Valčepo 8. kapitola

Brunetovy prsty klouzaly po strunách, jako by to bylo něco naprosto přirozeného, a snad i bylo. Tuhle píseň moc dobře znal, miloval ji. Kdysi se ji učil, trvalo to dlouho, ale to mu výjimečně nevadilo. Tohle totiž byla jedna z chvil, kdy věděl, že se trpělivost vyplatí. A teď seděl a hrál, oči upřené do těch šedých, a měl pocit, že v nich najednou může spatřit celý svět. Olivierova hra byla dokonalá, táhlý zvuk houslím typický, podbarvený smutkem, ale zároveň procítěný a nádherný dokázal zahrát tak čistě, dojemně a dokonale…

Šimon se bál, původně mu do hry nechtěl vstoupit, protože ji nechtěl zkazit a protože viděl, jak je do ní černovlásek ponořený, cosi v něm mu ale nedalo. Cítil, že je ten moment výjimečný a že pokud se to učil pro něco, pokud existoval moment, kterému ty hodiny zkoušení chtěl věnovat, bylo to právě teď. A tak hrál, topil se v bouřkové šedé odrážející plameny ohně, nechával se pohlcovat neprostupnou tmou a tóny písně zase vytahovat nad hladinu, bylo to něco neopakovatelného a nádherného.

A až když skončili, uvědomil si, že má na rtech stále onen šťastný úsměv, že mu srdce hlasitě buší, jako by mu chtělo vyskočit z hrudi, a že mu po tvářích tečou slzy. Bylo to tak smutné, citové a krásné, připadal si, jako by mu svou hrou černovlásek předával stejně velké a cenné tajemství, jaké mu předtím věnoval sám. Beze slov, jen pohledy a tóny znějícími do tmy.

Jakmile dohráli, Olivier sklonil svůj nástroj a zahleděl se na Šimona. Obklopovala ho svatozář ze skomírajícího ohně a v očích viděl lesk. U kohokoliv jiného by vůbec nepochyboval, že by jej mohla ta píseň zahraná touto zvláštní kombinací nástrojů dojmout, u něj to ale nečekal. Ano, je pravda, že se mu dnes hodně otevřel a ukázal mu svou skrytou část duše, ale nikdy by nečekal, že by ho mohlo něco rozplakat. Přesto viděl, jak si své oči otřel do rukávu košile.

Tou hrou na kytaru mu otevřel celé své nitro a Olivier v něm četl jako v otevřené knize. V tuto chvíli si ale připadal, že ten jazyk, kterým je psána, možná kdysi dobře uměl, nyní však ta slova zapomněl.

Vůbec nevěděl, co má říct, jak se teď zachovat? Musel skrýt svou tvář, aby Šimon neviděl, jak moc po něm touží. Přál si sedět s hnědovláskem u skomírajícího ohně až do rána. Jenže utrápená mysl ho nabádala prásknout do bot. Utéct… Jenže před čím? Věděl, že sám před sebou, před svými pocity stejně nikam neuteče. Musel se tomu postavit čelem.

„Rád bych si to někdy zopakoval, škoda jen, že se to už nestane…" hlesl.

A v ten moment měl Šimon pocit, že slova sice na svět nedostane, nejraději by ale vstal a vtiskl se Livimu do náruče tak pevně, že by ho z ní už nikdy nikdo nedostal. Tak, jako minulý večer. Netušil, odkud to pramení, a snad to ani vědět nechtěl, toho zvláštního pocitu se ale zbavit nešlo. Chtěl ho obejmout, pro ten moment nic víc. Jen ho hladit po zádech, možná mu zajet rukama do těch jemných vlasů a cítit teplo jeho těla…

Bylo to tím, že se Šimonovi tak líbil? Byl hezký, víc než to, a tak to Šimon nechával. Byl to krásnej chlap s nádhernýma očima a sexy tělem.

Tečka.

Netušil, co vše se za tečkou skrývá. Netušil, co podvědomě odsouvá do nejzazších koutů své mysli. Bylo to jako neotevřený balík, do nějž vlastně ani nahlédnout nechtěl.

Z představ ho vytrhla až černovláskova slova, jež se mu dostala až kamsi do nitra a zabolela, jako už dlouho nic. Nechápal to, nechápal sám sebe, ale to pro ten moment odsouval do pozadí.

„Proč?" vyhrkl takřka hned tak překvapeně a snad i ublíženě, že se sám zastyděl. Byl to jeden z neopakovatelných momentů, o tom žádná, ale proč by nemohli vytvořit podobný? Jako by v ten moment na všechno zapomněl. Na vzdálenost, ať už jejich adres, nebo jejich povah, světů, ve kterých se nacházeli, na práci a závazky, které každý z nich měl.

„Protože odjedeš…," pousmál se Olivier smutně, „a už se sem nikdy nevrátíš. Vždyť tady není nic, stromy, stromy, stromy, louka, stromy, nevychované stádo ovcí a jeden sprostý bača. Nejsi dobrovolně v téhle prdeli světa, nevidím důvod, proč by ses měl vracet na místo, které nenávidíš, za člověkem, o němž si nemyslíš nic dobrého. Přiznávám, že jsem se pokusil ti dneska udělat hezký den, protože… no, to je jedno proč, ale na ten rychle ve svém světě zapomeneš…"

Vložil hlavu do dlaní, aby Šimon nemohl vidět zoufalství, které se mu odráželo ve tváři. Tohle neměl říkat, neměl kazit tuto jedinečnou chvíli, ale ta bolest, která se na něj přilepila vždycky, když si připomněl, že zítra už bude Šimon pryč, odmítala odejít. On tu zůstane sám se svými vzpomínkami na těch pár dní, které byly snad nejkrásnější v jeho životě. Bude rád vzpomínat i na to, jak se spolu hádali, ale hlavně na dnešní den a tento večer. Proč všechno, co opravdu stálo za to, muselo tak rychle skončit? A proč to hezké zase svými splíny zničil právě teď? Ten pocit zoufalství, který obestřel jeho duši, musel nějak ven, ačkoliv teď už věděl, že si tím nijak nepomohl, ba naopak, úplně zmařil nezapomenutelnou chvíli. Měl raději držet ústa a civět potichu do plamenů.

Šimon jen naprázdno otevřel pusu, slova jako by se však zadrhla kdesi v jeho hrdle. Nedokázal vydat jedinou hlásku.

Co měl říct? Co měl udělat? Cítil se, jako by mu černovlasý svým projevem vrazil do hrudi meč, tak moc to bolelo, a přitom to vlastně vůbec nechápal…

Přesně tohle mu řekl Šimon sám den zpět. Přesně tahle slova opustila tehdy jeho ústa a on je myslel vážně. Však… však to tak bylo! Byl si tím jistý! Tak proč ho to tak sakra moc bolelo slyšet?

Co se v něm změnilo? Co se stalo, že měl najednou pocit, že by to nejraději vrátil? Nechtěl ničeho litovat, jeho život se skládal z miliónů rozhodnutí, u kterých kdyby každého špatného litoval, zbláznil by se. Ale teď to tak nebylo… Proč? Stále tu nic nebylo, stále to tu bylo stejné, tak proč teď i jeho bolela představa odjezdu?

Pohled na zničeného Oliviera ho ale srážel na kolena, topil se a zároveň jako by stál na břehu a pozoroval právě černovláska lapat v hluboké vodě po dechu. Tak moc za ním chtěl skočit a zároveň moc dobře věděl, že vodu pod jeho nohy dostal on sám a nikdo jiný…

„Promiň," zašeptal takřka slyšitelně s očima sklopenýma kamsi do země. Hlavu pak ale zvedl, musel se znovu setkat s šedýma očima, musel tomu všemu čelit.

„Omlouvám se," zopakoval, tentokrát hlasitěji, „to, co jsem řekl, nebylo správný, ono… není to pravda a nebyla," dostal ze sebe konečně, ačkoli měl pocit, že ze všeho nejraději by vstal, sevřel černovláska v objetí a rozmluvil mu všechna jeho slova.

Na tenhle den nikdy nezapomene. Nikdy by nedokázal zapomenout na šedookého baču, o kterém si chvílemi myslel, že je jeho strážným andělem, a chvílemi měl chuť pořádně ho praštit. Toho, co mu snad pravidelně zvedal tlak a zároveň měl v sobě něco jedinečného, co brunet u nikoho dalšího neviděl…

Sakra, jak na něj měl zapomenout? Jak měl dostat z hlavy ledovou sprchu a chvíli, kdy spolu spali na jedné posteli, jak měl zapomenout koně a tenhle moment? Z představy, že se mu to všechno vytratí z hlavy, mu bylo úzko jako dlouho ne, věděl, že by to nedokázal, a ani nechtěl…

Vstal, kytaru stále držel, a tak měl volnou pouze jednu ruku, přišel proto k Livimu a položil mu ji na rameno tak, jak mu to on sám už udělal několikrát. Snad nevědomky a snad cíleně mu po ní prsty přejel až k dlani, již mu povzbudivě sevřel ve své vlastní.

Pro tu chvíli chtěl být jeho andělem. Možná to bylo hloupé přání, možná ho sám ani nechápal, ale pro ten jediný moment si z celého srdce přál být tam pro něj, stejně, jako byl Olivier minulé dny. Chtěl být silný právě v tu chvíli, kdy to bylo potřeba nejvíc, protože si to Olivier zasloužil, protože mu to dlužil a protože to každým kouskem své duše chtěl…

Uhasil oheň, který už stejně pomalu dohoříval, a pokusil se i přes souboj pocitů nepatrně pousmát. Znovu vzal bledou ruku do své, leč už vlastně nemusel.

„Pojď, půjdeme si lehnout…" dodal a vedl svého společníka do útrob domku, držel jeho ruku opatrně, snad jako by se mu mohl rozpadnout. Pro ten moment mu připadal jindy silný černovlásek tak zvláštně křehký a on se zkrátka nedokázal chovat jinak, tušil, že kdyby po něm teď Olivier chtěl, ať mu zajede na druhý konec světa pro oblíbený druh čokolády či cokoli podobného, udělal by to bez zaváhání.

Odložil kytaru i housle, které jejich majitel stále prvně svíral v prstech, a podíval se hluboko do šedých očí. Stál tak blízko, stále nedokázal pustit jeho ruku, mohl cítit jeho dech a všechny buňky jeho těla přímo šílely. Sakra, tak blízko měl v ten moment jeho rty, stačilo se maličko natáhnout a on si moc dobře uvědomoval, jak rád by to udělal. Tak moc ho chtěl políbit, tak moc chtěl ochutnat jejich dozajista dokonalou chuť…

Doprčic, proč je měl pootevřené, jako by ho k tomu hloupému pohybu přímo vybízel? Proč na něj koukal tak pěkně, když on si tohle nezasloužil?! 

A tak si černovláska konečně vtáhl do objetí. Spíš přátelského než cokoli víc, a tam stiskl pevně oční víčka v bolestné grimase, kterou Olivier nemohl vidět. Tak moc ho chtěl políbit, tolik ho to táhlo a ten pohled, který mu věnoval, ho doslova odzbrojoval. Ještě chvíli koukat do jeho očí a nevydržel by to. Nemohl využít tohoto jeho stavu! Občas byl parchant a věděl to, ale, kruci, tohle mu udělat nemohl. Zneužil by špatného rozpoložení jen pro své vlastní potřeby, zase by mu dokázal, že neumí myslet na nic jiného než na sebe. A přesto, že se rozhodl správně, ho ta představa nedokázala přestat bolet.

Když Olivier ucítil velkou horkou dlaň na svém rameni, myslel, že se mu podlomí nohy. Pod košilí mu vyskočila husí kůže, když ona ruka sjela po jeho paži a on ucítil, že sevřela jeho dlaň. Byla pevná, nedokázala by ublížit. Naprázdno polknul a nechal se odvést do domu. Neměl sílu nic říct, neboť měl v krku knedlík, a ani se nedokázal vzmoci na nějaký odpor. Proč taky?

Všechno, co mezi nimi bylo hezké, svými neuváženými slovy zničil. Dobře viděl, jak jeho slova Šimona zamrzela, a slyšel omluvu z jeho úst. Tohle přece celou dobu chtěl, dočkal se…

Bože! Ale ne takhle… Takhle to nemyslel.

S hlavou plnou splínů najednou cítil, jak mu Šimon vzal z rukou housle, položil je v kuchyni na stůl a zadíval se mu do očí.

V tu chvíli se pro něj ztratil svět. Jediné, co existovalo, byli oni dva, a on zjišťoval, že se mu najednou nedostávalo vzduchu. Šimonovy oči byly tak smutné a vyzařovalo z nich něco, co snad nešlo popsat slovy, nedokázal odhadnout přesnou definici, ale co věděl naprosto jistě, bylo, že chtěl – potřeboval, aby ho políbil. Jeho rty byly tak blízko, jen malinký kousíček a mohl by ochutnat to, co jej téměř celou dobu tak lákalo a dráždilo.

Najednou však jeho tělo sevřely pevné paže a on se utápěl v náručí střapovláska. Musel zatajit dech, protože měl dojem, že jeho srdce, které běželo jako stádo splašených koní, by ten nápor nevydrželo. I tak cítil, jak prudce naráží na jeho hrudní koš, a doufal, že to necítí i Šimon, který jej svíral jako porcelánovou panenku.

Jindy by mu tohle něžné, skoro až princeznovské zacházení vadilo, ne však dnes. V tuto chvíli byl hnědovlasý mladík jeho pilíř a udělal přesně to, co Olivier potřeboval. Podepřel jej, aby ho nezradily nohy, a nechal mu čas, aby své srdce uklidnil.

Konečně se dokázal nadechnout. Vůně sena, horké noci i ohně se smísily s vůní mladíka a byl to ten nejkrásnější parfém, který by mohli parfuméři vymyslet. Opájel a vzbuzoval pocity tak zvláštní a nikdy předtím nepoznané, až se mu z nich zatočila hlava.

Ano, měli by si jít lehnout…

Věděl, že tím nic nevyřeší, ale alespoň měl jistotu, že se mu nepodlomí nohy. Také věděl, že úžasná vůně jeho společníka, bezpečí jeho paží a únava z dnešního dne ho brzy dovedou ke spánku.

„Máš pravdu, je pozdě, půjdeme spát," zašeptal.

Ta slova jako by Šimona vytáhla zpět do reality a on pochopil, že už černovláska drží opravdu dlouho. Déle, než to bylo nutné. A přestože by tak dokázal stát celé roky, musel se nyní odtáhnout. Pokusil se o úsměv, alespoň drobný, nechtěl, aby Olivier věděl, jak moc ho v ten moment celé tělo bolelo. Bylo to od něj tak hnusné, tak sobecké…

Věděl, že teď černovlásek není ve své kůži, a to jediné, na co myslel, byl zase on sám. Tak moc ho chtěl líbat a hladit po celém těle, tak moc od něj chtěl cítit tyto doteky nazpět. Přál si mít pocit, že má ty krásně bledé ruce snad všude, přál si udělat mu na krk stovky fialových flíčků, aby každý věděl, že je ten krásnej a dokonalej chlap jen a jen jeho. Byl tak nádherný a Šimon si až v ten moment plně uvědomil, jak sakra moc ho přitahuje.

Přál si ležet pod ním, zbaven veškerého oblečení, nebo klidně i nad ním, kdyby to bylo nutné, snad by mu to bylo úplně jedno. Přál si dotknout se, políbit a olíznout každý kousíček bledé kůže, a to ho tak sakra moc bolelo, že měl pocit, že se ve všem snad vážně utopí, vlastní splašené srdce mu vhánělo slzy do očí, a to všechno v moment, kdy se k němu černovlásek tiskl v dobré víře, že mu chce pomoci. Připadal si tak sakra špatně, a přitom věděl, že to nedokáže nechat být, že ho nemůže opět vidět jako nějakého idiota se stádem ovcí…

Nedokázal se pustit ruky, za kterou Liviho stále držel. Bylo to zvláštní, zároveň ho to bolelo a zároveň by to klidně vydržel hodiny, jen se nepustit, jen neztratit to jediné, co mu ještě zbývalo. A tak ho zavedl do ložnice, jako by byli manželé jdoucí promilovat se svatební nocí.

Ta myšlenka byla jako dobře mířená facka, další, kterou si brunet podvědomě dal. On by se s ním promiloval každičkou nocí, kterou by mu to dovolil. Rád by usínal až nad ránem v jeho objetí a pak ráno znovu…

Vlastně by se s ním rád promiloval i každým možným dnem. A právě tyhle představy ho táhly pod hladinu. Lehl si do postele, opět blíž ke zdi, a Oliviera stáhl za sebou. Konečně pustil jeho ruku, jelikož viděl, že by tím černovláska nedostal do moc příjemné pozice, a oba je zahrabal do deky, ač mu tělo hořelo. Tohle se mu ještě nestalo. Christa, blondýnka s obrovskýma očima, se kterou trávil čas posledně, byla pěkná, dobře stavěná a měla přesně ty tvary, které ženy mají mít. Byla pěkná. Ale nikdy se nemohla rovnat tomu, kdo teď ležel před ním. A ten chlap o tom ani nevěděl…

Olivier se zachumlal do peřiny, schoulil se do klubíčka a zády se přitiskl k horkému tělu, které mu najednou připadalo jako droga. Snažil se uklidnit své stále zběsile bušící srdce, a protože cítil tlukot i toho druhého, měl dojem, že se pomalu, ale jistě sjednocují a uklidňují ve stejném rytmu tak, jako se jim to podařilo u jejich písně u ohně. I tam jejich takty do sebe dokonale zapadaly.

Když se jeho srdce konečně uklidnilo, černovlásek si musel přiznat krutou pravdu, že takto pospolu bijí dnes v noci naposledy.

Měl by se s tím konečně smířit, měl by si uvědomit fakt, že to, že měl v posteli dokonalého muže, do něhož se nejspíš zamiloval, byla jen zvláštní náhoda. Nebyl to osud, ani nad ním nestál anděl, který mu do náručí pohodil kluka, jenž je pro něj jako stvořený a který by mu pomohl vymýtit jeho samotu. Tohle nebyla pohádka a on už byl velký, dospělý, a proto by se rychle měl smířit s koncem, který mu přinese jen trápení. Jeho nejlepší přítelkyni samotu si tu bude dál hýčkat, protože ta od něj neodejde.

Uvědomil si, že po těchto pár dnech s Šimonem raději bude svou samotu rozmazlovat, než žít s někým, ke komu necítí ani zlomek takové přízně.

Slyšel, jak se Šimonův dech uklidnil a prohloubil. To jej uklidnilo. Pravidelné dýchání jeho společníka uchlácholilo i jeho do spánku plného snů.

***

Kohouti ještě nestihli začít kokrhat, zvířata se ještě ani neprobudila. Bylo brzy ráno, ještě tma. Mohlo být okolo jedné, dvou hodin, možná i méně. Pro Šimona doopravdy nezvyklý čas. A přesto se právě on probudil.

Nespokojeně otevřel oči. Jak rád by spal dál, za jiných okolností by to snad i dokázal, ale po dlouhé noci mu do ruky, na které mu černovlásek ležel, přestávala proudit krev.

Opět se objímali. Lehce se pousmál, ze zvláštních důvodů se ale nesnažil ruku vytáhnout. Naskytl se mu totiž pohled, který by neuváženým pohybem mohl lehce ztratit, a to on rozhodně nechtěl.

Olivier spal, ležel na zádech, řasy se mu lehce třepotaly, snad tím, jak měl spánek lehký, byl schopný se z něj kdykoli dostat a začít se věnovat potřebnému. Tváře měl růžovější než obvykle, rty lehce pootevřené a občas nakrčil nos, snad protože s něčím ve svém snu nesouhlasil.

A pak se zamračil. Co se mu mohlo zdát? Otevřel ústa, něco říkal, ale brunetovy odezírací schopnosti na rozluštění rozhodně nestačily.

„Pražák…," zamumlal poté, a to tak nespokojeným tónem, že Šimon zapřemýšlel, že tu ruku prostě vytáhne a nebude to řešit. Nakonec ale opět usnul kdesi uprostřed myšlenek a ruku nechal na svém místě.

Další budíček mu dopřál opět černovlasý o hodinu později. Ruka už začínala doopravdy bolet a pálit, Olivier se mu ale dokázal natisknout na bok tak, že byl nalepený na stěně bez možnosti pohybu. Jeho horké tělo cítil snad všude, oči se mu ale klížily a byl za to doopravdy rád. Jinak by nedopadl dobře.

Když se po další hodině a půl opět ocitl ve stavu bdění, jediné plus snad bylo, že ruku už přestal cítit. Olivier se nepohnul ani o milimetr dál, blíž už to nešlo, a tak zůstal na místě, povedlo se mu ale natočit obličej tak, že dýchal přímo Šimonovi do ucha. Začínal mít dojem, že to černovlasý dělá schválně. Když se ale podíval do jeho nevinného obličeje, usoudil, že doopravdy spí. Takhle škodolibý nebyl.

Konečně se Olivier pohnul. Hlavu si zabořil kamsi mezi deku a Šimona, obličejem do matrace, takže už na něj brunet neviděl, ani kdyby křečovitě netiskl víčka k sobě ve snaze zase usnout. Neposunul se ani o píď, na Šimonovu ruku si ale lehl jinak a bolest se vrátila. Než s ní ale stihl něco udělat, opět usnul, doufaje, že to tentokrát bude až do rána…

Když okolo půl páté začal venku štěkat pes, kterého Olivier s hlavou pod peřinou neslyšel, ale Šimon, spící velmi lehce kvůli předešlým hodinám i ruce, se samozřejmě probudil, začínal mít mladík dojem, že bude vraždit. Nechtěl si hned po ránu kazit náladu, ale svůj spánek měl rád, a pokud ho z něj někdo dostal byť jen jednou, nebyl moc příjemný. A tohle už na něj bylo moc. Za co si toto zasloužil?!

Následovala půlhodinka, během které se probudil a usnul alespoň padesátkrát. Vždy skoro zabíral, když se Olivier pohnul, a to ho opět probudilo, ruku už ale vytáhnout nedokázal. Černovlásek na ní ležel celým tělem a on na to neměl dostatek síly.

A pak konečně usnul. Pořádně, tak, jak si o tom mohl nechat jen zdát… Propadl se do, na poměry té noci, hlubokého spánku, ve kterém se nevědomky usmíval, ruku v něm necítil a přišel si tak spokojený…

A pak, v šest ráno, zazvonil telefon. A přesně v ten moment, kdyby měl po ruce nůž, byli by všichni v okruhu deseti kilometrů od Šimona mrtví.

„Doprdele, co to je? Kruci, Oliviere, zvoní ti telefon!" bručel nevrle a ne zrovna mile do černovláska šťouchal, aby ho dostal ze své necitlivé ruky a přinutil něco s tím zvukem udělat.

„Kurva, tak vstávej! To sis nemohl stáhnout to podělaný zvonění?!" cítil se trochu jako ten den, kdy se potkali. Pohár jeho trpělivosti přetekl. Chtěl se, doprčic, jenom vyspat!

„Kterej debil v šest ráno sere s telefonem a kterej debil si nechá zaplý zvonění, když… počkej! Jak je možný, že ti tu funguje telefon?!"

Oliviera zvonění telefonu také vyrvalo z příjemného snu a v duchu zanadával.

Kerý hňup – tak skoro ráno!

Zamrkal a zaostřil na hodiny visící na zdi, které ukazovaly pár minut po šesté.

Zaspal.

Ignoroval nepříjemné nadávání svého společníka, rychle vyskočil z postele, prohrábl si vlasy a zvedl telefon, který zvonil stále naléhavěji.

„Zdar, Mejlo," zahučel do telefonu. Měl nutkavý pocit mu vynadat, že ho vzbudil a že zburcoval i Šimona, který nepůsobil, že by mu tenhle budík udělal růžové ráno. Jindy už by ale měl v tuto dobu nakrmená zvířata, seděl by u snídaně a věnoval se kancelářské práci, tudíž mu nemohl nic vyčítat.

„Oliviere, v pátek jsem jednal s těma Brňákama, no, a nedopadlo to…," začal.

„Moment, zadrž, s jakýma Brňákama, vyjadřuj sa jasně," sotva probuzený Olivier, který se poslední dny zaobíral něčím úplně jiným, si nemohl uvědomit, o čem to mluví.

„Hotel and Gastronomy, podmínky se jim líbily…," odmlčel se.

„No a? Tak v čem je teda problém?" nechápal.

„Už podepsali smlouvu s někým jiným…"

Tahle věta Oliviera dokonale probrala. Nakrčil čelo a odešel do vedlejší místnosti, protože koutkem oka zaregistroval smrtící pohled zelených očí jeho spolunocležníka. Usoudil, že nemá cenu jej provokovat. A zvlášť si nepřál, aby byl svědkem toho, jak těžko se ovládal, když jeho kolega něco zanedbal.

„Milane, já sem ti ten kontakt posílal už skoro před měsícem a tys mňa ujistil, že to zařídíš! Cos, kurník šopa, celý měsíc dělál? Pravil sem ti přeca…, tys to sám věděľ, že ta firma je jako deset malých. My ten kontrakt potřebujem, rozumíš? Doprdele! Vysvětli mi, kde ses zasek, že si se na to vysral?"

„No… víš, jak jsem ti říkal o té dovolené? My jsme s Kristou natrefili na skvělý last minute na Sardinii na čtrnáct dní… za pár korun…"

„To snáď nemyslíš vážně? Co kdybys mi třeba tu informaci sdělil, že bych sa podle teho zařídil… Vyjednal bysem si to sám, toto není žádná malá ryba a ty to víš…," zuřil.

„Volal jsem ti…"

„Do hajzlu, Milane, jak dlúho už spolu pracujeme, že nevíš, jak to chodí? Volal si mi, fajn, a já sem ti to zvedl a tú dovolenú odkýval? Nepamatuju se! Mněl si mi napsať mail nebo aspoň blbú zprávu! To si o mňa myslíš, že bych ti tu blbú dovolenú zatrh? Nebo co?"

„Ne, to ne. Jen… měl jsem všechny smlouvy už hotové a s nimi jsem měl schůzku domluvenou právě na tento pátek a oni mě…"

„Oni tě…? Pověz mi, jak dlúho už v totom děláš? Oni ti neslíbili, že na tebe počkajú, tak to prostě nefunguje a ty to víš! Do dřív přinde, ten dřív mele! Mám chuť ťa poslať do hajzlu! Od tej doby, co si s Kristýnou, to de s tebú z kopca! Buď sa vzpamatuješ, anebo možeš jíť ke všem čertům, rozumíš?"

„Ses nějak blbě vyspal…"

„Ne, vyspal sem sa báječně, ale ráno si mi zesral, jak sa patří! Pošli mi zbytek smluv na mail a modli sa, ať sa mi podaří s nimi vyjednať aspoň čásť odběru, a ty už sa do teho nemíchaj," vztekle položil telefon a nešetrně ho odhodil na kuchyňský stůl.

Vtom si všiml, že mezi dveřmi stojí Šimon a dívá se na něj pohledem, kterým by mohl zabíjet.

Zmateně se na něj otočil. Věděl, že má svůj ranní spánek rád, ale tady bylo ráno už v pět a Olivier myslel, že tohle už hnědovlasý spáč dávno pochopil.

Vztek z Olivierovy strany jako by Šimonovi ještě přidával. Co ten se měl co zlobit? Spal celou noc, to brunet věděl až moc dobře! Na rozdíl od něj…

„Ten podělanej budík ještě budeš mít na talíři," zasyčel nepříjemně s přimhouřenýma očima. Hned, co Olivier telefon vzal, začal do něj mluvit, jako by se nechumelilo, a jakmile odešel z místnosti, slyšel ho Šimon snad ještě lépe. Jeho slova nevnímal, nezajímala ho, v ten moment chtěl jen ticho. Chtěl spát. A jak zjistil, když pomalu, s tichými nadávkami na rtech, vstával, to už možné nebylo. Ve dveřích se pak zastavil, probodávaje Oliviera pohledem. Ruce sbalené v pěsti a zuby skřípal o sebe, snažil se nějak filtrovat všechen ten vztek, ale tušil, že se nakonec stejně vylije ven, v plné míře. Jinak to ani neuměl.

„Ale ten je mi teď jedno," dodal, leč to samozřejmě také nebyla tak úplně pravda. Nebyl mu jedno, v hlavě mu však svítilo něco, co ho vytáčelo daleko víc. A tak zopakoval svou předchozí větu, na kterou stále nedostal odpověď:

„Můžeš mi vysvětlit, jak je možný, že ti tu sakra zvoní telefon?!"