- Alianor
- King of Deathtown
Ovládla ho panika. Naprostá a nekontrolovatelná. Panický strach, který z těchto zvířat měl, jal se ovládání celého jeho těla a on začal křičet tak, že to nejspíš muselo vzbudit vše živé v okruhu deseti kilometrů. Vyskočil na nohy a tím překvapil i pavouka, který se dal do pohybu též, a Šimon se rozběhl s ještě větším křikem, jako by ho na nože brali. Několikrát spadl zpět do sena a zase se zvedl, aby co nejrychleji pokračoval. Na deku samo sebou ani nepomyslel a vyběhl ven, ani si nevšiml, že mu na tváře steklo pár slz. Bál se těch zvířat, srdce se mu svíralo strachem, třásl se a klopýtal pryč až do domku a v něm přímo za černovláskem. Nepřemýšlel nad tím, potřeboval k někomu, ke komukoli!
Křik se vkradl i do Olivierova poklidného a bezesného spánku. Byl zvyklý se vzbudit každým šustnutím, protože jediný hluk tady na samotě mohl způsobovat vítr nebo štěkající psi. A tak již v polospánku slyšel zvuky, jako by někoho snad vraždili. Velmi rychle si uvědomil, že se mu to nezdálo a opravdu někdo zběsile a zoufale křičel. Dokonce mu přišlo na mysl, že něco podobného už nedávno slyšel.
Šimon!
Plně probuzený vyskočil z postele a vyděšený vyběhl z ložnice.
Co dyž sa mu cosi stalo? Vlci? Odhodlali by sa až k lidskej chalupě? Nebo snaď začlo hořeť?
Spousta zběsilých myšlenek prolétla majiteli roubenky hlavou. Než stihl v kuchyni rozsvítit, vchodové dveře se rozlétly a vyděšený Šimon rychle vběhl do místnosti přímo Olivierovi do náručí. Ten, aby setrvačností oba nespadli na zem, jej automaticky objal a přitiskl k sobě.
„Šimone!" vyjekl černovlásek. Měl dojem, že mu brunet vyrazil dech svým zběsilým příchodem a následným nárazem na jeho hruď. „Co sa přihodilo?"
Stále ho tiskl k sobě a cítil, jak se Šimon nekontrolovatelně třese. Kdyby ho teď pustil, nemusely by ho nohy udržet.
„Já… to… tam… ty… pomoc!" vyhrkl brunet a křečovitě se natiskl na muže před sebou. Ten tělesný kontakt, objetí od o půl hlavy menší osoby, o které ještě chvíli zpět vedl spoustu rozporuplných myšlenek, ho nyní uklidňovaly víc než cokoli jiného. Třas jeho těla se pomalu zmírňoval, stále se k němu ale nedokázal přestat tisknout. Věděl, že černovlasý stále čekal na odpověď, a cítil, jak byl napnutý pod hrozbou nějakého nebezpečí. Kdyby byla jiná situace, on nebyl tak vystrašený, kdyby takřka o půlnoci nestál s mužem, o kterém si ještě den zpět myslel, že je anděl, v objetí, kdyby byl jiný čas, jiná doba, jiné místo… pravděpodobně by mu Šimon pravdu neřekl. Tušil by, že tenhle důvod bude Livimu připadat směšný, že brunetem začne pohrdat. Bál by se toho. Ale teď se bál něčeho úplně jiného, a vše kolem proto šlo k šípku.
„Livi, šlo to ke mně, bylo to tam, v tom seně, kousek ode mě…, nechci se vrátit…, nechal jsem tam deku…," dával dohromady všechny informace, které ho v tu chvíli napadaly, i když tušil, že z toho jeho společník nic moc mít nebude: „Velký jako dlaň, obrovský, milion očí, smrt, bojím se…," jeho informace pomalu přestávaly dávat smysl i jemu. To nebylo moc dobré. A pak z něj konečně vypadlo smysluplné vysvětlení, které i Olivier mohl pochopit: „Pavouk!"
„Pavúk?" zeptal se s podezřením v hlase Olivier a mírně od sebe vyděšeného nočního návštěvníka odtáhl, aby se mu mohl podívat do očí. Tak trochu očekával, že v nich uvidí pobavení, jak skvěle dokázal vytáhnout svého nenáviděného hostitele z postele a udělat si z něj srandu, ale uviděl v nich jen nefalšované zděšení a strach. Tohle nebyl vtip. Ten kluk byl opravdu vyděšený k smrti.
Chvíli jen pozoroval zelené duhovky, které na něj hleděly úzkostlivě a prosily o pomoc.
„Ty se bojíš pavouků?" zeptal se nesmyslně. Po nepatrném pokývnutí hlavou jej jako loutku nasměroval k židli, posadil ho, a když viděl, že se stále ještě trochu třese, vytáhl zpod lavice další deku a zakryl jej.
„Uvařím ti čaj…," poodešel k lince, zapnul vodu v konvici a vytáhl z lednice láhev s čirou tekutinou, jejíž obsah nalil do malé skleničky. Chvíli zapřemýšlel, vytáhl ještě jednu a i tu naplnil. „Na, hoď to do sebe! Věř, že jedna ti neublíží…," ujistil ho, když viděl jeho podezřívavý pohled.
Šimon opatrně chytil sklenku mezi prsty. Ruka se mu stále ještě trochu třásla a on by sklo nerad pustil na zem, nakonec se mu ale přece jen podařilo zvednout ji až ke rtům a na jeden lok hodit do sebe. Do očí mu vhrkly slzy, cítil se, jako by mu krkem protekl oheň. Doslova.
„Doprdele," uniklo mu šeptem, pálení a bolest se ale v žaludku přeměnily na příjemné a hlavně uklidňující teplo, které se odtamtud začínalo šířit do celého zbytku těla. Byl to krásný pocit, omamný.
„Já…," začal, slova se ale záhadně vytratila a on jen naprázdno otevřel pusu, sleduje černovláska před sebou, jenž mu věnoval zkoumavý pohled svých stříbrných očí.
„Já se tam nemůžu vrátit," dokončil konečně po pár minutách ticha. V hlase mu zaznívalo zoufalství, které nezvládl skrýt. Děsilo ho, že by se teď měl zvednout a odejít zpět do seníku, vlastně si obecně nedokázal představit, že zmizí z blízkosti černovláska, který ho už jen svou přítomností neskutečně uklidňoval. Chtěl mu zůstat nablízku, chtěl, aby Olivier zůstal s ním. Alespoň pár dalších sekund, minut, hodin…
Dalo by se říct, že v této fázi potřeboval blízkost kohokoli, jen nechtěl být sám, ale pravda byla taková, že kdokoli by tohle rozhodně nedovedl. Z černovláska vyzařovala síla, schopnost bojovat s nebezpečím, ale také klid, který předával i Šimonovi. Byla to jeho povaha, co zapříčinilo, že se Šimon v jeho objetí cítil tak moc v bezpečí?
Již plně probuzenému Olivierovi konečně zapadla všechna Šimonova slova do sebe. Panický strach z pavouků? Měl chvíli nutkání začít se smát, vzápětí si ale uvědomil, že i on trpí panickými strachy, které jsou pro jiného úplně běžná záležitost. A věděl, že strach dokáže hodně zveličit. Pavouka jako dlaň určitě ve svém seníku nevlastnil.
Když viděl, že Šimon bez reptání vypil štamprli, ani on nemeškal a hodil ji do sebe. Potřeboval si upravit tlak po tom zběsilém probuzení. Měl dojem, že ho snad někdo tam nahoře trestá za to, jak se ke svému hostu zachoval.
Nicméně, teď tu Šimon seděl jako hromádka neštěstí a utrápeně přiznával, že se tam nemůže vrátit. To si vážně myslel, že ho Olivier po tomto pošle zpět? Viděl, že je v brunetových očích ještě větší nelida, než předpokládal.
„Já bych tě tam přece zpátky neposlal…," zadíval se na něj s mírnou výčitkou, „vážně si myslíš, že bych riskoval další probuzení, vždyť ty jsi svým křikem schopný i koně splašit…"
Pousmál se na něj, ne výsměšně, spíš hřejivě, a sám si v tu chvíli uvědomil, že takové úsměvy on běžně nerozdává. Jenže potřeboval hnědovláska nějak uklidnit, a když už to slovy moc neuměl, alespoň úsměv by mohl pomoci.
„Víš co? Necháme ten čaj na ráno a půjdeme spát, ano? Jsem vážně unavený a musím brzy vstávat. A protože odmítám další noc spát na mé malé sedačce, musíš za mnou do postele," pokrčil rameny a čekal, co na to řekne střapovlásek, kterému ještě trčelo seno z vlasů. Pousmál se ještě víc a dodal: „Já nejsem pavouk, já tě nekousnu."
Na brunetovu tvář se pomalu vkradl nejistý úsměv zapříčiněný slovy černovláska. Tón hlasu, který použil, když říkal, že by ho zpět neposlal, a jiskra v očích byly dohromady tak hřejivé, zase to tu bylo. Zase stál nad ním v ochranném gestu, stříbrné oči mu zářily a na tváři hrál povzbudivý andělský úsměv. Zase byl jeho strážným andělem, který ho v nejtěžší situaci přišel zachránit, a to Šimonovi vyráželo dech, roztahovalo koutky úst v úsměv a rozlévalo příjemné teplo kdesi v jeho srdci.
Jestli to minule nezahlédl, tak teď ano – ten chlap neměl jen žhavé tělo. On byl nádherný. Doopravdy nádherný, nadpozemsky krásný. Oči jako bouře, vlasy kontrastující s bledou pletí a malinové, krásně vykrojené rty – všechno na něm bylo nádherné.
Další slova černovláska zahrnující je dva na jedné posteli pak pro Šimona byla jako spása. Tolik teď nechtěl být sám, Olivierova přítomnost byla štítem proti všemu zlému a on o ten pocit bezpečí zoufale nechtěl přijít, což, jak se teď zdálo, ani nemusel. Oči se mu zaleskly štěstím a hlavně vděkem, kterého v ten moment opravdu necítil málo, a s přikývnutím vyrazil za Livim do ložnice. Černovlásek už byl zjevně unavený, jak sám řekl, spal, než ho brunet probudil, a to dokazovaly i jeho mírně rozcuchané vlasy a unavené oči. A přesto byl krásný, přesto působil jako nějaká nadpřirozená bytost a toho dojmu se zelenooký zkrátka nemohl zbavit.
Jeho společník si lehl a on za ním tedy vlezl, přelézaje přes něj na vzdálenější konec postele. Možná to bylo krapet dětinské gesto, mezi neprostupnou zdí a Olivierem si ale připadal nejlépe, a tak jen doufal, že to pochopí. A to se snad i stalo, jelikož nic nenamítal.
„Dobrou noc," zašeptal ještě Šimon, schoulil se k boku černovláska a zavřel oči. Byl unavený, vyčerpaný strachem i bděním, rozlámaný, ale šťastný. V bezpečí. A i když tušil, že hned ráno možná bude spoustu svých kroků považovat za nesmyslné, ten večer se mu vše zdálo tak čisté a tak v pořádku… Jako by to tak zkrátka mělo být…
„Livi?" oslovil jej pak tiše. Nezdržoval se žádnými zbytečnými dohady uvnitř sebe, pro jednou zase nezpochybňoval každé své rozhodnutí a zkrátka jednal. Kolik už to bylo let, co se naučil nepouštět uzdu všem svým emocím? A přesto se to najednou zdálo tak moc nepodstatné.
Šedooký jen něco neurčitě zabručel na znamení, že poslouchá, a Šimon se usmál, přičemž se k němu schoulil ještě víc. Kdykoli se nadechl, cítil jeho omamnou vůni, která ho vynášela do sedmého nebe mezi všechny svaté a jeho úsměv ještě prohlubovala. A tak se tím pocitem nechal unášet na vlnách radosti, dýchal tu vůni klidu a snad i domova a srdce mu bilo klidně, uvolněně.
„Děkuju…"
***
Olivier zaujatě pozoroval, jak klidně vzal jeho host sdělení o společném spaní. Nečekal, že by s něčím takovým souhlasil. Pravda, byl pořádně vyděšený a nejspíš mu bylo úplně jedno, kde a s kým bude spát, jen aby nemusel zpět do seníku. A že by myslel na nějaké důsledky? Proč by měl? Bral ho jako chlapa, jistě – proč by nemohli spát dva muži v jedné posteli?
Jenže Šimon nemohl tušit, jaké následky to může mít pro majitele onoho lože. Tomu nyní opět začala tělem proudit horká krev jen při pomyšlení, co s ním udělá krásné snědé tělo přitisknuté těsně na tom jeho. Nedělal si iluze, že by to šlo vyřešit jinak na jeho malé posteli, a ani si nechtěl nalhávat, že by mu to vadilo. Jen měl obavy, co se stane, jestli ho tělo zradí a jeho spolunocležník na to přijde. Dobře si pamatoval na narážky, kterých se mu dostávalo, když jeho vlastní kamarádi zjistili, že preferuje muže. Tohle tajemství ale naštěstí zůstalo v Paříži.
Kdyby se však na něj měly tyto zelené oči dívat s pohrdáním, s tím by se opravdu těžko smiřoval.
Ale i přes všechny jeho obavy převládala touha obejmout a natisknout se na horkou hruď svého společníka, nadechnout se jeho mužné vůně s kapkou drahého parfému a nechat se unášet neuskutečnitelnými fantaziemi, co by se mohlo odehrát.
Skoro zaúpěl, když se na něj Šimon přitiskl. Měl dojem, že své sebeovládání neudrží na uzdě. Vážně zapřemýšlel, že by se sebral a odešel, ale to nemohl… a vlastně ani nechtěl. Uvědomil si, jak zoufale po něm touží, a skousl si ret, až mu málem bolestí vytryskly slzy. Byl rád, že k Šimonovi ležel zády, věděl, že se nyní v jeho tváři odrážela všechna touha, kterou celou dobu skrýval za svou neprostupnou masku a nepříjemné chování. Byl na něj tolikrát zlý, nikdy se tak hrubě k nikomu nechoval. Avšak toto byla jen jeho obrana, aby nepodlehl pocitům, které ho drtily.
Ve chvíli, kdy zaslechl kouzelné slovíčko, jehož neschopnost vyslovit mu častokrát vyčítal, jako by se v něm všechno zastavilo. Veškerá obrana, která dosud ještě alespoň chabě stála, se nyní zhroutila jako domeček z karet. Přesvědčení, že syrová touha po jeho těle, která se v něm rozhořela pokaždé, když jej spatřil, je jen prostý pud podnícený dlouhým půstem, bylo v troskách. Nebylo to o dlouhém odříkání. Ten oheň, který v něm hořel, rozžehly zelené oči, štíhlá vysoká postava a oříškové vlasy kluka, který byl většinu času nesnesitelný, protivný a svou přílišnou sebejistotou působil na Oliviera jako na býka červená vlajka.
Nikdy se s ničím takovým nemusel trápit. Nikdy nikdo v něm takové protichůdné pocity ještě nevyvolal. Ženy pro něj byly záhadou, ale také mu byly vlastně lhostejné, i přesto, že s nimi udržoval vztah. Dávno věděl, že ve svém životě miloval jen jednoho člověka a tím byl muž – Pierre. Jenže ten byl předvídatelný od první minuty, kdy ho Olivier potkal. Od prvního rande v něm četl jako ve slabikáři, a i přesto, že jej celou dobu miloval, věděl, že jejich vztah skončí fiaskem. Jen si to tenkrát nechtěl připustit.
Ale tenhle mladík? Ten byl pro něj záhada – tajemný a naprosto nepředvídatelný. Jeho nálady kolísaly víc než aprílové počasí a Olivier u něj nikdy netušil, co bude následovat. Měl dojem, že by dřív rozluštil záhadu Bermudského trojúhelníku, než pochopil chování kluka, který už natisknutý na jeho záda pravidelně oddechoval. Věděl, že by se měl pokusit taky usnout a přestat přemýšlet nad kravinami. Zítra nějak vymyslí nocleh, protože další noc by se taky nemusel udržet, a potom by to mohli těch několik dní zvládnout. Byla tu i možnost, že zítra vytáhnou jeho auto z bahna a on mu zmizí ze života navždycky.
Proč tato myšlenka tolik bolela, když si to vlastně celou dobu přál?
Měl pocit, že se mu stáhlo srdce. Nechtěl tu už nikdy zůstat sám, bez něj! Věděl však, že dřív nebo později to stejně přijde.
S těžkým srdcem zavřel oči a nechal se pohltit sny, které odrážely jeho touhy a přání.
***
Dojem, že spal pouze pár minut, mu vyvrátily hodiny na zdi. Tiché oddechování a horkost sálající pod peřinou ho přesvědčily, že mu v noci Šimon nikam neutekl, ba naopak, ve spánku si jej ještě pevně přidržoval levou rukou, jejíž dlaň byl přitisknuta na Olivierově podbřišku. Jenom kousek níž a…
Ne, na to nesměl ani pomyslet…
Jenže myslet nemusel, když tělo, které si dobře uvědomovalo horkou dlaň tak blízko objektu, který jej opět pomalu, ale jistě zrazoval, reagovalo zcela neadekvátně jeho přesvědčení, že už nikdy nesmí podlehnout.
Se zděšením, že by se zrovna teď mohl Šimon probudit, se vymotal z jeho sevření a rychle zmizel z ložnice. Připadal si jako malý kluk, který právě rozbil sousedům okno a teď utíkal z místa činu.
Zastavil se až na zápraží, kde jej přišli přivítat psi. Prohrábl jejich kožich a mířil ke studni, kde ho ledová voda postavila na nohy a nechala klesnout neposlušný orgán. Až v té chvíli si oddechl a uvolnil se. Věděl, že bude muset vymyslet nějakou strategii, aby se mu tohle už nikdy nestalo.
Vrátil se do chaloupky, rychle si uvařil kafe, ukrojil kousek frgálu a sedl si na terasu. Slunce se zrovna vyhouplo nad kopec a slibovalo nádherný den. Olivier se tím uklidňoval, zaháněl hlad snídaní, protože tušil, že kdyby s ní čekal na svého společníka, mohl by zrovna chystat oběd. Potichu přemýšlel, co všechno dneska musí udělat.
Tráva za chaloupkou a vedle seníku už přerůstala a nechtěl ji kosit kosou. Stačilo, kolik měl luk na srázu, kam se ani ovcím nechtělo, na které se se sekačkou nedostal a musel na to opravdu vlítnout s kosou. A luk s pěknou trávou na seno, jež bude potřebovat na zimu, měl taky požehnaně.
Rychle dojedl, nachystal šrot a zrní pro slepice a šel je obalamutit zobáním, aby mohl v klidu sebrat vajíčka.
Kohouti se přeřvávali, jako by chtěli Oliviera přesvědčit, že oni jsou tady páni, a on jim jen bručením přitakával. Odnesl vejce, doplnil čistou vodu a s pousmáním se blížil do seníku, který v noci tak zběsile opustil jeho host. Položil koš na zem a prozkoumal okolí, jestli někde nezahlédne pavouka velkého jako dlaň. Nikde se však nic nehýbalo, a tak nabral plný košík sena a vracel se ke kurníku, u kterého stála králíkárna. Kohouti zase spustili svou píseň, ale Olivier se už věnoval micákům. Nacpal do postranních krmítek seno a tam, kde byli mladí se samicí, nešetřil ani mlékem. Za tuto pochoutku poprvé samice dovolila, aby si Olivier jedno z mláďat vytáhl a pomazlil se s ním.
Zvuk, který kohouti vydávali a rozhodně nemínili přestat, by však nejspíš probudil i mrtvého. A ač k mrtvému Šimon ve spánku neměl daleko, tohle zkrátka zaspat nešlo.
„Ty vole, co to…," zaskuhral a na posteli se posadil, protíraje si oči. Předtím se snažil přikrýt se tak, aby nic neslyšel, nepomáhalo to ale o nic víc, než stisknout víčka pevně k sobě a doufat, že zdroj hluku přijde k rozumu sám. A tak neměl na výběr.
„To jsou kohouti?! Debilní zvířata, nemůžou už konečně sklapnout?" mluvil sám se sebou, tušil, že ho nikdo neslyší. Tohle bylo ještě otravnější než budík zvonící v pondělí ráno. Hlavně to nešlo vypnout.
Proč si jeho společník krucinál pořídil těch kohoutů tolik?! Nestačil by jeden? I pro to zvíře by to bylo lepší, být sám na celý kurník, tolik slepic jen pro sebe a mohl by šukat od rána do večera, třeba by pak ráno neměl potřebu tak šíleně vyřvávat…
Nad těmito myšlenkami se Šimon musel zašklebit. Kdyby měl tu možnost on, rozhodně by se ráno žádným vyřváváním nezdržoval. Bohužel, musel chodit do práce. A většina lidí, kteří se mu líbili, byla zamilovaná víc do jeho peněženky než do něj.
Přehodil nohy přes kraj postele a lokty se opřel o vnitřní strany svých stehen, načež si levou rukou prohrábl vlasy. Jak to však udělal, praštila ho do nosu omamná, dokonalá vůně, která na jeho ruce ulpěla a která ho donutila přivřít spokojeně oči a málem zasténat blahem. A v ten moment si vzpomněl na vše, co se minulou noc událo.
Mohla ho ta jedna sklenka opít? Asi musela, protože to všechno, co si vybavoval, se přece nemohlo stát. Ne, překvapivě mu nešlo o to, co sám řekl a udělal, ale o to, co udělal jeho společník. Pamatoval si vše správně? Doopravdy ho se starostí uklidňoval? Doopravdy sám navrhl, že s ním bude spát v jedné posteli?
Panebože, jistěže se to stalo! Ta vůně, dokonalá vůně přece nepatřila nikomu jinému! Konečně si spojil dvě a dvě dohromady, roztočil svá spící kolečka a rychle se postavil na nohy.
Pamatoval si, co černovláskovi večer řekl, a s denním odstupem věděl, že to nebylo správné, že si to nezasloužil. A přesto mu v noci pomohl. Zase se zachoval lépe než kdokoli jiný a Šimon se sám pro sebe drobně usmál. V očích se mu zalesklo. Ať už měl jeho matku jakkoli rád, tohle udělal kvůli němu. Pro něj.
A to byla tak nějak ta myšlenka, která Šimonovi přivodila dojem, že se asi někde pořádně uhodil do hlavy.
Na co to myslel?!
Sakra, vždyť by mu mělo být úplně jedno, jestli ho černovlásek měl nebo neměl rád, a taky mu to jedno bylo!
Nebo ne?
V hlavě se mu vybavilo, jak se k sobě v noci tiskli. Pamatoval si to, i když jen neurčitě, věděl však, že ho celou noc cosi příjemně hřálo na hrudi, stejně jako věděl, že to doopravdy nádherně vonělo. A taky věděl, že to ráno zmizelo, jen si nebyl moc jist, co to bylo. Ale teď už to věděl. Ostatně, moc možností nebylo.
Zašklebil se. Věděl o sobě, že je bisexuál, i když od doby, co převzal firmu, cíleně po mužích nekoukal, nezískali-li si jeho pozornost sami. Nemyslel si, že by byl dobrý nápad ukazovat tuto svou stránku veřejnosti, to ale neznamenalo, že si mužů nevšímal. A tohohle chlapa si šlo nevšímat jen těžko. Už dvakrát mu naprosto učaroval. Občas měl Šimon pocit, že už mu chyběla jen křídla a svatozář, a i když to poprvé rychle zahnal, teď nemohl pochybovat. Na to si to pamatoval až moc živě – ten černovlásek se mu zkrátka líbil. Měl dokonalé tělo, krásné oči, obecně byl víc než hezký.
Mít ho ve spaní u sebe bylo něco úplně jiného než držet tak Christu, jeho poslední přítelkyni. To byla malá, štíhlá dívenka, na hrudi dost dobře vybavená, ale tohle? Úplně jiná liga!
Sakra, takhle by přemýšlet neměl. Na jinou stranu, alespoň našel vysvětlení, proč mu tak záleželo na tom, co si o něm šedooký myslel a z jakého důvodu ho tu měl – protože to byl pěkný chlap. Jo, to znělo dobře. Konečně nějaká odpověď.
Vyrazil ven z pokoje, cestou se mu však naskytlo zrcadlo, a tak si sám sebe prohlédl. A to nejspíš neměl dělat.
Vlasy mu trčely do všech stran. Do slova a do písmene. Rychle se je pokusil prsty upravit, předem ale moc dobře věděl, že s tímhle nic neudělá. Jediná pomoc mohla být polovina tuby laku, který měl někde v nějaké tašce… A vlastně ani nevěděl, ve které. Tolik k jeho schopnosti udržovat pořádek.
Na sobě měl tričko a tepláky, obojí vytahané, a na nohách své ošoupané tenisky. Jeho velké překvapené zelené oči všemu dodávaly tu správnou korunu. Zíral na sebe jako na zjevení, vždyť vypadal jako puberťák! Přesně takhle tehdy chodil, všechno černé, vytahané, tepláky i do školy, aby naštval učitele… Panebože, vždyť i Olivier se mu bude smát! Vypadal jako nějaký spratek z posledního ročníku střední! Upravenost nula, autorita nula. Přijít takhle do firmy, vlastní zaměstnanci by z něj měli legraci.
Znovu si prsty prohrábl vlasy, leč tak docílil spíš opačného výsledku, než chtěl, a zrcadlo opustil. Tohle nikam nevedlo, pohled na sebe sama mu rozhodně náladu nezlepšoval. Ačkoli, celkem překvapivě, vzpomínky na noc přivolávaly Šimonovi úsměv a on náladu vlastně ani zlepšit nepotřeboval…
A v tu chvíli se opět ozvalo ono otravné kokrhání a jeho úsměv zvolna zmizel. Konečně mohl spát, nezvonil mu budík a ani na něj nikdo nevylil vědro vody, a tohle hloupé zvíře ho stejně vzbudí? Tak to tedy ne!
Vydal se za tím zvukem, vyšel před dům a ten pak obešel, aby se dostal dozadu, kde tušil zvířata. Tam však musel začít hledat, jelikož kohouti, snad jako by tušili jeho příchod, najednou záhadně zmlkli. Procházel zahradou, rozhlížel se a dýchal vůni typickou pro zvířata, která by mu normálně vadila, nyní mu ale připomínala část toho, co cítil i z Oliviera, a tím mu byla příjemná. Po chvilce úplně zapomněl, proč vlastně vyšel ven, a jen si fascinovaně procházel místa, která předtím nestačil objevit.
A vtom uviděl něco, co ho přimělo zapomenout i všechno ostatní. Fascinovaně otevřel pusu šokem, který mu jeho černovlasý společník způsobil. Nevěděl o něm, kdyby ano, nejspíš by zase nasadil kamennou masku, a kdyby se brunet tiše nerozesmál, nejspíš by o něm nevěděl dál. Tohle ale nešlo jinak – Olivier stál přímo před ním, v náručí malého králíčka, snad nedávno narozené mládě, a s rozněžnělým výrazem ve tváři se s ním mazlil. Takovým, jaký by do něj Šimon nikdy netipl, a zároveň takovým, že z něj byl rozněžnělý pro změnu Šimon.
Na tváři měl velký úsměv, který se mu nepodařilo skrýt, a dost okatě si černovláska prohlížel. Vypadal s tím zvířetem tak klidně, šťastně a spokojeně…
Nebylo pochyb. Líbil se Šimonovi, a to hodně. Problém pak spočíval v jediném – co měl s touhle informací dělat, když to u ní také všechno končilo?
Jakmile si Olivier všiml, že má společnost, odložil plyšovou, ještě skoro slepou kuličku zpět do teplého hnízdečka a nepatrně se usmál.
Uvědomil si, že jej Šimon doslova přistihl při činu. Měl svá zvířata rád a dával jim svou lásku najevo, protože věděl, že si ji zaslouží a že ho nikdy nezklamou. Tyto zkušenosti však s lidmi neměl, a proto se k nim dlouho choval odtažitě. Jeho přízeň, tu opravdovou, kdy byl schopen se člověku plně otevřít, si lidé okolo něj museli zasloužit a trvalo to dlouho. A ani těm neukazoval otevřeně všechny své city. Tohle byla pro něj rána pod pás a on měl pocit, jako by malinko zčervenal a styděl se za projev lásky, který právě probuzený host zahlédl. Zdravý rozum mu sice říkal, že není za co se stydět, přesto právě před ním, hlavně před ním, nechtěl nechat své city jen tak napospas.
Měl dojem, že by se mu to nemuselo vyplatit a Šimon by mohl tohoto úniku později využít.
Nicméně když viděl, že se hnědovlasý netváří nijak pohrdavě, ba právě naopak, rozhodl se, že zkusí malinký protiúder, aby věděl, jak bude reagovat on.
„Dobré ráno, Šimone, pomůžeš mi s těmi malými, aby se samice mohla v klidu nažrat? Oni jí nedají pokoj, tak bychom jí mohli ulehčit a udělat ze sebe na chvíli chůvy," pousmál se, a než se Šimon nadál, měl v ruce dvě chlupatá klubíčka, stejně jako Olivier. Toto byl samozřejmě výmysl, samice by se v klidu nažrala i s mladými, jenže hospodář chtěl zkrátka svého pomocníka otestovat, jak se k netradiční situaci postaví.
Nejprve se Šimon tohoto Olivierova činu lekl. Předtím pozoroval, jak se černovlasý o malá klubíčka stará, a viděl všechnu tu opatrnost… Zkrátka a dobře, znal sám sebe a bál se, aby jim něco neudělal. Jako malý miloval zvířata, hlavně pak malé, chlupaté kuličky, ještě neschopné jediného pohybu. A vlastně je miloval i jako starší, když to nebyli pavouci. Bohužel, na zvíře v bytě neměl ani pomyšlení. Chodil do práce, nepřipadalo to v úvahu a rodiče by ho asi zabili. Ale teď držel dva malé králíčky a s pusou lehce otevřenou překvapením koukal do Liviho očí ve snaze vyčíst, zda to myslí vážně. A pak se usmál.
Nevěděl moc, proč že se na jeho tvář vkradl úsměv, pořádný, i se zuby, ale stalo se, v doprovodu jisker v očích. Opatrně králíčky pohladil po heboučké srsti, prohlédl ze všech stran, a než se jeho společník nadál, klekl si na zem, mláďata si dal do klína, aby ani náhodou nespadli a on jim mohl věnovat veškerou pozornost.
„Taky jsi mohl říct, že máš i jiná zvířata než ovce a ty blbé kohouty…," podotkl vyčítavě, na tváři mu ale stále hrál úsměv. Nemyslel to nijak zle, spíš jako vtip, pošťouchnutí.
„Netušil jsem, že by tě to mohlo zajímat. Co tě znám, spíš jsi zvířata neměl rád, tak proč bych ti měl vykládat o králících?" odvětil černovlasý, sedl si vedle něj a chvíli fascinovaně pozoroval, jak s mláďaty opatrně a přitom docela zkušeně zachází.
„Myslíš… tedy… máš čas? Že bys mi jen trochu pomohl, pak bychom si udělali oběd a odpoledne bych zajel do Karolinky k sobě na farmu pro ten traktor?" otočil se a zadíval se mu do očí. Snad očekával, že v nich uvidí bouřku reagující na jeho žádost. Nepředpokládal, že by se snad toto městské dítě s radostí zapojilo do práce v hospodářství a nebálo se přitom trochu se ušpinit.
Šimon se nad prvními slovy černovláska zvládl jen zašklebit. Měl za to, že to, co mu už Olivier stihl ukázat, nemohl mít rád nikdo. Pak ale přišla řeč na pomoc a on po něm hodil zkoumavý pohled. Co pro něj mohl mít? Ze srdce doufal, že to nemá nic společného se senem v seníku nebo hledáním a následným uklízením pavučin.
„Co máš na mysli?" zeptal se proto pro jistotu s nedůvěřivým podtónem v hlase. Také si byl jist, že by nerad skončil u čehokoli, u čeho by se mu černovlásek smál, což, vzhledem k tomu, že valnou část činností na farmě viděl jen ve zkreslených příbězích filmů, dost možností vylučovalo…
„Tak mě napadlo, že bys mohl vyčistit stání u Roziny, vykydat hnůj a zavézt novou slámou," obrátil se na něj a zajiskřilo mu v očích. Koutky úst mu cukaly, když však uviděl jeho vyděšený výraz, rozesmál se z plných plic.
„Promiň," chytil ho za rameno a povzbudivě stiskl, „já vím, že můj humor je mnohdy… trochu nevstřebatelný. Myslel jsem, že bys mi třeba mohl pomoct posekat trávu za roubenkou. Vím, že lufťáci z Ostravy se tím po víkendech docela dobře baví…," zamyslel se, utrhl stéblo trávy a zaujatě si ho prohlížel.
„Lufťáci… nevím, jak se to řekne jinak…," přemýšlel, ale nakonec se znovu plaše na společníka podíval a s rozpaky se rychle zvedl, vzal Šimonovi králíčky a vrátil je do kotce. „Anebo raději ne, promiň. Běž si ještě lehnout, jsi určitě unavený…"
Brunet jen naprázdno otevřel ústa v němém údivu.
„Ty mluvíš česky…," zkonstatoval udiveně, pak ale jeho líce nabraly sytě rudý odstín, když si uvědomil, že tak Olivier mluvil už delší dobu a jeho údiv byl na místě dost času zpět. Možná to bylo tím, že byl tehdy tak vystrašený a vzápětí překvapený, a možná tím, že byl na češtinu zkrátka a dobře zvyklý… Teď, když začal povídat o tom, co se jak dá přeložit, si ale brunet konečně všiml. Otázka v jeho hlase se také dala přeslechnout jen těžko.
Proč to dělal? Ještě den zpět tvrdil, že tady je doma a bude si tu mluvit, jak chce, no ne? Zase ničemu nerozuměl…
Změna požadavků Šimona poměrně dost uklidnila, možná skoro tak dobře jako upřímný smích jeho společníka. Jen ho tiše pozoroval, fascinovaně. Za hlavou mu svítilo slunce, oči měl smíchem přivřené a takové… šťastné. Smály se s ním.
Sakryš, jak mohl být tenhle chlap bez ženský?! Dobře, možná, že vyjít s ním nebylo úplně nejlehčí, přítelkyni na vztah taky Šimon nemyslel. Spíš tušil, že za ním se jich musí otáčet desítky, jen co projde kolem, tak kdyby si vybral a trochu se posnažil, stačilo by pár úsměvů a ležely by mu u nohou.
„Pomůžu ti," odvětil nezaujatě. V ten moment, kdy svého šedookého anděla pozoroval, jak mu jiskřičky tančí v očích a rty se vlní do uvolněného úsměvu, v tu chvíli by mu nejspíš slíbil úplně cokoli. Jeho hlas mu samotnému zněl jaksi zastřeně, vůbec nevnímal, co říká. Plně se soustředil na ty fascinující oči. Co mu připomínaly? Letní bouři? Tekuté stříbro? Nejtvrdší ocel? Byly jako z ledu, a přitom jaksi hřejivé. Možná všechno najednou a možná se to střídalo podle černovláskovy nálady.
Postavil se zpět na nohy a pobaveně se zašklebil. Oči měl krásné, stejně jako smích, o tom žádná, ale věčně upravené vlasy měl rozházené a nějakým záhadným způsobem se mu povedlo zamotat si do nich zelená stébla. Nevěděl proč, zrovna u tohohle chlapa ho to ale docela pobavilo.
„Máš ve vlasech seno," zkonstatoval a natáhl se, aby mu ho mohl opatrně vyplést z černých pramínků.
„Ano? No… to se občas, někdy stává… tady…," podíval se do zelených očí, které sluncem zesvětlely a nyní mu připomínaly barvu moře u francouzské riviéry. Tyrkysově světlounké, přivírající se pod náporem slunečních paprsků, které ho oslepovaly. Někdy měl pocit, že z těch velikých studánek dostane závrať… Nikdy se tak zvláštně necítil jako ve chvílích, kdy se na něj hnědovlasý mladík zadíval. A také zjistil, že v těch oceánových hloubkách nyní dokáže přečíst úplně všechno.
„Mluvím česky, ano, protože jsi mi kolikrát nerozuměl, a taky trochu proto, že jsi mi zkrátka dokázal, že se můžu kvůli tobě trochu snažit…"
Tohle mu nejspíš neměl říkat… Byl sám sebou překvapený, jak moc ukazuje city člověku, který na něj ještě včera večer řval, že je ten nejhorší člověk na světě, a ukazoval mu, jak moc je neschopný…
Pustil to ale hned z hlavy a od očí zabloudil i on k jeho oříškovým střapatým vlasům, v nichž uviděl stejnou ozdobu, kterou sám Šimon vyplétal jemu. Stoupl si na špičky a jal se ho zbavovat neposlušných stébel.
Jakmile měl hotovo, opět neodolal pohledu do očí, které ho lákaly, a když viděl ty pobavené jiskry, opět se začal smát z plných plic.
„Víš o tom, že toto dělají opice v pralese, a nejspíš tohle probírání srstí dělali i lidé v pravěku… Já sice tuším, že do tohoto období tento kraj zařazuješ, a proto tě mohly ovládnout pravěké pudy…," culil se a pokrčil rameny.
Šimonovy prsty byly stále zapletené do Liviho vlasů a mladík se jimi dál přehraboval, dělaje, že hledá a vytahuje stébla, pravda ale byla taková, že už tam nějakou dobu žádná nebyla. Tohle ho ale ze zvláštních důvodů fascinovalo, černovlásek měl doopravdy hebké vlasy, husté, brunet si je nechával protékat mezi prsty a pozoroval to temně černé moře…
Ne jako hnízdo, které měl nyní na hlavě on. Olivier měl vlasy, co dokázaly samy držet tvar a skvěle mu v sestřihu, v němž je měl, slušely…
Vysvětlení, které podal k jazyku, jímž mluvil, pak bylo pro Šimona jako pohlazení, srdce se mu rozbušilo, a to ho pro jednou opět dokázalo řádně překvapit. Nechápal tuto svou reakci, vůbec netušil, proč že má pocit, že by mohl létat, kdyby vyskočil. Bylo to od něj milé. A tak se usmál. Pořádně se na svého společníka zazubil tak, jak to dělával jako malé, nemyslící dítě a následně jako drzý puberťák. Kolem očí se mu z toho vytvořilo pár vrásek a v zelených hloubkách se objevily jiskřičky.
Až slova o opicích v pralese a lidech z pravěku ho pak donutila konečně nadobro vytáhnout prsty z černých vlasů, namísto toho si ruku instinktivně položil na srdce a rozesmál se. Do očí se mu natlačily slzy, a tak je druhou rukou spěšně stíral, přitom se ale stále nemohl přestat smát. Jak jen to mohlo být dlouho, co ho takhle někdo naposledy pobavil? Olivier měl doopravdy jedinečný smysl pro humor, jak sám řekl, maličko "těžko vstřebatelný", ale možná právě proto se Šimonovi tak líbil. Vskutku, tohle říct, to nenapadne každého…
„Já a zařazovat tenhle kraj do pravěku?" podivil se brunet naoko, když se konečně přestal smát. „Drahý Oliviere, v pravěku už se lidé dokázali dorozumět natolik, aby když někdo něco potřeboval, ostatní pochopili, co má na mysli. Tady jsem si zavolal na odtah a bylo mi řečeno, že ještě jednou zavolám a mé mrtvé tělo bude hozeno prasatům nebo tak něco. Takže do pravěku tu máte ještě řádný kus cesty…," podotkl pobaveně, vzpomínaje na své pokusy dovolat se k někomu, kdo by mu byl ochoten pomoci. Myslel to v dobrém, nepodal to jako urážku, spíš jako vtip, což bylo, vzhledem k tomu, jak ho to tehdy rozhodilo, docela překvapivé.
Taky už byl v pravěku zaveden jakýsi náčelník, kterého všichni poslouchali, a pak významní lidé jako šamani, které všichni respektovali. Těm kdyby ovce posrala nové lakýrky, to by dopadlo jinak…
„Věděl jsem to…," posmutněl teatrálně Olivier. „Tvé nesmlouvavé rozhodnutí pomoci si sám, ačkoliv jsem tě varoval, ukazuje na vyšší a samostatné rozhodování, které bych přiřadil nejméně na renesanci… a tu já mám hodně rád…," mudroval a při tom plnil senem poslední králičí kotec.
Pak se na něj však otočil. „Dobře, takže jsme probrali dějepis, ale ty máš určitě hlad a já musím jít pracovat. Běž, chovej se jako doma, uvař si kafe nebo co ráno piješ, a na lince jsou ještě frgály ze včerejška. Najez se a já ti mezitím nachystám sekačku. Startovat a řídit ji není nic těžkého, myslím, že jakožto člověk, který je evolučně výš, na to jistě přijdeš sám. Posekej celý prostor za chaloupkou až tam k tomu plotu. Kdybys cokoliv potřeboval, budu nejspíš na stráni, kousek od místa, kde je tvůj povoz s pěti sty koňmi…," poplácal ho po zádech a odcházel do garáže.
Jakmile byl z jeho dosahu, mohl se konečně svobodně nadechnout. Šimonovy jemné prsty, které ho před malou chvílí vískaly ve vlasech, ho rozechvívaly. Měl co dělat, aby udržel klidnou tvář a zkrotil celé tělo, které začalo vibrovat při každém doteku dlouhých Šimonových prstů. A to ani nemluvil o tom, jak blízko měl jeho tvář, cítil jeho horký dech. Rudé pootevřené rty, nejspíš tím, jak se soustředil z neandrtálce udělat zpět Oliviera, lákaly k políbení…
Stát u něj tak blízko ještě chvíli, neodolal by. Mozek už byl zatemněný a on věděl, že se musí aspoň kousek odtáhnout a sklopit zrak, aby jej ty rty nelákaly. Kolik takových situací ještě bude muset přestát? Jak dlouho ještě tohle vydrží?
Povzdychl si, rozhodil rukama a nastartoval sekačku, aby s ní vyjel z garáže.
Další ze série
- Valčepo / Propadák
- Valentýnské Valčepo
- Valčepo 27. kapitola
- Valčepo 26. kapitola
- Valčepo 25. kapitola
- Valčepo 24. kapitola
- Valčepo 23. kapitola
- Valčepo 22. kapitola
- Valčepo 21. kapitola
- Valčepo 20. kapitola
- Valčepo 19. kapitola
- Valčepo 18. kapitola
- Valčepo 17. kapitola
- Valčepo 16. kapitola
- Valčepo 15. kapitola
- Valčepo 14. kapitola
- Valčepo 13. kapitola
- Valčepo 12. kapitola
- Valčepo 11. kapitola
- Valčepo 10. kapitola
- Valčepo 9. kapitola
- Valčepo 8. kapitola
- Valčepo 7. kapitola
- Valčepo 6. kapitola
- Valčepo 4. kapitola
- Valčepo 3. kapitola
- Valčepo 2. kapitola
- Valčepo 1. kapitola
Autoři povídky
Nenapravitelný romantik a optimista, který svým přístupem k životu sere strašně moc lidí a má z toho škodolibou radost.
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!
Komentáře
Koukám, že se nám tady rozproudil jazykový kroužek a to je dobře. Jen jedno jediné mi z toho vadí, je mi to až nepříjemné. Nevím kdo v tomhle příběhu ještě další vidí projev pagofobie a je škoda, že dotyčný to tak vnímá neb se ochuzuje podle mne o mnohé, Já teda rozhodně necítím něco takového a to jsem ortodoxní Pražák jak jsem se již zmínil. Tenhle příběh přeci není o tom, že jeden Pražák a druhý Valach. Přijde mi, že tu vykresleno úplně něco jiného a to velmi dobře. Těší mne, že už to v příběhu začíná jiskřit trochu jinak než dřív, jen tak dál.
Tamanium - autoři se vážně snažili udělat povídku krátkou a jít rychle ke zdárnému a šťastnému konci, ale je fakt, že vás tímto budeme ještě pár týdnu obšťastňovat.
Realutopik - dík za upozornění, chybička se někdy vloudí. Jsme pořád jenom lidi omylní. A jsem za to rád.
Isi - ještě pár nedorozumění bude, ale přece jen, už jsou oba ve fázi uvědomění. A děkuji, jsi výborná korektorka, že občas něco ulítne, to se stane, ulítlo to i nám.
S 5. pádem tvého pseudonymu si nevím rady. Kdyby ses jmenoval Tamanius, byl by 5. pád Tamanie! Podle vzoru Julius - Julie! Jenomže Tamanium původně není osobní jméno a mělo by se asi skloňovat pode vzoru studium, v 5. pádě - studium! Oslovení Tamanium! mi ale nezní člověčensky. Jediné přijatelné podobné oslovení, na které si vzpomínám, je - rozume! To sice není osobní jméno, ale zní mi to lidsky. Proto jsem si myslel, že Tamaniume! je správně. A tobě z toho vyplývá, že nerespektuji cizí názory. Respektuješ ty moje názory? V internetové příručce jsem nenalezl řešení. Netelefonoval jsem do Ústavu pro jazyk český, myslím, že to přenechám tobě, jde o tvůj nickname. Ty víš, jak je to správně? Sám píšeš, že si nepamatuješ, co jste se učili ve škole, rád bych respektoval názor odborníka. Škoda, že nejmenovaný zde přítomný studovaný češtinář, který tak rád posunuje lidi dopředu, se k této drobnosti nevyjádřil. Jestliže si však přeješ, mohu tě klidně oslovovat Tamanie.
Že reaguju na každýho? Raguji na každého, kdo reaguje na mě, prostě odpovídám. Jenom se bráním, dokonce proti početní přesile. Kdybych jenom četl a nepřemýšlel o tom, jak mi vyčítáš, asi bych neviděl chybku. A že to ve Valčepo byla chybka, na tom se všichni shodujeme.
Že vnucuji svoje názory a kašlu na názory ostatních? Totéž bych mohl říci já o tobě.
HonzaR.e, psal jsem o spoluodpovědnosti autora. Korektury existovat musí, také jsem za ně vděčný. Vtipkování kolegy jsi bral jako vtip, mé citování kolegova vtipu nebereš. Nevadí. Mám hledat všechny chyby a pořádně? (Našly by se ve Valčepo i věcné chybky.) Ale ne, to dělat nebudu, čtu si pro potěšení, ne proto, abych dělal druhou korekturu. Ale jsou chybičky, které tahají za oko. Takové, kterými nás češtinářka na gymplu strašila, že se za ně vyhazuje od matury. Mám tady někomu vysvětlovat, proč je špatně - „mláďata nespadli“? To snad tady nikdo vysvětlit nepotřebuje. A jestli je tady něco „nasírací“, pak z mého hlediska je to například ve Valčepo horlivě pěstovaná pragofobie, podle mého názoru idiotský předsudek. Jsem rád, že jsi pochopil, že svoje komentáře myslím v dobrém. Že ve výsledku moc nevycházejí, jak píšeš, je možná dáno neochotou přijímat jiné komentáře než společensky lichotivé.
---
Jinak ke kapitolce jako takové - líbí se mi, že už to mezi nimi začíná dostávat nějaký tvar ;). Mám takový dojem, že teď už to mezi nimi nebude tak ostré a vyhrocené ve smyslu "obrovský vděk - a vzápětí neskutečná nenávist", ale začne se to postupně vylaďovat a zjemňovat... Už i to "slovní škorpení" tomu tak odpovídá
pokorně dodávám, že bez korektury bych nemohl nechat uveřejnit nic co napíšu, obchodní korespondenci nevyjímaje
A teď k tomu hlavnímu - gramatika je důležitá. Sakra důležitá. A člověk se nemůže učit z chyb, dokud mu o nich nikdo neřekne. Kdo očekává, že přijde ale, očekává správně - totiž, to, o čem mluvíš, Realutopiku, se vztahuje k principům, ne konkrétním příkladům. Vysvětlím - pokud se dítě při každém pokusu o písemné dělení splete, protože násobí místo aby dělilo, je na místě říct mu, že dělá chybu a vysvětlit mu, co dělat příště. A pak je druhý případ, kdy příklad spočítáte vždy, protože princip chápe, ale jednou v něm omylem udělá chybu, přepíše se. Budeš li se mu v ten moment snažit vysvětlit, že je hloupé a neumí to, pravděpodobně tvou snahu o jeho seberozvoj nepochopí, byť bude myšlena skutečně šlechetně.
Druhá věc, kterou bych ráda podotkla - sama rozlišuji dva způsoby reakce (k příběhu.) Komentář a zpětnou vazbu. Měla bych to označit jinak, ale zase, vysvětlím - pokud se rozhodnu napsat komentář, píšu pocity z příběhu a nějaké závěrečné shrnutí. A to není špatně, není to o tom, že člověk „jenom chválí.” Druhá je pak zpětná vazba jako taková, která obvykle zabírá spoustu a spoustu místa, jelikož je podrobná - jsou v ní klady i zápory, kritika, ale konstruktivní a co je důležité, vysvětlení (proč je to špatně) a návrhy, jak by to mohlo být lepší. To ostatní pak už není správné hodnocení, ale skutečně jen cosi „nasíracího”, jak už bylo řečeno. To nemyslím nijak zle, nezlob se, jen se nad tím zamysli…
Jednou jsem na požádání napsal, co by šlo zlepšit, autorovi to nevadilo, výslovně si to přál, přesto jsi mi zrovna ty posléze napsal, že jsem skutečně jako učitelka s dvouletou praxí, jak zavtipkoval kolega. Zavtipkoval, od něj to byl skutečně vtip, od tebe ne. Nepovažuju se za žádnou autoritu, když se mě někdo přímo zeptá, rád řeknu svůj názor. Na odstraňování chyb jsou různé metody mimochodem. A když už tedy hledáš chyby, tak je hledej pořádně a všechny, a když chceš pomáhat, tak je i vysvětli, proč to tak je. Pak to bude prospěšné a ne nasírací.
Proč nedělám korektury já? Asi jsem moc líný, hloupý a neumím to.
Btw, napsat mně někdo, že moje povídka působí jako dokonalý překlad, asi bych se hodně rozmýšlel, jak to pisatel myslí. A nebylo by mi to příjemné. Ty totiž ty svoje komentáře možná myslíš v dobrém, ale ve výsledku to moc nevychází.
Tamaniume (tenhle tvar mi připadá lepší), ne všechno, co je lidské, je vždycky správné nebo tolerovatelné. Až budeš ministrem, budeš si dělat blbosti, jaké se ti zachce, ale dokud jsi slušnej člověk, neměl bys zapomínat, co ti ve škole tak těžce natloukli do hlavy.
Ori, když se vyflákneme na malé chyby, nebudou nám příště vadit ani ty velké a důležité. Chybami se člověk učí, ale jenom když se o nich dozví, zlatá muško.
Tys tady nemohl chybět, HonzaR.e. A proč to nevemeš ty? Když ty můžeš takticky jenom chválit a dělat, že chyby nevidíš, proč bych já také nemohl chválit, co uznám za vhodné. Už si nevzpomínám, co konkrétně myslíš, ale může se mi líbit to, co tobě ne.
Až udělám chybu já, budeš určitě mluvit jinak, Aduško, tím jsem si jist. A chybí ti tam čárky.
Nebi, nechat se pohltit krásou myšlének je jistě projev ušlechtilosti ducha, ale přehlížet chybky by u tvůrce mohl být projev bohémské ledabylosti. Kdyby se dílo mělo vydat knižně, možná by korektury vyšly na hodně peněz. No a co, že jo?
A jinak já musím mít v povídkách co dám redakci spoustu chyb ( i když se poctivě snažím aby jich bylo co nejmíň ). takže když to korektor celé přebere a někde uteče jedna chybka ..no tak co no
Další díl se mi zas líbí, pořád se mi nechce na ně spěchat.
A i ti největší tvrďáci většinou nad mláďatama měknou. Ona to má příroda dobře zařízené, že jsou taková, že i srdce největšího predátora - člověka - nad nimi jihne.