Povídky

Věnováno všem jakýmkoliv menšinám, kterým se kdekoliv děje bezpráví. Zvláště pak věnováno slovenské komunitě, kterou zasáhly tragické události v Bratislavě. V neposlední řadě pak samotným obětem a jejich blízkým. Musím se současně omluvit za pozdní zveřejnění tohoto příspěvku. Musel jsem své pocity nechat usadit, abych byl schopen je převést do slov, a získání některých informací též netrvalo chvilku. Další omluva směřuje ke všem Slovákům. Vím, to, co jsem napsal, by mělo být napsáno v jejich mateřštině, ale ač slovensky umím, není to na takové úrovni, která je potřebná k napsání něčeho takového. Upřímnou soustrast všem.

Večer zaklepání na dveře. Otevřel jsem a za dveřma stál Josef. „Ahoj, pojď dál.“ „To ani nestojí za to. Nesu vám plakátek. Horní Franta usoudil, že se nějak dlouho nic nedělo a že by potřebovaly děti něčím zabavit, tak se rozhod, že by se moh uspořádat Halloween.“ Bert povytáhnul obočí: „Mě tenhle svátek moc nebere, ale když myslíte, že se tím děcka zabavěj, tak jo. Lepší než slavit sedmej listopad, že jo. Jak si to představujete?“

"Počítej nahlas." "Jedna," hlásím svůdně. Plesk. "Dva," zadek mi ožívá pod prsty. Plesk. "Tři," líbí se mi jeho dominance. Plesk. Napočítal jsem do dvaceti a to už mi zadek hořel. Jemně mi masíroval půlky krouživými pohyby obou dlaní, díky čemuž umocňoval intenzivní slastnou bolest po výprasku.

Mohlo by se zdát, že to všechno řídím, a jakože jo, když mu pevnějc stisknu vlasy, tak na moje udávaný tempo velmi vochotně reaguje, ale zároveň mám pocit, že v tuhle chvíli nemám pod kontrolou absolutně nic. Pokaždý, když přede mnou takhle bez rozpaků klesne na kolena, tak doslova cítím, jak je to všechno v jeho režii, že mě má přesně tam, kde chce. Ne že já bych to teda nechtěl. Protože jo, přesně takhle se mi to taky líbí moc.

Uvedomil som si, že učiť ich súcitu a tolerancii, je asi dôležitejšie ako to, čo pre herecký prejav znamená veľkosť záberu.

Bylo by zajímavé, kdybychom museli vstát na nástup, ještě že na formality teď nehrajeme. Stojí mu totiž jako kláda už od momentu, kdy jsem na něj poprvé dosedl do mountu jako na koníčka. Technicky správně se brání a já také pokračuju, jak se sluší, ale s posledním bouchnutí dveří jen zkontroluju, že jsme sami, a místo symbolicky škrtící ruky mu konečně ke krku přitisknu obličej. Voní krásně, kombinace pracího prášku, šampónu a trošky čerstvého klučičího potu. Bože. Zvednu hlavu, dívá se mi přímo do očí.

Zasmál se: „Fakt jsi řekl Elle, žes mi navrhl, abychom příští zasedání mohli mít s paintballem? Promiň, je mi jasný, že tohle je řečnická otázka, určitě jsi to řekl. A užil sis to. Byla z toho trochu vyděšená, když sondovala, jestli to může být pravda. Jak dlouho ses tím potom bavil?“ „Docela dlouho, já mám celkem fantazii, tak jsem si ji představoval v maskáčích. Hele, Papouchu, tebe by to nebavilo?“ „Asi bavilo, ale beru ohled na některé členy vedení, pro který by pohybové aktivity byly nejspíš trestem, takže asi výjezdy zůstanou při starém. A mohl bys mi přestat říkat Papouchu? Já tu přezdívku na škole snášel, ale rád jsem jí neměl.“

Ještě chvilku jsem ho nechal, aby si tu situaci užíval a zdánlivě se ukolíbal svojí mocí nade mnou, než jsem se prudce vzepřel pánví, nadhodil ho tím lehce do vzduchu a naučeným pohybem přetočil rychle pod sebe. Bránil se a zkoušel to hned přetočit zpátky, ale měl to marný, nemám nijak extra svalů, ale přeci jen těch pár kil jsem nad ním měl. Rychle jsem mu vyhrnul tričko k podpaží, abych si mohl užít pohled na jeho nahou pokožku, než jsem mu chytil zápěstí a sevřel mu je k sobě nad hlavou, kde jsem je jednou rukou prišpendlil do matrace. Naklonil jsem se k němu a začal mu ten předchozí polibek vracet, pěkně zprudka a dlouze, aby mu mozek konečně vypnul a nechal se jen unášet tím, co se děje.

„Mimochodem… Dobré ráno,“ naklonil se k Martinovi, když konečně dojedl poslední sousto, a políbil ho. Potřeboval ranní pusu a tu si taky vzal. Vůbec ho netrápilo, že má vedle sebe jednoho ze svých rodičů. Že na ně máma musí koukat.

“Hele, co kdybychom zašli do klubu? Kolega z práce si našel někoho a šel by s ním. Bylo by to takové dvojité rande. Co ty na to?” Nemusel jsem ani nic říkat a David jasně vypozoroval z mého výrazu, že se neměl ani ptát, a tak to zkusil vylepšit: “A můžeš si vzít svou kamarádku. Magdičku. Svou nejlepší kamarádku…” Na chvíli jsem se zarazil, protože s touto novinkou jsem se ještě nesetkal. Nicméně ani toto mě neobměkčilo: “Do žádného gay klubu nepůjdu.” Jenže jsem nakonec šel a věci se nakonec vyvinuly tak, jak nikdo nečekal.

„Já je ale nestřídám jako spodní prádlo…, v tvém případě možná i víc jak to," ohradil jsem se trochu uraženě, že nás dva vůbec srovnává. Já s nikým nedělal nic, co by překračovalo hranice přátelství. Jeho úšklebek se najednou ještě zvětšil a v jeho očích něco nebezpečně zablesklo. Nevědomky jsem se nad tím trochu přikrčil a couvl o dva kroky, když se on o tři přiblížil. Kvůli tomu jsem byl ještě víc zatlačen do slepé uličky, a když se naklonil ke mně, až jsem cítil jeho dech na své tváři, došlo mi, že je na tohle expert. Je si nebezpečně vědom, co dokáže a jak člověka vyvést z míry. Spiklenecky se na mě podíval, hned vedle mého obličeje, než se stočil k mému uchu. „Nenosím spodní prádlo,"

A náhle ho uviděl. Krásný, nahý mladík s jemně vymakanými svaly, bronzovou pokožkou, černými a kvalitními vlasy dlouhými až po vypracovaný zadeček, s dosti velkým ochlupením různě po těle, obzvláště pak mezi nohama, a z chloupků vykukujícího něco neobyčejného. Adonis byl proti němu zrůda. Ovšem reakce vlastního těla Marcuse nemile překvapila. Nikdy v životě nic takového nepocítil.

Prohlížel si blonďáka před sebou. Bílá doktorská košile s krátkým rukávem, bílé kalhoty i boty. V kapsičce košile přichycená jmenovka: MUDr. Martin Štěpánek, urolog. Krev v těle mu začala vztekem vřít.