Valčepo 10. kapitola

„Li-vi," dostal ze sebe brunet, čímž konečně zastavil plašícího černovláska. Tiše natáhl ruku v náznaku, ať k němu přijde, a když tak učinil, vzal mu jednu dlaň do své. Neměl moc síly na pevný a povzbudivý stisk, spíš mu svou ruku přenechal na držení, Olivier ale, zdálo se, pochopil, a podávanou dlaň stiskl.

„Budu… v pořádku," zašeptal. Neumíral, měl svůj prášek. Byl unavený, zesláblý, noha ho bolela a víčka se mu klížila, věděl ale, že to přežije i bez pomoci lékařů. 

„Říkej ně-co," požádal. Bylo mu jedno, co, mohl mu vyprávět jakoukoli historku z dětství, vtipy, pohádku anebo mu popisovat ono prokleté vzájemné působení fyzikálních sil, bylo mu to jedno. Chtěl jen slyšet ten uklidňující hlas. Chtěl, aby ho černovlásek nepouštěl. „Prosím…"

„Budeš v pořádku? Můžeš dýchat?" vydechl Olivier. Měl strach, velký… Měl dojem, že se nedokáže kontrolovat, ale Šimonova slova jej trochu uklidňovala, stejně jako dlaň, která se pokoušela povzbudivě tisknout tu jeho.

V tu chvíli si uvědomil ten paradox. To on měl být oporou Šimonovi, měl ho uklidňovat, a zatím tu jen panikařil s hrůzou v očích. Tím mu tedy moc nepomáhal.

Nadechl se, rozhodnut, že teď se k tomu všemu musí postavit čelem. Uklidnil se, stiskl ruku, zkontroloval nohu, která už se naštěstí dál nezvětšovala, a zase vydechl. V ten moment mu došlo, že všechno tohle byla jeho chyba. Kdyby se ráno nepohádali, kdyby byl klidnější a neřval na něj, Šimon by neodešel do lesa…

Ale teď nemělo smysl se obviňovat. Věřil mu, že všechno bude v pořádku, ale když se podíval do usínajících očí, věděl, že na něj musí mluvit tak, jak žádal. Během chvilky si srovnal zmatené myšlenky a spustil:

„Vím, že na pohádky jsi velký, přesto ti ale jednu povím.

Bylo, nebylo jedno království. Vlastně byla dvě.

Jedno z nich bylo plné věží, chrámů, na každém rohu byly krčmy, ve kterých pivo teklo proudem, všichni poutníci tam jezdili obchodovat, komedianti se tam sjížděli ze všech koutů světa, aby ukázali své umění. Povozy s koňmi se neustále míjely na dlážděných ulicích, a ani v noci tam život neutichal. Ale hvězdy tam neviděli a měsíc byl vzdálený tak, že si jej nikdo ani nevšímal.

Pak tu bylo druhé království. Místo věží a katedrál se tady tyčily k nebi vrcholky majestátních stromů, komedianti tady pouze čerpali inspiraci u vysokých vater, kde jim místní vykládali tajuplné příběhy z nočního lesa, a hvězdy, které zářily na obloze, jim pomáhaly psát básně. Koně se pásli pouze na lukách a jejich podkovy se nikdy nedotkly dlažby. Kraj to byl divoký, kopcovitý, plný dravých šelem, ale přesto čarokrásný. 

Přestože panství nemohla být odlišnější, panoval mezi nimi mír. A nejen to, oba vznešené rody se velmi často navštěvovaly a pěstovaly tím soudržnost mezi oběma krajinami.

V obou královstvích se narodil syn.

Výsosti ze stověžaté říše nedlouho po narození jejich syna navštívily své přátele v jejich panství.

Obě vznešené rodiny se dobře bavily. Vzdávaly hold přírodě plnými korbely vína, ale mladý princ toho kraje, který byl o něco málo starší než jeho kamarád z daleké země, se nudil. Bloudil ve svých zahradách, až narazil na princátko spící v malém povoze sloužícím k převážení batolátek.

Chtěl se bavit, chtěl si hrát, a protože viděl, že se malý princ probudil a hleděl na něj se zaujetím svýma velkýma zelenýma očima, rozhodl se, že princátku ze vzdálené země ukáže i své království. Slušelo se to, rodiče jej k tomuto vedli.

Starší tedy sebral povůzek a tlačil jej zahradami nahoru do strmého kopce, aby ukázal mladšímu krásy jeho země…

Šimone, neusínej mi, prosím…," jemně s ním zatřásl, ale jeho snaha byla marná, a i když bylo vidět, že se brunet snaží svá víčka udržet otevřená, nakonec klesla a hnědovlásek začal pravidelně oddychovat.

Oliviera začala zase trochu přepadat panika, ale pak se vzpamatoval a přenesl spícího do postele. 

Vzpomínal, že i matka bývala po těch prášcích unavená a vždycky usnula. Vytáhl tedy zmuchlaný příbalový leták, který ho ujistil, že jsou silně tlumící a spánek po nich je normální. Chvíli ještě poslouchal pravidelný a čistý dech spáče, než se úplně uklidnil. 

Věděl, že teď stejně nemůže Šimona opustit, tak si sedl k administrativě, se kterou byl stejně ve skluzu a musel ji nutně dodělat. Tak jako tak ale každou chvíli od práce odcházel a kontroloval, jestli nemocný dýchá, nemá teplotu, a vyměňoval mokrý ručník, kterým chladil bodnutí.

Bylo dávno po poledni, oběd už byl hotový, ale Šimon stále spal. Olivier jej nechtěl budit, ale sám už měl hlad a uvědomil si, že ani hnědovlasý celý den nic nejedl. Vyběhl ráno, naštvaný, bez snídaně…

Sedl si k jídlu a začal se šťourat v talíři. Hlad měl, to ano, ale chuť jaksi chyběla. Potřeboval si být jistý, že je jeho host v pořádku, že se vyspí a že už se na něj nebude zlobit.

Zvedl se od stolu a šel ho opět zkontrolovat, snad už po tisící. Díval se na jeho spící, klidné tváře a povzdechl si. Proč se všechno muselo tak komplikovat, proč tenhle krásný muž byl pro něj nedostupný nejen vzdáleností jejich adres, ale i odlišnými povahami, a hlavně – odlišnými orientacemi? Všechno bylo proti němu, a přesto se toho neutuchajícího citu nemohl zbavit, i když zdravý rozum radil, aby se okamžitě vzpamatoval.

Nešlo to, srdce si stále urputně stálo za svým přesvědčením, že tenhle spící mladík si jej ukradl, aniž by o tom věděl.

Pohladil jej po bledé tváři a najednou se díval do zelených očí, které se usmívaly. 

Olivier vstal z postele tak rychle, jako by jeho honil roj včel.

„Promiň, omlouvám se…, nechtěl jsem…, jen mám strach…," zamumlal a otočil se, aby Šimon neviděl jeho rozpačitý výraz. „Už je oběd, musíš mít hlad…," pousmál se nesměle, když se k němu otočil zpět, „pomohl bych ti ke stolu…"

Šimon se jen usmíval a koukal do šedých očí svého společníka. Pár minut před probuzením už vnímal podněty z okolí, věděl tedy, že ho Olivier chodil kontrolovat, a teď nemohl jinak. Byl to tak zvláštní, ale krásný moment… Rukou mu naznačil, ať k němu přejde, na posteli se opatrně posadil a natáhl k černovláskovi paži. Možná to bylo tím, že se před chvílí probudil, možná na něj stále působily omamné prášky, snad proto byl tak uvolněný a usměvavý, a možná za to mohlo Olivierovo chování, prsty mu ale jemně přejel po tváři a zastrčil mu pramen vlasů za ucho. 

„A jsme si kvit, hmm?" nadhodil a zářivě se na překvapeného Liviho zazubil. Jeho výraz byl dokonalý, a tak Šimon neodolal a rozesmál se – tohle bylo perfektní probuzení! Stále se cítil slabý a moc si nedokázal představit, jak vstane a dojde ke stolu, břicho ho ale bolelo hladem a nabídka jídla byla tak lákavá… Jen pokýval hlavou a vyhrabal se z peřiny, to ale nebyl moc dobrý nápad. 

„Doprdele…," zašeptal s vytřeštěnýma očima. Až teď si své zranění pořádně prohlédl a měl dojem, že toto snad musí být sen. Takřka zapomněl, jak jeho otoky vypadají, včela ho bodla naposledy před více jak pěti lety, a ještě nikdy se mu nepovedlo na ni šlápnout. Až do této chvíle. Jak se měl s tímhle hýbat? Jak měl s tímhle řídit?!

Olivier se napřímil a zatnul všechny svaly, když jemná ruka Šimonova sjela po jeho tváři a uchopila neposlušný pramen. 

Nesnášel vlasy za ušima, ale kdyby tohle hnědovlásek dělal každý den, úplně klidně by chodil po dědině jako debil. Ten pohyb byl tak překvapivý, že stihl jen pootevřít pusu a udiveně zamrkat. Věděl, že si z něj Šimon tropí žerty, přesto tohle gesto bylo tak něžné, že se mu po těle rozprostřel krásný pocit. Stále cítil na spánku jeho prsty, které se ho dotkly jen letmo, ale přesto to místo hřálo, a Olivier si přál, aby to udělal znovu.

Jenže v té chvíli už se Šimon zděšeně díval na svou nohu, která vypadala spíš jako rudá koule. Černovlásek se však už nebál, věděl, že otoky jsou normální a zvlášť na šlapce tohle není nic zvláštního. Jeden den to bude nateklé a další tři dny bude trpět nesnesitelným pocitem, že si vpich musí škrábat, ačkoliv na plosce nohy je to ještě víc zbytečné než kdekoliv jinde. Po každém poškrábání to svědí tím více.

V tuto chvíli mu bylo jasné, že tu bude mít Šimona ještě nejméně dva dny. S takovouto nohou nic neodřídí.

A tohle zjištění mu rozbušilo srdce a málem se neovládl, aby neposkočil štěstím. 

Šimon stále zdrceně civěl na kouli, co kdysi bývala štíhlá noha s krásným kotníkem, po kterém teď nezbyla ani stopa.

„Neboj se, ten otok je normální, budeme to dál chladit a večer už možná poznáme i tvar. Nicméně… teď budeš muset překousnout, že tě hloupý bača bude přenášet z místa na místo, než najdeme nějaký čagan, který ti pomůže přemisťovat se sám. A protože ty máš hlad a já taky, jdeme se konečně najíst," chytil ho do náručí, a přestože byl skoro o půl hlavy menší, nesl si jej do kuchyně, jako by měl v rukou peříčko.

„Já vím, že je to běžné, jen je to pokaždé docela šokující," přiznal Šimon, když ho Olivier zvedal. Téměř okamžitě se v jeho pažích uvolnil, snažil se ale, aby to nebylo tolik poznat. Černovláskova vůně ho uklidňovala a být takhle držen mu bylo neuvěřitelně příjemné… 

Po dalších slovech mu ovšem zabořil obličej kamsi do hrudi, aby trochu utlumil táhlé nespokojené zamručení. Prášky ho stále dělaly přítulnějším a spontánnějším, a to bylo zrovna u něj vážně co říct. 

„Já nevím, co je to čagan," zamumlal mu do košile tiše, sklopil oči a opět se o černovláska opřel bokem hlavy. Slyšel tak pravidelný tlukot jeho srdce, který se mu zdál jako nejkrásnější píseň. V tu chvíli chtěl takhle zůstat navždy. 

Stále s hnědovláskem v náručí se Olivier rozesmál.

„Promiň, někdy zkrátka neodhadnu nějaká slova. Čagan je hůl, vycházková, klacek, o který se budeš moci opírat, abych s tebou nemusel, já nevím… na záchod třeba. Jinak tě klidně budu nosit jako princeznu, nedělá mi to problém," zašklebil se na něj, a když viděl jeho ledový výraz, o který se pokusil po slově princezna, rozesmál se ještě víc. „Dobře, tak jako princátko, protože čím míň tu nohu budeš namáhat, tím dřív bude mít zase stejný tvar jako předtím. Kromě toho myslím, že ještě pár hodin tě stejně neunese, takže moc jiných možností nemáš."

Takhle se mu Šimon líbil mnohem víc než ráno, kdy prskal na černovláska jedy. Teď byl spíš jako přítulné kotě i přes rádoby vražedný pohled, kterým ho častoval po slově princezna. Přitisknutý celým tělem, držící se okolo jeho krku jako klíště. 

Nejraději by si s ním sednul na sedačku a místo oběda se s ním mazlil jako dítě s plyšovým sloníkem. Vzhledem k jeho oteklé končetině to sedělo, protože za takovouto nohu by se nemusel stydět ani pořádný slon. Takovou přítulnost si však nemohl dovolit, a proto jej posadil na židli, druhou mu přisunul, aby si mohl nohu podložit, a vyměnil mu obklad za druhý, ledový.

Šimon jen zalapal po dechu šokem, když se ledový ručník dotknul jeho žhnoucí šlapky.

„Děkuju, že jsi mě zachránil, i přes to ráno," dodal pak a pokusil se o úsměv. Moc to nechápal – moc nerozuměl, proč mu černovlásek přišel na pomoc vždy, když šlo do tuhého, byl mu za to ale vděčný. A tušil, že to z tónu jeho hlasu bylo poznat více než dobře…

„Vím, že jsem z tebe ještě nedávno páčil základní slova slušnosti, ale za záchranu zdraví děkovat nemusíš, to přece byla samozřejmost, a teď jez, vsadím se, že takto upraveného králíka na čerstvých bylinkách jsi nejedl ani v nejluxusnější restauraci," Olivier byl těmi slovy opravdu potěšený a taky náležitě zmatený. Přesto se ale malinko usmál. Ten kluk byl jako aprílové počasí.

Po vydatném obědě oba chvíli funěli s plnými břichy.

„Já mám hodně práce, ale ty by ses mohl jít ještě natáhnout, kdybys chtěl…," uvažoval Olivier. „A nechci do tebe nijak hučet, nevím, jak to máš s rodiči, ale nebudou mít strach, když ses jim takovou dobu neozval? A pak, předpokládám, že kdyby bylo všechno jinak, byl bys asi teď v práci. Můžu ti půjčit aspoň noťas, ať si vyřídíš maily. Ale… no, nechci tě nijak úkolovat, jen nabízím možnost se spojit se světem…"

Šimon zamrkal, protřel si oči, prohrábl vlasy a protáhl se. Potřeboval sebe sama uvést do „funkčního" stavu, moc dobře věděl, že vliv prášků nemá žádoucí následky. Slova o práci ho ale úspěšně vracela do reálného světa – Olivier měl pravdu, musel alespoň minimálně kontaktovat lidi ze své firmy. Potřeboval seznámit ty nejschopnější s programem pro příští dny, rozdat práci, zkontrolovat tu hotovou, kontaktovat toho hloupého Slováka a možná by nebylo od věci dát vědět matce, že se v lesích neztratil. Tedy, že našel Oliviera. O ztrátách by raději mluvit neměl. 

„Jo, to by bylo fajn," odvětil a věnoval svému společníkovi úsměv. Naštěstí měl v plánu zůstat na Slovensku delší dobu a počítal s tím předem, zařídil tedy všechno a všechny, aby to ve firmě těch pár dní bez něj zvládli. Přesto se ale hodilo vše zkontrolovat, přece jen, nerad by to nechával jen na svých podřízených. Byli schopní, ale nebyli to ředitelé. 

V hlavě se mu najednou vybavila Olivierova slova, která mu věnoval ještě před obědem. Rozhodně mu nevadilo, že se v černovláskových pažích ještě několikrát octne, ba naopak, jeho otupělému mozku to přišlo jako dokonalý nápad. 

Označení, které mu bylo věnováno, už se mu ale zamlouvalo méně. Vzpomněl si, jak na tohle tehdy přišel sám – jak sám nad sebou přemýšlel jako nad princeznou ve věži. Pokud by Olivier odhadl i zbytek jeho myšlenek… Ne, na to se snad nehodilo ani myslet. 

I když byla pravda, že se mu líbil pohled a smích, které mu jeho společník věnoval. Vlastně se mu všechny jeho reakce líbily až moc. Debilní prášky!

„Dobře, a chtěl by sis udělat příjemný den na čerstvém vzduchu? Jak by se ti líbilo si udělat pohodu s notebookem pod tou starou hruškou před roubenkou? Dám ti tam deku a uděláš si takový pracovní piknik," měl dojem, že sice plácá kraviny, ale tak nějak jej potřeboval mít na očích. Sice původně přemýšlel, že půjde nahoru na pastviny, ale nechtěl ho tady nechat samotného bez možnosti se dovolat pomoci, kdyby se mu náhodou udělalo špatně. Možná byl příliš starostlivý, ale poslední, čeho by se chtěl dočkat, bylo, aby se Šimon někde zhroutil a on o tom nevěděl.

Zašel do kůlny, kde tušil, že měl otec schované pořádné klacky, které s sebou nosil, když chodíval do lesa na hřiby.

„Dívej, jakou jsem ti našel palicu. Ne, že mě s ní přetáhneš, až tě zase něčím naseru," potutelně se usmál a vrazil mu do ruky pevnou sukovici. 

Pracovní piknik zněl Šimonovi krásně, než se však stačil vyjádřit víc než pokýváním hlavou, měl v ruce hůl a smál se jako šílenec. Představa, kterou mu Olivier svými slovy vnukl, mu přišla naprosto dokonalá, leč tušil, že fyzicky ublížit by mu nedokázal, ani kdyby ho naštval víc než za poslední dny dohromady. Ale nějak ho pošťouchnout mohl, to věděl, a tak se jen uličnicky usmíval a přemýšlel… 

„Livi, co to povídáš?" zeptal se vyděšeně a položil si jednu ruku na srdce a druhou hřbetem na čelo. Hrál ukázkové divadlo a to jediné, v co mohl doufat, bylo, že ho za jeho vtípky něčím nepřetáhne Olivier. „To bych ti nikdy neudělal! Však jenom idiot si berlí zničí vozíček…," dodal a zazubil se. Nebyl si moc jistý, kde tuhle náladu vzal, ale záleželo na tom?

„Vozíček říkáš… Jedině kočár, pohodlný a vždy připravený pro princeznu, jinak nehraju…," rozesmál se Olivier z plných plic. Komediant jeden! Bylo vidět, že už je mu dobře, když ho napadají takové kraviny. „Fajn, vozíček, sluha, kuchař, komorný a doktor ti teď připraví deku, najde ti repelent, jen tak pro jistotu, a zajde pro laptop… Ale tvůj oddaný sluha tě prosí a žádá, nevybíjej si svou frustraci na nebohém stroji, který mě pojí se světem, je to už staříček a tím pádem pomalejší, tak s tím počítej. Budete ho, Vaše Výsosti, muset sem tam restartovat," zašklebil se a šel mu chystat kancelářské místečko pod širým nebem.

Škleb mu Šimon oplatil, leč se jeho oči stále ještě nedokázaly přestat smát. Tak on si s tou princeznou nedá pokoj! Jen ať nepokouší, nebo mu brunet zahraje takovou princeznu, že na to nezapomene. Na jinou stranu ale byla pravda, že se mu ta představa kdesi v hloubi duše přece jen docela zamlouvala.

Když se Olivier vrátil, mladík měl stále v očích čertovské jiskřičky. Celá situace ho bavila stejně, jako se mu zamlouval černovláskův melodický smích. Mohl by ho poslouchat snad donekonečna… 

Více se na židli rozvalil a nahodil něco, co považoval za výraz mučené princezny. Pak k Olivierovi natáhl paži hřbetem dlaně nahoru a v duchu se uličnicky zašklebil. Očekával, že ho za ruku Livi chytí a vytáhne si ho do náručí, na jinou stranu ale jestli chtěl princeznu… 

Nad chvilkovým překvapeným výrazem svého společníka se pak opět musel rozesmát. Co se to s ním dělo? Nevěděl. Ale bavilo ho to.

Olivier se musel vzpamatovat z opětovné přeměny nálady hnědovláska.

„Sluha a komorník by ti ručku políbil, drahá princezno, jenže teď se tato interaktivní entita stává vozíčkem a ten, jak je známo, ruku nelíbá."

Chytil jej a dost nešetrně si jej přitáhl do náručí a ihned se vydal ven z chaloupky na přichystanou deku. Líbila se mu tahle hra, líbilo se mu také, že se může mladíka beztrestně dotýkat a tisknout ho ke své hrudi. Jen věděl, že to nikdy nesmí trvat moc dlouho. Horké tělo i dech, a zvonivý smích, kterým ho Šimon v této chvíli poctil, jeho tělo nebralo s klidem. Krev se mu všemi těmi doteky a blízkostí toho střapatého hezouna začínala pěkně vařit. 

„A nyní se vůzek stává zahradníkem, který bude kosit trávu nahoře nad koňskými pastvinami. Pokud si bude Jeho Výsost princezna něco přát, bude muset počkat, až si zahradník dodělá svou práci. Jen v případě nouze může zaječet stejně jako předevčírem, když se potkala s rozkošným pavoučkem. Myslím, že zahradník již zná princeznin jekot," položil jej na deku a oddechl si. 

Tak tohle by bylo. Ještě párkrát a večer se bude muset postavit pod pumpu, aby se zchladil. Tohle už nebylo možné! Copak své tělo opravdu nedokáže umravnit? Byl velmi rád, že se Šimon více věnuje těmto slovním hrátkám než prohlížení si jeho osoby. Kdyby to totiž udělal, viděl by, jak se mu v džínách mezi nohama vytvořila malá boule, kterou nedokázal ovládat. Možná by pod tu pumpu měl zajít už teď a první pod ní strčit hlavu, aby se vzpamatovala.

Chvíle, kdy ještě ležel v Liviho pažích, zdála se rozesmátému brunetovi taková… zvláštní. Ale pěkným způsobem, líbilo se mu to. Cítil Olivierovo pevné tělo natisklé na svém, dýchal jeho nádhernou vůni a poslouchal jeho hlas, bylo to tak nádherné a on si připadal tak moc v bezpečí… 

A zase tu byl onen pocit. Bylo to jako vrátit se po dlouhých letech domů. Ne tam, kde to domovem nazýval, ale do míst, která jsou domovem v srdci člověka. Do těch, ve kterých lidská duše tančí, oči se rozzáří a člověk si přijde, že na něj žádná monstra a nebezpečí nemohou. Nejde o fyzické bezpečí, ačkoli to s tím souvisí, jde o vnitřní pocit, kdy je člověk volný jako pták, klidný, kdy je všechno správné a v pořádku… 

Šimon se usmíval, smál, na tom všem bylo něco až pohádkově kouzelného, co ho nutilo skutečně se na malý moment cítit jako princezna z věže. 

„Jak kruté… Kdyby potkal to, co já, nevydržel by v klidu ani zahradník," poznamenal a vyplázl na Oliviera jazyk, pak už ale vzal počítač a s úsměvem a pokroucením hlavou, které si nemohl opustit, odešel do světa práce, který ho již postrádal.

Oba muži se tedy pustili do práce a ani se nenadáli a slunce se začalo chýlit k obzoru. Než úplně zapadlo za kopec, Olivier se vracel a mumlal si pod nosem cosi o tom, že jestli mu to seno zase zmokne, pošle všechny rosničky z televize do horoucích pekel. Zatím však obloha byla bez jediného mráčku a vypadalo to, že bude krásná čistá hvězdná noc. 

Pousmál se – to by bylo romantické rande. Večer, až bude úplná tma, mohli by vylézt na kopec a Olivier by Šimonovi vykládal o hvězdách.

Můj bože – kdy se z něj stal romantik? Asi mu už vážně přeskočilo a mohl za to jen a pouze jeho společník. Ten, stále vyvalený na dece, se mračil na něco, co měl zobrazeno na notebooku. A vůbec si nevšiml příchozího.

„Nemrač se, princezno, nesluší ti to," rýpnul do něj, „co noha? Bolí?"

Po těch slovech Šimon sklonil hlavu ve snaze vypadat, že pozoruje onu zmíněnou nohu, aby si Olivier nevšiml, jak nápadně zrudnul. 

Když to alespoň trochu odeznělo, protočil očima. Co na něm tak moc připomínalo princeznu? Nevěděl, ale to neznamenalo, že pod tou pochvalou jeho srdce nezrychlilo svůj tep a rty se nezačaly samovolně stáčet do úsměvu. 

„Je to lepší, nestoupám na ni, takže ji skoro necítím," řekl s pokrčením ramen. Pravda byla, že teď ji sice necítil, díky práškům, dobře ale věděl, že do čtyřiadvaceti hodin se s bolestí opět potká – bylo to tak vždy. Mělo ale smysl zatěžovat tím Oliviera? Brunet si pamatoval, jak se o něj bál, když ho našel na té louce. Teď neumíral, až to přijde, přijde to…

„Mimochodem," začal, když si vzpomněl na matku, které před chvílí dal vědět o svém současném stavu. Tedy, bez včelího žihadla, pavouka, hádek, ztrát… Vlastně řekl jen, že je v pořádku u Oliviera, ale to stačilo. Odepsala mu rychle. „Mám prý předat Olivierinkovi pozdrav a pusinku," podotkl afektovaně. Pravda byla, že to jeho matka podala krapet jinak, vlastně řekla jen, ať pozdravuje Oliviera, ale copak mu to za tu princeznu nemohl dát sežrat?

Olivier se zamračil a naklonil hlavu. O co mu šlo? Předat pozdrav a pusinku? Olivierinkovi?

„Prosím? Teď nerozumím zase já…," promnul si tváře a uvědomil si, jak je unavený. Nemyslelo mu to a na další hrátky se slovy už si vůbec netroufal. Potřeboval nutně sprchu, byl zpocený, možná ta studená u pumpy bude nejlepší. Trochu ho probere, aby pochopil, co tím chtěl básník říci.

Šimon se zašklebil, popadl hůl a vyškrábal se na svou zdravou nohu, aby se Olivierovi mohl podívat do očí.

„Pozdrav od mamky," vysvětlil rychle a lehce naklonil hlavu na stranu. „Copak? Vyčerpaný? Špatně jsi spal?" zeptal se, možná až moc starostlivě, pak se ale sám nad svými slovy zašklebil. „Co to plácám, však ty jsi spal celou noc…"

„Nerýpej, Šimone, vyspal jsem se dobře, na rozdíl od tebe, jak jsem z tvé řeči pochopil. Ale taky, na rozdíl od tebe, já jsem celý den na nohou. Pokud se ti se mnou špatně spí, pořád je ti k dispozici seník, a teď mě omluv, jdu se opláchnout, nerad bych se dočkal toho, abys mě obvinil, že smrdím jako prase," zadíval se Olivier na kulhajícího Šimona. „Jo, a vyřiď tetě, že ji taky zdravím.“ Otočil se a odcházel, ale po dvou krocích se zastavil a probodl bruneta pohledem. „Carla mi vždycky říkala Livinku – zní to hrozně, já vím, nesnášel jsem to, ale ta tvá přezdívka je mnohem horší…"

Už už měl Šimon na jazyku odpověď, otevřenou pusu ale raději zase zavřel. Ne, skutečně nebyl dobrý nápad podotknout, že se mu s Olivierem spí skvěle, jen si ho večer bude muset pořádně obejmout jako první noc, aby mu tam nerotoval. Prostě to udělá, teď by nebyl dobrý nápad to rozebírat. Taky by rád odvětil, že to, co z něj cítil, by rozhodně smradem nenazval, i na to se byl ale nucen vykašlat.

U poznámky o jeho matce už se ale neudržel a tiše se rozesmál. Livinek? Tak to by ho nenapadlo! Umanul si, že to někdy použije, aby s tím Oliviera krapet pošťouchnul, teď se ale nezdálo, že by na to byla zrovna vhodná doba.

„Livinek… Livinek, Livinek, Livinek… Ale říká se to dobře!" řekl si, spíš tedy pro sebe než k Olivierovi. „Jak tohle mohlo mamku napadnout? Hmm… Tak vymyslíme jiné přezdívky," nadhodil si a sám pro sebe se zazubil. „Livišák, Livísek, Livíček, Livík, Lívaneček…"

„To jsem měl zase co říct…," zamumlal si už pro sebe Olivier a odcházel ke kýženému ochlazení těla. Venku dnes bylo opravdu horko, a tak se vysvlékl do trenek. Kdyby tady byl sám, shodil by i ty, jenže věděl, že Šimon jej zcela jistě pozoruje, a on pocítil něco, s čím se snad ještě nepotkal – stud.

Pak se ale ozvala jiná jeho stránka.

Šimon rýpal a provokoval, plný energie. Tak si černovlasý do něj rýpne jinak. Uvidíme, kolik energie bude mít, až uvidí celé jeho tělo i s hlavní výbavou. Uvědomil si totiž, že se určitě stydět nemusí. Jen ať se podívá na pořádné chlapské tělo v plné kráse, zocelené prací.

Dál už nepřemýšlel a sundal i trenky. Nedíval se směrem k Šimonovi, cítil však jeho pohled. A to se mu začínalo nevyplácet. Krev, která patřila jinam, tím pohledem a jistou dávkou exhibice, která se Olivierovi kupodivu zamlouvala, začala proudit špatným směrem. Onen exhibicionismus se černovlasému líbil, ale tohle už bylo moc, takto to nechtěl…

Vylil na sebe první vědro ledové vody, aby zrádný orgán utišil, a hned nato pro jistotu ještě jedno a tentokrát nevynechal ani hlavu. I tu bylo třeba zchladit, neboť pochopil, že už ho napadají kraviny.

Proč ho chtěl provokovat? K čemu? Jeho tělo se brunetovi líbit může, ale to, k čemu by jej opravdu chtěl vyprovokovat, toho se stejně nedočká.

Hlava se konečně probudila a on nad tím přestal přemýšlet a jen si užíval ledovou vodu, která mu navracela energii a klidnila mysl.

Šimon zatím zvládal jen zírat s otevřenou pusou a tiše doufat, že mu po bradě netečou sliny. Sakra, co to Olivier dělal? Ten zmetek!

Jediné brunetovo štěstí spočívalo v tom, že k němu černovlasý stál zády a nemohl tak na něj vidět. Účinky, které měly jeho činy na mladíkovo tělo, to ale rozhodně neovlivnilo.

Kurva!

Ten chlap si z něj musel dělat legraci, jinak to nešlo. Vypadal dokonale, samozřejmě! Na celém těle mu hrály svaly, štíhlé svalnaté nohy, záda, paže… Sakra, jak měl odtrhnout pohled? Mluvit přestal, snad i mrkat přestal. Kalhoty staly se těsnými v naprosto rekordním čase, a když si Olivier sundal i trenky, měl Šimon pocit, že asi omdlí – nohy se mu podlamovaly, veškerá krev, která by ho měla držet nebo která by měla kolovat k mozku, se přemístila na jedno jediné místo, kde ji teď rozhodně nechtěl.

Na poslední chvíli spolkl bolestný a toužebný sten, erekce ho začínala doopravdy bolet a měl dojem, že vší tou touhou snad praskne. Za co mu tohle Olivier dělal?! Tak zlý na něj nebyl, tohle si snad ani on nezasloužil!

Ledová voda stékající po těle černovláska, pevné pozadí, které si kradlo Šimonův pohled snad nejčastěji, a touha rozběhnout se k tomu mizernému, ale kurva sexy chlapovi, s ním dělaly své. Tak moc po něm toužil, tak moc ho v ten moment chtěl zatáhnout do postele a, kurva, nechat ho ukázat, co všechno umí! Nechat ho vyšukat mu mozek z těla, jestli tam tedy ještě nějaký byl!

Bohudík ho zastavovala bolavá a nateklá noha, nebýt tohoto zranění, snad by to vážně udělal. Měl chuť křičet a brečet, sténat už jen pod tím pohledem, který mu černovlásek umožnil, a zároveň měl chuť něco popadnout a mrštit tím po něm.

To on ho dostal do tohoto stavu! Tváře mu hořely, v klacku cukalo. To on potřeboval ledovou vodu! Ne. On potřeboval Oliviera, a to tak moc, až měl dojem, že jinak celé jeho tělo shoří, že mu srdce, splašeně bušící, vylétne z hrudi, že mu onen mizerný orgán mezi nohama vážně exploduje. Tak moc ho chtěl a ten chlap o tom ani nevěděl!

A v ten moment Šimon konečně pochopil, že by se měl také setsakra snažit, aby to tak zůstalo. Tušil, že jestli se Olivier stihne otočit a uvidí ho celého rudého, s očima vytřeštěnýma a samozřejmě se stojákem, půjde „tajemství" do kytek a on nedopadne dobře.

Jeho štěstí spočívalo v tom, že už stál. Berlu chytil pevněji a co nejrychleji a nejtišeji zároveň odskákal do chalupy a v ní přímo na záchod, kde se posadil na mísu, rozkročil nohy, zbavil se těsných kalhot a úlevně vydechl.

Hned, co se prsty dotkl svého stožáru, v hlavě se mu vybavilo Olivierovo tělo, které mu před chvílí sám černovlásek ukázal. Kruci, bylo ještě dokonalejší, než si ho kdy představoval, než si myslel, když ho ve spánku držel…

Jediné, co dokázal, bylo doufat, že mu z úst neunikne nic, čeho by následně litoval. Všechny doteky byly díky Liviho představení daleko intenzivnější, přišel si, jako by se neuspokojoval dlouhá staletí! Byla to jedna z nejlepších ručních akcí, jakou zažil, a to ani nemohl sténat. Kruci, co to s ním ten chlap dělal?

A až když po dokonalém orgasmu a pohřbení milionů svých potenciálních dětí upravil sám sebe do původního stavu a vstal, uvědomil si, že tohle soužití bude ještě náročné. Jak se měl teď podívat Olivierovi do očí?