Valčepo 6. kapitola

Než se brunet vzpamatoval ze všeho, co mu černovlasý řekl, zmizel mu muž z dohledu. A tak se odebral do kuchyně učinit, co mu bylo zadáno. V hlavě se mu ovšem stále vybavovala ta slova.

On že se rozhodl pomoci si sám?

Tak počkat, takhle to tedy rozhodně nebylo! Copak mohl za to, že jediný, kdo mu vážně přišel pomoci, byla svým způsobem jen ta ovce, co mu pak posrala boty? Co si tak pamatoval, první slova, která mezi ním a Olivierem padla, bylo černovláskovo oznámení, že je dacan. To neznělo moc jako: Nepotřebuješ pomoc? Já bych ti ji rád nabídl… 

Povzdechl si a prsty zajel do hnízda, které si na hlavě stihl vypěstovat. Zase nevěděl, jak ho černovlasý vlastně vnímá, a to mu z nepochopitelného důvodu vadilo. A byl u toho zase – kruci, proč mu tak záleželo na tom, co si o něm Olivier myslí? Proč stále řešil, zda mu něco neudělal a jestli se na něj zlobí či ne? Proč ho nemohl nechat být? Zachránil ho, teď už dvakrát. Je to tedy proto? Ne, dokonce i Šimon tušil, že za tímhle vděk nebude. Jenže jestli ne vděčnost, tak co potom? 

Zatřásl hlavou, aby tyto myšlenky rozehnal, a dochystal si snídani, k níž si pak sedl ke stolu. V prstech jako by však stále cítil hebké havraní vlasy, jejichž majitel si doteď musel myslet, že se mu do nich povedlo zamotat celý seník. Skutečně se v nich Šimon přehraboval, jak nejdéle mohl. Bylo to tak příjemné, něco mu to připomínalo, ale nedokázal přijít na to, co to bylo. Měl by to zjistit. Jestli budou zase spát na stejné posteli, mohl by počkat, až Livi usne, a pak…

Jídlo mu v ústech málem zaskočilo. Nad čím to kruci přemýšlel?! Blbost! Rozhodně nebude čekat, až Livi usne, aby ho mohl osahávat! I když jen ve vlasech. On nebyl žádný úchyl, což by si o něm pak černovlasý určitě myslel. Jak ho tohle mohlo vůbec napadnout? 

To bude hladem, pomyslel si a začal se ládovat, jak nejrychleji mohl. Snad aby rozehnal splašené myšlenky, snad aby zapomněl, na co to před chvílí myslel. A přesto, mít znovu ruku v jeho vlasech, znovu ho zezadu držet za to pevné tělo, líbat na krk… 

Šokovaně si uvědomil, že pokud to tak půjde dál, bude potřebovat přinejmenším ledovou sprchu. Tohle nebylo moc dobré, vlastně vůbec. Balit holky bylo v pořádku, protože většina z nich byla schopná touhu mu opětovat. Balit kluky, o kterých věděl, že jsou na chlapy, taky nebyl problém, stejně jako se nechat balit těmi, kdo o něj evidentně jevili zájem. Ale nejenže o něj tenhle chlap, vzhledem k jeho reakci na polonahého Šimona předchozí den, zájem nejevil, on ani nemusel být na kluky. Tak proč na něj Šimon myslel? Měl za to, že je jako bisexuál spíš na dívky, ale tohle mu do toho tak trochu házelo vidle.

Rychle do sebe naládoval zbytek jídla a vyběhl ven, za Olivierem, doufaje, že činnost mu dá prostor zaměstnat svůj mozek něčím jiným než tím zvláštním extrémistou, který mu buď dělal anděla, nebo ďábla. To potřeboval, konečně vyhnat z hlavy vše, co tam absolutně nemělo co dělat!

Olivier zatím rychle zahnal nevítané myšlenky a začal se soustředit na svou práci. Sebral kosu s tím, že půjde poséct horní pastviny, ale u ohrady s koňmi si to rozmyslel. I okolo nich bylo třeba skosit býlí, na které koně nedosáhnou. Mohl by být pohodlný a vzít si na to křovinořez, ale hluk, který tento pekelný nástroj tropil, neměl rád ani on, ani koně. 

Dal se do práce a koutkem oka pozoroval Šimona, na kterého měl odtamtud skvělý výhled. Nepochyboval o tom, že se mu podaří se se sekačkou spřátelit. Věděl, že jeho rady potřebovat nebude. 

Původně obhajoval své rozhodnutí zůstat poblíž tím, že Šimon bude nejspíš potřebovat pomoc. Nyní vytáhl ze zadní kapsy pracovních džín brousek, aby mohl zostřit otupenou čepel. Tahy brouskem dělal automaticky, a tak mohl pozorovat hnědovláska, který brázdil vysokou trávu kousek pod roubenkou. Viděl, že má na sobě jeho flanelovou košili, kterou mu půjčil první večer, rozepnutou a rukávy skasané až k pažím. V šedých očích se mu zalesklo, když fantazie znovu zaútočila na jeho mozek. Chtěl by vidět zblízka tu snědou hruď, kterou košile nezakrývala, rád by se přesvědčil, že zlatavé chloupky mezi jeho bradavkami jsou tak jemné, jak si představoval už tenkrát ráno, když ho viděl bez košile poprvé… 

Vtom mu brousek sjel z ostří, to se otočilo a jen tak tak že se nezařízlo do Olivierova zápěstí. Myšlenky na krásné tělo okamžitě zmizely a on leknutím upustil brusný kámen. Adrenalin mu v tu chvíli vystoupal tak, až se mu zatmělo před očima. Toto se mu ještě nikdy nestalo, nikdy! Dobře věděl, jak moc umí být kosa nebezpečná, a on místo toho, aby dával pozor, čumí na kluka. Jednou ho ten Pražák přivede do hrobu, doslova. Ačkoliv v této chvíli si za své selhání mohl jenom on sám. A dobře to věděl.

Úplně původně se na sekačku Šimon koukal krapet nedůvěřivě. Samozřejmě ji nikdy v rukách nedržel, a tak neměl nejmenší tušení, co by měl dělat. Rozhodl se tedy ještě upravit si na sobě košili, přizpůsobit ji venkovnímu teplu, a několikrát se marně pokusit o úpravu těch debilních vlasů, které se zdály, že si z něj dělají legraci. Nakonec se ale přece rozhodl postavit se k práci přímo a začít. 

Jaké bylo pak jeho překvapení, když zjistil, jak snadno to jde. Vyrazil se sekačkou kupředu, fascinovaně poslouchal zvuk pro ni typický a sledoval, jak zelená stébla v místech, kde po nich přejel, pomalu mizí a mění se v „anglický trávník". Připomínalo mu to hračku, kterou měl v dětství, ve které se pohybem roztočily kuličky, rachotilo to a on si hrál na to, že seká trávu… Tedy, než mu to bylo zabaveno s tím, že tatínek potřebuje odpočívat, protože se vrátil z těžkého dne v práci. 

Usmál se a přidal do kroku, bylo to zvláštní, ale bavilo ho to. Líbilo se mu, jak před ním sekačka vytváří na pohled příjemný koberec, jako když se před krále házely květinové lístky. Ne, nebyl až takový egoista, jen se mu to zkrátka líbilo a ze zvláštních důvodů ho to až dětsky fascinovalo. 

Když byl malý, chtěl jednou žít na farmě. 

Ta vzpomínka se zjevila z čista jasna, sama, aniž by si ji brunet jakkoli vyžádal, a tím ho poměrně zaskočila. Vzpomínal si, jak ho to tehdy, jako zhruba osmiletého, zaujalo. Měl velké plány, chtěl mít dřevěnou chaloupku kdesi v ústraní, mít spoustu zvířat, vařit a sekat trávu… Kdesi mezi věcmi z dětství měl obrázek, který tehdy nakreslil, aby svou vizi mohl představit někomu dalšímu. Byla tam všechna zvířata, která tehdy Šimon znal, krom pavouků – dokonce tam nakreslil i slona. 

Pousmál se. Byl malý, mlaďoučký a hloupoučký. Když pak obrázek ukázal rodičům, matka se na něj koukala docela pobaveně, ale i zaujatě. Zato otec se zdál nadšený méně – vyprávěl pak Šimonovi o tom, co vše se ve městě najde a v lese by o to přišel, o světě byznysu a velkých penězích, se kterými pak jde vše, o čem ostatní mohou jen snít. Moc to tehdy nechápal, jeho vize s malou chaloupkou, psy, králíky, kočkami, slonem a bůhví čím dalším se mu líbila a vzhledem k tomu, že jako vzor šťastného pracujícího Pražáka, který má celý svět u nohou, vídal jen svého otce, který se z práce vracel pozdě a pak byl moc unavený na to podívat se na Šimonovy nové obrázky, moc ho to k tomuto netáhlo. Byl ještě malý. Chtělo to zkrátka čas, aby vše pochopil.

Ovšem nyní, v momentě, kdy chodil se sekačkou před sebou, tato vzpomínka se mu vrátila a on se musel pousmát. Byl naivní osmileté dítě, zdálo se to už tak dávno…

Ale teď tu byl, v malé dřevěné chaloupce v lesích. Tohle bylo to, o čem tehdy snil? Nejspíš ano. Bylo to zvláštní, ale nedalo se říct, že by si to tehdy přibarvoval. Ba naopak, snil přesně o těch běžných činnostech, které by dělal každý den. Bylo to teď všechno jinak? Co ho tak změnilo? Lidé? Práce? Město?

Zatřásl hlavou. Tyhle myšlenky nebyly o nic přínosnější než ty předchozí. Ty sny byly staré přes patnáct let, je jasné, že se za tu dobu Šimon změnil. Už nebyl dítě, pracoval, bylo nutné ze vší té naivity zkrátka vyrůst…

***

Olivier se začal plně soustředit na svou činnost, přesto ale jednou za čas hodil oko na Šimona, kterému šla práce od ruky. Uznal, že je šikovný. 

Černovlásek dosekl býlí, doplnil koním vodu a donesl oves, aby měli i kousek dobroty. Jiní to nedělali, ale on neviděl důvod, proč by svá zvířata neměl trochu rozmazlovat. Jakmile se však zadíval na mlsající kobylky, uvědomil si, že nevytáhl maso z mrazáku. Rychle dodělal svou práci a spěchal za Šimonem, který měl shodou okolností také hotovo.

„Šimone, oběd… Chtěl jsem grilovat, ale maso stále trčí v mrazáku… Takže je možnost, že bych zabil králíka, nebo bychom si mohli dát domácí klobásy a uzený bůček od Krausů s chlebem a čerstvým křenem," pokrčil rameny a v duchu si nadával, že zapomněl na tak podstatnou věc.

„Zabil králíka?" vytřeštil brunet oči, vzápětí ale jeho tváře nabraly nachový odstín a on měl pocit, že by se nejraději propadl do země. Jistěže se ti králíci chovali na maso, copak si myslel, že je tu Olivier má na mazlení?

„Možná radši ty klobásy," řekl pak rychle, aby nějak zamluvil svá předchozí slova, pohled přitom stočený někam do strany. Králičí maso měl rád, o tom žádná, děsil se ale představy pozorovat, jak Olivier zmiňovanou činnost vykonává. V hlavě to přirovnával ke kaprům, které jim před očima u stánku o Vánocích vylovil muž ve zkrvavené zástěře z kádě, kde ještě chvíli zpět spokojeně plavali, živí a zdraví. Neměl to rád, opět, to maso mu nevadilo, chutnalo mu, ale ten předěl mezi životem a smrtí, kdy se ze zvířete, které bylo ještě chvíli zpět tak živé, stane cosi bez duše s prázdnýma očima, a někdo to pak bude porcovat, přičemž všude poteče krev… Možná ho Olivier bude mít za padavku, ale u tohoto být doopravdy nemusel. Ne, klobásy budou určitě nejlepší…

„Fajn, hodíme je na gril a pak se docpeme uzeným, ale upozorňuji, že tato kombinace je vražedná pro tvůj cholesterol, takže pokud se snažíš žít zdravě, tak…," pokrčil rameny černovlásek a raději odešel připravit gril. Uviděl totiž zase ty oceánové oči, které byly nejspíš ještě trochu vyděšené představou, že by se musel zúčastnit popravy micáka. Vůbec mu v tu chvíli nedošlo, že by to snad někomu nemuselo dělat dobře. Pro něj a pro všechny tady žijící to byla naprosto přirozená činnost. Zabije ho v podvečer, pošle třeba Šimona do sprchy. 

Za hodinu už do sebe hladově soukali vynikající klobásy a čerstvě vyrytý a nastrouhaný křen jim oběma vháněl slzy do očí. Uzené ani nepotřebovali, Livi jej tedy schoval na večeři, a když už byl doma v kuchyni, donesl i dvě piva. Stejně už dnes nic neudělají. Nechtěl Šimona strhat a měl dojem, že i tato ranní rozcvička pro něj byla tak akorát. Přece jen byl kancelářská krysa a těch pár hodin, které jistě strávil v posilovně, jeho fyzičku rozhodně nezachrání. A věděl, že jemu práce taky neuteče.

Rozhodl se, že se na chvíli natáhnou na čerstvě posekanou louku a pak by se mohli projet na koních do Karolinky k jezeru si zaplavat. Bylo skoro poledne a slunce pražilo ostošest, tak myslel, že by se odpolední koupání mohlo líbit i Šimonovi. Teď ale byla otázka, jestli uměl jezdit na koni.

„Seděl jsi někdy na kobyle?" zeptal se se zájmem, protože do auta by se mu po lahvi piva sedat nechtělo. Nehledě na to, že projížďka na koních lesem je mnohem příjemnější.

„Jasně, že seděl! Umím jezdit na koni!" prohlásil brunet okamžitě a samolibě se usmál, doufaje, že tím černovláska překvapil. Chodil na jezdectví, uměl to… Jenže jak dlouho zpět že to bylo? Bylo mu tehdy čtrnáct? Možná patnáct?

Z toho kroužku měl moc pěkné vzpomínky. Byl puberťák, snažil se, jak mohl, bouřit se proti názorům rodičů, a to, že chtěl chodit na koně, byl následek jeho rozhodnutí z deseti let. Vzpomněl si tehdy, jak tím otce překvapil, a se snahou podrýt jeho autoritu se rozhodl zkusit tomu jít naproti. Sám vlastně nevěděl, zda to stále chce nebo ne, snažil se pouze vytáčet staršího Lovce. Nosil tehdy ty staré, špinavé a ošoupané tenisky (než s nimi začal chodit jezdit, byly čisté), vytahané věci a vlasy permanentně rozcuchané. Jeho snaha se shledávala s úspěchem každým coulem. Koně ho navíc začali bavit, nečekal, že z toho bude i něco víc než prostředek k vytočení otce. Ale stalo se. Bohužel, s nástupem na střední se jeho školní povinnosti znásobily, otec tomu taky moc nepřidával, a tak se nakonec, leč ne zrovna nadšeně, musel jezdectví vzdát. Od té doby na koni neseděl.

Olivier tohle nečekal, ale potěšilo ho to. Věděl, že v Praze jistě existují jízdárny, a tak nějak tušil, že bohaté dítě, jako byl Šimon, nemohlo u tak moderního sportovního vyžití chybět. Šlo jen o to, jak dobře ho naučili na koni sedět. S tím se však teď nemusel trápit, koně nikterak honit nebudou, jen se v klidu a pomalu projdou lesem.

„Tak to jsem rád, zajedeme si na koních do Karolinky. Nemusíš se bát, je to jen pár kilometrů, určitě to zvládneš. Je tam skvělé koupání, a když už tam budeme, zrovna zajedu na farmu a zařídím ten traktor…," uvažoval, zvedl se a vešel dovnitř domu. Nachystal do batohu osušky, našel i kraťasové plavky, u nich ani nemusel přemýšlet, jestli mu budou, protože Šimon měl stejně malou zadnici jako on sám. Toho už si všiml mnohem dříve, když obdivoval dvě polokoule v upnutých džínách.

„Umíš koně i osedlat?" zeptal se, když se vrátil za stále odpočívajícím Šimonem. „Anebo víš co, běž se převléct, tady máš plavky a tričko, já koně připravím sám. Sejdeme se u stáje."

„Ale já…," začal Šimon okamžitě, co Liviho slova dozněla. Už už měl na jazyku, že má přece své tašky a v nich i své věci, mezi nimi i plavky a trička, která by se dala využít. Nevyrazil přece na Slovensko bez oblečení. Pak se ale zarazil, vůně, která z oblečení táhla, opět jako by pohladila všechny jeho čichové buňky. V očích mu uličnicky zajiskřilo. 

„Dobře," kývl rychle a i s hromádkou zmizel do ložnice, kde měl i své tašky, aby se převlékl. Navlékl na sebe všechny půjčené věci a hned, jak slyšel, že za černovlasým bouchly dveře, vyšel z pokoje přímo k zrcadlu, aby se na sebe mohl podívat. 

Zašklebil se. Jak dlouho už sám sebe vídal pouze ve formálním saku a kalhotách k obleku, popřípadě v džínech? Vypadal jako dítě, které jde s přáteli k jezeru. Ještě by se mohl chytit za ručičku maminky a bylo by… 

Pravda byla, že jako dítě v těchto věcech doopravdy nevypadal. Možná trochu mladší, ale ne věkově – vypadal daleko méně jako jakýsi nudný ředitel, který si na sebe za život vzal tři druhy oblečení, všechno nudně formální, který sedí celý den v kanceláři a usmívá se jednou za uherský rok. Vypadal mladší, ale spíš duševně než věkově, jaksi svěžeji. Oči mu jiskřily, rty se nebály usmívat. Rozcuchané vlasy působily rošťáckým dojmem, ale rozhodně to nebylo na škodu.

Jenže on už si zvykl na své formální já. Pravda byla, že to, co si o sobě Šimon myslel, že je správné a dospělé, bylo takové pouze proto, že sebe sama jako dospělého jinak neznal. Převzal firmu, tím se stal dospělým. Řídil ji. Opustil to, v co věřil a co dělal jako rebelující mladistvý. Ano, pokud na to koukal takto, vypadal mladší. Ne jako dítě. Spíš tak moc nepřipomínal svého otce.

Kdyby mu kdokoli řekl, že přesně tohle dělá – že na samém konci dopadl stejně jako jeho rodiče, proti kterým po celou pubertu bojoval – nejspíš by se naštval. Nevěřil by tomu. Jenže to tak bylo…

Naposledy se na sebe do zrcadla zašklebil a vyrazil ven za svým černovlasým společníkem, směrem, kterým tušil stáje. Olivier už tam měl připravené dva pěkné, statné koně. Na malou chvíli měl Šimon pocit, že jsou nějak šíleně vysocí, pak se ale vzpamatoval. Nemůže Livimu říct, že je to přes deset let, co v sedle neseděl! Nějak to zvládne, třeba Oliviera ještě překvapí. A sebe vlastně taky. Vždyť na tom nic není, v těch patnácti jezdil poměrně dobře a pamatoval si, že se do toho vžil natolik, že se ani nebál – byl s koněm jako jedno tělo. Zkrátka se do toho zase dostane…

Černovlasý mu podal uzdu jedné z klisen a Šimon si ji tedy převzal, přičemž jí fascinovaně zapletl prsty do hřívy. Byl to nádherný kůň, měl hodně tmavě hnědou srst, nohy a hřívu až do černa, byl svalnatý a vysoký. Majestátní.

Dobře, aby na takového koně vylezl, bylo potřeba pořádně sebou švihnout. Dát jednu nohu do třmene a rychle se do něj postavit, u toho se předklonit a zadem přes koně přehodit druhou nohu. Musel to udělat rychle, stát celou svou vahou v jednom třmeni moc dlouho bylo špatné jak pro koně, tak pro něj.

Naposledy věnoval koni pohled, pak i Olivierovi, u kterého se snažil, jak mohl, nedat najevo nejistotu. Dal nohu do jednoho třmene a co nejrychleji se pokusil dostat druhou nohou na druhou stranu… 

Jako by ale zapomněl, že koňský hřbet doopravdy není dlouhá přistávací plocha. Ba naopak, sedlo nebylo zas tak široké a pak jaksi končilo. Celou svou vahou sebou hodil, aby se dostal nahoru, nepočítal ale s tím, že je potřeba tento pohyb i nějak ubrzdit. Nestihl dát nohu i do druhého třmene, a než se nadál, sklouzl s jemnou látkou plavek ze sedla, do kterého se daleko více hodily kožené kalhoty právě proti tomuto sklouznutí, na druhou stranu, a padal…

Olivier, který stál na druhé straně a kontroloval třmeny a sedlo, koutkem oka viděl Šimonovu snahu dostat se na koňský hřbet. Už pohybem, kterým se vyšvihl, usoudil černovlasý, co se pravděpodobně stane, a proto rychle přiskočil k jeho koni a stihl zachytit bruneta letícího k zemi. Přistál na pevné paže malého, ale prací vypracovaného muže, který jej s přehledem zachytil.

„Šimone," hlesl potichu a cítil, jak mu buší srdce vyplaveným adrenalinem. Věděl, že za tohle může jen on sám. Měl ho kontrolovat, měl mu pomoci, a hlavně mu měl dát vhodné oblečení. On zvládl jezdit v čemkoliv, ale Šimonovi měl nechat alespoň džíny. 

Vyděšeně pozoroval zelené oči, ale brunet se z prvotního úleku rychle vzpamatoval a nejistě se pousmál. 

Olivier mu přitroublý úsměv vrátil a instinktivně jej k sobě ještě více přivinul. Vzápětí si svou přítulnost uvědomil, ale v tuto chvíli se jeho blízkosti nemínil tak úplně vzdát. Ještě chvíli, takovou, o které si nebude Šimon myslet, že ho držel dlouho, a usoudí, že je Olivier jen vyděšený z jeho náhlého pádu.

Černovlásek chtěl pevné tělo svírat ještě nepatrnou chvíli a užívat si pevné svaly, nyní zaťaté stresem a šokem. Chtěl se dívat do zmatených mrkajících očí zdobených řasami, za které by se nemusela stydět kdejaká holka.

Jak to, že si doteď nevšiml, jak dlouhé a husté řasy má?

Možná proto, že jeho očím dominovala barva, která byla tak netradičně zelená, až se z nich Olivierovi točila hlava. Roztřásly se mu ruce, ani ne tak pod tíhou mužského těla, jako z blízkosti rudých rtů, které byly malinko pootevřené, a Livimu se zdálo, jako by ho lákaly k ochutnání. Zapřemýšlel, jestli mu tohle dělá Šimon schválně, ale on jen opět rychle zamrkal, ústa přitiskl k sobě tak, že zbyly jen úzké linky, a zavrtěl se mu v náručí.

Pro bruneta to všechno bylo nadmíru zvláštní. Padal, očekával shledání s tvrdou nepohodlnou zemí, ale namísto toho se ocitl v pevných pažích Oliviera. Natolik ho to šokovalo a překvapilo, že nestačil vnímat vůbec nic, jen v jeho rukách ležel, cítil, jak se na něj svým tělem tiskne, a koukal mu do očí, které v ten moment byly tak blízko, stejně jako růžové rty…

Panebože, byl z něj úplně mimo! Nemohl na něj koukat jako na svatý obrázek, byl se svým hloupým úsměvem tak průhledný, že by si toho všiml snad i slepý. Mírně se zamračil, zavrtěl sebou a nechal se postavit na zem, načež od Oliviera odstoupil na bezpečnou vzdálenost alespoň půl metru. Stále ještě na sobě cítil jeho pevné tělo, viděl bouřkové oči vyděšené pomyšlením, co by se stalo, kdyby ho nechytil, stále ještě cítil omamnou vůni, která se v momentě objevila všude kolem.

Tam, v jeho náručí, na Oliviera koukal z úplně jiného úhlu, než byl zvyklý, byl tak blízko jeho tváři… Měl pěkně řezané rysy, co by se stalo, kdyby mu bok té alabastrové tváře olízl, políbil ho na nos anebo odhrnul pramínky vlasů spadající mu do očí?

A právě kvůli tomu teď stál tak, aby se Oliviera ani v nejmenším nedotýkal. Protože kdyby udělal cokoli z toho, nebylo by to dobré.

„Eh, no, tak víš co…, já nevím…, možná by sis měl zajít pro džíny. Já… omlouvám se ti, nedošlo mi… prostě jsem s tím nepočítal… nebo myslíš, že to zvládneš? V džínách ti bude horko…," drmolil a díval se nesměle na hnědovláska přešlapujícího kousek od něj. Když však viděl razantní zakroucení hlavou, jen odvětil: „Tak dobře, stejně se nebudeme nikam honit, pojedeme pomalu, ale na hřbet ti tentokrát pomohu."

Mladík nic nenamítal a Olivier, potěšený, že se může opět dotknout jeho těla, ho přidržoval. Další pokus se obešel bez zádrhelů a po chvíli už oba seděli na hřbetech a pomalu se blížili k lesu. Černovlasý musel svou kobylu krotit, nebyla zvyklá, když ho měla na hřbetě, courat se tak pomalu. Šimonovi ale vybral klisnu klidnou a viděl, že brunet opravdu nelhal a na koni už jistě někdy seděl. Po chvíli mlčení, které ale nebylo dusné, se oba mladíci rozmluvili. Šimon mu povykládal o tom, jak vlastně skončil uprostřed lesa, Olivier se zase omluvil za boty a v příjemném rozhovoru o památkách jejich krajů dojeli k jezeru.

Uběhlo příjemné odpoledne a Olivier si vzpomněl na slib, který Šimonovi dal. Byl nejvyšší čas zajet na farmu a poprosit někoho, kdo tam bude, aby přijel s traktorem k rýzni. Ale tak jako tak to Šimon do Prahy za světla nestihne…

„Šimone," oslovil ho při cestě domů, když zastavil u jednoho rozcestí, „počkej na mě pár minut tady, zajedu zařídit ten odtah. Vzal bych tě s sebou, ale je to poměrně dost daleko a, no… já nechci říct, že neumíš jezdit na koni, ale když pojedu tryskem, budu zpět rychleji a víš… ne, že bych ti nevěřil, že bys to taky nezvládl… ale, zkrátka… do hajzlu… prostě tady na mě počkej…"

Ani se na něj nepodíval a jen doufal, že se bude držet instrukcí. Pobídl koně a vyrazil rychlostí, kterou Rozina milovala, směrem ke skleníkům a polím.

A Šimon jen seděl, ústa pootevřená do úhledného „o" a pozoroval svého černovlasého společníka, jak mu mizí z dohledu. Jeho slova zdála se Šimonovi vtipná, na rtech se mu objevil úsměv, když Oliviera poslouchal. Moc ho takto nevídal, rozhozeného z klidu. Kolikrát se o to snažil svými slovy? Neměl dojem, že by ho kdy pořádně naštval a rozhodil. A teď? Jen seděl v sedle a mlčel, to bylo celé.

Úsměv mu z tváře ovšem smazala podívaná, kterou mu černovlásek dopřál. Jel tak elegantně a ladně jako nejlepší tanečník a zároveň rychle jako vítr, tak, jak to chtěl Šimon vždycky umět. Do této dokonalosti se nikdy nedostal a po těch letech, kdy do sedla nesedl, se tam už nejspíš ani nedostane, tím si byl jist. Ale Olivier byl s koněm doopravdy jedno tělo, byl… nádherný.

Opět na něj Šimon jen koukal a neměl slov, opět mu přišel jako jakýsi úkaz, který nejde nijak vysvětlit. Byl nádherný.

Až po pár minutách, kdy jediným zvukem kolem bylo koňské tiché frkání a Šimonovo silně bušící srdce, se mladík vzpamatoval, zatřásl hlavou, snad aby se nadobro zbavil nevyžádaných myšlenek, a sklonil se ke koni, kterého pohladil po hřbetě. Nějakou chvilku bude Olivier pryč. Měl špatné oblečení, kdyby měl své kožené kalhoty, jezdilo by se mu lépe. Ale stejně, možná to byla jakási soutěživá stránka jeho já a možná adrenalin, který mu najednou začal proudit žilami, když Oliviera viděl uhánět kupředu, uvědomil si ale, jak moc mu toto chybělo.

Otočil koně a jel kousek po cestě, jen kousek, pak jej zastavil, otočil a jel zpět, pokusil se přidat na rychlosti. Moc mu to nešlo, bylo zvláštní se po takové době znovu učit synchronizovat každý svůj pohyb s klisnou pod ním.

Znovu ji zastavil, znovu otočil a rozjel se vpřed. Šlo to maličko lépe, nohama se pořádně zapřel do třmenů a naklonil se k jejímu krku.

Kdysi tohle miloval. Vítr ve vlasech, ten dokonalý pocit rychlosti a sezení na koňském hřbetě. Bylo to jeho všechno. Teď to bylo jako vrátit se do těch let, znovu cítil tu radost, znovu se mu na rtech usazoval úsměv, jaký tehdy nosil běžně. Miloval to. Proč jen si nikdy neuvědomil, jak moc mu všechno tohle chybělo?

I když stále pomaličku přidával na rychlosti, klisna s ním jela opatrně a on se musel pousmát.

„Ty jsi jako já, viď? Taky tě skoro nic nerozhodí…," poznamenal a ona si odfrkla, snad jako by mu rozuměla a vyjadřovala jasný nesouhlas. Zašklebil se nad vlastním debilním vtipem a poplácal koně po hřbetě. Tohle potřeboval – něco, co bude mírnit jeho spontánní rozhodnutí. Kdyby byl ten kůň stejný jako on, oba by skončili přinejmenším pochroumaní.

Zamlouvala se mu, o tom žádná. Byla to doopravdy nádherná klisna, statná, a on věděl, že by dokázala být vážně rychlá. Kdyby si vzal vhodnější oblečení…

„Co myslíš, půjčí mi tě Livi ještě někdy?" zeptal se, spíše tedy sám sebe, když se vrátil na rozcestí, kde měl na Oliviera čekat. Už tam zůstal, nejel znova, věděl, že se každou chvíli vrátí. A skutečně, netrvalo dlouho a černovlasý se opět vynořil zpoza stromů.

Však on už si to nějak zařídí… Byla by škoda nechat tuhle krásnou klisnu nudit se ve stáji…

„Tak, všechno je zařízeno, za hodinu přijede Tomáš s traktorem. Takže když sebou hodíme, stihneme ještě večeři. Musíš se najíst, než pojedeš…," uvažoval Olivier, když docválal k rozcestí, kde jej čekal Šimon.

***

Po večeři se vydali k autu a tam už na ně čekal traktor.

„Zdar, šéfe, tož to je dobrá plechovka, kde ste ju nabrál? Taký bourák sem už dlúho neviděl," zahalekal z okénka traktoru Tomáš, jeden ze zaměstnanců Olivierovy firmy.

„Není moja, Tome, nebo si snáď myslíš, že bych ju tu tak zabořil?" kroutil hlavou Olivier.

„A jó, to je teho Pražáka, co teď s tebú bývá? Dyť vidím značku…," chytil se za čelo.

„Tomáši!" zvýšil hlas. „Ten Pražák stojí vedle mňa, nežvaň a vytáhni to auto."

„Toto že je Pražák?" divil se a prohrábl si plnovous.

„Tys ho tu snáď nekdy viděl? Nemel už a makej," houkl na něj Olivier.

Tomáš už se zdržel dalších připomínek a po úspěšném vytažení auta ze ztvrdlého bahna se rychle rozloučil.

Mladíci nasedli do Mercedesu a oba si oddechli, když auto naskočilo a rozjelo se.

Olivier se nadechl vůně kůže a okamžitě se mu vrátily vzpomínky na Paříž. Pierre se taky nespokojil s obyčejným autem, jeho Audina byla stejně luxusně vybavená jako Šimonův Mercedes. Chvíli měl dokonce dojem, že oba používají stejnou vůni do auta. Otřásl se, nechtěl teď vzpomínat na Pierra, chtěl si ještě co nejvíce užívat blízkosti Šimona. Bylo mu úzko z myšlenky, že přijedou k roubence, střapatý Pražák si sebere svých pár věcí a pak se rozloučí a odjede. Nejspíš nadobro… Už se nikdy neuvidí, asi si ani nezavolají, nedal mu své číslo.

Samota – to slovo začínal nenávidět.