Valčepo / Propadák

Bylo krásné letní ráno. Pár bílých beránků se líně toulalo po obloze, ale ostré srpnové slunce zastínit nedokázaly. Po rose už nebylo ani památky a Olivier si po práci umýval ruce u pumpy. Měl nakrmená zvířata a všechny ostatní nezbytné povinnosti splněny, avšak stále neviděl z chaloupky vykukovat střapatou hlavu svého přítele.

Když se jednou za uherský rok Šimon probudil sám od sebe, to bývalo k polednímu, vždycky vycházel na zápraží a hledal malou postavu svého milence, aby mu popřál dobré ráno.

Do poledne však bylo ještě hodně daleko. Vzhledem k tomu, že měli na dnešek naplánovaný výlet, Olivier věděl, že ani Šimon si žádné pracovní povinnosti nenachystal, tudíž nemusel použít služeb budíku. Z toho také plynulo, že jeho mladý přítel stále objímal peřinu a nechával si hlavou plynout sny.

Pokud však nechtěli do Pulčínských skal dojet až odpoledne, musel použít jednu ze svých mučicích metod, jak je sám Šimon označil, aby jej vytáhl z postele.

Tiše vstoupil do ložnice a oči mu zněžněly. Miloval dívat se do spící tváře svého milence. Byli už spolu téměř rok a on měl tento pohled před sebou skoro každý den, a přece jej pokaždé překvapila ta nevinnost.

„Stávaj, Šimónku, slunéčko už je na nohách a ty furt eště dřímáš,“ zahlaholil. Tato slova byla skoro rituál, zkoušel jej takto něžně budit velmi často, ale s Šimonem to ani nehnulo. Dnes ani nikdy jindy. Olivier to přesto nevzdával a dával tímto Šimonovi šanci se vyhnout drsným metodám, ke kterým se jinak musel snížit. Nedělal to rád, ale pokud by polevil, spáč by prospal půlku dne, a to se dnes vůbec nehodilo.

„Šimone, vstávej!“ řekl už příkřeji, pořád ještě měl jeho přítel nárok na druhou šanci. Nicméně i toto byla jen marná snaha.

Olivier si cosi zachmuřeně zamumlal, ale pak se začal vítězoslavně usmívat. Měl spoustu různých způsobů buzení, ale ten, na který myslel v této chvíli, ještě nepoužil.

Šimon miloval zvířata, všechna z jeho farmy, i ty ovečky, které zprvu nemohl ani cítit, ale jednoho člena nedokázal přenést přes srdce. Snad možná, protože byl jako on, ale to byla jen jedna z možností, kterou by Šimon nikdy nepřiznal. Ta další byla mnohem pravděpodobnější. Kohout byl živý budík. A Olivier odmítal přemístit výběh pro slepice dál od oken jejich roubenky.

Dnes milého kohoutka využije. Věděl, že tímto svým činem zaneřádí celou ložnici včetně jejich postele, ale za tu srandu mu to stálo. Však už stejně bylo na čase převléct povlečení.

Potutelně se usmíval, když se pomalu plížil mezi slepicemi. Byly na něj zvyklé a netušily, jakou podlost jejich hospodář připravuje. Nikam neutíkaly, stejně jako dva mladí kohouti, kteří jim vládli. Rychlým chmatem přichytil jednoho z nich a jemně přidržel jeho krk, aby ho neklovl. Prohodil ho pootevřeným oknem, které vedlo do jejich ložnice, a rychle ho přivřel tak, aby se vyděšené zvíře nemohlo dostat ven. Kohout začal zběsile pobíhat po místnosti, velmi nervózně kdákat a poletovat okolo postele.

Olivier se díval oknem dovnitř a málem se zadusil smíchem. Viděl, že Šimon už vnímá, ale nemá ponětí, co se kolem něj děje. Vyděšenýma očima pozoroval zvíře, a když se chystal posadit, kohout vylétl na peřinu přímo před něj, hrdě vypnul hruď, natáhl krk a trochu zoufale, avšak velmi silně zakokrhal.

To rozespalého bruneta dokonale probralo. Vytřeštil oči, vykřikl poměrně vysoko položeným hlasem, navzdory tomu, že po ránu běžně promlouval tichým chraplákem. Trhl sebou, netušil však, že se za noc stihl přemístit až na samý kraj jejich postele. Z té se nyní zřítil na zem, stále nahý z večerního milování, zabalený do tenké deky a jak jinak, hlavou napřed. Udělal u toho poměrně nemotorný kotrmelec a rozplácl se na podlahu, ruce a nohy roztažené do všech světových stran a obličej přitištěný na studená prkna. Barevné zvíře to však vyděsilo ještě víc – nebylo na Šimona zvyklé, protože za slípkami chodil jen naprosto minimálně, a když, bylo to opravdu jen za nimi a kohouty okázale ignoroval. Ten kolem něj nyní zoufale poletoval, máchal křídly a vyřvával, nechávaje všude kolem sebe pera, jako by ho Šimon svým pádem oškubal. Jedno z nich se mu nějakým zázrakem dostalo do hnízda, které jeho tmavé vlasy samovolně tvořily, a zapletlo se tam.

Kousek od sebe slyšel podlý smích. Ne že by do té doby netušil, kdo přesně má tohle na svědomí, ten zvuk mu však rozhodně nepřidal.

„Oliviere!“ zakřičel útrpně kamsi do podlahy.

„Okamžitě pojď sem, ty mizernej moravskej farmářskej dacane, já tě přetrhnu jak bačoidního ogara,“ halekal, byť nedovedl přesně určit, co tím chtěl říct. Povedlo se mu však dostat Oliviera z jeho skrýše a přinutit jej tak přestat pozorovat brunetovo mučednické utrpení, což bylo dobře.

Kolik bylo hodin? Jistě málo jako vždycky. Olivier byl skvělý partner, dokonalý ve všech ohledech – skoro – ale to ranní vstávání pořád ještě nevychytali.

Kohout se jako na povel znovu rozkokrhal, tentokrát opět jen pár centimetrů od jeho hlavy. Rychlým pohybem k němu tedy natáhl ruce a pokusil se ho chytit. Podařilo se. Nečekal však, že se zvíře, hned co se vzpamatuje, začne bránit – než se nadál, rýsoval se mu na ruce nafialovělý flek v místě, kde jej nešetrně klovlo.

„Do prdele už! Zkurvený prťavý barevný parchant, já ho usmažím, uškvařím, upeču, voškubu… kohouta valašskýho!“

Vtipné bylo, že čím déle s Olivierem žil, tím víc měl jeho kraj rád – a přesto kdykoli potřeboval vážně ošklivou nadávku, vybral si přídavné jméno valašský. Byla to jistým způsobem jeho hra, i Olivier věděl, že to nemyslí vážně. Ten v tu chvíli vcházel do místnosti. A dobře se bavil.

„Oline! Zastřelím tě hned, co se mi povede vstát…,“ mumlal. Jeho jedinou výhodou bylo, že mu už od rozlepení očí fungoval mozek tak, jak měl. Kdyby byl po ránu ještě pomalý a nechápavý, Olivier by byl jeho smrt. Tušil, že to bude černovlásek i tak, ale alespoň nějakou dobu měl ještě k dobru. Ta se hodila. Když už nic jiného, sex s ním byl skvělý. A taky ho tak trošku měl rád. Decentně.

S myšlenkami na milování se i nyní pousmál a konečně se zvedl. Pořád byl tak nějak prapodivně zabalený do deky, která jej nutila vypadat jako jakási divná parodie na antického boha. Z vlasů mu viselo výše zmiňované kohoutí brko, byly rozčepýřené a spadaly do rošťácky jiskřících zelených očí. Rty měl brunet stále roztažené do širokého úsměvu.

„Dobré ránko, můj milovaný, úžasný, dokonalý Oliviere…,“ začal sladce, přešel za něj a zezadu si jej natiskl do náruče tak, aby mu mohl šeptat do ucha.

„Ty bys mě určitě nevzbudil takhle brzo, aniž bys mi to pak vynahradil. Netušíš, jak rád tě vidím. Dnes nepojedeme na koních ani nemusím pracovat… Už tak dlouho jsme se po ránu nemilovali,“ zkoušel, líbaje jej na jemnou kůži kousek pod uchem. Byl jako králík, dovedl by se s Olivierem milovat snad vždycky a všude. To, že somroval zrovna toto ráno, tedy nebylo příliš překvapivé.

Olivier se uchechtl a vyhnal kohouta z ložnice. Už toho chudák měl dost a do toho se ještě vzbudila Šimonova britská princezna Alžběta. Šedá kočička měla stejnou povahu jako sám Šimon, mimo jiné i v tom, že by nejraději prospala celý den. Naštěstí, na rozdíl od Šimona, než se rozhodla k jakékoliv akci, dlouho se rozmýšlela. Tím pádem kohout zůstal ušetřený. Nezajímal ji. Protáhla se okolo Šimonových nohou a mňoukla.

Šimon si jí nevšímal a chytal za rukáv košile Oliviera, aby si ho znovu mohl přitáhnout do náručí a sladce našeptávat. Pro jeho smůlu, Olivier byl otrlý, a když chtěl, ani na toužebně intimní doteky nereagoval tak, jak by si vysoký Pražák představoval. A to i přesto, že byl jeho milenec stále v rouše Adamově.

„Můj drahý Šimone, ještě než přistoupíš k nezvratné akci, projeď si diář. Myslel jsem, že s tím výletem dnes počítáš, když už jsme ho třikrát, kvůli tvému sexuálnímu apetitu, odložili. Počtvrté bude po mém! Nevytáhl jsem paty z Karlovic už měsíc, pořád pracuju, tak mi nekaz radost a nechej mě pro jednou relaxovat jen tak v přírodě… Potřebuju si dobít baterky. A večer, jak budeme příjemně unavení procházkou, tak…,“ pokrčil rameny, sladce se pousmál a pohladil jej po tváři.

Ačkoliv byl jeho přítel o půl hlavy vyšší, pod dotekem horké dlaně roztál a sesunul se téměř na úroveň černovláska. Peřina z něj sjela a kočka, která se neustále motala okolo Šimonových nohou, jen zaprskala, než se pod ní definitivně ztratila.

Oba se začali smát a snažili se chlupatou kouli vysvobodit z obrovské francouzské přikrývky. Jakmile se jim to povedlo, kočka se jen naježila a uraženě odešla.

„Tak a teď se s námi zase nebude nejmíň týden bavit,“ pochechtával se Olivier a lehce svého milence políbil. „Nu, oni ji Jules s Vernem přivedou k rozumu.“

Olivier se přesunul k jídelnímu stolu a dopil už úplně studené kafe, které mu zůstalo ze snídaně.

„Tak co? Uděláš svému milovanému, úžasnému, dokonalému Olivierovi radost a pojedeš s ním na výlet? Protože jinak jedu sám…,“ pozvedl jedno obočí a naklonil hlavu na stranu.

„No nevím,“ odtušil brunet, v tu chvíli už také přicházející do místnosti. Soukal se zrovna do trička, posledního kusu oblečení, který ještě neměl. Když už si oblékl i to, přesunul se mu pohled na nachystanou snídani. Hned byl o něco spokojenější.

„Já se samozřejmě procházím hrozně rád, ale když je konečně volno celý den…, mohli bychom se milovat od rána do večera, výjimečně,“ zasnil se s blaženým úsměvem, u kterého nebylo jisté, jestli plyne z namazaného rohlíku nebo z té představy. Když ale viděl Olivierův výraz, neodolal a tiše se rozchechtal.

Pravda byla, že podobnou větou Oliviera obměkčil už třikrát. To, že mu na to tentokrát odmítal skočit, nebylo zas tak překvapivé.

„Ani jeden kraťoučký sexík? Na dobré ráno? Po tom příšerném vstávání? To já ti mimochodem pořád ještě neodpustil, to jen abys věděl,“ říkal, přestože bylo zcela jasné, že opak byl pravdou. Byl už zvyklý, a přestože se vždycky vztekal, málokdy, neřkuli nikdy se na Oliviera skutečně zlobil.

„Jsi neskutečně krutý a zlý člověk. Jak mučednický úděl byl mi to vybrán, jak těžký život musím to žít. Všechny mé hříchy se ke mně vrací,“ pronesl vážně, ruku položenou na srdce, zatímco ve druhé stále držel rohlík. Vypadal poměrně komicky. Přivřenýma očima pozoroval, jestli se Olivierův výraz změní, když se to však nestalo, teatrálně si odfrkl.

„No jo, jedeme na výlet… Ne že mi večer usneš,“ určil si ještě, ačkoli moc dobře věděl, že pokud by jeden z nich měl být na konci dne utahaný, lehnout a padnout, byl to on. Zbytek snídaně pak proběhl v tichosti – on do sebe cpal další a další jídlo a jeho přítel kolem něj snad až tančil, čímž mu krásně vystavoval své tělo jako na stříbrném podnose. Oblečené. Šimonův život byl tak náročný.

Přestože měl původně v plánu Oliviera za cesty ještě trochu provokovat a doufat, že to vyústí v zastávku na rychlovku, velmi rychle na to zapomněl. Jeli jeho autem, což si vyžádal, protože bylo blíž – černovlásek nechal své u Liduny, když jí vezl vajíčka – a Šimon se nechtěl už první část cesty vyčerpat. Mimo to Oliviera rád vozil svým autem, protože ho s potěšením provokoval automatickými okénky, vyhřívanými sedačkami a jinými vymoženostmi, u kterých se jej vždy se záludným úsměvem ptal, jestli i tohle umí to jeho. Pravda, Olivierovou jedinou reakcí bylo povytažení obočí, hodnotící pohled a poznámka o tom, že jeho auto zaprvé takové věci nepotřebuje a zadruhé, nezasekne se v každé rýzni, do které najede. Stejně na tom ale bylo cosi poměrně uspokojujícího.

Dnes se, věčná škoda, většinu cesty nedostal ani k tomu. Stejně si ji však užil – Olivier mu vyprávěl o skalách, ke kterým se blížili, a on jej poslouchal, na rtech spokojený úsměv. Oceňoval všechny chvíle, kdy se jeho přítel rozpovídal, protože, ač s brunetem mluvil daleko častěji než s jinými, přídavné jméno ukecaný se pro něj rozhodně nehodilo.

Při hledání vhodného místa k parkování jeho milenci opět došla slova – nebo Šimonovi nechával prostor se soustředit. Brunet zatím zapnul hlasového asistenta.

„Hledej parkovací místo,“ poručil, čímž auto přinutil zaktivovat kamery. Velmi pomalu se pak znovu rozjel podél řady aut – věděl, že Mercedes sám najde, kam se vejde. V průběhu se otočil na Oliviera a zářivě se na něj usmál. Tuhle funkci už mu ukazoval mockrát, ještě se mu to ale neomrzelo.

„Přejete si zaparkovat?“ zeptalo se ho auto, když konečně jedno místo našlo. Povolil mu to a pustil se volantu. Ten se sám začal otáčet, zatímco on se pohodlněji opřel, složil si ruce do klína a dál Oliviera spokojeně pozoroval.

Zhruba v polovině procesu, když se autu podařilo docukat se do fáze, ze které mu nešlo ani vyjet z místa, ani se do něj vměstnat, Šimona úsměv přešel.

„Prosím, převezměte řízení,“ ozvalo se kovově. V tu chvíli se začal smát Olivier, zatímco Šimon nadával a dvě dlouhé minuty dostával své úžasné, milované, dokonalé auto z prekérní situace, do které se samo dostalo.

Další parkovací místo už, ač neochotně, obsadil sám. Když už nic jiného, alespoň tím celkem zapůsobil, a to mu opět zlepšilo náladu. Z auta tedy vycházel s úsměvem, se kterým svého milého chytil za ruku a propletl si s ním prsty.

„Kam mě dovedeš?“ zeptal se spokojeně. Vlastně už se na výlet docela těšil…

„První půjdeme k Hradisku, od něj pak můžeme zajít k Pěti kostelům. U každého z nich se pomodlíš, aspoň dvakrát Zdrávas a nejmíň pětkrát Otčenáš, jinak tě za to tvé věčné smilnění vezmou pekelníci od Čertových skal,“ smál se Olivier a spokojeně vyšel po silnici, nepouštěje ruku svého přítele.

Brzy opustili malou vesničku a úzkou cestou linoucí se mezi poli se pomalu blížili ke skalnatému masivu. Kousek od nich napravo se pásly kozy na rozlehlé louce, nalevo potom bylo stanové městečko. Prošli nerušeně okolo a podél další louky se blížili k pískovcové skále tyčící se vysoko nad nimi.

„Podívej se támhle,“ ušklíbl se Olivier a ukázal na dva mladíky, kteří odpočívali na louce. Rozhodně nevypadali jako kamarádi, kteří si jen odskočili na pánskou jízdu od svých děvčat. Leželi v objetí a relaxovali, oba čímsi zaujatí, přesto dávající tomu druhému najevo svou přízeň hlazením.

Šimon se jemně pousmál. Dívat se na jiné páry, zatímco měl po boku Oliviera, mělo v sobě cosi velmi uspokojujícího, příjemného, stejně jako bylo otravné sledovat šťastné dvojice, když byl ještě sám. Tím nemyslel bez přítele nebo přítelkyně, myslel sám – mezi tím byl rozdíl.

A stejně jej mohl trochu poškádlit.

„Chceš mi ukázat, jak má nebohá duše trpí? Dlouhý ráno skoro bez jedinýho polibku, žádný ranní sex, žádné mazlení… Ti dva jsou tu vážně jako krutá připomínka mého nebohého údělu. Možná bych se k nim mohl přidat. Vypadají mladě, takhle na dálku, ale tak… zapadl bych, pořád mi to sluší, co myslíš?“ poodstoupil od svého milého, sebevědomě se usmál, koketně zamrkal a prohrábl si vlasy, čímž si své alespoň minimálně upravené hnízdo rozcuchal úplně.

„Ale počkat, ty to vlastně vůbec neoceníš. Můj půvab zůstává nerozpoznán. Budu muset vyrazit do ulic hledat někoho, kdo se mi bude dostatečně věnovat,“ položil si teatrálně ruku na čelo, zatímco Oliviera po očku pozoroval. Koutky mu cukaly.

„Máš chabou paměť, můj drahý příteli, polibek jsem ti věnoval, a ne jeden. Kdybys vstával dřív, i ten sex bychom stihli. A ten večerní jsem ti slíbil, tak potom nechápu, proč si stále stěžuješ? Pakliže ale máš chuť se k nim vetřít, držet tě nebudu, jen se pak budu smát, až tě poženou, že jim kazíš hezké chvilky svou dotěrností,“ pochechtával se Olivier. Pravda byla, že jeho přítel na sex myslel pořád a neustále ho provokoval. To Olivier by měl být ten somrák, když je aktiv, nicméně léta samoty, kdy byl zvyklý být bez sexu dlouhé měsíce, a spousta práce mu nedovolovaly být jako králík v noře.

Přesto se s ním miloval opravdu často a velmi rád. Ani po roce jejich touha neupadala a stále se, alespoň v posteli, chovali jako zamilovaní blázni.

I teď, aby snad Šimonovi vynahradil okázalou frustraci, si jej přitáhl k polibku a znovu jej chytil za ruku.

Po chvíli se jim mladíci ztratili z dohledu a Olivier na ně zapomněl. Užíval si procházku i blízkost svého milence, který zůstával kupodivu také potichu. Miloval tyhle klidné momenty, kdy jako by na světě byli jen oni, v tu chvíli nezatížení žádnou povinností ani prací.

Netrvalo to však dlouho a oni na dvojici milenců narazili znovu. Když oba stáli, byli jako pár ještě daleko zajímavější – jeden vedle druhého vypadal příšerně vysoký a druhý naopak podezřele malinký, skoro jako dítě. Jeho oči však byly chladné, v kontrastu s tmavými vlasy. Šimonovi se tahle kombinace zdála podivně povědomá, vzhledem k tomu, koho si sám vedl po svém boku. To všechno však šlo stranou. Pozdrav, který vyššímu blonďákovi sklouzl ze rtů, byl pronesen s tak českým, ba přímo pražským přízvukem, že se musel široce usmát.

Aleluja, vysvobození! Jak dlouho na tohle čekal… Vzpomněl si, jak ještě před rokem myslel, že Olivier je jeho záchrana. Byl tak naivní. Černovlásek byl leda tak drak, který si jej uzavřel ve své jeskyni a týral jej, žádný princ. Ale už ho tak měl rád, tak co s ním mohl dělat.

„Vy nebudete odsud, že? Bo ten přízvuk poznávám,“ zasmál se, snaže se znít jako místní. Nepodařilo se mu to. To slovo zaslechl, když byli s Olivierem na nákupech v Ostravě, a jeho milenec mu už týdny tvrdil, že není valašské, on už si ho ale oblíbil. Když jim David, jak se vysoký blonďák později představil, řekl, že jsou s černovláskem Sydem z Prahy, jeho domněnky se potvrdily.

„Panebože! Záchrana! Konečně někdo, kdo bude mluvit normálně, normálně vstávat, normálně se bavit… Hlavně nám teď nesmíte odejít, nutně potřebuju vědět, co se děje v Praze. My jsme z Karlovic… teda, Olivier je z Karlovic, já se za svým princem na bílým koni přestěhoval a dopadá to, jak to dopadá. Kdybych uměl vařit, kohouti už jsou v polívce,“ zasmál se. Nemyslel to vážně samozřejmě, a stiskl u toho Olivierovu ruku, aby to ukázal i svému příteli. Nebylo to potřeba, jeho černovlásek jej už dobře znal.

Jak se později ukázalo, drobný klučina byl jeho milenci podobný víc, než předpokládal. Stále jej pozoroval poměrně chladným, hodnotícím pohledem, odmítal říct jediné slovo, a kdyby jej David nepředstavil, ani jeho jméno by se nedozvěděli. Na jinou stranu, Šimon tohle chování svým způsobem chápal. Mohl na tom klukovi poznat, že asi nebyl zvyklý okamžitě v lidech hledat přátele, stejně jako Olivier, a že se stejně jako on bude první nějakou dobu bránit. Vlastně to bylo svým způsobem milé, připomínal mu tím, kolik už toho pro něj Olivier udělal.

Věděl, že kdyby měl víc času, třeba by se i se Sydem mohli pobavit. Ale první mu musel dát čas. Olivier mu v tom dal dobrou školu.

Vysoký David byl úplně jiný. Netrvalo dlouho a vyměňoval si s ním názory na všechno možné, nahlížeje do map a probíraje, zda by nějakou část cesty nemohli podniknout společně. Ten chlap se mu zamlouval, příjemně se mu s ním povídalo, a když se jednou za čas otočil na svého milého, viděl na něm, že by se za společnost nezlobil.

A taky tak trošku doufal, že by se i Olivier mohl spřátelit. Nehodlal jej nutit, ten kluk byl ale jako jeho menší kopie. Byl by rád, kdyby měl Olivier někoho, s kým by si mohl jen tak pokecat – mimo Liduny a jeho. Někoho, kdo by mu rozuměl. Ne že by to pro něj dělat nechtěl. Miloval s ním trávit čas. Ale věděl, že by pro Oliviera mohlo být příjemné občas si od nich odpočinout. A někdo, kdo se choval jako černovlásek, prostě musel být dobrým člověkem, přestože se tvářil poněkud ledově.

Olivier loupnul okem po drobném klučinovi a ujistil se, že se mu jen nezdá. Byl opravdu menší než on, neuvěřitelné se stalo skutkem. Přimhouřil oči, když si všiml chladného pohledu, kterým pozoroval jeho Šimona i svého přítele. Povytáhl obočí a beze slov se dal do kroku, protože i jejich světlovlasí přátelé se rozešli. Pokud si Šimon myslel, že se taky bude bratříčkovat, tak to se zmýlil, ačkoliv ten nízký Pražák vypadal, že je s ním na stejné vlně. To však ještě neznamenalo, že by hned museli cvrlikat a žvanit o počasí. Bylo hezky, to viděli oba dva. Ale vypadalo to, že si zbyli. Šimon vypadal spokojeně a působil, že si s tím brýlatým blonďákem padl do noty. Chápal, že už je měsíc zavřený s ním na chaloupce a mohla by ho sžírat trochu ponorka. Celý život byl zvyklý na spoustu ukecaných lidí okolo sebe a tenhle energický Pražák by mu mohl trochu dobít baterky.

Byli už kus před nimi, a tak neslyšel, o čem mluví, a ani ho to nezajímalo, jen občasný zvonivý smích ho ujistil, že se dobře baví.

Oba vysocí mladíci jdoucí už o několik metrů popředu se nezapomínali otáčet, jestli své drahé polovičky neztratili, ale usoudili, že jim snad nebudou vyčítat, že jejich dlouhé nohy zkrátka pomaleji chodit neumí. Najednou se Šimon zastavil a zadíval se na skálu se zalíbením a jistým zkoumavým pohledem. Viděl, že i David pochopil, co se mu honí hlavou.

„Přijel jsi sem lézt? Ale tady je to zakázané, víš o tom? U cesty na Horní Lideč je ale jedna docela pěkná skála. Taky bych rád, ale za jedno jsem slíbil Sydovi, že tentokrát se lezení vyhnu, a pak, nedávno jsem měl úraz a ještě nejsem ve formě. Pro jistotu jsem si nebral ani výbavu, aby mě to nelákalo. Nejspíš by mě zastřelil,“ zašklebil se blondýn a zkontroloval, jestli je jeho drahý natolik daleko, aby jej neslyšel.

„Já bych lezl! Ale nebudeš tomu věřit, není to tak dlouho, co mi v nemocnici sundali sádru z mojí šikovnější ruky. Ne že bych to nezvládl. Kdybych tu byl sám, už jsem nahoře, i kdyby to bylo zakázaný, ale Olivier by se mnou pak asi nepromluvil. To bych nerad, netušíš, jak mě těší, že už tím pohledem, jako bych byl nejhorší z nejhorších, kouká na všechny ostatní, jen ne na mě. Dokonce se i usmívá, když se zrovna nehádáme, pochopitelně. O to bych nerad přišel. I znovu stát na pódiu a hrát a zpívat bych zařadil až za to. A že jsme byli úžasná kapela. Nebo jsme si to aspoň mysleli. Rodiče nás dali na prestižní školu a my se rozhodli, že budem rockeři,“ usmál se Šimon široce. Svým způsobem se mu líbilo už povídat si s někým, kdo všechny jeho historky neslyšel třikrát. Olivier byl úžasný posluchač, ale unudit by ho nechtěl. Když se nyní znovu otočil, mohl si všimnout druhého černovláska kráčejícího po Olivierově boku, kterak jej probodává úplně stejným pohledem, jako jeho vlastní přítel na začátku jejich vztahu. Mohli by si rozumět. Chtěl by, aby si rozuměli.

David se rozesmál. „Myslím, že do fáze, kdy by Syd rozlišoval pohledy na mě a na jiné, jsme se ještě nedostali. Jen v ojedinělých chvílích, když uspokojuji jeho sexuální apetit, to bývá krapet lepší.“

Vypadal uvolněně, i Olivier si všiml, jak Šimon pookřál, když David vzpomněl sex. Ten ale toto téma záhy opustil a tahal z jeho přítele další rozumy.

„Hrál jsi v kapele? To je super. Taky hraju trochu na kytaru, děda byl hudebník a vyráběl nástroje, a tak mě k tomu vedl, ale nebyl jsem tak dobrý, abych zkusil konzervatoř, i když jsem o to jednu dobu hodně stál. Ale táta o tom nechtěl ani slyšet, tak jsem skončil na gymplu, a na kytaru už drnkám jen Sydovi u ohně,“ pokrčil rameny. „A kde jsi studoval?“

„Taky na gymplu, proto to rodiče tak bralo. Ježiši, já bych ti mohl vyprávět, my byli hvězdy. Ano, kytaru jsem měl já, taky jsem zpíval… Byli jsme naprosto příšerní, ale milovali jsme ten pocit stát třeba v parku a předvádět se. Teď už hraju leda tak u ohně s Olivierem, přesně jak říkáš…

Doteď mi to přijde vtipné, po roce příprav na zkoušky jsem se konečně dostal na Voděradskou, a netrvalo to ani půl roku – a víc než studiu jsem se věnoval tomuhle… Ale nešlo se tomu divit, to byly čtyři roky teroru! Bože, nás měla jako třídní taková babizna, od druháku, nechali nám ji čtvrťáci, a vždycky si dělala srandu z mojí hlavy. Buď že ji mám nagelovanou, nebo naopak v hnízdě jako teď…“

David vyprskl smíchy. Zaskočila mu slina, rozkašlal se, ale stále se nedokázal přestat smát.

„To snad není ani pravda! To byla stará Hudečková… Hochu, nás měla čtyři roky a tuhle averzi k upraveným vlasům si nejspíš odnesla ode mě. Myslel jsem, že jak jsme skončili, odešla do důchodu, ale s největší pravděpodobností jste si ji užili ještě vy. Měl jsem už tehdy dojem, že ani nedojde do třídy. Ale mě měla docela ráda, učila češtinu a v té jsem byl vždycky docela dobrý. To ale znamená, že tys byl jeden z těch prváků, na kterých jsme si při posledním zvonění tak smlsli.“

„Bože!“ vykulil Šimon oči. Tohle se mu muselo zdát.

„To bylo moje první a poslední poslední zvonění až do čtvrťáku, pak jsem už vždycky přemluvil máti, že chci chodit do školy později. Jestli jsi přišel od Hudečkový, možná jsi byl i… 4.C? Kruci, ta vtrhla k nám, někdy ke konci druhý hodiny na toho dědka na fyziku, co si všude nosil ty odrbaný desky. Já se lekl! Půl hodiny – půl hodiny! – jsem si ráno upravoval vlasy, aby držely, a nějakej kretén od vás mi na ně nalije vajíčko? Měl takovou barevnou škrabošku, ze sedu to vypadalo, jako by měl tři metry, a ještě mi za krk nasypal bodláky. Vstal jsem, abych se bránil – v tu dobu jsem se dost rval – a přiběhl někdo další. Pamatuju si, že mě tenhle dement složil na lavici a takovej brunet s vlasama po ramena, celej od sazí, mi sundal boty a zavázal na nich tkaničky. U toho je celý opatlal těma sazema a nějakou barvou. Kruci, to byly nový boty!“ vztekal se, ale smál se. Přece jen, taky byli ve čtvrťáku dost parchanti. Krom toho, ty tenisky sice už nikdy nevyčistil, i tak se jich ale nevzdal, dlouho s nimi prudil své spořádané rodiče… a vlastně je měl dodnes. Podvědomě shlédl dolů, na své špinavé, odrbané boty, které kdysi bývaly luxusně bílé. I tak je měl rád. A stejně, zanadávat si mohl.

David se dal do hurónského smíchu, až mu slzy vytryskly z očí.

„Kdesi jsem četl, že vajíčka jsou dobrá na vlasy, dělají je pevnější a lesklejší a vůbec, prý je to skvělá výživa,“ začal David opatrně, potlačoval smích a stále od něj trochu ustupoval, „takže jsem ti vlastně udělal bezva zábal. Za to bodláčí se na mě nemůžeš zlobit. Kdybys nebyl chrt, neměl bys ho za krkem a Viktor by ti nepomaloval boty. Náhodou potom vypadaly mnohem lépe. Matně si pamatuju, že byly sněhobílé, taková nuda! S těmi Viktorovými popisky byly rozhodně originálnější.“ Stále se téměř zalykal smíchy a pak se zadíval, kam směřuje Šimonův pohled. „To nejsou ony, že ne?“

Chvíli se zatvářil nejistě, ale pak opět vybuchl smíchy. „Jsou,“ odpověděl si sám. Poznal je, byly krapet starší, mnohem, mnohem onošenější, ale rozhodně to byly výroční Nike, které měl tenkrát brunet na nohou. Stále se nemohl přestat chechtat a s pozdviženým obočím přemýšlel, jak někdo může na obyčejných teniskách tak lpět. Musel být tenkrát na infarkt.

Brunet zatím zalapal po dechu překvapením i znovu oživenými emocemi.

„Ty parchante! To byly nový boty! Jako úplně nový a matka mě pak málem zabila, protože jsem na ně od ní žebral prachy půl dlouhýho roku. Zabiju tě, ještě teď, zkopu tě do kuličky přesně těma botama,“ vztekal se a vzdálenost, kterou mezi nimi David prodlužoval, naopak úspěšně zkracoval, aby jej mohl praštit do ramene. Ne že by to s blonďákem něco udělalo, smál se dál a Šimon taky, ruku ponechávaje na jeho rameni o něco déle, než bylo nutné. Sám to udělal, aby se o Davida opřel a neskácel se smíchy na zem. Pro nezávislého pozorovatele to mohlo působit důvěrněji, než to bylo zamýšleno.

„Dva na jednoho, oba vyšší než já. To bylo poctivý?! Ježíši, já tě nenáviděl, ty vlasy mi smrděly ještě další dva dny, nějak to zreagovalo s tím vším, co jsem si do nich sám ráno dal. A dovedeš si představit, jak byly ty boty drahý? Vlastně tě nenávidím doteď, vůbec s tebou nechci nikam chodit, stejně jsme s Olivierem na žádnou túru nechtěli!“

To nebyla úplně pravda, nedovedl si to ale odpustit. V tu chvíli už byli černovlásci na doslech, a tak se na svého milého zazubil.

Nestihl postřehnout, jak jej nižší Syd propaluje očima – primárně pak místo, kde se Šimon jeho milence dotýkal.

Olivier se zadíval na svého nízkého společníka a viděl v jeho očích nevoli. Kdyby spolu s Šimonem nebyli už tak dlouho a tolik dobře ho neznal, asi by se taky uvnitř vztekal. Ale Šimon byl zkrátka Šimon. Byl společenský někdy až příliš a Olivier věděl, že kdyby mu nevěřil, tak by se ty dny, kdy výjimečně musel zůstávat doma sám, ukousal zoufalstvím.

Vystačil si sám, a i když se v něm na chvíli ozval jistý druh empatie a chtěl Sydovi nějak vysvětlit, že o nic nejde, při pohledu na něj si to velmi rychle rozmyslel. Jestli sám Olivier byl označovaný za největšího morouse, tak tenhle malý Pražák mu zrovna sebral prvenství.

David se stále popadal za břicho a nijak mu nevadilo, že ho Šimon poplácává po zádech.

Na chvíli se zamyslel a chytil za ruku svého černovláska a pousmál se na něj, pak jen povytáhl obočí a dal mu rychlou pusu.

„Tak mládeži, zajdeme se podívat k Pěti kostelům, to jsou jediné skály, kde je dovoleno lézt, ale jen s průkazem ČHS. Ten u sebe nemám a ani nic jiného, ale pokochat bychom se mohli. Pak bych navrhoval sejít do Pulčína do hospody na oběd. Pokud tedy překoná Šimon svou frustraci z mládí a bude ochotný se mnou a Sydem pokračovat.“

„Já ti dám frustraci z mládí, zničils mi boty, vlasy a reputaci, takže se modli, ať tam aspoň vaří dobře, jinak si rozdělám oheň a opeču tebe. Celej den jsem nejedl,“ rýpl si brunet, když se ale setkal s Olivierovým pozdviženým obočím, zakuckal se vlastním smíchem.

„Teda, chci říct, už asi dvě hodiny jsem nejedl. To je to samý,“ utrousil. Syd se nezdál překvapený a další plán nijak nekomentoval – jak se později ukázalo, David choval k jídlu stejnou lásku jako Šimon sám.

Zbytek cesty k hospodě šli všichni čtyři pohromadě. Oba vysocí muži drželi své nízké polovičky blízko sebe, zatímco si nezávazně povídali o studiu, skalách i jiných koníčcích. Šimon Oliviera nechtěl nijak zanedbat nebo dokonce nutit cítit se odstrčený, kdykoli se na něj ale otočil, zdál se jeho přítel celkem spokojený z příjemné atmosféry i stisku teplé dlaně. Byl za to rád. Doufal, že stejně spokojený je i Davidův drobný milenec, nedovedl to však vyčíst ani z jeho tváře, ani jiných gest. Na to jej neznal dostatečně, to byla Davidova role – předpokládal, že muž ví, jak s ní pracovat.

***

Pro Syda bylo fascinující pozorovat, jak se oba vysocí muži se zápalem a velkou chutí věnují svému obědu. Šimon byl skutečně stejný kontejner jako David, a jak se zdálo, k tomuhle závěru došel i Olivier. Po půl hodině se však David zvedl z lavice a pokynul i Šimonovi. Ten vyšel s ním – chtěli společně probrat pár drobností k lezení, domluvit se, že by si zašli na stěnu, až bude David v pořádku, a ten sám to nechtěl probírat před svým přítelem, s čímž se mu potichu svěřil. To dávalo smysl, pakliže správně pochopil, že ze skal neměl moc pozitivní dojem. Oliviera se Sydem nechali socializovat se. To byla Šimonova slova. A viděl, jak ho za ně protnuly dva páry modrých očí.

Chvíli u stolu panovalo krapet dusné ticho. Syd neměl co dělat a povídat si rozhodně nechtěl. Jak se zdálo, Olivier na tom byl stejně. Netrvalo to dlouho a vytáhl si deník v kožených deskách, do kterého si cosi zapisoval. Syd tomu nevěnoval příliš pozornosti. Alespoň tedy do chvíle, kdy Olivier onen blok položil na stůl, tužku vedle něj a zamračil se na směsici číslic a početních operací.

„Nechceš pomoct?“ zeptal se, když už se Olivier mračil tak, že se jeho tenká obočí skoro dotýkala. Pronesl tu žádost zcela klidně, bez speciálního zájmu, jak už měl ostatně ve zvyku. Uvědomil si, že to bylo poprvé, kdy jej ten muž slyšel mluvit.

Olivier se na něj nedůvěřivě podíval. Tenhle mladý kluk že by rozuměl účetnictví? Možná to studuje a je to pro něj hračka. Pokud chtěl pomoct, proč ji odmítat a dál se tím zbytečně trápit?

Kladná odpověď byla pro změnu prvními slovy, jimiž Syd slyšel promlouvat Oliviera. Oba měli hrubší hlas – jakoby nepoužívaný, minimálně ne moc často. A Syd se k němu posadil, převzal si tužku a jal se na vedlejší volnou stránku přepisovat všechny údaje a znovu provádět všechny početní operace. Nakonec tužku odložil se třemi zakroužkovanými čísly vespod stránky.

„Tohle je potřeba zaplatit, tohle z toho půjde státu, tohle by šlo ušetřit,“ okomentoval výsledky. Mohl si všimnout vděku kdesi hluboko ve světlých očích. Až v ten moment si taky uvědomil, jak snadné pro něj bylo v nich číst. Tedy, ne úplně snadné. Ale snazší než pro ostatní. Emoce tam totiž byly umístěny za stejnými plentami, jaké užíval on sám.

„Díky moc,“ řekl Olivier. Někoho tak šikovného by potřeboval k ruce, on se s tím trápil už celé roky, a Šimon? Ten je v tomto úplně mimo. Co se týkalo úspěchu jeho firmy, bylo velké štěstí, že si účto nemusel dělat sám, to už by dávno skončil s dluhy. Zaklapl knihu, schoval ji do batohu a napil se kofoly ve stejnou chvíli jako jeho geniální společník. Musel se pousmát. Měl se socializovat? Dobrá, s tímto klukem by mohl. Byl stejně uzavřený jako on. Snad nebude vadit, když se zeptá na pár otázek.

„Kde ses to všechno naučil?“

Sydovy rty se po otázce týkající se jeho osoby automaticky stočily v náznak úsměvu. Vytáhl ze svého batohu tmavozelený blok, který v rychlosti prolistoval, aby Olivierovi ukázal všechna čísla, která do něj za ty roky stihl vepsat. Nepodával mu ho, to už by snad přece jen bylo příliš osobní. Už jen ukázat mu stránky takhle narychlo byl krok do Sydova soukromí. Pak sešit opět uklidil.

„Vždycky mě to zajímalo. Ne konkrétně účetnictví, k tomu bych měl až moc textu, kterej bych četl jen nerad. To teď nechci vysvětlovat, dyslexie. Matika je fascinující, logická záležitost. A fyzika, chemie a částečně biologie. Všechno krom jazyků má svoje kouzlo. Ty mi, na druhou stranu, vždycky přišly jako ztráta času, takže můj vztah s Davidem je vlastně forma nejvyššího obětování, ale nemohl bych ho nechat, zlomilo by mu to srdce,“ prohlásil klidně, bylo na něm ale poznat, že to nemyslel vážně. Když ne vzhledem k jeho posledním skutkům, tak z jeho očí.

„On je češtinář. Za dva tejdny kvůli němu dělám reparát, jestli do tý doby nezešediví. To bych teda nerad, to by se pak musel barvit – nebo by aspoň měl ten dojem – a to už by v koupelně pomalu hibernoval. Netušíš, kolik hnusů si může člověk najednou naplácat na hlavu. Nemluvím o krémech a peelingových zbytečnostech. Tohle jsi nezažil. Je schopen s tim blbnout půl hodiny, jen aby to pak vypotil do polštáře při sexu. Nehledě na to, že kdybych mu do těch vlasů sáhl, asi mi zoxiduje ruka. Ne že by se mi s tim nelíbil, je mi jedno, jak vypadá – v rámci možností, díky bohu, že se ještě líčit nezačal – ale vzhledem k tomu, že je to bez toho lepší, je to ztráta času.“

Nepatrně se zašklebil. Mohl si všimnout, jak se za skleněnými dveřmi několikero metrů od nich oba muži dohadují, v rukou kreditní karty. Jestli si Šimon myslel, že za všechny zaplatí, ještě nepotkal tak zásadového člověka, jako byl David.

Olivier zamrkal překvapením. Nebylo mnoho věcí, které by ho vyvedly z míry, ale tohle, co slyšel, mu znělo jako neskutečné sci-fi. Ten kluk sbalil svého učitele češtiny, který ho nechal propadnout. To snad nebyla ani pravda. I když v životě je možné všechno. Pustil to z hlavy a lehce se pousmál nad jeho dalšími slovy.

„Věř tomu, že moc dobře vím, co všechno si člověk dokáže napatlat na hlavu. Šimon je na tom stejně. Naštěstí, pokud je u nás doma, teda tu na Moravě, tyto zbytečnosti téměř nepoužívá, ale i tak je koupelna plná serepetiček. Za ten rok už toho dokázal hodně oželet, ale opravdového chlapa jsem z něj ještě udělat nedokázal. Už to ale tolik nevnímám. Taky to dokážeš, pokud spolu vydržíte… Tedy nechci být hrubý, ale jste docela zvláštní dvojka. Divím se, že ti to nevadí a že se on necítí blbě nechat propadnout svého přítele. Vždyť je to na palici. Ale co já o tom vím… je to vaše věc. Ty ho ale miluješ, tak to asi není nijak podstatné,“ řekl vědoucně a s nevyvratitelnou jistotou.

V té chvíli se rozrazily dveře a oba vysocí mladíci se opět se smíchem vyřítili ven.

„Tak tohle si vypiješ! V Praze tě musím pozvat na panáka, vás oba,“ řekl David a obrátil se i na Oliviera. Ten se na něj zadíval, jako by chtěl prohlédnout úmysly, které má s jeho novým mladým přítelem. Blonďák nebyl vyloženě nesympatický, nevypadal ani jako učitel, ale nedokázal se vžít do pocitů, kterými si musel Syd procházet. Chápal ho, vždyť i on se Šimonem jsou prapodivná dvojice, která pro jejich známé neměla šanci na přežití. A dnes? Jsou spolu rok a dokázali překonat spoustu odlišností, které vztahu moc nepřály.

„Dali jsme si s Šimonem ještě pivko, chcete taky? Zajdu ho objednat,“ zeptal se David, ale oba černovlásci svorně zakroutili hlavami.

Davidovi začal zvonit v batohu mobil. Měl ho až kdesi na dně, a tak musel povytahovat všechny krámy, které s sebou nesl.

Byli to řemeslníci, kteří opravovali jeho chaloupku v Lidečku. Kousek poodešel a hovor rychle vyřídil. Když se vrátil, viděl Šimona, jak listuje jeho knihou s udiveným výrazem.

Ten svůj pohled přesunul na oba černovlásky u stolu, jako by i od nich čekal reakci, a hned vzápětí na Davida.

„To je italština, nebo španělština? Proč to proboha nečteš česky,“ zeptal se, zvedaje titul zhruba do výšky svého čela a krátce s ním zamával, kdyby David nevěděl, na co naráží. Bylo to poměrně přirozené gesto, které ani nevnímal. Proč by kdokoli četl něco tak tlustého a náročného v cizím jazyce? Ještě by snad chápal angličtinu, jelikož část jeho kolegů nedala na tenhle světový jazyk dopustit, ale proč tohle? V životě by dobrovolně nepřečetl knihu v němčině, a to ji ovládal docela obstojně. Dokonce i Olivier četl v češtině, a ten měl francouzštinu úžasnou. Ačkoli byla pravda, že si u Oliviera nebyl jist, jestli pro něj není cizí jazyk i úplně normální spisovná čeština. Po tom valašském pekle, co od něj poslouchal na začátku jejich vztahu…

David mu sebral z rukou knihu a schoval ji i s dalšími věcmi zpět do batohu.

„Je to italština, v říjnu budu dělat mezinárodní zkoušky a musím mít přečtených nejmíň deset knih. Pokud to teda do toho října zvládnu… Tohle mládě mi do toho trochu hází vidle a neustále mě rozptyluje,“ teatrálně si povzdychl a zachytil od Syda jeden z chladných pohledů. „Ale jo, musím uznat, že mi Syd pomáhá, ale chybí mi konverzace a odjet třeba na měsíc do Itálie si nemůžu z časových důvodů dovolit.“

V tu chvíli se Syd zvedl a beze slova odcházel.

„Kam jdeš?“ zavolal na něj. Přece se ho natolik nedotkl, aby se urazil.

„Vypil jsem půl litra kofoly, kam myslíš? Šlo by to samozřejmě vypočítat matematicky s náhledem do biologie a chemie, ale věřím, že si to odvodíš sám,“ otočil se na něj Syd krátce, na rtech úšklebek, a zapadl do budovy, v ní na záchody a tam k umyvadlu.

Najednou se mu udělalo zle. Podvědomí mu zaplavily vzpomínky.

Usměvavý brunet, se kterým vyrůstal, se taky učil na zkoušku, uvědomil si. Snad měl Davida tolik rád, protože mu připomínal muže, kterého kdysi ze srdce miloval. Jenže pokud opravdu byli stejní, také ho mohl stejně opustit.

Kdyby mu David odjel, on by to nezvládl. Nedokázal by znova věřit, že na něj blonďák bude myslet. To sliboval i brunet, a jak dlouho mu to vydrželo? Věděl, že když od něj někdo dokázal odjet, dokázal taky zůstat pryč. Nechtěl by čekat na dalšího člověka, který se mu ztratil kamsi do Itálie. Nenáviděl tu zemi.

Olivier se na chvíli zarazil. Přestože David se smířil se Sydovou odpovědí a dál jeho odchod neřešil, Olivier viděl, že jeho malý přítel se na toaletu nešel jen vyprázdnit. Něco ho trápilo a nechtěl své chmury ukazovat před společností. A jak pochopil, hlavně ne před svým milencem. Na chvíli zapřemýšlel, že ho nechá být, ať se se svým splínem popere raději o samotě. Přece jen ho neznal tak dobře, aby dokázal plně vycítit, jestli Syd jeho společnost ocení, pak se ale rozhodl, že to vyzkouší. Třeba mu pomůže se vypovídat nezávislému člověku, na kterého nemá žádné vazby. Soudil podle sebe, kdyby potřeboval psychickou podporu, dřív by ji hledal ve člověku téměř neznámém, přesto však jemu hodně podobném. Dokázal by ho snáze pochopit. A Olivier věděl, že dokáže pochopit i nepochopitelné, pro jiné prazvláštní chmury, které v očích černovlasého Pražáka viděl.

Oba jeho přátelé byli v družném hovoru a ani si nevšimli, že se Olivier také zvedl a odešel.

Syd stál u umyvadla, o které se opíral, když se dveře otevřely, vpouštěje dovnitř druhého nízkého černovláska, který už podle výrazu tváře také nepřišel dělat to, k čemu byla místnost určena. Nechtělo se mu nic říkat, obecně považoval všechno svěřování za ztrátu času, také si ale mohl všimnout chápavých šedých očí. Ten muž čekal, až něco řekne. Cokoli. Musel ho alespoň trochu uklidnit, i kdyby jen aby jej nechal o samotě.

„Nemiluju ho,” promluvil do ticha, které v místnosti panovalo.

„On nemiluje mě. Nechal mě propadnout koncem školního roku a my se dali dohromady někdy v červenci, potkali jsme se na Mácháči, kde jsem ho sbalil. Já jeho, za účelem sexu. Nic víc jsme od toho ani jeden nechtěli. Není můj přítel. Nikdy jsem ve vztahu – jako skutečným vztahu – nebyl a nechci s tím začínat. Na tom jsme se taky shodli. Je to dobře, jinak by mi z něj přeskočilo. Jen je to občas…,“ začal vysvětlovat, protože cítil otázku schovanou kdesi v Olivierových očích, jeho hlas se ale vytratil do ticha, zcela přirozeně, jako by tam ta věta měla končit. Náročné.

Je to občas náročné, až se mu z toho dělá úzko.

V životě by to neřekl nahlas.

„Chápu, proč se lidi hrnou do vztahů. Vy dva s Šimonem můžete bejt šťastný a zamilovaný. Aspoň v to doufám, protože jinak je to člověk, kterej by se k Davidovi docela hodil, což mi z pochopitelných důvodů vadí. Nikdy jsme se nedomluvili na tom, jestli tenhle vztah nevztah znamená, že může šukat s někym dalším.“ Říkal to zcela klidně – ať už se tak cítil, nebo ne, svou řeč těla i tón hlasu ovládal dokonale.

Olivier se na chvíli zamyslel. Viděl jeho tvář, postoj, to vše působilo sebejistě. Ale v jeho hlase, ať říkal jakákoli slova, slyšel něco jiného. Nechtěl a ani nemohl mu vyvracet jeho názor, možná ani netušil, že všechno, co mu sdělil, je úplně jinak. Olivier se také mohl mýlit.

„Vím, že si nikdy nemůžu být jistý, ale myslím si, že Šimon si zažil dost na to, aby mi zůstal věrný. Možná působíme poněkud zvláštně, ostatně stejně jako vy dva, ale Šimonovi věřím. Davida neznám, nemohu tedy soudit, ale taky mi nepřijde jako člověk, který by dokázal odloudit kluka někomu jinému. Tebe trápí jiné věci, nevím jaké, ale zkus si užít to, co máš teď, a pokud si myslíš, že to všechno skončí, nesnaž se dívat do budoucnosti. Pokud však o ni stojíš, pak bojuj, ať už v tom vztahu nevztahu vidíš cokoliv. Láska, přízeň nebo jenom přátelství se nedá definovat slovy, možná i pocity mohou být neprůhledné. Jen ty musíš vědět, nakolik toho člověka v životě chceš a on tebe. Netušíš, kolika bitvami jsme si museli projít my dva…,“ zadíval se na něj a viděl v jeho očích schovanou bolest a nejistotu. Neviditelnou pro jiné, Sydova tvář zůstávala kamenná a téměř bez emocí, ale Olivier ten pohled znal. Nebylo to tak dávno, kdy jej viděl pokaždé, když se podíval do zrcadla. Dnes je šťastný a spokojený, ale vidět stejné zoufalství skryté hluboko uvnitř někoho dalšího ho nemohlo nechat chladným. Rád by tomuto drobnému černovláskovi nějak pomohl, jenže on se vrátí do Prahy a tam si svůj boj bude muset vybojovat sám. Poznali se dnes, nebyl ten přítel, který by mohl zvednout telefon a zavolat mu prostě jen proto, že by si ho vyslechl, aby se mu ulevilo.

Udělal dva kroky a objal jej. Beze slov, jen aby ukázal, že existuje další bytost, která ho chápe. Byl si totiž jistý, že tento drobný klučina toho dlouhána miluje, bojí se a brání sám sebe, aby mu nebylo ublíženo. A ten blonďák musel být slepý, pokud tohle neviděl.

Syd by to nikdy nepřiznal, snad si to ani plně neuvědomoval, pravda ale byla, že pro něj už prostý lidský kontakt hodně znamenal. Věděla to Johanka, kamarádka, které jej často chytala kolem ramen, když viděla, že potřebuje dodat sílu. Věděl to i brunet – až do jeho odjezdu jej objímal, kdykoli se dělo něco zlého. Byl minimálně o dvě hlavy vyšší a jeho paže působily neporazitelně. Vždycky mu nahrazoval stejný vzor, jaký děti vídávaly u rodičů.

Tyhle doteky pak hledal u Davida, který rozhodně nebyl tak kontaktní, jak by být mohl. Z toho, co mu David už stihl říct, věděl, že on by se zvládl zabalit do molitanové koule a vylézat jen na sex, při kterém by měl Syd, ideálně, položit ruce na polštář. Všechno to kolem bylo navíc.

Nyní si o něco málo vyššího černovláska natiskl na sebe, aniž by zaregistroval, proč přesně jej muž objímal. Rozhodně se mu nic nedělo. Ale nestěžoval si. Bylo na tom cosi úlevného, byť nezavnímal příčinu. Nevolnost zmizela. Bylo mu vlastně docela hezky.

Navíc, po zkušenostech s Davidem bylo fajn objímat někoho, u koho nepotřeboval stoupnout na stoličku.

Venku se zatím oba muži vzpamatovali z odchodu svých nižších partnerů – tedy zvláštního zmizení Syda následovaného Olivierem, jehož tvář vypadala, jako by se dělo něco zlého. To Šimon moc nechápal. Ten kluk se přece tvářil stále stejně, neměl navíc důvod zlobit se. Nic neřekli. David se mu zdál sympatický a ochranářský, když pozoroval jeho chování k nízkému černovláskovi, poznával vlastní snahu sžít se s Olivierovým chováním v jejich začátcích. Neměl tehdy tušení co dělat, občas to šlo nahoru a občas dolů. Panebože, a jak se nenáviděli…

Snažil se. Nebylo to růžové, neměl z Olivierova pohledu tušení, jestli se zlobí, jestli mu ublížil nebo jestli se jen chrání. Viděl na Davidovi, že se snaží taky. Nechápal tedy… Ale Olivier, zdálo se, ano. To bylo dobře. Jeho přítel přece jen potřeboval někoho mu podobného, aby se navzájem mohli chápat na pro okolí nelogické vlně, kterou on, i přes všechnu snahu, občas stále rozluštit nedokázal. Občas ani od Oliviera. Díky bohu před sebou měl zbytek svého života, aby vychytal všechny mušky.

Asi jim stejně nezbývalo lepší řešení než nechat to být.

„K té italštině – mám v Praze jednu známou, která v Itálii určitou dobu žila. Vlastně je to kolegyně, takže bych se s ní mohl domluvit, a pokud budeš mít zájem, až budu příště v Praze, což nebude za zas tak dlouho, mohl bych ti ji představit. Je taková veselá a ukecaná, určitě si popovídá ráda. Mohli byste se scházet jednou za týden, dva, nebo ti zkontroluje eseje a tak. My kdysi prodávali hroznové víno z Itálie, respektive mířili jsme k partnerství s onou firmou a ona se nabídla, že to vyřídí. Až tehdy jsem zjistil, jak je ta nenápadná zrzka užvaněná, ale domluvila úplně všechno, co jsme potřebovali,“ zasmál se při té vzpomínce. Neměl tehdy nejmenší tušení, co přesně žena vyžadovala, ale byl to jeden pokyn za druhým a pokračovaly až do padnutí a souhlasu z druhé strany. Bohužel, v češtině takové divadlo nikdy nepředvedla. Věčná škoda.

Davidovi se rozzářily oči. „To by bylo skvělé! Šimone, pokud by byla ochotná, byl bych moc rád. Dokážeš ji přesvědčit? Tedy, musíš jí nakecat, že jsem charismatický, ale naprosto nekonfliktní gay, který ji rozhodně nebude lákat do postele, zato ji nezištně dvakrát týdně pozve na večeři bez postranních úmyslů. Snad mi její muž nepřijde rozbít hubu. Co ty vlastně děláš, kde pracuješ?“ zeptal se zvědavě, ale než stihl brunet odpovědět, uviděli oba černovlasé mladíky, kteří se k nim blížili.

David zpozoroval, že Syd vypadá spokojeněji, byl uvolněný a na tváři měl náznak úsměvu.

Netrvalo dlouho a všichni čtyři se vydali na druhou část jejich výletu. Syd s Olivierem opět zůstávali za ukecanou dvojicí, u čehož toho, pravda, moc nenamluvili. Bylo mezi nimi ovšem příjemné ticho prostoupené porozuměním a čímsi, co by se možná přece jen dalo považovat za začínající přátelství.

Konverzace mezi muži vpředu se zachovávala ve své uvolněné, pohodové atmosféře. Bylo poznat, jak rychle se oba sblížili, po každé čtvrté větě se do lesa ozval Šimonův melodický smích a v zelených očích u toho zářily jiskry spokojenosti a radosti. Nezapomínal se otáčet a vtahovat svého přítele do bubliny štěstí, která se kolem něj objevila, jinak se ale plně věnoval příjemnému rozhovoru. I David se smál. Ne tak často, ale přece. A kdykoli se to stalo, mohl být Syd jen rád, že vedle něj šla jeho nová psychická podpora, která kdykoli cítila, že mu není nejlépe, věnovala mu povzbudivý pohled.

Šimon sám si zatím nebyl moc jist, jak přesně se k tomu tématu dostali, už okolo pěti minut ale mluvili o jeho rodném městě, což jej ponoukalo k vyprávění spousty příběhů. Následně přešli k práci. O své pozici ve firmě ještě neřekl, hlavně tedy protože už na to nepadla řeč. Ačkoli, co žil s Olivierem, moc se jí nevychloubal. Na dědině už o něm věděli dost věcí a jen díky nim byl v jejich očích všechno od kosmonauta po reinkarnovanou krávu, takže nepotřeboval přilívat olej do ohně. To se naučil hezky. Lepší v tom byl už jen Olivier, který pro jistotu neříkal nic, což on nedokázal. Představa, v níž by byl zticha celý den, jej bytostně děsila.

„Ty seš učitel, jo?“ zeptal se s jiskrami v očích.

„Takže vstáváš na osmou? To by mě zabilo. Mně vždycky bohatě stačilo, že se dohrabu do práce okolo desáté nebo na oběd. Tak to teda bylo, dokud jsem si žil sám. Teď mám tvrdej bootcamp, v němž mě moje sladká a nevinná drahá polovička vytahuje na nohy, jak začnou kokrhat kohouti, což je zatraceně brzo. A kdyby to ještě bylo nějak jemně… Je teda pravda, že jsme se posunuli, první budíček jsem měl okolo sedmý, když na mě vylil kýbl ledový vody. Ale jednou, jednou mě probudil šeptem, a s polibky a pak sexem. Asi protože jsem se mu zrovna vyznal, tak abych si to nerozmyslel, protože co tak vím, už se to nikdy neopakovalo a už zase je to čím dál tím krutější. To mám za to, že jsem si nechtěl vybrat kluka od nás z Prahy a místo toho jsem si vzal za přítele v podstatě cizince odkudsi z Valašska. Teď si nesu svůj kříž…,“ povídal a pak se otočil na Oliviera, který si jej měřil s pozdviženým obočím. Zářivě se na něj usmál.

„Jako bys to neslyšel, miluju tě,“ zasmál se a otočil se zpět na Davida. Syd se zatím zašklebil – také Davida rád budil, mělo to své kouzlo. Tenhle černovlásek mu byl ještě sympatičtější, než si myslel. A obě jejich žirafy si, dle jeho skromného mínění, zasluhovaly krapet potrénovat. Nemohly přece spát do oběda.

Olivier na to nic neříkal, dobře věděl, jak to jeho drahá polovička špatně nese, a přesto se na něj nikdy nezlobila.

David se jen uchechtával.

„Na mě naštěstí takové podpásovky Syd nezkouší, kdyby na mě vylil vodu, věděl by, že bych se s ním dva dny nebavil, ne-li déle. Kromě toho si mě musí předcházet. Budu to já, kdo ho bude nejmíň další rok učit. Nepředpokládám, že bych si našel slušnou práci hned, jak udělám zkoušky, a nechce se mi odcházet uprostřed roku. Ale taky to nemám lehké – šťouchá a dloube do mě. Cvrnká mě do čela a nosu… Mluví na mě po ránu ve složitých souvětích, ačkoliv dobře ví, že před první kávou nevnímám ani věty jednoduché. Je to zatraceně náročné, nevěřil bys,“ zamračil se naoko David a také se ohlédl na Syda. Ten se opět na něj díval zaraženě a prkenná chůze dokazovala, že nejspíš zase něco řekl špatně.

Jednou se z toho kluka zblázní.

„Voda není špatnej nápad, David je beztak po ránu nepoužitelnej,“ zamyslel se černovlásek, snad aby zahnal nepříjemné vzpomínky, které se v něm opět objevily stejně jako předtím v hospodě. Očima se střetl se svým společníkem, jemuž věnoval jeden ze svých typických úšklebků.

„Třeba k rannímu sexu jsme se stejně nikdy nedopracovali. Obecně v tomhle směru dost trpim, do večera je den hrozně dlouhej,“ odtušil, aby odvedl pozornost, čímž zahrál do karet Šimonovi, v jehož očích zajiskřilo.

Aleluja! Když ráno vyjížděli, neměl tušení, že se mu naskytne příležitost postěžovat si někomu, kdo by snad mohl pochopit, jak těžké bylo dnešní ráno. Toho musel využít.

„Že jo! Konečně někdo, my dva si budeme rozumět,“ zasmál se nadšeně.

„To je pořád: nejsme králíci; chceš jezdit na koni; nemůžeme; nesmíme; Šimone, teď ne, spálí se mi to,“ zakoulel očima.

„Ale tohle je pěkný,“ podotkl a ukázal na modřinu zdobící polovinu Sydova krku. Všiml si jí už dříve – ostatně, jinak to ani nešlo. Takřka okamžitě si vzpomněl, jak si pro něj Olivier jel do Prahy a jak si navzájem vyrobili stejné omalovánky. Chudák jeho milenec se pak mohl propadnout hanbou… A stejně, byly to hezké vzpomínky. Zapřemýšlel, jestli i jejich noví přátelé měli podobný příběh.

„Kdyby se obnovovaly aspoň šestkrát denně, nestěžuju si. Před snídaní, svačinou, obědem, svačinou, večeří a na dobrou noc?“ nadhodil Syd a brunet nadšeně pokýval hlavou. Pak Davida poplácal po zádech.

„To se máš kam posouvat, a my taky, já s tímhle plánem náhodou souhlasím. Doteď jsem si neuvědomil, jak moc strádám,“ zadíval se na Oliviera. Bylo to spíš pobavené než vyčítavé, to jen co byla pravda.

David se připojil k Sydovi a objal jej okolo ramen. „Jednou mě potřísníš studenou vodou a nepromluvím na tebe do prvního září a myslím to vážně! To ani nemluvím o tom, že z Moravy pojedeš stopem,“ vyhrožoval. „Ačkoliv už sis našel zastánce, že, Šimone!? Chlapci, chlapci, se sexem se musí šetřit! Taky už s Olivierem nejsme nejmladší…,“ zadíval se na něj. Vlastně netušil, co si o tom fešném, ale totálně chladném chlapíkovi má myslet. Tušil, že je jistě starší než Šimon. Nevěděl ale, jestli ho tímto tvrzením neurazí.

Olivier však nevypadal nikterak dotčený a povzbudivě se na něj pousmál.

„Musíš zkusit verzi králík, to je vzít si ho všude, kde to půjde, a pak ho pozvat na rande do jízdárny. Možná si to pro příště rozmyslí, tohle je ale neověřené. U někoho to fungovat může, u nás to selhalo. A tak se snažím Šimonovy choutky uspokojit, kdykoliv mám trochu času. Poté mám chvíli klid – Šimon moc není schopen mluvit. Přesto ti doporučuji ho příliš nezanedbávat, je mladý a potřebuje svou dávku sexu. Věnuj se mu, rozmazluj ho, dokazuj mu svou přítomnost, je úplně jedno, jak to mezi sebou máte. Teď jste tu spolu, tak využij toho, že máš po boku krásného kluka,“ řekl a naklonil hlavu na stranu. Pak se obrátil na Syda. „Jsi pohledný, to sám víš, a já jsem upřímný – ty se nekřeň, Šimone! Dávám rady do života. Ať to vy dva máte jakkoliv, hlavně spolu mluvte, říkejte si své trápení, i to, o co byste stáli a co by se druhému třeba nemuselo líbit. Já vím, že tančíte na tenkém ledě – opět se omlouvám za upřímnost, jen bych prostě nechtěl, abyste si úplně zbytečně museli prožít to, co my se Šimonem. Nechci vás poučovat, to bych si nedovolil, jen nad tím zkuste oba uvažovat – tak, a teď mě s tím filozofováním můžete poslat do háje, ale já prostě nemůžu přehlížet tolik nevyřčených slov, aniž bych vás na ně neupozornil. Přeberte si to, jak chcete – hlavně ty, Davide, by sis měl sundat klapky z očí. Promiň. Promiňte oba…,“ zakroutil nad sebou hlavou a sedl si na zem. Z nepochopitelného důvodu potřeboval tomu klukovi pomoct a otevřít jeho blonďatému příteli oči. Netušil však, jestli něco nepohnojil ještě víc. Možná zkazil celý výlet, bylo mu to jedno. Čím víc uvažoval nad Sydem, tím měl více tendence jej chránit, ačkoliv tušil, že o to ani v nejmenším nestojí. Teď jen doufal, že to přijme. A že David není takový tupec, aby jeho slova protáhl jedním uchem tam a druhým je vzápětí nechal vyletět ven.

Přestože byl Syd vždy připraven na každou situaci, Olivierův monolog nečekal a ze začátku moc netušil, co přesně dělat.

O něco vyšší černovlásek mluvil primárně k Davidovi. Proč? Chtěl Davida přemluvit, aby mu vyznal lásku, kterou Syd sám necítil? Ano i ne. Chtěl ho přesvědčit, aby se Sydem zůstal?

Nemyslel si, že by s Davidem něco takového potřebovali. Rozhodně si nemyslel, že by se po těch slovech něco závratného změnilo, jelikož David byl zkrátka David. Ale ta touha udělat jim všechno snazší byla veskrze milá.

Klekl si k němu, dlaň mu pokládaje na rameno, čímž si získal Olivierovu pozornost.

„My to nějak zvládnem,“ nadhodil, pak se ale pousmál a objal svého společníka kolem ramen. Tak jako jej Olivier chytil v té hospodě. Protože mu rozuměl.

„Ale děkuji.“

Díval se mu do očí, když ta slova říkal, protože podvědomě věděl, že v nich černovlásek vyčte i to, co neříkal a o čem ani nevěděl, že by to povědět chtěl. Byl rád, že se jim snažil všechno usnadnit, v prvé řadě byl ale rád, že jej chápal a že se za něj byl ochoten postavit. Jen málokdy se stávalo, že by si někdo vybral jeho stranu, když na to přišlo.

Postavil se a natáhl k Olivierovi ruku, spíš tedy symbolicky, aby mu pomohl zpět na nohy. V tu chvíli ke svému černovláskovi přešel i Šimon, který jej jednou rukou objal kolem pasu a beze slov políbil na tvář. Měl pravdu, tihle dva by si neměli projít tím, čím museli oni. Neviděl tedy, že by se k tomu schylovalo, věřil ale svému příteli. A koneckonců, varování neuškodilo nikdy, pro jistotu.

David jen nejistě stál a těkal očima po všech třech přátelích. Olivierova slova ho svým způsobem zasáhla. Netušil, co všechno mu Syd vykládal, když u toho on nebyl, ale nepředpokládal, že zrovna jeho malý kamarád by si někde na toaletách vylíval srdce. Takový nebyl. Ten drobný Moravák viděl něco, co jemu unikalo. Jenže on nevěděl, jak to mezi nimi je. Netušil, že jejich domluva zněla jasně, tedy alespoň ze strany Davida. Viděl to stejně po těch týdnech i Syd, nebo se něco změnilo? Netušil. Byl si však jistý, že by se Syd nikdy nenechal uvázat do vztahu. Ani s ním, ani s nikým jiným. Přesto si ty poslední dny uvědomoval jistou změnu. Příkladem bylo jeho neústupné vzdorování, když jej David nechtěl mít doma nastěhovaného. Copak tohle žádají přátelé do postele? Šlo snad jen o sex, stačilo pár chvil muchlování se v posteli a dál se vidět nemuseli. Zvlášť když se budou od září zase potkávat velmi často. Teď ale byly ještě prázdniny a David chápal, že by se Syd v Praze v bytě s rodiči nudil, proč mu tedy neposkytnout týdenní rozptýlení v přírodě. Ale o čem ten Olivier mluvil dál, to nepochopil. Respektive chápal, že Šimonův černovlásek netušil, jak to mezi sebou mají nastavené. Rozhodl se to tedy neřešit. Teď tu byli spolu, užijí si to, a v Praze bude muset zase nastavit určité limity. Tím se teď zabývat nechtěl. David se naposledy zkoumavě zadíval do šedých očí, ale dál nevyčetl nic. Olivier dokázal skrývat své pocity úplně stejně jako Syd.

„Můžeme vyrazit? Na Zámčisko to není daleko a nahoře je kniha, tedy, vždycky bývala, a tam se můžeme podepsat, že jsme výstup na vrchol zvládli. Vždycky jsme tam s bratrem napsali pár slov. Škoda, že je to tak dávno, tahle už rozhodně bude nová…,“ zasnil se. Viděl okolo sebe dva páry zmatených očí, jen Olivier se vědoucně pousmál. Znal to tady, samozřejmě.

„Zámčisko se jmenuje ta skála, kterou vidíme před sebou – kdysi na vrcholu stával malý hrádek, ale z něj už nezbylo nic. Každopádně je z tama úžasný výhled a stojí za to na vrchol vyjít,“ ujistil je Olivier.

Ten jeho moravský přízvuk i to, jak občas sklouzl k nějakému slovíčku z nářečí, Davidovi připomněly dědečka, a na chvíli se zasnil. Pak se ale pousmál a zadíval se na vrchol. Bude to poprvé od jeho nehody, kdy bude stát na skále v bodu vyšším než sto metrů. Už teď jej zaplavil adrenalin, ačkoliv věděl, že se nahoru dostane jen jako prostý turista.

„Tak hlavně opatrně, o další jizvy myslím nikdo z nás nestojí…,“ podotkl a zadíval se na tu Šimonovu. „Ty tuhle nemáš ze skal, že ne?“

Brunet si prsty levačky podvědomě zajel pod vlasy, což ostatně dělal, kdykoli se na památku na všechno to utrpení minulého léta zavedla řeč. Už si na ni zvykl, věděl přesně, kde ji najde a jak vypadá, nijak mu nevadila. Věděl, že nevadí jeho příteli, to bylo hlavní.

„Ne, to ne. Ta souvisí s tím, o čem mluvil Olivier – když spolu lidi nemluví, nedopadá to šťastně. My dva se k sobě dokázali vrátit. Občas se to povede, ale občas ne. A i když to štěstí máte, bylo by to zbytečný. Proto bychom oba chtěli, abyste do toho dali všechno i bez slz. Když už jsme u těch rad do života, Olivier má pravdu, že bez komunikace to nejde – přestože to někdy vypadá, že ten druhej mluvit nechce. I kdybys v tom tancoval stejně bezradně jako já rok zpátky, když se budete snažit, ve všem se jde posunout. Tu italštinu ses taky nenaučil za jeden tejden. Rozumět si s někým dalším je běh na dlouhou, dlouhou, sakra dlouhou trať. Čím víc si o tom budete povídat, tím míň tam bude překážek,“ pousmál se. Pak se ale vrátil na krapet veselejší notu.

„Říkáš to, jako bys ty takovou jizvu ze skal měl,“ pozvedl obočí a pro jistotu Davidovi odhrnul část slámového hnízda spadajícího mu do očí. Ty své těsně nato vykulil.

„Bože. Kdybych místo matiky na střední nechrápal – pamatuješ si na toho vousatýho dědka, co si všude nosil promítačku ještě z dob války? Jednou jsme mu tu promítací část přikryli kusem papíru, půl hodiny zjišťoval, proč to nehraje – asi bych se teď zajímal, jaká je šance, že se zrovna my dva potkáme. Vždyť my ji máme i na stejný straně,“ smál se pobaveně. Tenhle člověk se mu vážně jen zdál.

„Šance by to byla mizerná. Na počítání není dost informací,“ zamumlal zatím Syd tiše a prsty si nadzvedl černou záplavu zakrývající jeho vlastní značku. Na stejném místě, stejné straně, stejně protáhlou. Nepatrně se pousmál, když viděl, jak se Olivierovi překvapením zalesklo v očích.

„No věř tomu, že jsem o tuto jizvu ani v nejmenším nestál. Hlava mě pobolívá ještě dneska, není to tak dávno, kdy jsem k ní přišel. Měl jsem úraz, a kdyby nebylo Syda, nevím, jak bych dopadl. On je takový můj anděl strážný. Ale kdysi jsem slyšel od holek, že jsou jizvy sexy, tak ji budu asi ve škole vystavovat, třeba si konečně o mně budou holky myslet, že jsem tvrďák, a ne jenom ten idiot, který je drtí testy,“ zasmál se. „Bože! Vůbec se netěším – ten věčný boj do nich dostat aspoň zlomek toho, co by měli znát… Ale tys mi nestihl říct, kde pracuješ? Pracujete spolu s Olivierem?“

„No,“ zamyslel se Šimon zpočátku.

„Jo i ne. Olivier má farmu v Karlovicích, odkud je, a já pracoval v Praze, ještě než jsme se poznali, takže jsem tam i zůstal… Respektive jsem nemohl odejít, takhle je to lepší říct. Ale bereme z Moravy všechno možný, co mi projde. Dřevo teda neodebíráme, prodáváme jídlo. Znáš tu prosklenou budovu kousek od centra? Vždycky jsem kolem ní jezdil do školy. Blízko nádraží,“ nadhodil.

„Vozíme vám na Křižíkovu průmku ovoce a zeleninu v rámci nějakýho projektu, pokud se pamatuju.“

Syd nepatrně pozvedl obočí.

„Nikdy jsem tě u nás na škole neviděl, chodí k nám takovej zrzavej dement,“ odtušil podezřívavě. Vzduch v tu chvíli protnul Šimonův zvonivý smích.

„Já to neroznáším! Vím to, protože tu firmu vedu, ale tenhle projekt nedělám, ten dělá jeden kolega. Máš pravdu, Pavel je trochu dement, ale aspoň pracuje. Taky jsem ho nikdy neměl rád, chodil se mnou na základku a smál se mi, že neumím kreslit, parchant,“ pronesl mezi smíchem. Tenhle kluk se mu zamlouval, moc výřečný ale nebyl, přestože když už ze sebe něco dostal, byly to perly. Jeho společník byl lepší diskusní partner.

„Protože ten podnik vedeš? Chceš říct, že jsi nějaký manažer firmy – jakže se jmenuje?“ otočil se David na Syda, pak si ale vzpomněl.

„Jo, EXFE, nejsi na to nějaký mladý? Ten šílený bourák vypadající, jako by přijel do pohraniční vesničky sám prezident, který jsme míjeli, když jsme šli do hospody, byl, předpokládám, tvůj…,“ dělal si srandu David, a když jen očima přejel Oliviera, viděl, jak se uchechtl.

„Já jsem ti říkal, že to tady bude jak pěst na oko,“ otočil se Olivier na Šimona, „měli jsme jet mým.“ Pak se přitočil k Davidovi: „Ale jo, odhadls to přesně. On je vlastně prezident, jen své vlastní firmy. Naštěstí to u nás doma nikdo neví. Když se neobleče do kvádra, nenageluje vlasy tím příšerným sajrajtem a prezidentský Mercedes nechá v garáži, působí docela normálně. Dokonce skoro každé ráno chodí krmit králíky. A kozičky z farmy, kterou mi věnoval.“

Pokrčil rameny, vjel svému příteli do vlasů, přičemž ho rozcuchal ještě více, než byl, a vtiskl mu polibek. Šimon v tu chvíli vypadal jako kdokoliv jiný, jen ne ředitel velké pražské firmy.

Na rtech mu u toho hrál úsměv, protočil ale očima a naoko se od svého černovláska odtáhl.

„Vidíš, a tohle,“ ukázal na sebe, „je důvod, proč si to v Praze všechno brát musím. Dovedeš si představit, že bych před ty lidi přišel takhle? Ty to, Davide, musíš chápat, nepochybuju, že taky neučíš tak, jak tu teď stojíš,“ otočil se na svého vyššího společníka, načež se Syd zašklebil. To bylo přesně to, co ten jeho mamlas potřeboval. Někdo, kdo mu řekne, že má se svou teorií pravdu. Jistěže by Davida bral víc tak, jak byl teď. Na jinou stranu, byla pravda, že by se ho pak snažili odloudit spolužačky, spolužáci a polovina profesorského sboru – ta mladší, ta starší by věděla, že nemá šanci, David si přece jen mohl vybírat. Jen o tom evidentně nevěděl a bylo by dobré, kdyby to tak zůstalo.

Syd se otočil na Oliviera, který se na něj do té doby díval povzbudivýma, přívětivýma očima. Alespoň on to v nich viděl víc než dobře. Pro ostatní mohly být nečitelné.

„Jak jste se se Šimonem vlastně dali dohromady? Nepředpokládám, že bys jel do Prahy lovit prachatý ředitele s Mercedesama,“ nadhodil, v očích jiskry, které dokazovaly, že si dělal legraci.

Olivier se přátelsky zakřenil, tyhle první momenty jejich setkání měl docela rád a velmi často jimi Šimona škádlil.

„Do Prahy bych si přítele opravdu hledat nejel. Pohádky mám rád, ale doufám, že do hloupého Honzy mám daleko. Našel si mě Šimon sám. Tedy, našla ho má ovenka, která mu posrala boty. Nesnášel mě, nesnášel ovce a příroda ho totálně iritovala, a to nejen proto, že v té oblasti, kde žiju, jde jen těžko najít místo se signálem. Jeho úžasný prezidentský vůz má pohon jen na dvě kola a on s ním zapadl do bahna. Byl ale ztracený jako Karkulka a mně nezbývalo nic jinčího, než mu pomoct. Byl tenkrát svátek, odtahovky měly nejspíš volno a já jsem ho vzal do chaloupky, protože neměl kde jít. Bylo to krušné, první dny jsme se nemohli ani cítit. Celý jeho pobyt u mě se ale krapet protáhl a my jsme se do sebe zamilovali. Pak odjel a tím, že jsme spolu nemluvili a nebyli k sobě naprosto upřímní, vzniklo strašně moc nedorozumění, která jsme málem neustáli. Bylo to tenkrát hodně bolestivé pro obě strany. Málem jsem o něj přišel, když měl autonehodu, kvůli mně a mé tvrdohlavosti. Moc se mi na to nechce vzpomínat, ale věř, že my dva jsme si svou lásku museli hodně vybojovat. Proto si jí vážíme. Ani vzdálenost nám ji nemohla vzít,“ pokrčil rameny a láskyplně se usmál na Šimona, který jej držel za ruku.

Pravda, některé části jejich příběhu by brunet řekl jinak. Vlastně skoro všechny – kdykoli Olivier vyprávěl, z nepochopitelných důvodů v tom příběhu on vypadal jako naprostý… dacan. Jenže ať už to Olivier podal jakkoli, na samém konci se vždy tvářil jako andílek a Šimon u toho nemohl jinak než roztát a usmát se nazpět.

V tu chvíli už zase šli, on ruku v ruce s Olivierem, a jak postřehl, i David držel svého černovláska.

Zbytek jejich výletu proběhl ve zvláštně poklidné, sbližující atmosféře. Stále mluvili hlavně Šimon s Davidem, protože Syd si ve větší společnosti – to znamenalo skupinu, v níž aspoň jeden člověk nepatřil mezi velmi úzký kruh, kterému důvěřoval – nepovídal skoro nikdy a Olivier byl přirozeně poměrně tichý člověk.

Když se nakonec dostali až na parkoviště k bílému, leč krapet zaprášenému Mercedesu, začínalo se slunce klonit k západu.

Nastal čas se rozloučit.

„Rádi jsme vás viděli. My dva jsme se teda moc nepoznali,“ usmál se Šimon na Syda, „ale povedlo se ti získat si Oliviera, takže jsem na tvojí straně. A my dva si ještě zavoláme, předpokládám.“ Nyní byl otočen k Davidovi.

„Co se pamatuji, mám slíbený pivo, až zase budu v Praze, což nebude za dlouho. Mám ti dát číslo, nebo ho najdeš na stránkách? Počkej,“ sundal si ze zad batoh a prohrabal jeho obsah. Na dně skutečně našel plastovou krabičku s úhledně srovnanými vizitkami. To tedy, pravda, byla Markétina práce, on by je dávno zmačkal. Jednu vytáhl. Všichni z firmy měli stejné, tedy, všichni manažeři i on, jeho byla ovšem vyvedená v zelené ladící s barvou očí snad všech chlapů v Lovcově rodové linii. Aspoň tak to vyprávěl otec. Po obvodu byla kartička zdobená čímsi, co mělo připomínat interiér jeho firmy kreslený poměrně abstraktním stylem, nad kterým si vyhrála zejména Kristýna. On tomuhle nikdy moc nerozuměl. Jednu mu vtiskl.

„Zavolej. Kdybys to číslo zapomněl, je na stránkách, a kdyby ses zapomněl podívat, i do firmy můžeš přijít. Docela by mě zajímalo, jak na tebe budou lidi koukat, když zjistí, že jdeš za mnou osobně, ne pracovně. Michala, jedna z mých důvěrných kamarádek, tvrdila, že když takhle přišla ona, polovina lidí se tvářila, jako by patřila k samotnému ďáblovi,“ zasmál se při té vzpomínce. Pak na Davida mrkl.

„A nezanedbávej toho chudáka.“ Poplácal muže po rameni, hlavou pokyvuje k Sydovi. Mladík stál tak, že jim vystavoval temně fialovou modřinu jako na stříbrném podnose. Rozhodně nevypadal zanedbaný. Ale Šimon jej, koneckonců, chápal.

Jakmile se jim dva noví přátelé ztratili z dohledu, Olivier si téměř neslyšně povzdychl.

„Vypadali sympaticky…,“ odmlčel se na chvíli a Šimon se na něj jen koutkem oka podíval. „Navenek působili tak spokojeně, ale myslím, že úplná idylka to nebude. Syd neustále zatvrzele tvrdil, jak jsou jen kamarádi s výhodami, ale všiml sis, jak se na Davida díval? To byl pohled kluka, kterému na tom druhém opravdu záleží. Z druhé strany David si jej hlídal, dával mu najevo jistou náklonnost, ale tu lásku, kterou nenápadně a nejspíš podvědomě vysílal Syd, tu on neviděl, anebo nechtěl vidět. Co si o tom myslíš?“

Šimon se zamyslel. Seděl už za volantem, to mu ale nebránilo věnovat se svému milenci – řídil už léta, byl zvyklý při řízení komunikovat. Stejně se ale na moment zarazil.

„Takhle to bereš? Nevím, mně přišli celkem nadějně,“ začal nakonec. „Chci říct, nenapadlo mě, že by mezi sebou měli nějaké problémy o moc víc než jiný páry. To, jak se chová David k Sydovi, v tom jsou vidět úplně stejný snahy ho pochopit, jaký jsem kdysi zkoušel já. A úplně stejně mu to nejde… Ale snaží se. A nesnažil by se tak ani on, ani já, kdybyste nám za to nestáli. Chvíli to trvá, než pochopí, jak konkrétně Syd funguje a co po něm ve který situaci vyžaduje, protože věř, že nikdo krom tebe to na první dobrou nevidí. Nepochopil jsem, co se mu stalo, že odešel v té hospodě, a kdybys nezmizel i ty, nenapadlo by mě, že se vůbec něco děje, a to jsem si myslel, že po roce, co spolu žijeme, v lidech číst umím. Až se on tohle naučí a Syd naopak uvidí, že se snaží, a vezme ho na milost, hodně se toho vyřeší. Ale tak, jak to vnímáš ty…, to mě nenapadlo,“ přiznal.

„Nejsem si jistý, jestli se ho opravdu snaží pochopit, mám pocit, že ho spíš tak nějak bere pro tuhle chvíli, protože mu nic jiného nezbývá. Nevím, proč jsem došel k myšlence, že s ním David do budoucna prostě nepočítá… A Syd se brání a namlouvá si, že je to všechno vlastně takto v pořádku. Ale z jeho pohledu není, cítím to z něj. Je nešťastný a má strach. Ale jsou to jen mé domněnky, možná je všechno jinak a já se mýlím. Asi nemá smysl o tom polemizovat. My jim asi víc pomoct nemůžeme,“ pokrčil rameny Olivier a opřel si hlavu o okýnko. Byl příjemně unavený a zrelaxovaný. Teď byl rád, že nemusí řídit, doma je čekalo ještě hodně práce, než se budou moci věnovat jen sami sobě. A Šimon měl slíbené, nemohl jej odbýt… A ani nechtěl.

Ten zatím dál tiše pozoroval cestu před sebou. Tohle jej opravdu nenapadlo – měl dojem, že je jeho nový přítel zamilovaný stejně, jako byl on sám kdysi, jen v tom zkrátka neumí chodit. S lidmi, jako byli Olivier a Syd, to ostatně nikdy nebylo nejlehčí a zrovna Šimon s Davidem byli v tomto ohledu tak trochu kopyta. Už vidět jejich snahu stálo nějaké to úsilí.

„Možná. Nevím, přišli mi zamilovaní oba, každý úplně jiným způsobem. Ale když nad tím teď zpětně přemýšlím, vlastně si nejsem úplně jistej. Tak jak tak, já se s nimi – s Davidem určitě – ještě uvidím, jak pojedu do Prahy, tak se na to zkusím zaměřit a pak ti dám vědět. Nebo by ses mohl někdy přidat, už jsi se mnou doma dlouho nebyl a chybíš mamce. Co myslíš, uděláš si výlet? Po sté ti zopakuju, kde je která památka, kam jsem chodil do školy a kam do školky… A navštívíme ty dva,“ nadhodil, to už ale parkovali u chaloupky. Nebe na obzoru zdobily červánky, celá scenérie působila poklidným, romantickým dojmem. Obešel auto a otevřel Olivierovi dveře.

„Prosím, má královno,“ zapitvořil se a vysekl mu poklonu, za což si pochopitelně vysloužil pozdvižené obočí, neřešil to ale a pořádně jej políbil.

„Musím ještě zajet do garáže a pak ke králíkům a kozám. Zkontrolovat maily a telefon. A pak se vysprchovat. Počkám na tebe… teda, chci říct počkám tě – víš co, abys mi rozuměl – v ložnici,“ nadhodil, zakřenil se, políbil jej na nos a propustil. Čekal je ještě dlouhý večer, už teď se ale nemohl dočkat jeho závěru.

A stejně – hned, co opět vystoupil z auta a začal se věnovat zvířátkům, přepadla jej chuť prvně si trochu pohrát. Maličko. Za to ranní utrpení. Neodpustil si několikrát na Oliviera náhodou narazit a u toho jej obejmout nebo pohladit, líbaje jej na krk. Věděl, že to s ním i po tom roce společného života dělá divy, a když se mu pak odešel vysprchovat, tušil, že i Olivier už po něm prahne stejně jako on po něm.

Slyšel, jak černovlásek zapadl do koupelny – neodolal a sám se za ním vkradl, aby jej přistihl polonahého s tričkem ještě v ruce. Políbil jej, rukou mu zajížděje mezi nohy. Olivier neucukl.

„Pospěš si,“ zašeptal mu do ucha. Viděl vzrušení plovoucí v šedých hloubkách i to, jak jej žádostivě pozorují ještě ve chvíli, když koupelnu opouštěl. Posadil se na postel. Přišel čas na druhou fázi plánu.

Do ruky vzal knížku a začetl se do řádků, hezky zachumlaný v dece. Dveře se otevřely. A Olivier k němu přešel, sedaje si na postel. Přesunul na něj velké, překvapené oči.

„Už?“ zeptal se nevinně. Mohl si všimnout, jak Oliviera zaskočil.

„Myslel jsem, že mám ještě čas… Počkáš do desíti? Mám zrovna hezkou kapitolu, tak bych ji dočetl… a taky jsem si říkal, že bychom se o ní mohli pobavit. Je tu pár celkem hezkých myšlenek. Tak třeba, co si myslíš o významu pohádek v rozvoji dětské osobnosti?“ nadhodil a na chvíli se na Oliviera zcela vážně zadíval. Doufal, že mu nezačnou cukat koutky příliš brzy, ten pohled byl totiž k nezaplacení.

Olivier se na malou chvíli zarazil, než pochopil, že si z něj Šimon střílí. V prvních momentech netušil, jak se k tomu postavit, byl nadržený ze všech těch dotyků i fantazií, které se mu honily hlavou už ve sprše. Měl chuť se na něj vrhnout a neřešit jeho nesmyslné povídačky. Jenže Šimon si chtěl hrát. Chtěl jej dál provokovat, ačkoliv tentokrát na to šel z úplně jiné strany.

Zatvářil se tedy vážně, jako by uvažoval o jeho otázce, ale nenápadně vsunul ruku pod peřinu a začal ho hladit po stehně.

„Tedy, abych řekl pravdu, mnohé pohádky mohou děti dost děsit,“ zatvářil se rádoby vyděšeně, ale jeho ruka vklouzla mezi Šimonovy nohy, kde nahmatala jeho mužství, které se pomalu probíralo k životu. Začal jej jemně hladit přes tenkou látku trenýrek. „Všichni ti draci a obři… Vezmi si takovou pohádku O Jeníčkovi a Mařence, vykládá se dětem, které jsou ještě v peřince, a přitom je plná násilí, lhaní a strachu. Je v ní popsán kanibalismus a také upálení zaživa. Uznej, že po vyslechnutí něčeho takového jejich osobnost musí strádat. Také je ta pohádka ponouká ke lhaní. Přece jen takhle velké děti že by nevěděly, jak se na lopatě sedí? Uznej, že lhaly, až se jim od úst prášilo. Také láska v jiných pohádkách je napsána příliš naivně. Děti by měly vědět, že ne všechno končí růžově, a také, že ne vždy to musí být jen o princi a princezně,“ zakoulel očima a lehce zmáčkl jeho tvrdnoucí penis. Šimon jen nabral více vzduchu do plic, ale jinak nedal nic najevo.

Olivier tedy pokračoval v dráždění i polemizování. „Dětem by se nemělo lhát a také nic slibovat. Jsou vnímavější, než si vůbec dokážeme představit, a do budoucna by je mnohé pohádky mohly negativně ovlivnit. Co myslíš ty?“ Po těch slovech vklouzl za gumu spodního prádla, přejel po horoucím údu celou dlaní a pak jen palcem lehce polaskal žalud. V té chvíli už byl plně v pozoru a Olivier se na něj jen sladce pousmál. Pro nezúčastněného diváka by působili, jako by si opravdu jen povídali. Pod peřinou to však žhnulo jako samotné peklo. Ani Oliviera totiž nenechalo dráždění Šimonova penisu chladným.

Brunet se stále snažil udržet vážnou tvář, věděl ale, že kdyby přece jen promluvil, uklouzlo by mu něco, co by jej zaručeně prozradilo. Ne že by bylo před čím, Olivier moc dobře věděl, co s ním provádí. Vždycky hrál tak nečestně, ne aby se věnoval jejich souboji vůlí… Ale tentokrát jej Šimon nehodlal nechat.

Nadzvedl se a přesunul ke svému milenci, aby se mu posadil na už plně připravený klín. Tam se začal pohupovat. Cítil, jak Olivierova dlaň povolila, zatímco se mu v očích mihla slast v kombinaci se vzrušujícím utrpením.

„Jistě… Ale některé pohádky můžou podněcovat fantazii, nemyslíš? Vzbuzují dojem, že by se člověk nikdy neměl spokojit s málem, vždycky za sebe bojovat… Samozřejmě, že jsou to ideály, ke kterým se realita neblíží. Ale lepší začít na ideálu a postupně ho osekávat, než navždy zůstat na dně,“ šeptal mu do ucha, dýchal mu na něj a příležitostně jemně okusoval lalůček. Nepřestával se vrtět.

„Podívej, jakou ty máš fantazii… Určitě to bude pohádkami,“ zamumlal. Tušil, nad čím jeho milenec přemýšlí. Pohádky to nebyly.

„O fantazii mi ani nemluv,“ šeptnul Olivier kdesi do ohbí jeho krku. „Pohádku o princezně, která uvízla v bahně, tu jsme si prožili na vlastní kůži… Je pravda, že dopadla nadmíru šťastně, ačkoliv tvrzení, že žili šťastně a spojeně až do smrti, ještě s jistotou vědět nemůžeme. Ale v tomto jsem jako dítě, budu tomu věřit.“

Dál si mumlal cosi sám pro sebe a uvědomoval si, že pomalu ztrácí zdravý rozum. Horké tělo a klín vrtící se na jeho pokladu mu dávaly zabrat a pomalu se do něj vkrádala sladká nevědomost způsobená slastí prosakující do každého kousíčku kůže, které se Šimon dotýkal.

Miloval ho víc než jakýkoli pohádkový princ a měl jen velké štěstí, že draka, který se je před rokem chystal navždycky rozdělit, udolali zdravým rozumem. Ten se ovšem teď pomalu ztrácel pro dobro věci, která měla následovat. Ta malá dráčata, která v nich zůstala, si oba vychovali k obrazu svému. Drobné laškování, provokace a ranní buzení pana ředitele byly jejich práce. Olivier nikdy takový nebyl, až s Šimonem se stal tolik bezprostředním. Jen s ním…

Jen jemu dokázal ukázat tvář plnou lásky, s ním se dokázal usmívat dlouhé hodiny, jeho miloval tak, až ho z toho bolel rozkrok.

Pevnými pažemi ho chytil, svalil na záda a jedním tahem stáhl kus prádla, které nadmíru překáželo. Než vzal jeho mužství do úst, zašeptal: „A nyní bychom se mohli přesunout k praxi, jak fungují pohádky pro dospělé. To je taky zajímavé téma…“

Zbytek té noci už by Šimonův popis, pokud by se na něj kdokoli zeptal, rozhodně nevystihoval. Asi by záleželo na denní době, kdy by ten dotaz byl položen, a na jeho aktuálním rozpoložení – pokud by si chtěl hrát, možná by si začal stěžovat, jak jeho milenec hrubě zanedbal tak vznešené téma a hravým tónem s širokým úsměvem hlásal, že na „šťastně až do smrti“ to rozhodně nevidí, protože trpí jako kůň – což by se mu zdálo zavádějící, jelikož jeho kůň měl sexu dostatek, vzhledem k tomu, že už stihl porodit krásné zdravé hříbátko. Kdyby se chtěl vytahovat, asi by nadšeně ukazoval veliké modrofialové značky, podobné, jako měl sám Syd, a nechal ty mluvit za něj. Ale s největší pravděpodobností by neříkal nic – a namísto toho chtěl zážitek zopakovat, ideálně co nejdříve.

Jak tedy ukončit jejich pohádku? Zazvonil zvonec, jednou, dvakrát, třikrát, a ani to je nedovedlo vyrušit z dlouhé promilované noci plné vášně a touhy, která skončila až k ránu, kdy obě těla usnula, vyčerpaná, plná pocitů z celého toho dne, otázek, ale také výsostného uspokojení – navzájem se objímající a předávající si své tělesné teplo a pocit bezpečí. Ať už to s jejich novými přáteli mělo dopadnout jakkoli, oni dva byli spolu. V takové důvěrné momenty sobecky nezáleželo na ničem jiném.