Valčepo 14. kapitola

Šimon se nechal vyzvednout do vzduchu a natisknout na Olivierovo pevné tělo, přivřel oči a spokojeně se nadechl jeho osobité vůně. Připadal si trochu jako feťák, který se dostal ke své oblíbené droze, ale copak se mohl chovat jinak? Bylo to tak dokonalé. 

Olivier s ním zacházel nadmíru opatrně, jako by byl porcelánovou panenkou, skutečnou princeznou. Bylo to zvláštní, jindy mu tak moc opatrný nepřišel. Bylo to jeho zraněním? Asi… 

V koupelně se černovlásek zastavil a Šimon cítil, jak nepatrně ztuhl. Koukal přímo před sebe kamsi za stěnu a brunet netušil, co se mu honilo hlavou, odhadoval jen, že to Oliviera děsilo. 

„Postavil bys mne?" zeptal se opatrně, aby ho z myšlenek nevytrhl moc surově. On na něj okamžitě přesunul pohled, napůl nechápavý a napůl… možná nesouhlasný? Netušil, nedokázal to rozeznat. Pak ho ale skutečně opatrně postavil na jeho zdravou nohu a brunet se chytil nejbližší zdi. Chvíli čekal, šedooký však pořád stál, pohled zabodnutý do země. 

Šimon nepatrně zrudnul. Chtěl se začít svlékat, ale takhle? Copak mohl? Nebyl jako Olivier, ten se před ním dokázal postavit pod pumpu zcela bez problému. Byl si jist, že by byl rudý jak rajče a všechna krev, kterou by neměl ve tvářích, by směřovala mezi jeho nohy. Bože, stačil by jediný Olivierův pohled a on by málem stříkal. To si nemohl dovolit! 

„Ehm…," upozornil na sebe tiše, aby konečně dostal svého společníka zpět do reálného světa. „Nemohl bys… totiž… nemohl bych mít trochu soukromí?" nadhodil, ne nijak zle, spíš opatrně. Tušil, že se o něj Olivier bojí a vzhledem k jeho minulému exhibicionismu nejspíš považoval svou přítomnost za něco běžného, nejspíš se o Šimona bál, aby si zase nic neudělal, a nepřišlo mu divné zůstat. Jasně, to dávalo smysl. Jenže Šimon takhle nefungoval. 

Černovlásek krátce kývl a otočil se k němu zády. To už měl brunet pocit, že se nejspíš vážně propadne do země, bylo mu tak trapně. Olivierův pohled byl navíc stále tak nějak skelný, a to ho trochu děsilo. Možná trochu víc. 

„Takhle jsem to nemyslel, chtěl jsem… nemohl bys prosím ven? Já vím, že jsme oba kluci a tak, ale… no, prostě bych raději zůstal sám," dostal ze sebe a nervózně se podrbal na zátylku. K jeho překvapení však Olivier neodporoval, pouze kývl a vystřelil ze dveří rychleji, než Šimon považoval za možné.

Sotva zaklaply dveře koupelny, Olivier se sesunul po zdi na zem a vypustil všechen vzduch z plic, který celou dobu podvědomě zadržoval.

Měl takové štěstí, že Šimon byl stydlivý. Kdyby to byl nějaký normální kluk, třeba hráč fotbalu, kdy se kluci po zápase normálně spolu sprchují, tak by byl opravdu v háji. Tohle by neudýchal a dobře to věděl. 

Pomalu se zvedl a konečně se vysvlékl ze špinavé košile a hodil na sebe tričko na spaní. Stejně bude muset taky do sprchy, a po celodenní hodně odporné práci by ocenil teplou vodu, ale pokud nezbude, trápit se tím nemínil. Usoudil, že by stejně spíš potřeboval studenou, aby se vzpamatoval.

Sedl si na židli a přemýšlel, že místo podporování svých podlých představ by měl tvořit nějakou večeři, ale obrazně nad tím mávnul rukou, zadíval se do zdi před sebou a nechal své fantazie běžet.

Kapičky vody stékající po nahém snědém těle, na kterém jen hrají svaly, Šimonova ruka hladící břicho, krk, paže a pevné dlouhé nohy a naposledy sjíždějící do rýhy mezi půlkami…

Vydechl, možná až příliš hlasitě, ale přes šumění sprchy to stejně nikdo jiný neslyšel.

Jeho ruka plná napěněného sprcháče zabloudí mezi nohy a tře, čistí a hladí ten úžasný kus mužského těla.

Definitivně se zbláznil! Místo aby tyhle zběsilé myšlenky zastavil, čistá mysl se rozhodla, že to vzdá. Odevzdala vládu tělu. 

Olivier, stejně jako v jeho myšlenkách Šimon, vklouzl rukou do svých kalhot a promnul si chloubu, protože měl dojem, že jestli si na ni nesáhne, asi mu vybuchne. Penis mu tepal a potřeboval prostor, ale černovlásek věděl, že si teď nemůže poskytnout potřebné uvolnění. Nebyl na to čas, protože tekoucí voda se zastavila. Seděl tedy dál s nohama přitisknutýma u sebe a jen se modlil, aby na něj Šimon nezavolal, že potřebuje asistenci z koupelny.

Naštěstí se dveře otevřely a on pochopil, že Šimon to zvládne sám. S čím však absolutně nepočítal, bylo, že hnědovlásek se vybelhá z koupelny jen v ručníku okolo pasu. Střapaté vlasy byly ještě střapatější a stékaly z nich kapky vody, které jako diamanty putovaly po jeho těle.

Olivier jen vytřeštil oči a ztuhnul na místě. Jeho neukojené mužství zatepalo a mučivě bolelo. Šimon se na něj však jen letmo pousmál a pomalu se belhal směrem k ložnici.

Tam na sebe brunet hodil čisté, volnější oblečení, ve kterém pak chtěl jít i spát. Chvíli po tom, co za sebou zavřel dveře, slyšel i bouchnutí těch koupelnových a pochopil, že se Olivier šel vysprchovat taky. To mu potvrdila i voda, jež vzápětí začala téct. 

Už oblečený vykulhal ven z ložnice a zamířil si to přímo do kuchyně, kde se raději posadil ke stolu. Jeho noze se cestování zrovna dvakrát nelíbilo, i když už se zase podpíral holí. Noha se zdála daleko citlivější, možná, že ona cesta s tunou lizu vážně nebyla nejmoudřejší. Vědět to mu však teď už bylo na nic.

Když vycházel z té koupelny, v hlavě se mu vybavil moment, kdy přesně takhle viděl Oliviera. Bohužel, teď na to, stejně jako tehdy, doplácel zase jenom on, to věděl. Však černovláskovi to přišlo běžné, nic na tom neviděl, zatímco Šimon by se v jeho pohledech dokázal koupat roky… 

Raději proto rychle zmizel. Tušil, že by se ty roky velmi rychle změnily na pět minut na obléknutí se a dalších dvacet na to sbalit se a vystřelit z chalupy. Přece jen, nedělal si iluze, že kdyby se mu z Olivierova pohledu postavil, věnoval by mu černovlásek jeden ze svých nádherných úsměvů a řekl něco na styl, nic se neděje, každého z nás něco vzrušuje. To bylo zkrátka nereálné a nejspíš i divné. 

Voda nepřestávala téct. Bylo to zvláštní, protože jindy byl Olivier hotový daleko rychleji, co do toho ale Šimonovi bylo? Mohl se sprchovat, jak dlouho chtěl, navíc se ani nedivil, že si teplou vodu užívá déle než tu ledovou z pumpy. Co měl ale dělat? 

Pohled mu padl na kuchyňskou linku, u které pár hodin zpět společně připravovali oběd. Chvíli tam jen koukal, přemýšlel – měl, neměl, měl… Nevěděl. Na jednu stranu byla kdesi v něm stále ještě ona myšlenka, kterou mu kdysi podsunul otec, aneb vaří jen ženy, je to jejich práce. Ale zároveň si pamatoval, jak ho bavilo matku pozorovat a že si to tehdy chtěl vyzkoušet, stejně jako teď. Navíc tu nyní byli dva chlapi, což tomu taky přidávalo a on to opravdu udělat chtěl…

Snad i proto nakonec neodolal. Vstal, co nejopatrněji přešel k lednici a podíval se dovnitř. Raději nechtěl zkoušet nic nového, zas tak moc si nevěřil, a tak vytáhl klobásy, které už před ním připravoval Olivier. Nachystal si hrnec, dal do něj vodu a nechal klobásy, ať se vaří. Vytáhl zeleninu a začal ji očišťovat a krájet a chystat menší salát do malých mističek, které našel v jedné polici. Bylo to zvláštní, ale tahle drobná práce s jídlem ho tak nějak… bavila. Líbilo se mu to, stejně jako tehdy. 

Nakonec nandal klobásy na talíře, přenesl je na stůl, vyndal k nim hořčici a kečup a postavil obě piksly doprostřed stolu. Ve chvíli, kdy na stůl nesl i saláty, oba najednou, takže se nemohl podpírat, otevřely se dveře do koupelny a on se setkal se zkoumavým pohledem bouřkových očí, opět takovým, jak ho pamatoval. A tak se usmál.

Olivierovi velmi rychle došla teplá voda, ale pořádně vymydlit se ještě stihl. Posléze už studenou sprchu jen vítal. Zjistil, že je to jediný společník, který dokáže uzemnit jak jeho mysl, tak i zrádce mezi nohama. Nechal ledovou vodu, jež se zarývala až do morku kostí, bičovat své tělo, které tuto bolest vítalo. 

Uvědomil si, jak moc hloupě je zásadový. Měl si ho ve sprše vyhonit a měl by na chvíli pokoj. Takhle se těch tlaků, které cítil i z pouhého Šimonova úsměvu, nikdy nezbaví. Byl rád, že si s sebou vzal oblečení, protože další svou polonahou exhibici střapovláskovi dělat nechtěl. Věděl, že tohle se obrací proti němu a s heterosexuálním hnědovláskem to beztak ani nehne.

Vyšel z koupelny a uvítal jej upřímný úsměv a přichystaná večeře.

„Ty jsi připravil jídlo…," rozzářil se. Ani si nepamatoval, kdy naposledy pro něj někdo uvařil. Nejspíš to byla matka, ještě v Paříži, ale i tam si většinou vařil sám. „Mám strašný hlad." Sbíhaly se mu sliny, když ucítil vůni klobás smísenou s aroma čerstvé zeleniny. „Děkuji."

Neotálel déle a zasedl za stůl naproti hnědovláskovi, který vypadal potěšený z jeho reakce.

„Nedívej se tak. Víš, jak dlouho už to je, kdy se o mě někdo takto postaral? Je to pro mě opravdový svátek," huhlal s plnou pusou. 

Buď za to mohl hlad anebo to, že večeři vařil střapovlásek, ale chutnala mu jako to nejlepší jídlo, jaké kdy jedl.

Šimon se jen zubil, v očích mu jiskřilo. Bylo to zvláštní, ale krásným způsobem. Znal jen jednu stranu mince – tu, kdy ostatní dělali pro něj, kdy mu vařila sousedka a uklízečka, kdy mu pomáhali. Kdy mu vařil Olivier. Tohle bylo poprvé za celý jeho život, kdy chystal jídlo on někomu jinému, a bylo na tom něco skvělého, ještě lepšího než samotné vaření – líbilo se mu vidět, že Livimu chutná, líbilo se mu, jak se rozzářil, když zjistil, co pro něj udělal. Líbil se mu jeho úsměv, udělal mu radost, vykouzlil mu dobrou náladu. Tohle bylo nové, nepoznané, zvláštní, ale krásně zvláštní… 

Myšlenky ho přemohly natolik, že zcela zapomněl na bolavou nohu, jakmile však vstal ve snaze odnést nádobí do dřezu, opět se ozvala. Sykl, dál se to ale pokusil neřešit a odkulhal ke svému cíli.

„Okamžitě si sedni, nádobí myju já. Neznáš tu zásadu? Když jeden vaří, druhý uklízí – takže jsem na řadě já," vyjel na něj Olivier, když viděl, jak se mu nemocná noha skoro podlomila. „Ty máš jenom odpočívat a sám tak akorát dojít na záchod. Poslyš, pomůžu ti do postele, ať se můžeš vyspat, a uklidím potom," zauvažoval. Nevěděl, jak jinak by brunetovi ulevil než uložit jej ke spánku.

„Je hrozně brzy, teď bych stejně neusnul," opáčil brunet a nepatrně se opřel o linku, aby své noze trochu ulevil. Ne že by to nějak extra pomáhalo. Pamatoval si ale, kolikrát Olivier vařil a pak i uklízel, chtěl mu udělat radost… „Já to zvládnu," dodal pak, hned vzápětí si ale uvědomil, že by znění této věty měl minimálně nahradit vhodnými synonymy. Olivier už mu ji totiž stihl prokouknout.

„Fajn, jak myslíš. Takže raději tady se mnou budeš trpět a sdílet depresi, která mě za dnešní den dostihla? Vážně se ti chce poslouchat, jak tu brečím nad tím, že je všechno v hajzlu? Jsem zralý na panáka a rozhodně dnes nebudu dobrý společník," řekl Olivier a povzdychl si. Měl opravdu chuť se pořádně ožrat, ačkoliv jindy by tento nápad ihned zavrhl. Všechno se mu hroutilo – farma, ovce mu dávili vlci, a aby toho nebylo málo, ještě se tak blbě zamiloval.

Šimon se pokusil o povzbudivý úsměv a přesunul se zpět k Olivierovi. Noha ten pohyb moc neuvítala, málem se přerazil o lavici a bolestí se mu zamlžilo vidění, teď však chtěl jedno – za Livim. 

„Kruci," zašeptal bolestně, pak se ale vzpamatoval a přitáhl nohu k sobě, jako by to snad mohl zmírnit. „Jasně, že tu s tebou zůstanu," řekl pak co možná nejpevněji. Kolikrát už ho Olivier vytáhl z louže? Kolikrát mu pomohl? Copak bylo byť jen myslitelné nechat ho tu?! „Chtěl jsi, abychom byli přátelé. To by mělo fungovat oboustranně, ne? Ať se tu za těch pár neděl společného soužití nepozabíjíme…," nadhodil s pokrčením ramen.

„Cože? Jak to myslíš? Pár neděl? Já… přeslechl jsem se? Ty tu chceš zůstat déle?" hleděl na něj s otevřenými ústy. Nechápal to. Dělal si z něj Šimon snad srandu? Myšlenka na to, že by se zdržel třeba celé prázdniny a strávili léto spolu, byla tak krásná, že by nevěřil, že by se tohle mohlo stát. Ale tohle bylo přece absurdní. Proč by tu chtěl tak dlouho zůstat? A co jeho firma? 

„Cože?" nechápal pro změnu Šimon. „Vždyť jsem ti to říkal, ptal jsem se, jestli bych nemohl ještě zůstat. Myslel jsem, že jsi souhlasil," řekl, oči lehce přimhouřené ve snaze pochopit, co mu černovlasý říkal. Byli přece domluvení… nebo ne?

„No… to ano, ale… no, myslel jsem jen do druhého dne, abys nemusel jet do Prahy za tmy…, pak všechno změnila ta včela, ale měl jsem pořád za to, že chceš co nejdříve pryč…," zapřemýšlel, ale pak se na něj usmál. „To je přece jedno. Místa je tady dost, zůstaň tu, jak dlouho chceš, mně tady nevadíš, jen… jsem z toho trochu v šoku, ještě před pár dny by ses raději nechal teleportovat neosvědčeným prototypem přístroje na přenos z místa na místo a teď tady chceš zůstat týdny…"

Byl překvapený, potěšený a v tuto chvíli nedokázal plně zpracovat, co všechno to pro něj znamená. Dlouhé dny vedle člověka, který mu ukradl srdce. Bude s ním moci sdílet další rána, budou spolu usínat a také se mu bude víc a víc zarývat pod kůži…

A pak jednou odjede a všechno bude ještě mnohem horší, než už to bylo teď. Zamrazilo ho z té myšlenky, ale rychle se otřepal a usmál se na Šimona sedícího už vedle něj a upřeně se na něj dívajícího, jako by chtěl znát všechny myšlenky, které se mu nyní honily hlavou.

„Jsem rád, že tu zůstaneš déle, Šimone!" neodolal a na moment se vpil svým zrakem do jeho zelených očí a objal ho. Pevně, aby dodal svým slovům na síle.

Šimon překvapeně vyvalil oči, pak je ale zavřel a natiskl na sebe Olivierovo tělo ještě víc. Ty jiskry v jeho očích, úsměv na rtech, byl mu tak blízko a Šimon zase myslel jen na to, jak rád by ho v ten moment políbil. Jeho plné rty k tomu přímo vybízely, zbýval tak malý kousíček, když Olivier udělal to, co tehdy večer, kdy si zapálili oheň, učinil on. Natiskl ho na sebe a brunet tak na malou chvíli vydýchával všechnu tu touhu a zoufalství. Držet u sebe černovláska bylo něco dokonalého, ale on si tak přál zajet mu jazykem do úst, prsty do vlasů, hladit každou dokonalou křivku jeho těla… 

Kousl se do rtu, aby zabránil zmučenému zasténání. Tak moc ho chtěl! 

Když se pak Olivier odtáhl, tušil, že mu smutek stále ještě sídlí v očích, pokusil se ho proto co nejrychleji dostat pryč, nebyl si ale jist, jak moc se to zdařilo. 

„Musím počkat, až mi Liduna přinese telefon. Dal jsem ho opravit, měl pavučinu přes celé sklo. Nedošlo mi, že mi ho tu nezvládnou opravit do pár dní. Naopak, možná ho odsouvají na poslední příčku, přece jen, iPhone…," zasmál se a vzápětí se zašklebil. Nepochyboval, že na něj místní kašlou, pamatoval si, jak ho odbyli, když potřeboval odtah. Jediné plus pro něj bylo, že ho tam nezanesl on. To by čekal daleko déle.

„Aha," pozvedl Olivier obočí, „no, tak jo, proč ne. Chápu to. Nakonec, tak jak jsi řekl kdysi, můžu za to všechno já, takže je má povinnost se o tebe postarat, že?"

Zaculil se, aby Šimon pochopil, že si z něj tak trochu střílel.

„Ale v pondělí jdeme koupit postel, ty se se mnou nevyspíš dobře a… já nevím…, asi se to nehodí furt se tak na sebe lepit," zatajil dech. Tušil, že z brunetovy reakce na tohle prohlášení nejspíš pochopí, jak se Šimon staví k otázce homosexuality. Anebo raději ne, nechtěl to vědět! Nechtěl si dál kazit den, jehož jediná dobrá zpráva nakonec byla ta, že Šimon zůstává nadlouho. A ani o té si nebyl jist z dlouhodobějšího hlediska, že byla dobrá. Tolik se bál, jak moc se bude trápit, až Šimon odjede. Neměl by na to myslet, teď ne! Bylo třeba se krapet uvolnit. Jen trochu.

„Dáš si se mnou jednoho panáka? Potřebuju si upravit tlak a myslím, že pár skleniček alkoholu by ti trochu utlumilo tu bolest nohy…," zadíval se na něj s prosbou v očích.

„Hele, víš, že docela rád?" vydechl konečně všechen vzduch z plic Šimon a nepatrně se pousmál. V hlavě mu šrotovalo, co odpovědět na Olivierovu předchozí otázku – jistě, ta druhá společná noc byla naprosto příšerná, ale jinak? Tisknout se na Liviho tělo, držet ho u sebe, nechtěl se toho vzdát! Sakra… 

Nakonec tuto otázku nechal bez odpovědi a jen nepatrně pokýval hlavou. Až ho nějaké řešení napadne, řekne ho. Teď si dá toho panáka.

„Super," vyskočil na nohy Olivier a chvíli si připadal jako největší alkoholik, kterému výjimečně dovolili pít. Bylo mu to však jedno. Vzal dvě štamprlky a nalil je doplna, vedle do karafy napustil čistou vodu a donesl taky dvě skleničky. Ani on nedokázal pít slivovici bez zapití.

„Tak na zdraví, Šimone, doufám, že to tu se mnou vydržíš v relativním zdraví," pousmál se a okázale se zadíval na jeho nohu.

‚V relativním zdraví?‘ zamyslel se Šimon. To by na něj měl jeho společník moc vysoké požadavky. Nezvládal si udržet ani to fyzické, o psychickém nemluvě, vzhledem k tomu, kolikrát už měl pocit, že ho asi šlak trefí. Ale záleželo na tom? 

„Na zdraví," zopakoval proto pouze s úsměvem a hodil do sebe obsah sklenky. Tentokrát věděl, co očekávat, úplně připravený ale mohl být jen těžko. Pálivá ohnivá vlna mu projela hrdlem jako tři noci zpět. Teplo, které se pak rozprostřelo v celém jeho těle a dostalo se do každičké buňky, za to ale stálo. Hned se cítil uvolněněji, příjemněji… 

Podobně jako tři noci zpět, když nalezl toho pavouka. Když nad tím teď přemýšlel, byl jedině rád, že už se do seníku nemusel vrátit, k čemuž nejspíš dopomohlo i to včelí bodnutí, po kterém ho Olivier uložil k sobě. 

„Livi?" zeptal se pak s hlavou lehce nakloněnou na stranu. Na mysl mu vyvstal příběh, který mu jeho společník začal vyprávět po onom bodnutí a jehož konec vlastně neznal. „Ta pohádka, kterou jsi mi říkal… Jak to vlastně skončilo? Co se dělo dál?" zeptal se, naplnil si sklenici vodou a několikrát si lokl.

„Ach tak, ta pohádka…," zamyslel se Olivier. Natáhl se po lahvi a doplnil čirou tekutinu do malých skleniček. Tušil, že tohle bude dlouhý večer. „Kde jsme to skončili?" natáhl se pro panáka, vypil ho a povzdechl si. „Tento příběh je podle skutečné události, ačkoliv v žádné z historických kronik nenajdeš ani zmínku…"

Ošil se na židli, ale nakonec se rozvykládal.

„Starší z princů, znaje své království do posledního stébla trávy, se příteli z dalekého a naprosto odlišného kraje rozhodl ukázat svůj kousek ráje. Miloval koně a myslel, že tato zvířata musí uchvátit každého – i malé žvatlající princátko ze stověžatého království. Vytlačil tedy na louku vozíček, z něhož se na něj upíraly zvědavé, velké, smaragdově zelené oči. Na pastvině se pásli plnokrevní hřebci – chlouba tamějšího kraje.

Princ s vlasy černými jako uhel vzal svého uslintaného společníka z vozíčku, posadil jej vedle sebe na trávu a vykládal mu všechno, co o koních věděl. Hnědovlasé princátko na něj házelo bobek a moc ho neposlouchalo, jen si hrálo s tenkým lesklým řetízkem ozdobeným zlatým klíčem – nejspíš symbolem jejich království. Staršího prince zanedlouho přepadl hlad a taky měl dojem, že mladší začal poněkud zapáchat, a tak usoudil, že má možná nálož v plíně…," Olivier se ušklíbl, nalil další skleničku, načež se podíval na tu Šimonovu a i ta už byla prázdná. Ještě než se znovu rozmluvil, vypil ji, stejně jako hnědovlásek, který nejspíš nechtěl zůstat pozadu.

„Černovlasý mladý panovník odložil páchnoucí dítě do povozu a vydal se na zpáteční cestu za Jejich Výsostmi, aby je nakrmili a krapet odsmradili. Jenže cesta dolů vysokou trávou posázenou krtinci nebyla tak jednoduchá, jak předpokládal. Starší kočár neudržel a ten se řítil vysokou rychlostí dolů k dřevěnému zámku. Mladý šlechtic nelenil a rozběhl se, co mu krátké nohy stačily, s bušícím srdcem a vidinou šatlavy, pokud královské mimino nezachrání, prudkým kopcem dolů. Těsně předtím, než se vozíček stihl i se vzácným nákladem převrhnout, jej doběhl a zabránil tak zkáze a neštěstí…" 

Ještě dnes Olivierovi z tohoto vyskočila husí kůže a znovu si nalil. Teď už mu to bylo jedno, věděl, že dneska nejspíš střízlivý spát nepůjde, a nakonec, docela mu to chutnalo, uvolnilo svaly a klidnilo stále napjaté nervy. Kromě toho nebude muset řešit svou případnou erekci, když se na něj přilepí v posteli princátko z dalekého království. Věděl totiž, že po takovém množství alkoholu sebou sekne a okamžitě usne.

„Po této udatné záchraně princ toho království dostal metál a byl pochválen za chrabrost…

Druhý den Výsosti z dalekého království odjely a starší pak dlouhá léta mladšího šlechtice neviděl, až jednou, úplnou náhodou, v době, kdy už oba byli králové, našel jeho povoz zapadlý v nerovné cestě…," odmlčel se a potutelně se na něj usmál.

„Počkej, ale vždyť to zní skoro jako —" začal Šimon zamračeně, pak se ale zarazil, vyvalil oči a podíval se přímo na Oliviera, z jehož tváře šlo jasně vyčíst potvrzení všech jeho domněnek. „No ty vole…," vyklouzlo mu, pak se ale neudržel a rozesmál se. Napomáhalo tomu i teplo v jeho těle, pár vypitých skleniček a další na cestě. „My dva… se známe už tak dlouho? Fascinující příběh," podotkl a hodil do sebe další alkohol.

„Fascinující? Nedovedeš si představit, jak jsem se tenkrát lekl. Uznávám, že za ta léta jsem na toto zapomněl, ale jak mi tě Liduna představila, okamžitě to bylo zpět, jako by se to stalo před týdnem. I pro mě toto shledání byl šok. Mimochodem byls rozkošné mimino, ale ta plína ti tenkrát otřesně smrděla," smál se Olivier a nalil další skleničku. „A mí ani tví rodiče o tomto našem dobrodružství dodnes neví, tak jim to hlavně nevykvákej. Myslím, že i po těch letech by mě Karla přišla zastřelit…"

„Mamka by zastřelila tebe, dozvěděla by se, co všechno já už ti tu stihl říct a udělat, a do pěti minut by byla neosvědčeným prototypem přístroje na přenos z místa na místo v Praze, kde by, když už by byla v tom, zastřelila i mě. Radši bych to netestoval," zasmál se brunet té představě. Pak se ale zašklebil. „Jo, jasně, a ty jsi ten smrad postřehl a nemohl vydržet, protože koně přímo před tebou tak krásně voněli a já ti to kazil, že?" zeptal se afektovaně. „Mimochodem ty jsi musel bejt rozkošnej taky, když ti vymyslela tak skvělou přezdívku," poznamenal. Začínal se mu maličko motat jazyk, všechno zdálo se veselejší, vtipnější. Svět byl plný smíchu…

„Dobře, dobře, tak sme si to ujasnili a mně odlehlo, protože bych eště pár let na totom světě pobyl," Olivier mávnul rukou nekoordinovaně směrem k oknu a trochu se na židli zapotácel. „Heh, asi bysme měli troše zvolnit… Ale dyž to je tak chutné, dáme si eště jedného, jo?" Hrknul do sebe skleničku a přiblble se usmál. „Šimone, já sa asi ožeru, nevadí? Víš, já indy tak nepiju, ale včil… je mi s tebú tak hezky…, to už sem fakt dlúho nezažil. Naposledy v Paříži…," zapřemýšlel, podepřel si hlavu rukou a zasněně se zadíval do dřevěné zdi.

„V Paříži?" vypadlo z Šimona fascinovaně. Ostatní Olivierova slova se rozhodl nechat bez odpovědi, ostatně – k tomuto se blížil i on sám. Nechal si nalít další sklenku a kopl ji do sebe. Už to nebylo jako na začátku, teď ono pálení naopak uvítal, bylo to krásné. Chtěl další… 

„Ty jsi byl v Paříži?" zopakoval svůj dotaz a zamyšleně naklonil hlavu na stranu, rty lehce našpulené. Proč? Netušil.

„No, v Paříži… já sem ti to neřek? Nějakou dobu sem tam žil s matkou, teda s matkou zrovna ne, ale ona chtěla, abysem tam vystudoval a nejspíš, abysem tam pak i zůstal," drmolil Olivier. „Bylo to hrozné, nesnášel sem to tam, nedovedeš si představit, co to pro ogara z malej dědiny bylo. Ale zvyk' sem si a byl sem i přesvědčený, že tam nakonec zůstanu, dyby…," hrknul do sebe štamprli.

Šimon se zamračil. 

„Proč bys…," na chvíli se odmlčel, zamotala se mu hlava a potřeboval se vrátit na pevnou zem. Napil se znovu vody, doufaje, že to pomůže, a pak do sebe kopl další sklenku. „Proč bys tam zůstával, kdyžs to tam nesnášel. Ty vole, dyť tě tam nic nedrželo, jen matka," nechápal, slova se mu motala a na malý moment skoro zapomněl, s kým mluví, pak se ale, bohudík, vzpamatoval.

„Protože sem se tam zamiloval," vyhrkl Olivier a vložil si hlavu do dlaní. Tohle nebylo téma, které chtěl s hnědovláskem probírat, vyjelo to z něj však rychleji, než stačil myšlenky zastavit. 

„Byl to omyl, průser, a hned jak to skončilo, vrátil sem se tady. Pak sem měl problém zase se přizpůsobit tu… Dodnes je to divné. Mám furt pocit, že sem někde mezi těmahle dvěma světy…, rozpolcený… jako bysem nikde nepatřil… ani tam, ani tady…"

To zoufalství, které z Oliviera přímo čišelo, bylo pro Šimona něčím strašlivým. Bolelo ho to s ním a zároveň měl chuť vstát, dojet do Paříže a zaživa pohřbít krávu, která tohle jeho společníkovi provedla. Jak jen někdo mohl?! V jeho těle se postupně hromadil vztek na danou osobu. Sbalil ruce do pěstí a zamračil se, pak si ale uvědomil, že tady ta husa není. Ještě by Oliviera vyděsil. 

„Já bych ji přetrhl," vypadlo z něj nakonec bezmyšlenkovitě. „Jak tě mohla nechat? Jak ti mohla ublížit?!" zlobil se a zároveň se motal, moc netušil, co říká. Převáděl své myšlenky do mluvené formy, ty, které říct chtěl, ale bohužel i ty, které chtěl nechat pouze myšlenkami.

Olivier se zamyslel a před očima se mu zjevila jeho bývalá láska. Jak moc byli povahově odlišní. To nemohlo fungovat a Olivier to věděl už tenkrát, ale Pierre byl pro něj spása, ostrov, který mu dělal zázemí v džungli velkoměsta, který ho tam naučil žít…

„To neřeš, Šimonku, je to pryč, už to nebolí, byl jsem hloupý," zamyslel se a hleděl dál do zdi. „Od začátku jsem věděl, že je to zmetek, že mi nakonec ublíží, ale já jsem mu chtěl věřit, tolik jsem chtěl, aby se kvůli mně změnil…"

Koutkem oka zaregistroval vytřeštěné oči svého společníka a uvědomil si svá slova. Mluvil o něm v mužském rodě. Věděl, že je v háji.

Ztuhnul a vyděšeně se podíval do zelených očí, které na něj hleděly udiveně, šokovaně…

Sotva se mohl pohnout, vyskočil ze židle a s omluvou, kterou zahuhňal kamsi do podlahy, rychle utekl do koupelny. Potřeboval být sám, nechtěl poslouchat výčitky, které se na něj z úst Šimonových určitě nahrnou.  

Zoufalství jej obestřelo a on najednou polykal slzy. Brunet se to nikdy neměl dozvědět, nikdy…

Sedl si na zem, opřel se o vanu, schoulil do klubíčka a stíral do rukávů slzy, které proti jeho vůli kanuly z očí.