Valčepo 4. kapitola

„Já su Olivier, menuju se tak! Co sisi jako myslél? Že po Karlovicách běhajú běžně chlapi s francúzským ménem? To ti to jako nedošlo? O co tady de? Kdes mňa vyštrachál, co po mňa chceš?" kamenný, mírně naštvaný výraz byl totožný se sochou, okolo které dnes šel na vrchol. Radegast je sice bůh slunce, hojnosti a úrody, ale Liviho jeho tvář dlouho strašila ve snech, když byl ještě dítě.

Koutkem oka viděl, že se Liduna zase nadechla, chystajíc se něco dodat, ale pusu zase zavřela a nahlas polkla, když se Olivier podíval i na ni.

„Poďte dál a vystlite mi to," pozval je už s uvolněnějším výrazem, přesto však stále působil poměrně děsivě.

Brunet pevně stiskl zuby k sobě, aby se náhodou nestalo, že řekne něco, čeho by litoval. A že ho takové věci teď doopravdy napadaly! Nebýt zrzky stojící vedle, už dávno by se na ovládání sebe sama vykašlal, ale takhle mu nezbývalo nic jiného. Věděl, že mu chtěla pomoci a nejspíš vážně konala v jeho zájmu. Byla mu sympatická a nechtěl po tom, co pro něj udělala a udělat chtěla, začít nadávat přímo před ní.

V očích se mu ale nebezpečně blýskalo, dlaně sbalil do pěstí a zuby stále drtil pevným sevřením čelistí. Liduna stojící k němu zády si toho nemohla všimnout, byl si ale jist, že pro černovláska musel být jeho postoj nepřehlédnutelný. A bylo mu to celkem jedno.

Na pozvání dovnitř zrzka s mírným úsměvem kývla, vydala se za šedookým kamsi do útrob domku a brunet ji mlčky následoval.

Copak sis myslel, že po Karlovicích běhají běžně chlapi s francouzským jménem? položil si Šimon otázku, kterou mu před chvílí dával Olivier, i když on ji nejspíš myslel jako řečnickou.

Ne, nemyslel. Jen jsem měl za to, že znám význam slov „hodný" a „milý"… Ale evidentně jsem se buď spletl, nebo se matka přeřekla. Tohle nemůže být pravda!

Mohla. A černovlásek sedící na dřevěné židli u stolu ve světnici, který Šimona propaloval svým ledovým pohledem, jako by to bolestně dokazoval.

Zelenooký se pouze posadil, Liduně takticky přenechal místo blíže k hostiteli. Nemluvil, nepovažoval to za dobrý nápad, minimálně dokud v místnosti byla i zrzka. A tak se slova ujala ona: „Vzpomínáš si na tetu Karlu? Taková veselá, milá ženská, studovala s tvým otcem a pak za ním občas jezdila jakožto kamarádka. Kvůli práci nakonec na dojíždění na druhou stranu republiky nebyl čas, ale byli doopravdy dobří přátelé a ty jsi ji také měl rád," zavzpomínala s úsměvem. Nedala ale svému černovlasému příteli moc času na odpověď: „Představuji ti Šimona Lovce, jejího syna."

Tentokrát ztratil slova sám hostitel. Celou dobu jen klidně popíjel čaj a nechápal, proč Liduna vzpomíná tetu z Čech, která mu každou návštěvu dovezla kupu bonbónů a čokolády s německými nápisy, o kterých si jiné děti mohly nechat jen zdát. Poslední větou ho však tak šokovala, že mu čaj, kterého se zrovna napil, zaskočil a on se rozkašlal tak, až mu do očí vstoupily slzy. Sotva popadl dech, podíval se netradičně plaše skrz zaslzené oči na hnědovláska, pár slovy se omluvil a zmizel v koupelně.

Opláchl si ledovou vodou tvář, sedl si na vanu a hlavu vložil do dlaní. Nejenže nezapomněl na tetu Karlu, on si vzpomněl i na samotného Šimona. Při jedné návštěvě přijela s ním. Byl malinký, ještě v kočárku, ale už tenkrát asi pětiletého Liviho fascinovaly oči toho mimina. Pamatoval si, že se tety dokonce ptal, jestli není mimozemšťan, a taky si uvědomil, že za tuto otázku dostal pohlavek od táty, ačkoliv tenkrát vůbec netušil, co provedl. Vždyť na mimozemšťanech nebylo nic špatného…

Asi by možná i na tuto návštěvu za ta léta zapomněl, kdyby se nestala ještě jedna příhoda, o které dodnes nikdo nevěděl. 

Rodiče tenkrát něco slavili a opékali před chaloupkou. Šimonka v kočárku nechali spát za domkem, aby jej nerušili a mohl v klidu odpočívat. Žádné další dítě už tam nebylo, a tak se Livi začal po chvíli nudit. Zašel se podívat za Šimonem, a když zjistil, že nespí a jen žmoulá v pusině nějakou hračku, připadalo mu, že se nudil stejně jako on.

Spásný nápad, jak si společně oživit odpoledne, přišel Livimu na mysl hned, jak uslyšel ržání koní, pasoucích se kousek nad chaloupkou. Jelikož několik týdnů předtím byl s rodiči v Praze za rodinou Lovců, věděl, že tam se koně na ulicích nepasou, a z toho plynulo, že malý Šimon nejspíš ještě žádného neviděl. A proto jako správný starší kamarád mu je chtěl ukázat. Inteligentní Livi dokázal snadno přijít na to, jak se kočárek odbrzďuje, s čím však nepočítal, bylo, že moderní tříkolový kočár, určený jen a pouze do městských ulic, se bude tak špatně řídit do mírného kopce s vysokou trávou. Nicméně zvládl to, před ohradou vytáhl batole a posadil se s ním do trávy. 

Pamatoval si, že Šimon už skoro seděl sám, ale když se mu jednou ze sedu vyvrátil a začal natahovat moldánky, vzal si ho Livi na klín, aby se o něj opřel. Pak mu sáhodlouze vykládal všechno, co o koních věděl. Připadalo mu, že ho Šimonek pozorně poslouchá, protože ani nemukl, jen usilovně ožužlával hračku a hrál si s řetízkem na krku. Se zděšením si v tuto chvíli uvědomil, že měl tenkrát šílený nápad. Chtěl Šimona posadit na svého poníka, nicméně po zjištění, že má příliš krátké nohy, to naštěstí vzdal. Po nějaké době dostal Livi hlad a taky na nemluvněti viděl, že svou hračku okusovalo usilovněji.

Položil ho tedy nazpět do korbičky a vydal se zpátky. Jestliže do kopce to šlo těžko, z kopce to bylo mnohem náročnější… Už byl téměř dole, když kočár neudržel a ten se s drkotáním řítil pomalu, ale jistě dolů. Livi se za ním rozběhl a s tlukoucím srdcem ho přidržel těsně předtím, než by se definitivně převrátil. Ani Šimonovi se divoká jízda příliš nelíbila, a tak se rozeřval z plných plic. Livi si dobře uvědomil, co se mohlo stát, a hlavně, co se stane, pokud jeho rodiče zjistí, že si s batoletem udělal výlet ke koním. Rychle upravil deku a vydýchával své zděšení. Ve chvíli, kdy přicházela teta Karla, už se usmíval a houpal Šimona, jako by se vůbec nic nestalo. Nejenže tenkrát nedostal pořádně na prdel, ale ještě byl pochválený, že chlapečka hlídal a houpal ho.

Na tuto příhodu dávno zapomněl, ale pohledem do zelených očí nyní již dospělého mladíka si vzpomněl do podrobností, jak to tenkrát bylo, a až dnes mu plně došlo, co všechno se jeho dětskou nerozvážností mohlo stát.

Uvědomil si, že už byl v koupelně dlouho a měl by se vrátit, protože na něj jeho hosté čekali. Za celou dobu však nevymyslel, jak by se měl k Šimonovi chovat. Ve chvíli, kdy Liduna mluvila, Šimon se upřeně díval do jeho očí a Olivier nemínil pohledem uhnout. Z toho ovšem opět vyvstalo příjemné mravenčení, ze kterého se jeho tělo tetelilo blahem, ač mysl protestovala. Vždyť si to přece na Radhošti všechno polopaticky vysvětlil, teď nemohl podlehnout a musel reakce svého organismu, který neměl rozum, nějak zpacifikovat. 

Byl rozhodnutý nechat ho u sebe. Nemohl ho vyhodit, to by tetě Karle samozřejmě nedokázal udělat, ale věděl, že přítomnost hnědovláska bude pro něj boj se sebou samým.

Ten kluk mu zboural všechny valy a hradby, které si po rozchodu s Pierrem vystavěl, a nejen to. Netušil přesně, co s ním to zelenooké stvoření dělá. Nejraději by ho zničil v posteli, a na druhou stranu ho nenáviděl. A proč ho nenáviděl? Právě proto, že jen jeho přítomnost s ním mávala jako zástava na stožáru při vichřici. 

A z toho vyplynulo, že se musí uklidnit a k tomu klukovi se začít chovat pěkně… Nenechat se vyprovokovat… Ne tím zelenookým dacanem, který mu zasahuje do života už od útlého mládí, ale hlavně sám sebou.

S těmito myšlenkami se zaraženě, ale s mírným úsměvem vrátil do místnosti. Dva páry očí se na něj zadívaly.

„Co tak čučíte? Byl sem sa vychcať," řekl a rozesmál se sám nad sebou, jakou hloupost vypustil z úst. „No tak nebyl, no… Šimone, nechcu a nebudu ti lést do zadku enem proto, že si ogar tety Karly, přesto všecko sa ti omlúvám, možeš tady zostať, pokaď nemáš kde byť…," připustil Olivier a upřel svůj zrak zpět do zelených očí, které ho upřeně sledovaly. Pevně doufal, že mu tato omluva přinese klid a mladý Lovec toho nezneužije. Hlavně aby do něj nerýpal a pak by Olivier dokázal uvěřit tomu, že spolu dva tři dny mohou vydržet, aniž by se pozabíjeli. Pokud by ale Šimon začal znovu zpívat svou písničku o tom, že je něco víc, věděl, že vylítne jak čert z krabičky a nikdo tomu nezabrání.

A zelenooký mladík se silou vůle držel, aby k vytřeštěným očím omylem nepřidal i hloupě otevřená ústa.

Když se Liduna zmínila o jeho matce jako o "tetě Karle", přišla Šimonovi celá situace celkem vtipná. Myslel si, že teď Livimu spadne hřebínek, možná si i uvědomí, že kdyby ho tehdy u těch ovcí poslouchal, mohl to vědět už dávno. Reakce, které se rusovlásčiným slovům dostalo, však nenechala Šimona vycházet z údivu.

To ho to tak vzalo? Hned, jak ta slova slyšel, střelil po Šimonovi poplašeným pohledem a do slova a do písmene utekl z místnosti. A brunet tuhle reakci absolutně nechápal. Co ho na jeho matce tak vyděsilo? Mít o trochu lepší náladu, možná by začal žertovat, že se Livi tolik lekl faktu, že někdo dobrovolně jezdil sem do pustin bez lidí, signálu a vůle vydláždit jednu blbou lesní cestu, ale po všem, čemu se Šimonovi od včerejšího dne dostalo, zrovna o tomhle žertovat vážně nechtěl.

„Co se mu děje?" otočil se nechápavě na ženu vedle sebe, ta se ale tvářila úplně stejně překvapeně, jak se cítil on.

„Vůbec netuším. Tvá mamka na něj vždy byla hodná, měl ji rád. Jestli si vzpomněl, nevím, proč by utíkal," řekla s pokroucením hlavy, očima stále skenujíc dveře, za kterými černovlasý zmizel. 

Před očima se Šimonovi opět objevil výraz, který po něm černovlasý hodil, když slyšel, kdo je. Tak překvapený, zároveň ale možná krapet bolestný… A to v Šimonovi budilo něco zvláštního a rozhodně ne požadovaného. Strach. Možná šlo o nějaký přirozený ochranitelský pud, brunet pak ale rozhodně nechápal, proč se mu to dělo zrovna v přítomnosti toho nesnesitelného muže. A přesto stačil jeden pohled plný bolesti a v Šimonovi se naráz spustily laviny otázek. A co bylo nejděsivější, část jeho samého si přála vstát, jít do té prokleté koupelny a přesvědčit se, že je majitel domku v pořádku.

Co ho to napadalo? Co se to s ním dělo? A proč za to kruci zase mohl tenhle chlap?! 

A až v ten moment to Šimonovi došlo. Až v ten moment konečně pochopil, co to všechno znamená – to jediné dobré na celé situaci, jediná záchrana, na kterou se celou tu dobu upínal, byl on. Žádný hodný a milý člověk, který se o něj postará, žádný hrdina, kterého si vybájil, ale tenhle chlap, který ho od samého začátku probodává pohledem a který ho už tolikrát bez obtíží vytočil. Tenhle chlap je ten jediný, kdo mu může pomoci? Tohle je to, co celou dobu hledal?!

Jen stěží odolal chuti začít se smát. Bylo to vážně vtipné! Všechno! Ta ironie osudu i Olivier, člověk, na kterého celou tu dobu spoléhal. Jestli tohle byl nějaký vtip, byl pěkně debilní, kruci!

A v ten moment se otevřely dveře a černovlásek se vrátil, pročež se Šimon pokusil znovu uklidnit. Vysvětlení, které Livi podal, tomu ale moc nepomohlo. Potřeboval jsem se vychcat byla po tom, co doslova utekl, ta nejtrapnější výmluva, jakou kdy Šimon slyšel. Část jeho samého ještě chvíli zpět nemohla klidně sedět pod náporem všemožných představ a myšlenek, dohadů, proč se černovlásek zachoval zrovna takhle, a on pak není schopen vymyslet kvalitnější výmluvu? Tak tohle se povedlo…

Jeho nálada se postupně dostávala víc a víc pod bod mrazu a nebýt Liduny, dávno by to dal hlasitě najevo. A ani to nebylo moc dobře – brunet byl v jádru hodně impulsivní člověk. Když došlo na přirozeně nastavené chování, fungoval na principu rychle se naštvat, dostat to ze sebe a zase se zklidnit. Zůstávat tiše sedět jako natlakovaná bomba kazilo jeho schopnost uvažovat. Jenže copak byl nějaký psycholog, aby tohle byť jen tušil?

A pak se černovlasý omluvil. Ano, opravdově se omluvil, a dokonce se nejistě usmál s příslibem pomoci a noclehu. A to bylo pro Šimona jako rána pod pás.

Chápal, jak fungují jeho vztahy s jinými lidmi. Věděl, jak to je – uvědomoval si, že ho sekretářka pokouší, protože v něm vidí slušného oslíčka na otřásání, podobně jako věděl, že z něj chlap, co mu tak podlejzá, cítí prachy. Lidé takoví byli. Byl si moc dobře vědom, že nebýt Šimon Lovec, většina z nich o něj nezavadí pohledem. Věděl, že mu jméno dělá cestu, po níž kráčí.

Stejně tak pak věděl, že muž, u něhož hledal pomoc, mu ji nabídne čistě jen proto, že mu bude blbé nechat syna známé jeho otce venku. Chápal, že o něj nepůjde, že ve skutečnosti mu zase bude dělat cestu něco jiného, tentokrát jméno jeho matky namísto jeho vlastního. Tenhle formální svět tak zkrátka fungoval.

Jenže tenhle muž se včera zachoval úplně jinak. Právě to na něm Šimona den zpět tak fascinovalo. Byl jiný, svůj, zvláštním způsobem čistší než zbytek prohnilého světa. Pomohl mu nezištně a bez potřeby zavděčit se.

Pochopil, že Olivier, o kterém matka mluvila, ho přijme jen kvůli ní, ale právě u tohoto muže ho to svým způsobem zklamalo. Choval se k němu, jako by ho nenáviděl. Vyhodil ho. A teď se bude usmívat? Ne, on nebyl jiný. Byl úplně stejný jako všichni ostatní. Necítil k němu nic než nenávist, a přesto na něj, když zjistil, kdo je, koukal jinýma očima. Jako každý. A proto nebyl důvod chovat se k němu lépe než ke komukoli jinému. Však tu taky byl jen proto, že byl synem své matky, ne?

Všechno se v něm hromadilo a on jako by neslyšel polovinu Liviho slov, která ve skutečnosti znamenala pravý opak jeho myšlenek. Nejspíš toho na něj bylo zkrátka moc, ale on už to všechno ani chápat nechtěl. A tak si pouze založil paže na hrudi a probodl Oliviera pohledem. Co měl říct? Poděkovat? Zasmát se? Neměl na to náladu.

A tak nakonec seděl a mlčel další dlouhé minuty, dokud se Liduna neomluvila, že musí domů, protože se jí bude vracet manžel i dcera. Ani ve chvíli, kdy se za ní zabouchly dveře a Šimon s Olivierem osaměli, neměl se brunet ke slovu. A tak tam seděl jako to, čemu se říká „nafukovací ryba" schopná při sebemenším šťouchnutí vytasit ostny, jako dokonalý příklad pojmu natlakovaná bomba.

Ticho bylo tak tísnivé, že měl Olivier pocit, že pokud jeden z nich nepromluví, asi se jím zalkne. Šimon se k ničemu neměl, jen seděl s výrazem uraženého psa. Takové ty oči, kterým se nedá nic odmítnout, ale stejně jde na onom chlupáčovi vidět, že je z nějakého důvodu naštvaný a uražený. Livi by přísahal, že pod stolem jsou Šimonovy ruce pořád stisknuty v pěst, stále stejně, jako když vcházel do chalupy. Rozhodl se tedy, že ticho přeruší sám.

„Tys nic nejed, že?" zeptal se, možná až příliš plaše na svou povahu, nicméně jeho společník si toho nejspíš nevšiml a jen pokýval hlavou.

„Jíš frgále?" zeptal se a doufal, že v Praze tyto koláče znají.

„Přeložit?" pozvedl brunet nezaujatě obočí. Toto bylo první slovo, které směrem k Olivierovi pronesl od doby, co vlezl do domku, a byl si jistý, že nevyznělo moc příjemně, ale záleželo na tom? Jediná jeho záchrana byl chlap, který ho přijal opět jen kvůli jménu. Nemohl ho vyhodit, i když by to nejspíš udělal rád. Ráno mu to přece problém nedělalo…

Olivier si povzdechl, zvedl se a uvědomil si, že krabici s frgály nechal v autě. Beze slov opustil chaloupku, aniž by se na Šimona podíval. Na zápraží se nadechl čerstvého vzduchu, aby se uklidnil. Tohle bude dlouhý večer… 

To to se mnou vzdal tak rychle? pomyslel si brunet, opět už plavaje v myšlenkách. Liduna nejprve mluvila nářečím, ale když pochopila, že je Šimon z Prahy a nerozumí jí, začala na něj mluvit česky. Uměla to a netvářila se ani, že by to bylo něco neobvyklého nebo obtížného. A on si byl jist, že to tenhle chlap umí taky, pouze z něj dělá idiota. Baví ho to?! Asi ano. Celá ta situace je přece ohromně zábavná… 

Olivier popadl koláče a rychle se vracel do chalupy. Beze slov prošel okolo hnědovlasého k lince. S hlukem vytáhl dva talíře, na něž nakrájel klínek od každého druhu. Okázale potom jeden z nich položil před svého hosta. 

„Toto sú frgále, na to slovo není překlad…"

Šimon nepatrně pozvedl obočí a zadíval se na dva kousky podobající se dílkům pizzy z něčeho, co vypadalo jako velký koláč. Sladké měl rád, ba nejen to, takže se moc nerozmýšlel a prostě se zakousl… 

Cítil se, jako by mu v těle vybuchovaly ohňostroje. To bylo blaho! Kdyby jen nebyl tak naštvaný na všechno a všechny, přičemž možná v hloubi duše sám netušil, odkud se to vlastně bere, užil by si tu pochoutku daleko víc. Bohužel, stále v něm kolovala hromada nevyřčených slov. Bublinky, které nebylo bezpečné držet, protože až láhev vybuchne, ztropí daleko víc škod. 

Když dojedl, jen němě odsunul talíř, nedávaje na sobě nic znát. 

„Jsou," promluvil pak konečně a zvedl hlavu, aby se mohl svému společníkovi podívat přímo do očí. U toho se snad podvědomě napřímil, aby se udělal vyšším. Šedooký se ale zatvářil nechápavě, a tak Šimon pokračoval: „Ne sú, ale jsou," opravil jeho předchozí větu s přimhouřenýma očima. Dozajista uměl mluvit česky a Šimon to věděl. Jestli z něj chtěl dělat idiota, budiž! Ale tuhle hru budou hrát dva…

Černovlasý jen překvapeně zamrkal. Nevěřil svým uším. Co to tady na něj hrál za komedii?

Nerozumí? Tak ať sa učí…

Olivier měl dojem, že za chvíli uvidí rudě vztekem. Toto mu určitě dělal schválně. Zase se ho snažil vyprovokovat, viděl do něj jak do křišťálové koule. Ten Pražák nebyl tak hloupý, aby nepochopil, že by Olivier syna své oblíbené tety nikdy nevyhodil. Jestli by se ale takto choval dál, udělal by to! S klidným srdcem. Ani výčitky by necítil.

Nahnul se k němu přes stůl a zadíval se mu zblízka do očí plných výsměchu a zloby.

„Tak mňa dobře poslúchaj, ty holomku. Já su tady doma a já si budu mluviť, jak já chcu, pokaď sa ti něco nelíbí, možeš jiť spať na seno. Si enem sopel, kerého nenaučili slova prosím a děkuju. Ty sú univerzální, znajú je všeci… Enem v tam u vás asi ne…"

Bylo to zvláštní. Když Šimon poslouchal o tom, jak si Olivier bude dělat, co chce, na jednu stranu jej ta slova nepředstavitelně iritovala, to bylo jasné, ale na druhou ho toto svým způsobem uspokojovalo. Kysele se na svého společníka usmál, oči přemýšlivě přivřené.

Chtěl pozornost. Bylo to tak dětské, vrozené. Instinkt. Kdyby jen brunet věděl, že se takhle choval na základě touhy po pozornosti, pravděpodobně by se zatvářil nanejvýš šokovaně. Tvrdil by s vytřeštěnýma očima a dlaněmi zvednutými v obranné pozici, že tak to určitě není, že to tak jen vypadá. Sám sobě by se to snažil namluvit. Jenže pravda taková byla, i když to on sám nevěděl. Ten ranní vyhazov a nezájem, který tím Olivier ukázal, v něm přirozeně vyvolával touhu po pozornosti, kterou lze získat dvěma způsoby – dobrým chováním a špatným. A stejně, jako tuto touhu řeší puberťáci, vyřešil ji nyní i on. Podvědomě, ale přece.

Ovšem pak přišla na řadu část s prosím a děkuji a v Šimonových očích se zlostně zalesklo. Co on mu má o tomhle co říkat? Jakým právem ho takhle nazývá?! Tak tohle tedy ne!

A to byl tak nějak ten spouštěč, ta poslední kapička, kterou mladík potřeboval, aby pohár přetekl. Aby se vše nahromaděné hluboko v něm konečně dostalo na povrch.

„Ty se tu do mě budeš navážet? TY mi budeš říkat, co jsem a co mám a nemám dělat?!" vstal od stolu, snad aby působil děsivěji, když bude výš, a snad jen proto, že si potřeboval ulevit alespoň nějakým pohybem, pěstí praštil do dřeva. Stolu se samozřejmě nic nestalo, jen v ruce mu bolestně zatepalo, ale to mu bylo srdečně jedno.

„Teď poslouchej ty mě! Myslíš si, že jsem tady dobrovolně?! Fakt si stojíš za názorem, že jsem tu z vlastní vůle?! Tak já ti řeknu tajemství! Nejsem! Mám auto na tvojí posraný cestě, boty posraný od tvý posraný ovce, mobil roztřískanej kvůli tvýmu posranýmu koni a tvojí včerejší posraný vycházce! Ze stejnýho důvodu mám zničený nejlepší sako! A víš co?! Teď sedím tady, s tebou a poslouchám o tom, že mi nejsi schopen ulehčit ani tuhle posranou maličkost!" zuřivě gestikuloval a mával rukama, jako by tím snad mohl všechna svá slova podtrhnout.

„Doprdele! A víš co ještě?! Ten posranej člověk, kterej mi tu podle matky měl pomoct, jsi ty! Mám se spolehnout na někoho, jako jsi ty, chápeš to?! Budu tady, s tebou! Fakt myslíš, že jsem tohle podstupoval dobrovolně? Furt? Že si neustále bereš do huby, co bych měl a neměl kurva dělat? Tak teď poslouchej, a pořádně! Já tu dobrovolně nejsem! Nechtěl jsem uvíznout v týhle prdeli světa a nechtěl jsem skončit v TVÝM domě, ale hlavně jsem nechtěl skončit s tebou! A víš co? Není to ani tak překvapující! TADY a S TEBOU totiž nechce skončit nikdo! Proto jsi tady taky v tomhle věku furt sám!"

Olivier při celé této plamenné řeči ani nemrknul, jen stál a díval se do zelených očí, které plály zlobou. Věděl, že jeho vlastní útok nezůstane bez odezvy, ale něco tak nenávistného nečekal.

Jakmile jeho hostu došel dech, odmlčel se. Avšak stále propaloval tiše stojícího černovláska pohledem. Ten však své oči nesklopil i přesto, že se do planoucích zelených musel dívat nahoru.

Poslední věta ho však zasáhla víc, než si byl ochoten připustit. Na malinkou chviličku zapřemýšlel, jestli náhodou Šimon nemluvil pravdu.

Ne, nenechá se tak zmanipulovat!

Dobře věděl, proč je sám! A s jeho povahou to nemělo nic společného…

Možná, ale jenom možná by celé to jeho lkaní přešel s úsměvem a klidnou hlavou, kdyby nebylo té poslední myšlenky…

Na jednu stranu ho chápal, že zrovna není v situaci, kdy by mu bylo do zpěvu, ba klidně mohl říct i dost prekérní, a nejspíš by pochopil, že člověku mohou ujet nervy. Ale ten kluk ho chtěl naštvat a tou poslední větou se mu to dokonale povedlo. Tohle zkrátka nemohl přejít jen tak, a ještě mu ustlat svou vlastní postel.

„Tak poslúchaj, ty rozežhraný, sprostý spratku. Mňel by sisi dávať pozor na hubu, od iného už by ti jedna přilétla. Já ťa biť nebudu, taký hrobián já nejsu, ale nebudu okołkovať. Tež ti musím řecť tajemství, dyby si se u teho auta choval jak slušný člověk, už ten večer bys moh byť za kopcem. Ale nemožeš po mňe chceť, abych hnípákovi, kerý sa neumí chovať, včil podal pomocnú ruku, taký hlupák já nejsu. Snáď si to o mňa myslíš, ostatně já o sobje tež, protože to, že sem ťa vzal včera do chalupy a nechal ťa spať ve vlastní posteli, byla hlúpost, kerú si budu eště dlúho vyčítať. Ale jak sa praví – za dobrotu, na žebrotu. Dneskaj už tak hlúpý nebudu! Jen proto, že si synek tety Karly, ťa nevyhodím do búřky, která za chvíľu příde, ale v chalupě ťa nenechám! Už včil ju znesvěcuješ svojú nesnesitelnú povahú. Pravíš, že je ti odporné byť tu se mňú. Jo, mňa tež, a proto si vem svúj baťoh, tu máš deku a di chrápat do seníku. A zítra, jen abych sa ťa zbavil, ti pudu zařídiť ten traktor. Ani v totom si nedovedeš poradiť," zakroutil hlavou, „jak možeš vésť společnosť, to nechápu…"

Poslední větu si už řekl jen sám pro sebe, ale byl si jistý, že to jeho nyní ještě mnohem víc nasupený společník slyšel. Tohle si ale neodpustil. Za ten zásah do srdce ohledně jeho samoty si nezasloužil slitování.

„Ani v tom si nedovedu poradit? Vylezl jsi někdy ven?! Vždyť tady není nic! Stromy, stromy, stromy, louka, stromy, nevychovaný stádo a ještě nevychovanější bača, a jinak úplná prdel všeho, tak mi pověz, jak jsem tady měl jako někde najít pomoc…?!" vyštěkl Šimon zlostně. Kdyby tu něco bylo, milerád by tam došel!

„Nu, to je pravda, byl tu jeden nevychovaný bača, kerý by pomoh, a rád, ale nemoh, protože eště nevychovanější Pražák evidentně o jeho rady neměl zájem, a když už jednu dostal, tak sa zas vrátil…," řekl už klidněji a zašklebil se.

Tak tohle byla pro Šimona rána pod pás. Nechtěně zrudl až po kořínky vlasů, ten úšklebek jasně vyjadřující, že má černovlásek navrch, tomu také moc nepřidával. Pak si ale uvědomil i zbytek jeho slov.

„Tak ty jsi chtěl pomoct, jo? Prosimtě a čím?! Tím, že mi tvá ovce posrala boty, anebo tím, že jsi mne pak začal poučovat, že Amála se neomluví? Tak jsi idiot, nebo jo?! Fakt myslíš, že ti tohle budu věřit?! Teď, v tenhle moment už ze sebe dobráka rozhodně neuděláš! Kurva, po milionu debilních rad a všem, co jsem s tebou už stihl zažít, z tebe vypadne zrovna takováhle sračka?! Olivier, bůhví jak se jmenuješ dál, ty jsi ten nejhorší člověk, jakého jsem za celých dvacet šest let svýho života poznal!"

Kdyby viděl jen o trochu méně rudě, okamžitě by zalitoval. Protože za celou tu dobu byla tohle první věc, kterou vypustil z úst a o níž doopravdy věděl, že není pravdivá…

Jenže to se v ten moment nestalo.

„Dyž myslíš… Já ti tvúj názor brať nebudu, ani ťa přesvěčovať o svojich úmyslech, nebudu ani tvrdiť, že sa ve mňa mýlíš. A odmítám dál na tebe házať svinstvo, jako ty na mňa, ale to nic nemění na tem, že ťa doma nesnesu, takže sa seber, nalevo od baráku je seník, tam možeš přespať. Já su znavený a chcu jiť spať. Nebaví mňa sa tu planě hádať o tom, do z nás dvuch je horší…," mávl rukou Livi a otočil se k hambálkám, aby z nich vzal peřinu, která se na nich od rána sušila.

Na malý moment se brunet zatvářil doopravdy nechápavě, to ale černovlasý otočený k němu zády nemohl vidět.

On s ním jako skončil? Takhle rychle?!

Část jeho já mu říkala, že by měl začít jásat nad svou výhrou této hádky, on měl ale pocit, že by si daleko raději vztekle dupnul. Popadl deku, kterou mu Olivier poskytl, a propálil záda svého společníka tím nejhorším pohledem, jaký byl schopen vytvořit. I kdyby ho vážně vyhnal do deště, on se doprošovat nebude. On ne!

„Nazdar," odsekl nepříjemně a vypochodoval si to pryč, ještě než Livi stačil cokoli odvětit. Nic už poslouchat nechtěl, v neposlední řadě pak právě nižšího černovláska. Ve chvíli, kdy otevřel vrata něčeho, co Olivier nazýval seník, šla ovšem valná část jeho přesvědčení k šípku.

On si z něj nedělal srandu. Ono tu doopravdy bylo seno! Ruce sbalil do pěstí a tentokrát si vztekle dupnul doopravdy. Ten parchant ho vážně poslal do něčeho takového…

Sotva zaklaply za naštvaným hnědovláskem dveře, Livi se i s peřinou v náručí sesunul na židli. Něco takového opravdu nečekal. Nedělal si přílišné naděje, že se jeho host k němu začne chovat slušně, ale že na něj tak vyjede a vyčte mu všechno, za co vůbec nemohl, to tedy nepředpokládal. Chápal, že byl zoufalý, Livi by asi taky byl, kdyby se mu něco takového stalo, ale nemusel přece vinu za nešťastnou náhodu házet na všechny kolem. To bylo trochu dětinské a člověk jako Šimon, který podle jeho vlastních slov řídil velkou firmu, přece takto nemohl reagovat.

Tolik ho rozčilovala jeho samozřejmost a ješitnost! Byl to dospělý muž, přece nemohl čekat, že jak bude pískat, tak bude Livi skákat? Věděl však, jak se mnozí velkoměšťáci dívají na lidi z malých měst, a o vesnicích ani nemluvě. A tento člověk byl ukázkový příklad. Olivier rozhodně nebyl ochoten mu dělat pokusné zvířátko a utvrzovat ho v jeho sebejistotě, která sahala až na vrchol hory. Už mu to jednou řekl a byl připraven si za tím stát – tady byl doma on a platila tu jeho pravidla. Nehledě na to, že mu žádná nediktoval. Byl ochoten ho tady nechat, ustlat mu v měkké pohodlné posteli a žádal jen kousek, malinkatý kousek úcty. Pokud by ji z něj cítil, nepožadoval by ani to prosté děkuji a prosím.

On sám se mu už dvakrát omluvil za chování, které mu později přišlo nevhodné, a dočkal se čeho? Jen pohrdání a dalších slov, která ho urážela. Další omluvu už od něj ten sebestředný Pražák nikdy neuslyší. A přísahal si, že už ani on sám se nedopustí toho, aby udělal nějakou chybu, která by ho v jeho vlastních očích nutila se mu omluvit. Byl pevně rozhodnutý, že po celý jeho pobyt už zůstane klidný, chladný a rozhodně se nenechá ničím vyprovokovat.

Bouchnul pěstí do stolu stejně, jako to před pár minutami udělal Šimon, a z úst mu vyšlo zasténání. Bolelo to, a ještě si odřel klouby, jenom kvůli zlobě, kterou před chvílí odsoudil jako naprosto zbytečnou.

Jeho sten však uslyšeli otevřeným oknem psi, kteří zareagovali starostlivým zakňučením. Uvědomil si, že zapomněl nakrmit zvířata. A to jen kvůli hloupé hádce s jedním namyšleným frajerem.

Věděl, že králíci to nějak přežijí, ráno jim dal hodně trávy i čerstvou vodu, ale psi celý den nic nežrali. Většinou jim ke granulím ještě vaříval maso, ale dnes budou mít chudou večeři – pomyslel si, když jim na dvorku plnil jejich misky.

V dálce zahřmělo. Po horkém dni, který dnes byl, se to dalo čekat. Jeho host však bude v suchu, to se nebál, jen si s úsměvem uvědomil, že pokud se bojí tmy a bouřky, už bude asi pomalu potřebovat vyměnit kalhoty. A že bouře tady v horách bývaly divoké…

Psi už měli večeři v sobě a se staženými ocasy se schovali v kotci. Livi ještě zkontroloval dvorek, jestli bylo vše uklizené před deštěm i prudkým větrem, který často bouřky doprovází. První kapky ho ještě stihly skropit, ale to už vcházel do chaloupky.

Po rychlé sprše velmi rád zalezl do postele, protože byl po náročném dni dost unavený. A ta večerní hádka mu taky nepřidala. Stále se mu to honilo hlavou a na chvíli jej napadlo, jestli to opravdu všechno nebyla jen jeho chyba. S Lidunou si Šimon evidentně rozuměl – jenže… Liduna byla totálně splachovací, a i kdyby ji nějak urazil, vrátila by mu to tak mile a nevzrušeně, že by si ten ubožák ani neuvědomil, že se do něj navezla. Tohle on ale neuměl, jeho povaha byla krapet výbušnější a rozhodně si nic nenechal líbit. A proč by taky měl? Chodit kolem milého Pražáčka jako okolo malovaného hrnečku, jen aby nějak neurazil jeho obří ego? Tohle rád přenechá jeho nohsledům, kteří mu lezou do prdele někde v té jejich Praze.

Přestože myšlenky měl stále neutříděné, pomalu jej doháněla únava, která je smetla, a on pomalu podléhal spánku.

Brunet v tu chvíli ovšem stále ležel zahrabaný v dece, aby tolik necítil ne moc pohodlná stébla, s očními víčky pevně sevřenými k sobě, vytoužený spánek mu to ale nepřineslo. Všechen nakupený vztek z něj postupně vyprchal a on si konečně začínal uvědomovat, že jeho reakce nebyla úplně férová.

Tedy, byl naštvaný. To ano. Jenže valná část jeho vzteku pramenila jen a pouze z pocitu frustrace z toho, že je jeho záchrana jiná, než jakou si ji vysnil. Jako by byl princ a nyní si stěžoval na zachráněnou princeznu. Anebo spíš byl princeznou on sám a prskal kolem sebe, protože za ním do věže vylezlo něco jiného, než co si vysnil. Znělo to hloupě, dokonce i Šimonovi. Působením času si začínal uvědomovat, že vztek, který si do sebe ukládal, pak vybublal na povrch ve chvíli, kdy to nebylo potřeba, alespoň tedy ne v takové míře.

„Sakra…," zašeptal tiše. Byl sám na sebe naštvaný. Černovlasý už určitě spal, zatímco on usnout nemohl, protože nad ním nedokázal přestat přemýšlet. Tedy, možná by dokázal, ale v kombinaci s nepohodlným ložem to zkrátka bylo vražedné.

Měl by ho pustit z hlavy! Copak si ten muž zasloužil tolik myšlenek? Ne!

Ale nezasloužil si ani všechna ta slova, ozval se kdesi v něm nepříjemný hlásek jeho vlastního svědomí. Všechno šlo do kytek, už si ani nedokázal vylít vztek, aniž by to bylo špatně…

Nebyla pravda, že by byl černovlásek „nejhorší člověk, jakého kdy Šimon poznal", což si, bohužel, uvědomoval až zpětně. Co ho to popadlo? Proč ho tolik chtěl vyprovokovat? Nevěděl. Ale pomoc ze dne předtím si stále vybavoval a říct, že mu ten chlap byl lhostejný, by se nikdy nedalo. A to všechno bylo až moc zamotané a matoucí, vůbec nevěděl, co s tím. A to možná bylo i dobře.

Zamračil se. Když sem přijel, celá scéna u jeho auta ho doopravdy naštvala. Tehdy by toho baču vážně nejraději vymáchal ve sračkách a neměl by s tím sebemenší problém, o tom žádná, jenže pak mu pomohl jako nikdo před ním. Navíc, možná, úplně maličko možná v té situaci u auta měl prsty i Šimon. Jen trošku…

Pamatoval si na moment, kdy ho za ruku vedl tmou a jemu se to doopravdy zamlouvalo, pamatoval si, jak se tehdy smál a Šimon ho pozoroval. Vypadal jako anděl. Tohle všechno si pamatoval a nemohl mu to zapomenout. A možná i proto se teď cítil tak…

Trhnul sebou a rychle se posadil, oči přitom vytřeštil do tmy. Ne, to ne! Nemohl cítit výčitky, proč taky?! Přece by si proto nepřipadal hloupě, přece by mu to nebylo líto…

A přesto se ten divný pocit nedal úplně ignorovat. Jenže co s ním měl dělat? Nic. Svým způsobem si to ten černovlásek zasloužil, tak by si Šimon měl opět lehnout a jít zase spát!

Za co? Za to, že není správný princ?

Dobře, tohle nebylo k ničemu. Brunetova kolečka se pomalu přestávala točit a nápady z nich skutečně nestály za nic. Bude nad tím přemýšlet zase zítra, teď si lehne a půjde spát…

A v ten moment se to stalo. Jeho oči si už stihly přivyknout tmě a tohle by snad musel vidět i jinak. Ze sena jen pár centimetrů od jeho pravé ruky vylezl velký černý pavouk, jeden z těch s velkým tělem a krátkýma, tlustýma nožičkama, akorát že tak třikrát větší, než bývali normálně. Připadal mu jako dlaň dospělého, přičemž dvě třetiny tvořilo tělo a vpředu měl několik párů očí, na jejich počítání ale Šimon ani nepomyslel. Byl arachnofobik každým kouskem duše, jeden z těch, kteří se oklepou a naskáče jim husí kůže už při obrázku z internetu, a tenhle pavouk byl největší, jakého za svůj život viděl.