Valčepo 2. kapitola

Zasloužil si tenhle spratek, aby se o něj postaral? Ne! Potřeboval pořádnou lekci, k Liduně už to zase tak daleko nebylo a teď už nezabloudí. 

Pokrčil rameny a odcházel zpět za svým koněm.

Stejně byl ale tu chvíli, kdy vedl koně zpět na cestu, rozpolcený v myšlenkách. A když jej uviděl, jak bezmocně a zoufale sedí, stále v bahně, nedokázal splnit to, co si před chvílí slíbil.

Bez dalších zbytečných slov natáhl ke zničenému mladíkovi ruku, aby mu pomohl vstát. Ignoroval jeho klení, v podstatě chápal jeho rozpoložení. Ani jemu se slota, která venku řádila, nelíbila. Byl ale na takové počasí zvyklý, na rozdíl od mladíka rozmazleného městem. Nemohl ho tam nechat, ačkoliv by si to možná zasloužil, Olivierovi by to ale svědomí nedovolilo.

„Myslím, že oveny se beze mňa chvíľu obejdú. Ale ty vypadáš, že by ti bodl hrnek kafe a suché oblečení, poď se mňú," zavelel a chytil promáčeného hnědovláska za ruku. Měl chuť se začít smát, teď už nevypadal jako vážený podnikatel, ale spíš jako strašák do zelí nebo vodník. Sako nasáklé vodou na něm viselo, kalhoty se lepily na nohy a v botách mu čvachtalo. Načesané vlasy, které měl odpoledne perfektně upravené, teď byly splihlé a čůrky deště mu z nich stékaly do tváře. 

Úsměv mu ale zamrzl na tváři, když hnědovlásek málem skončil v jeho náručí po tom, kdy použil možná větší sílu, než byla potřeba, aby jej zdvihl. 

A nyní se mu, i přes chabé světlo, ukázaly zblízka zoufalé, ale krásné oceánové oči nešťastného společníka. Vypadal tak ztraceně, že se Olivier nad ním musel slitovat. Ostatně, teď už by ho nenechal stát na dešti, i kdyby se vzpíral. Večery a noci i v létě zde dokázaly být dost chladné, zvlášť když bylo takto deštivo, a on byl určitě hladový, unavený a promrzlý pod mokrým oblečením. I Olivierovi už začínala být zima, a to měl na sobě bundu, kterou si brával na večerní vyjížďky na koni. Byla nepromokavá a neprofoukla. Teď ji ale spíš potřeboval tenhle trosečník třesoucí se zimou.

„Sesleč si ten kabát," houkl na něj. Zelené oči jen zamrkaly překvapením, a než se hnědovlásek nadál, Olivier z něj stáhl promočené sako, zmuchlal ho a strčil do brašny, ve které dovezl vejce Liduně. V rychlosti ze sebe svlékl bundu a přehodil ji přes překvapeného mladíka. 

„A včil rychle poď, Rozina nás oba neuveze a dom to máme eště kus cesty," vzal uzdu a rozešel se dlouhým krokem po rozbahněné cestě, aby byl co nejdříve doma. Po chvíli se ohlédl a viděl zničeného bruneta stojícího stále na jednom místě.

„Tož poď…," vrátil se, chytil ho za ruku a přinutil jej se rozejít. Brunetova dlaň byla studená, ale jemná, a Olivierovi prolítlo myslí, že tohle princátko nikdy rukama nepracovalo. Za své drsné a mozolnaté ruce se však nestyděl. Co ho však nejvíc na svém počínání překvapilo, že i když se jeho společník dobrovolně přidal po jeho boku, Livi se té princeznovsky hebké ruky nechtěl a nemínil vzdát. Další překvapení pro něj bylo, že ani druhý z dvojice se nijak nevzpíral tomu mít svou dlaň stisknutou tou jeho.

Cesta uběhla v tichosti, ani jeden nic neříkal, jen trpně snášeli provazce deště, které na ně dotíraly a nechtěly ustat.

Po půlhodině se před nimi konečně objevila chalupa. Livi na nic nečekal a popostrčil na prahu přešlapujícího hnědovláska dovnitř. Stále beze slov se oba svlékli z nejnutnějšího. 

„Lapni si," ukázal na dřevěnou vyřezávanou židli v kuchyni, bez dalšího vysvětlování dal vařit vodu na čaj a odešel vedle do pokoje. Po chvíli donesl ručník, suchou košili a tepláky. Položil to před něj a sám stále ještě v mokrém řekl: „Musím se jit postarať o koňa, tu v almaře sú čaje, udělaj jeden aj mi, hned sa vrátim."

A ještě když pak seděl u stolu, oblečený do suchého, a pozoroval odcházejícího černovlasého muže, nevěděl Šimon, co říct, jak se zachovat nebo jen jak se pohnout. Pravděpodobně v ten moment vypadal jako naprostý idiot, z vlasů mu stále tekla voda a nedokázal se přimět zavřít šokem otevřená ústa.

Ještě nedávno si myslel, že zná lidi. A myslel si to celkem oprávněně, všichni, které znal, se chovali podle určitých vzorců, a když ne, společnost je odstranila. A tak se tak chovat začali.

Chtěli peníze. Spoustu peněz, moc, slávu a zase peníze. Spousta z nich by mu pomohla kdykoli a kdekoli pod vidinou peněz, která se se jménem Lovec zkrátka pojila. Jenže tenhle muž takový nebyl. Žil daleko od lidí, daleko od velkých kšeftů, daleko od měst, kde se zkrátka hrálo ve velkém a lítaly tam velký prachy. Ne, on byl tady, pryč od všeho, a když mu možnost přijela přímo pod nos, vysmál se jí do očí. Doslova.

Jenže teď mu pomohl. Nechápal to. Proč ho jako bohatého ředitele nechal bloudit, ale když viděl, že byl v koncích, nekopl si? To by lidé udělali. Už by v něm neviděli oslíka, který se může otřást pro jejich potěšení, byl by jeden z nich, zničený, na dně. Hůř než oni. Ale tenhle muž mu pomohl právě v ten moment, kdy to skutečně potřeboval. A ať se brunet snažil, jak chtěl, vůbec tomu nerozuměl.

Když ještě seděl na té rozbahněné cestě a černovlasý stál před ním, čekal toho spoustu. Čekal výsměch, čekal, že bude muž nadšený, že ho viděl takhle zničeného. Ta představa ho přece bavila, ne?

Jenže on k němu místo toho natáhl ruku a v gestu, jaké Šimon viděl jen ve filmech a příbězích, mu pomohl zpět na nohy. Koukal se mu do očí a v těch jeho viděl brunet tolik starosti a strachu o něj, bylo to tak zvláštní a překvapivé. Za život na něj takhle koukala matka, když byl ještě hodně malý, a pár lidí, které skutečně mohl považovat za přátele. Takové, které měl, když byl ještě dítě. Dostat se do fáze, ve které by pro sebe udělali cokoli, ale stálo hodiny, dny, týdny, ba i měsíce. Roky. Byla to dlouhá cesta. A tenhle muž, který se ještě pár hodin zpět jevil, že jím pohrdá a nejraději by ho zahrabal do sraček (doslova), tu teď stál, bál se o něj, a dokonce mu půjčil svou bundu, když viděl, jak se Šimon třese zimou.

Když kolem jeho ramen přehazoval svůj zdroj tepla, měl na malou chvíli brunet dojem, že vidí anděla. Musel se zbláznit, nebyla jiná možnost! Tohle nebyl anděl, byl to ďábel, však to sám věděl! Ale přesto, pramínky černých vlasů mu spadaly do stříbrných očí, které zářily starostí, a odrážel se v nich měsíc, jenž na něj skrz mraky prosvítal. V té noční tmě, s povzbudivými slovy na růžových rtech, měsíčním světlem hrajícím si na nadpozemsky bledé pokožce kontrastující s vlasy a těma zvláštníma očima, musel i Šimon uznat, že byl krásný. Nejen to, byl nádherný, vypadal doopravdy jako anděl, kdyby mu na zádech narostla křídla a nad hlavou se zjevila svatozář, nebylo by divu. Byl půvabný.

Zamrkal ve snaze odehnat tuto představu pryč, a to se mu, bohudík, i povedlo, pořád ale stál jako solný sloup, neschopen se vzpamatovat. Co jen to právě viděl? Nad čím to přemýšlel?! Copak mu opravdu začínal tenhle kus země lézt na mozek? Nemohl mu připadat krásný a nemohl ho považovat za anděla, byl to nevychovaný bača! A přesto to viděl, přesto nad tím přemýšlel, a moc dobře si to uvědomoval.

Když se Šimon, stále v šoku, neměl k pohybu, chytila ho nadpozemská bytost za ruku a on měl pocit, že ať už to bylo cokoli, anděl, ďábel anebo jen nevychovaný bača, ovládal nějaké nadpřirozené schopnosti. Držel ho a vedl tmou, ten moment byl zvláštně kouzelný, možná právě tím, jak obyčejný se mohl zdát. Měl v sobě něco důvěrného, a přitom šlo pouze o pomoc, míchalo se to a vyvádělo překvapeného Šimona z míry víc a víc a jediné, co věděl, bylo, že se té dlaně nechtěl vzdát.

A teď byl tady, v jeho chaloupce, seděl na jedné z jeho židlí a před sebou měl suché oblečení a horkou vodu na čaj. Šedooký ho tam nechal a sám se šel postarat o koně, jak řekl. Kde bral jistotu, že mu Šimon nic neukradne? Tahle myšlenka byla na jednu stranu absurdní a na jinou na místě. Pamatoval si, co před ním zahrál u auta. Kde měl bača jistotu, že všechny jeho věci zůstanou na svých místech?

Ale ať už ji měl odkudkoli, byla oprávněná. Jediné, co Šimon vzal, bylo trochu černého a trochu zeleného čaje z almary. Jiné druhy tam nenašel, jen tyto dva, tak předpokládal, že si bača zkrátka jeden vybere a on si vezme druhý. Měl je rád oba. Na sebe si navlékl oblečení, které mu černovlasý přinesl, a znovu se usadil, zatímco se rozhlížel kolem sebe. Celý domek ho udivil. Čekal, že někdo, kdo žije v lesích se spoustou zvířat, bude mít doma nepořádek, krmivo pro zvířata na jedné hromadě s oblečením, no zkrátka svinčík, jaký by měl on, být na bačově místě. Nikdo mu sem moc nechodil, byl tu sám. Do Šimonova bytu někdo lezl v jednom kuse, a tak si většinou nepořádek nemohl dovolit, proč to ale udržoval tenhle muž? Vždyť to bylo zcela zbytečné…

Livi hřebelcoval kobylu a přemýšlel nad tím, co ho dnes potkalo. Pracoval rychle, i jemu už byla zima a těšil se nejen na čaj, ale také na společnost, která ho uvnitř čekala. Praly se v něm rozporuplné pocity. Měl doma rozmazleného spratka z velkého města, který jím pohrdal a zcela jistě, i přes to, že ho nejspíš zachránil před rýmou a nocováním v lese v dešti, si o něm nemyslel nic dobrého. Viděl v něm jen vidláka, v lepším případě baču, zkrátka člověka, který byl úplně mimo jeho mikrosvět a kterého už ráno bude náležitě přehlížet. Nikdy mu tyto narážky a opovržení nevadily, okázale je přehlížel, ale tento hnědovlasý muž mu čímsi učaroval. Možná svou tvrdohlavostí, se kterou se odpoledne vrhnul do své záchrany a která mu tolik připomínala jeho samého…

Spíš to však byly kolouší oči, jejichž pohled zachytil těsně před tím, než odešel ven. Nikdy neměl nějaké ochranitelské pudy, a když měl hlídat děcka z dědiny, připadal si ztracený ještě víc než ta mrňata, která na něj hleděla převážně s nedůvěrou.

Avšak tento hnědovlasý mladík v něm probouzel jakýsi zvláštní pocit, který ho nutil ho chránit, obejmout ho a nepustit. Vzpomněl si, jak se nechtěl vzdát jeho dlaně, a pořád si naivně namlouval, že to bylo pouze tím, že alespoň jednu ruku mu chtěl zahřívat. Sám však dobře věděl, že tohle byla jen chabá výmluva, aby si nemusel otevřeně přiznat, že blízkost toho kluka a dotyk s jeho kůží mu byly více jak příjemné. 

Povzdychl si a naposledy poplácal Rózu po krku.

„Já su taký debil, Rozino, šak sem si toto zakázal a vidíš mňa, zas myslím na mužské!"

Sedl si vedle do slámy a dal hlavu do dlaní. 

„A eště taký cahún z města…"

Chvíli ještě úpěnlivě hleděl na vrata, jako by mu mohla dát nějakou radu, a pak usoudil, že byl čas se vrátit za hostem, jemuž se stejně nevyhne, i kdyby si to přál. Cestou ze stáje zase zmokl a také jeho myšlenky zchladly.

Byl v chalupě pořád sám, do světa už dávno nejezdil. Na své záležitosti okolo podnikání měl člověka, který za něj vše mimo jeho dědinu vyřizoval, a na návštěvy chodil jen sporadicky. Jeho samota teď vybudila myšlenky natolik, že se chytil jako tonoucí prvního stébla, které mu přišlo pod ruku. To ho utvrzovalo v tom, že by se měl oženit, protože už mu z toho, jak kolem sebe neměl celé dny živou duši, pěkně přeskakovalo. Už ani nepamatoval, kdy měl v chalupě jinou návštěvu než Lidunu, Jaryna nebo babku Jarkovskou, která mu vozila mléko, sýr a šrot pro slepice.

A teď? Teď v jeho kuchyni seděl muž, který byl jako obrázek vystřižený z L' esquire. Bylo pochopitelné a naprosto přirozené, že se do jeho mysli vkradly nevítané představy, nad nimiž už nikdy nechtěl přemýšlet.

Pousmál se a otřel si tvář, kterou měl celou smáčenou neodbytnými dešťovými kapkami. Věděl – byl si jistý, že jak mladý muž pookřeje a vrátí se mu ztracené sebevědomí, zase jej bude jen urážet a povyšovat se.

Na malou chvíli ho tohle pomyšlení zabolelo, ale nakonec se mu vrátil ztracený klid a jen nad tím obrazně mávnul rukou. 

Ať si… Ogar sa vyspí a zajtra potáhne ke všem čertům a já zas budu mňeť klid.

Povzdychl si, vůbec se mu nelíbil ten pocit, který ho přepadl po myšlence, že zítra mladík odjede.

Vešel do dveří a uvědomil si, že tentokrát on vypadá jako vodník, i přestože měl přes sebe kabát do deště. 

Nakoukl do kuchyně, kde viděl sedícího hosta, jak drží hrnek čaje a rozhlíží se kolem. Byl už převlečený do suchého a Olivier musel uznat, že jeho károvaná košile mu slušela. Rychle proklouzl do ložnice, aby se taky zbavil mokrého oblečení, a s nejistým úsměvem, kterého se nemohl zbavit a o kterém doufal, že brzy zmizí, si sedl naproti mladíkovi. Z hrníčků s čaji se ještě kouřilo a v jednom z nich poznal svůj oblíbený – černý. Jindy by mu to bylo jedno a nechal by hosta vybrat, ale teď nutně potřeboval svou dávku teinu, která ho vždy dokázala uklidnit. 

„Možu?" natáhl ruku k hrnku s černým čajem. „Já sem Livi… Uďelám ti chleba se škvarkama na jídlo, a estli budeš chceť do čaja cukr, tož ten nemám, ale možeš si ho osladiť medem… anebo slivovicu do teho, dybys chcel," odmlčel se, dobře si vědomý toho, že mlel páté přes deváté, a tak nervózní, jak se teď cítil, snad nebyl ani u závěrečných zkoušek na univerzitě.

Šimon si ho jen prohlížel a poslouchal jeho slova se zaujetím. Když černovlasý přišel do chalupy, ani si ho nevšiml, byl fascinován vším kolem, teplý hrnek ohříval jeho promrzlé prsty a suché oblečení vonělo zvláštní, uklidňující vůní, která se mu zamlouvala. Všiml si ho proto, až když se, už také převlečený, posadil k němu, na tváři úsměv provázený zvláštní jiskrou v očích. Jako by led v nich tál, když se šedoočko usmíval.

Měl krásný úsměv. 

Ten den už byl Šimon utahaný jak pes, od rána na nohou, a tolik stresu, kolik už nezažil dlouho, tomu taky moc nepomáhalo, takže už mu mozek nefungoval jako jindy. Možná proto ta myšlenka přišla, proto mu ještě chvíli zpět připadal jako anděl. Byl opilý nocí a vší tou námahou, ale ať už v tom mělo prsty jen toto nebo i něco dalšího, ten úsměv Šimona okouzlil.

Vybral si černý čaj. Šimonovi na tom nezáleželo, ostatně, měl rád oba. Zelený možná o maličko víc, protože nebyl tak hořký a šel přežít i bez cukru, který, jak vzápětí zjistil, nebyl.

Černovlasý muž se opět ujal slova, přičemž nejprve se představil. Měl pěkné jméno, o tom žádná. Dokázalo tak lehce a ladně sklouznout ze rtů, bylo jemné jako jarní větřík, a zároveň v něm byla trocha hrubosti, síly. Míchalo se to. Možná už byl Šimon opravdu vyřízený, ale to jméno se mu vážně zamlouvalo, a zároveň mu hned začalo vrtat hlavou. Jak se někdo, kdo žil tady, mohl jmenovat tak… cizokrajně? Co když se třeba znal s Olivierem, to bylo také cizí jméno…

Ne, to by byla až moc velká náhoda. A přesto věděl, že se na Oliviera zeptá, jen ne teď. V tuhle chvíli.

A hostitel mluvil dál. Jméno v jeho monologu vystřídal chleba se škvarky, ty pak nahradil cukr a med a po tom přišla nabídka slivovice, a dlouhé, černé řasy, které černovlásek vlastnil, se nenápadně zatřepotaly, zatímco se muž nervózně poškrábal na ruce. On byl nervózní?

Nevěděl, co přesně dělal. Kdyby alespoň tušil, dozajista by se začal ovládat, dozajista by to tak nedopadlo. Jenže on už byl úplně vyřízený, nepřemýšlel, a tak vyšla na povrch část jeho samého, o které myslel, že už ji dávno pohřbil.

Kdysi byl úplně jiný. Byl hodně usměvavý a veselý puberťák i dítě, neuvěřitelně impulsivní, extra co se lumpáren týkalo. Hodně se smál a starosti házel za hlavu, užíval si života, dalo by se říct.

Zpětně by sám o sobě řekl, že byl hloupý. Nezodpovědný. A možná by byl i rád, že ho výchova rodičů a povinnosti změnily. Byl nucen začít víc přemýšlet, stát se ředitelem. Koho by přesvědčil a porazil emočně založený klučina, který jediné, co mohl vytasit, byl jeho úsměv?

Jenže teď jako by na všechno zapomněl. Neřešil, co se stane pak. Co mu na to Livi řekne.

A tak se usmál. Pořádně, se zuby. Tak, že se mu kolem očí udělalo pár vrásek. Jindy by si z černovláska snad udělal legraci, snad by něco poznamenal, ale teď jako by se k ovládacímu panelu jeho těla dostala dětská dušička, která se prostě chtěla usmát. Chtěla se alespoň na moment otevřít a ubezpečit svého nervózního společníka, že bylo všechno v pořádku.

„Já jsem Šimon, slivovici bych si do čaje nedával, ale děkuji za nabídku. A co jsou to škvarky?"

Livi zamrkal, ale uvědomil si, že tohle mladík možná opravdu nikdy nejedl. 

„Švarky sú… no, to je taký výpek, co zbyde, dyž sa škvrčí sádlo, ale… to bude pro tebe asi moc sprosté… Eště vajca bych tu mňel… Ináč by si musél zostať hladný, nic jinačího tu nemám," pokrčil rameny a napil se čaje, aby zakryl své rozpaky. Nebylo mu trapné, že doma nic jiného neměl, za své jídlo se nestyděl, ale byl nervózní z neskutečně zelených očí, které se na něj upíraly a které vypadaly stejně nejistě jako jeho vlastní. V této chvíli se mu už nezdál tak nesnesitelný. Livi však přesto nebyl naivní, aby věřil, že až se nají, ohřeje a vůbec otrká z toho nepříjemného odpoledne, tak se opět neprojeví v celé své ředitelské kráse.

Brunet se lehce zamračil v přemýšlivé grimase, pak se ale zase trochu uvolnil a napil čaje před sebou. Ne, nemělo smysl dál se černovlasého ptát, jak vlastně vypadá sádlo, akorát by ze sebe udělal hloupého. Prostě to nechá být a uvidí…

Co bylo hlavní, ať už to bylo cokoli, zima odešla a on si tak, jelikož ji nemusel řešit, plně uvědomil, jaký měl vlastně hlad. A tak na nabídku kývl, vejce měl rád, ale proč nezkusit něco nového? Nedávno ochutnal v jedné francouzské restauraci šneky a předtím ho jakýsi muž, který s ním chtěl obchodovat, pozval pracovně na oběd, kde vyzkoušel humra. Obojí nakonec shledal za dobré.

„Ty jsi tu sám?" neodpustil si Šimon dotaz. Znělo to zvláštně, to si uvědomil hned, jak ta slova vyslovil, ale na jinou stranu ho to momentálně docela zajímalo. Copak tu žil úplně sám, mezi stromy, jen se zvířaty?

„Máš tu až moc čisto, na to, že tu moc sousedů nemáš. Přiznej se, někdo ti sem chodí uklízet, že jo?" zeptal se s přimhouřenýma očima. Věděl to! Nějaká hospodyňka nebo tak něco. Byl chlap, nejspíš stejně starý jako on, ta čistota byla až chorobná… Musel tu mít nějakou ženskou. Schovával ji před ním?

„Nezdá sa ti, že sa moc ptáš? Su tu sám."

V tu chvíli si Livi uvědomil, že Šimon ťal do živého. Tolik ho přiznání své samoty zabolelo. Nikdy, až do tohoto dne, mu nepřišlo tolik bolestné, že své dny trávil jen mezi zvířaty, jako po těchto slovech. 

„Mamka sa odstěhovala tam, odkáď pocházá, a tata bývá na Vsetíně…," odmlčel se a soustředil se na přípravu jejich večeře. Pořád pochyboval, že toto jídlo jeho host vůbec vyzkouší. Ale… mohlo mu to být jedno. Stačilo jen, aby ochutnal, a dosud každý mlsný jazyk uznal, že škvarky s čerstvým domácím chlebem jsou pochoutka. 

„Hospodyňu ani robu nemám… A tobě příde, že tu nemám svinstvo?" povytáhl obočí překvapením a rozhlédl se po kuchyni, jako kdyby ji viděl poprvé. V rohu se vyjímala nová pavučina, která tam ještě ráno nebyla, a neumytý talíř od oběda taky nepoukazoval na přílišnou čistotu. 

„A ty máš hospodyňu?" zeptal se. Byl přesvědčen, že člověk jako on má doma nejspíš ženu, která nehne ani prstem a nechá si posluhovat. Položil před něj talíř s velkými krajíci chleba, namazanými pořádnou vrstvou sádla se škvarkovými bonbónky. „Posol si to a dobrú chuť," přisunul k němu dřevěnou, ozdobnou slánku a sám se s chutí zakousl do voňavé večeře.

Dokud ještě Livi vařil, otočen k němu zády, nemohl si Šimon odpustit celou dobu ho zvědavě pozorovat. Bylo to zvláštní, naposledy koukal pod ruce matce, když byl opravdu, ale opravdu hodně malý. Bavilo ho to, to ano, jenže otec se na to nekoukal moc vesele. Nechtěl mít ze syna kuchaře, číšníka či něco podobného. Nebyl si jist, zda to zapříčinil doopravdy otec, matka anebo jen shoda náhod, jeho rozvrh se ale nástupem do školky krapet změnil, na kuchyň nebyl čas a on nějak zapomněl…

Doma nevařil, vlastně nevařil nikde. Nebyl na to čas, v kanceláři strávil dlouhé hodiny a vracel se pozdě večer. Jak by řekl jeho otec, měl důležitější věci na práci než blbnout s jídlem.

Možná proto ho to teď tak zajímalo. Zručné pohyby s nožem a drobné, bledé prsty černovláska, které se vším pracovaly tak jistě a ladně, fascinovalo ho to.

„Jo, přijde," odvětil na jeho dotaz ohledně čistoty, leč krapet opožděně. Kdyby byl na jeho místě, do domu by se nedalo vejít. Oblečení na zemi by blokovalo dveře…

Sledoval pohled černovláska namířený na pavučinu v rohu místnosti a instinktivně se oklepal, po zádech mu přejel mráz a zanechal za sebou husí kůži. Fuj… Jestli něco vážně nechtěl, tak potkat tu jedno z těch osminohých monster s milionem očí. Nezbývalo než doufat, že jde o pavučinu opravdu starou a její majitel je již po smrti. Ideálně tak dlouho, aby ho stihlo něco sežrat a on ho tak nenašel.

Nad dotazem, jestli má sám hospodyni, se pousmál. 

„Jedna ženská mi chodí uklízet a vařit. Když jsem byl menší, byla mou chůvou a chtěla se mnou tak nějak zůstat, platil jsem ji dobře, a navíc mne už znala. Pro mě to bylo lepší než pustit si do bytu někoho cizího. Za pár korun mi občas uvaří i sousedka, když je to třeba. Ale jestli se ptáš na někoho, kdo by byl i na jiné věci než na úklid a vaření, momentálně ne," odvětil, ponořen v myšlenkách. Poslední měsíce trávil s přítelkyní, kterou samozřejmě zaúkolovat v domácnosti nemohl. Znal ji jak jinak než z práce, byla vcelku vážená paní. Nedávno se ale rozešli, moc se s ní nevídal a skoro se už ani nepozdravili, když se viděli. Nemělo to smysl vést dál.

Z představ ho vyrušil až talíř, který před něj Livi postavil. Zvedl pohled k chlebům namazaným něčím, co viděl prvně v životě, a tázavě zvedl obočí. Měl si solit krajíc chleba?

Břicho ho zabolelo hladem. Touhle dobou už by normálně měl večeři v sobě, ať už připravenou doma jeho bývalou chůvou, anebo z nějaké restaurace. Měl pořádný hlad a černovlásek před ním se nezdál, že by se ho tím jídlem pokoušel otrávit. Vlastně se ani nezdál, že by se do jedení nějak přemáhal. Jistě, mohlo to být tím, že neznal spoustu skvělých jídel, která miloval Šimon, ale taky mu to vážně mohlo chutnat…

Žaludek znovu zabolel, a tak popadl chléb, osolil si ho podle rad šedookého muže před sebou a po jeho vzoru si prostě kousl. A musel uznat, že takhle překvapený dlouho nebyl.

Bylo to dobré. Nejen dobré, doopravdy mu to chutnalo. Zornice se mu rozšířily blahem, byl to hotový ráj v žaludku…

Než se nadál, měl všechno v sobě a olízl si pusu, netuše, že ho jeho společník pobaveně pozoruje.

Livi se potutelně a zároveň potěšeně usmíval, i když druhé vzpomenuté by nahlas nikdy nepřiznal. Viděl, že mu chutnalo. Měl z toho skoro až dětskou radost. Přestože věděl, že v Praze o jeho kraji nebude mluvit s nadšením, tak alespoň jídlo možná pochválí. Na jednu stranu mu bylo jedno, co si Pražáci myslí o druhém konci republiky, ale na druhou byl opravdový vlastenec – Valach, a byl by nerad, kdyby se o Valachách říkalo, že lidi tam ani návštěvu nepohostí. 

„Tak…," zvedl se Livi ze židle, „já su znavený a vy sa budete chceť umyť. V kúpelce sú utěráky, vodu musíte ozkúšať a počkať, až sa ustálí, něgdy to može kołatať, a pak vám ukážu ložnicu, pokáď nechcete spať na seně…," mírně se naň ušklíbl, protože si nedokázal představit, jak by si tento frajer ustlal v seníku. Vzal jeho talíř, aby ho umyl spolu s poledním nádobím.

„Šimon," řekl brunet tiše, moc dobře ale věděl, že ho jeho společník slyšel. Nebyl si moc jistý, co to dělal. Nečekal na tohle celou dobu? Sakra, ten bača mu konečně začal projevovat alespoň trochu úcty, nedělal si z něj legraci a konečně mu vykal… Tohle přece chtěl už u toho auta, ne? Jenže teď, po tom, co se stalo, mu to z nepochopitelných důvodů přišlo nemístné. Pomohl mu, jako by byli přátelé. Byl pod jeho střechou, zachráněn jeho rukama. Možná si to potom bude dlouze vyčítat, tím si byl jist, ale teď to tak nechtěl. 

„Jmenuji se Šimon," zopakoval znovu a zašklebil se. Překvapený pohled černovláska za to stál, ať už mu to v budoucnu bude jakkoli vadit. Tenhle moment si bude pamatovat. Pak už ale vstal a vydal se směrem, kterým tušil koupelnu.

Livi překvapeně hleděl na odcházejícího hnědovlasého, v rukou stále již dokonale utřený a vyleštěný talíř. Musel si sednout a přemýšlet, jestli se opravdu v mladíkovi nespletl. Když se na něj při jídle díval, jak se s chutí krmil, oblečen jen v jeho domácím oblečení, neupravené vlasy, trčící do všech stran… 

Jak asi vypadá po ránu?

Usoudil, že nejspíš víc než sladce, a taky zapřemýšlel nad tím, že by si měl dát pár facek z každé strany, když nad takovými věcmi vůbec uvažoval. 

Zapudil zrádné myšlenky a zabýval se zvláštním zvratem, který se před pár minutami odehrál v kuchyni. To, že automaticky sklouzl k vykání, bylo pro něj přirozené. Byl vychovaný tímto prokazovat úctu v případě, že si ji ten druhý zaslouží. Že by mu okamžitě mladší – aspoň si myslel, že jeho host je mladší – nabídl tykání, by ho nenapadlo ani v divokých snech. 

Ještě chvíli pozoroval vyleštěný talíř, ale pak se vzpamatoval a uvědomil si, že i on by potřeboval po celodenní dřině sprchu. Jenže teplá voda jeho malého bojleru vystačí pouze pro jednoho. 

Přestalo pršet, pro jeho očistu bude stačit opláchnout se od prachu pod pumpou. V teplých večerech to dělával běžně, tak proč ne dnes. Do domu vešel jen v kalhotách, do půl těla svlečený, a ještě se utíral od kapek ledové vody. Nečekal, že tak brzy najde svého hosta u stolu, kde dopíjel zbytek čaje.

Něco takového však nečekal ani v divokých snech pro změnu Šimon. Osprchoval se rychle, nastavit správnou teplotu zabralo opravdu dlouho a on pak už neměl náladu testovat, jestli si zvládne umýt vlasy, aniž by si opařil hlavu, anebo je omylem k hlavě nepřimrazil. Na sebe si opět oblékl to, co mu černovlasý předtím půjčil, přece jen, stále to bylo čisté, a pak se opět odebral do kuchyně, Oliviera tam ale nenašel. A tak se posadil sám. 

Co to dělám?

Ta myšlenka se mu zjevila v hlavě snad samovolně. Co dělal? Seděl v domě někoho, kdo si z něj pár hodin zpět dělal legraci a jehož ovce mu zničila nové lakýrky. Ale taky někoho, kdo ho zachránil před zmrznutím v dešti. Mělo by se to vyvážit a ten muž by mu měl být lhostejný. Přesto ho to ale udivovalo. Na tom černovláskovi bylo něco nepochopitelného, byl jiný než ostatní. Jen Šimon nedokázal určit, jestli dobrým, nebo špatným způsobem. 

Nějak nevěděl, co si myslet. Něco v něm na něj přímo křičelo, že by mu neměl věřit byť jen nos mezi očima. Proč by mu dobrovolně pomáhal? Muselo v tom něco být, tohle by přece nikdo jen tak neudělal! V pražských ulicích byly miliony lidí, kteří potřebovali pomoc, a nikdo jim ji nedal. Tenhle muž ho neměl rád, a přesto se zachoval takhle. Něco plánoval, něco děsivého. Jenže… co? 

A v ten moment se otevřely dveře a zdroj všech jeho protichůdných myšlenek vešel dovnitř. Samo o sobě to bylo dobré načasování, ale to, jak přišel, Šimonovi vyrazilo dech. Snažil se, jak mohl, nezírat na svaly, kterými celé černovláskovo tělo hrálo, kapičky vody po nich stékající, tváře lehce zarudlé zimou… Sakra, už zase zíral, dokonce s otevřenou pusou! 

Tentokrát zrudnul pro změnu Šimon, ze zimy to ale nebylo. Naopak. Kruci, ten chlap vypadal dokonale, a to ho viděl jen od pasu nahoru. Kdyby byl Pražák, kdyby se choval jinak a kdyby neměl děsivé plány… Kdyby z Šimona neměl tak akorát srandu a kdyby to zkrátka nebyl on… Těch kdyby bylo až moc. Ale to neznamenalo, že nevypadal dokonale. A Šimon si to moc dobře uvědomoval. 

„Rád bych si šel lehnout," oznámil, aby se dostal z toho podivného pocitu. Postavil se, prázdný hrnek donesl do dřezu a otočil se na černovláska. Snažil se, jak mohl, koukat mu do očí, a ne na tělo, leč mu to několikrát ujelo. 

Prostě se vyspí a ráno bude moudřejší. Třeba pochopí, co to právě provádí…

Olivier měl chvilkový dojem, že se propadne studem do země. Ne že by se za své tělo styděl, k tomu jistě neměl důvod. Dobře o sobě věděl, že má pevné svaly zocelené tvrdou prací na farmě. Nicméně Šimonův pohled, kterému by se nestyděl dát přídavek sžíravý, ho vykolejil tak, že ucítil mravenčení v zádech. Předcházelo neodbytné změně toku krve do partií, které by v případě tohoto muže, vlastně jakéhokoliv muže, měl raději v nečinnosti. Na malinkou chvíli si jen posteskl nad tím, proč s ním toto nedělala Petruna, Lidunina dcera, která byla ve všech ohledech krásná. Ano, dívával se na ni rád, ale takovýto útok na jeho tělo ani její krása nedokázala.

Chvíli bezradně stál, nevěda, jestli by měl odejít se rychle obléct, nebo dělat, že pootevřená ústa a rozšířené oči nevidí a v klidu se dál sušit ručníkem. Hnědovlásek se naštěstí rychle vzpamatoval a žádostí, že by už rád šel spát, trochu uklidnil i Liviho. Potřeboval být nutně sám, musel si utřídit myšlenky a začít pomalu znovu pohřbívat probuzené pocity, které v něm vyvolal jen pohled tohoto muže. Věděl, že čím dřív je rychle zase zakope někam hluboko do podvědomí, tím jednodušeji se později bude smiřovat s tím, že v budoucnu bude mít v chalupě pouze ženu.

Stál už vedle něj a vůbec si neuvědomil, že jej vzal jemně za paži a navedl ke dveřím do pokoje. Až ve chvíli, kdy ucítil pod prsty sval, který se pod jeho jemným dotykem zatnul, pochopil, že to možná není člověk, který by byl zvyklý na takto intimní blízkost cizích lidí. Nebyl odtud, kde se lidé běžně objímali a přímý kontakt byl naprosto přirozený, poplácání, ba i pohlazení od starších, kteří ho stále brali jako malého ogara, kterému utekli rodiče a on tady musel zůstat sám. Stáhl tedy rychle ruku z jeho paže, otřel si dlaň do kalhot a otevřel mu dveře do ložnice.

„Dneskaj ráno sem přeslékal cíchy, tak je všecko čisté. Zajtra stávám dřiv než indy. Chcu jeť na púť, na Radhošť, tak… já nevím… v kolik si zvyknutý ráno stávať?"

„Vstávat?" zopakoval Šimon nechápavě. On ho chtěl budit? Práce není, tak proč by vstával dřív? Na jinou stranu, přece jen si uvědomoval, že ve svém domě nebyl. Pokud ho ráno chtěl šedooký vypakovat, byla to ostatně jeho volba. 

„Brzy. Kdyžtak mě vzbuď, až budeš potřebovat, já to zvládnu," řekl jistě. Byla pravda, že když nezačal zvonit budík, dokázal spát opravdu dlouho, ale byl zvyklý, že ho ten mizerný přístroj budil klidně i v půl osmé ráno…

Naposledy na Liviho kývl v němém rozloučení a zapadl do ložnice, kterou mu černovlasý přenechal. Tam si svlékl košili a lehl si do po dlouhém dni vytoužené postele.

Konečně byl sám.

Spokojeně zavřel oči. Ne, nebylo to tak, že by mu přítomnost šedookého vadila, jen si potřeboval utřídit myšlenky, odpočinout si a třeba i přijít na kloub tomu, co se to všechno stalo. Přál si odhalit Liviho záměry, ale jeho snahy se setkávaly jen a pouze s neúspěchem. O co mu šlo? Nevěděl. Jen doufal, že až to zjistí, nebude to mít katastrofální následky.

Chtěl v tichu přemýšlet a konečně na něco přijít, chtěl vymyslet, jak dostat auto z bahna a jak najít Oliviera, v hlavě se mu ale stále objevoval majitel tohoto domku s tělem žhavějším než kamna plná uhlí. Když ho chytil za paži ve snaze odvést ho k ložnici, bylo to tak zvláštní, přišlo mu divné tolik se k někomu mít po tom, co se mu ukázal bez svršku, ale také v něm ten dotyk vyvolal podivné mravenčení a pálení. Moc to nechápal… 

Naštěstí rychle zmizel, ačkoli si Šimon nebyl moc jist, zda za to byl rád, či nikoli. Možná od obojího trochu…

A s těmito myšlenkami nakonec všechna naděje na vymyšlení řešení celé té bezvýchodné situace odešla do kopru. Únava ho přemohla a on se nedokázal bránit, dlouhá cesta a vše okolo ho dostatečně vyřídily. Usnul.

„Je zvyknutý vstávať skoro ráno? Nu, eště je otázka, dy majú Pražáci skoro ráno…," mudroval polohlasně Olivier, zatímco se pokoušel nějak naskládat na malou a hlavně krátkou sedačku. Když na ní usínal únavou u televize, bylo mu to jedno, ale teď mu připadalo, že se na ní snad ani on se svou malou postavou nemůže normálně vyspat. Chvíli zapřemýšlel, že by se sebral a šel spát raději do stodoly na seno než se kroutit na něčem tak malém a nepohodlném, jako byla jeho miniaturní pohovka, ale nakonec ho únava dohnala i na tomto nekomfortním loži.

***

Ráno se probudil stejně jako každý den. Biologický budík byl nastavený naprosto přesně, běžně se budíval okolo páté. V jiné dny však věděl, že má ještě chvíli možnost se válet a probírat, než bude muset vstát. Ne však dnes. Dnes musel opustit postel hned, aby se stihl postarat o zvířata, ještě než odjede.

Taky mu v mysli vyvstal jeho host. Tvrdil, že je zvyklý vstávat brzy…

Šel se opláchnout, připravil narychlo snídani, hodil na sebe pracovní věci a chystal se ven. Psi jej bouřlivě přivítali, ostatně jako každé ráno, a on se už už chystal, že zajde do stodoly pro seno, aby nakrmil králíky. V půli cesty se ale otočil s pocitem, že by měl hosta vzbudit dřív než na poslední chvíli.

Lehce zaklepal na dveře ložnice, přece jen tam nechtěl vpadnout jako velká voda a přichytit jej třeba při tom, jak se převléká. Nicméně v pokoji bylo hrobové ticho, tak vzal opatrně za kliku a vešel.

První pohled ho přesvědčil, že jeho včerejší fantazie rozhodně nebyly tak barvité jako to, co uviděl před sebou.

Spící mladík měl zčervenalá líčka spánkem a mírně se usmíval, střapaté vlasy rozhozené po jeho sněhobílém polštáři v něm vyvolávaly dojem, že jeho host je ještě mladší, než si myslel. Kdyby jej potkal dopoledne na dědině, asi by ho seřval, že chodí za školu. Kdyby na jeho tváři nerašilo mírné světlé strniště, opravdu by si jej spletl s darebným studentem. To však nic neubíralo na kráse a přitažlivosti tohoto mladíka.

Natáhl ruku, že ho pohladí po tváři, odhrne pár neposlušných pramínků, které mu spadly do obličeje, ale včas se zarazil. Tohle gesto by se rozhodně nemuselo potkat s pochopením v případě, že by se střapovlásek probral. Stáhl rychle ruku a vrazil si ji do kapsy. Na takové věci nesměl ani pomyslet, natož je uskutečnit, ačkoliv by rád polaskal jeho tváře a zjistil, jestli jsou opravdu tak jemné, jak vypadaly.

Zakroutil nad sebou hlavou, nasucho polkl a konečně si vzpomněl na prvotní úmysl, proč vlastně do pokoje vstoupil.

„Šimone, stávaj!" řekl polohlasně. Se spícím mladíkem to však ani nehnulo.

„Tož Šimone, musíš stávať, už je ráno! Já musím za chvíľu odjeť…," trochu zvýšil hlas, ale jediná reakce byla, že se spáč ještě víc zavrtal pod peřinu a otočil se na druhou stranu.

Livi se ohlídl na stěnu, kde byly pověšené hodiny, a zjistil, že je už pár minut před šestou, a déle svého hosta v posteli nechat nemohl.

„Šimone, staň, je ráno! Nemožeš spať do poledňe, dyby tu nebyl kopec, už ti slunko dávno škňúří na papulu," Olivier už přestal být ohleduplný a chytil Šimona za rameno a zatřásl s ním.

I přes snahu černovlasého se ale kolečka v brunetově hlavě odmítala začít točit. Zmínil se, že v Praze ho postupně budilo dvacet budíků v pětiminutových intervalech, a nakonec stejně vstal pozdě… 

„Hmph?" vydal ze sebe po rozlepení jednoho oka ve snaze zhodnotit, co se to kolem dělo. Neměl sebemenší tušení, kde byl ani co tam dělal, a muže před sebou takřka nezaregistroval. A i ta část jeho, která si ho všimla, odmítala připustit, že ho neviděl poprvé v životě. Kdo to byl? A záleželo na tom? V ten moment to mohl být sám papež a brunetovi by to bylo jedno. Pokud by odešel, byl by spokojený. 

Ať už to ale bylo cokoli, odmítalo ho to nechat. Co měl dělat, aby to zmizelo? Vždyť byla hluboká noc! 

„Vstávám!" řekl polohlasně, doufaje, že toto si osoba před ním přeje slyšet, a zase otevřené oko zavřel, načež se víc zahrabal do peřiny. A než se Olivier nadál, povedlo se zelenookému začít tiše chrápat.

Černovlásek si zoufale povzdychl. Co s ním? Mohl by ho nechat spát a odjet? Důvěřoval lidem z dědiny, ale tomuhle spáči nevěřil ani nos mezi očima. Nepředpokládal sice, že by mu něco vzal, proč by to dělal? Nakonec, nic drahého tady ani neměl. Notebook, který už zažil lepší časy, a pár kousků sice cenného porcelánu, ale opravdovou hodnotu by tenhle barbarský kluk nepoznal, ani kdyby mu ji odhadce o hlavu mlátil. Kromě toho – peněz měl dost. Mohl by mu však uškodit jinak, už poznal jeho jízlivou stránku. Ne, samotného v chalupě ho zkrátka nenechá.

„Šimone, staň! Esli sa nevykodrcáš z pelechu, zájdu pro studenú vodu," vyhrožoval, avšak viděl, že jeho slova nepadala zrovna na úrodnou půdu. A protože znal od rodičů, že všechny výhružky, které kdy slíbili, také splnili, ani on nebyl zvyklý mlátit jen prázdnou slámu. Ještě jednou zatřásl Šimonovým ramenem, a když se nic nedělo, sebral v kuchyni džbán, napustil do něj ledovou vodou ze studny a bez rozmýšlení celou nádobu chrstnul spícímu hnědovláskovi na hlavu.