Valčepo 12. kapitola

Olivier šel rychlým krokem přes pastvinu a přemýšlel o posledních slovech hnědovláska. Bylo možné, že by také preferoval samotu v soukromí? Že by neměl zájem o vztah, myšleno vztah dlouhodobější?

Usoudil, že to možné bylo. V práci se neustále pohyboval mezi lidmi, a tak bylo pochopitelné, že si rád zalezl do svého bytu, možná vily, a tam si užíval samoty, která byla pro něj tak vzácná. To však ale nemuselo platit o občasných jednorázovkách. Pro něj přece nemohl být problém jít se někam pobavit a v tu chvíli na něj musely ženské stát řady. A nevěřil tomu, že by pokaždé nabídky odmítl.

Proč by to dělal? Bylo to pohodlné. Jedna dvě noci, třeba i v bytě té dívky, jen aby se uvolnil, uspokojil svůj sexuální apetit. Jistěže to určitě dělal. Jen když si Olivier představil kroutící se vnadnou krásku pod Šimonovým dokonalým tělem, měl dojem, že mu to rozerve srdce.

Ach, netušil, že dokáže tak moc žárlit a pouhá představa, že by brunet patřil byť jen na jednu noc někomu jinému, ho rozpalovala doruda. Uvědomil si, že na toto nesmí myslet, jinak se zblázní. Měl v živé paměti veškeré své běsnění, které tak často předváděl tomu zmetkovi Pierrovi…

Byl tenkrát tak hloupý! Žárlivost mu zatemňovala jinak vždy klidný a střízlivě uvažující mozek.

Jenže teď neměl proč žárlit! Na koho? Šimon nebyl jeho partner, tak proč se tak ničil takovýmito myšlenkami?

Jen když si představil zářící velké studánky, které se na něj ještě před chvílí upíraly, ústa, která se smála, a sametový hlas, který jej ujišťoval, že svou expřítelkyni vlastně nikdy nemiloval. Proč mu tohle všechno vlastně říkal? Ano, nejspíš proto, že se ho na to Olivier zeptal. Ale stejně to bylo jedno, nebyla to ta Kristýna, bude to jiná, ale hlavně – bude to děvče, takže možnost, že by se stal jeho přítelem on sám, je neuskutečnitelná – to by mu musela narůst prsa.

Můj ty Kriste, definitivně sem sa pomát! Mysleť na také hovadiny…

Potřásl hlavou a na malou chvíli zapřemýšlel, pro co vlastně do roubenky šel.

Rychle se vzpamatoval, sebral dvě teplé mikiny a huňatou deku. Byla dost velká, ale ne natolik, aby se do ní měli možnost zabalit každý sám.

Věděl, že si právě pod sebou řeže větev, ale přesto myšlenka, že za chvíli se zase k sobě budou tisknout, mu rozbušila srdce. Miloval to pevné, horoucí tělo a slíbil si, že hodí za hlavu všechny žárlivé pocity, protože teď, v této chvíli, v tyto dny měl Šimona jen sám pro sebe. A to si mínil pořádně užít. Pocity, jimiž se bude užírat, až Šimon odjede, mohl nechat na později.

Byl tak zaujatý svými myšlenkami, že skoro zakopl o psa, který se motal, jako obvykle, pod jeho nohama.

„Verne, ty si hrozný plantala, proč nési s Šimonem?" vyčítal psovi, o něhož se málem přerazil.

Pomalu se oba blížili k místu, kde Olivier zanechal svého hosta, ale ten jako by se do země propadl.

„Šak sme ho nechali tu, ne?" promluvil zase na chlupáče. Chvíli na tom místě bezradně postával a říkal si, že se třeba Šimon jen odběhl vyčůrat, nebo jen kousek někam projít. „Nemoh si odběhnúť, šak má nohu v háji, tož kde šel? Nemože byť daleko!" mumlal si pro sebe. Zase ho přepadl strach. „Ten ogar je magnet na průsery! Ani půl dňa nemože byť bez teho, aby sa cosi neposralo."

Neměl rád, když kdokoliv hulákal na lesy, a už vůbec ne v noci, kdy byly panensky klidné a tiché, ale teď zjišťoval, že jinou možnost nemá a tenhle způsob se jevil jako nejúčinnější a hlavně nejrychlejší.

„Šimone! Kde jsi?"

Olivierův hlas donutil Šimona opět se pokusit posadit. Otočil se, výjev před ním mu ale zmrazil veškerou krev v žilách. Černovlásek koukal na opačnou stranu, než byl on, vlk stál přímo za ním a pozoroval ho. Připravoval se k útoku?

Sakra!

Nebyl čas přemýšlet, něco udělat musel.

„Livi, pozor!" zakřičel, popadl šišku ležící vedle něj a hodil – roztřesená ruka mu ale na přesnosti nepřidávala, zvíře, které chtěl odlákat, minul o dobrý metr, bohudík pak minul i Olivierovu hlavu, leč pouze o pár centimetrů.

Když okolo hlavy černovláska proletěl objekt, jehož původ identifikoval ve chvíli, kdy se za ním Verne rozběhl, připadal si chvíli jako ve špatném filmu.

Napadlo ho, že tohle je jen další z Šimonových her, ale když si vzpomněl na jeho zděšený hlas, tuto variantu zavrhl.

Rychle k němu doběhl společně se psem, který mu poslušně nesl šišku nazpět, radostně vrtící ocasem, že se s ním konečně někdo rozhodl hrát jeho oblíbenou hru – totiž aport. Olivier si ale psa nijak nevšímal a sklonil se ke schoulenému hnědovláskovi, který měl v očích zděšení a paniku.

„Proboha, Šimone, co blázníš? Jak ses sem dostal? A proč po mně házíš šišky?" kroutil hlavou, nechápaje, co se zase stalo.

Už už chtěl Šimon promluvit, v tu chvíli se před ním ale vynořil onen vlk se šiškou v tlamě a radostně jiskřícíma očima. A až v momentě, kdy se mu čumákem otřel o hřbet dlaně a zavrtěl ocasem, konečně Šimonovi došlo, co přesně se stalo. Zrudl až po kořínky vlasů a naprázdno otevřel pusu. Sakra, co si o něm teď Olivier musel myslet?! Prezentoval se jako nějaká hysterická nána…

„Chtěl jsem…, myslel jsem…, totiž, udělal jsem…, já…," zamotal se do vlastních slov a zrudnul ještě o trošku víc. Měsíc svítil, jako by se mu chtěl smát, a on nepochyboval, že Olivier veškerou krev v jeho tvářích vidí až moc dobře.

„To nebylo po tobě! Totiž…," bylo by vhodné se nyní nad absurdností jeho myšlenkových pochodů začít smát? Pomohlo by, kdyby se tu rozesmál a předstíral, že to byl vtip, že ještě chvíli zpět nebyl vyděšený k smrti? Ne, nebylo. Nemyslel si, že by svým pokusem o záchranu černovláska před jeho vlastním psem u něho jakkoli stoupl, spíš naopak, říct, že to všechno dělal vědomě, by ale dopadlo daleko hůř. A tak nezbývalo než přiznat barvu.

„Myslel jsem, že to je vlk…," řekl skoro neslyšně kamsi do země.

Chvíli se na něj Olivier díval mírně zmateným pohledem. Neměl ponětí, jestli si z něj opravdu jen nestřílí. I přes tmu, která tam vládla, viděl v obličeji jen mírně osvíceným měsícem, že v legraci to určitě nemyslel. A tak se pomalu, ale jistě začala jeho ústa stáčet do úsměvu, až to nakonec nevydržel a začal se smát naplno.

„Promiň!" vyrazil ze sebe, když konečně popadl dech. „Nechtěl jsem se ti smát, ale tohle je vážně vtipné. Prosím, nezlob se na mě. Já tě chápu, že jsi musel být vyděšený, ale Verne je na vlka příliš drobný. Nejspíš je to moje vina. Neměl jsem se o nich zmiňovat. Promiň…"

Stále s úsměvem na tváři k sobě přitiskl třesoucí se tělo hnědovláska, ačkoliv ten třas už nyní nejspíš plynul ze zimy. Byl úplně zmrzlý.

Raději se ani dál nedíval do tváře svého společníka, protože se bál, že se na něj bude za ten jeho smích zlobit. Jen ho rychle zabalil do deky a pomohl mu posadit se na kmen, o který se opíral. Všude kolem padla rosa a zem byla vlhká a studená.

Brunet vydechl všechen vzduch z plic a natiskl se na černovláska před sebou. Hlavu mu zabořil kamsi do ramene. Uklidňovalo ho to, cítil, jak se jeho ramena zvedají a zase klesají, a to ho, spolu s jeho omamnou vůní, úspěšně vracelo do reality. Dýchal, žil…

Srdce mu přestávalo bít jako splašené. Moment, kdy Oliviera viděl a myslel si, že ho, pokud nic neudělá, za chvíli spatří mrtvého, byl snad ještě děsivější, než když onoho vlka zahlédl sám. Tak moc se o něj bál!

„Ale ať už jsem udělal cokoli," promluvil Šimon, když se trochu uklidnil, „mrtvý nejsi. Takže účel splněn, ne?" zeptal se, aby trochu odlehčil celou situaci.

„Jsi báječný zachránce," smál se Olivier, ale pak zvážněl, „opravdu ses o mě bál? To je hezké."

Bylo to roztomilé gesto, a i když tušil, že to Šimon s největší pravděpodobností popře, Olivier věděl své. A to ho hřálo na srdci.

„Možná přehodnotím své mínění o tobě. Stále si sice budu myslet, že jsi sebestředný a chronicky sebevědomý Pražák, ale přesvědčení, že jsi i sobec, to bych mohl vypustit…," zauvažoval a začal se zase smát. V té chvíli ale zahlédl kousek od sebe známé mihotání světlušek.

„Tak, od vlka jsi mě zachránil a teď je na mně, abych já tebe zachránil od vábení bludiček, které zrovna teď chtějí nebohého cizince z daleké země nalákat do bažin a močálů – podívej se na ně," řekl vážně a ukázal na neobvykle veliký roj mihotajících se zelenkavých světýlek.

„Ha ha ha, moc vtip—" začal s úšklebkem a opět se narovnal, pohled před ním mu ale vyrazil dech, obral ho o všechna slova. Vytřeštil oči a němě otevřel ústa do úhledného „o".

„Páni…," zašeptal fascinovaně, neschopen odtrhnout pohled od roje světlušek tančících po temné louce. Všechny pohádky o nočních vílách najednou nabraly nový rozměr, bylo to tak magické, kouzelné… Nikdy nic takového neviděl. Hvězdy, měsíc, světlušky, tma a Olivier vedle něj, to byla kombinace přinejmenším zvláštní, ale dohromady svou dokonalostí skoro vháněla slzy do očí, nutila Šimonovo srdce bít jako o závod.

V ten moment zapomněl na černovláskova předchozí slova, ke kterým by jinak dozajista měl pár poznámek, zapomněl na hrůzu z nebezpečí a na trapnost situace, do které se dokázal dostat. Dokonce zapomněl i na bolavou nohu a zimu, která ho ještě chvíli zpět ovládala. Bylo to tak nádherné…

Cítil, jak se Olivier vedle něj nepatrně třese. Moc nepřemýšlel, oči stále neodpoutával od výjevu před sebou, jen se z deky vymotal, natáhl se, přehodil paži přes černovláskova ramena a oba je zabalil do tepla.

Ten, jakmile ucítil Šimonovo tělo pod dekou, kterou přehodil i přes něj, automaticky se stulil do jeho široké náruče. Užíval si nejen jeho tepla, ale i vůně, která jej obklopila. Cítil se bezpečně a sálající horkost jej téměř ukolébávala do klidu a odháněla všechny neveselé myšlenky na Šimonův odjezd, které ho neustále přepadávaly.

I on se s fascinací díval na zelené zářící krásno. Na rozdíl od hnědovláska však viděl světlušky jen dvě, zato však velmi blízko. Ve svitu měsíce měly Šimonovy oči snad až magickou schopnost jej očarovat. Byly nádherné nejen svou barvou, ale také svou schopností se na svět dívat téměř až s dětskou fascinací. V té chvíli v něm Olivier viděl čistého andílka, pro kterého by snad snesl i modré nebe, hvězdu z oblohy, a ačkoliv by to jindy neudělal, i tu světlušku by mu schovanou v dlaních donesl. Jenže věděl, že jakmile se ten nadpozemský brouček cítí ohrožený, světýlko zhasne.

Černovlásek nechtěl, aby jakékoliv světýlko zhaslo, a už vůbec ne to, co nyní zářilo v Šimonových očích.

Šimon dál koukal před sebe, vnímal krásu toho okamžiku a magii v něm, ale i Olivierovo tělo opřené o to své, schované v brunetově objetí. Černovlásek byl svalnatý, statný, právě teď se mladíkovi však zdál drobounký a on ho tak moc chtěl hřát a chránit…

Bylo to zvláštní, extra když připočítal, že se bez hole nedokázal ani postavit. Jenže na tohle onen pocit hluboko v něm rozhodně nehleděl. Bylo mu jedno, jaké má Šimon možnosti, co se děje, kdy a jak. Nedovoloval mu nechat cokoli ublížit mu. Vlkovi ani zimě.

Nepatrně se usmál, a pak víc a víc. V krku se mu z toho všeho dělal knedlík, dojímalo ho to, ta atmosféra, ta podívaná, to teplo, které si s Olivierem vyměňovali, to všechno působilo tak něžně, romanticky.

Víčka se mu klížila, on se však chtěl koukat dál. Nechtěl usnout, přál si, aby ten okamžik nikdy neskončil. V ten jediný moment jako by bylo všechno nepodstatné – nechtěl odejít do postele, nechtěl odjet na Slovensko, nechtěl se odsud vrátit do Prahy. Pro ten moment tam chtěl zůstat sedět, nechat čas utíkat a pozorovat světlušky s Olivierem v náručí.

„Já na tohle nezapomenu," zašeptal, unavený a napůl spící, ve snaze navázat na Olivierova včerejší slova. Konečně jim dodat odpověď. Hlava mu klesla na černovláskovo rameno a oči se mu zavřely, ač to bylo proti jeho vůli. „Nikdy na tohle a na tebe nechci zapomenout…," dodal tiše, sám už si nebyl jist, jestli to řekl, nebo ne. Snad ano, snad ho Olivier slyšel, a snad se mu to jen zdálo…

A tak se nakonec, tam, na louce plné světlušek, pod nebem plným hvězd, zachumlaný v dece a Liviho pevných pažích, které jej nyní k sobě tiskly, vydal do říše snů.

„Ano, to já taky ne," zašeptal černovlasý, ačkoliv věděl, že už jej Šimon neslyšel. Jeho pravidelný dech a vláčné tělo, opírající se o Olivierovy pevné paže, bylo důkazem, že jeho přítel už byl ukolébán po těžkém dni ke spánku. Nepotřeboval však, aby ho slyšel, tušil, že to stejně věděl. Co ale jistě nevěděl, bylo, že ukradl srdce protivného bači a odveze si jej do Prahy, aniž o tom bude mít tušení.

Kolik dní jim ještě zbývalo? Olivier nikdy nikomu nepřál nic zlého, ale nyní doufal, že brunetova noha zůstane jako pytel ještě alespoň několik dní. Nechtěl jej pustit, přál si, aby tady s ním zůstal napořád, ačkoliv věděl, že to není možné. Jeho společník nebyl dělník ve fabrice ani nedoplňoval regály v supermarketu, neměl práci, kterou mohl jen tak opustit… Měl zodpovědnost za spoustu lidí i finance a velkou firmu. To nešlo jen tak smést ze stolu a opustit. Určitě ne kvůli jednomu klukovi z konce světa.

Olivier si povzdychl a s největší opatrností vzal tvrdě spícího hnědovláska do náručí a pomalu se vracel k domu.

Jako panenku jej uložil do postele a dopřál si chvíli, po kterou se zadíval do spící tváře. Jeho snědý obličej působil tak mladistvě a nevinně, rudá ústa jemně se usmívající, nejspíš pěkným snem…

Taky by měl jít spát…

***

„A to proč?" dostal ze sebe brunet tak zoufale, až sám sebe překvapil. Bylo dopoledne, sotva se nasnídal, když za ním ke stolu přišel Olivier, s prací venku hotový, oznámit, že potřebuje jít nakoupit.

Takřka okamžitě Šimona napadlo, že pojede také – byl po jídle, o zvířata bylo postaráno, výjimečně se prospal celkem dobře a znovu do postele zalézt nechtěl. Co by tu tedy dělal? Ovšem z tohoto nápadu už jeho společník moc nadšený nebyl.

Jeho dnešní den začal pěkně. Sice ho na nohy opět dostali kohouti, celý čas předtím ale spal, nepřerušovaně, stejně, jako celou noc cítil teplé Liviho tělo natisknuté na tom svém. Jeho přítomnost, vůně, on, to všechno Šimonovi přivádělo krásné a nerušené sny. Ráno už sice černovláska ve svém objetí nenašel, stále ale cítil jeho vůni ulpívající ve vzduchu a na stole v kuchyni našel připravenou snídani, stejně jako měl hned u postele připravenou sukovici. Na tváři mu tato péče vyvolávala úsměv a budila v něm dobrou náladu, jakou, zejména po ránu, zažíval jen zřídka.

Ovšem teď chtěl Olivier pryč a jeho tady mínil nechat. Nejspíš to bylo ze zdravotních důvodů, nejspíš to dělal kvůli němu, ale Šimon byl zkrátka Šimon – připustit si, že by něco nemohl jen kvůli zdraví? Ani nápad. Chtěl jít taky…

„Co bys tam dělal? Tebe nakupování tolik baví? Já nejedu do žádného hypermarketu, kde by ses mohl procházet uličkami a nakoupit si od trenclí až po štětku do záchodu. Jedu jen do dědiny, tam je malá prodejna, kde mimo jídla koupíš tak akorát zubní kartáček. Jestli něco potřebuješ, koupím ti to, napiš mi seznam – není problém. Podle mě bys měl tu nohu šetřit, mít ji nahoře a chladit, ne se zbytečně courat někde po nákupech," kroutil hlavou Olivier.

Co ho to zase popadlo? Možná by ho mohl zkusit odradit skutečností, že bude centrem pozornosti, ale raději mlčel, protože právě toto mohlo být Šimonovi příjemné. Aby si ho lidé všímali, aby o něm mluvili.

„Nebylo by pro tebe lepší si sednout k noťasu? Určitě máš spoustu věcí, které musíš dojednat. Klidně ti nechám doma i telefon, ať si můžeš vyřídit nezbytné hovory…," zkoušel jej ještě nalákat na práci, ačkoliv moc důvěry v toto nevkládal.

Na Šimonově tváři se objevil úsměv. Tohle bylo ještě lepší, než očekával – nakupování nenáviděl zhruba od doby, kdy ho po obchodech tahala matka. Všechno trvalo tak dlouho, nenáviděl to zkoušení, vracení, vybírání, nekonečný koloběh trvající několik hodin. Ale jít jen pro jídlo do malého obchůdku? Ta představa se mu zamlouvala.

„Já nic nechci, já jsem skromnej člověk…," zašklebil se Šimon a následně se rozesmál nad grimasou, kterou Olivier udělal. „Ale chtěl bych jít taky, protáhnout se, trochu se tu porozhlídnout. Mám hůl, noha to zvládne a práce počká," nadhodil nadšeně.

„Skromný člověk… uhm," bručel si Olivier sám pro sebe, nicméně věděl, že to Šimon slyší. „Porozhlídnout se, říkáš… No, místní Jednota je fascinující, o tom není pochyb, zvlášť když je plná lidí. A nikde jinde teď stejně nepůjdeme. S tvou nohou ne! Třeba zítra, jestli na tom budeš líp, tam můžeme zajet na koni. Ukážu ti Karlovice, ale není na nich nic zvláštního… Mám pocit, že po dnešním dopoledni se ti stejně do centra chtít nebude… Ale když teda chceš, tak tedy ano, vezmu tě s sebou."

Stále nechápal, proč s ním chtěl absolvovat něco tak otravného, jako byl nákup. Mohl se natáhnout pod strom a chytat lelky nebo si číst, zkrátka odpočívat a lenošit. Co by za to Olivier dal…

„Jasně, nikam jinam, všechno bude v pořádku," zaradoval se Šimon. Z představy společné návštěvy vesnice se mu koutky úst zvedaly do úsměvu, bylo to zvláštní, ale nechtěl od Oliviera pryč. Ba naopak, jako by jakási zvláštní část jeho samého chtěla vlézt za černovláskem třeba i pod pumpu, ačkoli tam by možná šel nejen, aby mu byl nablízku.

Ne, na tohle teď myslet nemohl. Nedopadlo by to dobře. Ať už to ale bylo jakkoli, chtěl s ním trávit čas a tohle bylo něco tak běžného, tak neobyčejně obyčejného. Chtěl s ním absolvovat i tyhle běžné činnosti, které v sobě skrývaly svá vlastní kouzla, i když ne tak na první pohled viditelná jako hvězdné nebe nebo hořící hranice.

Vyskočil nadšeně na nohy a hned poté sykl, jelikož jeho pravá noha tento pohyb zrovna dvakrát neocenila. Rychle se ale vzpamatoval, popadl berlu a co nejrychleji začal kulhat ven, aby si to Olivier nestihl rozmyslet.

„Pojď!" houkl na něj ještě spěšně ze dveří.

Olivier jen pokrčil rameny a rozešel se za hnědovláskem. Přišlo mu vtipné, že se nestrojil, ale asi měl dojem, že na vesnici je jedno, v čem půjde mezi lidi. A koneckonců, bylo jen na něm, jak moc si tuto svobodu užije. Jen se pousmál, když viděl, jak se plahočil do auta ve vytahaných teplácích, ve kterých se včera válel na louce a ve kterých i spal.

„Já ti nevím, Šimone, je to na tobě, ale věř, že i na vesnicích lidé hodnotí podle šatů, a zvlášť cizince, tak abys neudělal Praze špatné jméno. Znáš to přísloví – šaty dělají člověka, a tvé šaty jsou, no… krapet zmačkané a sem tam zelené od trávy…," hodnotil jeho úbor, „ale i tohle ti sluší, to zase ano."

Šimon nepatrně zrudnul, když si uvědomil, jak nyní nejspíš vypadal. Myšlenka na návštěvu vesnice ho nadchla tak moc, že na něco takového absolutně zapomněl.

Očima sjel své tepláky, pak Oliviera, zase sebe, a nakonec skončil s pohledem upřeným do šedých pobavených očí.

„Jestli mi ujedeš, jsi mrtvý muž, na to se připrav!" řekl nakonec se zvednutým ukazováčkem, aby dodal svým slovům na vážnosti. Moc to ale nepomohlo – hned po nich se tiše rozesmál a všechna vážnost šla do kytek. „Dej mi minutu," dodal ještě a odkulhal si to zpět do domku, kde zamířil přímo do ložnice.

„Fajn… ale co si vzít?" zapřemýšlel tiše, když se prohraboval svými taškami. Odmítal vyrazit ve fraku, ať už místní hodnotili, jak chtěli, vypadal by jako blbec. Kravaty a motýlky tedy mohl rovnou vyloučit. Nakonec vyhrabal přiléhavé černé džíny a volnější bílé tričko s tříčtvrtečním rukávem. Tenisky měnit nehodlal, vlasy také moc upravit nešly. Nechtěl působit naprosto neprakticky…

Vykulhal ven a co nejrychleji došel zpět k Olivierovi, na kterého se zazubil.

„Lepší?" optal se a rovnou zamířil k jeho autu, kam se poskládal na sedadlo spolujezdce. „Kruci…," zanadával tiše, když se hlavou praštil o strop. Jistě, dávalo smysl, že bude mít černovlásek sedadlo přizpůsobené své výšce, ale proč tak měl všechna, to brunet tedy nechápal…

„Mnohem lepší," pokýval uznale Olivier a sjel lačně Šimonovu postavu, která v tomto oblečení výborně vynikla. Rychle raději odvrátil zrak, aby mu náhodou nestekla zrádná slina, a tak si ani nevšiml problémů, které brunet měl s poskládáním se na sedadlo spolujezdce, jež bylo uzpůsobeno pro Lidunu, kterou často vozíval do práce.

„Moment, neujel bych ti přece…," zavrčel Olivier a začal upravovat sedadlo, protože Šimon si evidentně neuvědomoval, že auta s pákou na posouvání sedadel kdy existovala. „A okna jsou na kličku, kdybys potřeboval," chechtal se, když viděl, jak brunet nechápavě hledí na vybavení jeho stařičké oktávky.

Dál to ale neřešil, nahodil rychlost a rozjel se směrem k dědině.

„Tohle si budu počítat jako návštěvu muzea," poznamenal brunet s úšklebkem a přejel prsty po palubní desce vozu. Fascinovalo ho to, svým vlastním způsobem – jeho auto mělo zabudovaný dotykový displej, ručičkové hodinky, ovládání všeho možného i nemožného, navigaci, bylo propojené s telefonem a umělo z něj přehrávat hudbu na YouTube.

A právě teď seděl v něčem, co mělo okýnka na kličku. Fascinující.

„Řekl bych něco ve stylu, že sis měl říct, že bych ti půjčil svoje auto, ale má palubní desku zhruba ve výšce tvého čela…," rýpl si se smíchem. Netušil, kde tuto náladu vzal, byl si ale jist, že Olivier je z ní nadšený méně.

„Hmm," hlesl potichu. „Tvoje auto je jistě fajn, ale v zimě by tu nezvládlo vyjet ani malý kopeček, jak jsem se už přesvědčil, takže děkuji za nabídku, ale musím odmítnout," dodal smutným hlasem, ve kterém nedokázal skrýt stopu zklamání. Nechtěl, aby brunet věděl, jak moc mu vadí, když si dělá někdo srandu z jeho nevysoké postavy. Nicméně tušil, že touto reakcí se prozradil.

Bylo mu líto, že narážel na jeho slabou stránku. Zrovna u něj měl dojem, že mu to nijak nevadí, ale jak je vidno, i jemu to přišlo vtipné. Nechtěl svou výšku bránit, věděl, že to nemá cenu, jen ho to v případě Šimona hodně ranilo.

Upřeně tedy hleděl na cestu a raději se na něj ani nepodíval, aby jeho spolujezdec nezjistil, jak moc ho ta poznámka zasáhla. Doufal, že to z něj nevycítí a bude si myslet, že se jen soustředí na cestu, která byla úzká, a kdykoliv z lesa mohl vyběhnout zajíc nebo srna.

Jeho smutný hlas ale skutečně nemohl přeslechnout ani Šimon, stejně jako nemohl nepostřehnout změnu nálady v autě, která se udála takřka lusknutím prstu. Mráz mu přejel po zádech, když se rychle otočil na svého společníka a spatřil v jeho obličeji výraz tak smutný, že ho to samotného bolelo.

„Já…," dostal ze sebe po chvíli ticha, další slova se mu ale nalézt nedařilo. Kruci, tohle posral dokonale. „Omlouvám se, nenapadlo mě…, nějak… promiň mi," zašeptal zkroušeně a instinktivně natáhl ruku k černovláskově paži, ten sebou ale cukl, a tak ji vrátil do svého klína.

„Nechtěl jsem ti ublížit, byl to jen vtip," zkusil ještě, sám ale moc dobře cítil, že tohle doopravdy nepomáhá. Vtip? A proč se tedy Olivier nesměje? Připadal si jako idiot. Proč nebyl schopen dřív přemýšlet než mluvit? Proč z něj padala první slova, která ho napadala, proč to nezvládl alespoň nějak filtrovat? „Tvoje princezna jsem já, ať budeš vysokej jakkoli. Ty jsi princ, kterej za mnou leze do věže a zabíjí draka. Z nás dvou jsi tohle… ty. Tak prosím, neber mé vtipy vážně," zašeptal pak, pohled sklopený k zemi, tváře červené.

Za jakékoli jiné situace by tohle neřekl, připadal si neuvěřitelně trapně, nevěděl ale, co jiného by měl říct. Posral to, ublížil černovláskovi, a navíc v momentě, kdy si to rozhodně nezasloužil. A to ho bolelo s ním, byl jako dítě, smutné a zkroušené, že květina, kterou utrhlo pro maminku, uschla.

Olivier jen pokýval hlavou a dál se soustředil na cestu. „Nebavme se o tom, já to přežiju."

V té chvíli už vjížděl do zastavěné části městečka, kde na ně většina kolemjdoucích mávla a nenápadně nahlížela do auta. Olivier zauvažoval, jestli by Šimona přece jen neměl varovat.

„Připrav se na to, že na tebe budou lidé zvědaví… Jsou sice zvyklí na cizince, ale, no… já tu nemám pověst společenského člověka…"

Vjel na malé parkoviště poblíž obchodu. Sotva vystoupili z auta, přitočila se k nim parta mladých holek.

„Héj, Livine, tož to je ten tvůj Pražák? Žes nám ho konečně dovez ukázať!" zapitvořila se jedna z nich.

„Je to fešák a ty si ho v tej svojej ďúře skováváš enem pro sebe, co?"

Olivier se napružil a odfrkl: „Zmlknite, žaby jedny prostořeké!"

„A ty nám ho ani nepředstavíš?"

„Ne, čumíte naňho jak na zvířátko, že vám není haňba!" vyčítal jim.

„Pojď, Šimone, a nevšímej si jich," vzal ho za paži a táhnul jej od střelených a hihňajících se holek dál, načež po nich hodil ledový pohled.

„Nezpomalil bys maličko?" zaprosil Šimon tiše, když ho černovlásek poměrně rychle táhl ulicí a on mu se svou nohou přestával stačit.

Tušil, že to, co se před chvílí stalo, bude mít v paměti ještě dlouho. Část jeho samého se cítila pohoršena – on se celou pubertu otravoval s balením holek a ono přitom stačilo dojet na Valašsko a čekat, až se slezou samy?! To bylo nespravedlivé…

Ovšem ta druhá část to stále moc nepobírala. Tušil, že to byly žáby mladší alespoň o šest let. Možná o víc, pochyboval, že už byly dospělé. To, že o něm mluvily, jako by tam nebyl, se pro ten moment rozhodl přehlédnout.

„Jak se vůbec dozvěděly, odkud jsem a že jsem s tebou?" zeptal se tiše svého společníka. Jak procházeli kolem domů, tipl by, že se po něm otočil každý druhý a prohlížel si ho, jako by snad on byl artefakt z doby kamenné. „Ať na mě tak nekoukají…," zašeptal s mírně červenými tvářemi. Jistě, v Praze ho znala spousta lidí, ale nikdy na něj nezírali, jako by měl na hlavě rohy, na obličeji make-up a místo oblečení bederní roušku. Tohle bylo divné…

Olivier trochu zpomalil a koutkem oka se zadíval na Šimona.

„Měl jsem tě varovat už doma, promiň. Tohoto jsem tě chtěl ušetřit a sebe vlastně taky. Víš, já jsem pro místní takový samotář, pokud můžu, vyhýbám se lidem a oni ví, že nemá cenu ke mně chodit třeba na návštěvu… To se špatně vysvětluje… Ne že bych je nesnesl, nevadí mi, nikdo z nich, ale já si s nimi nemám co říct. Vědí, že mě drby nezajímají a nemám je rád. A najednou se objevíš ty a já si tě ubytuju doma… Lidem to zkrátka přijde zvláštní a chtějí vědět, kdo dokázal se mnou vydržet týden pod jednou střechou," pokrčil rameny.

„A jak to ti lidé zjistili? Jednoduchá odpověď. Mluvil jsi s Lidunou – věz, že všechno, co jsi jí řekl, už tady vědí všichni, a nejspíš i něco navíc. Ale neboj se, Lidka je hodná ženská a mám dojem, že si tě oblíbila, takže teď máš – nejspíš – tady v dědině dost dobrou pozici."

Olivier zastavil před obchodem, zhluboka se nadechl a otevřel Šimonovi dveře, aby se mohl vbelhat dovnitř.

„Ahoj Livi," usmála se prodavačka ve středních letech, která cosi vybalovala u prvního regálu, ale pak si všimla i vedle stojícího hnědovláska.

„Jé, dobrý den, já myslela, že sa snáď ani za náma nestavíte, vy ste prý z Prahy, jémankote, ani sem sa nepředstavila, já sem Anna, moc ráda vás poznávám, víte, dyby bylo na Livim, vůbec by z teho svojeho lesního království za námi nepřijel. To je dobře, že ste ho přemluvil, ať vás veme s sebou. Byli sme na vás zvědaví – to víte, dědina, tady je každá změna vítaná, a zvlášť, dyž se taký morous, jako je Olivier, konečně odhodlá sa s někým kamarádiť. A vy ste kdo? Někdo z rodiny? Nebo pracovní partner? Víte, Olivier má skvělou firmu…"

Víc už toho nestihla, protože ji mračící se Olivier zastavil: „Aničko, prosím tě, my jsme přišli nakoupit a docela spěcháme, můžeš mi nachystat maso? Zbytek si najdu sám." Podal jí lístek s úhledně napsaným nákupním seznamem a jen koutkem oka se podíval na Šimona, jak to zvládal.

Ten jen stál, pusu lehce pootevřenou a oči vytřeštěné. Ta ženská na něj vychrlila tunu informací, a to tak rychle, že se nestačil vzpamatovat, a ona na něj koukala, jako by snad chtěla odpověď. Na co z toho všeho měl sakra odpovědět?

„Šimon Lovec, potěšení na mé straně," zkusil nakonec cestu zdvořilých frází, kterou si za život vštípil skutečně obstojně. Věnoval ženě, která si ho stále nepřestávala měřit pohledem, jeden z naučených, ale přesto nenucených úsměvů, a raději odkulhal dál, porozhlédnout se po krámku. Líbilo se mu to, bylo to tak vtipně maličké…

Někdo mu poklepal na rameno. Otočil se proto, očekávaje prodavačku, které jaksi neodpověděl na většinu otázek, místo toho ale spatřil dva kluky, možná o trochu mladší, než byl on sám.

„Ty si ten Pražák, co žije u Oliviera?" zeptal se jeden přímo a on jen nepatrně kývl hlavou.

Skoro jako by tuhle otázku už slyšel.

„Pověz mi, jak sa ti líbí místní? Sme jako Pražáci?" zeptal se druhý, přičemž na slovo „Pražáci" položil zavádějící důraz.

Šimon ho sjel pohledem. Na sobě měl barvy, které by k sobě sám nikdy nedal, a volnější kalhoty na něm držely za pomoci kšand. V Praze by si na sebe nikdo (nikdo!) kšandy nevzal, snad ani jako vtip.

Na jinou stranu, nepochyboval, že si o něm tihle lidé stejně mysleli své.

„Ne, to opravdu ne," přiznal nakonec, neznělo to nijak zle, tak to ani nemyslel. Spíš prostě chtěl tuhle konverzaci ukončit, než řekne něco, co nedopadne dobře.

„Vy tu máte teho Pražáka?" doběhla ke klukům dívka, podobně stará, jako byli oni. Brunet jen povytáhl obočí, fascinovalo ho, jak o něm všichni dokázali mluvit, jako by tam vlastně ani nestál. A taky ho fascinovalo to familiární tykání. Na jinou stranu, alespoň tu na něj nikdo na potkání nepokřikoval, že je dacan, to už byl opravdu vyšší level.

„Už to tak bude," odtušil a ona na něj přesunula nadšené oči.

„A jaké to je?" zeptala se fascinovaně. Nechápavě nakrčil obočí. Co měla na mysli? Jaké to je být Pražák? Poslední týden nanic, předtím to ušlo…

„Jaké to je být s Olivierem?" objasnila svůj dotaz.

„No… asi normální?" zkusil vyhýbavě, jelikož moc netušil, co odpovědět. Jaké bylo žít s Livim? Jako horská dráha, kdy chvíli mluvil s andělem, chvíli byl rudý vzteky a pak najednou seděl na záchodě se stojákem, to ale nemohl říct ani jako vtip.

„Ale prosimtě, nám to možeš povědět! Je to děsivé? Je na tebe zlý? Nebo milý? Rozumíte si? Mluví s tebú? Štve ťa? Kdo z vás vaří? Pomáháš mu? Nutí ťa do teho? Zvládáte to spolu? Chtěl ťa tam on, nebo si tam spíš chtěl být ty? Čí to byl nápad? Proč si přijel až teď? Jak dlúho sa znáte?" najednou příval otázek ustal a pozornost dívky se přesunula na berli v Šimonově ruce. Nebyl si jist, zda za to byl rád, nebo ne.

„Co se ti stalo s nohou? Byla to nehoda? Udělal sis to sám? Jak sa to stalo? Udělal ti to Olivier? Schválně, nebo omylem? Panebože, ubližuje ti?" mluvila a mluvila a Šimon začínal nabývat na dojmu, že by z této konverzace klidně mohl odejít a dívka by si vystačila sama. Na toto ale zareagovat musel.

„Ne, jistěže neubližuje," odvětil spěšně. „Udělal jsem si to sám, omylem," vysvětlil pak. Nechtělo se mu popisovat, co přesně se stalo, a už vůbec pak nechtěl vytahovat svou alergii. Liduně všehovšudy řekl jen, že je z Prahy a že se jmenuje Šimon, to bylo celé. A nyní měl dojem, že ho místní znají snad lépe, než se znal on sám. Vypustit tu takovou informaci jako právě svou alergii, to by byla sebevražda.

„Já už musím jít," řekl pak rychle s omluvným úsměvem na rtech. Viděl, že se dívka znovu nadechuje, a upřímně ho maličko děsila.

Otočil se a vydal se zpět za Olivierem. Nyní začínal chápat, jak moc byl černovlásek svou „nemluvností" odlišný od místních, a byl za to celkem rád – kdyby byl stejný, asi by to nepřežil.

V hlavě se mu vybavila včerejší jeho slova o tom, jak je těžké s ním žít, protože je spíš samotářský a nemluvný. Když nad tím teď Šimon přemýšlel, za něco špatného by to nepovažoval.

„Dobrý den! Vy ste ten nový? Ten z…," promluvil na něj někdo zpoza regálu.

„Z Prahy?" skočil mu do řeči Šimon. „Ne ne, to bude nějaký omyl, žiju tu už šedesát let, jenom jsem doteď nevylezl z chalupy," odtušil s úšklebkem. Žena za ním se ale, místo aby byla pohoršena nebo cokoli na ten způsob, rozesmála.

„Ste vtipný," poznamenala a on se nechápavě otočil. Tenhle vtip nepřipadal vtipný ani jemu samému, a to měl občas vážně debilní humor.

„Děkuji," odvětil neutrálně a pousmál se.

„Jak se vám u nás líbí?" optala se, podobně jako lidi před ní.

„Máte to tu krásné. Zejména zbožňuji vaše lesní cesty a stáda ovcí," poznamenal rychle s formálním úsměvem, pak se ale spěšně omluvil a znovu začal kulhat směrem k Livimu. V malém krámku bylo najednou nějak moc lidí a on černovláska nikde neviděl…