Valčepo 3. kapitola

Po tomhle už Šimon nemohl spát, ani kdyby doopravdy chtěl. Ledová voda se mu okamžitě zakousla do každého milimetru kůže, se kterým se setkala, a on ze sebe vydal vysoký pištivý zvuk, o jakém by si nikdy nemyslel, že se svými hlasivkami kdy svede. Zaječel tak, jak by mu spousta holek mohla závidět, a trhnul sebou, dál už ale postel končila a on, stále z části zamotaný v peřině, dopadl na tvrdou zem.

„Doprdele, co to kurva je?! Posraný… voda? To byla voda?! Kurva, co to…," kolečka se mu konečně začínala točit a on pochopil, že vědra s vodou se nad jeho hlavou neobjevují sama. Rychle se otočil a spatřil černovláska, o kterém si ještě pár hodin zpět myslel, že je jeho zachránce.

„Co to doprdele děláš?!" vyjekl a otřásl se zimou. Vymotal se z mokré peřiny, která už ho spíš studila, než hřála, nedbaje na fakt, že byl vlastně do půl těla nahý. Co on s tím? Livi se tak taky mohl promenádovat, alespoň mu ukáže, že není jediný, kdo si může dovolit ukázat své tělo! I když pochyboval, že to s šedookým udělá to samé, co s ním. Kdyby měl užší pas, zaoblenější boky a hlavně prsa, dozajista by upoutal pozornost lépe.

„Budím ťa, šak sem na ťa volál snad pětkráť a tys nestával, ani si mňa neposlúchál, tak co sem mňel dělať! Já potřebuju odjeť a ty furt spíš, tak sa tu nestřapči a nebuď sprostý v mojej chalupě!" povytáhl obočí Olivier a zadíval se na zuřícího probudivšího. Musel uznat, že i cerky z dědiny by měly problém dosáhnout takových výšek, jaké předvedl Šimon, ale teď jej zaujalo něco mnohem hezčího než soprán, který se ještě před chvílí linul z mladíkových úst.

Pohled na tělo toho kluka byl pro Oliviera, jako když žíznící poutník na poušti najde studnu. Očima se vpíjel do vyrýsovaných břišních svalů a pevné, nyní zimou vztyčené bradavky lákaly k polaskání. Z vlasů mu ještě stékaly kapky vody a razily si cestu dolů až k teplákům, kde se vsakovaly do látky. Splašená Olivierova fantazie mu opět nabídla obraz, kam by ty kapičky doputovaly, kdyby nebyly zastaveny látkou kalhot.

Nasucho polknul a rychle se otočil pro ručník, který měl pro něj připravený. Zhluboka se nadechl a pokusil se vrátit zpět svůj nekompromisní výraz, který byl pro něj jindy tak přirozený. Čím víc však trávil čas s tímhle mužem, tím častěji svou kamennou tvář ztrácel, ať už proto, že ho dokázal rozesmát, naštvat, nebo jen v něm vzbudit ochranitelský pud. Pevně upřel svůj zrak do jeho očí, přišlo mu to bezpečnější.

„Na, osuš sa a omlúvám sa, v kuchyni máš snídaňu, já musím jít poklúdit a pak chcu jet na Pustevny, esli chceš jet se mňú, možeš, ale…," zarazil se a povzdychl si, „ale nic…"

Olivier se s ním už nechtěl hádat, avšak nebyl si jistý, jestli s ním vůbec chtěl trávit čas… Ani ne tak proto, že dobře věděl, jaký to byl sebestředný protiva, jako spíš proto, že v něm tenhle hezoun vzbuzoval pocity, o kterých si myslel, že je nechal v Paříži a už se nikdy neobjeví.

Tak jestli na něj mluvil takhle, pomyslel si Šimon, nedivil se, že nepochopil smysl jeho slov. Co kruci znamenalo, že nemá střapčit?! Slova černovlasého zdála se být jako špatně vymyšlený vtip. Tak on mu vylije na hlavu kýbl ledové vody a Šimon nemá být sprostý? Ne, to snad jeho společník ani nemohl myslet vážně!

Ovšem jak pak Šimon zjistil, vážně to myslel. V momentě, kdy k němu brunet opět přesunul pohled, už ale šedé oči jasně říkaly, že se téma "ledová sprcha" z černovlasé hlavy volně vytratilo a nezbylo po něm ani památky. Nehledě na to, že minimálně první sekundy byl Liviho pohled poměrně okatý, Šimon ho na svém těle cítil. Nefandil si, že by to s černovlasým udělalo něco extra, věděl ale, že minimálně jako překvapení to stačilo. Alespoň něco toho ledového skřítka rozhodí, pomyslel si spokojeně. Nebyl si jist, zda se Livi styděl, na to moc nesázel, nebo mu záviděl, leč s vlastním tělem neměl moc co, ale nic jiného jako možnost neviděl a obě tyto varianty se mu celkem zamlouvaly. Jestli našel tajnou zbraň, nesmí na ni nechat sedat prach. To už si zařídí…

Dobře si uvědomoval, že by měl být naštvaný, a vlastně ještě stále byl, to, že Liviho zahnal do úzkých, mu ale dělalo škodolibou radost. Velkou.

I když se do ručníku, který mu černovlasý podával, měl nejspíš zabalit, neudělal to. Ba naopak, začal si sušit vlasy a u toho se zvedl na nohy. Stál jen kousek od Liviho, který mu díky výšce mohl koukat přímo na hruď. Na tváři vytvořil zářivý úsměv, do kterého se vlastně nemusel moc přemáhat, celá situace ho bavila.

„Jo, snídaně by byla fajn," poznamenal a vykráčel si to pryč z místnosti, černovláska přitom nechal stát za sebou. Nebyl si moc jist, co to právě udělal, co na tom Liviho tak zarazilo, a hlavně co na tom tak bavilo jeho. Ale překvapil svého společníka a tím mu vrátil úder. To stačilo. Ať už Livi jen záviděl, anebo ho Šimon vyděsil, splnilo to účel…

Sotva se přivřely za hnědovláskem dveře, Olivier vypustil zadržovaný vzduch z plic a přepadla ho zlost. Omluva nebyla na místě! Měl si vzít dvakrát větší nádobu, když ani džbánek ledové vody nedokázal toho sebestředného, sebejistého, nevychovaného spratka zchladit.

Ale co vlastně čekal? Že se včera v noci proměnil někde v lese v normálního kluka? To byla přesně ta jeho naivita, kterou včera vzpomínal. Promnul si kořen nosu, sebral mokrou peřinu i polštář a vyšel z ložnice, na tváři ledovější výraz než voda ze studny. Viděl koutkem oka, jak se jeho host cpe chlebem s máslem a medem, a v tu chvíli měl chuť mu ten krajíc naplácnout namazanou stranou na tvář a pak jeho hlavu strčit do úlu. Přesto kolem něj beze slov prošel a přehodil mokré peřiny přes hambálky nad kamny. Ani se neotočil a rychle odcházel ven nakrmit králíky a slepice.

Povinnosti měl za chvíli dodělány, a tak vešel zpět do chalupy. Našel tam Šimona, jak se na něj spokojeně usmívá, rozvalený, nohy hozené na židli. Nijak to nekomentoval a taky na něj hodil zářivý úsměv. Mňa srať nebudeš, holomku! pomyslel si.

„Vypadáš jak hastroš na polu," s těmito slovy, a aniž čekal na odpověď, opět zmizel v ložnici. Chvíli hledal patřičné oblečení ve skříni.

„Tu máš, hoť to na sebe a neškňúř sa tak, nebo pojdeš do dědiny šúrem v teplákách…," hodil před něj černé džíny a košili, co si u něj nechal otec, který byl podobné postavy jako jeho nevychovaný host. Věděl, že tímto oblečením ho rozhodně neurazí. Otci ho vybírala matka a ta měla lepší vkus než stylistka z nejlepšího pařížského módního časopisu. Oba její muži vždycky protáčeli oči a táta tvrdil, že v něm působí tady na dědině jako pěst na oko.

„Až sa oblečeš, hybaj ztuoty! Tú cestú, cos včeraj šél, je po sedmich kilometrech chalupa, tam ti řeknú, kam dalej, do dědiny je to asi deset kilometrů, tam už ti kdosi pomože, pokaď poprosíš…," dal si ruce v bok a propíchl ho pohledem.

V ten moment brunet moc nechápal, co se s černovlasým stalo. Najednou byl zase jako v tom lese, oblečení před něj hodil jak před nejprašivějšího psa a to, co řekl, byla kapitola sama pro sebe. Jestli včera nevěděl, o co Livimu šlo, tak teď si byl jist, že ať už to bylo cokoli, šedooký to vzdal.

„Jsem rád, že jsi mi tak mile poradil. Slovo prosím bych bez tebe neznal, fakt že ne…," odfrkl si ironicky a protočil očima, zatímco se v rychlosti převlékl. Vůbec tomu muži nerozuměl. To byl tak nevrlý, protože ho viděl bez košile? Anebo protože měl dobrou náladu?! Pravda byla, že měl brunet chvílemi pocit, že byl černovlásek spokojený, když on byl na dně. A to ho vytáčelo.

Nic neudělal! Jen Livimu vrátil úder. Polil ho studenou vodou a to bylo v pořádku, ale on si z něj pak udělat legraci nemohl? Neudělal nic špatného, nic mu neprovedl a tohle si nezasloužil!

V ten moment ho samotného jeho přemýšlení zarazilo. Proč uvažoval takhle? Nemělo by mu do toho nic být, byl to bača ze země Nikoho, který si z něj včera sprostě dělal legraci a kterého by Šimon měl nenávidět. A ve své hlavě na to měl i právo! Jenže taky mu ten muž pomohl, vzal ho k sobě, dal mu najíst a věnoval mu suché oblečení. A také ho nechal přespat u sebe v posteli. Věřil, že nic neukradne. To všechno byly věci, které by pro něj nikdo nezištně neudělal, věci, které Livi rozhodně neměl povinnost učinit, ale udělal je. Pomohl mu. A to mu Šimon nezapomínal. Možná by bylo lépe, kdyby to dokázal, ale jakási část jeho samého to prostě nemohla vyškrtnout.

Vůbec netušil, proč se v šedých očích zase objevil všechen ten led, doopravdy si nebyl vědom žádné chyby ze své strany. Věděl, že bude litovat, že se včera tak otevřel. Že se usmíval a nabídl Livimu přátelské tykání, věděl to! Jen netušil, že to bude tak brzy…

„Vrať mi telefon a mé věci. Tohle ti vrátím někdy v budoucnu," řekl, ukazuje přitom na své půjčené oblečení. Nebylo to tak, že by se vědomě snažil napodobit ledový výraz Liviho, výsledek tomu ale nenasvědčoval.

„Telefon? Já nemám tvúj telefon! Ty si myslíš, že sem ti ho ukrad?" zamračil se Olivier a odešel zpět do kuchyně, kde včera nechal položenou brašnu. Až teď si uvědomil, že uvnitř je Šimonovo sako. Nejspíš nebude rád. Vytáhl ho, mokré, pokrčené, od bahna a hned si vzpomněl na příhodné přísloví – jak krávě z řiti vytáhlé. Tak toto si na sebe rozhodně před návštěvou čistírny vzít nemohl.

„Tu máš sako, nic dalšího tvojeho já nemám," podíval se na něj ublíženě, když mu podával kus oděvu, jenž byl kdysi luxusním sakem. Připadal si pod jeho tvrdým pohledem jako zloděj. A to on nikdy nebyl. Uráželo ho to, a hlavně mu to bylo líto.

Šimon si převzal podávané sako, pozornost mu ale věnovat nedokázal. Ten pohled, kterým ho černovlásek obdařil… Už zase to byl někdo jiný a Šimon už nerozuměl vůbec ničemu. Ale ty oči, ta lítost a ublížení, kterou v nich viděl…

Chtěl Liviho naštvat. Ne zrovna teď, ale při jejich prvním setkání to začalo a ta touha zůstávala v jeho podvědomí, leč po jeho dobrých skutcích výrazně oslabená. Chtěl ho vytočit do běla, tak, jako to s ním udělal on. Jeho ovce mu zničila boty a on se mu pak ještě smál, chtěl ho dostat stejně! Jenže to bylo o něčem jiném, dalo by se to nazvat jakousi touhou po odplatě, jako když si děti hrají. Nebylo v tom nic zlého. Chtěl ho provokovat jako ráno s tou košilí. Hledat jeho hranice. Zvláštním způsobem ho to bavilo. Ale tohle nechtěl.

Ten pohled, kterým ho černovlasý obdařil, ho fyzicky bolel, jakási zvláštní ochranitelská stránka jeho samého chtěla v ten moment zraněnou duši před sebou utěšit a zničit nadobro příčinu všeho toho smutku. Byl to přirozený pud, i když zrovna v tomhle případě pro Šimona dost zvláštní. A proto to nemohl nechat být.

Drobně, skoro neznatelně se usmál, snad jako by chtěl Liviho doopravdy přesvědčit, že je všechno v pořádku. Bylo to tak přirozené, jako by se v něm něco na malý moment přepnulo a on jednal tak, jak to měl celou dobu zakódované kdesi hluboko v sobě.

„Z něčeho takového jsem tě rozhodně neobvinil," řekl pevně, snad jako by se sám sobě snažil namluvit, že to, co předváděl hodiny zpět u auta, rozhodně s podezříváním ze schopnosti krást nemělo nic společného. Ale tehdy ho neznal. Nevěděl, že je černovlasý sám schopen nechat si ho v domě a prokázat mu takovou důvěru.

„Mobil mám v tom saku," dodal potom, aby vysvětlil, jak to předtím myslel. Do batohu, ve kterém už měl zbytek svého včerejšího oblečení, si nyní černou kouli přihodil a nasadil si tašku zpět na záda.

„Tak… asi ahoj," řekl s pokrčením ramen. Pak už se ale otočil a vypochodoval ven, ta zvláštní atmosféra, která se kolem něj najednou utvořila, mu rozhodně nebyla příjemná, a co mu bylo příjemné ještě méně, byl pak vliv černovláska na celé jeho chování. To on by měl být ublížený za ledovou sprchu a za ten ranní vyhazov! Pamatoval si ten moment, kdy kolem něj šedooký prošel s mokrou peřinou a v bouřkových hloubkách se mu objevily nenávistné jiskřičky. To on by měl být takový, tak proč na tuhle hru zase skákal? Byl hloupý, nedokázal se tu chovat formálně ani pět minut. Ten chlap mu kazil vše, co si v Praze stihl vybudovat, a on se nechával…

Ještě když šel po cestě kolem lesa, nedokázal z hlavy vyhnat splašené myšlenky.

Tu noc se mu zdálo něco krásného. Moc si svůj sen nepamatoval, nejspíš taky proto, že z něj pak byl tak krutě vytažen, ale věděl, že v něm bylo něco pěkného. Že se mu ten sen doopravdy zamlouval. A byl si také jist, že v něm hrál svou roli černovlásek.

Kdyby jen tušil, o co vlastně šlo…

Ten muž byl zvláštní. Šimon si moc dobře pamatoval, jak ho ještě včera fascinoval. Měl krásné oči, tajemné a ledové, doopravdy moc pěkné. Jako bouře, stříbro a ocel, jako led.

Hnědovlasou hlavou se honila spousta myšlenek a představ, které by pravděpodobně ani mysl mladíka neopustily, kdyby se před ním konečně neobjevilo, co si vidět tak přál. Konečně našel chalupu, konečně našel někoho. Doopravdy nerad by skončil jako předchozí den.

Chvíli měl chuť začít jásat, maličko se cítil jako pračlověk, kterému se podařilo rozdělat oheň. Vzhledem k tomu, že kraj, ve kterém se nacházel, nebylo tak těžké považovat za artefakt z doby kamenné, zas tak daleko si se svým přirovnáním nepřipadal.

Co když tam ale budou lidé povahově stejní jako Livi? Ta myšlenka mu přivodila mrazení po celých zádech. Ne, jen to ne! Ten chlap mu sice pomohl, ale představa, že mu otevře někdo, kdo se začne šklebit, opře se o rám dveří s pažemi překříženými na hrudi a: Tož pane dyrektore z Prahy, tu sem dyrektorem já… Fuj, naskakovala mu z toho husí kůže. Ten chlap si na něm zvedal ego!

Prosím, hlavně nikoho dalšího…

Ty myšlenky ho přinutily zašklebit se a následně zmučeně vydechnout. Nešlo říct, že by ten člověk byl zlý nebo nenáviděníhodný, stejně jako nešlo říct, že by byl milý, nebo dokonce sympatický. To, co od něj Šimon už zažil, bylo nepřípustné. A to, co zažil chvíli zpět, nespravedlivé. Jenže také si pamatoval včerejší večer, kdy si s ním šedooký povídal, udělal mu jídlo a postaral se o něj, večer, kdy ho držel za ruku a usmíval se jako andělíček. A to byla jedna z věcí, které Šimona tak štvaly. Proč se nemohl chovat stále stejně? Kdyby mu řekl, že ho nenávidí, nenáviděl by ho brunet také a bylo by vyřešeno. Kdyby řekl, že jím pohrdá nebo že už ho nechce vidět… Jenže to on neudělal. Nechával Šimona plavat v domněnkách a sebe sama trápit nekonečnými otázkami, na které beztak neexistovala odpověď.

Došel k domku a zaklepal na pěkně vyřezávané dveře. Chvíli čekal a jen se tiše modlil, dupání, které se po chvíli ozvalo, ho ale ujistilo, že dům prázdný nebyl.

Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Před ním se v ten moment objevila žena, starší než on, s dlouhými zrzavými vlasy svázanými do nedbalého drdolu. Na první pohled z ní vyzařoval optimismus a dobrá nálada.

Zorničky v ženiných očích se rozšířily a roztáhla rty do velkého přívětivého úsměvu, čímž se u Šimona automaticky zařadila jako přesný opak Liviho. Jakmile ale promluvila, začal uvažovat, jestli se s přáním kohokoli jiného, jen ne někoho jako on trochu neunáhlil. Jediné, co z pět minut trvajícího přívalu slov pochopil, bylo jméno Liduna, o kterém usoudil, že patřilo ženě, dál ale kvůli rychlosti, v jaké na něj chrlila odmala naučené nářečí, nepobral vůbec nic. Tedy, občas rozuměl jakýmsi útržkům, ale ty mu ve výsledku moc ku pomoci nebyly. Když pak zrzka naklonila hlavu mírně na stranu a on pochopil, že v tom všem nejspíš byla otázka, na niž chtěla odpověď, polilo ho horko.

„Eh…," vydal ze sebe s vytřeštěnýma očima. Co měl říct?! „Asi jsem neslyšel?" zkusil opatrně a ona mu ochotně zopakovala otázku. Byl vyřízený. Dobře, musel na to jít chytře, nebo se o to alespoň pokusit.

„Šimon?" zeptal se. Představila se, třeba se ptala na jméno, myslel si. Teď se ale nadmíru překvapeně zatvářila ona a brunet proto pochopil, že tohle vědět nechtěla.

„Tak…," zamyslel se. Vzhledem k tomu, že nic dalšího konkrétního jí nerozuměl, byl vyřízený. „Autem? Na Slovensko? Pomoc?" sypal ze sebe a s každým dalším slovem se Liduna víc a víc tvářila, že by Šimona ráda odvezla do blázince. Tahle taktika nefungovala, ale jinou brunet neměl.

„Z Prahy?" řekl potom lehce přikrčený a v oříškových očích se konečně objevilo pochopení. Na rudých rtech se opět usadil úsměv.

„Ty mi nerozumíš, že?" zeptala se poté, v hlase stále valašský přízvuk, jinak ale naprosto srozumitelně, a Šimon na ni vytřeštil oči, jako by viděl ducha. A to ji donutilo se rozesmát. „Zlatíčko, to jsi měl říct rovnou, že nerozumíš! Vypadáš utahaně, pojď dovnitř, povíš mi, co tě k nám přivádí," řekla, chytila Šimona za ruku a vtáhla dovnitř do domku. Navzdory jejím předchozím slovům se ale brunet beztak nedostal k řeči dalších patnáct minut, než žena pochopila, že by nejspíš také mohl mít co říct.

„Tak povídej," řekla s úsměvem. Byla doopravdy milá a Šimonovi se zalíbila hned na první pohled, často se usmívala a chtěla mu pomoci. Doopravdy pomoci. Vzhledem k tomu, s čím se zatím setkal, byla hotovým zázrakem.

Ve zkratce jí povyprávěl o cestě na Slovensko, špatné navigaci, uvíznutí a snaze dovolat se na odtah provázené neúspěchem. To, že se již s jedním místním stihl rozhádat, takticky vynechal.

„Tam se teď stěží dovoláš, to víš, prázdniny a pouť… Většina lidí tu má traktor, pomohou ti auto vytáhnout, ale my zrovna ne… Co s tebou? Počkáš na odtah? Ne, to nejde. Ach, ráda bych tě na pár dní nechala tady, ale až se vrátí manžel z práce a dcera z města, bude dům plný, navíc čekáme návštěvu. Ne, tady zůstat nemůžeš," zamyslela se a Šimon opět posmutněl. Zůstat s touto ženou by bylo něco krásného, chovala se k němu jako matka, byla milá a usměvavá… Ale chápal její důvody.

„Víte, někde v této části kraje prý bydlí syn známého mé matky. Říkala, že by mě k sobě určitě vzal, ale vzpomněla si jen na jméno, ne na příjmení… Totiž, prý by měl být moc milý a hodný, určitě si ho nejde splést," říkal, věděl, že splácává všechny informace dohromady, a to mu také moc nepřidávalo. Snažil se ale ze všech sil oddálit moment, kdy mu žena řekne, že nikoho takového nezná…

„Jmenuje se Oliviere," vymáčkl se konečně a v oříškových očích se objevily jiskřičky pochopení.

„No to je úžasný nápad! Dokonalý," pochvalovala si a i Šimona přemohl úsměv. Opravdu Oliviera zná? Je zachráněný!

„Žije sám už nějakou dobu, takže místo mít bude, a ještě na pár dní sežene společnost! Vypadáš silný. To bude skvělé, na chvíli na všechno nebude sám… Tebe jsme tu vážně postrádali, Šimone. Uvidíš, že se ti Olivier bude líbit. Tedy, občas je to malinko morous, ale je hodný. Ty se mu budeš líbit určitě. Bude nadšený," švitořila spokojeně Liduna. „Bydlí blízko, zavedu tě za ním! A taky tě dovedu k tomu tvému autu, ať si vezmeš nějaké věci. Zrovna nedávno u mě Olivier byl," zavzpomínala, potěšena, že se řešení mladíkovy situace samo tak krásně nabídlo. Měl velké kolouší oči, a když se na něj podívala, připomínal jí ztracené dítě. A ona mu chtěla pomoci, bylo jí ho líto a byl jí sympatický. Oči nelžou, to věděla.

„Ale teď tam za ním nemůžeme," vzpomněla si pak zrzka na její poslední rozhovor se zmiňovaným mužem. „Není doma, teď… Ale večer tam už bude. Víš co, najíš se tu, popovídáme si a navečer tě za ním zavedu, dobře?" zeptala se s úsměvem a brunet jí ho oplatil. Byl neskutečně rád, že tuto ženu našel, co by bez ní dělal? Ještěže tu byla. A ještěže měla jeho matka toho známého poblíž, o kterém mu vyprávěla, než telefon vypověděl službu. A to mu připomínalo…

„Myslíte, že bych si tu někam mohl dát nabít mobil?" zeptal se a ona okamžitě přikývla. Nabíječku měl naštěstí s sebou v batůžku. Vytáhl ji a pak i sako, u kterého si až teď všiml, jak vypadalo. Sakra, to bylo jeho nejlepší! Co měl dělat teď?!

„Panebože, co se ti s ním stalo?" zeptala se žena, když si všimla, na co její společník tak koukal. Ten kus oděvu byl doopravdy ve strašném stavu, a navíc byl ještě mokrý…

„Trochu jsem zmokl a upadl," přiznal s pokrčením ramen. Bude ho pak muset zanést do čistírny. Vstrčil ruku do jedné vnitřní kapsy, to, co nahmatal, mu ale zmrazilo veškerou krev v žilách.

„Děje se něco?" zeptala se Liduna zamračeně, když si všimla šoku v jeho tváři, to ale v ten moment brunet nevnímal. Ne, tohle nemohla být pravda! Vytáhl přístroj, nejlepší své doby, který ho stál opravdu velký balík peněz, a zatmělo se mu před očima.

„Ne, ne, ne…," šeptal roztřeseně. Nejnovější iPhone měl přes celé sklo obrovskou pavučinu způsobenou pádem a Šimon tušil, že do něj stihla natéct voda.

„Třeba…," zamyslela se Liduna, která se vzpamatovala jako první. Její vlastní telefon byl omlácený až běda a jí to bylo celkem jedno, pochopila ale, že už jen za nakousnuté jablko na zadní straně zaplatil mladík spoustu peněz, a jeho naprosto zoufalý výraz také leccos vypovídal. „Třeba by to šlo opravit," navrhla pak ve snaze zachovat chladnou hlavu.

„Jenže já se do Prahy vrátím bůhví kdy a tam to budou opravovat několik týdnů! Sakra, co kdyby chtěl někdo řešit něco vážně důležitého? Nemohu svou firmu nechat na bedrech ředitelů oddělení, tohle nezvládnou," řekl zničeně. Měl pod sebou dobré lidi, výkonné, ale nemohl jim předat firmu! To prostě nešlo, nikdy to nedělali! A tenhle telefon potřeboval, měl tam hromadu kontaktů a uložených smluv, které si chytře nespároval s žádnou jinou aplikací, ze které by je mohl vytáhnout.

„Víš co?" řekla pak žena po chvilce přemýšlení. „Manžel jezdí každý den do Vsetína. Nech mu ten telefon tady, zaveze ti ho tam, a až ho opraví, přinesu ti ho, však vím, kde budeš. Když budeš potřebovat kontrolně zavolat, můžeš si půjčit Olivierův, ne? Neboj, všechno bude v pořádku," řekla s úsměvem a mateřsky Šimona pohladila po paži. Byl pro ni jako dítě, ačkoli schovávající se za maskou váženého podnikatele.

V životě si brunet nepřipadal tak šťastný a zachráněný. Telefon se opraví a večer ho Liduna zavede za milým, příjemným mužem, který se o něj postará, pomůže mu vytáhnout auto a všechno bude krásné. Konečně si připadal, že se věci ubírají správným směrem, byl jako trosečník, který konečně objevil cestu pryč z opuštěného ostrova.

Zbytek dne pak Šimon strávil u Liduny v domě, kde se od zrzavé ženy dočkal doopravdy dobrého oběda a také spousty informací. Jak zjistil, měla ráda společnost, ráda poslouchala a mnohem raději pak povídala. Mluvila o svém kraji a také o Olivierim, mluvila s Šimonem jako se starým známým, až se brunet nestačil divit, co vše mu řekla. Vlastně se dozvěděl i věci, které by si jeho budoucí spolubydlící nejspíš nejraději nechal pro sebe, včetně historek o malém Olivierovi, kterého Liduna vídala a občas ho jakožto starší hlídala. Než se nadál, zjistil, že neví ani příjmení svého budoucího zachránce, ale zato ví, v kolika se naposledy počural a jak moc se bál poprvé do školy.

A žena mluvila dál, i po cestě k jeho autu, kde si vzal v podstatě vše krom špinavých lakýrek, a pak cestou k domku jeho budoucího společníka. Byla už tma a měsíc nesvítil, neviděl tedy nic moc, zdálo se ale, že zrzka po jeho boku dobře věděla, kam šla, a tak ji následoval.

„No, a tím to končí. Což se hodí, protože jsme tady… Jé, já se tě za tu dobu vůbec nezeptala na tvůj život! Vidíš, a to mě to tak zajímalo," posteskla si Liduna. „Tak třeba příště," navrhla ještě, to už ale klepala na dveře. Kdyby Šimon nebyl ověšený taškami a svítil alespoň ten měsíc, třeba by si uvědomil, jak je mu to místo povědomé…

***

Po Šimonově ujištění, že není zloděj a že to jen všechno špatně pochopil, si uklidněný, ač stále zmatený černovlásek sedl do auta a vyrazil se svou starou škodovkou směrem k Radhošti. Věděl, že musí spěchat, protože lidí chystajících se autem na pouť bude, stejně jako každý rok, mnohem více, než pojme parkoviště u Jurkovičových staveb. Kdo přijede pozdě, bude už dole na Prostřední Bečvě odkázán zaparkovat auto tam a nucen si počkat na autobus.

I přes brzkou hodinu už úzkou klikatou cestou vedoucí prudce nahoru jela kolona aut, a tak se Olivier raději soustředil na řízení a nepřemýšlel nad podivným ránem, ze kterého měl stále jakýsi hořkokyselý pocit. Až když zaparkoval a vymotal se z parkoviště, nadechl se a v duchu si povzdychl.

Tak a su tu zas sám.

Tolik lidí kolem něj procházelo, smáli se a bavili se, všichni na pouť s někým přijeli, jen on byl zase sám. Nikdy dřív mu to nevadilo, ba naopak, měl rád svůj vlastní klid… až do jisté doby. Přesněji do chvíle, kdy potkal jednoho zatraceného Pražáka v noci na cestě a vzal si ho domů.

Ten večer si to neuvědomoval, ale když nad tím teď přemýšlel, bylo to, jako by se v domku rozsvítilo. Měl pocit, že do té doby nevěděl, že tam něco chybí, a najednou to tam bylo, ačkoliv nechápal, jak by ten sebestředný střapatý podnikatel mohl zapadnout do jeho chalupy. Když se na to podíval zdravým rozumem, právě tento mladík působil v jeho roubence jako pěst na oko. Jenže zjišťoval, že v přítomnosti onoho zelenookého muže zdravý rozum odešel na pastvu za ovcemi a zůstaly jen rozbouřené city, které rozhodně nic dobrého nepřinesou.

Rozhlédl se okolo, slunce svítilo, lidé se bavili u stánků, kdesi v dálce zněl cimbál, všechno působilo tak krásně a uvolněně, jen on se cítil opuštěný a ztracený.

Kdyby byl býval příjemnější na svého nocležníka, kdyby dokázal zkrotit svou mnohdy protivnou náturu, možná by ho přesvědčil, aby jel s ním. Netušil sice, jestli by pana podnikatele bavilo se courat po kamenitých cestách mezi davy lidí, nejspíš by ani neocenil úžasnou místní medovinu, trdelníky, frgále a delikatesní kyselicu, kterou vaří v Maměnce nebo už v nově postaveném Libušíně. Nejspíš by nebyl nadšený ani valašskou cimbálovkou a tanečními soubory v tradičních jednoduchých krojích, tak typických pro tuto oblast. Musel však uznat, že mnoho z těch copatých děvčic bylo pohledných, a na to by se Šimon chytit mohl. Jenže tady nebyl.

Ani se nenadál a s kalíškem slivovice, kterou si koupil u dřevěného stánku, stoupal k altánku Cyrilka. Za sebou nechal hodně lidí, kteří čekali na další kamarády a rodiny. Na vrcholu u kaple stejně ještě žádná zábava nezačínala, tak co by tam kdo dělal, ale Olivier paradoxně potřeboval být sám se svými myšlenkami. Spousta smějících se lidí mu jen připomínala, jak byl pošetilý. Svou možnost netrávit pouť sám si zkazil nesmyslným výbuchem vzteku, pramenícím jen z jeho hloupých niterných pocitů, které měly zůstat pohřbeny kdesi na dně duše. Ovšem mladík z Prahy je neúmyslně stále úporně vykopával z nitra jeho podvědomí.

Šimon si nezasloužil, aby na něj byl takový. Nic mu neprovedl a Olivier vlastně mohl být rád, že se střapovlásek za tu ledovou sprchu na něj dál nezlobil.

Ano, uvědomoval si, že ani tak nebylo jisté, že by s ním jel. Chápal, že člověk jako on chtěl co nejdřív opustit místo, kde se asi necítil úplně nejlépe. Pamatoval si dobře, jak se trápil v rušných ulicích velkoměsta, když poprvé přijel za matkou do Paříže. Zvykal si skoro rok, než se tam začal cítit alespoň trochu přirozeně a dobře. Dnes by mu to bylo jedno, nejspíš by si dokázal představit žít i v Praze, kdyby nebylo zbytí, ale z Valach by odjížděl nerad.

Zarazil se, kam se svými myšlenkami došel. Proč nad tímhle vůbec přemýšlel? Proč by se měl stěhovat? Potřásl hlavou a hodil do sebe kalíšek slivovice. Ihned pocítil, jak silný alkohol projel jeho hrdlem a teď hřál na hrudi i v žaludku. I tohle pro něj bylo netradiční. Když řídil, nikdy alkohol nepil. Věděl sice, že než večer pojede domů, dávno bude úplně střízlivý, přesto ho však jeho chování přinejmenším zaráželo. Dělal všechno jinak, než byl celá léta zvyklý. Zadíval se z rozhledny dolů do údolí a přemýšlel dál.

Co bylo na tom klukovi jiného než na všech ostatních, se kterými se za ta léta, co se vrátil domů, potkal? Vždyť je nesnesitelný!

Pro Olivierovu povahu to bylo, jako kdyby někdo píchnul do vosího hnízda. Nesnášel tyhle samozřejmé mladíky, kteří sežrali všechnu moudrost světa, o svůj majetek se nijak nezasloužili a jen se živili na tom, co jim dali rodiče. Přes to všechno, že věděl, že by ho neměl mít rád – a neměl ho rád, bylo na něm něco… Nedokázal si srovnat myšlenky a zlobil se sám na sebe, jak moc si připadal v tu chvíli zmatený.

Ano, jistě, samozřejmě, byl velmi pohledný, ale to přece nebyl důvod na něj myslet a vzdychat jako pubescent. Nedělal to ani v telecích létech, tak neviděl důvod, proč by s tím měl začínat teď. Přesto na něj stále myslel, ačkoliv se snažil odvést své myšlenky na sobotní svatbu, na Petru, kterou chtěl na veselce pozvat na rande, na pracovní věci, se kterými byl zase ve skluzu…

Po chvíli, kdy jeho oči byly stále upřeny na volnou krajinu pod ním, ale zjistil, že bylo všechno marné. Zase měl v hlavě toho kluka. Tentokrát zapřemýšlel, jestli se znovu neztratil a v pořádku dorazil k Liduně Krausové. Neměl by jej podceňovat, bylo světlo, slunce krásně svítilo a ke Krausům vedla jen jedna cesta, která neměla moc odboček. Krausovi sice traktor neměli, ale Liduna by jej mohla doprovodit za starostou, ten byl ochotný a určitě by mu nějak pomohl. To ale znamenalo, že už jej nikdy neuvidí.

V tu chvíli měl dojem, že by potřeboval ještě jednu štamprli, a to velkou.

Už ho nikdy neuvidím!

Tato čtyři slova zabolela tak, že se mu srdce stáhlo a vynechalo pár úderů.

Tak dosť!

Měl pocit, že se opravdu zbláznil. Tohle přece nebylo normální, to se mu nestávalo! Nikdy! A rozhodně v tom nemínil pokračovat. Nějaká trapná sebelítost kvůli klukovi, kterého neznal ani dva dny… To mu nebylo podobné, a rozhodně se v tom nemínil dál šťourat. Byl přece rozumný dospělý člověk a do včerejška si myslel, že i naprosto psychicky vyrovnaný.

Dobrá, člověk může jednou za čas zakolísat, ale nesmí se tím nechat semlít. To rozhodně Olivier nechtěl a nemínil dopustit. Zvedl se a pokračoval cestou nahoru k soše Radegasta. Příjemná procházka mu čistila hlavu a on si zlehka třídil své priority.

Ten kluk ho zblbnul proto, že byl pohledný. Měl krásné tělo, tvář jako z módního magazínu a neuvěřitelné oči, které určitě dokázaly okouzlit kdejakou holku. Kdo by odolal po půstu, který měl Olivier dlouhé roky poté, co se rozešli s Pierrem.

Ale jistě! Proč jej toto nenapadlo dřív a trápil se tu zbytečnými a týrajícími myšlenkami? Vždyť to bylo jasné od začátku, co jej potkal. Nejraději by ho viděl u sebe v posteli. Pravda – tam ho jednu noc měl, bohužel bez své maličkosti.

Pousmál se. Velmi živě si dokázal představit, co by nejspíš Šimon udělal, kdyby se v noci do ložnice za ním proplížil a lehl si k němu. S největší pravděpodobností by uslyšel podobnou sirénu jako ráno, když ho probudil tou trochou vody. Pak by ho častoval nadávkami, které by už za svůj život jen velmi nerad slyšel. Ne, kdepak, toto nebyl typ, který by se nechal ukecat do postele mužem. Ten měl doma modelky – s blond vlasy, štíhlé, brázdící mola někde v Miláně. Byl si naprosto jistý, že tento kluk se rozhodně neoddává sexu s někým, kdo má mezi nohama to samé, co on sám.

Touto myšlenkou svou tryznu uzavřel. Lidí okolo něj už začalo procházet čím dál víc, potkal i pár známých, se kterými se dal do řeči, a s nimi pak i společně došli na vrchol ke kapli, kde zrovna začala mše. Ačkoliv jindy do kostela nechodil, tuto mši si většinou, pokud se ještě do malé kaple vešel, nenechával ujít.

Uklidněný bohoslužbou procházel okolo mnoha stánků s dřevěnými hračkami, vyřezávanými vařečkami i všemi možnými výrobky stvořenými šikovnýma rukama místních. Už jako dítě miloval nakukovat pod prsty zručných truhlářů, kovářů i dalších dovedných řemeslníků, jejichž zboží vznikalo přímo před očima návštěvníků.

Došel ke stánku s cukrovinkami, kde prodávali také srdce z perníku. Každoročně, snad z tradice, kterou si vytvořil jako malý kluk, jedno velké kupoval pro matku. Tentokrát však nepochopitelně sáhl na jedno veliké s nápisem Z lásky. Udiveně se na něj podíval, přemýšleje, jestli se definitivně nezbláznil, protože se mu před očima objevil hnědovlásek s očima zářícíma při pohledu na nápis pečlivě vykreslený marcipánem. Rychle tuto fantazii zapudil, ale srdce držící v rukou nevrátil, ale zaplatil jej. I mámě přece může věnovat srdce z lásky. Podvědomě však věděl, že toto srdce už bude mít navždy spojené se střapatým brunetem.

Později po obědě se potkal se svými starými kamarády, s nimiž před odjezdem do Paříže hrával v cimbálovce na housle. Vystupovali na jednom z pódií, která byla postavena před kaplí, a přemluvili ho, aby si s nimi pár písní zahrál. Olivier se nebránil. Chybělo mu to. Dokonce mu půjčili i kroj, aby nevypadal mezi krojovanými nepatřičně, a Olivier se bavil tak, jako už dlouho ne. Zahrál si, zazpíval a poté ještě dlouho s kamarády, které roky neviděl, vykládal u čaje v hospodě. Domluvil se s nimi, že se k nim zase přidá, a byl tou myšlenkou tak nadšený, že se celou cestu dolů k Pustevnám usmíval.

Dávno zapomněl na své trápení, které ho ještě před pár hodinami užíralo. Až ve chvíli, kdy jel okolo polní cesty, kde stál pořád bílý mercedes zabořený skoro do poloviny kol v zasychajícím bahně, si uvědomil, že na hnědovláska úplně zapomněl.

Věděl však, že i když dokázal být nesnesitelný a slovo prosím či děkuji nejspíš neznal, i přesto mu místní pomohou. Pokud se tak nestalo dnes, potom zítra mu někdo jistě podá pomocnou ruku. Pustil jej tedy z hlavy a těšil se na doma, až si udělá čaj a pustí se do frgálů, které si nakoupil v jednom z mnoha stánků.

Byla už úplná tma, když hladový, ale spokojený zaparkoval auto do garáže za chalupou. Doma dal rychle vařit vodu na čaj a vytáhl ze skříně kroj, aby se přesvědčil, že ho nesežrali moli. Zkontroloval také zaprášený futrál s houslemi. Zděsil se, když si uvědomil, jak dlouho už tyto věci, kdysi pro něj tak důležité, nevytáhl a nechal na ně celá léta padat prach. To bylo to pravé, co ho zaměstná a možná zbaví jeho samoty. Byl udivený, že jej toto nenapadlo dřív. Dvakrát týdně zkoušky s kamarády, po celé léto, ale i v zimě různá vystoupení…

Ne ženská, ale hudba ho zbaví trápení, které si uvědomil s příjezdem Pražáka. Tušil, že nakonec jeho sociální vybití bude tak velké, že se bude ještě rád vracet do své tiché chaloupky, kde bude mít čas na to užít si i trochu klidu a samoty, které ve svém životě potřeboval.

Zalil si čaj a sledoval lístky, jak se rozevírají a barví horkou vodu do tmavé. Nadechl se bergamotové vůně a vstal, aby si ukrojil kousek frgálu, když vtom uslyšel zaťukání na dveře.

Zarazil se. Takhle pozdě většinou žádná návštěva nechodila a trochu se vylekal, jestli se někomu nestalo nějaké neštěstí. Bylo to opravdu neobvyklé. Rychlými kroky přišel ke dveřím a otevřel.

„Zdravím ťa, Livi. Mám tu pro tebja jedného trosečníka. Zapad autem kdesi v polu a…"

„Zadrž, Liduno," přerušil ji, protože tušil, že jinak by si vyslechl celý příběh, který tak dobře znal, a zmateně, s vytřeštěnýma očima hleděl na mladíka obloženého taškami, stojícího za ní. „To si zasejc ty?" vydechl a promnul si kořen nosu. Začala ho bolet hlava a dobrá nálada, kterou ještě před malou chvílí oplýval, byla pryč. Přesto si ale uvědomil, že někde v nitru, malý kousíček jeho duše se zatetelil štěstím při pohledu na vyděšeného, ale krásného trosečníka.

Zelené oči se setkaly s šedými a v ten moment měl brunet dojem, že to s ním asi sekne.

Co tohle znamenalo? Co on tu dělal?!

Kdyby muž před ním nepromluvil, nejspíš by nevěřil vlastním očím, ale ten zajímavým způsobem hrubý, přesto ale melodický baryton by poznal kdekoli. Nebylo pochyb, leč by to celé rád viděl z jiného úhlu pohledu.

Rozhodl se na chvíli vypustit problém, který stál na schodech, a tvářil se, jako by snad on byl ten chudák, a zaměřit se na problém druhý. Poklepal ženě před sebou na rameno, a když se na něj otočila, stáhl si ji níž, tak, aby jeho slova co možná nejméně slyšela i třetí osoba.

„Děje se něco?" zeptala se zrzka nechápavě, když viděla jeho útrpný výraz. Ti dva se znali? Proč od ní tedy Šimon chtěl navigovat? Proč si nechal o Olivierovi vyprávět, jako by byl jakýsi vytoužený sen? Vůbec tomu nerozuměla.

„Já myslel, že mne dovedete za Olivierem," řekl zelenooký, snažil se být tichý, to se však žalostně nepodařilo. Ve výsledku mu na tom ale nezáleželo, hlavní pro něj v ten moment byla odpověď. Jestli si z něj všichni chtěli dělat srandu, vybrali si doopravdy špatný způsob…

Liduna se zatvářila nešťastně, netušíc, co se před ní odehrává, avšak rychle se vzpamatovala. Než ovšem stačila otevřít ústa, ozval se majitel dřevěného domku, na jehož prahu oba nešťastníci stáli.

„Já su Olivier, menuju se tak! Co sisi jako myslél? Že po Karlovicách běhajú běžně chlapi s francúzským ménem? To ti to jako nedošlo? O co tady de? Kdes mňa vyštrachál a co po mňa chceš?"