze sebe, stále ještě mírně červený, jako by ho Olivier přistihl při něčem, co mělo zůstat tajemstvím. Jako by byl puberťák a tyhle poklady objevila jeho matka, což se u pár z nich taky stalo. Nadšená nebyla.

„Srdce by mi možná zlomila, kdybych jí ho někdy věnoval," zapřemýšlel nezaujatě. „Moc jsme se nevídali, ke konci vztahu vlastně skoro vůbec. Seznámili jsme se v práci, dělala pode mnou…," na chvíli se zarazil a zrudnul, „tedy, jako ve firmě!" zrudnul ještě víc. „Tedy, jako prostě v pracovní době…," měl dojem, že víc krve už se mu do tváří dostat nemůže. „Sakra! Prostě byla jedna z mých kolegyň, chápeš? Líbila se mi, tehdy jsem si snad fakt myslel, že ji miluji. Alespoň ze začátku. Když nad tím zpětně přemýšlím, asi jsem ji měl rád, ale za lásku bych to nepovažoval," zapřemýšlel nakonec. Měl za to, že ji miloval, jenže pak zjistil, že se najdou lidé, kteří ho přitahují daleko víc, kterým se otevírá daleko víc, lidé, pro které by toho udělal mnohem víc, a to to přitom byl jen jeden protivný bača z Valašska…

„Aha. Promiň, nechtěl jsem vyzvídat nebo tě uvádět do rozpaků. Je to jen tvoje věc. Nevyšlo ti to, to je mi líto, ale přijde jiná, určitě jednou budeš šťastný," pokoušel se ho utěšit Olivier, přestože jen představa Šimona, který objímá nějakou ženu, ho bodala u srdce. A také pocítil ještě něco, co sám dobře znal – žárlivost. V tomto ho Pierre velice dobře vycvičil a velmi dobře si pamatoval na svá žárlivá zatmění, kdy dokázal obrátit byt vzhůru nohama, aby našel nebo vyvrátil důkaz o Pierrově nevěře. Choval se jako naprostý blázen a nyní to tu bylo zase. Akorát teď to bylo všechno jinak. Nemohl na něj řvát, dělat žárlivé scény, za které se mimochodem styděl, protože byly pod jeho úroveň. Mohl jen tiše trpět představami, že se jeho střapatý host za pár dní vrátí do Prahy, tam se na něj nalepí nějaké děvče a… nechtěl domýšlet. Nechtěl si připustit…

Nicméně se to stane, proč by měl muž, jako je Šimon, zůstávat sám? Nesmysl.

„Proč se omlouváš?" zeptal se zmiňovaný překvapeně. „Nevidím důvod, proč bys to nemohl vědět. O nic nešlo, jen jsme se jednoho dne probudili a zjistili, že to mezi námi není ono. Žádný dramatický rozchod, slzy, bolest a tři dny v depresích, prostě jsme si vyjasnili, že to nemá smysl, a šli dál. Tak to občas chodí. Nemrzí mě to, nevzpomínám na ni, kdybych si mohl vybrat, zpět ji nechci. Chápeš?" zeptal se a nevědomky se povzbudivě pousmál. Svůj rozchod s Kristou nevnímal jako nic zlého, možná se mu i trochu ulevilo. Ze začátku ji měl docela rád, byla pěkná, ale to bylo celé.

To na vztah zkrátka nestačí… 

„A proč vlastně myslíš…," zamyslel se pak skoro neslyšně, zatímco se utápěl hluboko v očích svého společníka. Spadaly mu do nich vlasy, nedokázal však v sobě najít sílu odhrnout těch pár neposlušných pramínků. Ležel od něj takový kousíček a on měl najednou dojem, že může zahlédnout každou nerovnost, jizvičku, tečku, která tu tvář dělala tak krásnou a dokonalou.

Tak moc si přál navždy si ji vrýt do paměti, tak moc si přál natáhnout prsty a přejet po bělostných lících. Tak moc se mu líbil, tak moc ho přitahoval, ale ještě něco dalšího v tom bylo, něco, co sám moc nechápal. Něco, co dělalo všechnu touhu intenzivnější a nějak… hlubší…

„Proč myslíš, že takhle šťastný nejsem?" zašeptal a nepatrně se usmál. Pamatoval na Olivierova předchozí slova, na to, že je odrazem jeho skutků, a přál si odstranit onen zvláštní mrak, který se mu usadil v očích. Chtěl zase vidět jiskry radosti, úsměv, o kterém by se s černovláskem tedy rozhodně mohl přít, protože ano, byl nádherný. Dokonalý, andělsky krásný, jako ostatně on celý.

„Já nevím… to asi záleží na člověku. Rád bych řekl otřepanou větu – nikdo by neměl být sám – ale z mých úst by to asi neznělo moc věrohodně. V tvém případě mi to přijde přinejmenším zvláštní. Mám pocit, že kolem sebe potřebuješ spoustu lidí, včetně nějaké partnerky. Možná se mýlím, neznám tě natolik a vlastně co se týče partnerských záležitostí, já jsem ten poslední, který by o nich mohl filozofovat," řekl Olivier, a když se zpětně zamyslel nad svými slovy, zjistil, že mele kraviny. Co on věděl o Šimonovi? Vůbec nic.

Rozhodl se, že změní téma, stejně mu toto přišlo poměrně bolestné. Nechtěl přemýšlet o potenciálních partnerkách toho, po jehož boku by chtěl zůstat on sám.

„Za chvíli padne rosa a začne být docela zima, moc dobře jsme se neoblékli… Chceš tady ještě chvíli zůstat? Pokud se ti ještě nechce spát, zašel bych pro mikiny a deku."

„To by bylo fajn," odvětil brunet tiše, stále ještě s opatrným úsměvem na rtech. Až když se Olivier zvedl a odešel z jeho blízkosti, otočil se zpět na záda a opět se zadíval nahoru na hvězdy, jako by mu snad mohly poradit.

Černovláskova slova mu vrtala hlavou. Ne však tolik jejich obsah, jako zvláštní pocit, který mu způsobila.

Jedna z Šimonových vlastností, která přinejmenším účinně iritovala jeho otce, byla, že nikdy nijak extrémně nepřemýšlel nad vzdálenou budoucností. Rád žil život v momentě, ve kterém se nacházel, dělal, co ho zrovna bavilo. Ve firmě to bohužel moc nešlo, v určitých ohledech mu to ale zůstalo. Nechápal to, proč řešit, koho bude mít za pár let? V ten moment, kdy ležel na louce, kdy koukal do stříbrných očí a jedinou společnost mu dělal jejich majitel, kdy na ně shlíželo nebe plné hvězd, v ten moment byl šťastný. Cítil to kdesi v sobě. A stejně tak ho kdesi hluboko v něm bolelo přemýšlet, co se bude dít, až tu nebude.

Část jeho si přála zůstat ležet na té louce až do skonání světa. Malá, maličká část jeho si vlastně nepřála víc, než dál ležet v Olivierově přítomnosti, pozorovat hvězdy v jeho očích a nechat své srdce bít jako splašené, protože v ten moment byl zkrátka šťastný tak, jak s Kristýnou nikdy nebyl. Nebyla to radost, kdy se člověk rozesměje, chvíli je veselý a pak ho to přejde. Nebylo to to nárazové, pomíjivé štěstí, které znal – bylo to něco jiného. Bylo to v duši, cítil to v hloubi srdce. Nenutilo ho to smát se nebo bláznit, jen to tam bylo, příjemně to hřálo a zvedalo mu to koutky do úsměvu. Tohle s ní nikdy nezažil – ten pocit, kdy si přišel tak volný, ničím netížený, bez masek, věděl, že ať už řekne cokoli, Olivier to pochopí. Bylo to tak zvláštní, upřímné, otevřené štěstí…

Ano, byl celkem společenský, lidé mu nevadili, ve firmě je však vídal, poslouchal a poznával od momentu, kdy se probudil, po chvíli, kdy šel spát. Byl ředitel, s lidmi pracoval. Smět si po dlouhé době lehnout do trávy s někým tak upřímným a na nic si nehrajícím bylo pro něj nádherné…

Najednou kdesi za ním zapraskaly větvičky. Na moment mu blesklo hlavou, že už se Olivier vrací, pak si ale uvědomil, že nově příchozí rozhodně nejde směrem od chalupy. Vymrštil se do sedu a otočil se, napadlo ho, že ho třeba černovlásek chtěl vystrašit, a proto se plížil směrem z lesa, jakmile ale spatřil siluetu nočního návštěvníka, krev mu zmrzla v žilách.

Plížil se tmou, srst varovně naježenou, oči upíraje přímo na Šimona. Otevřel pusu, chtěl něco říct – volat o pomoc, odehnat příchozího, cokoli – všechna slova mu ale zmrzla kdesi v hrdle a on nemohl… nic.

Vlk, uvědomil si. A to bylo to jediné, na co dokázal myslet. Strach ovládl každou jednotlivou buňku jeho těla, rozklepal se a na malý moment se nedokázal přinutit k jedinému pohybu.

Zvíře se přiblížilo. Konečně pochopil, že dál sedět nemůže, popadl hůl, vyškrábal se na nohy a běžel pryč, dalo-li se to během nazývat. Kulhal, bolest ale nevnímal – ovládal ho jen a pouze strach.

A v ten moment jako by se historie opakovala. Ve tmě před ním se skrýval kořen, který nezahlédl, a svalil se na zem, nešikovně přitom dopadl na zraněnou nohu a do očí mu vhrkly slzy bolesti. Srdce mu bilo jako o závod, před očima mu snad proběhl celý život a snad na to ani neměl čas. Pokusil se znovu postavit, noha se mu ale podlomila a on opět spadl na zem. V hlavě se mu vybavil černovlásek, který ho už několikrát zachránil.

Kdyby tu Olivier byl…