- Alianor
- King of Deathtown
„Můžeš mi vysvětlit, jak je možný, že ti tu sakra zvoní telefon?!"
Olivier pozvedl obočí, nechápaje jeho otázku.
„Proč by mi neměl zvonit telefon? Ty si myslíš, že máš v téhle blbé zemi telefon jenom ty? Zvonil mi, protože je všední den a já od šesti pracuju! Myslel jsem, že už sis všiml, že tady nejsme v Praze, a v devět, když vy se docouráte do kanceláří, tu už se málem chystáme na oběd. Tak se nerozčiluj a běž se dospat! Jsi neuvěřitelně protivný, když sa ráno zbudíš s kohoutama," pokrčil rameny a chtěl se protáhnout okolo něj, aby si mohl zajít pro notebook, který měl v ložnici.
„Kdybych vstával až s kohouty, tak ani neceknu," zabrblal si pro sebe Šimon tak, že to Olivier nemohl slyšet. Když se kolem něj však černovlásek snažil projít, zastavil ho chycením za paži a obratně, alespoň na poměry své rozespalosti, mu sebral telefon, který stále držel v ruce. Stačilo se podívat do horního rohu svítícího displeje a měl jasno, ač se vlastně ujistit nepotřeboval.
„Jo, protože u nás v Praze máme všichni všechno, aniž bychom pro to něco udělali, zatímco tady jste jedinej kout země, kde někdo pracuje!" zamračil se Šimon podrážděně. Tohle ho vytáčelo – taky měl zodpovědnost, chodil do práce, vydělával peníze. Nežil v žádné pohádce, jeho svět nebyl růžový.
„Jasně, tady se dají pást ovečky brzy ráno, zaleje se travička, hodně námahy, zatímco ta hovada v Praze se jen válejí, všechno oddře zbytek republiky. Prachy asi dostáváme zázračně!" pokračoval jízlivěji, než měl původně v plánu. „Ne, já rozhodně nemyslel, proč máš telefon, to, jak se tady dá vydělat na funkční mobil, teď pominu, ale řekni, jak to, že jsi s tím nemusel vylézt na ten posranej kopec, hmm?!"
„Aha! Tak o to tu de. Víš proč? Protože si sebestředný spratek, kerý potřeboval lekci. Včera sem si myslél, že sem sa zmýlil, že sem ťa špatně odhad, že si měl enem špatnú náladu, ale ne, ty holt taký si. Nenapadlo ťa, že bych ťa asi po tem, co všecko sme si řekli, domů nepozvál? Chceš po mně omluvu za to, že sem ti neřek, že mám okolo chalupy signál?" vytrhl mu telefon z rukou a vymanil se z jeho sevření, aby mohl pokračovat do útrob ložnice, kam měl původně namířeno.
Takhle to Šimon ale rozhodně nechat nemínil.
„A mohl jsem snad za to já?!" zakřičel, rukama u toho máchal v prostoru, snad aby svá slova podtrhl.
„Já tam skončit nechtěl! Já nechtěl, aby mi do cesty přišla ta blbá ovce! Vynořil ses z čista jasna a začal kecat něco o tom, že se tejden neposadím na prdel, zbytek jsem nerozuměl. A pak mi tady začneš vykládat, že jsi mi chtěl pomoct, že bys to udělal rád a bůhví co! Doprdele, co po mně chceš?! Poslouchej mě, nemáš mě poslouchat, vylez na kopec, vůbec jsi tam být nemusel, chtěl jsem ti pomoct, nesnesu tě tu! Mě tohle nebaví! Když už mě tak nenávidíš, tak mi kurva alespoň přestaň lhát!" po těchto slovech vydechl všechen vzduch z plic a frustrovaně si levou rukou zajel do vlasů.
„Jo, máš recht, nikdy sem ti neměl pomáhať, aspoň by všecko bylo parádně nalajnované. Já bysem mněl klid a ty by si nebyl zmatený. Tehdá, u tej cesty – kopl si do mojí ovce, co myslíš, mněl sem ťa za to pochváliť? Pozvať ťa domů na čaj? Mám svoje zvířata rád. Ale mám tež empatiu k lidem, kerú ty nejspíš poněkud postrádáš. Vážně sem ťa mněl nechať na tej cestě moknúť a jíť eště kilometry daleko, než by si narazil na chalupu? Mněl? Ty by si to udělal, že? Já ale taký nejsu, tak mi nevyčítaj, že sem ti pomoh. To tvoje chování je nepředvídatelné, nigdy netuším, s jakú náladú sa probudíš," přimhouřil oči a zamračil se.
„A už nigdy mňa neviň z teho, že lžu, rozumíš? Netušíš, jak sem rád, že dnes odjížďáš, konečně budu mnět klid…," poslední slova jej i přes rozzlobení zabolela. Jak je možné, že i přes jeho jedovaté jednání k němu pořád cítil přízeň? Kolikrát ho už přesvědčil, že ani kamarádi být nemohli.
Po těch slovech se k Olivierovi Šimon otočil zády, aby mu nebylo vidět do očí. Pálily ho, tlačily se mu do nich slzy, on je však úspěšně zamrkal.
Tahle slova ho zabolela. Doopravdy zabolela, nechápal sám sebe, a přitom mu důvod byl v ten moment naprosto ukradený. Cosi v něm se lámalo. Tuhle bolest neznal – ne v takové míře, a i to, co zažil, za ta léta zapomněl.
Jak mu mohl černovlásek tak ublížit pouze pár slovy?
Ani nevíš, jak jsem rád, že odjedeš…
Přehrál si je v hlavě a zabolelo to znovu. A v ten moment mu bylo úplně jedno, že kvůli Olivierově ovci lezl na kopec, kvůli čemuž se ztratil, kvůli čemuž měl rozbitý telefon a kvůli čemuž už nebyl v Praze nebo v Žilině. Bolelo to. Zasadil mu takovou ránu pod pás jen dobře seskládanou větou.
Otočil se zpět, v očích plameny, blesky. Balancoval na neuvěřitelně tenké hraně, kdy ani jedna možnost nebyla správná, kdy mu jeho tělo dávalo veškerou sílu, kterou ještě měl, a pokud by selhala, přepadl by ke snaze schoulit se kamsi do rohu a rozbrečet se. Připadal si tak slabý, nechtěl, aby mu bylo tak ublíženo pár hloupými slovy, a přesto se tak stalo. Přesto to pálilo, a tak se to jen snažil změnit, předělat bezmoc na zpětný úder, který by mohl zvrátit prohranou bitvu. Jako umírající voják, máchající nožem ze všech sil, co ještě zbyly.
Stiskl zuby k sobě, ruce sbalil v pěsti. Tak moc ho jeho rozpoložení štvalo, tak moc mu vadilo, co s ním v jeden jediný moment černovlásek udělal!
„Jo! Měl jsi mě u tý zkurvený cesty nechat třeba chcípnout," vyplivl ze sebe, zlostí maskuje bolest. Na chvíli k sobě pevně stiskl oční víčka. Už nekřičel. Jen to bolelo, až moc. Mrzelo ho to. Tuhle ránu Olivierovi neodpustí, to věděl. Nemůže mu odpustit, že ho dokázal tak snadno dostat na lopatky tím nejzákeřnějším možným chvatem.
Opět otevřel oči a zadíval se na shrbená záda svého společníka.
„Ty seš vážně jenom nevzdělanej kreténskej vidlák, co pase ovce…"
V té chvíli Olivier pustil všechny šanony, které měl v rukou, narovnal se, dal si ruce v bok a zadíval se na hnědovlasého, ze kterého zlost takřka odkapávala. Už už se nadechoval, že ho pošle do pekel, ale pak si uvědomil, co si slíbil den předtím. Už se nikdy nenechá vyprovokovat tak, aby se mu později musel omlouvat. A věděl, že to, co měl na jazyku, by ho později mrzelo.
Nadechl se, aby získal zpět svoji vyrovnanost, a s ledově klidným hlasem na něj promluvil: „Možná sem vidlák, co pase ovce, za to já sa nestydím, ale ten vidlák má doktorát, tak už, sakra, nikdy neříkaj také hovadiny, pokaď si jejich pravdivost neověříš. A eště cosi… Nikdy bysem nenechal cizinca na cestě u lesa, v kterém sa túlajú vlci, a včil di, představ si, že aj ja musím pracovať tak, jak to znáš ty, za stolem u počítače."
Otočil se, sedl si za stůl, zapnul notebook a nevzrušeně si dál připravoval dokumenty a faktury, které musel dnes vyřídit. Víc už se o Šimona nestaral.
V ten moment se Šimon otočil na patě a beze slova vyšel ze dveří. Moc nevěděl, kam vlastně jde, to ale neřešil – prostě musel pryč.
Vypochodoval ven vzpřímeně, snažil se, seč mohl, působit, jakože ví, co dělá. Že má celou situaci pod kontrolou. A až když prošel kolem všech zvířat do lesa mezi stromy a posadil se za jeden z nich, zády se opíraje o kmen, zaklonil hlavu a zavřel oči, všechny ty pocity vypluly na povrch.
„Doprdele… proč?" zašeptal. Po vzteku v něm nebylo ani památky, bolest se zato ale rozhodně nevytratila a on se cítil tak divně, prázdně… Tak moc ho to všechno štvalo! Přál si to všechno přejít s chladnou hlavou, leč moc dobře věděl, že toho se on nikdy nedočká. Nemyslel teď jejich hádku. V hlavě se mu totiž zase vybavila ona bolavá slova.
Ani nevíš, jak jsem rád, že odjedeš…
Co ho na tom najednou tak bolelo? Proč mu to zrovna v ten moment vadilo? Vždyť to věděl! Věděl, že ho Olivier nemá rád, však už mu to sám řekl. Vážně si myslel, že jeden jediný den všechno zvrátí?
A přes to všechno mu v hlavě hrál také včerejší večer u ohně, noc s pavoukem a noc, kdy mu u té hloupé cesty pomohl, věděl, že ten černovlásek byl jistým způsobem zvláštní. Uměl nádherně hrát na housle a skrýval v sobě něco, co Šimon obdivoval. Včerejšek brunetovi věnoval spolu s určitou částí sebe a on na to nezapomínal.
V ten moment se vedle něj ozvalo tiché kňučení. Trhl sebou, nově příchozího ve víru myšlenek nezaznamenal. Vidění měl lehce rozmazané, přesto ale psa poznal – byl to ten, kterého včera drbal, ten, který se k němu včera schoulil. A učinil tak i teď, znovu tiše zakňučel, pohled upřený do Šimonových smutných očí, a opatrně se mu stulil k boku, kde mu hnědovlásek bezmyšlenkovitě zapletl prsty do srsti, stejně jako minulý den.
„Ještě včera mu bylo líto, že odjedu. Vypadal, že to myslí vážně. A já mu to zase všechno uvěřil… Držel jsem ho v objetí, ale to ty jsi už neviděl, kamaráde," promluvil ke zvířeti, snad jako by mu mohlo rozumět. Jeho přítomnost ho přece jen trochu uklidňovala, leč sám vlastně netušil, z čeho…
***
Sotva se zavřely za brunetem dveře, Olivier povolil všechny svaly, které měl do této chvíle zatnuté, a málem se sesunul ze židle. Chytil se za kořen nosu, aby zabránil bolesti hlavy plně se rozvinout.
Proč? Proč sa všecko muselo tak posrať?
Vždycky to tak bylo, věděl to! Když bylo něco v jeho životě opravdu pěkného, rychle se to vytratilo. V tomhle případě to však byla rychlost světla.
Pořád přemýšlel nad tím, jestli opravdu neudělal chybu. A stále mu přicházelo na mysl, že vzhledem k Šimonovu chování by zkrátka ani jindy nijak jinak nejednal. Kdyby mu Amálka neposrala boty a on do ní nekopl, možná – možná by mohli začít jinak a příjemněji, ale Olivier měl dojem, že by se nejspíš zase něco našlo, co by mu Šimon vyčetl. Kdyby to nebyla Amála, byla by to blátivá cesta…
Ne, bylo to jedno… Už se nemínil tímto trápit. Šimon za chvíli odjede a možná se s ním ani nerozloučí. Věřil by tomu, prostě by se sebral, a ani by nezatroubil. Možná by to bylo tak i dobře. Netušil, jak moc by dokázal skrýt bolestný výraz, který se mu teď celou dobu odrážel na tváři.
Přesto však naivně doufal, že by se mohli usmířit, než zmizí z jeho života. Už tak ta myšlenka na odloučení bolela a pálila jako cejch, pokud by však odjel rozhněvaný, všechno tohle by ho trápilo ještě mnohem víc.
Možná by ho měl jít najít a omluvit se mu…
Sobecky, jen pro svůj lepší pocit, aby jednou, až se mu to všechno pořádně odleží v hlavě, neměl výčitky svědomí, že možná, snad, něco udělal nesprávně. Aby mohl s klidným srdcem vzpomínat na včerejší den…
Zaklapl notebook s myšlenkou, že pokud nevyřeší tuto záležitost, stejně by nic neudělal, protože jeho myšlenky se točily jen okolo hnědovlasého protivy. Nasekal by hromadu chyb, které si nemůže dovolit.
Nadechl se a vyšel ven hledat zdroj svých myšlenek s cílem se raději ponížit, než se později celé měsíce trápit nevyřčenými slovy.
Brunet však stále seděl za jedním ze stromů, prsty zapletené do sametového zvířete trpělivě ležícího vedle něj, neschopen vstát. Věděl, že by nejspíš měl jít a vyřešit své problémy, to ale zahrnovalo komunikaci s černovláskem, na niž se momentálně zrovna dvakrát necítil.
Měl by jet. Bylo by jedno kam – nasednout do auta, zajet někam do lesa, tam přespávat ve svém Mercedesu. To Olivier chtěl, ne? Už ho u sebe dál nedokázal strpět, povolil mu včerejšek a ten mu také dopřál. Kdyby to tak Šimon nechal, třeba by všechno dopadlo jinak.
Kretén, pomyslel si posléze.
Kdo? Olivier. Osud. On sám. Možná celý svět. Nenáviděl Oliviera za to, co mu řekl, a ze zvláštních důvodů byl naštvaný i na sebe sama. Jakási podivná část jeho mu dávala za vinu, že všechno skončilo jako vždy.
Od kdy mu vadila jeho vlastní povaha? Sakra, to bylo špatný. Byl ředitel, musel mít sebevědomí, musel z něj čišet respekt. Nemohl se hned po tom, co někoho urazí, hroutit a obviňovat. Nemohl se po všech těch letech života chtít měnit, a už vůbec ne kvůli někomu, jako byl Olivier. A nejspíš proto ho zaráželo, že v něm ty myšlenky vyvolal právě černovlásek.
Konečně vstal. Sedět ještě chvíli, obával se, že zaroste do země. Potřeboval se trochu protáhnout, pročistit si hlavu. A tak vyrazil. Nešel do lesa, takový blázen nebyl, vyšel ven a šel po jeho okraji, tak, aby věděl, kudy zpět.
Pousmál se, když zjistil, že ho zvíře následuje. Sklonil se a podrbal psa pod bradou, pak se ale opět narovnal a i se svým doprovodem vyrazil kupředu.
Olivier… byl zvláštní. Byl to nesnesitelný idiot, který zavinil Šimonovu situaci, idiot, který den ze dne měnil názory. Ostatně, podobně jako Šimon nálady. Štvalo ho to, chtěl vědět, na čem je, a právě to mu černovlásek rozhodně znemožňoval. A proč po tom tak moc toužil? To byla ta druhá věc, která ho trápila. Co bylo na Olivierovi tak sakra zvláštního? Proč Šimona najednou bolelo, když se k němu choval špatně? Byl to idiot. Naprostej idiot se sexy tělem, rty k zulíbání, nádhernýma očima, anděl…
A byl v tom zase! Měl chuť křičet a šíleně se smát, bylo to tak komické! Ten chlap ho měl dokonale v hrsti, a ani o tom nevěděl! To přece bylo vtipné, ne?!
„Doprdele," zašeptal zmučeně. Tak moc tuhle podivnou slabost nenáviděl…
Olivier vyšel ven, oslepilo ho slunce a vzápětí se k němu přimotal jeden ze psů. On ho automaticky pohladil, ale víc než pes jej zajímal hnědovlasý mladík, který mu toto ráno tak zvedl tlak. Nyní už byl klidný, dokonce by řekl, že i smířený, ale musel ho najít. Nejprve zamířil do garáže, kde však stálo auto stejně zaparkované, jako ho tam nechali včera, ovšem bez majitele.
„Verne, nevíš, de se nám zatúlal náš hosť?" zamumlal Olivier spíš sám pro sebe, než že by to mámil ze psa.
Zakryl dlaní pálící slunce, aby jej neoslňovalo, a rozhlédl se po okolí. To bylo klidné a tiché, stejné jako vždycky. Po Šimonovi nikde ani stopa. Vydal se tedy ke kotcům s králíky, kde předpokládal, že by mohl být, když ho včera tak dojali, ale ani tam ho nenašel. Přemýšlel, že by snad ještě do stáje mohl zabloudit, a pak možná k ohradě ke koním.
Všechna místa prošel, ale nenašel ho.
Olivier si povzdychl a zakručelo mu v žaludku. Vždyť ani neposnídali! Šimon musel mít stejný hlad jako on.
Vrátil se tedy do kuchyně a počítal s tím, že hnědovláska hlad dožene k návratu do roubenky. Les sice skýtal jistou dávku potravy, ale předpokládal, že ostružiny a borůvky Šimonovi stačit nebudou. Pamatoval si, jak s chutí vždycky snědl všechno, co mu bylo podáno.
S rostoucími obavami se najedl a znovu vyšel ven. Auto znovu kontrolovat nemusel, všechny brunetovy věci byly stále v roubence, Olivier si nemyslel, že by bez nich odjel.
Šel se tedy rychle postarat o hladová zvířata a tím opět obešel kolečko, které už jednou prošel.
Jeho obavy rostly každou minutou. Co když šel do lesa a něco se mu stalo? Neměl by ho jít hledat? Ale kam? Les byl tady na všechny světové strany, mohl jít kamkoli…
Co třeba Liduna? Možná šel k ní. Byla to jediná další osoba, kterou tady znal…
Rychle se vrátil do chaloupky a chvilku hledal v neobvyklém binci na stole mobil.
Liduna ho však ujistila, že Šimona neviděla od doby, kdy jej před dvěma dny přivedla, a slíbila, že kdyby se ukázal, určitě mu zavolá.
Možná by měl osedlat koně a jet ho hledat… Nejspíš se do nitra lesa nevydal, zase tak hloupý nebyl.
Rozhodl se, že ještě počká. Přece jen – kdyby v panice běhal po pastvinách, vypadal by jako hysterická stíhačka.
Až bude mít hlad, přijde. Nejspíš jen někde trucuje a on se tady zbytečně stresuje, pomyslel si černovlásek, ale strach jej neopouštěl.
Olivier netušil, jestli bude ještě ochotný se u něj najíst, přesto nic nechtěl nechat náhodě. Maso bylo opět na kost v mrazáku a on věděl, že rozhodně do hodiny nerozmrzne, ale mohl by upéct toho slíbeného králíka. Nechtěl teď rozdělávat jinou práci, a hlavně chtěl zůstat blízko chalupy, kdyby se Šimon vrátil. Kancelářská práce nepřicházela v úvahu, nebyl by schopný se na ni soustředit, takže chytl jednoho z ušáků, který bude jejich oběd.
Netrvalo dlouho a králík už voněl v peci, a on se smutnými myšlenkami škrábal na zápraží brambory, když konečně v dálce uviděl známou postavu.
***
Dlouhé hodiny se Šimon procházel po pastvinách. Jeho čtyřnohý společník mu za tu dobu několikrát utekl a několikrát se zase vrátil, snad aby se ujistil, že je v pořádku. Nebyl to tak pěkný pocit, jako když se o jeho ochranu staral Olivier, ale alespoň maličko ho to nutilo připadat si v bezpečí.
Vzpomínky na černovláska ovšem jeho úsměv mazaly účinněji, než by kdo čekal. Nebyla pravda, že by si o něm Šimon myslel, že je „nevzdělanej kreténskej vidlák, co tak akorát pase ovce", leč o jeho titulu doopravdy nevěděl. Vlastně byl ten chlap chytrý, všímavý, možná i víc, než by Šimon uznal za vhodné. A empatický. Brunet ho za tohle obdivoval, byl mu vděčný, že byl schopen zapomenout na vztek a hrdost v momentě, kdy to bylo třeba. Když byl v úzkých, přišel mu na pomoc, ač ho od sebe sám odehnal…
Povzdechl si.
Kdysi měl vážně skvělé přátele. Netušil, proč je vzpomínal právě nyní, byli to ale zlatí lidé. Chodil tehdy ještě do školky, když Alexe a Michaelu poznal, a byl s nimi i po celou základku. Měl je rád a oni měli rádi jeho, ač to občas bylo náročné.
Alex byl hodně chytrý a přemýšlivý, také ale velmi, velmi citlivý a bylo třeba dávat na něj v určitých ohledech pozor. Míša byla silná, schopná postavit se za své drahé, ale občas to krapet přeháněla. A Šimon… byl Šimon. Do všeho se vrhal po hlavě, impulsivně a spontánně, měl spoustu nápadů a rád věci zkoušel, také se ale stávalo, že se kdesi s kýmsi popral, protože ho vyprovokoval. To nebylo tak náročné.
Všichni měli své mouchy a všichni se měli doopravdy rádi. A brunet si pamatoval, že pro ně se byl ochotný měnit. Jistě, že ho taky provokovali a občas se to dost vystupňovalo, občas chtěl Míše vyčíst její snahu snad ho i krmit jako tříleté dítě a občas chtěl Alexovi pořádně od plic vysvětlit, že když mu bude dvacet minut složitě popisovat, že vzájemné působení elektromagnetické síly a bůhví čeho dalšího spočívá v naprosto jednoduchých postupech, stejně nic nepochopí a jen ztratí čas. Ale měl je rád a věděl, že to jim udělat nemůže. Protože oni měli rádi jeho.
Od základky je neviděl. Šel na střední, nebyl čas se dál scházet, Alex navíc odjel kamsi na internát a Míša si kohosi našla, nějakého idiota, kterým Šimon opovrhoval. Chtěli se sejít, to ano, v den srazu se ale blížilo pololetí a Šimon s Alexem se museli učit na zkoušky, po dalším půl roce trávil brunet dny ve firmě, kde si otec usmyslel, že je čas pořádně mu všechno ukázat, třetí sraz jim překazilo počasí a na čtvrtý se už vlastně ani nedomluvili. Bylo to děsivé. Jak mohli dopustit, aby něco tak banálního rozbilo tak velké přátelství?
Dlouhé roky pak nikoho podobného nenašel. Na střední poznal fajn lidi, se kterými se skvěle dělaly kraviny, chodilo za školu a porušovala pravidla, byli puberťáci a zkrátka si sedli. Našli se v momentě, kdy je přirozené chování stmelilo. Založili kapelku, hráli si na mistry světa, pro Šimona ale nikdy nebyli jako Alex a Michaela. Občas se s nimi potkal a kývl jim na pozdrav, to bylo ale asi celé. Většina z nich už vyrostla a měla svůj život. Opustili, co je spojovalo. Tak to chodilo.
Jiné opravdové přátele však za tu dobu neměl. Bylo pro něj náročné nějaké najít, málokdo s ním vydržel, protože to byl zkrátka on. Ale nechtěl se měnit, to, co věnoval svým dvěma přátelům, nebylo pro každého. Byli zapsaní hluboko v jeho srdci, miloval je jako rodinu. Nemohl to dát jiným na potkání. Ostatní ho provokovali, tak to vracel. Nedělalo mu problém vrátit úder, fyzicky i slovně, stejně jako mu nedělalo potíže s údery začít, přišlo-li mu to nutné. Moc lidí se s ním proto nebavilo, což mu bylo jedno. Na vážná přátelství beztak nebyl čas.
Když pak nastoupil do práce, všechno se změnilo. Najednou ho všichni milovali, všichni by s ním po práci rádi zašli na pivo, zatančit si, co na tom, že občas vyletěl?
Ach, pane Lovče, z toho si nic nedělejte, to je úplně v pořádku!
Všechno bylo najednou strašně falešné. Ale to už bylo dávno, kdy mu to vadilo. Kdy to řešil.
Jenže teď měl dojem, že se mu všechno vymyká. Olivier mu převracel zažité standardy, kazil, co si v Praze vybudoval. A Šimonovi na něm ze zvláštních důvodů záleželo…
Těsně před obličejem mu proletěla včela. Lekl se jako nikdy a s panikou se otočil a rozběhl zpět.
Doprdele!
Slyšel hučení, jaké mohl způsobovat jen roj. Sakra, sakra, sakra! Byl tak ponořený do myšlenek, že nevnímal vůbec nic.
Běžel zpět, slyšel, že se pár včel drží za ním. Odhadoval, že snad spíš ze zvědavosti než ze snahy ublížit mu, to mu bylo ale naprosto ukradené. Kličkoval mezi stromy zpět k místu, ze kterého vycházel, když vtom se před ním z čista jasna objevil kořen jednoho ze stromů. Zakopl o něj a natáhl se, jak široký tak dlouhý, přímo mezi listí stromů. Přitáhl rychle nohy k tělu a zády se opřel o jeden z kmenů.
Včely byly pryč. Utekl. A přesto stále slyšel své divoce bušící srdce, přesto mu po tváři stékal pot. Na včelí bodnutí byl alergický a až teď si uvědomoval, že kdyby dostal žihadlo, byl by nejenže daleko od pomoci, ale také bez vybavení, které s sebou měl nosit kamkoli se hne, jenže nenosil. Totiž, v Praze moc včel nelétalo, v pracovní tašce míval krabičku pilulek, tu tady ale neměl. Injekce s adrenalinem už s sebou nenosil vůbec a prášky si na tuhle cestu nebral. Myslel, že skončí v jiném městě, nečekal, že by se opět mohl ocitnout tak blízko nebezpečí.
Na malou chvíli křečovitě sevřel víčka k sobě. Co to udělal? Uvědomoval si vůbec, co se mohlo stát?! Byl daleko ode všeho, ani Olivier by ho nenašel. Ne černovlásek, on sám byl kretén! Dobře věděl, jak je důležité dávat na ta hloupá pruhovaná stvoření pozor, a co udělá? Bez léků si to napochoduje přímo k úlu! Idiot!
Najednou se bzukot ozval znovu. Trhl sebou a otevřel oči – včela mu proletěla kousek od skrčených nohou, líbila se jí jeho košile. Zato Šimon včelce sympatie neopětoval – zorničky se mu rozšířily strachem, nedokázal se pohnout a jen pozoroval, jak kolem něj krouží.
Chtěl se zvednout a zmizet, jedna z jeho bot ale zůstala zaseknutá pod kořenem, o který zakopl.
Sakra, pomyslel si opět a pomalu vstal. Věděl, že hlavně nesmí udělat žádný rychlý, unáhlený pohyb, stačí pomalu dojít pro tu blbou botu a zmizet…
A v ten moment vedle něj zaštěkal pes, který se k němu po nějaké době opět vrátil. To Šimon nečekal, ve strachu na něj úplně zapomněl, a tak sebou trhl a udělal krok zpět, nečekal však, že si včela stihla sednout na kytku přesně za něj. Z pravého chodidla cítil onu obávanou bolest, a když se s hrůzou otočil, spatřil před sebou přesně to, co vidět nechtěl – mrtvou včelu bez žihadla.
„Doprdele…," zašeptal šokovaně. Ne, ne, ne, ne, ne! Popadl onu prokletou botu a urychleně si ji nasadil, otočil se na patě a pokusil se rozběhnout se jakousi podivnou kulhavou chůzí zpět. Noha začala bolet a pálit a po chvíli mu bota byla malá, nemohl ji ale sundat – běžet po louce bez ní by pro něj mohla být sebevražda rovnou.
Po pár desítkách metrů začala být chůze takřka nemožná, botu nakonec sundat musel a za pomoci stromů kolem se snažil doskákat zpět. Po tvářích mu tekly slzy, šíleně to bolelo a on se cítil tak unavený, nemohl se ale zastavit! Jenže dál už také nemohl…
Zdravá noha se mu podlomila a on opět skončil na zemi. Nohu si přitáhl k sobě a prohlédl si, co mu ten hloupý hmyz způsobil.
„Kurva…," zasyčel bolestně, stiskl pevně víčka k sobě a posadil se.
Už nevstane.
„Oliviere!" zavolal do ticha. Byla to jeho poslední možnost. Víčka se mu klížila, svět se začínal motat.
„Oliviere, pomoc! Pro-prosím…," zakřičel znovu. Sakra…
Olivier uviděl nejenom postavu, ale také zaslechl křik. Volal o pomoc? Ano, nepřeslechl se. Něco se mu stalo! Pustil nedoškrábaný brambor i škrabku do hrnce a rozběhl se nahoru do kopce, kde viděl sedícího Šimona v nepřirozené poloze. Čím se blížil více, tím rychleji běžel, protože ho poháněla panika. Mohlo se stát cokoliv, les není růžová zahrada a skýtal i přes den hodně nebezpečí. Mohl zakopnout, někam spadnout, byly tu i zmije a v neposlední řadě i vlci, i když tento případ by asi vyloučil.
Už se ale skláněl nad mírně apatickým, téměř bezvládným hnědovláskem a rychle si ho prohlížel. Krev nikde neviděl, ani na zlomeninu nic neukazovalo.
„Šimone! Šimone, mluv! Co se stalo?"
Šimon se na černovláska otočil ve snaze zaostřit na něj svůj pohled, viděl ho ale čtyřikrát a pokaždé rozmazaného…
„Oliviere!" vyhrkl, když ho konečně poznal. Byl to on! Nadechl se, v noze mu ale bolestí zatepalo a jemu se zatmělo před očima. Slyšel, že na něj šedooký mluví, musel mu odpovědět!
„Včela…," dostal ze sebe a roztřeseně vydechl.
„Bodla… včela. Prášky…," sykl a snažil se ucelit si vzpomínky. Kde byly? Jak vypadaly? Jak to měl Olivierovi říct, aby pochopil? Co mu vlastně chtěl říct? Co se to dělo…?
„Do hajzlu!" zaklel Olivier a ihned mu došla slova, která Šimon s těžkostmi vyslovil. Pochopil, že je alergik. Bleskla mu hlavou vzpomínka na jeho matku. Také byla těžký alergik právě na píchnutí hmyzem. Nemohl zapomenout na odpoledne, kdy se začala dusit a nikdo nevěděl, co se s ní děje. Naštěstí všechno tenkrát dopadlo dobře, ale pamatoval si, že matka neustále s sebou nosila prášky a injektor. A vlastně i tohle byl jeden z popudů, který zapříčinil, že se nakonec vrátila do Paříže a nechala tady tátu samotného.
Olivier už viděl oteklou nohu bez boty. Žihadlo!
V rychlosti mu svlékl ponožku a rychle zkontroloval vpich. Žihadlo už tam neměl, to bylo dobře, ale noha byla nateklá, rudá a žhnula. A otékala stále víc.
Olivier už na nic nečekal, sebral Šimona do náručí a rychle běžel zpět k chaloupce.
Za jak dlouho tu může být sanitka? Má u sebe Šimon prášky? Jak moc je alergický…?
„Šimone! Šimone, prosím, vnímáš mě? Můžeš dýchat? Máš někde u sebe prášky?" chrlil na něj, udýchaný a v naprosté panice. Znal jen tu tísnivou vzpomínku na matku, byl tenkrát malý, takže teď netušil, co má dělat. I neskutečný strach zastíral zdravé uvažování.
Doma jej položil na pohovku a rychle z mrazáku vytáhl velký sáček se zeleninou, který přiložil na žhnoucí, neuvěřitelně nateklou nohu.
„Šimone, kde máš ty prášky? A mám zavolat sanitku?… Jo, já ji zavolám… počkej… vydrž… neumírej… dýchej…," běhal zmateně po pokoji a hledal mobil, který nikde neviděl.
Olivierova slova bruneta vracela do reality. Jeho hlas ho uklidňoval, vytahoval ho z podivné malátnosti a únavy, která ho obklopovala. Potřeboval, aby na něj mluvil dál.
„Ne-neumírám," vydechl vyčerpaně a pokusil se usmát, aby Oliviera uklidnil, to se ale změnilo v jakýsi bolestný škleb. Zdál se mu vyděšenější, než byl on sám. Vždyť bylo všechno v pohodě. Jen se mu chtělo spát…
„Prášky…," zopakoval po černovláskovi a pevně stiskl víčka k sobě ve snaze přemýšlet. Nešlo mu soustředit se, teď ale musel. Kde byly? Neměl je, určitě si je nebalil. Dřív je nosil všude, teď už ne. Dřív, když byl puberťák…
Ta taška!
V hlavě se mu konečně objevil onen látkový pytel obsahující jeho teenagerovské poklady. Tehdy s sebou prášky nosil všude! Dokonce i injekci, ale ta tam nebyla, to věděl.
„V autě, taška!" zaskuhral zvláštně zastřeným hlasem. „Lá-látková…"
Olivier už se dál na nic nevyptával, vzdal hledání mobilu, běžel do garáže a jen se modlil, aby nechal Šimon auto odemčené. Moc dobře si pamatoval, jak až úzkostně zamykal a zabezpečoval ho před pár dny.
Včera ale naštěstí svou paranoiu nepocítil a Olivier našel Mercedes otevřený. Tušil, že látková taška bude v kufru, protože v jeho interiéru, který rychle očima sjel zvenku, nic takového neviděl.
V kufru ji ale i přes neskutečný bordel, který tam panoval, našel rychle. Kabelu nešetrně vysypal na podlahu garáže a prohraboval se rozličnými věcmi, o kterých by vůbec nepředpokládal, že by je mohl Šimon vlastnit. Nahmatal zapalovač, pozvedl obočí, když viděl černou mikinu s lebkou, která se tedy k váženému podnikateli absolutně nehodila, a to ani v případě, že by v ní šel třeba běhat. Upoutal ho časopis, jenž měl na přebalu dívky s vnadami tak vyvinutými, až Olivier překvapeně zamrkal. V neposlední řadě vzal do rukou fotografii, na které byla vyfocená blondýnka, ne nepodobná těm v časopise, jen byla oblečená. Nebylo pochyb, že je to Šimonova dívka, protože na té fotce byl i on sám, jen o něco málo mladší, kterak si ji majetnicky tiskne k sobě. Pokud by měl předtím nějaké pochybnosti o brunetově orientaci, nyní je mohl s klidem pohřbít.
Konečně nahmatal malou papírovou krabičku s léky. Podíval se na název, ale ani jej nemusel číst. Poznal ty prášky jen podle vzhledu, přesně tyto se válely všude, kam se člověk podíval, když matka ještě bydlela s nimi v roubence. Jsou to ony, přesně tyto měla předepsané na svou alergii i ona.
Nechal všechno ležet a rozběhl se zpátky. Chvilku přemýšlel, jak se to asi dávkuje, ale usoudil, že nejspíš jeden prášek. Neměl sílu ani čas číst příbalový leták. Napustil do skelničky vodu, vyloupl jednu malou, kulatou tabletku a otočil se na Šimona. Oddechl si, když viděl, že dýchá normálně, neomdlel, a dokonce se na něj snažil i usmát.
„Našel jsem je, polkni to."
Olivier chvilku nevěděl, jestli mu malinkatou tabletku má vložit do dlaně, ale nakonec se nerozpakoval a vložil ji přímo do pootevřených úst bledého hnědovláska. Hned nato mu přidržoval skleničku u úst, protože si nebyl jistý, jestli má Šimon tolik síly.
Jakmile byl přesvědčený, že Šimon prášek polkl, začal opět zběsile běhat po celé roubence. Tím, že našel prášky, ho adrenalin neopustil, možná naopak ještě stoupal, a on stále nemohl najít ten zatracený telefon.
„Doprdele, kam jsem ho založil?" zastavil se uprostřed kuchyně a zoufale rozhodil rukama. „Musím zavolat tu sanitku…"
Další ze série
- Valčepo / Propadák
- Valentýnské Valčepo
- Valčepo 27. kapitola
- Valčepo 26. kapitola
- Valčepo 25. kapitola
- Valčepo 24. kapitola
- Valčepo 23. kapitola
- Valčepo 22. kapitola
- Valčepo 21. kapitola
- Valčepo 20. kapitola
- Valčepo 19. kapitola
- Valčepo 18. kapitola
- Valčepo 17. kapitola
- Valčepo 16. kapitola
- Valčepo 15. kapitola
- Valčepo 14. kapitola
- Valčepo 13. kapitola
- Valčepo 12. kapitola
- Valčepo 11. kapitola
- Valčepo 10. kapitola
- Valčepo 8. kapitola
- Valčepo 7. kapitola
- Valčepo 6. kapitola
- Valčepo 5. kapitola
- Valčepo 4. kapitola
- Valčepo 3. kapitola
- Valčepo 2. kapitola
- Valčepo 1. kapitola
Autoři povídky
Nenapravitelný romantik a optimista, který svým přístupem k životu sere strašně moc lidí a má z toho škodolibou radost.
Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!
Komentáře
Omylem jsem ťuknul na palec dolů, dá se to nějak opravit?😱
Mě na tom teda zajímá jen jestli to tam chci a případně od koho nebo do koho. Radši velkej než menší a radši než měkýše... doplň si sám. 😉 Radši namazanej a co nejdál. 😇
Chápu, že tady to téma má opodstatnění. Nejsem proti češtině, občas mě taky něco zatahá za oči, ale tady mi nevadí ani to spojení do jednoho slova. Baz ohledu na češtinu jako nadávka jedním dechem je doprdele fajn.
Jen jako vážně do rekta? To je jako místo kurník použít slepičí internát nebo místo kudla zařvat kapesní nůž. A výraz do análu? Jako nadávku nikdy, jen jako přání, prosbu, výzvu...! Nehlašte se všichni 🤣🤣😂
Je také možnost použít výraz: "Do análu!", ale jen pro příznivce francouzštiny.
To si teda nemyslím.
No vida, vyřešeno, takže to budeme brát jako citoslovce a je po problému. A bude jistě spokojený i kolega.
Honzo - my víme o tom, že se 'do prdele' píše z vlášť, ale v toto případě jde právě o zaklení, ulevení si. Líbí se nám to takto dohromady, nechceme, aby to nějak redakce měnila. Tohle nemá cenu probírat, kdybych opravdu chtěl, aby všechno bylo striktně podle pravidel, tak by polovina povídek tady byla seškrtaná červenou. Ale my tady na Ostrově se přece nemusíme držet spisovné češtiny. Jiná věc jsou hrubé gramatické chyby - v 'doprdele' ji však nevidím.
Tak můžeš matematicky dokázat, že 1+1 ≠ 2. Záleží na tom, jak pojmeš jednu limitu. A laik na tom chybu nepozná. Stejně tak to můžeš napsat dohromady, a nic se nestane. Nicméně obojí je chyba.
Ono to vypadá trochu jinak ve spisovným textu, než když to napíšeš jako výkřiky údivu.
"Kurvadrát."
"Doprdeletyvole."
To nejsou nadávky, to je citace z jiného textu tady. Tam to sedí.
A jo, vědět o chybě a neopravit ji, to je zvláštní. Nikdy se mi nestalo, že by mi někdo z Redakce nevyšel v tomhle směru vstříct.
Opět vtipný - pokud bys chtěl číst opravdu veskrze dokonalé texty, měl bys bloudit jinde než na Ostrově. My nepíšeme články do UJČ ani do odborných časopisů. Toto slovo jsme nevymysleli my, různí zvrhlí kreativci ho dávno používají. A přirovnání češtiny a matematiky je jako bych srovnával atomový reaktor s čápem. Matematika je striktně daná, tam moc možností pro kreativitu není, co myslíš?
Teším se na další Tvé podnětné komentáře
Tame - spíš vždycky, když píšu takové dlouhány, myslím na Ordinaci v růžové zahradě, tam se taky furt něco neuvěřitelného dělo, ve většně případů katastrofy. Jo, na Dallas jsem taky dívával s máti coby puberťák.
Omicron - každá povídka není pro všechny, to se nedá nic dělat. Počítali jsme s tím, že to mnohé rychle přestane bavit, protože je dlouhá, protože se v ní propírají pocity...
Zdendo/GD - máme doma borderáka, jsou to neuvěřitelně přítulní a společenští psi, poznají rychle dobrého člověka a také poznají velmi rychle zmetka.
Nebi/Aduško - děkujeme, že stále líbí.
Realutopik - jsme velmi rádi, že ti tahle povídka stála za to si ji přečíst dvakrát. Tou druhou zprávou jsi velmi pobavil. K té první - slovo 'doprdele' bychom si rádi nechali vcelku, libí se nám takto, snad tě tato 'hrubka' neodradí od dalšího čtení - zdraví tě nadšený účastník všech hodin nepovinného předmětu Lidové tradice bačovské inseminace.
---- ...„se raději ponížit, než se později celé měsíce trápit nevyřčenými slovy.“ - Má pravdu.
---- „Byl ředitel, musel mít sebevědomí, musel z něj čišet respekt. Nemohl se hned po tom, co někoho urazí, hroutit a obviňovat. Nemohl se po všech těch letech života chtít měnit,“ - Nemá pravdu.
---- „Doprdele“ má být správně „do prdele.“ „Do hajzlu“ je správně.
Jak to tak vidím, tak mezi těma dvěma to bude jiskřit furt, chvíli tak a za chvíli naopak. Navíc se přitahují jako blesk a strom.
Zdendo máš naprostou pravdu. Oni tyhle zvířátka mají ohromný čuch na dobré lidi i když se chovají, ti lidé, proti své přirozenosti.
Tak nemůže to být pořád o sexu. Je to sice zdlouhavé, ale alespoň se lze bavit nad zamotaností situace. Hezký je popis se psy, kterak si už zvykli.