Valčepo 13. kapitola

Olivier se dál soustředil na svůj nákupní seznam a o Šimona se nestaral. Bylo mu ho trochu líto, to ano, ale on chtěl jet sám, i když jej od tohoto hrůzného výletu odrazoval. Aspoň si zapamatuje, že když mu něco doporučí, tak to má nějaký smysl, a bezpochyby to byla také trochu pomsta za tu narážku na jeho výšku.

Nepochyboval však, že Šimon to s místními zvládne bravurně, jak se také posléze přesvědčil. Jeho si nikdo nevšímal, i když byl poblíž, a tudíž poslední brunetova slova slyšel velmi dobře. Měl velké problémy se nezačít nahlas chechtat. Zadusil v sobě smích a ukázal se mezi regály.

Jakmile ho Šimon spatřil, překvapivě rychle se k němu blížil, nehledě na strany, aby náhodou jen pohledem někoho nevyprovokoval k dalšímu monologu a otázkám. Než se však stihl k Olivierovi dostat, oslovila ho drobná dívenka působící skoro jako dítě, pod šaty se jí ovšem rýsovalo velké bříško.

Na rozdíl od ostatních, kteří si vůbec nebrali servítky, ona působila velmi nejistě a tiše. Šimon ji skoro neslyšel, když na něj začala mluvit: „Nezlobte sa, že vás oslovuju eště já, ale možu vás pozvať na moju svatbu? Koná sa zítra v kostelíku. Já bysem vás o to ani nežádala, ale kdybyste šel vy, pak by šel aji pan Ranard a já bysem ho tam chtěla strašně měť," upřela na něj veliké světlounce modré nevinné oči plné proseb.

Nejprve Šimon vůbec nechápal, co se to právě děje. Žena před ním vůbec nevypadala jako ostatní, působila naopak tak zvláštně křehce a zároveň na ní viděl, že ho nechce otravovat…, trochu mu připomínala Kristýnu. Ta působila úplně stejně, kolouščí velké oči, drobná, křehká blondýnka…

„Ne, neomlouvejte se," odvětil rychle a usmál se, tentokrát doopravdy a upřímně.

Pan Renard? Vzhledem k tomu, kolik lidí tu znal, neměl moc na výběr, a tak odhadl, že toto příjmení patří jeho společníkovi.

„Moc rád přijdu a Olivier zrovna tak, budeme se těšit," přislíbil a zazubil se. Nebyl si jist, co řekne Olivier, až zjistí, že jim zařídil program ve společnosti, ale na jinou stranu, alespoň se provětrá. Takhle se ztratit, když přitom dozajista moc dobře věděl, jaké má brunet potíže…

Blondýnka mu úsměv opětovala, uvolněně a šťastně. Rychle mu ještě řekla něco, co si přeložil jako „děkuji", pak už se mu ale její drobná postava ztratila mezi lidmi. Jakmile se opět otočil, jeho oči se setkaly s šedými a neodolal nutkání zašklebit se. Dokulhal k Olivierovi, poplácal ho po rameni a raději se rovnou začal vzdalovat.

„Tak, a jdeš zase mezi lidi, kamaráde," stihl mu ještě říct se špatně skrývaným smíchem v hlase.

„Tak to ti pěkně děkuju," řekl tlumeně Olivier, aby jej nikdo okolo neslyšel, „nechtěl jsem tam jít… Tobě to dneska nestačilo? Tady je pár lidí, ale zítra tam bude celá dědina a věř tomu, že většina z nich není tak ostýchavá jako nevěsta. Ale tak… je to tvoje volba, už víš, do čeho jdeš."

Pokrčil rameny a opět se začal věnovat výběru zboží. Když však uviděl, jak se k nim blíží ta samá trojice mladých děvčat, která je oslovila před obchodem, vykročil jim vstříc.

„Estli eště jedna z vás otevře papulu a bude mňeť nějakú blbú připomínku ke mně nebo k Šimonovi, tak už si na mojich koních nezajezdíte! Ani jedna! Takže čelem vzad a mazejte dom!" řekl klidným, chladným hlasem. Holky se zastavily, zachichotaly se s očima upřenýma na bruneta, ale nedovolily si nic namítat a zase odcházely pryč.

Olivier si promnul tvář, hodil do košíku ještě čokoládu, kterou na seznamu neměl, a rychlým krokem se ubíral k pokladně.

Anna, nyní sedící za pokladnou, už se nadechovala, že opět Šimona zahltí svými otázkami, ale zahlédla černovláskův pohled, tak se raději začala věnovat zboží.

Šimon zatím postával kousek za Olivierem a nedokázal se přestat tiše smát. Jeho výraz byl geniální! Stejně jako to, co řekl těm holkám…

„Počkej! Jen jestli se nepletu, ty budeš určitě ten…," ozvalo se kousek za brunetem a smích ho pomalu přešel.

„Jsem Pražák, jmenuji se Šimon, bydlím teď s Olivierem a je to fajn, jen mi teď asi urve hlavu. Nic zajímavého," odvětil rychle a spěšně vykulhal ven z obchodu, kde se k němu po chvíli přidal i černovlásek.

„Náhodou, takové milé slečně bys to nemohl udělat," vrátil se k jejich předešlému tématu Šimon. Pamatoval si prosebný výraz blondýnky, opravdu Oliviera na své svatbě chtěla. „Nevím sice, kdo to byl, koho si bere, kde ten kostel je nebo jak to tam vypadá, ale určitě to bude fajn, uvidíš. Miluju svatební koláčky," zasnil se Šimon, myšlenkami už zase u jídla.

„Kostel by se ti mohl líbit, ale ten bychom si mohli prohlédnut i jindy a pro koláče se můžeme stavit hned. Všechno peče Liduna, ona nám jich pár dá, kvůli tomu nemusíme jít na svatbu. Ano, uznávám, že Maruška je hodná ženská, ale její budoucí manžel je dost žárlivý… Jeden z milionu důvodů, proč se mi tam nechce," povzdychl si Olivier a na čele se mu vytvořila drobná vráska.

S úlevou si sedl do auta a rychle za sebou zavřel dveře. Dnes už pro něj bylo socializace až příliš a těšil se, až budou zase doma.

„Na oběd si asi uděláme špagety," změnil téma, „máš rád aglio olio peperoncino?" Nepochyboval o tom, že Šimon jistě italskou kuchyni znal, jen šlo o to, jestli měl rád ostré a česnek.

„Žárlivý na vlastní svatbě?" podivil se ještě brunet se smíchem, ta představa mu přišla vtipná. Ať už to byl kdokoli, ta ženská si ho chtěla vzít. V této chvíli už skutečně žárlit nemusel… „Jasně, že mám," usmál se pak, když ho Olivier seznámil s plánem na oběd. Špagety obecně měl rád, na jinou stranu, nepamatoval jídlo, které by dělal Olivier a které by nebylo vynikající. Ten chlap vařit uměl, to se mu muselo nechat.

Pohled mu spočinul na kličce na stahování okének. Neodolal, na to to bylo až moc zvláštní, a položil prsty na šedou páčku.

Zatočil.

Připadal si vážně jako v muzejním exponátu, ale líbilo se mu to. Tiše se smál, byl trochu jako dítě, fascinovalo ho to.

Když bylo okénko dole, nechtělo se mu ho zase vytahovat z jednoduchého důvodu – nejspíš by před Olivierem vážně vypadal jako idiot. Opřel se proto loktem o jeho rám. Chvíli jen pozoroval rychle ubíhající krajinu, a když zhodnotil, že kolem nejsou stromy a značky, které by mu mohly ublížit, natáhl ven ruku. Tohle dělal jako hodně, hodně malý a pamatoval si, že mu to bylo z důvodu jeho bezpečnosti velmi rychle zakázáno. Dětská stránka jeho já ale nyní převládla, a tak neodolal a vystrčil ven celou hlavu, skoro jako pes, a rozesmál se. Vůbec netušil, co to právě dělá, věděl ale, že v Praze si to nemůže dovolit, z části proto, že většinou řídí, a z části kvůli svému postavení. Ale tady?

Olivier sáhl do kastlíku u spolujezdce a vytáhl sluneční brýle. Poklepal na rameno svého ztřeštěného společníka, které se ještě jako zázrakem nacházelo uvnitř auta. Když to Šimon zaregistroval, s úsměvem brýle přijal.

„Eště muchy ti z očí budu vytahovat," kroutil hlavou, ale smál se u toho. Líbilo se mu, jak je bezprostřední a vlastně šťastný. Oliviera by toto nikdy nenapadlo, i kdyby neřídil. Opravdu by nechtěl mít všechen ten hmyz mezi zuby a v očích, ale hnědovlásek se evidentně bavil a černovlasý s ním. Byl tak rád za každou chvilku, kdy ho viděl spokojeného. Tak nějak mu připadal jako dítě, které muselo rychle dospět a celou dobu jeho dětská stránka byla svázaná konvencemi, příkazy a předčasnou zodpovědností. A teď to dítě v sobě, které se nemělo čas kdysi vyřádit, jednoduše vypustil. A to Olivierovi přišlo kouzelné.

Ani se nenadáli a najednou byli doma.

„Možná bych ti měl říct, proč je Jožin žárlivý, já nepochybuju o tom, že to přijde na přetřes i na té svatbě. On si totiž myslí – je chorobně přesvědčený, že to dítě, které čeká Marie, je moje."

„No doprdele…," uniklo Šimonovi hned, jak ta slova slyšel. „To není zrovna nevýznamné obvinění. Ale… proč by si něco takového myslel?" zeptal se nechápavě.

Až po chvíli si uvědomil svůj postoj – už od samého začátku měl v hlavě jasně danou myšlenku, že to Olivier neudělal. Co on ale věděl?

„Tedy, vzhledem k tvému tónu hlasu usuzuji, že není," podotkl poté. Pokud by se mýlil, Olivier mu to vyvrátí…

A až v ten moment si uvědomil, jak bolestná je pro něj představa, že by tu už Olivier měl závazky. Sice ještě nenarozené, ale na stvoření života jsou třeba dva lidé v činnosti, u které se mu představa jeho společníka s někým jiným příčila podobně, jako představa, že je schopen se pod pumpou svléknout před kýmkoli. Až v ten moment si uvědomil, jak moc touží slyšet, že se nemýlil…

„Samozřejmě, že není! Nikdy bych své dítě dobrovolně nenechal vychovávat někým jiným. A nikdy bych se nestřepal zodpovědnosti. Marie pracovala na mé farmě, rozuměli jsme si spolu víc než s kýmkoliv jiným tady, možná proto, že jsme si svým způsobem povahově podobní. Ale vždycky v rámci slušnosti. Proboha – vždyť my si dodnes vykáme. Jenže tady lidé slyší i trávu růst a vidí i to, co není. A většina z nich si to nenechá pro sebe. Takže stačilo, že jsme si párkrát k sobě sedli k obědu, občas nás viděli se spolu bavit, sem tam jsem ji odvezl domů, když Jožin nemohl. Mohl jsem si za to sám, věnoval jsem jí víc času než komukoliv jinému tady a z toho vznikla fáma, že s ní něco mám. Nikdy jsem se jí ani nedotkl. Ona ani já jsme o toho druhého nestáli, byli jsme jen přátelé. Jenže ona pár týdnů nato, co se tahle lež donesla k Josefovi, zjistila, že je těhotná. No, přiznávám to sice nerad, ale skoro mě zabil. Byl úplně v amoku, a kdyby se to stalo jinde než v hospodě, kde ho chlapi zastavili, asi bys mě tu už vážně nenašel a dítě by mělo tatínka v lochu. Marie ho nakonec přesvědčila, a proto se taky berou, nicméně když se potkáme, tak v jeho pohledu vidím, že mi nevěří. A teď budu jen doufat, že si nebude chtít zkazit svatbu nějakou hloupou hádkou. Zkrátka, pokud bude mít blbé kecy, já odtamtud zmizím. Prát se sice umím, ale dvoumetrového, stokilového chlapa, který před pár lety vyhrál krajskou soutěž v řeckořímském zápase, fakt nedávám…," vykládal a mezitím připravoval suroviny na těstoviny.

„Oloupal bys mi česnek, prosím? Zajdu na zahrádku pro bylinky…," otočil se a pousmál se. Měl už hlad a celé dopoledne mu přišlo vyčerpávající.

„Jo, jasně," odvětil Šimon, to už byl ale Olivier pryč. Začal dělat, co mu černovlásek zadal, nedokázal ale přestat myslet na to, co mu jeho společník řekl. A taky nedokázal nevnímat úlevu, která se v něm najednou rozprostřela, když mu černovlasý potvrdil, že otcem toho dítěte je skutečně budoucí manžel matky.

Na jinou stranu mu to ale bylo líto, věřil, že jsou místní schopni udělat zázrak prakticky z čehokoli, ale tohle už snad vážně bylo moc…

Začínal chápat, proč se Olivier se zbytkem vesnice moc nebavil a proč neměl rád drby. Jistě, mohl to mít rovnou v povaze, ale po tom, co se sám stal jejich středem, se pro něj také muselo leccos změnit. A taky, i když by to nahlas nepřiznal, se kdesi, v koutku duše, začínal cítit provinile, že Olivierovi tu svatbu tak zařídil. Už to chápal, s těmito informacemi by to neudělal, stejně jako by se neustále neptal, proč zde Olivier nemá přátele. Jenže to nevěděl.

Jakmile se zmiňovaný vrátil, předal mu oloupaný česnek a pousmál se.

„Pozdravíme nevěstu, aby věděla, že jsi přišel, já jim ukradnu pár koláčů, a jak to půjde, zase zmizíme, dobře?" navrhl opatrně ve snaze trochu odčinit tenhle skvělý nápad. „Potřebuješ pomoct ještě s něčím?" zeptal se pak bezmyšlenkovitě. Pocit provinění v něm po Olivierových slovech vítězil na plné čáře a jemu tak bylo jedno, co zrovna dělá a říká. Možná, že kdyby to bylo požadováno, zašel by v té chvíli i do seníku prohrabovat seno a hledat toho pavouka…

„Ale ne, myslím si, že to bude v klidu, už je to nějaký čas a možná to řeším už jenom já. Myslím, že kdyby byl na mě Jožin pořád napružený, Marie by mě nikdy na tu svatbu nepozvala. Nikdo si nechce zkazit svou vlastní veselku přece…," uvažoval nahlas Olivier.

Domem se rozvoněl česnek a bylinky a oba muži se spokojeně, beze slov krmili jednoduchým, ale velmi dobrým jídlem.

Po jídle se Šimon hnal k nádobí, ale Olivier jej vyhnal a podstrčil mu notebook, aby mohl chvíli v tichu u uklízení bloumat ve svých myšlenkách.

Věděl, že se mu na svatbu nechce hlavně kvůli tomu, že zase všichni budou hučet do Šimona. Už jen na těch pár minut dnes mu to přišlo otravné a vyčerpávající. Představa, že ho budou obtěžovat svými nejapnými poznámkami celé odpoledne, byla hororová. Tušil, že si Šimon dokáže poradit sám, ale Olivier měl stále tendence ho tohoto uchránit. Přece ho nemohl nechat na holičkách. A to znamenalo být pořád v centru dění a rozhovorů.

Ještě než se hnědovlasý objevil, tušil, že stejně bude někým přinucen na tu svatbu jít. Šel by, ale dopadlo by to jako na jakékoliv jiné veselce nebo oslavě, která se na dědině konala. Prostě by si sedl někam do rohu, nejlépe hodně tmavého, tam by si to odtrpěl a měl by před místními splněno. Zítra to ale nepůjde…

A Šimon zatím seděl u stolu, před sebou notebook s maily, na které bylo třeba odpovědět, a čemu věnoval veškerou svou pozornost? Upřímně, v ten moment snad zapomněl, že nějaký počítač před ním vůbec existuje. Olivier stál pár metrů od něj, myl nádobí a nevědomky u toho kroutil tím dokonalým zadkem…

A Šimon byl v pasti. Doslova. Pozoroval všechny černovláskovy pohyby, a i když se snažil nebýt moc nápadný, kdyby se Olivier otočil, nemohl by si ho nevšimnout. Jen tak tak se držel, aby nezačal slintat. Navíc cítil, že na něj má jeho osobní představení dosti nežádoucí účinky.

Kruci!

Jak se měl soustředit na nějakého připitomělého Ústečáka, když se před ním kroutil Valašskej supermodel? A proč mu ty kalhoty byly, zejména přes pozadí, tak úzké?! Bože, tohle mu snad prováděl schválně! Chtěl snad, aby jim byly kalhoty úzké oběma? Zavřel oči, pevně, až ho zabolely svaly v obličeji, a pomalu se nadechl a zase vydechl ve snaze zmírnit ony nežádoucí účinky.

Naklonil se nad počítač a pokusil se znovu začíst do mailu, leč tušil, že to moc nepůjde. Že on to nádobí raději vážně neumyl sám…

Olivier skončil a zmizel mu z dohledu, díky čemuž se konečně mohl začít věnovat práci. Nudné termíny a hromada čísel úspěšně ukolébaly ke spánku i věčného nadržence mezi jeho nohama. Nakonec však počítač stejně zavřel. Už včera toho udělal dost, dnes vyřídil to nejdůležitější a zbytek mohl počkat. Popadl berlu a vylezl z domu, zrovna ve chvíli, kdy kolem procházel Olivier, a tak ho rovnou mohl zastavit.

„Co teď děláš?" zeptal se s neskrývaným zájmem.

„Chystám se na horní pastvinu zkontrolovat stádo. Psi mi přijdou nějací neklidní, tak pro klid duše bych se tam rád podíval. A mám tam i jinou práci. Takže si uvař kafe, natáhni se pod strom a dělej si svou práci. Nebo si zajdi do ložnice a vyber si nějakou knihu. Věřím, že se dokážeš nějak zabavit. Já bych měl být za tři čtyři hodiny zpět," přemýšlel Olivier a chystal si kosu a brousek. Chtěl vykosit od býlí a jedovatého bolševníku svah k potoku, aby měly ovce lepší přístup k vodě. Taky ho znervózňovali psi, kteří se okolo něj neustále točili, jako by mu chtěli něco sdělit. Musel se jít přesvědčit, že je všechno v pořádku, a protože to bylo poměrně daleko, nemohl s sebou Šimona s opuchlou nohou tahat.

„A nemohl bych jít taky?" vyhrkl brunet a v očích mu zajiskřilo. Nechtělo se mu zůstávat tu čtyři hodiny v knihách, mailech, práci a nekončící nudě. Dopoledne mu bytí v Olivierově přítomnosti překazili místní, ale nyní? Chtěl být zase chvíli jen on a černovlásek kdesi v přírodě, klidně si povídat a klidně jít v tichu, bylo mu to jedno. Jen s ním chtěl být. Bylo to zvláštní, pro něj nezvyklé, ale právě v ten moment tak jasné, křišťálově čisté. Jen chtěl dýchat a existovat v jeho přítomnosti a alespoň na malý moment neřešit, proč a co ho k tomuto vlastně táhne…

„Je to daleko, autem až přímo tam nedojedu a co bys tam chtěl dělat? S tou nohou mi nikterak pomoct nemůžeš, budeš se tam jen nudit. Mezi ovcemi… to se už nebojíš, že ti zase poserou kecky?" smál se mu Olivier.

Šimon nepatrně zrudnul, pak se ale vzpamatoval a nasadil zářivý úsměv.

„Já ti budu dělat psychickou oporu, náhodou, beze mě bys tam umíral nudou," nadhodil sebejistě.

„No, to určitě," zamumlal si Olivier pod nos tak, aby ho Šimon neslyšel. Už ani nepamatoval, kdy se naposledy nudil, spíš měl dojem, že by potřeboval, aby měl den aspoň třicet hodin.

„O botách mi ani nemluv, ale neboj, nic se nestane, ta ovce… Amála, jak jsi sám říkal, sere jenom na té tvé cestě, takže budu v pohodě. A ušel bych to, mám berlu, ale pokud chceš, mohli bychom jet na koních," navrhl střapovlásek. Ta představa se mu zamlouvala, chtěl se zase posadit na koňský hřbet.

„Na koních? No, taky možnost, možná tím lépe, dlouho jsem tam nebyl, tak si aspoň vezmu do kabely nářadí a náhradní dráty, kdyby byly třeba opravy. Fajn. Tak co mám s tebou dělat? A co ten tvůj pahýlek? Provlečeš ho třmenem?" pozvedl jedno obočí Olivier a zkoumavě se zadíval na jeho nohu, která už přece jen nepůsobila tak hrozivě jako den předtím.

„Možná," pokrčil Šimon bezstarostně rameny. „Počkej na mě, jdu se připravit," houkl rychle, aby si to Olivier nestihl rozmyslet, a zmizel v domku. Tam na sebe navlékl jedny své džíny, ty nejstarší a nejpřiléhavější, jaké měl. Vzpomínal si, že takové kalhoty v podstatě dokonale plní úlohu rajtek přímo určených na koně. Nazul si i druhou botu, povolenou, jak nejvíc to šlo. Triko si vzal nějaké starší, přece jen to bílé měl až moc rád na to, aby s ním šel k ovcím. Navzdory svým předchozím slovům. Ostatně, stále to byla zvířata, která mu posrala lakýrky…

„Můžem!" křikl na Oliviera, který už na něj čekal taktéž připravený, když v rámci svých možností vyběhl ven. Společně došli ke koním, které osedlali a vyšvihli se na ně, černovlásek při tom stál celou dobu vedle Šimonova, měřil si mladíka pohledem a vypadal, že je připraven ho kdykoli zachytit. Brunetovi se však povedlo dostat se nahoru bez jakýchkoli potíží a sám měl dokonce dojem, že to snad mohlo vypadat i elegantně.

„Já jen pevně doufám, že tu nohu budeš zítra cítit, když ses tak upsal tomu jít na svatbu. Nepočítej s tím, že tě před lidmi budu nosit jako princeznu," hučel Olivier, když se krokem ploužili po pastvinách. Kdyby neměl tolik práce, asi by si tu pomalou projížďku i užil, stejně jako Šimon, který vypadal zase jako dítě. Spokojeně seděl na Lady a usmíval se jako sluníčko.

Černovlásek byl rád, že má společnost, to ano, ale nechápal to. Co tam mezi ovcemi chtěl dělat? Na procházku jít nemohl, knihu si evidentně žádnou nevzal, takže jediné, co mu zbývalo, bylo civění na jeho osobu.

Psi se stále motali koňům pod kopyty, jako by je chtěli popohnat, a Olivier z toho začínal být neklidný.

Po chvíli dorazili na kopec, a jakmile otevřel ohradu, rozeběhli se doprostřed a vylekali stádo, dosud poklidně se pasoucí.

Oba koně klusali za nimi až do chvíle, kdy se jim před očima ukázala nepěkná podívaná.

„Doprdele, to je v hajzlu!" zaklel Olivier a rozhlédl se po okolí. Před ním ležela rozsápaná ovce a o kousek dál ještě jedna. Všude okolo létala spousta much a mrtvá zvířata už začínala zapáchat. Teď pochopil, proč byli psi tak neklidní.

„Šimone, nejezdi sem," zavolal na zrovna přijíždějícího hnědovláska, „není to hezký pohled."

„Pozdě," odtušil brunet a doklusal vedle Oliviera, tam ale zjistil, že ho nejspíš vážně nevaroval jen tak pro legraci. Vyvalil oči, hned vzápětí je ale pevně zavřel k sobě. Jinak by se nejspíš pozvracel.

„Jak…?" dostal ze sebe jen a raději kousek poodjel, aby na mrtvá zvířecí těla neviděl.

Olivier polknul sliny a z mysli se mu vynořila vzpomínka na včerejší večer. Šimon toho vlka vidět mohl. Byl tady, mohl být i tam. Všude na těle mu vyskočila husí kůže, a když si představil, co všechno se mohlo stát člověku, který se nemůže postavit na nohy a je v podstatě téměř bezmocný…

Vlci vycítí slabost, a pokud by Šimon udělal nějaký špatný pohyb, klidně by jej mohl napadnout. V očích se mu objevila hrůza, když si uvědomil, co všechno se mohlo stát. Chvíli jen nehnutě stál a vydýchával šok.

Nechal ho tam včera samotného!

Promnul si tvář a snažil se zbavit myšlenek na svou nezodpovědnost. Nestalo se nic vážného, takže by se měl uklidnit, a rychle! Slíbil si však, že už ho nikdy nenechá v lese samotného, zvlášť v noci.

Teď měl ale jiné starosti.

„Byl to vlk, Šimone. Možná i včera jsi ho viděl a já ti nevěřil. Je to sice málo pravděpodobné, protože to bylo blízko domu a psi by jej vycítili, ale úplně nemožné to není," podíval se na něj se starostí v očích. „A teď, pokud jsi v pohodě, přece jen bych tě využil. Musíme tohle stádo sehnat dohromady a přemístit jej na malou pastvinu blíž k roubence, kde je taky lepší plot. Pomůžeme psům. Zajeď támhle ke srázu u potoka, někdy mají tendence chodit tam, protože ještě nahoře za potokem je jedna louka. Nic nedělej, jen tam zůstaň, oni udělají všechnu práci. Až budou ovce v houfu, drž se po levé straně stáda, ale nechej prostor Julesovi a Vernovi, ať ti nevlítnou pod kopyta. Zvládneš to?"

Šimon se pokusil vykouzlit úsměv a přikývl, vyrážeje přitom k místu, které mu Olivier ukázal. V hlavě se mu ale stále přehrávala jeho slova v kombinaci s obrázky z minulé noci.

Byl to skutečně vlk? Jak blízko smrti se v ten moment octl? Z té představy mu běhal mráz po zádech, rozhodně ale méně než Olivierovi. V černovláskových očích na malý moment spatřil skutečný šok a strach o jeho osobu a to ho, i když by to nepřiznal, těšilo, stejně jako Oliviera předešlou noc. Bylo to milé…

Dojel ke srázu k potoku, který mu ukázal jeho společník, a tam se zastavil a pozoroval podívanou, která se mu naskytla. Psi obíhající stádo, Olivier na koni za nimi, spousta ovcí hrnoucích se jako lavina jedním směrem…

To všechno znal jen z televize, fascinovalo ho to. Připojil se ke stádu, v dostatečné vzdálenosti, jak mu bylo raděno. Neubránil se u toho úsměvu – připadal si tak zvláštně, ale dobře zvláštně. Líbilo se mu to.

Sotva Olivier zavřel ohradu malé pastviny, oddechl si. Třeštila mu hlava a nejraději by šel domů, zahrabal se pod deku, pil čaj s rumem a poslouchal jazz, ale věděl, že bylo ještě potřeba postarat se o mrtvé ovce. A těmto živým, dost se tísnícím na malém prostoru, musel zajistit vodu. Už dávno to měl mít nějak vymyšlené, aby i na tuto louku nějakým jednodušším způsobem přivedl napájení, ale vždycky byla jiná práce a pro těch pár ovcí ty tři čtyři vědra večer a ráno lehce nanosil. Nebylo to tak daleko od studny. Jenže teď? Měl jich tu místo dvaceti dvě stě.

Pochválil psy za dobrou práci a otočil se na Šimona.

„Teď bych vážně potřeboval, abys zůstal doma. Musím jet pro ty zdechliny a u toho být nemusíš…," nečekal ani na odpověď a začal telefonovat. Potřeboval větší napajedlo, a hlavně do něj napustit vodu. Tohle všechno mu dokázal zařídit Tom.

„Šimone, asi za půl hodiny přijede Tomáš – pamatuješ si ho, ten s tím traktorem, a jestli bys chtěl nějak pomoct, v kůlně v almaře najdeš pytel s lizem, naber, co uneseš, ale opravdu jen, co s tou nohou uneseš, a rozsypej ho někde blízko napajedel. Pokud chceš odpočívat, vykašli se na to, já tam pak skočím…," zamyslel se, „měl bys odpočívat, jako bych nic neřekl…"

„Udělám to," přislíbil pevně. Odpočívat nechtěl, z části ze snahy ulehčit Olivierovi v momentální situaci a z části mu jeho vlastní horká hlava nedovolovala připustit si, že byl nyní slabší než jindy. Možná to měl v povaze, možná ho tomu naučil život a možná obojí, ať už však bylo na vině cokoli, zapříčinilo to, že v kůlně nabral, měl dojem, snad polovinu almary. Noha ho zabolela, když na ni došlápl víc, než požadovala, a do očí mu vhrkly slzy, odmítal však skončit dříve, než vůbec začal. To musel zvládnout!

Zvládl. Dokončil svou práci a pokusil se usmát, moc se mu to však nedařilo. V opuchlé části pravačky mu tepalo bolestí, někdy v půli cesty k ohradě už si začínal uvědomovat, že to možná nebyl nejlepší nápad, jaký kdy měl. Už ale nemělo smysl se vracet, a tak pokračoval, s každým metrem stále více a více chápaje, že mu Olivier opět, jak také jinak, neradil pro srandu králíkům…

Olivier ještě zavolal myslivci Paločkovi a domluvil s ním, aby pro zvířata přijel. Nasedl na koně a jel zpět na pastvinu. V tu chvíli mu jen blesklo hlavou, že Šimona vůbec o nic neměl žádat. Tohle už by pro něj byla přece maličkost a sůl byla těžká.

Snad bude rozumný… 

Za dvě hodiny jel zpět, košile i kalhoty špinavé a zakrvácené. Byl unavený, strašně…

Zjistil, že jedna z oveček byla Amálka. Jedna z mála, kterou měl pojmenovanou, protože byla zkrátka jiná než ostatní. Teď se jí její zvědavost stala osudnou. Vždycky ji poznal ve stádu, a to nejen kvůli zvonku na krku, ten měl nyní v brašně a přemýšlel, že by ho dal Šimonovi na památku, aby nezapomněl, kdo mu posral nové, pekelně drahé boty.

Bože! Ještě mu je bude muset vyčistit, vždyť jdou zítra na tu svatbu. A pochyboval, že tohle by Šimon zvládl. Věřil, že toho dokáže spoustu, ale…

Už z dálky viděl u ohrady traktor s malou cisternou i Toma, jak přečerpává vodu do nových napajedel. Aspoň něco měl z krku, nicméně ho v neděli bude muset poprosit znovu a příští týden, nejlépe hned v pondělí, stáhnout chlapy od práce z lesa, aby mu pomohli natáhnout a zpevnit nový plot. A věděl, že ani ten není jistota. Co ale byla jistota – pořádní psi. Ne ti jeho domácí mazlíci, kteří jenom nahánějí, potřeboval pořádné pastevce. A nejlépe už vycvičené. O dvou takových věděl.

Jeden ze sousedů mu před rokem za pakatel prodal svoje stádo a chtěl k němu přihodit za hříšné peníze i dva pastevecké slovenské čuvače. Olivier tenkrát odmítl – však na co? Měl své borderky, další pomocníky nepotřeboval. Teď ale byli nezbytní.

A rychlým propočtem všech těchto výdajů zjistil, že má akorát na výplaty lidí, odvod státu a sám už si nekoupí ani skývu chleba. Mohl jen doufat, že všechny jeho nové smlouvy budou kladně vyřízeny.

Rozloučil se s Tomášem, poděkoval a domluvil se na neděli, když vtom si všiml lizu vysypaného u koryta. Byla ho hromada.

„Já teho Šimona zastřelím! Nemá rozum! Řek sem trochu," mumlal si pro sebe a chytil se za hlavu. „Ne, moja chyba, řek sem, kolik unese! Tež mňa nemusí chytať za každé slovíčko," protočil oči a šel rychle očistit koně, nakrmit králíky a slepice, protože věděl, že kdyby přišel domů a sedl si, už by se nebyl schopný zvednout.

V kuchyni našel Šimona s nohou nahoře, ovázanou mokrým ručníkem, a v jeho tváři viděl bolest.

„Měl jsi zůstat sedět doma na prdeli! Já jsem hrozný vůl a ty ještě větší! Když tě to bolelo, taks měl všeho nechat a jít domů. Já bych ti, proboha, nic nevyčítal," sedl si unaveně na židli a vložil hlavu do dlaní. Nechtěl si vybíjet svou zlost na střapovláskovi, který mu v dobré vůli chtěl pomoci. „Promiň, Šimone, mám toho dneska plné zuby."

„Já to chápu," pousmál se Šimon směrem ke svému společníkovi, ruku mu přitom bezděčně položil na rameno, načež se zazubil. „Ale unesl a zvládl jsem to," řekl, napůl hrdě a napůl vtipem, u toho sebou však trochu cukl a v noze ho opět zabolelo. „Kruci…," vyklouzlo mu, tvář se mu zkřivila bolestí. „Víš co? Jako bych nic neřekl," zasmál se pak. Celou svou situaci nebral moc vážně, tyhle otoky už přece jen znal. Ne že by ostatní věci ve svém životě, nemusel-li, vážně bral, pokud na tom nezávisela kariéra nebo život, i když u toho druhého to bylo diskutabilní.

„Zvládl jsi to, ale rozum nemáš a já taky ne, už bych za těch pár dní měl vědět, že jsi kolikrát jako dítě, které mi chce ukázat, že všechno zvládne. Vím, že ano! Nic mi nemusíš dokazovat!" zlobil se, ale spíš na sebe než na Šimona, který jen potichu seděl a bylo na něm poznat, že trpí. I když se snažil být statečný, bylo vidět, jak moc ho to bolí.

Olivier vzal nový ručník, namočil ho do ledové vody a obklad mu vyměnil. Šimon zalapal po dechu, když přikládal ledovou utěrku na žhavou, bolestí tepající nohu.

„Mohl bych se podívat, jestli nemám něco proti bolesti, ale mám dojem, že tady nic takového nenajdu, takže bych doporučil rychlou sprchu a pak jít spát…," zadíval se do hnědovláskovy tváře, která vypadala snad ještě unaveněji než ta jeho. Jen si dost dobře nedokázal představit, jestli očistu zvládne sám. Na jedné noze. Už teď věděl, že mu bude muset alespoň trochu asistovat.

A to znamenalo dotýkat se jeho nahého těla…

Už dopředu tušil, že to bude jeho sebevražda. Jeho druhá stránka se však tetelila představou, že se jeho ruce budou moci dotýkat snědého těla, když mu bude umývat záda.

Zajede prsty do oříškových vlasů… 

Málem zaúpěl a otočil se, aby mu Šimon neviděl do tváře, ve které se zcela jistě odráželo vzrušení a tím i viditelná červeň, která na jeho bledých lících byla mnohem více patrná.

„Dobře," pokýval Šimon hlavou, sundal si ledový obklad a pokusil se vyškrábat se na nohy, ty se mu ale podlomily a on spadl, bohudík jen zpět do křesla. Sykl, když mu nohou projela další vlna bolesti.

„Možná bych potřeboval pomoc," přiznal nakonec nesměle s pohledem zabodnutým kamsi do země. Tušil, že by další pokusy dopadly stejně a on Olivierovi jen potvrdil, co si o něm teď nejspíš myslel. Ať už to bylo cokoli.

Ten jen nasucho polknul a nejistě pozvedl řasy, aby své oči mohl upřít na Šimona. Srdce se mu zběsile roztlouklo a na těle mu vyskočil studený pot. Tohle nedokáže, aniž by Šimon nepoznal, co se mu honilo hlavou, a hlavně, jak byl bezmocný, když nedokázal ovládnout své tělo. V jiných situacích bylo jeho sebeovládání vynikající, ale ne v tomto…

Přesto věděl, že jinou možnost neměl. Musel mu pomoct.