Valčepo 7. kapitola

Cítil, že se mu do očí tlačí slzy. Ne, to nemohl dopustit! On nikdy nebrečel. Dokonce ani když ho opustil Pierre, tak co se to teď s ním dělo? Zmatený a topící se ve svých depresivních myšlenkách šel na žádost Šimona otevřít garáž. Vtom mu došla nesmyslnost zajíždění dovnitř. 

Udiveně se na něj zadíval, když zavíral vrata.

„Proč… proč jsi zajížděl do garáže, když za chvíli jedeš pryč?" nakrčil čelo a zadíval se do zelených očí svého společníka.

„No, vlastně…," řekl brunet a nervózně se podrbal na zátylku. Netušil, jak začít. Tak nějak podvědomě počítal s tím, že hned jak bude jeho auto venku, odjede. Jenže nečekal, že se to stane tak brzy. Jinými slovy, až pozdě si uvědomil, že nechat si zde opravit rozbitý telefon nebyl moc dobrý nápad. Už jen kvůli tomu, že ho to zavazovalo zde zůstat.

Liduna počítala s tím, že ho tady najde, aby mu jej pak mohla vrátit. Odjet nepřipadalo v úvahu. Jenže jak to měl vysvětlit Olivierovi? Mercedes už měl venku. Mohl přespávat v něm, musel se ale držet poblíž – bohužel nemohl odjet do nějakého blízkého města do hotelu, protože by ho nebylo jak kontaktovat. Bylo pochopitelné, že měkká postel zdála se být daleko příjemnější vyhlídkou než ustlat si v nepohodlném autě, ve kterém mu v noci bude akorát zima.

„Tedy, mohl bych být v noci v autě, ale já… no… nemohl bych ještě chvíli zůstat?" dostal ze sebe brunet konečně a podvědomě se lehce přikrčil. To, že si zde nechal opravit iPhone, byl čistě jeho nápad, už nebyl trosečník nutně potřebující jeho pomoc a nebylo by divu, kdyby už Olivier chtěl svůj klid. Přece jen, kdyby ho teď vyhnal, už by to přežil. Proč ho tu tedy dál mít?

„No, ano… tedy, měl jsem dojem, že chceš co nejdříve odjet. Ale pokud nechceš jet v noci, chápu to. V pohodě… jo, myslím, že to není problém," zamyslel se Olivier a tělem mu projelo příjemné teplo. Pousmál se. Byl rád, že bude moci zůstat ještě chvíli v jeho blízkosti. Ještě jednu noc nebude sám… 

Málem se zatetelil blahem, když si uvědomil, že zase budou v jedné malé posteli. Odmítal obětovat své pohodlí a rozhodně se nemínil vzdát přitisknutého horkého pevného těla hnědovlasého mladíka. Nikdy netrpěl takovými výkyvy nálad, které až hraničily s pubertálními hormony. Teď si však řekl, že si tyto netradiční a v jeho očích naprosto nesmyslné pocity bude vychutnávat. Jen na chvíli, jen do té doby, než ho tento zvláštní, drzý, roztomilý a fascinující mladík nadobro opustí.

„Ale tenhle nocleh si musíš odpracovat," pousmál se, „pomůžeš mi nakrmit zvířata?"

„Vlastně…," začal po Olivierových prvních slovech brunet, než ale stihl domluvit, černovlásek ho přerušil. Nemyslel jednu noc, myslel, dokud se mu neopraví telefon. Ale třeba to šedooký bral, jako že to bude takhle rychlé, nejspíš měl jen zbytečně naivní naděje.

Zašklebil se.

Tenhle nocleh si budeš muset odpracovat mu znělo jako z nějaké pohádky, kde se Honza vydává s ranečkem buchet za nevěstou. Zvláštní, nemyslel ještě včera na zabíjení draků a princezny ve věžích? Svým způsobem se tu měl jako v pohádce…

Pak ale Olivier zmínil, co za práci měl na mysli, a vtipy šly stranou.

„Zvířata?" zopakoval možná až moc nadšeně, za což se v následujících sekundách v duchu praštil. Na jinou stranu se mu ta představa ale doopravdy zamlouvala – chtěl znovu vidět malé králíčky, chtěl se podívat, co vše za zvířata Olivier má, a možná v koutku duše doufal, že mu zase ve vlasech uvízne polovina seníku…

„Zvířata? Ano, zvířata. Pamatuješ, několik jich mám. Králíci, slepice, Róza s tvou Lady ještě nejsou očištěné a trčí ve stáji, chuděry. I koníkům na pastvině musím donést vodu. Takže já se postarám o slepice a koně na pastvině a ty bys mohl dát králíkům. Seník už znáš, krmit jsi mě viděl, myslím, že to zvládneš. Pak spolu půjdeme očistit koně. Když jsi jezdil, určitě se o ně umíš i postarat…," přemýšlel a už odcházel, aniž by počkal na odpověď. 

Stejně měl dojem, že se na to Šimon vykašle, a nakonec bude všechno muset udělat sám. Nevyčítal by mu to. Věděl, že kluk, který zná jen městskou zástavbu a kancelář, nebude mít chuť pracovat. Přesto se chtěl přesvědčit, jak se k tomu všemu postaví. Jestli se bude aspoň trochu snažit.

Šimon nejprve čekal, dokud mu černovlasý úplně nezmizí z dohledu. A pak, když si byl jist, že je dost daleko, oči mu zazářily a nepatrně se usmál. Rychle se otočil a svižnou chůzí si to namířil přímo ke králíkům, kteří ho ráno uchvátili a na které teď měl další fůru času. Byl ochoten jim dokonce zajít pro seno do seníku, aby je nakrmil. Tedy, z části za to mohli oni a z části byl zkrátka až moc velký hrdina, než aby došel za Livim, že tam jít nechce. Nebyl žádná lesní víla nebo co si o něm černovlásek myslel. Moc dobře slyšel, jak se o něm s traktoristou Tomem baví. I když byla pravda, že "ten Pražák" znělo daleko lépe než přezdívky, které mu už byly dány pár dní zpět.

Přešel k onomu zapovězenému seníku a v myšlenkách se snažil uklidnit srdce, které několikanásobně zvýšilo svůj tep.

Ten pavouk už tam není, už tam není, už tam není, snažil se sám sobě opakovat a otevřel dveře. Vlezl dovnitř, opatrně, rozhlížel se u toho na všechny strany a obezřetně nabral kus sena, předem zkontrolovaný, že v něm není žádný nezvaný návštěvník. Po zádech mu běhal mráz, ven se dostal rychleji, než to bylo nutné, a opět za sebou zavřel. Až tam zase zvládl klidně vydechnout všechen zadržovaný vzduch z plic. Byl pryč…

Došel zpět ke králíčkům a rozdělil mezi ně přinesené seno. Neodolal a na chvíli si opět vytáhl drobounké mladé, které mu samice zaměstnaná jídlem byla ochotná propůjčit. Usmál se na ně, špičkami prstů je hladil po ouškách a hlavičkách. Byli tak jemní… Tohle byl ten pocit, po kterém roky zpět toužil? Když se chtěl přestěhovat z města a žít v přírodě se spoustou zvířat, chtěl tohle? Moct držet malé zázraky, které pomůže odchovat, krmit vděčná zvířata a užívat si to ticho a klid…

Ve městě tohle nebylo. Mělo svá kouzla, to ano, neustále se tam ale něco dělo – města dýchala životem každým coulem, po ulicích jezdila auta, děti výskaly, rodiče spěchali do práce…

Autobusy, tramvaje, metro, letadla na obloze, žilo to tam a to bylo na jednu stranu fajn, na druhou ale přicházeli měšťané o spoustu krásných věcí, o kterých část z nich vlastně ani nevěděla.

Olivier zrovna přicházel ke studni, když koutkem oka zahlédl střapatého mladíka, jak urputně cpe seno do postranic králičích kotců. Vypadal úžasně… 

Zastavil se a zacouval za seník, aby jej mohl beztrestně pozorovat při práci. Takové práci, kterou nejspíš nikdy nedělal, a přitom při ní vypadal tak přirozeně, jako by na farmě vyrostl. Představoval si, kdyby všechno bylo jinak… 

Kdyby byl Šimon normální kluk, třeba ani ne z dědiny, ale kdyby neměl závazky, kdyby se nemusel vrátit, ani ta jeho občasná panovačnost by mu nevadila…

Ale co mu hlavně chybělo, byla totožná orientace s Liviho. Nemyslel si sice o sobě, že by měl nějaký šestý smysl, ale u něj si byl naprosto jistý, že o kluka ve smyslu sexuálním by si neopřel ani kolo…

Ba co hůř, nejspíš by se ho nedotkl ani dvoumetrovou tyčí a začal by jím pohrdat mnohem víc, než jím opovrhoval doteď.

Ale on to o něm nevěděl, a ani se to nikdy nedoví.

Sedl si do trávy a pozoroval, jak se hnědovlásek s laskavým výrazem a láskou mazlí s mládětem. Záviděl tomu chlupáčovi. 

Ten neuvěřitelný Pražák vypadal úžasně. Měl na sobě staré vyšisované džíny a jeho lehkou flanelku a působil, jako kdyby se tady narodil. Přirozeně, v tuto chvíli tak spjatý s přírodou, stejně jako před pár hodinami, když seděl na hřbetě Lady. A přesto se vrátí do betonové džungle, do své kanceláře a zase se z něj stane ten kravaťák…

Utápěl se v melancholicko-pubertálních úvahách, když si uvědomil, že Šimon má svou práci hotovou, ale jej ještě čeká ta jeho.

Jen zamrkal, zvedl se a jako by nic u pumpy začal plnit džbery vodou.

Když ho Šimon uviděl, vrátil ušáčka do kotce a beze slova sebral druhý džber. Ani netušil, jak tímto Liviho potěšil. Vůbec nečekal, že se pohrne sám do práce, která mu ani nebyla přidělena, a potěšeně se v duchu ušklíbl. Zcela jistě byl výborný ředitel. Pokud dokázal beze slova pomoci tam, kde bylo potřeba…

Mýlil se v něm, ale stále ještě někde v koutku jeho mysli hlodala nejistota, že se může něco zvrtnout… 

Pořád tuhle myšlenku zaháněl. Co by se ještě mohlo mezi nimi pokazit? Vždyť zítra ráno odjede a… Ne, dnešní večer si nenechá ničím zkazit, ani svými paranoidními nesmysly, které se mu honily hlavou.

Ve stájích byl Olivier překvapený ještě mnohem více. Jen co se Šimon zorientoval, kde jsou kartáče, žínky a čistá sláma, dal se do práce. Nepochybně toto dělal mnohokrát… Takže to nebyl ten rozmazlený měšťáček, který si na jízdárnu přijížděl jen zajezdit.

„Výborně," pochválil ho Olivier, když se obě klisny leskly a spokojeně podupávaly ve stáních, „musím přiznat, že jsi mě překvapil. Děkuji za pomoc…"

„Co sis myslel? Že můj otec dokáže zařídit, aby se můj kůň otřel a vykartáčoval sám? Chodil jsem jezdit, to znamená i se o koně starat, nehledě na to, že bych se toho tehdy nevzdal, ani kdybych mohl," zavzpomínal tiše. Byla to krásná léta. Miloval to, bylo to jeho všechno. Než to skončilo. 

Usmál se. Nemyslel svou poznámku nijak zle, spíš ho fascinovalo, že ho Olivier evidentně doopravdy považoval za princeznu. A možná, kdesi v nejzazším koutku duše, si přál dokázat mu, že to tak není, že se zvládá postarat sám o sebe. Možná, ač by si to nepřiznal, chtěl, aby na něj Olivier koukal tak, jak na něj koukal on…

„Nevím, asi smýšlím podivně, jsou to jen zkušenosti. Přes léto tu přijíždí děti z Ostravy. Jezdit by dokázaly hodiny, ale pak se o koně postarat, to už jim nevoní. Proto mé překvapení. Omlouvám se, že jsem tě podcenil…," pokrčil rameny Olivier. Ten kluk ho dokázal neustále překvapovat, a čím víc ukazoval, že není jen floutek, který sežral všechnu moudrost světa, ale nikdy se při tom neušpinil, tím víc se zarýval do jeho smutného srdce.

Rychle zapudil nevítané smutné myšlenky a zapřísahal se, že tento večer si užije, ať už bude chtít Šimon dělat cokoliv.

„Tak, a teď máme volno. Co budeme dělat? Jsi unavený? Chtěl bys jít už spát?"

Ač to nejspíš nebylo nejvhodnější, nedokázal brunet odolat a zašklebil se nad slovy černovláska. Spát… Hádal, že postele se záhadně neobjevují a on měl tedy stále jen jednu. Budou zase spát spolu? Bude zase vdechovat jeho vůni, ucítí teplo jeho kůže?

„Unavený nejsem, zatím. Nechceš si třeba chvíli popovídat?" zeptal se Šimon, v očích se mu u toho rošťácky zalesklo. Byl odhodlaný z Liviho vytáhnout spoustu zajímavých informací. Ten černovlasý bača byl zajímavější, než se na první pohled zdálo. Byl vážně hezký, víc než to, a přesto byl zalezlý tady, sám. Šimon to nechápal. A chtěl to pochopit. A když něco chtěl, málokdy vydržel nejít za tím, nebyl pro to vychovaný…

„Tak pojď, dáme si studené pivo nebo horký čaj, a jestli chceš, můžeme si sednout ven a udělat oheň. Nevím jak ty, ale pro mě je zírání do plamenů ta nejlepší televize. Nikdy mě nenasere ani nemůžu nadávat, co si producenti v Hollywoodu vymysleli za kravinu. Víš, často si tak sednu k ohni a pak se dívám na hvězdy a přemýšlím, co mě v životě čeká," povzdychl si.

Stále nedokázal pochopit sám sebe, jak moc se dokázal otevřít tomu střapatému klukovi z jiné planety. Pak se ale pousmál. Dneska, pokud Šimon bude chtít, budou u toho ohně sedět dva a budou spolu sdílet pomíjivost plamenů.

Brunet jen naprázdno otevřel pusu a podíval se kamsi hluboko do šedých očí. 

Oheň… To jediné slovo pro něj neslo neuvěřitelný význam, byl to symbol jeho dětství. Pamatoval své první tábory, které jako dítě miloval – na těch také došel k myšlence, že chce jednou žít na farmě. Byl ještě malý, když na ně jezdil, bylo to tak dávno… A přesto si to pamatoval. Chvíle u ohně byly pro něj posvátné, vedoucí s kytarou, které tehdy bezmezně obdivoval, přátelé, se kterými si povídal. Nic ho tolik nestmelilo s druhými jako společný večer u plamenů. Proč jen na tohle všechno za všechna ta léta práce zapomněl?

„Jasně," odvětil pak a usmál se. Víc toho říct nedokázal. Hlavou se mu honily nádherné okamžiky, které se po všech těch letech již jevily jen jako vybledlé fotografie, a přesto si je pamatoval tak živě… Chtěl být jako ti lidé tam. Znali spoustu zvířat, která dětem ukazovali, byli s přírodou takřka jedna duše. Dokázali rozdělat oheň a uvařit na něm, ukazovali ještě malým a hloupoučkým človíčkům, co to je les. A Šimon si to zamiloval. Chtěl také znát všechna ta zvířata, rozdělat oheň a hrát na kytaru… Bohužel, tahle léta už byla dávno pryč. Ostatní děti z chatek už byly dospělé a pracovaly, smích se vytratil, vzpomínky vybledly a sen se rozplynul.

„Skvělé, trochu jsem měl obavu, že na tohle nepřistoupíš. Přece jen se nesluší, aby pražský podnikatel smrděl od ohně. Je hezké, že máš v sobě kus zálesáka… Jenom ti pavouci do toho jaksi nesedí," neodpustil si rýpanec Olivier a zašťúřil se na něj.

„Pojď mi pomoct se dřevem, a jestli chceš, můžem si aj zemňáky opécť," zamyslel se a sklouzl do nářečí. Vzápětí si to však uvědomil a začal se smát. 

„Vidíš, jak je to pro mě složité? Řekni, Šimone, opravdu tomu nerozumíš? Já tě nechci trápit cizí řečí, ale zajímalo by mě to."

Úšklebek, který se na Šimonově tváři od poznámky o pavoucích držel, se nyní zvolna vytratil. Zase jen stál a zíral, zase si připadal jako v jiném světě. 

Olivier měl nádherný smích. Kruci, snad to bylo tím, že se nesmál zas až tak často, a snad prostě tím, že mu to pak neuvěřitelně slušelo. Nevěděl. Jeho smích byl pro Šimona ale něco neskutečného, byly to momenty, kdy měl pocit, že by toto mohl poslouchat do konce života, a taky kdy by byl ochoten odkývat snad cokoli, bylo by mu to jedno.

Usmál se a začal mu pomáhat. Nepřemýšlel nad tím, v hlavě mu stále hrál černovláskův smích. Zešílel? Možná. Ale stejně to už nešlo vyléčit… 

Zapřemýšlel, co přesně by měl odpovědět. Občas rozuměl, pointu Liviho slov také většinou pochopil, problém byl však v tom, že nerozuměl přesně těm slovům, která ho pak dokázala naštvat. Vůbec nechápal, co znamenají všechny přezdívky, které mu Olivier dával, a to ho vytáčelo. A měl dojem, že to černovlásek ví.

„Jak kdy," řekl tedy vyhýbavě. Přiznat, že se ve skutečnosti pouze bojí, že mu Olivier říká nějak urážlivě a on o tom nemá ponětí, pro něj nebylo přípustné. A tak to vyřešil po svém.

„Co je to dacan?"

Olivier se na malinkou chvíli zatvářil nechápavě, pak povytáhl obočí a opět se začal smát z plných plic.

„Dacan? Ty jsi vtipný… Vážně nevíš, co to je? Nemusíš mít strach, nikdy jsem nebyl příznivec přílišných vulgarit. Tohle, a vlastně všechno ostatní, čím jsem tě počastoval, znamená zkrátka darebák, otrava, spratek, lump, ničema, otrapa. Ale je to spíš familiární oslovení než nenávistné. Víš, kolikrát se toto sneslo na mou hlavu od táty? Nepočítaně…," poslední věta už zněla spíš jako vzpomínka a u ní se plně věnoval zapálení malé hranice, kterou společnými silami naskládali.

Venku už byla téměř úplná tma, a když se oheň rozhořel, okolí ještě více ztmavlo. Chvíli seděli potichu a dívali se na sílící plameny, poslouchali praskání suchého dřeva a koncert cvrčků, již se dneska obzvláště snažili. Psi, kteří jim celou dobu asistovali u přípravy, si také lehli k jejich nohám. Jeden k Livimu a druhý se přitulil k Šimonovým.

Brunet natáhl ruku a jal se drbat psa za ušima, za což byl odměněn čímsi, co by s úspěchem mohl nazvat předením. Pousmál se, z části díky přítulnému zvířeti a z části díky slovům černovláska, která ho, ač by to nepřiznal, doopravdy potěšila. Vlastně měl až dětskou radost, jaké sám moc nerozuměl… Pochopil ale, že stav, ve kterém je teď Olivier, musí využít, chce-li se něco dozvědět. Usmíval se, říkal mu tolik věcí a jeho toho spoustu zajímalo…

„Livi?" dobře, teď bylo zapotřebí zformulovat svou otázku nějak šetrně. Tušil, že kdyby na černovláska vybafl něco ve stylu proč tu nemáš alespoň dvacet bab, když máš tak sexy tělo, nemuselo by to dopadnout nejlépe. Přece jen, pamatoval si, jak na jeho dotaz týkající se samoty reagoval černovlasý posledně.

„Znáš tu někoho krom Liduny?" dobře, to se moc nepovedlo…

„Co?… Samozřejmě, znám tu všechny, vždyť tu bydlím od narození. Tedy, pár let jsem byl pryč, ale většinu života žiju tady. Proč?" nechápal Olivier otázku. Dobře věděl, že jediná spojka se světem, na kterou Šimona odkázala jeho matka, byl on sám. Nemohl tady znát někoho dalšího…

„Totiž… říkal jsem si, jestli třeba jezdíš někam za zábavou nebo tak," zkusil znovu brunet. Nechápal, proč někdo jako Olivier žije úplně sám, již od narození, v místě jako bylo toto. Byl tu sice skvělý klid, o samotě se ale lehko mohl změnit v dusivé ticho. Proč by člověk jako on něco takového dobrovolně podstupoval?

„Kdysi jsem hrál v jedné kapele… Cimbálové, jezdili jsme po celé republice, pak jsem odjel, a když jsem se vrátil, táta chtěl odtud pryč. Plánoval to všechno prodat, ale já jsem byl proti… Táta se odstěhoval za přítelkyní do Vsetína a já… No, zkrátka mám toho tolik, že na zábavu moc času nezbývá. Ale na pouti jsem se potkal s kamarády z kapely a budu s nimi zase hrát…," zamyslel se. Skoro na to zapomněl. Uvědomil si, že má plnou hlavu Šimona, mírně se začervenal, a aby zaměstnal ruce jinak než žmouláním cípu košile, začal, stejně jako Šimon, škrabkat psa za ušima.

„Hrál jsi v kapele? Na co?" rozzářil se Šimon. Tahle informace ho poměrně nadchla. Hudbu miloval, sám s ní měl jisté zkušenosti. Když mu skončilo období táborů a následně mu kvůli nedostatku času zmizelo i jezdectví, začal se jí věnovat plně. Bylo to v tom věku, kdy nešel nikam bez otrhaného černého oblečení, na hlavě kapuci a ruce neustále v kapsách…

Tehdy si myslel, že jednou bude jeho malá kapelka jezdit po celém světě, že rozjede hudební kariéru. Chlast, holky, sex, rock… Byl puberťák, v tom věku měla spousta lidí nesplnitelné sny…

„Hrál jsem na housle, matka mě do toho jako malého dost nutila, mám však dojem, že mé koncertování si představovala jinak než s valašskou kapelou. Virtuóz ze mě nevyrostl, ale tak… něco zafidlat umím. A co ty? Umíš na něco hrát? Docela bych si tipnul, že tvůj papá tě nutil na piano," zkoušel odhadnout, a když se podíval na Šimonovy štíhlé dlouhé prsty, které dlely v srsti jednoho ze psů, myslel, že tipuje správně.

Po těchto slovech neodolal a rozesmál se pro změnu Šimon. Možná to bylo tónem, jakým Olivier řekl slovo "papá", možná zkrátka významem jeho slov.

„Můj papá by mě nejraději viděl od rána do večera v učebnicích. Chtít se začít učit na něco tak složitého, a tím pádem časově náročného jako piano, asi by to s ním seklo," zapřemýšlel se smíchem v hlase. Moc dobře si pamatoval, jak byl Přemysl – jeho otec – nadšený pokaždé, když Šimon vypustil něco, co mu bralo čas, a mohl se tak plně věnovat škole. Nelíbilo se mu, že jí věnuje méně času než koním, přátelům a potulování se kdesi v ulicích města. A Šimon ho vytáčel rád, o tom žádná, piano by ale nejspíš neprošlo. 

„Hrál jsem na kytaru, zpíval, s pár dalšími kluky jsme chtěli dobýt rock'n'rollový svět…," zavzpomínal s úsměvem. Ta léta pro něj hodně znamenala, všechno se zdálo krásné, život byl jedno velké dobrodružství.

„Hrál jsi? Už nehraješ? Proč?" podivil se Olivier, pak si ale uvědomil skutečnost, proč nehraje on sám. Nedostatek času. A že ho má Šimon nejspíš ještě míň, o tom nepochyboval.

„Nechtěl bys mi něco zahrát?" zeptal se. „Vždycky se mi hra na kytaru líbila, můj otec hrál taky, jen tak pro sebe a přátele u táboráku. Jeho kytaru jsem tu někde viděl, našel bych ji, kdybys chtěl…," rozzářily se oči Livimu. Chtěl se vrátit do dětství, kdy sedával takto s otcem i matkou u ohně, hrávali a zpívali, opékali si brambory a špekáčky. Miloval tyto chvíle, kdy byla rodina pospolu, což bylo velmi zřídka. Ale ještě více jej lákalo vidět hnědovlasého, jak dlouhými prsty hladí struny, a věřil tomu, že dokáže i velmi hezky zpívat. Doufal, že se toho dočká.

Jiskry v šedých očích černovláska, zvýrazněné plameny ohně, které ty šedé hloubky odrážely, byly pro Šimona něčím neskutečným. Nečekal, že by ho to mohlo zajímat. A co ho překvapilo ještě víc, pak bylo, když si uvědomil, jak moc ho ta představa nadchla. Jak se mu rozbušilo srdce, když pochopil, že by zase mohl hrát, že by se zase mohl alespoň na chvíli ponořit do světa, který pro něj kdysi byl tak cenný, a navíc, že by jej mohl ukázat právě Livimu.

Pravda byla, že obyčejně nebylo moc času na přemýšlení nad minulostí a dávnými sny, na které už jen padal prach. Ale přesto, občas, když se mu do hlavy vkradly vzpomínky, kdesi v hloubi duše ho to nepřestávalo mrzet. Hudba mu chyběla.

„Jasně, rád," odvětil téměř okamžitě. „Tedy, pokud mi pak něco zahraješ na housle," dodal, nadšen z té představy. Pro něj byly housle vždy něčím krásným, sám je ale vzdal hned, jak zjistil, co za jejich hraním stojí. Byl to nástroj pro opatrného a trpělivého člověka… Kytara mu v tomto vyhovovala daleko více. To ale neznamenalo, že ho housle a houslisté nefascinovali.

Černovlasý se proti své vůli zazubil od ucha k uchu, až ho zabolely panty. Nepočítal s tím, že by byl Šimon ochotný hrát. Méně nadšený už byl z představy, že i on bude muset na oplátku vytáhnout housle. Jak dlouho je už nedržel v rukou? Osm let jistě, kromě těch pár písní, co zahrál, ovšem s podporou kapely, na pouti. Chtěl se nejdřív přesvědčit, že toto umění nezapomněl, než bude mít publikum. Ale nakonec nad tím obrazně mávnul rukou. V nejhorším se ztrapní před člověkem, který zítra odjede, a on už o něm stejně nikdy neuslyší.

„Počkej tu chvíli, mám matnou představu, kde ji najít…," vstal a položil mu bezděčně ruku na rameno. Hned ji však stáhl, protože mu tělem proběhla vlna horka, která se přesouvala na nepatřičné místo.

Můj Bože, co se mňú ten ogar dělá…, pomyslel si, zatímco rychle utíkal do chaloupky, aby se z letmého doteku vzpamatoval.

Nechápal sám sebe. Jak ho jen krátký kontakt s hnědovlasým dokázal rozhodit? Co bude dělat, až se k němu přitiskne v posteli? Možná by měl přehodnotit to společné spaní, nebo z toho bude katastrofa.

Protřel si oči a na čele se mu vytvořila vráska. To nesměl dopustit. Chvíli uvažoval, jestli snad neexistuje něco jako antiviagra, a tím sám sebe pobavil. Vždyť je to jedno, i kdyby se něco stalo, i kdyby Šimon zjistil, co je Olivier zač, zítra odjede a černovlásek předpokládal, že tady na dědině to roztrubovat nebude.

V tu chvíli byl pevně rozhodnutý, že tímto se teď trápit nebude. A v nejhorším, kdyby v posteli zjistil, že své tělo nedokáže ovládat, vždycky se může omluvit, že půjde spát jinam. Teď bylo důležité najít kytaru a večer si užít naplno. Protože věděl, že ze vzpomínek na tento den bude čerpat ještě hodně dlouhý čas.

Rychle zaběhl na půdu, kde kytaru naposledy viděl, a opravdu ji tam našel, pečlivě uloženou v obalu. Zkontroloval, jestli nechybí struny a jak moc je za ta léta rozladěná. Zvuk, který vydala, Olivierovi rval uši, ale věděl, že pokud Šimon hrál, dokáže si ji naladit. Seběhl z půdy, ještě se stavil do pokoje, kde přibral i své housle, a opět vyrovnaný se vrátil k ohni. Byl dávno smířený s tím, že další pohled na střapatého společníka s ním opět zamává jak mávátko v průvodu.

„Našel jsem ji, ale je příšerně rozladěná," pokrčil rameny, omluvně se na něj podíval a podal mu kytaru. Věděl, že by se mohla Šimonovi zamlouvat. Kupovala ji matka v Paříži a značku Fender dobře znal. Tenhle nástroj rozhodně nestál pár korun. Chvíli zapřemýšlel, že by ho svému Pražákovi mohl věnovat – na památku.

„Páni…," zašeptal Šimon a fascinovaně přejel bříšky prstů po jejím těle. Byla to nádherná kytara, pěkný tvar, kovové struny, žádné levné nylonky…

Zkusmo přejel po strunách nad ozvučníkem a zašklebil se. Chudák holka, nechat tak nádhernou kytaru bez péče tak dlouho, že vydávala tak šílený zvuk, pro něj bylo až hříšné. Na jinou stranu, nástroj, na který tehdy hrál on, na tom nejspíš byl podobně. Opřel si její bok o stehna a jal se ji ladit, strunu po struně. Tuhle činnost znal za ta léta víc než dobře, nevypadl z ní. Tedy, tehdy měl dojem, že by zvládl naladit kytaru snad i ve spánku, stále to ale byla zautomatizovaná činnost, u které mohl nechat vlastní myšlenky rozutéci se do všemožných koutů své mysli.

Úsměv, kterým ho černovlasý obdaroval, než šel pro onu kytaru, stále svítil v brunetově hlavě. Nikdy předtím ho tak neviděl a moc dobře si uvědomoval, že to byla sakra škoda – chtěl ho takhle vídat pořád. Měl doopravdy krásný úsměv, a i když na to nebyl dvakrát hrdý, dělalo to s Šimonem divy…

Konečně vše znělo tak, jak mělo. Usmál se, znovu zkusmo přejel po strunách a přivřel oči, vychutnávaje si ten dokonalý pocit. Jak dlouho už kytaru neměl v rukou? Jak moc mu to jen chybělo… Proč si ale za všechna ta léta nevzpomněl, neoprášil svůj milovaný nástroj a vše si nepřipomněl? Proč to neudělal, když byla celou dobu tak blízko? Najednou nechápal, proč to musel být až Olivier, kdo mu dal na klín onen nástroj a nechal ho zase pro jednou hrát. Najednou nechápal, proč vlastně přestal…

Znal spoustu písní, možná, že by v hlavě vyštrachal akordy k pár popovým skladbám, pamatoval si rockové hity své doby, před očima se mu ale zjevilo něco úplně jiného. Oheň, který do tmy plápolal, vzpomínky v jeho hlavě a snad i jeho společník ho najednou nechali propadnout se zpět do světa, který tehdy tolik miloval. Pamatoval si, co kdysi jeho vedoucí hráli u ohně a čím ho tak uchvátili, tehdy, ve tmě, kdy zíral do plamenů a poslouchal… 

A teď tam koukal zas, slova se mu vracela sama od sebe, a tak začal hrát, vzpomínal a zpíval, byla to jen obyčejná písnička k táboráku, ale pro něj nesla zvláštní význam, nemohl ji vynechat. Připadal si, jako by se její pomocí Livimu svěřoval s něčím, co nikomu neřekl, s tajemstvím, které v sobě nosil. A přesto to byla jen hloupá píseň…

Olivier jen nehybně seděl a nechal se unášet tóny kytary, kterou Šimon dokázal bravurně rozeznít. Zavřel oči a s čirou fascinací poslouchal zvuky strun, jež dlouhé prsty zručně a bez zaváhání vybrnkávaly. Byl okouzlen naprosto ryzím hlasem, který bez jediného nečistého tónu zpíval píseň, kterou tak dobře znal. Sám Šimon vypadal, že je naprosto ponořený do hraní, a vytrvale hleděl do plamenů, které tancovaly v odrazu lesklé kytary a také se odrážely v oceánových očích hudebníka.

Černovlásek z něj nedokázal spustit zrak, fascinovaně hleděl do soustředěné tváře a ve světle oranžových plamenů vypadal Šimon nádherně. Nechtěl, aby tahle chvíle skončila, přál si, aby trvala navždy, aby tady mohli jen sedět a nechat se unášet magickou nocí, protože přesně takhle tuto chvíli Olivier cítil. Cítil, jako by se v něm zrodilo něco, co dávno zapověděl, co už nikdy nechtěl zažít, protože, ač je to to nejkrásnější v životě člověka, když to potom zmizí, bolí to. Bolí to dlouho a úporně, nejsou na to léky a vyléčit to dokáže pouze čas a ten je pro onoho člověka nepřítel. Vyhrabat se ze spárů té potvory lásky je očistec. Dlouhý a neúprosný. Ani minutu nedaruje a drásá srdce i myšlenky…

A on ji právě teď znovu pocítil, ten prvotní pocit, když se celá bytost tetelí štěstím, poznáním, něčím, co snad ani z tohoto nepřejícného světa nemůže být, a přece to zažívají tisíce, miliony lidí denně. Je to tak běžné, jako si jít ráno koupit čerstvé pečivo, a přesto tak úžasné a neuvěřitelné, že má člověk pocit, že vzlétne, že už ho nikdy nic nemůže zničit.

Jenže on už si toto zažil, ten pocit už jednou měl a věděl, co následuje, když si láska sbalí kufry a jde o dům dál. Zůstane jen nejistota a zoufalé trápení. Láska je jako droga, která se ale nedá koupit, ta musí přijít sama a většinou je nečekaná, a proto tak šokující.

Teď měl naprostou jistotu, kdy si láska ty kufry sbalí. Hned zítra ráno a on už pak bude moci jen vzpomínat, opět léčit duši a prosit čas, aby byl vstřícnější a nechal ho brzy zapomenout.

Zamiloval se.

Srdce mu ukradl ten nejnedostupnější člověk, kterého mohl potkat. Protivný, sebestředný Pražák s romantickou duší, který byl ve své podstatě úžasný. Zapadl sem během dvou dnů, jako by tady žil roky, jako by se pro život na venkově narodil, jen adresa trvalého pobytu byla špatná. Byl jako stvořený pro uzavřeného Oliviera, který by mu byl ochoten odpustit i jeho občasný příliš sebevědomý výlev, a ještě rád by se s ním hádal. Kdo mu naposledy takhle zvedl tlak, kdo ho málem rozbrečel, kdo ho donutil za těch pár dní se tolikrát rozesmát? Celé dlouhé roky nikdo nedokázal sloupnout jeho tvrdou slupku, kterou si chránil možná až příliš křehkou duši.

A teď tu vedle něj sedí a hraje, nádherně, procítěně, jen pro něj…

Poslední tóny dozněly, stejně tak i brunetův hlas a on odpoutal oči od plamenů, aby je mohl přesunout do těch Olivierových. Na tváři měl úsměv, který nedokázal potlačit, a v očích štěstí…

Připadal si tak volně a šťastně, byla to svoboda, co mu hudba a plameny dávaly? Nevěděl. Ale bylo to nádherné. Ten moment byl naprosto kouzelný, měl pocit, že by takhle mohl hrát a zpívat do nekonečna, stejně jako kdesi hluboko v sobě cítil, že by to možná dokázal i ještě déle, seděl-li by Olivier vedle něj. Byl to návrat do šťastných let, co mu černovlasý umožnil, bylo to něco, co už nezažil roky. Najednou měl chuť se usmívat, bláznit, ale zároveň tu chtěl sedět napořád.

Najednou bylo všechno tak moc správné a v pořádku, ten pocit ho zasáhl jako nečekaná lavina, nedalo se ale říct, že by mu vadila, což bylo také překvapující. Ať už se dělo cokoli, v ten jediný moment měl dojem, že by tam zvládl sedět roky a že to tak prostě mělo být…

Přišel si zase jako ten kluk, co chtěl dobýt svět. Nejen zevnějškem, cosi v něm samém se na tu chvíli posunulo a otevřelo mu oči, najednou, tam ve tmě u ohně cítil život kolovat ve svých žilách, cítil, že by mohl létat, kdyby vyskočil, srdce mu bilo jako splašené a do očí se mu z toho všeho až tlačily slzy.

„Děkuju…," zašeptal, stejně jako minulý večer. Nemohl jinak. Za to všechno, co mu právě dopřál, za kytaru, za to, že tam byl s ním. Za návrat do dětství, za to, že si ho poslechl. Za všechno…

Olivier se tím slovem díků probudil ze snu, krásného a neuchopitelného, ale pohled do velikých, vděčných očí ten pocit souznění a lásky znásobil ještě tím více. Skoro se bál promluvit, prolomit ten klid, který mezi nimi teď na malou chvíli panoval. Praskání ohně a koncert cvrčků dokonale stačil k tomu, aby ticho nepůsobilo zdlouhavě. Netušil, co říct, ale věděl, že promluvit musí. Musel mu nějak sdělit, že tato chvíle byla okouzlující, nádherná, nejkrásnější, jakou kdy ve svém životě zažil.

„To já děkuji, bylo to krásné… Hraješ úžasně," věděl, že nedokáže slovy říct, jak se cítil, jak na něj zapůsobila jeho hra. Na jednu stranu ani nechtěl, aby to Šimon věděl, na druhou mu však byl vděčný, že mohl s ním po boku zažít tak neopakovatelnou chvíli.

„Teď je řada na mně," pokýval hlavou, a když viděl, jak se na něj hnědovlásek dívá, raději sklopil oči ke svým houslím, které už držel v ruce.

I on musel chvíli ladit, po chvíli však již vstal, zadíval se na hvězdnou oblohu, nadechl se a nechal sjet smyčec po strunách a rozezněly se první tóny písně Shallow. Zavřel oči a soustředil se na píseň, kterou naposledy hrál Pierrovi. Ten ji však nijak neocenil, a dokonce se ho tenkrát zeptal, co že na tom fidlání vidí. Od té doby neměl housle v rukou, kromě těch pár lidovek, které si zahrál včera na pouti. Až teď. Šimon jej přiměl, aniž si to uvědomil, aby oprášil ve své mysli píseň, která pro něj hodně znamenala, a s úsměvem vzpomínal, jak ji schválně zkazil na přijímačkách na konzervatoř. Nechtěl tam a matka tenkrát myslela, že jej vydědí.

Avšak nyní ji hrál čistě, bez zaváhání a s pocitem lehkosti, že ji hraje člověku, který pro něj v tuto chvíli znamenal nejvíc.

Do táhlých tónů houslí se temnou nocí rozezněla i kytara. Olivier překvapením otevřel oči a zadíval se na sedícího hnědovláska, avšak hrát nepřestal. Skladba najednou dostala úplně jiný rozměr. Už od první chvíle byli sladěni, jako kdyby spolu hráli odjakživa, a snad i jejich duše byly propojeny tou písní…